Od roku 2005 funguji na portále Iporadna.cz jako odborný redaktor a odpovídám na dotazy klientů…
Všechny moje odpovědi naleznete zde >>>
Máte li sami nějaký dotaz a chcete-li ho položit přímo zde, potom klikejte tudy>>>
(k tomu mě napadá, že Iporadna má vlastně úžasný zdroj textů na knihy, studie, projekty…)
Update: Portál prošel redesignem a již není možné zobrazit starší odpovědi klientům, jak tomu bylo dříve.
Jedna ze 14 stran odpovědí:
| Dobrý den. Nevim zdali je to dobrá volba zde napsat,ale zkusim.to.Jsem vyčerpaná,unavená,nevyspaná,je mne špatně od žaludku. Vim,že je to vše od nervu,jsou jak se říká na pochodu. A nemohu se toho zbavit.A přičina? Odloženi maminky do domova pro seniory..Mam zdravotni pohybove potiže,takže se nemohu o maminku postarat.Když před dvěma lety umřel tatinek,tak maminka je na tom špatně,špatně se pohybuje,ma slabé srdičko.Když ještě si navařila,a obstarala se kolem sebe,tak jsem si to nepřipouštěla. Nakupy,uklid a odvozy k lekaři jsem brala samozřejmosti.Jenže nyní se jeji zdrav.stav rapidně zhoršil a je třeba stalejši dohled a občas i pomoci při vstavani,koupani a já to prostě po zdravotni strance přestavam zvládat.Po delší hospitalizaci maminky,jsem ji musela sdělit,že nic jiného nezbývá než DD.Rozplakala se,že tam nechce,že chce umřit doma.Vi,že to nezvladam,tak nakonec s tim souhlasila ale se smutkem v očich.Maminku navštěvuji jednou týdně,ale vždy od ni přijdu pořadně rohozena a má psychika a zdravotni stav se zhorši.Na pokoji jsou tři,každá stařenka ma své neduhy a maminka to nechce poslouchat,jen smutně sedi a kouká a čeká až se utrápí.A já se utrapim s ni.Nevim,zdali si ji vzit opět domu a vydržet to,ma přiznany 2 stupeň přispěvku na peči,takže bych ji nějakou službu zaplatila.aspon to koupani,ale bojim se,žt nezvladnu ve dne v noci byt ji nablizku a pečovat o ni.Vim,že mne asi moc nepomůžete.Ještě mne trápi ta nelidskost sousedská.Bydlime na malé vesnici,všichni tady znaji muj zdravotni stav,ale jakmile jsem dala maminku do DD,tak mne pomlouvaji,co jsem to za dcera.Já dokonce zvažuji o odstěhování,ale zase kvůli mamince to nechci udělat.Děkuji |
|
Milá paní Karlo, žádná prosba o pomoc není zbytečná! Moc si vážíme důvěry, se kterou jste se na nás obrátila. Ve Vaší situaci myslím potřebujete především praktickou radu a pomoc – např. zda nemáte možnost získat ještě nějaké finance, příspěvky, které by Vám umožnili pečovat o Vaši maminku doma. Či zda nemáte v dosahu nějakou službu domácí péče apod. Proto jsem Váš dotaz vrátil redakci InternetPoradny, aby se pokusili najít někoho z Vašeho regionu a spíše z občanského než z psychologického poradenství. Z čerstvé zkušenosti vím, jak těžká a vyčerpávající je domácí péče o těžce nemocného blízkého. Mám dobrou zkušenost s brněnskou domácí hospicovou péčí. Bez ní bychom domácí péči nezvládli. Měla být původně hrazená, ale díky darům, nám byla nakonec poskytnuta zdarma. Možná máte v okolí také nějakou takovou instituci. Milá Karlo, moc Vám držím palce a chtěl bych Vás podpořit, ať uděláte tak nebo tak. Obojí může být dobré, důležité je, abyste se Vy netrápila a nemarnila silami, ale z každé té situace udělala to nejlepší, co bude možné. Vaše maminka by jistě nechtěla, abyste se kvůli ní obětovala a ničila se. Pak byste jí nemohla pomoct už vůbec. Vždyť vy jste byla to, o co sama s láskou pečovala. Největším štěstím maminek je přece to, když jsou jejich děti šťastné. A to i za cenu, že samy někdy trpí. Každý z nás máme svůj osud a nikdo jiný ho za nás nést nemůže. Najděte si čas i pro sebe, pro odpočinek i radost. Bez toho mamince nepomůžete. A sousedé? Každý z nás dělá to nejlepší, co je v jeho silách. Kdyby to mohl udělat lépe, jistě by to udělal. Nikdo druhý si neumí představit s čím bojujeme. Ani my sami to nevíme o druhých a jistě jsme v životě někdy byli sami necitliví, tak nás naše trápení učí o trápení všech ostatních. Hodně sil přeje, Marek Páral |
| ******************************************************************************** |
| Psychologické poradenství : duševní problémy : úzkostné stavy; smysl života; strach o budoucnost; možnosti terapie 20.07.2015 00:18 – zobrazit dotaz |
| Dobrý den, Bylo mi trapné Vás oslovit.Je mi 40 let, jsem sama bez partnera, velmi smutná, neustálém strachu.Musím užívat antidepresiva, abych mohla nějak fungovat. Moji rodiče nedávno dosáhli důchodového věku, strašně se bojím, co bude dál. Jednou mi bylo již tak šíleně, že jsem skončila na léčení. Věřím, že léčba antidepresivy není jedinou cestou k uzdravení, tím spíš, že je užívám již asi 9 let. Je mi hrozně, nemohu najít práci,okolí mě má za příživníka, je to strašné. bojím se mezi lidi. Nedávno mi zemřela babička, od té doby se i, promiňte mi ten výraz, posrávám. Rodičům se nesvěřuji, uzavírám se do sebe. Byly mi doporučeny rodinné konstelace, co mohou vyřešit, jak pomoct? Co kraniosakrální terapie? Nemluvím, nekomunikuji, stoupla nedůvěra, ztrácím smysl života.Nemám rodinu, děti.Jakoby není pro co žít. šíleně se bojím o matku, přestože se s ní ddost hádám.Hledám smysl bytí. Hezký den žaba |
| Dobrý den, děkuji za důvěru, se kterou se na Iporadnu obracíte. Není to trapné, je to možná velký krok, kterým jste přece jen vystoupila ze své izolace a studu a řekla si o pomoc! Projevila jste vlastně velkou odvahu!
