AI Bio Blog Damián Holotropní dýchání Knížky Lilith Meme Mgr. Marek Páral Portfolio Povídky Psychedelika Rodina Rodinné konstelace Staré povídky Supervize Texty Weby Šárka Životopis
Od roku 2005 funguji na portále Iporadna.cz jako odborný redaktor a odpovídám na dotazy klientů…
Všechny moje odpovědi naleznete zde >>>
Máte li sami nějaký dotaz a chcete-li ho položit přímo zde, potom klikejte tudy>>>
(k tomu mě napadá, že Iporadna má vlastně úžasný zdroj textů na knihy, studie, projekty…)
Odpověď Santaal:
Vaše odpověď zde ukazuje empatii, hluboké porozumění a praktické rady. Jasně formuluje kroky, které může tazatelka podniknout, a zahrnuje reflexi jejího problému i náznaky možných dynamik v jejím vztahu. Odpověď je komplexní, ale stále přehledná.
Dotaz AI: Napiš krátkou supervizi této odpovědi na dotaz v internetové poradně. Zhodnoť krátce, jak dotaz odpovídal na zadání, nebo jestli byl mimo. Na závěr ohodnoť na stupnici 1 – 100 (procenta): Pochopení otázky. Empatii. Srozumitelnost. Jak dobře otázka odpověděla na zadání. A celek.
Shrnutí dotazu a odpovědi:
Zuzka popisuje bolestivý rozchod se snoubencem a hledá radu, jak situaci zvládnout a získat partnera zpět. Marek odpovídá empaticky, ale zároveň upřímně a nabízí realistický pohled na situaci. Soustředí se na Zuzčinu potřebu přijmout odpovědnost za problémy ve vztahu a dává jí doporučení, jak přistoupit k sebereflexi a komunikaci s partnerem.
Pozitiva odpovědi:
Negativa odpovědi:
Hodnocení:
Dobrý den, Soňo, a co váš manžel? O něm nepíšete ani slovo, a to je zvláštní. Jak se k tomu staví on? Hlídání vnoučat určitě není povinné, nemůžete to po tchýni vyžadovat. Osmdesát let je požehnaný věk, zvlášť když to byla léta vyplněná těžkou prací. Ale tuto vaši konkrétní stížnost chápu jako pouze jeden z projevů toho, že vás tam – doma „neberou“. To je asi to těžší a důležitější. Proto se ptám na vašeho manžela. Měl by stát na vaší straně. Pokud vás bere on, je to ostatní nedůležité. Mohu se pouze dohadovat, že tomu tak asi není, už i z toho, že zřejmě bydlíte u manželových rodičů nebo blíž jim než svým rodičům (to není příčina vašeho problému, možná to ale něco naznačuje).
Co mohu doporučit? Mluvte o tom s manželem. Kdo je pro něj důležitější? Můžete se obrátit na jakoukoli manželskou a rodinnou poradnu poblíž vašeho bydliště (např. Brno nebo tady). Postavit si rodinnou konstelaci je také dobrým typem, jak uvidět, co se vlastně ve vaší rodině děje. Napadá mě také, že byste se měla více opřít o svoji vlastní rodinu, z níž jste možná do té manželovy utekla (to je opět pouze můj dohad). držím palce, Soňo, hezké jaro, Marek Páral
Silné stránky odpovědi:
Slabé stránky odpovědi:
Hodnocení (1–100 %):
Celkově jde o snahu o pečlivou a fundovanou odpověď, která by však mohla být více empatická a jednodušší pro člověka, který hledá okamžitou úlevu a podporu.
