Skřidla u Č.B.
xx.xx.xxxx
Moje 1.,2. a 3. holotropní dýchání
Pátek. Nevím, byl-li to jen můj dojem, ale přišlo mi, že včerejší euforie u Šar polevila (je vůbec hodně na houpačce). Jsme oba unavení a zbití a to před sebou máme ještě dvě dýchání. Nesnídám (posledně mě bolelo při dýchání břicho a já nevěděl, jestli se mi obyčejně chce na záchod nebo je to proces, pak se to spíš rozdýchalo). Kruci, stačí mi zavřít oči a už jedou obrázky. Děláme Oshovu meditaci Kundaliní a já ji celou protřesu jako v kině. Jsem lokomotiva bojující s broukem (úchvatný obraz, kdy celý vlak jako obrovský had brouka ovíjí, lokomotiva vztekle houká, přikládám jí pod kotel, aby jí nedošla síla), jsem Castanědův Orel (a každé cinknutí zvonečku v hudbě je jeden lidský život), dívám se na svět z výšky a cítím obrovský soucit. Nakonec jsem bubeníkem a musím bubnovat. Pode mnou tančí indiáni nebo indiánky kolem ohně, na kterém se peče můj brouk. Když ale tělo brouka shoří, jeho nožičky spadnou, indiánky je seberou a navzájem se jimi povraždí jako meči. A já musím pořád jen bubnovat. A bubnuji až jsou ze všech jen kostry a přicházejí ke mně jejich duše a brouk na ně čeká. Duše mě prosí, abych nepřestával, a já tedy bubnuji zatímco oni ke mně jeden po druhém přicházejí, loučí se, děkují mi a odcházejí do nebe. Brouk čeká, nožky za hlavou jak na dovolené, čeká, zůstávám sám, brečím, bubnuji. Chci také. Náhle se celá země i se mnou zvedá (brouk přepadává, drží se zoufale nožkami) a já přicházím do nebe, všichni mi děkují, jdu k nejvyššímu, nevidím ho, je jen příliš jasným světlem. Nedostává se mi však ani odpuštění ani poděkování, mám se vrátit zpátky na zem…
Vracím se ještě než meditace končí, vidím Shar jak sedí v róbě v lotosu, vzpřímená, pevná, jasná, vlasy jí spadají kolem podlouhlé tváře plné klidu, který je i za zavřenýma očima. Nádherná vznešená indická bohyně…
Voda v rybníce je ledová, ale nádherná. Idyla. Dávám si práci vybrat místo k dýchání, na okno nad sebe dávám buben, který si chceme se Shar odvést (zdá se, že jsme si padli do oka – s bubnem). Jsem ještě nervóznější než před tím, i když jinak. Snažím se o nějaké rituály, marně proti takové síle, která přichází. Relaxuje Katka.
Dýchám a nejde to. Nemůžu se do toho dostat. A pak vím. Brouk je v žaludku. A já od rána nejed. Chrmlám chuchvalce z krku a přitom cítím, že jdou až ze žaludku. Nutím se zvracet. Není co, nejde to, sám nechci, je mi to odporné jako vždycky. Šustění pytlíku – fuj!. Jsem z toho zoufalý. Nechávám si přinést slanou vodu. Je hnusná. Teplá a naspod ještě nerozpuštěná čistá sůl. Shar mě nešetří. Ale pořád málo, tak další. Já tě utopím bestie broukovitá! Utopím! Míra mi drtí břicho, pomáhá mi. Opravdu to pomáhá, ale není to ještě ono. Je to jinak. Začalo to v krku. Zkouším to, tlačím a on to krk nechce pustit dál, škrtí to, zase dusí. Tlačím si na krk, pak chci přímo škrtit, dusit, oběsit. Proč to všechno dělají tak málo? Copak nikdy neviděli ve filmu, jak se pořádně věší? Sám se navlíkám do smyčky z rukávu vlastní košile a táhnu. Prosím, pomozte mi! Je jich kolem mě několik, vzpínám se, cukám, někam plazím, vrhám proti nim a do smyčky a pryč. Až o dost později se mi tahle scéna začíná vracet a já tuším, že je to někde v noci, snad vojáci, nějaká banda, táhnou mě někam, vlečou a škrtí už cestou, bráním se, ale tady v dýchání spíš naopak – udělejte to, už to udělejte, ať to mám za sebou! Plazím se jim po nohou, chroptím. A konečně zvracím.
