(text je resuscitován z formátu T602, proto některá písmenka nesedí)

Co je divného na chlapíkovi, který si kupuje buben?
Asten Kein se usmála na prodavače hadů (přemýšlejíc přitom
o chlapících s bubny) a ten se proměnil v azurově modrou
příšeru. Asten se usmála ještě víc (okouzlující Úsměv s přesně
odměřenou dávkou nevinné ostýchavosti) a uprostřed pohození
hlavou (rychlý jakoby mimovolný pohyb, ruka elegantním gestem
přihlazuje vlasy za velkou ohnivě rudou náušnici s vestavěným
radiopřijímačem) strčila malink‚ho hádka (elaps fulvius nebo
micruroides euryxanthus) do připravené kabelky. Stihla to než
oslněná příšera domrkala a zaostřila.
“Ach, promiňte, vzpomněla jsem si.” Zaklapla kabelku,
a znovu zablokovala kyberkomnaty. Oddechla si přitom, když se
prodavač vrátil ke své původní podobě hermafroditního mutanta.
“Vzpomněla jsem si, že musím koupit ještě jeden velký dárek.
Já, nestačilo by mi konto, určitě se tu zastavím později.”
Vytrhla unicard z pokladny, ještě než si ta stačila vyhledat
neexistující konto z levného padělku.
“Určitě se zastavím.” Rychle zamířila ven. Potkat dnes
další modrou obludu, strčím hlavu pod magnet! Zaklela v duchu
a vyběhla z ponurého suterénu na ulici.
Neběžela ale nikam. Udělala jen pár kroků do davu
a zastavila se. Pršelo a ulice se rychle měnila ve stoku. Kalný
proud vody se hrnul celou šířkou vozovky a začínal zaplavovat
i rozbitý chodník. Nikomu to nevadilo. Asten si nepamatovala,
že by se v téhle čtvrti kdy čistila kanalizace. Vzhledem
k chudině, která ji vždy obřvala, to rozhodně bylo Městsk‚ Rady
humánní gesto. A když navíc nic nestojí. Rozhlédla se po
neónech poutačů. Nemínila moknout kvůli nějak‚ bláznivé
zakázce, pro kterou rozhodně nebylo třeba posílat její krásnou
a kovem nadupanou hlavinku do ulic plných tajných agentů
Pevnosti. Stále tak‚ nechápala, co by mělo břt divného na
chlapíkovi, který si koupí buben, lid‚ si přece kupují ledacos,
co ještě koupit jde. A jak by měl souviset s jedovatým hádětem?
Příště už žádné instrukce přes záznamník, Keine Seniore!
Zeleně pomrkávající Buffy’s food byl hned na rohu přes
ulici. Zaregistrovala ho až teď, nebyla zvyklá pohybovat se
v neznám‚m prostředí s vypnutými komnatami. Bylo to však
rozhodně lepší než snášet pestrobarevné zrůdy. Den jak když
objednáš! Zaklela tentokrát nahlas a zamířila k Buffymu.
Když přecházela i přes d‚šť přeplněnou pošmournou ulici,
minula se s mužem v nápadném alutexovém plášti, jenž právě
z Buffyho vyšel. Hrubě do ní vrazil a ani se neohlédl. Jen přes
rameno zamumlal neurčitou omluvu a chvátal dál.
Asten při té srážce zakolísala na vysokých podpatcích
a reflexívně spustila komnaty. “Čum na trasu, blbečku!” Prskla
za ním, rozmrzele pohodila hlavou a komnaty už nechala
spuštěné. Když vešla do malého hlučného krámu, připadla si jako
na tripu s DSL. Virus, který dnes ráno napadl její implantované
kybernetick‚ obvody – komnaty – pouze neškodně modifikoval
vizuální vstupy a vyráběl z hermafroditních prodavačů modré
a jiné zrůdy. Říkalo se mu proto Růžové brýle, ale moc růžové
to s ním nebylo. Objednala si u fialovo-žlutého slonopsa za
pultem malou porci chaluhového pyré s příchutí manga a posadila
se s ním do rohu. Umělohmotné sedátko bylo po okrajích dořezané
a viklalo se, okno hned u jejího ramene omývaly zvenčí přívaly
vody z kteréhosi prasklého okapu a rozmazávaly špínu i obrysy
ulice. Asten zula promáčené lodičky a strčila nohy do roštu
teplovzdušného topení. Od vedlejšího stolu ji pozoroval sytě
zelený umakartový krokodýl. Udělala na něj svatý obličej,
odkoukaný od hypervizních spasitelů. Hned se zase zahleděl do
své sklenice. Chuť manga se rychle rozplývala na jazyku a Asten
spokojeně přivýela oči. Ten blažený, svatý Úsměv jí přišel
docela příhodný. V jejích komnatách vyrazila na lov smečka
virových antichrtů.

Yorn Dhake vstal ze svého místa v rohu Buffysř food ve

chvíli, kdy mladá a na tato místa nezvykle krásná a krásně
oblečená žena vyběhla ze Snakesř shopu a začala se rozhlížet.
Místo placení jen kývl na ošklivého muže za pultem, narazil
si klobouk víc do čela a vyšel ven. Žena zatím došla na roh
ulice a zamířila přímo – k němu. Uf! Ne – dívala se do
špinavých Buffyho oken za jeho zády. Oddechl si a uklidněn tím
zjištěním v malém okamžiku zaostřil myšlenky a zpomalil čas.
Svět se změnil. Spuštěné komnaty ho v několika
milisekundách vtáhly světu pod kůži, kamsi hlouběji, všemu
blíž. Čas změnil parametry a s ním všechno. Rozprostřel se
kolem větší, barvitější, prokreslenější, konkrétnější.
Z jednotvárného šumu kolem vystoupily jednotlivé zvuky,
nerozlišené objekty se rozprskly v gejzírech vnímaných detailů.
A to vše elegantně vláčné, žena náhle kráčela nesmírně pomalu,
s neuvěřitelnou graci‚zností jako v nějak‚ reklamě. Mohl
pozorně sledovat každý její pohyb, každý moment její tváře,
každý pohled jejích velkých, temných očí. Byly to obyčejné
pohledy obyčejných očí. Těkavé, sledující Úzk‚ zorné pole před
sebou. Žádná známka komnatové podpory. Možná se mřlil. Možná
ale ne.
V prostoru plném líných pohybů, Útrpně čekajících na své,
dávno znám‚ dokončení, nasměroval své kroky až těsně k ní. Dal
si záležet na nechtěnosti, se kterou se o ni otřel. Zakolísala.
Než stačil vyslovit připravenou ledabylou omluvu, věděl, že se
nemřlil. Kontrast její reakce s normálními pohyby byl v jeho
zpomaleném vidění obrovský. Ta žena byla příliš rychlá. Příliš
přesná. Tak‚ řízená komnatami.

