Tahle ‘povídka’ potřebuje vysvětlení. Takže to samozřejmě není tak úplně povídka. Ilustrace snad, pocit, ilustrace pocitu. Jaké to je, když přijdete na literární server. Konkrétně piste-povidky.cz, kde jsem strávil pěkný čas 2014/2015.

Zasyčení vzduchu odjištěného uzávěru ho trochu probralo. Stále ale hleděl kolem sebe užasle. Nejspíš jsem v šoku, uvědomoval si. Sundal přilbu skafandru a nadechl se. Důvěřovat instinktům, rokům zkušenosti vepsané v těle, cviku, nechat se vést a uvolnit křeč, nechat strach za sebou. Odložil skafandr, přilbu narovnal způsobně nahoru, takže vypadala jako hlava podivného skřeta, která za ním vyčítavě hledí, když se k ní otočil zády.

Vstoupil do chodeb, ztrácely se v dálce, v oparu prastarého vzduchu a přítmí přeúsporného osvětlení. Větvily se jako stonky či větve ozdobené shluky vstupů se štítky.

Nahlédl do jednoho z nich, do dalšího. Nekonečné řady kójí, kajut, sálů, prostor. Užasle četl malá čísla pod označením každého z nich. Sto tisíc, sto dvacet tisíc, stočtyřicet… Proboha. Nejdřív pomalu, nevěřícně, pak čím dál rychleji, zmateně, zadýchaně, divoce vbíhal z jednoho do druhého. Pocity, tvary, barvy, tóny, chvění. Jiné než… Smál se… Známé, dávné, blízké… Ano, vyvolávaly pocity, byly… a nebe tu nebylo modré, mělo barvu okru a nic pod ním se nezdálo rovné, nic bodavě přímé, nic… dokonalé? Zato bující, explodující ve zpomaleném čase organického růstu, křivolaká změť větvoví a listů, květů, trnů, z nichž žádný nebyl ten jeden absolutní, dokonalý, ale všechny dohromady vytvářely… Zvedl oči a nadechl se… Prastarý les… jeho vlastní mysli…

Smál se, křičel, nahlas a na všechny strany, v každé místnosti, kam vstoupil křičel, šeptal, spílal, bručel, mumlal, zapomenutý jazyk, spící slova se probouzely a tryskaly z něj všude, kam vstoupil, jako by se chtěl zmocnit celé lodi, celou ji zaplnit, celou ji pojmout, jako hladové dítě, vyprahlý poutník…

Unaveně se svezl k jedné z křivolakých stěn, naslouchal štěbetání neviditelného hejna v zákoutí chodeb, které vytvořil vlastní přítomností, svými slovy, výkřiky, pozoroval jejich splétání a vplétání do té bující… Usnul, okrové nebe se proměnilo v náruč, pak se mu ale zdálo, že je zpět tam, pod nebem modrým a že naopak okrové nebe je snem.

Probudil se s výkřikem, zmateně bloudil chodbami hledaje svůj skafandr a jeho instinkty se přitom znovu chopily vlády, začal vnímat strukturu lodi, necvičenému uchu nepostřehnutelný temný hukot agregátů v pozadí, rezivějící nosníky skryté pod kořeny, varovné prodlevy otevíracích mechanismů, ruce mu opakovaně sklouzávaly do prázdna nenacházejíce chybějící ovládací prvky.
Ohlédl se do chodeb, pár kroků zpět. Zase se rozběhnout! Točit salta v korunách, lámat větve, pokřikovat s hejny papoušků a škádlit stáda opic, zasadit strom… Skrýt se v pralese slov…

S povzdechem se otočil a začal stoupat nepoužívanou šachtou. Na zaprášeném ovladači zkusil obvyklé kódy, dveře se otevřely.
Muž na druhé straně na něho zvědavě hleděl. Vyčkával.

Už jsem myslel, že tu nikdo není. Že…

…že Loď pluje bez posádky?

Ano.

Nikdo by si toho nevšiml.

