Jdeš vedle mě. Je večer, sychravý podzim. Ze dne zbývá jen světlejší pás nebe nad lesem. Jdeme rychle, sotva ti stačím. Hlavy máme skloněné. Snad tím úsilím, chladem, či jakousi úporností, která je nám vlastní.
Tak rád bych se ti podíval do očí.
“Jsi mrtvý, lásko moje, víš?”
Zmatek. Můj. Tvůj?
Jak to, že s tebou mluvím? Jak to, že tě cítím vedle sebe? Tvoje odpovědi, nebo moje myšlenky? Vrství se divoce, víří, prolínají, zní zároveň. Prodírám se jimi mnoho takových večerů a kilometrů
“Jasně, tati, kdybys viděl, jaká je to tady paráda!”
“Tati, kde to jsem, co se stalo?”
“Tati, nezlobíš se, já jsem asi něco zvoral?”
“Tati, jsem tak unavenej, nech mě odpočívat.”
“Tati!”
Tati, tati… nadechuji se do roztrženého srdce. Co říct, co udělat?
Nic.
A v té chvíli mi to říkáš: “Ano tak, tati! Nic neříkej!”
Teď jasně vím, že tě slyším:
“Tati, tvoje slova a myšlenky tu dělají hrozný rámus. Jen dýchej a buď. Tady a teď. V srdci. Tam jsme pořád spolu!”
Na malou chvíli to cítím. Než mě zavalí další vlna hrůzy.
“Tak jsi přece přišel!”
Tu první větu, která mi sama vytanula, když mi o tobě máma poprvé řekla v našem jednom pronajatém pokoji, si pamatuji silně a jasně. A slzy, které mi nečekaně vyhrkly do očí. Slunce svítilo do záclon, vstávali jsme do práce, Šárka vlastně ještě do školy.
“Tak přece…” Jako, když vám někdo řekne, že se zastaví, podle situace…
Byl jsi odpověď na moje všechno.
Takže možná jsi i teď.