“Pozor, pozor, hovoří k vám policie města Angha Yll…”

Bezohledně zesílený hlas přerušil vysílání všech rozhlasových
stanic a přinutil k zapnutí i vypnuté přijímače. Uběhlo teprve
deset minut od toho, co Yorn vyšel z Buffysř food a policejní
hlášení ho zastihlo v zatuchlém průchodu o dva bloky dál, kde
čekal, až d‚šť skončí. Teď ztišil svůj přístroj zabudovaný
v horních stoličkách a poslouchal razantní, kovově znějící
hlas.
“Žádáme všechny občany o klid a spolupráci. Městská čtvrt
Osse II. byla uzavýena. Všichni, kteří se v ní nachází ji
okamžitě opustí na určených místech. Opakuji.”
Monotónní věty zněly lhostejně, dokonce postrádaly jakoukoli
intonaci příkazu.
“Jedná se o krátkodobou akci. Po jejím skončení se budou
moci všichni ihned vrátit.” Pak už jen Údaje o místech, jimiž
je přikázáno oblast opouštět, zakončené výčtem nepříjemností,
jež by mohlo způsobit neuposlechnutí. Na prvním místě bylo
okamžité zastřelení. Yorn vrazil ruce hlouběji do kapes, ulice
se v okamžiku naplnila mlčky spěchajícími lidmi. Po schodech za
jeho zády zaduněly překotné kroky. Muž s kabátem jen zpola
oblečeným doslova vypadl z pobitých dveří. Když spatřil Yorna,
ztuhnul Úlekem s očima vytřeštěnýma. Yorn mu jen rázně
naznačil, aby se nezastavoval. Věděl, zač jej ten nejspíš
drobný pirát nebo přepisovač kódů má – nespěchat v tuhle chvíli
mohli jen agenti Pevnosti. Jen muž zmizel, vykročil Yorn tak‚.
Ke všemu podmračení deštivého dne se přidal přicházející
soumrak, a tak světla policejních aut za zátarasy působila
v neosvětlených ulicích jako zlověstné blesky vzdálené bouře.
Nebo jako obyčejná diskotéka. Lid‚ se tlačili kolem vysok‚ho
hrazení lemovaného z druh‚ strany muži s robustními automaty.
Mlčky zahledění do země postupovali v neuspořádaném chumlu ke
třem Úzkým průchodům kontrolního stanoviště. Yorn si je dobře
prohlédl. Semafory nad elektronickými branami orámovanými
žlutočerným šrafováním pravidelně pomrkávaly. Červená, pracuji,
zelená, chci další hlavu. Sem mi ji strč a já se ti do ní
podívám. Běda, jestli tam budeš mít něco jiného než vlastní
mozek! Na každé anorganick‚ zrníčko, na každ‚ vlákno, každý čip
musíš mít pět povolení! Přes nepochybnou důkladnost postupovala
fronta nezvykle rychle. Nechtěli ani unicard, věděli, co
hledají a hledali jenom to. Komnaty, nebezpečné komnaty. Yorn
se protlačil k hrazení a rozhlédl se. Ženu v červeném nikde
neviděl, i když od místa, kde ji opustil, bylo toto stanoviště
nejblíž. Ošklivý Buffy i oboupohlavní prodavač hadů stáli
kousek před ním a byli už jen pár kroků před branou. Zasvítila
zelená a chlapec, který byl právě na řadě se pokusil na
poslední chvíli vyklouznout a bránu obejít. Okamžitě padl zpět
do davu zasažen elektrickým výbojem. Lid‚ neměli kam ustoupit,
někdo mu stoupl na hrudník, něco zapraštělo. Byla to hloupost,
pomyslel si Yorn, když překračoval k nepoznání rozbitou tvář,
ke které se nikdo neopovažoval hlásit, malé ryby se dnes
pouští. Znovu zelená. Yorn sklonil hlavu. Věděl, co se mu teď
dívá do mozku. Tomografy ani klasick‚ EEG nemohou vypnuté
komnaty zaregistrovat, rentgen nepřichází při tak častém
používání v Úvahu a nukleární magnetická rezonance – NMR – zas
pořizuje pouh‚ obrázky, které by bylo třeba příliš komplikovaně
analyzovat. Teprve SQUID – supravodivá kvantová interference