To ne, žijí si tam…

…dobře… a ty? Nu, pojď dál. Nečekal, že to bude tak snadné. Muž ustoupil a on vešel. Jen okrajem zorného pole si uvědomil povědomý velín a jeho oči v okamžiku přemohl pohled obrovským panoramatickým průzorem.
Loď stála zaparkovaná na samém okraji Přístaviště a on měl ze svého místa neuvěřitelný, závratný pohled téměr na celou rozlohu té vesmírné zákruty plné… všeho. Lodí velkých, malých, obrovských, gigantických, nových, starých, rodících se, rozpadajících. Jako uzly světelné sítě visely všude kolem, propojené pohybem tak závratným a rychlým, že oko vnímalo jen neuchopitelné pulsování.

Sklouzl očima zpátky na Loď. Z té perspektivy nebyla ani nová ani zas tak stará, nijak velká, ale ani nijak malá, nijak hlučná, solidní, schoulená stranou, ale beze studu, prostě zabírající svoje místo.

Chceš ji řídit? zeptal se muž. Pomoc by se hodila.
Jako by jen to, že se sem dostal, bylo dostatečnou kvalifikací. Ruce se samy zvedly ke klávesám a panelům.

Nevím. Řídit kam? Muž jen pokrčil rameny.

Letíme někam?
Vzpomněl si na přítmí, pach a křivky Lesa, před očima se mu mihl obraz hejna pod okrovým nebem, ve vzduchu oživlé améby tisíců jednotlivých bodů ve společném pohybu, nořící se samé do sebe, rozprostírající se… Najednou měl úporný pocit, že se nesmí pohnout ani o milimetr, udělat ani krok, aby nic… nezměnil.
Muž mu zlehka naznačil a přistoupil blíž k oknu, ukázal. Sledoval jeho pohled a vyhlédl podél pláště Lodi.

Vlákna stejná jako všude kolem vedla i do této Lodi. Vždyť ano, i on se sem jimi dostal. Nebyla tak mohutná a nenasytná, pulsovala v uklidňujícím, stálém rytmu. Vydechl.

Není to tedy sen…

Je to jen Loď, pokývl muž. Nechám tě tu chvíli, klidně si to osahej. Ta důvěra mu div nevehnala slzy do očí. Položil ruce na klávesnice a ony samy vyvolaly obslužné rutiny, instinkty nasávaly čísla, parametry, grafy, zatímco jeho mysl bloudila a oči zalétavaly stále tam ven, vtahovány vírem hypnotického pulsování.

A v něm to zahlédl! Vyskočil zběsile, křeslo polekaně zvedlo opěradla. Tam! Tiskl oči k chladné hmotě a snažil se zahlédnout ještě o kousek dál za okraj. Rozhlížel se po kabině, co by si mohl dát pod nohy, vyskakoval. Bylo to tam! Bylo! Šedavá křivka boků Lodi ale zakrývala celý obzor.
Odtrhl se od okna násilím. Musí tu být jiný průzor. Mysli!

Vyběhl ven, kroky duněly po kovových schodištích. Kudy? Musí přes paluby. Znovu se ocitl v chodbách, v prostorech, ale teď se silou držel, snažil se vnímat jen kovové tvary Lodi, odháněl obrazy i pachy Lesa, prodíral se jimi ke skutečnosti, trhal je ze stěn i ze sebe, nánosy obrazů, utkvělých představ, nutkavých myšlenek… tisíciletých slov… Jen slov.

Jste jen slova! Jen slova! Není váš můj dech, není vaše moje krev! Trhal je zuřivě, drásal, ruce se mu proměnily v pařáty, nohy v kopyta, býčí tlamou Mínótaura chrlil žár, dosud slovy uvězněný, a teď je jimi spaloval, rohy rval celé trsy světů na kusy, drápy zatínal skrze zdání, skrze Les.
I skrze Loď.
A Loď zasténala, tiše vzdychla a propustila ho.

Letěl prostorem. Prostorem beze slov, bez nebe, snášel se, nahý bez skafandru, nahý bez divoké býčí kůže, konečně ztichlý.

Pod ním se prostírala Zem. Zem skutečného Lesa, Zem skutečného nebe. Zem Země. Na okamžik ho zaplavil strach. Ale pak se poddal instinktům.