menu Menu
Mámo, táto, v komoře je les
By marek Posted in HP, Povídky on 13 února, 2020 0 Comments 15 min read
montessori-perlicka.cz Previous Do ticha Next

V pondělí objevil malý Rik v komoře lískové výhonky rašící z podlahy.

Den na to byla už v komoře pěkná houština.

Ve středu rozkvetly zdi na straně lesa lišejníkem na prst silně a v pátek jsme museli z chalupy okny, protože dveře zarostlo zběsile rostoucí smrčí.

Nepomohly žádné prosby, smlouvání ani modlitby. Les se zlobil a myslel to vážně.

V sobotu ráno celá severní strana domu spadla, ale my už stejně spali venku u velkého ohně.

Takže když se v neděli Bork vrátil sám od sebe, oddechli jsme si všichni. Jen Sqaram brečela. A Bork prosil:

“Nevzdám to. Chci vědět všechno. Řekli jste, že se o Les nemusím bát, že víte… Co víte? Co…”

“Chceš, abychom ti prozradili tajemství Lesa?” 

“Chci vědět, jak jste jej dokázali ochránit tak dlouho nedotknutý.”

“Pro někoho zvenku to může být nebezpečné. Viděls, co udělalo to málo…” zkoušela ještě Sqaram.

“Já vím, vím. Vrátil jsem se, protože…” Otec usoudil, že komedie bylo už dost. No a co, že je zvenčí?! Jak Les řekl, tak platí.

“Sqaram tě tam zítra zavede!” A bylo vymalováno. Bork zůstal stát s pusou otevřenou, zatímco Sqaram vyběhla do tmy se vzlyky hodnými antické tragédie.

***

Určitě řeknete, že to nebylo žádné hrdinství. Že jsem se vrátil kvůli ní. A budete mít pravdu. 

Alexe to málo zabilo. Našli ho houpat se na větvi dubu zapomenutého uprostřed pařeziště. Na papírku v kapse napsal jen: “Počkám tam na vás”. Doktorka toho nejdřív hodně namluvila o zázracích a spritituálních rozměrech všehomíra, ale byl to spíš způsob, jak se z toho vykecat zpátky a nemuset se jít také houpat.

A já? Já byl samozřejmě připraven obětovat všechno. Pravý hrdina, udatný zachránce. Ale před tím, co jsem viděl, utekl jsem dočista zbaběle zpět do hluku velkoměsta, kde jsem se zpitý a zoufalý připravoval na život korporátní krysy či poctivého bezdomovce. Hvozd byl pro nás příliš. Milovali jsem ho teoreticky, ale z očí do očí byl – prostě příliš. Příliš jiný, příliš skutečný pro nás, velké hlavy z města.

Byla by tedy moje dřívější touha sloužit lesu dostatečně silná, aby mě přivedla zpět i bez ní? Ale nebyla i ona sama lesem? Co když jsem sloužil lesu i svým oblouzněním tou divokou lištičkou s rozkošnými špičáky, malou Sqaram s očima zelenýma jako les sám.

Ona mi s lesem splývala – když se pode mnou rozprostírala jako hebký koberec mechu a já měl pocit, že skrze ni zapouštím kořeny do samotného podloží. Když nade mnou rozkládala korunu rozcuchaných vlasů a zvedala ruce k nebi spolu s větvemi stromů a já se v ní tyčil jako prastarý velikán mezi svými, dokonale šťastný.

***

Raději bych měl ale začít od začátku: Jmenuji se Boris Novak a vystudoval jsem ekonomiku a management obnovitelných přírodních zdrojů. Znělo to hezky. Cesta jak žít na Zemi a nepodřezávat si větev, snad dokonce žít v souladu.

Sem, na okraj Hvozdu, mě však poslali jen jako nutného blba s razítkem. Jako záplatu na řvoucí svědomí, jako předvoj těch velkých, drahých těžebních strojů. Monster z hororu, nad nimiž jásají duše malých velkých kluků hrajících si na lesníky, ale pod jejichž ostřími les mizí, prostě umírá. Změnili kvůli těm mašinám i zákony, protože na malé plochy se přece nevyplatí. A já měl jen razítkovat připravené formuláře. 

Nevydržel jsem to. Pohledy na obrovské jizvy starého lesa. Hromady větví vysoké jako dům, teď odpad ke spálení. Pláně pařezů ještě ronících mízu a nad nimi poletující sojka, co nenašla svoje hnízdo.

Vysoké hospodářské výnosy… Vida jaká všechna jména může smrt mít. A co jiného je desetihektarová holoseč? Les srovnaný se zemí tak pěkně jako čerstvě založená poušť. Čtyři miliony hektarů holin rok co rok. “Podívej mladej, každej chceme nějak přežít, tak nedělej potíže. Když to neuděláš ty, udělá to jinej.”