dokáže okamžitě zaměřit i extrémně slab‚ magnetick‚ pole
nečinných mikročipůů Zelená. Prázdná hlava! Přístroj
souhlasně zamručel a Yorn byl vtlačen hlavní automatu do
zástupu tísnícího se hned za kordonem. Policista schovaný za
černým štítem přilby ho ještě doprovodil nadávkou, když se mu
Yorn zdál příliš pomalý. Yorn se na něj jen ušklíbl –
“Lov na štiku, šéfe?” Věděl, že ani on, ani jeho masívně
vypadající zbraň nejsou skutečně nebezpeční. Skutečné zbraně
a skutečné nebezpečí představovali vojáci Pevnosti. Policejní
automaty byly jen většími hračkami na plastikové náboje – proti
laserovým ostřelovačům schovaným za silnými světlomety na
střechách obrněných transportérů. Dvě takové šedivé obludy
stály po stranách, jedna vzadu. Překvapivě málo, konstatoval
Yorn. Něco tu ještě chybělo. V té chvíli se dav zavlnil
a ustoupil. Další obrněný vůz, větší, s obrovskou drátěnou
radlicí si jím prorážel cestu k zátarasu. Pohyb davu Yorna
přitlačil ke zdi a on se vyškrábal na uzoučkou římsu
podezdívky. Červené šaty přitom stále nikde neviděl, ale za
branou zůstával ještě nepřehledný shluk opozdilců. Vůz
zastavil, zadní část se spustila jako rampa. Vyšli po ní tři
muži v lehk‚m pancéřování. Vysocí, mohutní, na přilbách antény,
v rukou laserové zbraně. Speciální bojové nasazení řízené
kyberkomnatami! Ti tu chyběli! Branou prošli poslední lid‚. Za
zátarasem zůstalo zlověstné prázdno. Červené šaty branou
neprošly. Yorn si byl jist, že ti tři komnatoví supermani se je
právě vydali hledat. Komnaty proti komnatám. Vzpoměl si na rud‚
náušnice a temné oči. Seskočil ze zídky, odstrčil několik
otrhaných individuí a ocitl se přímo u transportéru. Nejbližší
z policistů rozestavených kolem něj mu pohrozil zbraní. Yorn se
na něj usmál. Za pootevýenými dveřmi zaslechl hlasitý hovor
a pískot přístrojů, na střeše se pohnula směrová anténa. Yorn
se usmál ještě víc a použil tentýž starý kouzelnický trik jako
Asten ve Snakesř shopu – rozmáchlým gestem ruky odvedl
pozornost zatímco druhá ruka již začala akci. Čas byl opět
pomalý.
“Zpátky, chlape, zpátky!” První Úder, druhř, třetí.
Odrazit zbraň, ze strany, ohleduplně zasáhnout spánek, uchopit
zbraň, natáhnout. Pomalu, ale přeci čas stále běží. Příliš
rychlé komnaty hrají s tělem šachovou partii. Počítají tahy
předem, když se svaly na maximu výkonu rvou s vlastní
setrvačností. ćiroká černá hlaveň plive dávku drobných
projektilů do překvapené tváře dýív, než si majitel stačí
všimnout, že přišel o zbraň. Promiň, třeba budeš s novou
plastikou hezčí! Teď otevýít dveře, dvě dávky dovnitř. Vřkýiky.
Jen dva prstíčky a zase půjdu! Za dveřmi ve stojanu
granátomety. Zadní světlomet již zatím pobíhá po sroceném davu
kolem vozu. Stojí za ním ale jen člověk. Než se zorientuje
v záblescích a pohybech je z jeho reflektoru velká prskavka,
a pak jen velká tma. A teď k zátarasu. Policisté s automaty se
zmateně obracejí do davu a proti sobě, lid‚ pobíhají, padají.
Jeden výbuch pro zmatek, další proti pravému reflektoru.
Komnatoví vojáci se rychle orientují v nové situaci, laserový
paprsek se však jen s ostrým zasyčením neškodně sveze po
pancéři transportéru a zhasne, když čtvrtý granát smete toho
nejbližšího s anténou. Dav se zděšeně dává do pohybu, nemá však
směr. Levý reflektor, druhř komnatový muž a poslední granát
v zásobníku. Ten už Yorn nemusí použít. Čelní stěna domu hned
za zátarasem se výbuchem zevnitř bortí a vyvaluje se ven.
Komnatový policista a část kordonu mizí pod troskami. Chaos je
natolik dokonalý, že Yorn může klidně odejít. Na okamžik má
dojem, že vidí červenou, ale čas pro něj už zase běží normálně
a on ji rychle ztratí.
“Prošel kontrolní branou. Prošel a niců žádné komnaty!”
Asten shodila z ramen zlatě lesklý župan a nahá poklekla na
huňatý koberec. Její příliš pevnou siluetu rýsující se proti
celostěnnému boardscreenu zaoblovala silikonová ňadra
a především dokonale vláčné pohyby. Scéna z Osse II. blikající
pobíhajícími světly se záběr po záběru zpomalená odvíjela za
jejími zády. Kamera se během záběru pohybovala, jako by jí byly
něčí oči. Dívaly se odkudsi shora z vnitřní strany zátarasu.
“V té rohové budově jsem nabourala plynovod. Dostala bych
se z toho i bez něj!”
“Ale pro strach má uděláno, pomohl ti. Je to určitě tentýž
muž? Určitě nepřišel zvenčí?” Ani při největším možném zvětšení
nebylo možné ze záznamu Asteniných komnat neznám‚ho
identifikovat. Kein senior přepnul obraz a přitáhl si Asten
k sobě. Pokoj zalilo nažloutle purpurové světlo linoucí se ze
záběru muže v kovově lesklém plášti.
“Bohužel jen zezadu,” opřela se o něj. “Ta barva je od
Růžových brýlí. Musel mě sledovat, když jsem šla pro tvoje
hádě. Byla jsem kvůli brýlím akorát off, ale jak do mě vrazil,
nahodila jsem a ohlédla se. A když jsem se pak v Buffym chtěla
z brýlí léčit, přehrála jsem si ho a došlo mi, že je to
komnaťák. Rozhodilo mě to, mohl to břt agent Pevnosti, chtěla
jsem vypadnout. Jenže ty brýle nebyly normální, mutovaly
třikrát rychleji. Stihly se mi našroubovat na systém a začaly
mutovat i ten. Chytila jsem je do virtuálního obvodu a přehrála
je ve zmatku ven i s půlkou vlastního basicu.”
“A brýle neváhaly a utíkaly vyzvonit do Pevnosti, kde ses
jich zbavila.”
“Co jsem měla dělat?! Aspoň teď víme, že tu máme Kdo to
vlastně je? Kdo nebo co? Není náš, ale není ani z Pevnosti,
bije se jako by měl komnaty, ale klidně prochází branouů
A jak to zatraceně souvisí s hadem a s bubeníkem? Necháš mi jen
vzkaz na záznamníku a nic víc!”
“Odvedlas dobrou práci, Keinová!” Kein senior zvýšil hlas
a zvedl se otevýít velký bar v pravým dýevem vykládané stěně.
Chladné bílé světlo z něj Asten zastudilo. “Není to dlouho, co
k nám někdo z Pevnosti pustil podivné informace. Zachytili jsme
z nich jen Útržky a jedním z nich byl i návod na výrobu
přípravku z hadího jedu. Extremis – holotropní droga
rozšiřující vědomí.” Sáhl hluboko do baru a z malink‚ broušené
lahvičky obřadně ukápnul do každ‚ho poháru jednu průsvitnou
kapku a zase lahvičku opatrně umístil zpět. “Rozšiřuje vnímání,
zpřístupňuje skryté mozkové kapacity. Je to lepší sex než
stimulované dráždění komnatami.” Pozvedl sklenice. “Ale
v těch informacích nešlo o sex!” Vřznamně se usmál a pokračoval
téměř slavnostním tónem. “Pevnost vyvíjela organick‚ komnaty
a tahle látka byla součástí technologie. Myslím, že ten, kdo si
ji u nás objednal, kdo tě sledoval a kdo ti pomáhal, je jeden
a tentýž. A má neurokomnaty! Keinová! Nedetekovatelné
neurokomnaty!” Vřznamně se odmlčel.
“A bubeník?”
“Tak‚ on. Má se svými komnatami jisté problémy a potřebuje
Extremis. Nejme si tím jisti, ale domníváme se, že ten muž nemá
jinou možnost, jak si látku, kterou mu dodáme, vyzkoušet než ji
skutečně použije. Extremis pouze uvolňuje dispozice, když si ji
vezmeš, nic se nestane. K Účinkům a rozšiřování vědomí dochází
teprve činností, extatickou činností. Víření v rytmu je po sexu
nejstarší praktikou jak extázi navodit.” Kein senior zavýel bar
a místnost znovu potemněla a proteplila.
“Myslela jsem, že jsou to jen pohádky – ty neurokomnatyů
bože! Co když je to agent Pevnosti?”
“Pevnost má moc, má všechno. Nepotřebuje víc. Ničeho by
tím nedosáhla, jen by vydala všanc revoluční technologii.”
Přistoupil k ní a opřený o okraj postele se na Asten zálibně
zahleděl. “Zkrátka – výtečná práce Keinová. Teď ho jen najít
a – všechno bude jinak! Měl bych adoptovat víc takových jako
ty!” Vysoká sklenice se mihotavě zaleskla teplým světlem, když
jí ji podával. Odkudsi se ze skrytých reproduktorů ozvaly
vzdálené tamtamy. “Zasloužíš si odměnu.”
Yorn se sklonil do mrazícího boxu a chlapík vedle něj
učinil totéž.
“Koupil jste si stín, pane?” zasyčel a sáhl po největší
pizze s žampióny, která byla v boxu poslední. Yorn ji tak‚
chytil a oba se zvedli.
“Jak vypadá?”
“Modrá bunda, čelenka. Chcete pomoct? Rád se s váma porvu
a jednu mu přitom natáhnem, co říkáte?” Vypadalo to, jako by se
o pizzu přeli.
“Díky, pošlu vám pár kreditů.” Pustil pizzu Yorn a spěšně
zamířil k pokladně.
“To bych rád viděl, parchante nevděčnej.” Zahrozil za ním
chlapík doopravdy a hodil pizzu zpátky. Yorn ji viděl jak
narazila na okraj boxu, pomalu po něm sklouzla a stejně pomalu
padala zpět chlapíkovi na botu s velký žralokem. Byl opět
v komnatách a jeho stín v modré bundě tak‚. V uličce za
storehousem se oba rozběhli.
To byl teprve skutečný svět! Ten pomalý, ten blízký,
hluboký a ostrý. Yorn cítil, že to je jediný skutečný světů
Ulička končila polorozpadenou betonovou zdíů Ten nahoře, ten
rychlý, chladný a vzdálený svět, jakoby jen klopřtal po
vrcholcích ledovců, po vrcholcích skutečnosti, která se plně
otvírala až ve světě komnat. Břt v komnatách znamenalo břt
ponořený v každ‚m okamžiku, vnímat každý okamžik absolutně
a jako absolutní. Vstoupit do komnat znamenalo otevýít se
Yorn se otevýel a zeď do něj vstoupila, předěl mezi běžícím
Yornem a zdí se vytratil. Skočil a zeď mu vklouzla pod ruce.
Vyšvihla ho nahoru stranou, tam ho pohltilo vytlučené okno. Za
oknem pak sedm metrů ničehoů Otevýít se světu, ale tím tak‚ smrti, protože břt absolutní znamenalo břt maximální,
pohybovat se na okraji. A za okrajem, jako hranice každ‚ho
výpočtu tu byla smrtů Stín před stěnou zaváhal a ztratil tři
vteřiny. Pochopil, že se Yorn pohybuje ve znám‚m terénu a tedy
na maximum Yorn byl však se smrtí přítel. Nesměla a nebyla
pro něj strachem, protože strach svazoval a zavíral komnatyů
Zrezivělé schodiště zatarasené troskami, jež bylo možné srazit
pronásledovateli do cesty, proběhlo Yornovi pod nohama. Jako
vždy, když se pohyboval ve svém podivně převráceném světě, kde
vně a vevnitř splývalo až do opaků, cítil Yorn vzrušení, které
