Lilith, první žena Adamova, stvořená z prachu země stejně jako on, jemu tedy rovná…
Ne, pojďme ještě dál. Ve chvíli, kdy je celé Universum tvořeno jen těmito dvěma Stvořeními.
Nejsou to tedy praprvotní bůh a bohyně?
Lilith jako druhá polovina absolutního Boha, první rozštěpení Jednoty, první vydělené části z Božského Jednoho, Absolutna, Vševědomí.
Bůh. Tajemství. Vědomí. Snad muž.
Bohyně. Hmota. Universum. Příroda. Snad tedy žena.
A Adam jako první jiskřička jednoho oblečená do těla druhého.
Krom toho, že nebylo lze jinak, než incest, bylo možná tohle všechno na Adama asi příliš.
Chvějivé, bázlivé mihotání prvního vědomí vprostřed syrové, obrovské, strašlivé… která rozhodně nechtěla ležet pod ním.
Nezvladatelná, nebezpečná, neúprosná… Ne! To bylo příliš temnoty na tak malé světélko počínajícího rozumu.
A tak přišlo jablko. A nebylo to jablko poznání. Bylo to jablko zapomnění.
Adam zapomněl, odkud přišel on i Lilith. A stvořil sám sobě Evu.
Eva. Ta druhá, menší, bezbranná, závislá a slabá dala Adamovi zapomenout na jeho malost, bezmoc, hrůzu.
Ale sama nezapomněla, nemohla, sama byla Lilithinou dcerou jako Adam. Ale především nikdy nemohla zapomenout na to, že je druhá.
To nezapomene žádná žena. To ji hryže, dráždí, nedá spát.
Proto kouzlila, sváděla, žárlila, požadovala, zuřila, vyzývavě tančila, sladce vychvalovala.
Ale sama sebe tím vším zrazovala.
Protože nakonec nemohla nikdy zapřít to, čím sama byla, z čeho byla stvořena a k čemu celou dobu jen ukazovala cestu.
Sobě i Adamovi.
K Ní. K Lilith.
Protože Ona je posledním pláštíkem Boha, poslední branou, kterou nelze obejít.
Nelze vejít zpátky do nebe bez toho, abychom prošli peklem.
Nebo možná – toto peklo je právě tím nebem, které hledáme.
My jsme jej zavrhli, ale ono nás ne. Nikdy jsme z něj neodešli.