Stejně jako každá vyrobená kulka touží po svém mase, tak i každá motorová pila chce svoje dřevo, svůj život k podříznutí. Jednou vypuštěný přízrak nechce zpět do lahve a lidé jsou jako opilí vlastní mocí. Protože není nikdo, kdo by je zastavil…

Vidíte, zase se nechám unášet hněvem. Bezmocným vztekem…

Jen Hvozdu se dosud nikdo téměř nedotkl. Jako by nad ním mocný duch držel ochrannou ruku. Nebylo to nic nápadného, žádný národní park, jen nenápadné výzkumné programy s dlouhými jmény, granty, lidé, kteří dělali spíš méně než více, celá organizační síť rozhozená kolem něj (právě však pod sílícím tlakem). V jejím středu pak rodina Dubských. Alfréd Dub, dědek Dubák a jeho rodina, jejíž rodokmen byl jako skutečné kořeny nejstarších dubů Lesa.

Utekl jsem k nim jako dezertér schovávající se před frontou. Co věděli o lese, bylo neuvěřitelné. Za ten krátký čas u nich jsem se naučil víc než za celá svoje studia. Sqaram mě učila doslova splývat s tělem lesa.

Alfréd mi jej ukazoval viděný očima generací jejich rodu. Jako veliké, celistvé, měnící se a vyvíjející se zvíře převalující se a pulsující na svazích.

A jeho syn Josef mi ukázal, co všechno pro hvozd vykonali tam venku. Na těžbu za humny se díval pragmaticky: 

“Chráníme les tak, jak umíme, lesem. Podepiš jim to, mladíku. Ten cár lesa za Roklí jsme nechali vyrůst, aby jednoho dne hvozd ochránil. Jestli je to dnes, ať tedy padne.”

Nic nechápal, byl ze staré školy.

“Chcete ho obětovat? Dobře. Dřív byste tak získal pět, deset, třeba i patnáct let. Ale myslíte, že to dnes bude stačit? Tohle už není cesta, Dubáku, dnes ne. Jen přivezou víc harvestorů. Copak jste to sám neviděl? Těm potvorám stačí dvě minuty, aby z dospělého smrku naskládaly úhledný metr polen. Co dvě minuty jeden strom. A když tu ty příšery budou, lidé je budou chtít využít. Pak se zakousnou i do toho vašeho milovaného Hvozdu.”

Tehdy mě s Alexem a doktorkou vzali do hliněného sálu v kořenech největšího dubu. A dali napít hořkého pití.

***

Slova nestačila. Neznal jsem hlasy ptáků, tajná jména květin, nedokázal podle bzukotu poznat hmyz, podle šelestu ve větvích zítřejší déšť, podle vůně náladu lesa či jednoho každého stromu tak jako oni. A stejně se tam… všechna slova rozsypala. Celá snaha znát, rozumět, pojmenovat stekla jako tenká, tenouká vrstvička vody po starém mechovitém kmeni – gigantickém těle lesa, světa, celého vesmíru. A bylo to strašné, bylo to krásné, bylo to… vysvlečený ze slov, z rozumu, ze sebe sama jako kohosi cizího ve světě stal jsem se jím, moje žíly a tepny se staly potoky a v potocích tekla má krev, dech vanul v korunách mých plic, naplněný jeho duchem hleděl jsem na les a les hleděl na mě mýma vlastníma očima, láskyplně i chladně. Láskyplně i chladně hledělo cosi obrovského, prastarého skrze mě, bylo mnou a já… Alex bojoval, doktora utíkala, jak jsem se později dozvěděl. Já zůstal. To až potom přišla panika.

***

“Les si ho vybral. Měla bys být ráda.” 

“Jestli nechceš, sestřičko, udělám to ráda místo tebe.”

Sqaram na Savel prskla po liščím a vycenila tesáky po vlčím. Semínka durmanu si od ní ale vzala.

***

“Nesmíš lidi tak nenávidět. Oni jsou… jsou děti lesa a les je má rád.” Šli lesem a ona se courala, zdržovala, jak jen mohla.

“Tak proč ho tak ničí?”

“To děti rodičům dělávají, učí se, rostou, hrají si, podívej na vlčata, jak tahají starší vlky za uši a ti si to nechají líbit.”

“Tahat za uši je něco jiného než vykácet většinu lesa na holo.”

“To máš asi pravdu…”

“A co udělají starší vlci, když to štěňata přehánějí? Vyčiní jim! Možná je čas, aby lidé taky poznali, kdy přestat. Kéž by les mohl takhle chytit člověka za kůži a zatřást s ním…”

To bylo přesně to, na co Squaram právě myslela: Co kdyby opravdu mohl? Možná proto si tě vybral, můj zoufalý a nádherný, nádherně zoufalý, zoufale nádherný…

***

Byli zase zpátky tam. Šedesátimetrový dub se tyčil nad nimi, deset lidí ho tak tak obejme, ale on je skrytý v údolí, takže neční nad koruny, jen kořenisky objímá skálu v ní to místo.

***

“Počkej chvíli. Musím ho připravit. Sněz zatím tohle. Žvýkej to jen trochu.”

“Co to je?”

“Durman,” vyvalil na ni oči a nevěřícně jí pohlédl do dlaně.

“Není to moc?”

“Je to akorát, hlupáčku, věř mi.”