Bolest je hrozná, až ostrá na rozdíl od všech, které zatím z dýchání znám a které jako by nebyly tak úplně opravdové. Tahle je jako meč projíždějící za hrudní kostí a krkem…
Jsem si pak odporný, nechám se dovést do koupelky, nic zázračného necítím, jako by se nic nestalo. Vracím se a dýchám dál. Lezu pod spacák, zelený tunel zase lítá kolem, ale vzdálenější až mizí úplně. Zoufám, pak lezu zpod spacáku a vidím najednou toho brouka, jak leží na zádech a píchá nožičkama sám do sebe. A vím, že jsme to já. Já, jak se nutím do tunelu, do dýchání, musíš, musíš, pořád málo, jak si ubližuju, necítím se… A potom je to máma. Tulím se k Shar, ale zády a natahuju ruce k mámě. Chci jí říct, ať si neubližuje, ať se neviní ze všeho, ať tím nebližuje všem okolo sebe… otáčí se ke mně zády a odchází. Posílám jí aspoň zlaté světlo. Obracím se k Šar a ona mi najednou splývá s mámou. Chci se k ní tulit, ale nemůžu. Strkám k ní hlavu a zároveň se od ní odstrkuju. Ani k ní ani od ní. Nevím, co mám dělat, nechce se mi už ani dýchat, všechno je to nesmyslné a marné…
Náhle jsem na ostrově. Asi jsme tam ztroskotali s lodí, pohřbívám svoje druhy, jsem sám. Na ostrově je sopka, chce vybuchnout, ale nemůže. Chci jí pomoct, ale nevím jak. Chci jít k ní, ale nemůžu se ani zvednout. Zkouším to, ale pohyb končí sám v sobě sotva začal, hroutím se, sypu si písek na hlavu. Pak se přece jen postavím. V tu chvíli ale začíná místo hudby moře. Otáčím se k němu. Jakoby mě volalo. Ještě se nemůžu rozhodnout, otáčím se k sopce a zase k moři, pak se nechávám dovést k reprobedně a sedím na skále na břehu moře, jsem sám opuštěný na ostrově, bez naděje, vím, že brzy zemřu. Vlny jsou obrovské, jejich hukot a síla mě uchvacuje a fascinuje. Doslova unáší. Utěšuji se tou ohromnou podívanou, tou přehlídkou síly, pohybu a života, ochromuje mě, poddávám se jí. Zároveň ale nechci zemřít. Slyším racky a chci za nimi, chci žít, chci létat, ale je to marné, všechno je marné. Vlny jsou větší a větší a blíž, choulím se na skále a čekám, až si pro mě přijdou. Poslední vlna mě smete s sebou do oceánu.
Vracím se na místo, hudba se mění. A já jsem najednou v moři. V nádherném, průzračně čistém moři. Plavu. Jako v bazéně vlníc se celým tělem, je to tak volné, uvolňující, osvobozující, čisté, slastné. Vím, jsem delfín.
V té chvíli vize silná a jasná jako nikdy. Jsem tak překvapený. Slzy se smíchem se mi ženou do očí: „Ma! Ma! Má!“ Přímo naproti mě, jen malinko vpravo se v té vodě plné žilek a blýskání slunce, v zelenavé modři oceánu, nehluboko pod hladinou vznáší moje máma. Nádherná delfínice s kůží stejně modravou a stejně plnou slunce jako sama voda. „Ma!“ Natahuji k ní ruce a ona je tady. Tak krásně tady. „Máá!“ Jsem delfín, kousek vlevo od mámy je malinký bratr a nad ním velký delfín táta.