ho vtahovalo onomu světu ještě a ještě blíž. Místo obav cítil
radost. A nejspíš to byl pravý rozdíl těch světů. V jednom se
rovnal život strachu, ve druh‚m opojení. V jednom strachem
roztřesené chůzi uprostřed bezpečné rovné a širok‚ dálnice, ve
druh‚m šíleně sebejistému víření na okraji srázu. Ach ten
strach! Strach všude a ze všeho, rozplizlý v maličkostech,
které brání najít jeho skutečný zdroj. Neurčitř, všudypřítomný,
bránící uvědomění sebe sama. To on ženě ty všechny v tamtom
druh‚m světě, žene je po povrchu, protože se bojí vidět jej
a za ním – smrt. A kolikrát Yornovi otec říkal, že tím se bojí
vidět i – životů
A ti druzí v jeho světě? Ti s komnatami z kovů?! Jeho
stín?! Já vím, že máš strach, stíne! Dal si svoje tělo do rukou
hromádky mikročipů, abys nemusel překonávat svůj strach. Ale já
vím, že v tobě zůstal!
Krok, krok, odraz, let. Tak pojď! V kruhově zakýivené
chodbě nevidí ten druhř, kam se řítí. Aby Yorna neztratil,
spoléhá na jeho znalost terénu a kopíruje jeho pohyby. Jeho
komnaty je kopírují. Tak je to tak‚ správné, jen pojď! Krok,
krok, odraz, let. Necelou vteřinu před stínem se Yorn padající
prostorem staré haly zachytává jak‚si tyče. Jeho tělo se okolo
ní zhoupne a vyšvihává se dál do prostoru – i s tyčí v rukou.
O necelou vteřinu později nahmátne ten druhř prázdno. Past
a pád. Jsi otevýený smrti, stíne? Vřkýik žensk‚ho hlasu je plný
obyčejného zděšení.
“Mohl jsi mě tam nechat,” šeptá. Měkk‚ světlo malé
lampičky vyhlazuje stíny v její pohublé tváři. Je hezká. Když
se jí oči Únavou zavýou vypadá přísná, ale každý pokus o Úsměv
z ní vykouzlí něžnou holčičku.
“Mohla jsi břt mrtvá.” Jeho hlas se jí zdá neuvěřitelně
uklidňující, snad i tupá, pulsující bolest hlavy při něm
polevuje. Chtěla by, aby mluvil dál.
“Díky, ale proč?”
“Spi, Asten, jenom spi.” Zlehounka jí přejede rukou po
tváři.
“Jak se vlastně.” Na panelu vedle lůžka krátce zamrká
kontrolka elektrospánku.
“Yorn. Yorn Dhake se menuju.” Ozbrojenci doprovázející
Yorna se zvedli, do pokoje vešel šedovlasř muž. Yorn vstal.
“Bylo to od vás velmi moudré, že jste přišel sám, pane
Dhaku.”
“Stačí Yorn,” kývl Yorn.
“Kein senior. Stačí Senior. Půjdeme, ne?” Vyšli z pokoje
a dali se chodbami luxusní podzemní nemocnice.
“Co říkáte naší maličk‚?” Snažil se břt Senior žoviální.
“Odvážná. Myslela, že se nechám odvést za ručičku?”
“Nepodceňujte ji! Nebo jste už měl možnost setkat se
s třídou Hyper-F?” Yorn tiše hvízdl. Zabočili doleva.
“Co se mnou uděláte?”
“Co myslíte?”
“Poděkujete mi a pustíte mě. Peněžitou odměnu nevyžaduji.”
“To by bylo vtipné.”
“A reálné. Podívejte – jeden neurokomnatový muž vás
nevytrhne a další? Můžete mě rozkuchat, ale jedině mě tím
zabijete. Nikdo nezná technologii, ani já.” Zabočili doprava
a zastavili se před pancéřovými, hydraulikou ovládanými dveřmi.
“Já vám věřím, Yorne. Teď ji neznáte, ale přišel jste sem
přece, abyste ji odhalil, ne? Vy víte, kde je a jak ji
získat!ů Měl bych k vám břt upřímný – Pevnost vašeho otce
velmi zklamala a on proto celou technologii zničil. Chtěl ji
předat nám, ale to se mu nepodařilo, byl zabit. To všechno
ostatně víte. Co ale nevíte je, že část materiálů se nám přece
jen podařilo získat. Stálo v nich, že veškeré tajemství je
ukryto ve vás, ve vašich komnatách. Otevýít tu tajnou schránku
je však velmi složité. Zkoušel jste to, ale víte že, pro
samotného by to pro vás bylo velmi, velmi obtížné. Věřte mi
Yorne, myslím to s vámi dobře. Myslím toů dobře – pomůžeme
dobré věci.” Dveře se otevýely a Senior Yorna zdvořile
pobídl, aby vstoupil.
“A vlastně – prostá otázka,” zarazil v nich ještě Yorna,
“proč nechcete pracovat s námi?”
“Na některé prosté otázky nelze prostě odpovídat mezi
dveřmi,” usmál se Yorn. “Prozatím řekněme, že jsem něco jako
osamělý bubeník.” Vešli.
Na podzemní organizaci si žili Keinové velice dobře.
Dokonale konspirované podzemní paláce, množství techniky, luxus
a nádhera. Těžko říct, zda Yll tohle všechno nevěděl nebo
nějakým způsobem toleroval. Yorn se tím netrápil. Zatím se při
svém zpola nuceném pobytu nijak nenudil. Nemusel se starat
o živobytí, nemusel se skrývat ani utíkat, nemusel nic.
V tomhle ohledu by to nuda byla nebřt Seniorových trenažerů.
Zlepšil si na nich kondičku i střeh a ničím nezatěžován a takto
osvěžen pustil se do četby klasiků, kterou prokládal studiem
nejnovějších komnatových technologií.
Komnaty. Zase, znovu a pořád komnaty! Byly to právě ony
nejvyspělejší technologie konce jedenadvacátého století,
které od svého vzniku určovaly běh světa. Světa zahlceného
informacemi, v němž nebylo problémem nějak‚ získat, ale
zpracovávat jejich neuvěřitelná kvanta pokud možno v reálném
čase. Přím‚ spojení mozek – počítač bylo jediným možným
řešením. Zpočátku šlo skutečně jen o propojení, první
implantáty představovaly jen neobratná interface mezi mozkem
a počítačem. Později se však zvyšoval uživatelský luxus těchto
propojení a vznikala interface stále inteligentnější. Z té doby
pochází tak‚ označení komnaty – tyto implantáty již vytvářely
uživateli klasickou virtuální realitu a člověk tak vstupoval do
počítače jako do nějak‚ho pokoje.
Nakonec bylo možné umístit pod lebku kompletní počítač,
který dokázal podporovat činnost mozku v realtimu. Teď již
nevstupovaly komnaty do světa, ale svět do komnat. A jako první
se objevili komnatoví vojáci, jednotka rychlého komnatového
nasazení – první skuteční kyborgové neměli z kovu těla, ale
mozky.
To vše probíhalo v době, kdy se Země zmítala na pokraji
ekologick‚ smrti. Příliš energeticky náročné technologie pro
příliš mnoho lidí planetu vyčerpaly. Nebylo ani kam jít dál,
ani se kam vracet. Diktatura Prvního Komnatového Generála
a jeho Ultrarychlých Jednotek přišla v poslední chvíliů
Na konzultace ohledně komnat třídy Hyper-F chodil Yorn do
nemocnice. Jejich majitelka měla nádherně temně zelené oči,
osmnáct zlomených kostí a jako inženýr-informatik znala spoustu
užitečných fíglů. Poté, co ji z nemocnice pustili, začala
navštěvovala i ona jeho.
“Zatraceně, co to se mnou děláš?! Jsi lepší než stařík
s litrem Extremis!” Zůstala ležet na něm, horká, zalitá potem
a divoce oddechovala. Cítil pevné hroty jejích ňader a slanou
chuť její kůže.
“Dřív se tomu říkalo tantra, ale bylo třeba se tomu dlouho
učit. Tak přišli s drogamiů Hmm, tak říkáš Extremis? Už ji
má?”
“Má skoro všechno a všechno z tebe dostane.”
“Víc než ty ne.” Natáhl se pro sklenici přidržujíc Asten
druhou rukou.
“Nesměj se, je netrpělivý. Někdo z rodiny spolupracuje
s Pevností a vůbec už to není, co břvalo. Co tě našel, nemyslí
Senior na nic jiného než na tvoji schránku.”
“Aspoň nemyslí na tebe.”
“Sprosťáku! Žárlíš aspoň?” Neodpověděl jí, přemřšlel
o něčem jiném.
“Víš, zdá se mi, že v té schránce nejsou jen informace
o neurokomnatách. Je tam i část mřch vzpomínek, něco
důležitého.”
“Třeba se chtěl tvůj otec pojistit, že jeho technologii
předáš dál. Chtěl tě donutit, abys schránku otevýel.”
“Ano, to je pravděpodobné, nejspíš.”
“Takže proto tu zůstáváš?”
“Ano, proto.”
“Jen proto?”
“Pro co jiného?” Asten vzdychla a vstala.
“Nemyslím sebe, samozřejmě, že ne. Princip, spravedlnost,
to zač bojujeme. Proč nejdeš s námi?” Yorn se tak‚ zvedl. “Máš
všechny důvody jít proti Pevnosti. Zabili ti tam otce! Proč
myslíš, že tě dostával ven?! že ti dával ty informace?! Měl bys
ho pomstít a pomoct tím všem, kteří trpí. Vždyť tu žiješ
a vidíš, co dělají s lidmi!”
“Ale no tak!” Yorn rozhodil rukama. “Nevím, co všichni
máte? Ano, žiju a jen proto mi táta pomohl ven! Abych žil, ne
abych se mstil! A já žiju a líbí se mi to samo o sobě. Vidím
totiž, co on neviděl – vidím, co děláte vy. Ať má komnaty
Pevnost nebo Keinové, obojí je to šlechta, elita žijící z masy
lidí. On si myslel, že jste spravedlivíů Kecy! Pevnost
udržuje masu silou, vy bláhovou nadějí. Komnat nebude nikdy
dost pro všechny. Pevnost aspoň nelže.” Nevěřícně na něj
hleděla.
“Máš nás za sprostou mafii?”
“Ne. Vím, že věříte tomu, co děláte, ale já vím svoje a za
svým jdu.”
“Jak‚ svoje? Jak‚ svoje proboha v tomhle světě, kde ani ve
vlastní hlavě nejsi bezpečný a sám?!”
“Správně – je třeba bránit hlavám, aby byly samy sebou,
protože od nich to začíná. Jediná “správná strana”, na které
může člověk stát, je jeho vlastní hlava, vlastní život. Přináší
jenom neštěstí brát někomu odpovědnost za vlastní život,
rozhodovat a bojovat za něj ať už s jakkoli dobrým cílem.
Nevěřím v žádné vyvolení. Každý jsme vyvolení jen sám za sebe.
To je můj názor. Nechci žít za otce, za mstu, za čísi štěstí.”
“Co to blábolíš?! To je nesmyslné! Každý chce žít vlastní
život, rozhodovat, bojovat, ale jen málo jich k tomu má
skutečnou příležitost.”
“Krásná výmluva! Příležitosti ale nepřicházejí, ty se
hledají, tvoří. A toho se většina sama vzdala. Přenechala
příležitost oněm vyvoleným výměnou za naději. Ty za mě budeš
bojovat a já v tebe budu doufat. Z jedné strany je to pohodlné,
z druh‚ vypočítavé.”
“Takže žádná odpovědnost za svět, ve kterém žiješ?” T‚měř
na sebe kýičeli.
“Tohle je ten největší blábol! Dovolil mi někdo mít
nějakou odpovědnost alespoň sám za sebe? Naučil mě to kdy
někdo? Ukázal mi někdy někdo, že můj život mi skutečně patří,
že si ho mohu když nic alespoň vzít, bude-li mi nejhůř?! Dal mi
někdy někdo skutečnou volbu?” Yorn rozrušeně přešel po pokoji
sem a tam. “To už tu bylo – stvoříme svět k obrazu svému. Od
osvícenství až k ekologick‚ katastrofě. Jestli nevíš, tak to
byla jen diktatura komnatové elity, která zachránila lidstvo
před totálním chaosem.”
“Ty jsi na jejich straně?”
“Jenom na své. Na své, Asten.”
“Ty jsi blázen.”
“Ne větší než všichni ti rozumní, kteří s nejlepšími
Úmysly vedou svoje stádo do pekla.”