V hliněné jeskyni pod kořeny dubu smetla kosti na hromádku a i s lebkou je zasypala v koutě listím.

Zavolala ho veverčím písknutím. 

Byla si celkem jistá, že by to udělal sám. Dřív to lidé sami dělali. Ale spoléhala na ni celá rodina, celý les, takže nechtěla riskovat. Hloupé je, že člověk musí být při vědomí a nesmí se bránit. Takže jak to udělat? Povalit ho na záda a vyšoustat mu mozek z hlavy na tak dlouho, jak je to jen možné! Chvěla se vzrušením. A co teprve on! Byla si jistá, že ho miluje. Ale milovala les. A on byl les. A bude.

“Točí se mi hlava. Vidím bílé světlo, Sqaram. To je divné.” Snažil se zasmát, ale ona ho přitlačila zpátky k zemi a nasedla na něj. 

“To je Gwynwed, hlupáčku, Bílý svět, Hel, sama duše lesa.” Pomalu, pomalu je houpala.

“Vidím nějaký stín. Rohy, to je muž s parohy.” Viděla ho také, byl to on, kdo do ní pronikal?

“To tě vítá Cernunnos, samotný pán lesa. Nezapomeň se mu poklonit.”

Hýbala se ještě pomaleji, ale nepřestávala, tiskla mu záda k zemi, pokládala přitom ostnaté výhonky na kůži. Sténal tiše, propadal se. Obrovský stín s parohy jako světadíly vyplnil celý jeho pohled. Hlas mu duněl v celém těle, rozechvíval celý les. A ptal se ho:

“Kdo jsi?” 

“Jsem Bork,” odpovídal.

“Kdo jsi?” opakoval hlas naléhavě.

“Jsem člověk.”

“Kdo jsi?”

“Jsem nic.”

“Kdo jsi?”

Zmlkl.

A najednou to viděl. V jediném pohledu obsáhl náhle a naráz celé dějiny lidstva. Které byly dějinami lesa. To les chránil a pečoval o své děti. Ne ony o něho. To on byl tím větším, silnějším, starším. Moudřejším. 

A ony, oni, lidé byli jako jiskérky ohně v nočním větru, tenounké, křehké a nicotné. Ztracené bez jeho ochranné náruče, bez jeho životodárného dechu. On byl jejich skutečným domovem, domovem jejich duší, z něhož vycházeli do tohoto světa a zase se do něj navraceli. Zářivý Hel, Gwynwed, Bílý svět pod ochranou boha s parohy velkými jako vesmír.

A v tom vesmíru, jako vánoční ozdoby rozvěšené na Cernunnosově paroží zářily další a další hvozdy, světy, jako stříbrné sféry, květy života… A kolem nich tančící strážci, andělé, bohové, duše… užasle se rozhlédl po lese lesů, propletených větvích vesmírného světelného nekonečného Lesa.

“Kdo jsi?”

“Jsem les,” vydechl Bork a ten výdech slyšela i Sqaram. Kořeny dubu prorostly do míchy a výboje se dotkly mozkového kmene.

“Ano, teď jsi les, můj milý. Nezapomeň prosím na všechno, co jsem ti řekla! Miluješ mě přece, já jsem také člověk. A ty jsi byl. Nezapomeň, že to byl les, kdo ze svého stvořil jejich těla, jejich svět a nakonec i krev jeich železných zvířat. Nezapomeň, že je bezmezně miluje…”

***

“Tak jak, sestřičko, stálo to za to?”

Sqaram ze zvyku na sestru prskla, ale pak ji objala a blaženě zavrněla. 

“Nádhera. Ještě!”

“Takové jako poprvé to už pak není, ale takových čtrnáct dní to ještě půjde. Pak začne dřevnatět a po měsíci duše úplně přejde do lesa. Pak už jen uklidit kosti.” 

Savel měla pravdu, nebylo to tak zlé, jak si myslela. Dokonce ji Dědek pochválil.

“Nejspíš měl pravdu, zelenáč, je to dnes jiné a Les už ho potřeboval.”

Měla z toho radost, za sebe, za Les i za Borka. Mohla na něj být pyšná.

***

Probudil se. Ležel na zemi a ona byla stále – nebo zase nad ním. Tělo teď ale cítil jako cizí, vzdálené. Pokusil se zvednout aspoň hlavu, ale i to ho stálo velké úsilí.

“Sqaram?” 

“Borku, miláčku.”

Byl pokrytý sítí jemných ale pevných kořínků, šlahounů, které se mu nořily do kůže a poutaly ho k zemi.

“Co to… ?”

“Les tě volá k sobě. Vybral si tě. Můžeš být hrdý, lásko.” Políbila ho na necitlivá ústa. Uvědomil si, že vnímá jinak, že vidí jiný svět, že je…

“Teď můžeš udělat to, co sis přál. Ale nezapomeň prosím – buď laskavý!”

Nový Cernunos se rozhlédl po svých dětech. V očích měl lásku. Neúprosnou lásku.


Previous Next

Leave a Reply

keyboard_arrow_up Arc's