Nevím, jak dlouho ten obraz – to vědomí – trvalo, ale bylo neskonale hluboké, úplné a čisté. Spočinutí, splynutí, vplynutí či plynutí samo, nalezení… Doma. Konečně…
Jenže brzy se něco stalo. Nevěděl jsem hned co, máma byla daleko, odplouvala, nechápal jsem, byli u ní jiní delfíni. Pak už jsem věděl a byl jsem u ní sám. Umírala. A já ji podpíral po delfíním způsobu, držel ji u hladiny, strkal čumákem: „Dýchej, dýchej!“ Byla tak malátná, bez pohybu, viděl jsem její smutné oko, kterým se na mě dívala. „Ma! Dýchej!“ Tak strašný smutek v pohledu, a odcházení. Mlčení. Nechtěl jsem ji pustit, nechtěl jsem, aby zemřela, nevěděl jsem, co se děje. „Dýchej!“ Bezradný malý delfín. Opuštěný.
Už jsem nemohl. Neměl jsem sílu, nedokázal jsem ji dál držet. Měl jsem na sebe vztek. Potom padala dolů, do černé tmy a já zůstal sám a – prázdný. Necítil jsem nic. Kus mě odešel s ní. Úplně prázdný. Plul jsem sám na hladině. Zapadalo slunce, přicházela noc. Jen jsem plul, tupě, prázdně. Na nebi vyšly hvězdy. Vystrčil jsem hlavu z vody a díval se na ně. Věděl jsem, že je tam -na nebi (protože tam byla stejná tma jako dole, protože hvězdy ležely i na hladině…), ale já tu byl sám. A prázdný. Nic jsem necítil, všechno bylo daleko. Věděl jsem, že bych něco měl – ostatní mě volali – ale když jsem chtěl za nimi, nešlo to, nebylo z čeho. Tušil jsem radost z podvodních her i radost z vysokých výskoků, ale nemohl jsem ani jedno. Jen plout po hladině…
Snad tam potom byla nějaká delfínka nebo co, někdo, kdo čekal, či s kým jsme byl. Ale i to zůstalo daleko…
Až se změnila hudba – vize byly slabší, ale pokračovaly – byl jsem zkrachovalý jogín, který sedí na skále a bije se do hlavy. Mluví o osvícení, ale jen se umrtvuje, umrtvuje v sobě tu obrovskou vinu, která leží na každé radosti, kterou by chtěl – tolik chtěl – žít: „Já to nedokázal, odpust mi, řekni mi, že jsem nemohl udělat víc!“ Na jogína čeká žena. Vychází z domu, dívá se na skálu, ale zase se vrací dovnitř. Ani ona nemůžu za ním ani od něho. Jako on – ani k ní, ani od ní. Zabít vinu, znamená zemřít a on chce žít. Vidím ho z výšky a chci mu říct, nech toho hloupého ubíjení se a bež za ní! Pak se mi ona spojí se Shar a já rychle sundávám šátek a chci jít za ní všechno jí to povědět a prosit ji za odpuštění, říct jí, že ji už nenechám samotnou…
Shar se však rozpláče jako po prvním dýchání, rozbolí ji břicho a všechno to zůstane ve mně. A já se i ve skutečnosti cítím – prázdný…
Další dýchání Shar je pro mě pak nejhorší. Předtím při sharingu se rozbrečím a tuším, že rozbrečím i některé jiné, všude vidím delfíny, chci za nimi zpátky, za mámou – říct jí odpust, jen pár slov; mámo, nikdys mi neřekla o smrti, co je to být sám; mámo, promiň, že jsem tě nepustil, promiň, že jsem ti nechtěl dovolit odejít a udělat, co jsi musela; mámo, promiň, že jsem ti nepomohl, už se o sebe umím postarat, nezlobím se na tebe…
Dana dýchá ještě jednou – potřetí, ale já si o to nedokážu říct. Jsem pak hrozně nervózní, nedokážu Shar pustit, aby šla a udělala, co musí a ona se tam nedostane (asi ne jenkvůli mně, ale určitě i kvůli mně), jen jí drtím břicho, brečím, tupě zírám, nedokážu se vzepřít k jediný emoci, cítit s ní, být s ní, skutečně jí pomoct… Katka mě podpírá, objímám se s Alenkou, přecházím, ležím v embryu. Když pak Shar vyjde z dýchání, už to nezvládnu. Vím, že bych měl být s ní, ale nemám z čeho. Jsem prázdný, skořápka, zhroucená. Říkám Katce, ať jde za ní. Posílá za ní Míru a sama je se mnou. Mluví psychologicky, ale já jí sám pomáhám, abych ji dovedl k tomu, o co jde. Být pořád s Shar, pořád cítit ji a ne sebe, cítít to, co ona, ne co já, dělat, co je třeba, co je správné, ale z čeho potom, když sám prázdnější a prázdnější… Slyším Shar plakat kousek vedle, ale prázdně ležím, skoro šťastný, že se nemusím hýbat a jít za ní. Pak přijde Míra a je nádherný cítit vedle sebe takovýho chlapa, velkýho, pevnýho, silnýho, klid, kterej vyzařuje.