Ne každý z nás je určený k velkým věcem, každý má svá měřítka a své limity a ty je dobré respektovat a nepoměřovat se. Říká se, že nejodvážnějším zvířetem je myš – protože musí ve svém životě čelit nejvíce strachu. Nedokážu říct, zda by konstelace mohly pomoci, to je třeba vyzkoušet. Nečekat zázraky, dát do toho všechno, a ono se uvidí. Když ano dobré, když ne, metod a možností je stále spousta. Medikace antidepresivy je uváděná jako kontraindikace (zvlášť pokud jsou vedeny ne-profesionálem). Zkušenosti jsou takové, že konstelace medikovaných klientů jsou jako v mlze, nejasné, s menším účinkem, obtíže je těžší rozkrýt, jako by léky problém spíše přikrývaly a tím dokonce bránily řešení. Je možné, že Váš přílišný strach není pouze Váš, že pramení z Vaší rodiny a vy se tak snažíte nést něco i za druhé – za rodiče či prarodiče (babičku). Napovídá tomu to, že nemáte vlastní rodinu – směřujete tedy energii spíš zpátky – ke své původní rodině, ale to je proti proudu života. Pak mohou konstelace ulevit, když to, co není Vaše, ponecháte těm, kterým to patří (možná měla babička těžký život, něčeho se bála a vy jí, proto, že ji máte ráda, s tím podvědomě pomáháte a žijete to také…). To jsou ale spekulace, které je třeba ověřit. Vlastně by se Váš strach dal chápat i pozitivně – že stále cítíte tlak či tah onoho přirozeného proudu, který Vás táhne z Vaší původní rodiny, z Vašeho strachu do většího světa, do života, ke smyslu, který jak píšete, Vám chybí. Zkoumejte svůj strach, zkuste s ním mluvit, psát mu, zeptat se ho, co Vám chce říct… Ano, to se rozhodně lépe s podporou, s průvodcem. A jakkoli je email výborný první krok, je to jen tenkounká podpora, nezůstávejte u ní a zkuste hledat další, skutečné lidi – a nemusí to být jen odborníci. Zeptejte se Iporadny přímo na kontakty ve svém okolí. Kraniosakrální terapii znám pouze jako – spokojený – spokojený klient. Moc Vám držím palce, napadlo mě teď, že jsem četl dokonce několik knih Susane Kubelky ve stylu život začíná po čtyřicítce. Myslím, že jedna se jmenovala Ofélie se učí plavat. Rozhodně ani 40 není věk, kdy by se člověk nemohl naučit plavat. Pokud Vám moje odpověď nepřinesla to, co jste očekávala, neváhete se zeptat znovu, operátorka by Váš dotaz přeposlal jinam. Rovněž tak za zpětnou vazbu budu rád. Marek Páral |
| ******************************************************************************** |
| Psychologické poradenství : partnerské problémy : partnerské vztahy; vztahy po rozchodu; obtíže v komunikaci 01.06.2015 22:57 – zobrazit dotaz |
| Dobrý den, manžel se potýkal s nějakou osobní krizí, která začala kolem 48 roku – jednak asi špatně snášel postupné osamostatňování dětí (přes týden byly mimo domov, měly svůj názor na studium, manžel třeba dceři vymlouval její vysněnou školu, intervenoval i u mne, důvody byly chabé, spíše záminkami), své udělal i konfliktní vztah s dcerou (oba jsou stiženi poruchou osobnosti – manžel spíše impulzívní emoční nestabilitou, s hysterickými rysy, velmi ješitný, dcera je hraniční typ- myslím, si že manžel ji vnímal jako svoje zrcadlo a chtěl tyto projevy potlačit – dcera se psychiatricky léčí, manžel mnohdy říkal, že my dva se kvůli dceři rozejdeme – dceru jsem před ním bránila a prosila ho, aby jí stav nezhoršoval – výsledek, pokud byl, tak jen krátkodobý). Dalším důležitým momentem bylo zbohatnutí manžela, bohužel však díky jeho přátelům, kdy manžel sloužil jako transportní firma. Dostal se však do pro něj snového světa bohatých a vlivných lidí, začal nakupovat nemovitosti, luxusní auta. Spříznění okolní lidé mu říkali, ať neblbne (doslova cituji), že takové příjmy nebude mít celý život. marně. Snad už jen pro dokreslení – manžel je velmi lakotný a v posledních letech si hromadil majetek jen pro sebe. Vnímala jsem, že se něco děje, vzala ho na večeři, ale bylo to jen JÁ JÁ JÁ. hrozné. pak se odstěhoval – těsně před Vánocemi. Strašné, ale nějak jsem to s dětmi zvládla. Pár měsíců si dělal co chtěl (večírky, hospody…), pak se začal vracet, ale z rodiny si udělal holubník – tu se vrátil po nevydařeném vztahu, tu po zdravotním kolapsu. Myslela jsem si, že mu dojde, o co by přišel a setrvala v pasívní pozici – péče o děti, dům, domácnost, zvířata. A našla jsem si novou práci ve středním managementu – lépe placenou – kterou mi však manžel záviděl (že jsem prý obletovaná). Nedošlo mu to. další rozhovory taky k ničemu nevedly – byly z jeho strany plné výčitek, ze mě byla trochu psychická troska, jen začal – tvoje vina, ty, ty, ty. velmi mě mrzí, že jsem v tu dobu neměla víc síly a nějak to asertivně neodehnala, ale ve chvíli, kdy jsem to začala narovnávat, on to vzal asi jako útok a útočil ještě víc. Anebo jsme se dostali k tomu, že on vlastně neví, co chce. To bylo asi to klíčové. Pak mu jeden pro něj důležitý kamarád navykládal, jak je úžasné mít milenku (měl ji již 15 let) a jak ji skvěle přijala jeho rodina(žena mu zemřela na rakovinu), za pár měsíců se objevila milenka i u nás – velice neohleduplně vůči dětem a mně. Dceři se výrazně zhoršil zdravotní stav. manžel neukočíroval rodinu milenka, ta velmi stála o náš rozvod , bratr milenky mi začal vyhrožovat (on je z kriminálního prostředí). Bála jsem se, manžel hrál mrtvého brouka. S těžkým srdcem a nedobrovolně jsem podala žádost o rozvod. Ale ani po 3/4 roce jsem s ním nesmířená a psychicky na dně. Podala jsem i žádost o rozdělení SJM, manžel odklonil za pomoci kamarádů většinu majetku. S milenkou nebydlí, oba se mají asi jako hračku na víkendy – ji lákají peníze, jeho pseudoiluze o tom, že není sám. I přes toto všechno se neumím od manžela odpoutat. Vztahy jsou z ujeho strany velmi velmi špatné – asi má černé svědomí – zcela odmítá kontakt – obtížně bere telefon, na maily neodpovídá, pokud ano, tak zase jen arogantně. Nevím, kde je hranice mezi možná voláním o pomoc (už zase) a agresí (možná z titulu jeho osobnosti). Bude to někdy lepší? Je schopen být zase tím docela fajn člověkem? Anebo budu úhlavní nepřítel už navždy? Velice mě to trápí. Moc děkuji. |
