menu Menu
Zápisky z radikální terapie
By marek Posted in HP, Povídky on 19 srpna, 2020 0 Comments 7 min read
Terry Bonmassa ve svých nejlepších letech Previous Hrůza větší než nepatrná Next

DEN PRVNÍ

“…taková je tvá nemoc.”
Žena pokývala hlavou a zadívala se ven z velkého okna. Ta mladší, utrápená naproti ní sklonila hlavu a sevřela ji v dlaních. Starší žena náhle vstala a přešla k oknu. Pod ním byl stůl s moderně elegantním umyvadlem. Začala ho napouštět, hleděla přitom stále ven.
“Pojď sem!” vyzvala mladší. Ta se zvedla a šla. Voda hučela proudem, velká keramická mísa ve chvíli přetékala na všechny strany do širšího mělkého podstavce. Aniž odtrhla oči od toho, co viděla, odsunula starší vysoký kohoutek stranou, ale nechala vodu téct.
“Možná vím, co potřebuješ.” A náhle, s nečekanou prudkostí chytila mladší ženu za krk a potopila jí hlavu do bílé mísy. Voda tekla, rozstřikovala se kolem, mladší bojovala, snažila se odstrčit, nahmatat tu druhou, škrábat ji, kopat, ale ta musela mít neuvěřitelnou sílu.
Odpadla rázem a ta druhá ji nechala sklouznout na podlahu, do vysokého, mokrého koberce a znovu se zahleděla z okna.
“Víš, jak mi říkají? Vědma. Ano. Vědma smrt.”
Teprve potom si k dívce klekla a beze spěchu ji začala křísit.

DEN DRUHÝ

“Tak ty zase žiješ? A to se nestydíš, vyvolávat soucit?” Muž a žena na sebe polekaně pohlédli. Jejich syn se ale dál usmíval, hřbetem spastické ruky zároveň rozmazával sliny po tváři a zároveň radostně hýkal na ženu, která stála proti nim.
“Podívej, jak si tě moje tělo pamatuje.” Spustila šátek z ramen a odhalila velkou rudou skvrnu táhnoucí se z ramene pod klíční kost.
“Přišel jsi mě zkoušet? Jestli jsem odpustila? Jestli odpustím?” Otočila se k nim zády. Milovala výhled ze svého okna.
“Co když ne?” pokračovala přes rameno. Matka dítěte se zvedla. Muž ji ale silou táhl zpět, vyměnili si zuřivé pohledy.
“Ale on tu není kvůli mě!” Otočila se náhle a pohlédla na ně, vylekané uprostřed své malé bitvy.
“Já odpouštím snadno,” usmála se na ně, jako by to platilo jim.
“Je tu kvůli vám. A sobě, samozřejmě. Vy všichni jste tu jeden kvůli druhému… a sami sobě, jistě.”
“Takže já tu nic dělat nemohu. Toto je vaše léčba.”

DEN TŘETÍ

“…už jsi tu. Pojď dál.” Ona ho pozoruje, on ji ne. Posadí se, mne opěradlo křesla.
“Ano?”
“Nemůžu… já… Nedokážu nic z toho…”
“Dokončit?”
“Ano.”
“O čem píšeš?”
“Jak o čem? Sci-fi a tak, vlastně… těžko nějak…”
“Ne… Co je… nebo kdo je to hlavní?”
“Myslíte… Píšu… o ní.”
“O ní?”
“Ano. O…”
“To stačí. To mi stačí.”
Zvedla se, sukně se vzory jako z drahého perského koberce se zavlnila.
“Podívej, možná pro tebe mám… něco.” Hledala chvíli v policích, až našla obyčejný linkovaný sešit.
“Tady!” Přinesla ho ke stolu, o který se opřela, a sešit položila vedle sebe.
“Pojď blíž. Ať na něj dobře vidíš. Vypadá obyčejně, ale je kouzelný.”
Potřásla zrzavou hřívou.
“Co do něj napíšeš, to tě samo povede. Až do konce.” Poprvé k ní zvedl oči, zmateně. Zasmála se. A on s ní. Dobrý vtip.
“A nebo možná není kouzelný. Ne tak jednoduše. Ale to není důležité. Důležité je, že si musíš vybrat.”
“Vybrat?”
“Ano, vybrat.”
“Vybrat mezi čím?”
“Mezi tímhle,” položila ruku na sešit.
“A mezi tímhle.” Druhou rukou chytila svoji vzorovanou sukni a pomalu ji prsty přitáhl a srolovala v dlani. A pak ji vytáhla až k pasu. Neměla pod ní nic. Posunula se dozadu a zvedla nohy na stůl tak, že měl její klín přímo před očima.
Neudělala žádný další pohyb, jen slunce prosvěcovalo v tichu její vlasy a její vůně mu jako stoupající voda zaplňovala nos, hlavu, ochrnuté tělo v ochrnutém, zkamenělém čase. Těžkou, vzdálenou rukou nahmatal sešit a strhl ho ze stolu jako umírající z posledních sil. Počkala pět vteřin, a pak sundala nohy ze stolu, sukně se svezla k bosým kotníkům.
“Dobře,” usmála se. Ztěžka vydechl.
“To je všechno, můžeš jít.”
Zvedl se na nejistých nohou.
“Dě… Dě…”
“Zaplatils, neděkuj. A vymýšlet si na sebe idiotské volby je přece taková zábava, ne?” Hleděla mu do očí, jako by ho přibíjela ke stěně za ním.
“Proč by člověk nemohl mít obojí?” Strhla ho dolů a nečekanou silou si vtiskla jeho hlavu do klína.
“Chci všechno, rozumíš?! Všechno!” Dýchala se zakloněnou hlavou a zavřenýma očima, zatímco on se dusil znovu zahlcený vůní jejího klína i látkou perské sukně. Zvedla ho.
“Chci všechno, tak už mě neser těma dilematama!” zasyčela.
“A teď běž.”

DEN ČTVRTÝ

“Tak přece jsi přišla. Jak se ti daří?”
“Je…”
“Neříkej nic. Vidím to. Jsi připravená.”
Mladší žena se při těch slovech otřásla. “Já nevím…”
“To nebyla otázka. Klekni si.” Mladší poslechla, teď se chvěla celá.
Vědma dvěma pohyby shodila svoje šaty. Pod nimi byla nahá. Přistoupila těsně k mladší ženě. Zatlačila jí rukou na čelo, aby si sedla na paty, a postoupila ještě o krok. Mladší couvla, ale ona ji silou chytila hlavu a vtiskla si ji do klína. Mladší bojovala sama se sebou zda se má bránit, pamatovala si vědminu sílu, zvedla ruce a zase je spustila, nemohla však skutečně dýchat. Snažila se postavit, nesměle se vzepřela. Vědma zakolísala, její síla nebyla dnes tak nepřemožitelná. Přesto byla velká, když ještě přitiskla svoje boky, podsadila pánev. Ale to už mladší bojovala vší silou, celým tělem, každou buňkou, dusila se, vzpínala, až obě spadly na zem stále spojené. Ve vzduchu začpěla moč, na vysokém koberci se objevila krev. Boj přecházel v křeč, když… Mladší se nadechla. Hlasitě, sípavě a drásavě, silně, a zoufalý nádech přešel ve výdech a ten ve výkřik. V drásavý řev. Který se zlomil v pláč. Všechno náhle povolilo, celá místnost se jako kouzlem změnila, bylo to doslova hmatetelné. Těla zvláčněla, ženy se objímaly, mokré, špinavé, obě šťastné.

Povídky


Previous Next

Leave a Reply

keyboard_arrow_up Arc's