Tantricko komnatová ero scéna následující trenažerovou scénu nahradit Real bitkou s Yllem,
kde zároveň vyjasnit postavení obou stran a jejich politiku,
ukázat beznadějnost toho, co chce Kein, potom též beznadějnost
postavení Generála

Než byly všechny náročné procedury připraveny, podroboval
Senior, nekonečně dychtivý zjistit, co neurokomnaty dokáží,
Yorna nejnemožnějším testům a nadšený výsledky pak zářil
a bodýe poplácával Yorna po zádech.
“Asten měla štěstí, že se s vámi nedostala do kýížku.
Rychlost jednotlivých reakcí odpovídá přibližně jen třídě
Ultra, ale celkové řešení situací, index kreativnosti
a komplexnosti překonává všechno! Poslední modely řady Hyper-G
jsou o stovky procent za vámi!”
“To mě opravdu těší.”
“Ale no tak, nebuďte tak upjatř! Nelíbí se vám u nás?
Nelíbí se vám Asten. Má vás tak ráda.”
“Předhazujete mi vlastní milenku?”
“Vy nás máte skutečně za mafiány! Neměla nic, nebyla nic.
Všechno čím je, jsem z ní udělal já. Nevěříte, že mě mohla
milovat?”
“Jistěže věřím s Extremis.”
“Správně, měl byste nám více věřit. Vaše Extremis již tak‚
čeká. Procedury budou brzy připraveny, těším se na spolupráci
s vámi.”
“Nebo na moji schránkuů Měl bych jít, čekají mě na
polygonu, nechcete si to se mnou tak‚ rozdat?”
“Běžte, jen běžte. Ještě toho spolu mnoho dokážem!”

