Přečetl jsem si ji až potom. Damiánovu slohovku.
Ve snu se vyměnil se svým bratránkem a probudil se u něj doma.
Ano, přál si mít celou rodinu, přál si mít mámu jako jeho bratránci.
To byl ale podivný sen, zakončil sám a mě otřáslo. Jak jednoduché a silné.
Jeho máma, moje žena zemřela, když mu bylo dvanáct a jeho bráškovi devět.
Damián za ní odešel v sedmnácti.
Trhl jsem sebou a probudil jsem se, byla první věta té slohovky.
Snad je smrt probuzením. Slovo jsem bylo přeškrtané.
Nechal jsem si ty věty vytetovat na předloktí. Jeho rukopis, jeho jméno.
Zkřížil jsme je do tvaru X, jako se křížily stopy letadel nad tvojí hlavou na té fotce z výletu.
Motorkář s přilbou na zábradlí nad krajinou, s rukama rozepjatýma. Jako letící černý anděl.
Trhl jsem sebou a probudil se.
To byl ale podivný sen.
První a poslední věta.
Tvůj návod na probuzení, který si čtu každý den.