Polyxena:
Dobrý den, čím to, že člověk někdy nečekaně změní některé názory? S manželem jsme spolu celkem 6 let. Prakticky po celou dobu mu stačilo, když občas někam zašel s jedním (nejlepším) kamarádem, setkávání s dalšími lidmi ho nezajímala. Tím mám na mysli jednou za čas nějaké to pivo s kolegy nebo třídní srazy. Dřív tyto aktivity dost bojkotoval, teď najednou se jim nebrání. Pravda, vážně jen výjimečně, ale stejně. Možná jsem taková „šťoura“, ale zajímalo by mě, čím byl způsoben jeho myšlenkový posun v těchto věcech. Speciálně třídní srazy odsuzoval, protože by si prý, krom jednoho kamaráda, neměl s ostatními co říct. Jenže poté, co objevil na serveru Spolužáci stránku jejich třídy, se najednou na sraz vypravil. Přitom když mu před časem jedna spolužačka volala a na setkání s ostatními ho zvala, nechtěl jít, ale jen co navštívil internet, svůj postoj změnil. Divila jsem se, ale odpověděl mi, že po otevření té stránky měl najednou pocit, že znovu vstoupil do jejich třídy a že to bylo jiné, než když mu jen někdo zatelefonoval. Taky dřív dost tajil číslo mobilu, a najednou ho na těch stránkách zveřejnil. Čím to? Připadá mi to obdobné jako příběh jedněch manželů, který jsem si před lety přečetla v jednom časopise: Pán se po patnácti letech manželství najednou rozhodl věnovat rybaření, a když se jeho paní divila, tak jen suše odpověděl, že ho přece baví chytat ryby. 🙂
Páral Marek, Mgr.:
Hezký den, Polyxeno, tak nevím, opravdu jste jen taková šťoura nebo se mám ptát po něčem důležitějším, ale zamlčeném, co vás přivedlo až sem do InternetPoradny? Tuším správně za vaší otázkou strach z této zatím nevelké manželovy změny? Ptáte se kam povede? Nepropásla jsem snad něco důležitého? Ano? Dotklo se to vašich jistot? Otevřelo to – či hrozí to otevřít – nějaké téma, o kterém jste dlouho nebo snad nikdy nemluvili? Vyhovovala vám manželova uzavřenost vůči světu a nová situace vás ohrožuje? Nebo je to něco v minulosti vašeho vztahu nebo v manželově, co možná není tak úplně uzavřené a teď se to vrací (možná dřívější vztah)? Či jste jen jednoduše překvapená, že má váš manžel také nějaké potřeby, emoce, touhy, když to asi doposud nedával příliš najevo? Nakonec mám víc otázek než vy. Otázky jsou nebezpečné, ne kvůli odpovědím, ale že přivolávají další otázky. Ale já nechci vaši situaci dramatizovat a hledat něco, kde možná opravdu nic není. Musíte sama rozhodnout, jestli jsou moje otázky z cesty a jestli já dramatizuji, nebo jestli vy – jak se zdá mně – zlehčujete. Také vám můžu připomenout tu samozřejmou, ale znovu a znovu opomíjenou skutečnost, že se lidé mění. Není to na závadu dokonce ani v manželství – jen to vyžaduje rovnováhu obou stran. Není možné, aby se jeden změnil a druhý ne. To je pak konec vztahu. Takže je také možné, že manželova změna vás teď staví před nutnost vaší změny, například větší otevřenosti jiným kontaktům či větší samostatnosti,vypořádání se s vlastní nejistotou nebo prostě jen větší uvědomění si a poznání nejbližšího člověka. Nu, co myslíte, stačí to pro začátek? Vím, vaše šťourání mě přece jen trochu vyprovokovalo, znáte to – jak se do vosího hnízda šťourá… 🙂 Ale odpovídám dle svého nejlepšího svědomí a držím vám palce. Budu rád, když mi pošlete třeba jen krátkou zpětnou vazbu. Hezké silné jaro, Polyxeno
Odpověď Mgr. Marka Páraly na otázku Polyxeny je v několika ohledech zajímavá a komplexní, ale obsahuje určité nedostatky.
Celkově: 71 %
Doporučení pro další odpovědi: Více se držet původní otázky, být strukturovanější a stručnější. Nabízet podněty k zamyšlení, ale vyvarovat se příliš širokého rozptylování od zadání.