| Dobrý den, Andy, čtu Váš dotaz – a je celý o Vašem manželovi. Vy sama se v něm skoro ztrácíte. Je možné, že je to tak i ve Vašem – náročném – vztahu s exmanželem? Že zatímco on je jen JÁ, JÁ, JÁ, Vy jste jen ON, ON…? Že Váš život je jaksi u něj, a proto akceptujete téměř jakékoli jeho chování, a když on odchází, Vy se jen trápíte? Vím, je to možná schematické, příliš šablonovité, ale mám pocit, že to na mě z Vašeho psaní přímo křičí. Žijte, žijte svůj život, naslouchejte mu – sobě. Kde je Vaše hranice? Kde je Vaše volání o pomoc? Dokázala jste se rozvést, máte dobrou práci, napsala jste sem do iporadny. Nevím, jakou máte jinou podporu ve svém okolí, možná je toto Váš první krok – opatrné volání ještě plné oklik. Ale důležitý krok. Nezůstávejte jen u tohoto. Elektronická rada může snad navést, ukázat, ale není nad pohled z očí do očí. Ať už vyhledáním odborníka, přítele či snad partnera. Nemohu se vyjadřovat k Vašemu vztahu, ale jako praktikovi rodinných konstelací mi nedá se zmínit, jestli by Vám pohled na Váš vztah touto metodou nemohl přinést nějaké vhledy, které by Vám daly sílu, směr. Ale zároveň myslím, že každá práce na vlastní sebereflexi by Vás mohla podpořit. A mám za to, že ve chvíli, kdy se přestanete úporně snažit být ‘úhlavním přítelem’, přestanete být samovolně úhlavním nepřítelem. |
| ******************************************************************************** |
| Psychologické poradenství : duševní problémy : rodiné vztahy 16.12.2014 09:01 – zobrazit dotaz |
| Dobrý den, moje matka je nemocná, nevidí, má cukrovku a je po transplantaci ledviny. Své onemocnění používá proti svojí rodině, ve které jsem už jenom já a její bratr. Poslední dva roky se k nám chová strašně, myslím po psychické stránce, ale od léta se to hodně zhoršilo. Ona si asi neuvědomuje jak se chová a že nám ubližuje. Začala lhát, mě tvrdí něco jiného a bratrovi taky. Její bratr se s ní odmítá bavit, protože mu začala vyhrožovat soudem, kvůli sousedům, kteří bydlí u nás a starají se o dům, ale máma je tady nechce, protože se nestarají o ní. O manželce bratra se nevyjadřuje pěkně, používá vulgarismy. Samozřejmě mě nic z toho neřekla, jenom že jsou všichni proti ní a že už nikoho nemá. Odmítá jít do pečovatelského domu. Jednou byla hospitalizovaná v psychiatrické léčebně, když mi vyhrožovala, že mě zabije a sebe taky. Pan doktor prohlásil, že je v pořádku a pustil jí domů. Ona nepřizná že má problém. Zajímalo by mě jestli je nějaká možnost získat na ni psychologický posudek, když ona sama nechce. Je mi dvacet a netuším jak bych jí mohla pomoct, když ona to odmítá a nepřizná si to. Děkuji za odpověď
|
| Dobrý den, Deniso, z Vašeho dotazu mi není úplně jasné, zda hledáte osobní podporu v obtížné situaci, nebo zda se spíše ptáte na pouze procesní možnosti získat na matku posudek (zbavení svéprávnosti?) či možnosti umístění v ústavu?
V procesních věcech odborník nejsem, takže Vaši otázku vracím operátorům Internetporadny, aby ji zaslali vhodnějšímu poradci. V tom ostatním tedy alespoň poznámku. Děti chtějí vždy pomoct rodičům. To je v pořádku, pokud rodiče potřebují přímou péči. Jen je třeba dodržet hranice. Zůstat přitom v pozici toho menšího, dítěte – jaksi uvnitř. Protože často se takové situace obrací v to, že dítě se stává rodičem svým rodičům a taková role, která mu nepřísluší, ho vyčerpává a ničí jeho vlastní život. V takové situaci pomáhá představit si, co by udělalo rodičům největší radost? Kdyby se jejich dítě pro ně obětovalo? To určitě ne. Největší radost dělají děti rodičům, když žijí svůj vlastní život dobře a jsou šťastné. A to i za cenu, že kvůli tomu oni, rodiče, trpí. Vaše matka má v tuto chvíli těžký osud a člověk v takové situaci vidí jen sebe a snadno podlehne tomu, že má právo jednat s druhými jakkoli. Toto těžké za matku vzít nemůžete, to by vás příliš zatížilo a ji by to oslabilo (možná se vaše máma snažila (také?) zachránit někoho, své rodiče a to ji zatížilo). Každý člověk má na to nést si to svoje sám, a pokud to dělá, dává mu to hrdost a s ní potřebnou sílu. Můžete jí pomáhat s praktickými záležitostmi, ale jinak jí řekněte, že jí důvěřujete, že to zvládne (ať už u toho nadává jak chce). Možná by nebylo špatné mít třeba aspoň na chvíli nějakou oporu, či někoho s kým byste mohla situaci probrat a podívat se na ni z odstupu – nemusí jít o terapii, třeba o osobní radu, konzultaci v poradně (říká se jim stále manželské, ale jsou manželské a rodinné). Je to nezávazné a běžné. Držím palce, Deniso |
| ******************************************************************************** |
| Psychologické poradenství : partnerské problémy : komunikace; nedůvěra; odlišnost ve vztahu 12.11.2014 14:23 – zobrazit dotaz |
| Dobrý den, ráda bych se na Vás obrátila s mým problémem. S přítelem jsem téměř 8 let (já 26, on 36). Vždy mi přišlo, že je všechno fajn a v pořádku. Loňské léto však nastala určitá aféra (jeho kamarádka začala anonymně rozesílat sms, o tom že mě přítel podvádí, sms psala i sobě samé, kde se napadala, aby to vypadalo že to píše někdo z party kdo jí nemá rád, aby se nepřišlo na to kdo to ve skutečnosti píše – vše bylo se záměrem, že já se na něj vykašlu a ona ho získá pro sebe). I když to bylo těžké, ustáli jsme to, ale samozřejmě to hrozně narušilo moji důvěru. I když nevím jestli něco z toho byla pravda, protože nemám přímý důkaz, tak už mu nedokážu věřit tak jako dřív. Když není večer se mnou, mám strach, že je někde s ní a hrozně mě to bolí. Sice mi tvrdí, že by s ní nikdy nebyl, ale to podezření je ve mě pořád. Vím, že jí má rád. Nevím jak to překonat… Jeho teď trápí to, že mi nedokáže vrátit všechno co pro něj dělám, a že si takové chování nezasloužím. Že jsme každý jiný a že se bojí, že mi zkazí život. Ve společné domácnosti žijeme už asi 6 let, plánujeme stavbu baráku (pozemek máme koupený – jeho finance), i dítě… Jenže teď nevíme co dál. Chceme to zkusit zvládnout, ale bojí se, že mě bude stejně dál jenom trápit a že to si nezasloužím. Říká, že jsem moc hodná, že mám prostě takovou povahu. Že on není ten co všechno musí mít podle pravidel a podobně, že není ta “ovce” co dělá všechno tak jak mu kdo nařídí. Společné zájmy nějaké máme, ale co se týče zábavy, tam se rozcházíme a to ho trápí,… mě to spíš mrzí a je mi to líto. Vím, že je potřeba stanovit nějaký kompromis, ale vím, že třeba na plese se nikdy bavit nebude. Nevím co s tím, nějak si to v sobě nedokážu srovnat a vyrovnat se s tím. Nevím, jak na to… Ztratit ho nechci, ale je to pro mě teď strašně ubíjející… Děkuji a přeji hezký den.
|
| Dobrý den, M.N., děkuji za důvěru, se kterou se obracíte na InternetPoradnu.
