menu Menu
Terry Bonmassa ve svých nejlepších letech
By marek Posted in Povídky on 20 srpna, 2020 0 Comments 7 min read
Dívka z výtahu Previous Zápisky z radikální terapie Next

Terry Bonmassa byl UQ mezi UQ, HighUltraQuick čili ultrarychlej magor zabiják v nejlepších letech s kostma vyztuženejma uhlíkovejma nanovláknama, svalama oboostovanejma elektroaktivníma polymerama a mozkem upgradovanejm stádem kognitivních neuroprocesorů. Terry Bonmassa byl kanón vysoké kadence a poslat ho na vobyčejný pomalý bylo jako kanónem na vrabce, prostě ptákovina.

Až na to, že se už dva takoví kanóni nevrátili. Teda vrátili – fešácky zalití do čehosi průhlednýho a vyleštěnýho jako brouci do dentakrylu. Plus fajnový gravírování tagama vobyčejnejch. Asi něco jako “Čus, fofříci”! Jo – a týpci se pod sklem šklebili tak přiblble, že Mony Lisy si proti nim teprve balej druhýho práska. Co je kurva dostalo, že se na to takhle tlemili?

Vobyčejní jsou normální sráči a my na ně normálně sereme. Ale Vogabundo se zaplet s nějakou jejich dojebanou štětkou, infiltroval, a to, co se z něho za čásek vrátilo, nebylo ani Voga ani Bundo, bylo to vypatlanější než vypatlaný, vobyčejnější než scrvklý kulky. ChimérJosh to moc neřešil a šel na to dát reply zfleku. Ani to neposharoval a jeho chatboti furt spamovali, takže nám to došlo až za měsíc a Wikimaus forwardoval taky rovnou bez namáčení a svý bullpupky Ofélie. Že to byla chyba, nám pověděla DHL za další měsíc dvěma pečlivě zafoliovanejma magorama v aspiku na paletě. “Ty kundo, to je válka!”

Jak ale válčit s někým, koho nemáte v přátelích, není online, nemáte od něj GPS a G-brejle vám neukážou jeho profilofku? Terrymu trvalo celejch 0,93 s než našel prastarý nakešovaný mapy oblasti, nad kterou satelity kvůli přepólování už sto let zatahujou krovky, a dva dny než našel káru, která by s ním byla ochotná jet mimo vodící smyčky a wifinu. Nabral, co moh, nafláknul baterky a čistě z piety přidal Wikiho osiřelou Ofélku. Měl ji dostat jako prémii za chipy, teda vlastně za hlavy vobyčáků. A taky vlastně dostal, ale to předbíhám.

Vypadnout ze City byl Terryho první IQ test. Nebyla to zrovna používaná funkce a softvéři ji zahrabali v menu pěkně hluboko. Ale Terry měl rád výzvy a s oblibou tipoval, ve které milisekundě problém zlomí. Tohle jich vzalo skoro půl mega, páč vrátnej nechtěl věřit svejm čočkám a umělá inteligence je to samý jako umělá blondýna – ještě horší než ta pravá. Možná se ale jenom Malá Ségra do třetice emigrantů teprve nasrala a šoupla Terryho na blacklist Ale nic, Terry byl ve formě a lousknul to. A taky cestu, co někdo zapomněl podle té mapy udělat, i slunce, před kterým bylo třeba zmazat se faktorem jak protitankovým pancéřováním.

A pak to přišlo. Zasraná wifi poušť zařízla synchronizaci, nikdy netestovanej offline režim aplikací se ukázal na hovno bez dostupnejch aktualizací, G-brejle nedostálavaly identifikační odpovědi od stromů, co jich tu byly mraky, ani od neočipovanejch animálů, co kmitaly rychlejc než na stoprvním levelu, a realita slíknutá z neonů virtuálu vypadala jako pěkně drsná milenka. Ultrafialový vedro peklo sluneční panely dělaný na smogovou deku nad City, baterky chcípaly marným skenováním hotspotů a Terry, ještě na výstupu magor magorů, měknul a roztíkal se jak blbě ztuženej margarín. Offline pustina ho řezala po palici tichem tweetů, mlčením neaktualizovanejch statusů, nehybnejma headlinama a ani gigáče mp12 nezaháněly děs vodpojení. I ta zkurvená Ofélie skuhrala, že jí horkem tečou články. Ale Terry – Terry makal dál jako krutej pařan, co se nevzdává do posledního života.

