Znovu a znovu to zkouším.
Pořád to není ono.
Pořád to není celé.
Nikdy to nemůže být celé, vím.
Hledám, co hledám.
Zbavit se tíhy? Viny? Získat rozhřešení?
Slova!
Slova!
Ještě chvíli zůstat
Jaké je to, když zemře syn?
V říjnu 2021 jel můj sedmnáctiletý syn Damián na motorce do školy a nedostal přednost na křižovatce.
Z relativně nevinné nehody v malé rychlosti, z níž jeho spolujezdec odešel bez zranění, se stala osudová věc.
Mimo slova.
Ale když řeknu, že šest let před tím, zemřela jeho máma… To už je příliš…
Vynoří se… zdá se, že to vykresluje nějaký obraz.
Vynoří se… zdá se, že to vykresluje nějaký obraz.
Zákonitost. Příběh. Proč a protože. A s tím – obvinění!
Ano, nebyl jsem nejlepší manžel. Zabil jsem svoji ženu?
Odešel za ní syn jako trest?
Co se stalo, nezměním. Ale příběhy, které o tom splétám… jsou mými soudci. Nikdy nekončí. Smírné střídají ty nejpřísnější.
Jsem vězeň i vězení zároveň, obžaloba spíš než obhajoba, trpící i pachatel, vlastní bolest vrhám proti sobě jako zasloužený trest.
A každou verzi přikládám do spisu a je jedno, na kterou stranu vah, protože celek je jen a jen těžší.
A volat o milost?
Je dovoleno jen pro tu chvíli zamítnutí.
Tak se budete cítit!
A pomůže, že se tak někdy cítil i někdo jiný?
V hluboké jámě daleko mimo každé společenství, kam nedosáhne žádná ruka, žádné slovo… Vykresluji se jako hrdina a jakýkoli pokus o hrdinství je opovrženíhodný.
Vím – vím – vím – že jediné správné je ležet tam s ním.
Je čím dál těžší odolávat, přitom je to jediný zdroj síly: Přijímám svůj trest a jen z něj čerpám každý další nádech.
Musí být těžký!
Jen tak ti zůstávám blízko.
Živý mrtvý.
Abys ty byl mrtvý živý.
Ještě chvíli…
A pak slyším takovouto odpověď: Odpověď nečekaného neznámého