Pak jsme každej sám. Shar někam zmizí, masíruju Alence ztuhlý záda, pak se masírujeme všichni v kroužku. Dlouho potom hledám Šar všude po vesnici, je zalezlá na seně, celá jiná, zvláštně „přišlá k sobě“. Oba totiž bázliví a tolik závislí na sobě až zle, až už to dál nejde a místo další blízkosti přichází vzdálenost, zatímco se marně ujišťujete, že jste tu, že jste spolu, že se nikdy neopustíte, když už pomalu není z čeho být spolu, jeden naplňující se druhým, tedy oba prázdní.
Poté však si oba náhle, překvapivě a krásně blíž. I když opatrně, trochu s nedůvěrou v nově nabyté (nabité?) štěstí.
Při rozlučkovém dovádění opět vize, opět bubeník – ve tmě noci, sám u osamělého ohně, stíny na něj padají a on bubnuje a bubnuje vzpírajíc na ramenou všechnu temnotu… Jiná: jsem jednou z obětí čekajích v zástupu před aztéckou (inckou?) pyramidou. Nahoře kněz zvedá nůž, pak v obou rukou rudé srdce, a znovu, blížím se a je to tentýž hrozivý strach z hloubky jako před dýcháním…
Jedu domů s Ganéšou, jak jsme pojmenovali buben, sotva vlezu na dálnici, už mi staví Fred Bednář a já skončím zničeho nic na indiánským táboře kdesi u Říček (pak se o nich dočtu v novinách, jak slavně zkrachovali). Ráno mi však při typicky socialistické rozvičce poškrábou Ganéšu a vůbec na něj chtěj hrát jako na nějakej kýbl, indiáni, takže se sbalím a vypadnu.
Večer se seberu a jdu do lesa. Postivě bosky k jeskyni Pekárně. Vyčistím ohniště, udělám kolem něj kruh (pak ještě druhý ze dřeva), nanosím dříví (tahám klády nahoru do kopce, až ze mě leje, dnes nechápu, kde jsem vzal tolik síly). Pak se umývám v potoce pískem, umývám tam i ametyst od Shar. Prosím o pomoc tromy, zemi, květiny,vodu a delfíny, dávám do pytlíčku špetku hlíny, kousek kůry a suchý květ petrklíče a modlím se otčenáš (po tom týdnu víc cítím než myslím a překvapen náhle čtu bibli a zdá se mi, že přesně rozumím tomu, co říká). Nahoře v jeskyni sekám dříví (a záseky hrozivě duní v temné hloubce skalní prostory), je vlhké, bojím se, aby hořelo, skládám z něj hranici kolem ohniště, aby mohlo vyschnout.
Jakmile se však oheň rozhoří strach ze stínů tušených v noci, v okolním lese a hlavně v hloubce jeskyně mizí. Světlo a teplo se lísá a tulí a hladí… Chodím okolo ohně a bubnuji, ale vím, že stíny nepřijdou. Už se zase do něčeho nutím, zase něco lámu přes koleno. Odkládám Ganéšu (až později se z toho vylíhne myšlenka, že Ganéša je je těžký buben šamanů, bojovníků s temnotou, ale já jsem přece delfín – on není mé poslání, je jen ona má černá a těžká vina, kterou se chci probubnovat, kterou na sebe chci svalit až úplně) a pálím vnitřní dřevěný kruh: jsi v kruhu jako na hladině, vystup z něj. A opravdu, bez sebemenšího záchvěvu strachu jdu do jeskyně a nastavuji ústa padajícím kapkám nedobré vody ze stropu…
Dost už, ruce bolí a vypsáno není téměř nic. Netřeba psát, třeba jít dál, dýchat dál i mimo holotropní dýchání
zapsáno 21.7.97