Když je našel, nebo spíš oni jeho, zbývalo mu z UQ možná tak malý q. I to ale bylo dost, na malou bojovou tsunami. Terry přeměřil vzdálenosti, prošacoval maníky baterií analyzérů, propočetl trajektorie, oprocentoval šance, do zásobníků nasypal strategie. No, nevypadalo to zrovna na divokej kmen válečníků s metalakrylátovejma vrhačema s gravírovačkou na lafetě. Přes ramena měli motyky a smáli se. Terry vybral strategii a šel do toho:
“Prosímvás, prosímvás… vodu…”

Probudil se na tvrdém lůžku pod hliněným, popraskaným stropem, přikrytý hrubou dekou. Strategie musí být důsledná, jedině pak funguje! Oknem bez okna a dveřmi bez dveří proudilo dovnitř slunce, vlahý vzduch a ptačí zpěv. Po cestičce právě někdo přicházel. A když ten někdo vešel, věděl Terry, že jeho strategie zafungovala, protože to, co vstoupilo dovnitř obklopené sluneční svatozáří, bylo přesně to, co hledal. Pravda, zapomněl přitom na City i na zakázku. Tohle bylo to, co hledal celý život. Co nedokázal vyrendrovat žádný engine, rozhýbat žádná biomechanika, oživit žádná AI. Tak zářivé oči a úsměv, tak čistou hebkou kůži a auru a chůzi, jaké nebylo možné v City potkat v žádném z virtuálů.
“Terry?” A hlas, takový hlas! Žena se k němu sklonila a Terrymu se z té vůně zatočila hlava. Dotkla se ho a Terryho RFID chipům barevně jiskřily obvody.
“Terry, co se to s tebou stalo?” Pohladila ho po prošedivělých vlasech. “Vždyť je to sotva osm let, co tě táta odvedl do města.”
Terryho svět právě někdo narval do centrifugy, ždímal, otáčel naruby a prováděl s ním všechny možný topologický kouzla.
“Mami…”
“Uměl jsi tehdy sotva mluvit.”

Dotýkala se ho, líbala do vlasů a Terry padal z výšin přetaktovaného času. Padal z rozšířené reality, jak se mu zorné pole čistilo od informačních bublin, ikon, dlaždic a miniaplikací, padal ženinou péčí, jíž mu z těla vyprchávaly urychlovače, katalyzátory, stimulancia, imunitní inhibotory, odpadávaly mu z těla kusy kovu jak kovové slzy a Terry se těch doteků a blízkosti nemohl nabažit. Celé té ženy i krajiny, jejich něhy, ticha, pomalosti, nekonečnosti… úžasu… a času…

A snad že zapomněl vystoupit nebo že jen musel vrátit všechen ten urychlený čas, přejel Terry zastávku přítomnosti a přejížděl a přejížděl dál jako utržené kyvadlo, jako do výšky vystřelený projektil, co se vrací, jako meteorit, jenž se zaryje hluboko do země, a nárazem začal čas kolem Terryho jako tlakem a žárem přeměňovaná hornina krystalizovat a zhmotňovat se. Terry stejně jako jeho předchůdci uvízl hluboko ve zkamenělém čase se šťastně připitomělým výrazem a Ofélií v pravačce.

Žena však vypadala, že je na to připravená. Nahodila generátor, vytáhla ruční brusku a láskyplně pohladila drsný kámen s rozmazanou siluetou uvnitř.
“Za chvíli to bude dobré, ty můj chlapečku. Nechám si tě u sebe, žádné návody, jak tě znovu urychlit. Počkám, a pak si společně užijeme naše nejlepší léta.”

Povídky


Previous Next

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Cancel Odeslat komentář

keyboard_arrow_up Arc's