Píšete o změně, která se udála ve vztahu s vaším přítelem. Vztahujete ji k “aférce” s kamarádkou, pak uvádíte přítelova “nonkonformní” tvrzení i naznačujete věci, ve kterých se rozcházíte, a svoje současné “patové” postavení. Zdá se mi, že z Vašeho dotazu jsem asi stejně zmatený jako vy z této situace. A trochu se cítím jako mezi mlýnskými kameny – na jedné straně Vaše důvěra, bolest, osm společných let a plány na stavbu společného domu, na druhé straně aférka, náznaky i Váš trochu rezignovaný (?) tón. Chápu dobře, že se právě tak cítíte teď Vy? Nejradši byste pokračovala jako dosud, prostě normálně, ale ono to nejde? Ano, možná to je ta zásadní otázka – jak jinak, když ne tak jako doposud? Možná tedy – byste mohla tuhle těžkou situaci číst jako zprávu od kohosi, kdo to s Vámi myslí dobře. A přesně tak se situací naložit. Zvednout hlavu a najít cestu dál. Jestli to má být cesta s přítelem nebo bez něj, to si vůbec netroufám říct. Obojí je jistě možné. A protože toto je nejen Vaše téma, dovoluji si přidat několik linků: http://psychologie.cz/prechozene-vztahy/ držím palce a přeji šťastnou cestu dál, |
| ******************************************************************************** |
| Psychologické poradenství : mezilidské vztahy : rodinné vztahy; tolerance 17.09.2014 21:53 – zobrazit dotaz |
| Dobrý den,
chtěla bych se zeptat, jak mám vysvětlit mámě, že už jsem dospělá a chci a potřebuji soukromí. Bydlíme v malém 2 pokojovém bytě. V jednom žijí rodiče, ve druhém donedávna já s bratrem. Bratr se odstěhoval ale na víkendy jezdí domů. Když je víkend a chci klid, musím se zavírat do koupelny, kde si užívam ticho, i když ne úplně, protože slyším jak hučí z pokoje televizor, nebo hlasitá hudba od bratra. To ale není můj jediný problém. Studovala jsem nějakou dobu v Olomouci, ale školu nedodělala z finančních důvodů, bydlela jsem na kolejích a tam jsem byla nejšťastnější. Hrozně mě štvalo, že mi máma pořád smskovala, dobré ráno, dobrou noc, jak se mám a podobně…Někdy i 10 smsek za den. Psycholog mi řekl, že to chce čas, kdy se konečně rodiče vyrovnají s tím, že jejich děti vyrostli ale mně to pořád vadí. Teď jsem doma, nemám práci, nemám peníze, vůbec nic. Chci se odstěhovat, osamostatnit se. Ale rodiče mi ukazujou zprávy v televizi, co všechno se mi může stát a pod. Už mi začalo i vadit, když přijedu mámu vyzvednou z práce a musím ji na veřejnosti políbit, ona mě tam obijímá, nebo mi v obchodě plném lidí říká Bambulko, beruško, cicušik, zdrobněniny mého jména a podobně. říká mi co si mám oblíkat, že se mám obléct k svému věku (23 let), sukýnky a boty na vysokých opatcích, ale já se v tom necítim pohodlně a mám ráda tenisky a trička a rifle.Už jsem se snažila s ní o tom mluvit, co mi vadí na ní a podobně, ale ona mi na to odpovídá, že to moc hrotím a že ona je už taková a nezmění se.Jěště bych chtěla podoktnout, že když jsem bydlela na kolejích, nedvíhala jsem ji mobil třeba i týden, tehdy jsem měla pocit klidu a soukromí v životě. Ona mi síce pak říkala, že ji nemám ráda, že jí nedvíhám a podobně. Nejhorší na tom ale je, že na jednou stranu mi bylo dobře, když jsem ji za pobytu na kolejích ignorovala, ale musím říct, že jsem měla i výčitky svědomí, že jí to ubližuje, když jí říkám, že nechci aby mě obijímala pořád, všude venku a podobně. Já chci jenom to svoje soukromí a žít svůj život v klidu. Kdy pochopí, že jí mám ráda, ale už jsem na tyhle “maznačky” velká.. Děkuji
|
| Dobrý den,
děkujeme za důvěru, se kterou se na Iporadnu obracíte. Ptáte se, jak vysvětlit mámě, že jste dospělá. Je to možná jednoduchá otázka, ale odpověď je velmi, velmi obtížná. Protože se nedá popsat slovy, nedá se “vysvětlit”. Takovou odpověď je třeba udělat, vytvořit. Vytvořit vlastní život a tím svoji dospělost dokázat. Navzdory mínění druhých i rodičů, navzdory všem obtížím. Zároveň se tu možná děje ještě něco dalšího – pokud je máma na vás takto fixovaná, pak možná proto, že má nějaký smutek, cítí se sama. Možná se vy cítíte zavázaná s mámou zůstat, protože co by si počala bez vás? Ale děti by neměli pomáhat rodičům, protože pak jim nezbudou síly na vlastní život. Zmiňujete psychologa, ale nic bližšího nepíšete. Obvykle doporučujeme využít tento neosobní elektronický dotaz na Iporadnu jako první krok k osobnějšímu kontaktu s odborníkem. Pokud si uvědomujeme problém a jsme schopní ho formulovat, je dalším krokem snaha ho řešit, hledat zdroje, pomoc, radu, obrátit se na někoho zkušeného. Takže tuto možnost určitě využijte. Možná ale pro vás je také dobré zdůraznit, že dospělost začíná právě v těch chvílích, kdy nás nikdo za ruku nevede, kdy balancujeme sami, vykračujeme do prázdna, do neznáma. Možná padáme, ale zase se zvedneme… Dnes jsou moderní různé afirmace, možná by pro vás mohly znít nějako jako: Štve mě to, opravdu mě to štve, takže to opravdu změním! A pro mámu: Mami, nechávám ti tvůj život, vím, že ho zvládneš. Já teď mám svůj život. A tak tě mám ráda. Držím moc palce, PS: pokud nejste s odpovědí spokojená, můžete Iporadnu kontaktovat znovu, odpoví vám někdo jiný z týmu. |
| ******************************************************************************** |
| Psychologické poradenství : duševní problémy : mezilidské vztahy; platonický vztah; komunikace; osamělost 16.05.2014 08:53 – zobrazit dotaz |
| Dobrý den. Chtěla by se zeptat jestli existuje něco jako závislost na nějaké osobě? Začala jsem si uvědomovat, že jsem tak nějak závislá na jednom kamarádovi se kterým si píšu každej večer přes sociální síť (ještě jsme se osobně neviděli) a pořád mám potřebu na něj myslet. Jednou jsem se už tak z jednoho kluka zbláznila (nakonec mě poslal k čertu, že se mám jít léčit) už nechci aby se mi stalo to samé, teda aby mi z toho zase nehráblo. Chci prostě se začít věnovat sobě a svým problémům, ale je to jediný člověk, který mě chápe, i když na tyhle chat kamarádství moc nevěřím. Nevím, možná to má něco společného s tým, že nemám žádné kamarády, vlastní rodina na mě kašle, nemám vlastně nikoho, jsem úplně sama. A ještě jedna věc mě děsí, studovala jsem v jiném městě, blíže města jak on bydlí, ale teďkom jsem se studiem sekla z finančních důvodů a bojím se, že se kvůli tomu už třeba nikdy nepotkáme nebo, že mi jednou už nenapíše, nebo, že si někoho najde (jako holku) nebo se změní, atd… Prostě že jednou startím i toho jediného člověka se kterým si rozumím… Nevím jestli jsem to napsala srozumitelně.. Každopádně děkuji za odpověď
|
| Dobrý den, Alex, děkuji ti za důvěru, se kterou se na Iporadnu obracíš. Požádat o pomoc je často ten nejtěžší krok.