Komnatová diktatura dokázala odvrátit, co se zdálo neodvratné. Konec. Chaos, kterému propadaly státy, jež nebyly
s to zajišťovat svým občanům to, co doposud – další růst
a blahobyt. A brzy ani základní potřeby. Hladomor roku 2018
zasáhl nejvyspělejší státy. Následné obrovsk‚ migrační vlny
vyvolaly hned několik těžkých válečných konfliktů. Lid‚ se do
nich sami vrhali vybít si zoufalý strach a bezmoc. Vyslané
vojensk‚ mise se měnily v olej v ohni. Nenávist se obracela
proti nim, byly zaplétány do konfliktů, vymykaly se kontrole,
vznikaly soukrom‚ armády. Narůstala anarchie. Bylo to jako
řetězová reakce. Vlády se ocitaly bezmocné, zmatené a zbytečné.
Teorie systém to vše komentovala velmi suše – příliš
integrovaný systém se rozpadá (zhoršení činnosti, kterékoli
z jeho částí se přenáší na všechny závislé části další a tím se
násobí) a vzniká více m‚ně integrovaných systém.
Jedním z těchto menších systém byla armáda Komnatového
Generála. Během krátk‚ doby ovládla strategická místa,
odzbrojila nebo si podrobila nejsilnější protivníky (mezi nimi
i armády přežívajících vlád) a sama se ustavila jako vláda
jediná. Bylo to dobrodiní, ale dobrodiní krutosti. A nebyla to
krutost, která byla časem zapomenuta jako první. Města, která
vznikla jí byla obklopena. Pevnost znamenala sílu, strach
a moc.

”Tvým nepřítelem však není jen strach. Ten je pouze první.

Budeš-li silný, brzy ho překonáš. A jakmile zmizí, budeš mít
všechnu svou sílu ve svých rukou, bude se ti zdát, že máš
všechno, že už ti nic nestojí v cestě. Ale to je klam a tvůj
další nepřítel. Iluze moci. Je to nepřítel mnohem
nebezpečnější. Člověk mu podléhá dobrovolně, protože síla,
kterou získal, jej svádí k vládě nad druhřmi, ale uvědom si

v okamžiku, kdy si ty někoho podrobíš, kdy někoho učiníš na
sobě závislým, staneš se sám závislým, sám budeš otrokem. Moc
je hůl o dvou koncích a ty ses přece neosvobozoval od strachu,
aby si upadal do nového otroctvíů To je prastará indiánská
cesta ke svobodě, Seniore. Otec mi ji ukázal a já po ní jdu.
Nikdy nebudu na žádné straně, nikdy nebudu sloužit žádné moci!”
Levý Úvrat, pět sekund střemhlav, pak dvaadvacet g‚
v příliš ostré pravé stoupavé, náraz vzduchu a celý stroj
i černá Ústí hlavní se na kratinký okamžik ocitají proti směru
letu. Mohutná salva velkorážných kulometů působí jako reaktivní
brzda a částečně letoun stabilizuje. Kolem něj padají trosky.
“Nevěřím vám ani slovo, Yorne! Jste dobrý, ale
nepřesvědčil jste mě!” Ještě než Yorn zcela vyrovná pád, mění
se virtuální fjord v Colorado kaňon a stíhačka pod jeho rukama
v bojový vrtulník. Jeho je černý, Seniorův červený.
“Proč mě poučujete o moci? Není to snad Pevnost, která nám
vládne? Která diktuje?”
“A co chcete vy? Totéž!”
“Ne! Chceme vládu pro všechny – svobodu!” Tři sekundy
vzhůru nohama. Odpálit polovinu raket znamená odlehčit se
a ztratit něco rychlosti, před srovnáním vypustit falešný obrys
a v dalších dvou sekundách znehybnit stroj po hranou kaňonupřetížení třicet g‚ je za hranicemi možností simulátoru v následující sekundě zbřvá již jen vypálit zbylé rakety.
“Zapomněl jste, že demokracie zklamala, Seniore? Vždy byla
jen přechodem mezi chaosem a diktaturou.” Obraz Colorado kaňonu
s explodujícím červeným strojem ihned střídá surrealistický
prostor naplněný obrovskými znehybnělými střepy nejrůznějších
barev a struktur. Ocitli se v pohádkové jeskyni.
“Já vám kašlu na filozofie, Yorne! Jsou to jen výmluvy,
slabost! Pevnost nás dusí v téhle enklávě už dost dlouho.
Všichni chtějí žít, chtějí sami rozhodovat o svém životě,
o svém štěstí! A my jim k tomu můžeme pomoci!” Červená chvíli
splývá s pozadím, pak zmizí za střepem připomínajícím
vertikálně postavenou hladinu moře. Spíš než o rychlost, jde
v této zkoušce o orientaci. Strhnout stroj prudce doprava!
“Jak pomoct? Že jim nadiktujeme jiný způsob jak mají břt
šťastní? Co mají chtít?”
“Že jim dáme svobodu najít si svoje štěstí!” Slepá cesta
končící gigantickým ručně pleteným svetrem. Zpátky a doleva,
tlačit se nahoru!
“Zkoušel jste Extremis, Seniore.”
“Jistě. Jak to s tím souvisí?” Strop z včelí plástve se
svažuje stále dolů. Támhle ční cíp mořsk‚ hladiny. Jestli je
kolem ní aspoň malinká mezeraů
“Co jste přitom zažíval?”
“Je to droga jako každá jiná.”
“Není to droga jako každá jiná. Ne, pokud ji jako každou
jinou neberete” Je tam! Malá mezera, malá pro celý stroj,
ale dost dobrá proů Zastavit, znehybnit, čekat!
“Víte přece jak funguje, jak rozšiřuje vědomí. Mozek má
obrovskou kapacitu a my jsme zvyklí užívat jí běžně jen část.
Když to Extremis dovolíte, když ji berete jako pomocníka,
dokážete ji uvolnit celou. Celou v jednom okamžiku – to je
pravý Účinek Extremis. A v té chvíli se zbortí celý způsob
běžného vnímání. Zejm‚na vnímání času. Zbortí se konstrukce
minulosti a budoucnosti. Vlastně je to provázaný proces – právě
toto zborcení uvolňuje kapacity, které jsou zablokovány touto
konstrukcí jako neaktuální. Náhle existuje jen jedno

přítomnost – a člověk má v jediném okamžiku všechno

všechno, co ztratil i po čem touží.”
“To je iluze, normální drogová vize!”
“Naopak! Lid‚ by si měli uvědomit, že štěstí je vždy
uvnitř – jako pocit, myšlenka nebo chcete-li jako iluze. Že
tato iluze je skutečná a vnější skutečnost – věci i lid‚

pouze probouzejí to, co je uvnitř nás. To, co tam pořád je.”
“Jste blázen Yorne! Mluvíte o pouhřch biofyzických
mechanismech, ale tady jde o pravdu, spravedlnost, o ideály!”
“Omyl, Seniore, všechny ideály vzešly, žily a zemřely jen
díky a kvůli těmto mechanismm. Kvůli nim, ne naopak. Ne já,
ale vy žijete v klamu, vy se obelháváte. Tohle je ten největší
omyl celé naší civilizace! Její dějiny nejsou než honba za
iluzemi! A na ty vám kašlu zase já, na celou vaši vznešenou
pravdu! Pravda je jen ve štěstí. A štěstí je zas jen ve štěstí,
v ničem jiném. V ničem, co by bylo třeba volit. Nezvolené leží
všude kolem, všude uvnitř.” Pal! Přímá kulometná salva
a štěrbina se z druh‚ strany rozsvěcuje výbuchem. “Je ve všem,
když ho vidíte” Obraz se znovu mění, tentokrát se objevují
tabulky a grafy hodnocení testu. Černé linky jsou vysoko nad
červenými.
“Jste zatraceně dobrý, ale blázen! Hledáte třetí stranu
mince, ale ta není! Buď s námi nebo s nimi, Yorne!”

