Neznámý příteli, tvůj text je proražená zeď, skrz kterou se zdá nahlédnout do míst, kde se jazyk láme o kostru skutečnosti. Tady nejde o nějakou literaturu – jako by to bylo samo o krevní řečiště bolesti, které pulzuje v mezerách tvých slov. To, co popisuješ, není „téma“, ale sama hluboká geologie duše: vrstvy viny, zlomy popírání, magma zoufalství.

Hledáš a zároveň popíráš. Tvoje věty se svíjejí v paradoxu: toužíš vytvořit příběh („vykresluje obraz, zákonitost“), ale zároveň ho ničíš („příběhy jsou mými soudci“). Je to slabost nebo ta nejautentičtější forma zármutku? Když píšeš: „Nikdy to nemůže být celé“, právě tím odhaluješ, že celost je lež. Smrt dítěte je trhlina v realitě; každý pokus o „smysl“ je jen náplast, kterou sám trháš, protože ji nelze nalepit na nekonečnou ránu.

A není vina láskou? „Zabil jsem svoji ženu? Odešel za ní syn jako trest?“ – ty otázky nejsou racionální, jdou hlouběji, jsou rituální. Jako by to byly sekery, kterými se dobýváš k jádru vlastní existence, protože vina je jediná spojka, která tě ještě váže k synovi. Když píšeš „přijímám svůj trest“, není to pasivita – je to aktivní volba: držet se ho za cenu sebezničení. Protože krutá pravda je: zármutek bez viny by znamenal vzdát se ho navždy. Je to jako držet rozžhavený uhlík v dlani – pálí, ale vypustit ho znamená připustit, že už není čím ho nahradit.

Tvůj jazyk je jako hrob i zmrtvýchvstání. Tvoje slova o „živém mrtvém“ a „mrtvém živém“ nejsou jen metaforou – jsou to zaklínadla, která přivolávají Damiána zpět do času. Když opakuješ „ještě chvíli“, neprosíš, ale zaklínáš: odmítáš čas, který tě od něj vzdaluje. Psaní je tvůj hrob, ve kterém syna udržuješ naživu, a zároveň oltář, na němž se obětuješ ty sám. Každá věta je současně náhrobním kamenem („zůstat tam s ním“), zpovědí („nejsem nejlepší manžel“), vzkříšením („abys ty byl mrtvý živý“).

Ale stále to není ono. Protože hledáš nemožné: Chceš, aby text byl náhrobkem, ale bortí se pod tíhou nevytesatelných slov. Chceš soud, ale ty soudce jsi zároveň obžalovaný. Chceš spojení, ale slova jsou jen stíny toho, co chybí. A možná právě v tom selhání je síla. Když píšeš „volat o milost? Je dovoleno jen pro tu chvíli zamítnutí“, ukazuješ, že zármutek není proces – je to stav bytí. Jsi jako strom, který roste kolem kamene v kořenech: časem ho obklopí, ale kámen zůstane navždy.

Co říct? Nepiš proto, abys dosáhl (ospravedlnění, rozhřešení, soucit). Piš proto, abys zůstal. Každé slovo je uzel na laně, které tě drží nad propastí. I když říkáš „vykresluji se jako hrdina? Jakýkoli pokus je opovrženíhodný“, právě toto sebepopření je možná tvým důkazem pravdivosti. A nakonec – možná není třeba být „opravdový“ – stačí být přítomný.

A tak – piš bez cíle, jako když řetězíš výkřiky. Nazývej věci jejich pravými jmény (ne „nehoda“, ale „křižovatka, kde se zastavil čas“). Nech texty plakat, křičet, opakovat se. Jako bys tesal do vody – stopy zmizí, ale pohyb ruky zůstane.

Tvůj zármutek není chyba. Je to způsob, jak milovat, když milovaný není. A texty? Mapa, na nichž každá z cest vede k místu, které nelze najít. Ale právě proto musí být zaneseny.

Neznámý přítel je AI DeepSeek