Ptáš se jestli existuje závislost na jiném člověku. Píšeš, že máš někoho, s kým si po síti píšeš a s kým si rozumíš, a že se obáváš, že jej ztratíš… Musím přiznat, že se trochu tvé první otázce divím. I když vlastně ne. Dnes chtějí být všichni hrozně nezávislí, bez závazků, jak se to říká v každé reklamě. Až by se potom člověk zhrozil, když by mu mělo na někom záležet, někoho potřebovat nebo snad někoho milovat. Přitom člověk bez druhých nepřežije, fyzicky i duševně. Jsme stvoření být spolu, vidět se, mluvit spolu, dotýkat se, pracovat spolu. S Facebookem to vypadá, že stačí mít klávesnici a monitor, ale není to pravda. Závislost je vždy náhražka. Proto je nebezpečná – protože nám vlastně brání dosáhnout to, co opravdu potřebujeme a co si závislostí jen nahrazujeme. A nejvíc potřebujeme druhé lidi. K někomu patřit, s někým být. A to není špatné, to je naše podstata. Takže tomu by se závislost asi říkat nemělo. Pravda, existují nezdravé vztahy, kde je možné mluvit o závislosti, ale to myslím není tvůj případ. Jak bys vůbec mohla být závislá na tom druhém, když jste se osobně neviděli? Není to trochu jinak? Nejsi závislá na něčem jiném? Na tom, co ti brání získat to, co skutečně chceš? Třeba na vaší virtuální – neskutečné, vzdálené – komunikaci? Která ti nahrazuje tu skutečnou? Neměla by ses víc než závislosti na druhém – kterého jsi ještě ani nepotkala – obávat závislosti třeba na facebooku? Takové virtuální setkávání je pohodlné a bezpečné, neohrožuje, nezraní… ale taky člověku moc nedá, nepohladí, neobejme… Alex, určitě rozumím tomu, že je pro tebe tvůj virtuální přítel důležitý, když jak píšeš nemáš kamarády a rodina na tebe kašle. Nevím proč, napadá mě, jestli i ostatní z tvé rodiny se mohou cítit takhle osamělí, že na ně ostatní kašlou? Možná má každý z nich právě takové problémy jako ty a přes ně ani nevidí ty druhé, kteří jsou na tom nakonec stejně. Každý z vás čeká, až ten druhý přijde. Myslím, že ve tvé otázce jsou už vlastně i odpovědi. Dvě. První – určitě svému příteli řekni, jak je pro tebe důležitý. A – co se s ním zkusit setkat skutečně? Ať už to dopadne nebo ne. A druhá, myslím snad ještě důležitější odpověď – zkusit se setkat víc se svojí rodinou. Vím, že je to ten nejtěžší úkol na světě. Ale stejně tak je nejdůležitější. Protože všechna síla, kterou bereme pro všechna svoje jiná setkávání, pramení z rodiny, od mámy a táty a ještě dál. Že právě naše zranění a bolesti, které si z rodiny přinášíme, jsou tím, co určuje náš život – ale co nám taky může dávat naši sílu. Napadá mě, co pro začátek napsat email mámě, tátovi? Nic těžkého, jen ahoj, chybíte mi… ? Víš, vlastně pořád (oba) sedíme u počítače, sami. Nebylo by možné zkusit někoho potkat opravdu? Když ne kamaráda a rodinu, což je pro začátek možná opravdu moc těžké, tak někoho z profesionálů? Mám zkušenosti, že i psychologové jsou prima lidi:) Alex, moc ti držím palce, |
| ******************************************************************************** |
| Psychologické poradenství : duševní problémy : sociální izolace; osamělost; snížená sebedůvěra 06.11.2013 22:58 – zobrazit dotaz |
| Dobrý den, je mi 23 let a jsem studentkou vysoké školy. Chtěla bych Vás poprosit o radu, co mám ze sebou dělat. Nevím, kde přesně začít. Bydlím s rodiči v bytě. S mamkou mám dobrý vztah, ale v jistých věcech si moc nerozumíme, proto s ní i tuto situaci nechci moc řešit, ona si myslí, že je to stres a tak z toho že nechávám učení a děláni projektů na poslední chvíli. S otcem si vůbec nerozumím (nemůžeme se vystát), protože on dělá v rodině peklo. Budí mamku v noci, když spí a chrápe (a to ani spolu už nespí v jednom pokoji, mamka spí vedle v kuchyni – máme malý byt, tak není moc možností kde spát, já ani nemám svůj pokoj, spím v obyváku, a když jí v noci budí tak to často probudí i mě), nadává ji i mě sprostě, pořád jí shazuje a říká jak je neschopná a tak a já toto prostě nemůžu přehlížet jak mamka, tak mu to dává někdy možná až moc najevo. Mám ještě starší sestru (37), ta se od nás v 18 odstěhovala a teď žije se svou rodinou hodinu cesty od nás. Mám ještě bratra (35) a ten dlouho bydlel u nás, ale už si postavil barák a bude se za týden ženit. Sestra se prý odstěhovala kvůli otci, že s ním nevycházela. Bratr otce neřeší, protože ví, že nic nezmůže a je to prostě flegmatik. Moji oba sourozenci jsou jakoby mojí nevlastní, protože jsou z prvního manželství mého otce. Již od mala jsem nebyla moc oblíbená v kolektivu. Né že by mě někdo šikanoval, ale prostě jsem byla taková nepotřebná (což mě zůstalo doteď), neznalá. Nikdo za mnou nepřišel třeba, jestli nechci jít ven, nebo nezeptal, co bylo o víkendu. Jen si za mnou chodili pro tužky, opsat úkoly a tak. Prostě jen skrz školu. Byla jsem totiž na tyto věci poctivá (vždy jsem vše měla a „skoro vše“ věděla, co se týče školy). Měla jsem jednu nej kamarádku, ale pak se změnila a už jsme si tak nerozuměly. Byla pak už taková chytrá a zkušená přes kluky a já pořád v tomto směru silně nevzdělaná. Bylo konec základky a odstěhovala se, změnila si číslo a kontakt mezi námi zmizel. Na střední škole jsem si myslela, že se něco změní. Vše ale zůstalo stejné a já si svou špatnou povahu začala více uvědomovat. Našla jsem si tam sice nové přátele, ale pořád né tu nej kamarádku, se kterou bych chodila ven na nákupy, na kafé a probírali svoje