“Bojím se, Yorne. Bojím se o tebe!” Voda jí stékala po
ramenou, chladivý proud obléval klenutí ňader, rozrážel se
o temné bradavky a rozstřikoval se v duhovém světle ze dna obří
fontány.
“Senior je s přípravami hotový. Zabraly příliš mnoho času
a on je netrpělivý, velice netrpělivý. Včera jsme museli
urychleně vystěhovat sídlo v Osse I., Pevnost nám šlape na krk
víc než kdy předtím. Určitě něco vědí.” Otočila se k Yornovi
a voda jí zalila tvář. Odstrčila se a sklouzla do výícího kotle
pod vodopádem. Na okamžik se vynořila, mávla na něj, aby ji
následoval, a zmizela v Ústí tunelu pod hladinou.
“Pořád nestojíš na ničí straně?” V tunelu bylo až těžk‚
ticho. Světlo z Ústí sláblo, pomalý proud se čeřil o kamenné
stěny a pomalu je unášel do tmy.
“Senior mi spílá, kdy může. Už mi tě slíbil za ženu, chybí
jen ta půlka království.”
“Já tě nepřemlouvám.”
“Já vím.”
“On tě nenávidí.”
“Protože jsem mu vzal tebe?”
“Yorne nesměj se! I proto!” Chtěla kýičet, ale kamenné
stěny byly ve skutečnosti pružné a docela její hlas pohltily.
Zachytila se hrany čnící nad hladinou a zstala na ní ležet
jako ztroskotaná loď. Milovala ho. Milovala ho právě pro tu
vyrovnanost, která ji zároveň tak děsila.
“Proto, že jsi mu vzal mě, proto, že máš všechno, co on
tolik chce – a proto, že tím vším pohrdáš!” Zaslechl skrytou
výčitku, tiše přicházející pláč.
“Tebou nepohrdám, Asten. Jak tě to napadlo?”
“Já mám pocit, že když otevýeš tu schránku, že mi
zmizíš Úplně, že nebudeš potřebovat už vbec nic, ani mě.”
“Ne, opravdu tě nebudu potřebovat”
“Yorne!”
“Kdybych tě potřeboval, byl bych s tebou jen proto, že
musím. Kdybych potřeboval tvoje oči, tvoje komnaty, tvoje tělo,
byl bych s tebou kvůli tvým očím, komnatám, kvůli tělu, kvůli
sobě a své potřebě, ale ne kvůli tobě.”
“Yorne, to je to přece”
“Sofistika? Velká slova? Vzpoměň si na Extremis, nebyla to
obyčejná droga, nebo ano? A to jsi zažila jen začátek cesty!
Musíš se v té extázi rozpustit celá, Úplně se otevýít, musíš
dočista zmizet. Dokud jsi tu ty, je to jen obchod – ty mě a já
za to tobě. Ve chvíli, kdy zmizíš zbudou jen dvě věci – láska
a smrt. Smrt nejsi, protože žiješ. Jsi tedy láska. Teprve ta
opravdová, skutečná láska.”
“Zní to moc krásně, ale nejde to! Nejde! Když jsem
s tebou, skoro tomu věřím, ale potom Yorne, svět je zlý!.”
Ticho, které předtím její hlas pohltilo, teď znásobilo tu tiše
pronesenou větu. Oba na dlouho zmlkli.
“Asten?”
“Ano?”
“Zbav se těch prokletých komnat! Zbav se toho kovového,
chladného rozumu!”
“Proč? Proč to říkáš?”
“Zapomínáš co je svět, když je máš v hlavě. Myslíš si, že
ony ti ukazují jeho skutečnou tvář – neustálé ohrožení smrtí,
před kterým tě ony chrání. Zbav se jich, je to lež! Komnaty ti
ve skutečnosti brání svět doopravdy prožít, ukazují ti jen
jednu stranu – tu špatnouů To vy jste si napřed mysleli, že
svět je zlý, proto jste se mu schovali za železné ohrádky, na
které malujete svoje peklo. Vy jste ho udělali zlým!ů To je
rozdíl mezi mnou a vámi – já díky komnatám víc žiju, vy jste
víc mrtví.” Ve tmě a tichu zašplouchala voda rozčeřená jeho
pohybem. Přisunul se k ní a přitiskl ji zády k sobě.
“Asiů někdy to tak snad cítím.” Docela šeptala. “Když tě
vidím mluvit se staříkem, ty jeho těkavé, napjaté pohyby a tvůj
klid, který ho ještě víc popouzíů A on to cítí o to víc, oč
víc je ohroženo všechno co vybudoval, celý jeho životů Bojím
se, že tě zabije.”
“Přišel by o své tajemství.”
“Nepodceňuj ho. Disponujeme téměř vším, co má Pevnost.
Sebelépe zajištěný je tvůj mozek proti té síle nic.”
“Pak musím spoléhat na tebe.” Otočila se k němu.
“Takže mě přece potřebuješ?”
“Ne! Jen a jen tě miluji. Jestli ti to nestačí, budu muset
zemřít”

 “Zůstaň států chvíliů prosím”
Překvapeně se ohlédla. Usmál se na ni a nespouštějíc z ní oči
upil svého vermutu. Sklonila hlavu k rameni a mokré vlasy se
zatřpytily proti slunci zapadajícímu na boardscreenu. Měla
trochu mužskou postavu, ale každý její pohyb byl dokonale
ženský, vláčný, plný hebk‚ měkkosti. Ten kontrast síly a něhy,
síly a ženskosti ho nepřestával fascinovat.
“Běž.”
“Kam?”
“Jen tak.”
“Jen tak?”
“Třeba mi podej tamtu vázu.”
“Vázu?” Pohodila hlavou, lesknoucí se pram‚nky vlasů jí
ulpěly na krku a na tváři.
“Jsi v komnatách?” Fascinoval ho pocit lehkosti a plynutí,
fascinovalo ho splývání jejích pohybů v jediný, splývání se
vším, čeho se dotýkala.
“Jsem u tebe.” Hlava skloněná k rameni, pohyb ruky
v zápěstí, prsty dotýkající se krátký okamžik tváře, smějící se
oči. Připomínalo to jemné, měkounce hladivé a neustálé
proudění. Byla tak krásná. Řekl jí to:
“Jsi moc krásná.” Zachvění rtů a víček – nesklopila oči,
jen malinko přikývla – mokré vlasy projíždějící mezi prsty.
“Jsi opravdu moc krásná.” Jakoby sám chvíli naslouchal
neslyšné ozvěně těch slov. Znovu upil a ona zase zmizela
v koupelně. Nazlátlé odlesky v kapičkách po jejím těle se
zůstaly třpytit v intarzii vázy položené na okraji postele, na
rámu Carluciho.
“Jsi moc krásná” Opakoval si tiše jen pro sebe. Zavýel
přitom oči a nechal je tak, dokud se nevrátila.

Těžký buben kombinovaného diagnostick‚ho zařízení pohltil

Yornovu hlavu ve 14:20.
“Ještě jsem neměl poslední přání.” Zahudral Yorn
zevnitř. Hned na to ho jedna z dvoutisíc tříset stříbrných
jehliček zavedených do jeho mozku uspala. Ve velk‚ laboratoři
bylo dlouho ticho. Ve 14:25 řekla plavovlasá asistentka:
“EEG odpovídá REM fázi.” Kein Senior se posadil do kýesla
ve středu sálu.
“Magnetick‚ pole?”
“SQUID spuštěn. V normálu.”
“Zvětšte záběr tomografu a spusťte krokování.” Senior
vsunul ruce do vlysů v masívních opěradlech kýesla a zavýel
oči. Kontakty implantované v ozdobných vzorech jeho nehtů
dosedly na kontakty ve vlysech.
“Komnaty on line.” V kyberprostoru jeho komnat se otevýel
nový pohled ne nepodobný surrealistickým jeskyním z trenažeru.
“Yorne, slyšíte mě?”
“Spím, Seniore.”
“To je v pořádku Yorne, chci, abyste věděl, že jsem tady.
Za okamžik začneme s Extremis.”
“Už se těším.” Senior se otočil k odchodu. Yornův hlas ho
zastavil.
“Jak se vám tu líbí?” Senior zpozorněl.
“Nepřipadám si jako v komnatách.”
“Tak‚ v žádných nejste.”
“Co tím chcete říct?”
“Neexistují žádné neurokomnaty, jak vy si myslíte. V téhle
hlavě není navíc ani neuron. Existuje jen mozek Yorna Dhaka.”
“Ale záznamy přístrojů.”
“Viděly jen jinak fungující klasický mozek.”
“Proč to říkáte až teď?”
“Protože spím. Říkal jsem vám, že ve spánku je schránka
vždy pootevýená. Pamatujete ty moje sny, ne?”
“Co to znamená?”
“Myslím, že nic. Pro vás nic. Vy máte moje výsledky. Já
jsem jen udiven a zdá se mi, že začínám chápat.”
“Co?”
“Cestu, po které mě otec vedl. Tu prastarou indiánskou
cestu ke svobodě.”
“Co s ní? Proč mi ji pořád předhazujete? Jak to všechno
souvisí s neurokomnatami, s technologií?”
“Možná souvisí, možná ne. Ještě nevím, jen se mi zdá, že
o to tu jde. O to tu celou dobu jde Brzy se dozvíme víc,
začněte prosím s Extremis.” Bylo 14:28. Ve 14:50 napadly sídlo
Keinů jednotky Pevnosti.

Hučení sílilo a s ním i bolest.
“Asten…” Monotónní hlubok‚ dunění rozechvívající lebku,

mozek, celé tělo. Bolest.
“Asten?” Bolest, houpání a světlo za zavýenými víčky.
“Yorne!” Čísi dotek. Leží na sanitním vodním lůžku v malé
tmavé prostoře. Nad ním je stín, za stínem nažloutlé světlo.
Myšlenky začínají břt zřetelnější. Hučení patří nějak‚mu
stroji. Ano, jede v nějak‚m voze bez oken a ta obrovská silueta
nad ním, je Asten. Rozcuchaná, špinavá, to nad okem je snad
i krev, ale je to Asten.
“Coů Co se” Hlasivky neposlouchají, chraplavě šeptá
do hučení a ona se musí naklonit k němu až se dotýkají tvářemi.
“Nehřbej se, budeš v pořádku.” Ani se nejde hýbat, celé
tělo je ztuhlé, bolí.
“Ty pláčeš? Asten.” Po obou stranách lůžka sedí
vojáci v černých přilbách a s laserovými puškami. Za nimi jsou
vidět zavýené pancéřové lamely okének.
“Já… přišli vojáci, bili jsme se, ale nešlo toů Potom
Senior, chtělů On nechtěl přestat.” Stiskla mu ruku.
“Zabil by tě!” Náhle nejasná, vzdálená vzpomínka. Velká
síla, velká bolest.
“Já… jedeme do Pevnosti. Zradila jsem” Pevnost!
Vzpomínka je náhle jasnější. Pevnost, otevýená schránka.
Schránka! Všechno se rozjasňuje.
“Proč se směješ? Yorne, proč se směješ?” Bolest je téměř
pryč.
“Myslím, že Kein má všechno, co potřebuje,” šeptá, ale
v hlase má náhle sílu.
“Ano, podařilo se mu zmizet, ale Pevnost bude mít tak‚
všechno.”
“A začne závod, kdo víc.”
“To je válka, Yorne! Proč se směješ?”
“Žádná válka. Třetí cesta, třetí strana mince!”
“Jaká třetí cesta?” Voják s červeným pruhem na přilbě chce
Asten odstrčit. Ta se na něj oboří –
“Chceš, aby ti tu umřel?! Říkala jsem, abyste přivedli
svého doktora!” Sáhne pro injekci a hned se skloní zpět
k Yornovi.
“Jen kalcium na podpoření srdce. Mluv dál, jaká třetí
cesta?”
“Opravdu to vypadalo, že mince má jen dvě strany, v tom
měl Senior pravdu: buď uvolnit technologický monopol Pevnosti
a v té chvíli tu mít znovu živelnou, blahobytuchtivou
a bezohlednou masu, která by se vylila z měst a smetla by nejen
Pevnost, ale Úplně všechno, nebo – diktaturu”
“Nebo neurokomnaty?”
“Neexistují žádné neurokomnaty. Žádný nástroj k vítězství.
Oni nic nevědí, vidí jen technologii, ale to je víc než
technologie. Je to hra s vlastním mozkem, s vlastním myšlením.
Je to filozofie, ideologie, náboženství i technologie v jednom.
Je to absolutní, dokonalé, je to vítězství samo o sobě a samo
pro sebe. Oni chtějí bojovníky a každý, kdo má “neurokomnaty”
se skutečně bojovníkem stává. Jenže bojuje jen sám za sebe,
hledá své štěstí a svobodu a nachází ji – v sobě. Nechápal
jsem, že cesta ke komnatám – ona technologie ze schránky

a cesta ke svobodě – to staré indiánsk‚ učení, kterým mě
prováděl můj otec – je totéž. Jenže i on si myslel, že je to
jen způsob, jak vyrobit nový nástroj, dobrý k vítězství. Ta
cesta však učí člověka břt jiný. Provede ho smrtí, zbaví ho
strachu, zbaví ho chtění. Takoví lid‚ nepovedou žádnou válkou,
Asten! A oni jich teď vyrobí spousty, spoustě lidí ukážou cestu
ze strachu. A každý, kdo tu cestu projde, ji bude moct ukázat
dalším, stačí buben a místo Extremis víra a časů Pojď ke mně
Asten, už se nemusíme o nic bát.” Vůz zastavil. Asten pohlédla
na Yorna.
“Vjíždíme do Pevnosti.” Přikývl.
“Bude to trvat dlouho, než vyrobí první bojovníky a než
přijdou na to, že s nimi žádnou svoji bitvu nevyhrají. A pak už
bude pozdě.” Když se znovu rozjeli, otevřely se pancéřové
žaluzie. Chvíli projížděli tunelem pod hradbami, oddělujícími
Angha Yll od Pevnosti. Pak do oken vpadlo oslňující světlo
a prostor. Asten sebou polekaně cukla.
“Yorne! Stromy! Obrovské stromy!”
“Ano, Asten, stromy ze sna, stromy ze schránky, ze
vzpomínek. Pevnost je naše Země. Líbí se ti? Je tolik hloupé,
že ji musí chránit strach. Ale dlouho už to nepotrvá”
Pozořice 23. 7.1995

AI Bio Staré povídky