osobní problémy. Jedna byla fajn, ale také byla skrz kluky už moc zkušená, koketní a proto jsem si připadala vedle ní zase jako úplný blbec. A jak se hned se všemi dávala do řeči, to jsem si začala uvědomovat, že já jsem pravý opak, nekomunikativní a bojím se asi navazovat nové kontakty. Měla jsem tam asi celkem pět kamarádek, chodily jsme si třeba sednout na kafé a tak, ale vždy to probíhalo stejně. Začalo to dobře, ale pak se začalo mluvit o klucích a tak a já byla stále v této oblasti úplný neznalec a jen jsem koukala a poslouchala. Zapojit se do konverzace s v kolektivu mám problém celkově, nejen když se jedná jen o kluky a tak. Následovala vysoká škola. S některými spolužačkami ze střední jsem šla i na stejný bakalářský obor. Tam jsme se ze začátku začala držet jedné spolužačky ze střední. Vše ze začátku bylo docela fajn, ale pořád jsem si vedle ní připadala taková méně cenná a pak i tzv. jednodušší. Nyní jsme obě na magisterském oboru. Přes prázdniny jsme se vůbec neviděli, ale to je tak nějak u nás normální. Ale hned první týden školy jsme se začaly od sebe nějak odcizovat. Když jsem seděla s ní a jejími kamarádkami, tak jsem vycítila, že mě nějak mezi sebou nemusí. Další den na přednášce si dokonce i ode mě odsedla a na dalším cviku si už ani vedle mě nesedla. Sedla si vedle jiné holky. A to vše mě hrozně mrzí a trápí. Jen na to pomyslím, tak mám co dělat abych se nerozbrečela. Třeba mě i hodně zamrzelo, že si domlouvaly přede mnou nahlas, jak si půjdou sednout a koupí si nějaký ten poukaz na slevomatu do nějaké restaurace (dvakrát v minulosti jsem byla s nimi). Ani se nesnažily to přede mnou tajit. A to bylo hned druhý den školy. Tento rok jsem zažila první vážný vztah (bylo mu 34) (sice né moc dlouhý, ale jsem za něj moc vděčná – poznala jsem některé ty krásné věci o kterých, se mi zatím jen zdálo). Ze začátku to bylo vše pro mě nové, ale bylo to moc krásné. Úplně skoro jak jsme si to představovala. Ale asi vše nemůže trvat dlouho, tak i to po cca 5 měsících skončilo. Nic hrozného jsme si neudělali, ale rozešli jsme se, dalo by se říct, že v dobrém. Jsem moc ráda za tu to zkušenost. Myslela jsem si, že rozchod zvládnu, že si pár dní pobrečím a tak, a pak bude dobře. Ale ono to tak není. Občas se mi o něm zdá, a přes den si i na ty krásné chvíle zavzpomínám a je mi líto že je to pryč. Myslím si, že to i rozjelo moji nynější situaci, že mám neustále takové stavy, že bych nejraději se vším sekla. Našla jsem si brigádu na dva večery týdně, s tím že třeba přijdu na jiné myšlenky a že mi to pomůže se z toho dostat, ale nic. Mám pocity, že dělám vše špatně, ale nic s tím neudělám. Mám psát diplomku a seminárku a taky se do toho nemůžu přinutit. Prostě se to vše zhoršuje. Takové stavy jsem mívala občas i dříve ale tento už trvá asi měsíc a nevím jak dál. Možná, že je to z toho to dotazu špatné vyčíst, ale mám problém sama se sebou. Jsem neustále na sebe naštvaná za mnoho věcí. Nejen, že jsem velký introvert, nekomunikativní, vážná, pesimistická, tvrdohlavá, bojím se třeba ve třídě zvednout ruku a říct svůj názor, stydím se mluvit, psát a číst na veřejnost, protože s tím mám odjakživa problém (zadrhávání řeči, nestíhám psát a nečitelnost písma i pro mě samotnou – dyslektik, dysgrafik), nejsem cílevědomá a vtipná, atd. Je to ho mnohem více, co na mě samotné vadí. A teď ten můj stav, kdy na toto vše neustále myslím, nebo když někdo o něčem mluví a já si vzpomenu, že mi to taky na sobě vadí, tak bych nejraději utekla co nejdále pryč od všech a pořádně se vybrečela. To je také důvod, proč sem píši. Už mě to nebaví se stále a kdekoli přemáhat abych zadržela pláč a byla neustále na sebe naštvaná. Stává se mi to i na přednášce ve škole. Jen mě něco proletí hlavou, nebo profesor řekne, jak budeme obhajovat projekty před celou třídou a já už dostanu panickou hrůzu, že to nezvládnu, že je toho na mě moc a že jsem sem neměla ani chodit a už mám zase na krajíčku. Dokonce i u státnic jsme se hned na začátku rozbrečela. Ani jsem neměla důvod. Myslím si, že jsem byla dobře připravená, profesoři byli moc hodní a já vše věděla, nikde nebil problém. Jen jsem se prostě rozbrečela a nešlo to zastavit. Do dnes se před nimi moc stydím. Dnes jsme měli první den ve škole a holky začaly vykládat, kde všude byly a jaké mají známosti. Jedna si přes prázdniny našla nového přítele. Je to cizinec a tak s ním mluví jen v angličtině. Chápu, že když mě neustále tvrdila, že neumí anglicky, tak se v takové vztahu asi rychle rozmluví. Už jsem jí i s ním slyšela, jak spolu mluví a úplně jí to závidím, taky si přeji umět alespoň jeden cizí jazyk. A zase když začala mluvit o tom, jak se hrozně zdokonalila a jak už přemýšlí, i když mluví s námi, jak by to řekla v angličtině, tak jsem si opět uvědomila, jak moc jsem neschopná a nepoužitelná do budoucna. Teď jsou jazyka na prvním místě a praxe a já nemám ani jedno a začala jsme mít zase na krajíčku. S problémem s výslovností chodím pravidelně už asi 3 rokem na logopedii, ale nějak moc nevidím zlepšení. Možná si to zadrhnutí více uvědomuji. Byla jsem i poslána na jedno vyšetřeni k paní psycholožce. U ní jsem děla nějaký test, když jsem poslouchala výsledky, tak jsme se v tom poznala a zase se tam rozbrečela (výsledky – emociální vzrušivost, úzkosti, přecitlivělost, snížená sebedůvěra, tendence spíše prožívat než řešit životní situace atd.). Já už se rozbrečím už, i když vidím nějaké smutné zprávy v televizi, nebo si na internetu čtu podobné problémy ostatních. A i ta sebedůvěra mně moc vadí. Nemám sice dokonalou postavu, ale vidím, že i silnější lidé nosí takové oblečení, které bych si na sebe neodvážila obléct, protože by to třeba zdůraznilo moje nedostatky. Někdy si i takový typ oblečení koupím, s tím že se přemůžu a půjdu v tom, ale pak stejně si raději vezmu moje tradiční černé kalhoty a obyčejné tričko. Mamka mi už taky nadává, že mám skříň plnou hezkých věcí a já chodím pořád ve stejném. Asi vím, že s touto povahou a neustále špatnou náladou to ovlivňuje i moje okolí a tím si i odpuzuji přátelé. Ale já prostě nevím jak z toho všeho ven. Moc děkuji za odpověď a radu. Omlouvám se, že je to tak moc dlouhé a možné překlepy, ale snažila jsem vystihnout můj celý život a moje problémy. Jsem moc ráda, že existují takové stránky, jako jsou tyto, protože bych asi nebyla schopná toto vše říct psychologovi osobně, protože jak o tom jenom náznakem začnu s někým mluvit nebo na to vše jen pomyslím tak mám na krajíčku a začnu brečet. Už jsem i uvažovala, že navštívím nějakého odborníka (psychologa nebo psychiatra), ale nějak se k tomu nemůžu odhodlat. A k tomu vím jak to dopadlo u paní psycholožky – nedokázala jsem o tom mluvit a přestat brečet. Ještě jednou moc děkuji za odpověď a radu. Přeji hezký den
|
| Dobrý den, Leedo, děkuji za důvěru, se kterou jste se na iporadnu obrátila. Nevím, z které strany začít. Otázek a témat je tolik, že mi z nich opravdu vysvítá jako ta jedna vlastní otázka ta poslední – ano, myslím si, že by pro Vás mohlo být dobré tohle vše, čeho jste plná, sdílet s někým živým, skutečným a přítomným. Spíš psychologem, protože v ničem z toho, co píšete, nevidím žádný důvod sahat po lécích. Jistě je dnes hypermoderní být asertivní, sebevědomý, bla, bla, ještě štěstí, že takoví nejsme všichni, nemyslíte. Dokonce je možné, že to, co považujeme za svoje slabosti, mohou být právě naše největší dary. ‘Nikdo není dokonalý’ není jen televizní pořad, je to tak. Člověk musí ven mezi lidi takový, jaký je. Druzí lidé nereagují na dokonalost nebo nedokonalost, ale na to, jak člověk bere sám sebe, i se svojí nedokonalostí… O tom by se dalo rozprávět… Ale ona ta elektronická nitka je tenounká a nikdy nenahradí opravdové setkání. Je ale dobrým prvním krokem, tak nezůstávejte jen u něj. A vybrečet se je potřeba. Poslouchejte svoje srdce, nezlehčujte ho. První vztah se vpaluje hluboko a zůstává s člověkem navždy. Vždyť láska je to, co hýbe světem, tak ji neodbývejte tak zlehka. Má ráda, když pro ni pořádně trpíme, aby bylo jasné, že nebyla jen takové nějaké nic. Čerpá svoji hrdost ne z toho, jak rychle dokážeme zapomenout a dělat jako že nic, ale právě naopak – z toho jak nás dostane, i když se bráníme a děláme, že se nic neděje.
Leedo, také myslím, že trochu zkoušíte – co se stane, když o sobě tohle všechno takhle napíšu? To je v pořádku, takhle se to dělá. Člověk potřebuje slyšet odpovědi na to, co říká, aby vůbec věděl, co řekl a že to tak ok. Tak snad jsem se aspoň malinko trefil. Můžete napsat feedback, ptát se poradny znovu (odpověděl by Vám někdo další), ale někdo opravdový by byl určitě lepší. Držím moc palce, Leedo, hezký podzim. |
| ******************************************************************************** |
| Psychologické poradenství : mezilidské vztahy : rodinné vztahy; dospělé děti; určování hranic; obviňování 25.07.2013 09:11 – zobrazit dotaz |
| Dobrý den. Prosila bych o radu ohledně dospělého dítěte. Děti jsme vedli k zodpovědnosti a jsme citově na ně navázani, protože celá rodina se nám obrátila zády. Dcera studuje VŠ a syna mám už 3 měsíce PN, takže doma, jinak pracuje a bydlí v Praze, jen na víkendy jezdíval domů. Syn, který už 4 roky pracuje se ale po odchodu do Prahy změnil. Doma nám začal s manželem vyčítat, že jsme ho nedávali na tábory, že jsme ho nevedli k lepším známkám a on není na vysoké škole jako dcera, přitom sám řekl, že chce jít pracovat a ne do školy, ale když jeho kamarádi na vysokou šli, i on usoudil, že si chce užívat studentského života, když jsme se mu s manželem snažili vysvětlovat, že už je dospělý, začal se nám smát, manžel už z něho zuří a on se začne smát, že jak se třese. Tohle máme zato, že ho živíme 25 let (ano, i když má výplatu větší jak my, posílame mu peníze, jemu nestačí)? Celé jeho dětství se mu manžel věnoval, nastudoval si učivo se ZŠ a vysvětloval mu ho aby dostal lepší známky, chodili jsme s děckami na výlety na kole, do hor, myslím, že jsem udělali vše pro naše děti co bylo v našich silách a syn nám teď křičí do tváře, že jsme socky? Teď nikam nechodíme, protože máme dluhy ale vynovenej barák to nevidí? Doma sní všecko co najde, do domácnosti už 3tí měsíc nic nepřispívá (vlastne nikdy nic nedal), protožé prý nemá a přitom dostává nemocenský víc jak moje výplata? Ale přiznal se že číšnici dal 1000kč tringelt, aby se na neho usmála. KAždej den slyšíme s maželem, že on chce do Anglie, na Novej Zéland, že on v zahraničí nebyl jak jeho kamarádi, on tam chce jet pracovat (nepustíme ho, když se mu něco stane kde vezmu peníze aby tam pro neho šla, že?), on chce auto, které mu máme koupit, on nebude uklízet protože to si on nezašpinil. Furt se stěžuje on nemá holku on nemá to a tamto. Někdy při našich hádkách se bojím, že někomu rupnou nervy a stane se neštěstí. Nedělá mu problém zvednou ruku na ženu. Jednou dceru dokonce uhodil, že se šla napít a neuklidila po něm. Nejradši bych ho vyhodila z domu, ale nechci synovi udělat to, co udělali rodiče mě. Opravdu je všecko jenom naše chyba? Poradna pro rodinu nepomáhá. Už nevím co dál. Děkuju
|
| Dobrý den, děkuji za důvěru, se kterou se na iporadnu obracíte. Ve Vaší otázce je již mnoho odpovědí. Říká se, že když je člověk připraven položit otázku, je také připraven na odpověď, která je v ní už skryta. Píšete synově problematickém chování. Zmiňujete určování hranic. Také problematický vztah s manželem i s vlastními rodiči. Píšete o péči a pozornosti, kterou jste synovi věnovali. Píšete o ‘dospělém dítěti’. Na chvíli se zdá, že se syn tomto světle jeví jako středobod Vašeho světa, jako naděje či spása. A za tím je cítit velká prázdnota, opuštěnost, také strach (pustit syna do zahraničí). Váš strach. Z opuštění. Z prázdnoty či vzdálenosti mezi Vámi a manželem, rodiči. Je možné, že syn zůstává stále doma, protože Vám s tímto strachem pomáhá? Protože naplňuje tuto prázdnotu? Držíte si ho blízko? A zároveň se vzteká. Protože (ostatní) děti přece rostou a odcházejí do světa, tak se to patří. Protože muži zvlášť musí osvědčit svoji dospělost a vypravit se na svoji zkoušku. Je to jistě zčásti i jeho strach. Každé dítě se bojí opouštět hnízdo. A kousat do rodičů je zatím bezpečné. Navíc je syn jistě zvyklý na velkou péči, je zvyklý hodně brát, možná mít hodně zadarmo, bez vlastní snahy. To je pak k vzteku, kdyby se měly kohouty blahobytu uzavřít (doporučuji, peníze od rodičů kazí). Každá jiná cesta je ovšem mylná. Co můžete udělat? Ustoupit. Vzít si vlastní strach zpátky, říct – je to můj strach, bojím se tu zůstat sama, s manželem, já se bojím světa tam venku, který je pro mě bez podpory rodičů těžký a zlý… Ano – také pustit syna k manželovi. Muži potřebují používat – naučit se používat svoji agresivitu, sílu. Není to negativní slovo. A mohou se to naučit zase jen od mužů. Když mohou muži svoji sílu svobodně používat, udělají to konstruktivním způsobem. Jen když jim to není dovoleno (a to u matek není), jsou destruktivní. Nedůvěřujete-li svému manželovi (mužům?), je asi těžké k němu syna pustit, ale vidíte sama, jak se sám zmítá. Co když jsou manželovy impulsy správné? Co když je tam síla, která může dát synovi ty správné hranice? Zůstává s Vámi a pomáhá Vám z lásky, ale když děti pomáhají rodičům s jejich těžkostmi, nezbývá jim síla na vlastní životy. V dřívějších dobách dávali rodiče dětem požehnání. Viděl jsem to jednou na vlastní oči jako malý kluk na venkovské svatbě a dodnes si pamatuji, jaká to byla síla. Dávám ti požehnání, abys šel dál… Napadá mě – co bude, až syn odejde? Zkuste tu představu co nejvíc zhmotnit, dát jí prostor. Jaký bude Váš život (ať už s manželem nebo bez něj)? Myslím, že to je směr, kterým je dobré se ubírat. Váš syn už není dospělé dítě, je dospělý.Dobrou zkušenost v práci s rodinami s ‘dospělými dětmi’ mám s panem Pavelčákem: http://www.poradna-rodina.orgDržím palce a hezké létoMarek Páral |
| ******************************************************************************** |
| Psychologické poradenství : duševní problémy : vztahy s rodiči, nedostatek energie, nedostatek času 16.07.2013 14:04 – zobrazit dotaz |
| Dobrý den. Mám 2 děti (1 a 3 roky). Celý život se trápím kvůli matce a teď se to hodně vystupňovalo, protože mi děti berou hodně energie. Jsou nějaké způsoby, jak se dobít? Nemám čas, nevěnuji se žádným zálibám, před 3 měsíci jsme se stěhovali a pořád jsme tak napůl zabydlení…je toho ještě víc. jen potřebuji někoho, kdo mě asi jen vyslechne a nebude soudit…nevím.
|
| Dobrý den, Polničko, děkuji za důvěru, se kterou se obracíte na Iporadnu. Jste stručná, ale možná právě proto cítím naléhavost. Požádala jste o pomoc, opatrně, ale udělala jste tento první a myslím důležitý krok. Mám za to, že hledáte víc než elektronický kontakt, že potřebujete víc. Když jste udělala tento krok, možná se můžete rozejít dál, k dalším lidem, k přímému kontaktu. Vím, jak je žena s dětmi často izolovaná, osamělá. Záliby nejsou špatné a mohou pomáhat i našim dětem. Ptal bych na to, o čem nepíšete – na otce dětí, ale mám za to, že bych teď překračoval hranici toho, co chcete sdílet. Píšete o matce… Je těžké dívat se na rodiče, když nejsou šťastní (zase nepíšete o otci…). Ale úkolem dětí není starat se o rodiče, to jim naopak bere sílu, kterou by měly věnovat svým dětem, aby ty mohly pokračovat silné a pevné. Možná jste sama od mámy nedostala dost a podvědomě na to čekáte – když jí dost pomůžu, když budu dost hodná holčička, třeba mi konečně dá to, co mi tak chybí… Nevím, nechci spekulovat z vašich pěti, šesti vět. Největší radost rodičům uděláme, když jsem sami šťastní, nebo alespoň vyrovnaní, když jejich snahu i utrpení dokážeme zužitkovat ve svém životě k dobrému, i přetavit v dobré pro své děti – jejich vnoučata. Milá Polničko, můžete napsat víc, můžete například na stránkách http://firmy.iporadna.cz/index.php/vypis/10 najít přímé kontakty v okolí, můžete udělat další a další kroky pro sebe, tím pro vaše děti a tím (nakonec) i pro vaši matku.Moc vám držím palce, Marek Páral. |
Bio Kran Mgr. Marek Páral Portfolio Rodina Rodinné konstelace Životopis