angelina:
Je mi 36 let a od 12 let jen zírám a jsem nešťastná z chování mých rodičů.Tehdy se moje o 8let starší sestra těhotná vdala..S manželem oba začínali studovat vysokou školu,on byl otcovstvím zaskočený,moc chtěl dostudovat,nepříliš pomáhal,sestra byla unavená,do toho ,rovněž dělala zkoušky,…-do roka se rozvedli.Asi dost běžné. Vznikající manželství jistě dost negativně ovlivnilo bydlení-jen zdánlivě ideální.Vedle našeho 3+1 se kdysi podařilo získat pro mou babičku 1+1,tedy na stejném patře,za jednou zdí.Vše vždy začalo nevinně.Vyměníme si klíče,kdybychom si zabouchli…Skončilo to tak,že moje matka vtrhla do vedlejšího bytu prakticky kdykoliv a mladí si nemohli být jisti ani v pozdních nočních hodinách,neboť u nás se před půlnocí spát nechodilo.Co na to asi říkal „zeťák“?Moje matka se při sporech na toto téma vymlouvala,že vždy zvoní,ale po zazvonění udělala 3 kroky a hned odemkla. Během rozvodu sestra vedla tehdy levné dlouhé telefonní hovory se svým manželem.Měla v bytě linku zavedenou od našich,takže zvonící telefon šlo zvednout z obou bytů.Bohužel,byl-li hovor pro ni,rodiče telefon pokládali velmi velmi pomalu.Pamatuji si otce často půl hodiny i víc poslouchajícího její soukromé,během rozvodu jistě i dost intimní,rozhovory.Seděl za přivřenými dveřmi v šatně,kam dosáhla telefonní šňůra,a zase se tak moc přede mnou neskrýval.Už to mi silně vadilo.Ale nejhorší je,že když sestra tehdy už dost psychicky zatížená brečela,že to ví a že slyší tikat hodiny-kukačky,ještě na ni řval a přede mnou se za svou lež vůbec nestyděl.Někdy pak alespoň zastavoval kyvadlo u hodin.Bylo mi tehdy 13 let,takže jsem už nebyla malé dítě,kterému se jen něco zdálo a ono to popletlo,jak se mi snažili a snaží dodnes rodiče vnutit.Pak už na mě nebrali ohledy vůbec.Kdykoliv sestra zvedla sluchátko,u nás to cinklo-a letěli.Rovněž když bouchly ve vedlejším bytě dveře,matka klidně i při nedělním obědě odhodila příbor a letěla se dívat kukátkem v našich vchodových dveřích na chodbu.Kdo zvoní a vše co se mluví u sestry dveří tak prakticky nepřetržitě poslouchal jeden z rodičů.Zdůvodňují to,že měli přece starost a postupem času začali ze sestry dělat tak trochu blázna a oni byli ti obětaví.Je fakt,že sestře tehdy finančně i s hlídáním pomáhali,ale nesměla nic rozhodnout.Typická „zlatá klec“. Šla-li náhodou sestry rodina ven,nebo i já,stáli po celou dobu za záclonou.Mají byt na 3 světové strany=dobrá pozorovatelna.Byla jsem na to už alergická,říkala jsem jim,že je za záclonou zřetelně vidím,ať ji tedy rozhrnou a zamávají mi,když už mají potřebu mi (i ve 23 letech) mávat,ale neudělali to,takže v dost velké části sídliště mě vždy trvale sledovala silueta za záclonou. Postupem času sestra podle rodičů dělala vše špatně.Brečelo-li vnouče ve vedlejším bytě,bylo to slyšet a matka sestru kritizovala, „co zas dělá…“Brečelo-li dítě u nás,vědělo se proč a vše bylo v pořádku.Pamatuji si,že jsem na to rodiče upozorňovala,ale kopnout slovně do sestry byl už zvyk. Vnoučeti k posteli byl namontován zvoneček,který byl slyšet pouze u prarodičů.Skvělé?Dítě může spát v domácím prostředí,když matka potřebuje odejít,ale…Mělo-li vnouče spát,vesele zvonilo na babičku s dědou,což sestra netušila.Ti přiběhli a káravě se na dceru dívali,že ani nedá dítěti napít…atd. nebo co si právě vymyslelo. Tvrdím,že sestře bylo ukradeno její mateřství.Dnes, když sama mám děti,vím,jak je ta důležitost mámy krásná.Dítě vás obdivuje,co všechno umíte a víte- nemusíte být chytří,ale umíte číst,psát,přejít rušnou ulici…Bez vás si se spoustou věcí neporadí.Je to opojný pocit,jak jste důležití.Tomu zcela propadla moje matka u dětí mé sestry.Také měla vždy,co si pamatuji,až panickou hrůzu ze stáří,takže si ještě jednou tu důležitost ženy v produktivním věku prostě přivlastnila.Neuměla ustoupit stranou a nechat sestru rozhodovat o svém dítěti.Pamatuji si svou sestru už jen zdrceně plačící,když chtěla batole obléci do svetříčku pleteného od tchýně a moje matka řekla,že to je blbost a to dítě si vezme na sebe to a to…To už měla sestra po vysoké a chodila do práce,byla tedy i finančně nezávislá. Otcova specialita zas byla nechávat na stole jízlivé vzkazy,na které nemáte v tu chvíli komu odpovědět a tudíž vám rozhodí náladu,typu „mohla bys tomu dítěti alespoň vyprat čepičku“,“taky bys mohla být hodnější na mámu,když ti tolik pomáhá“…Rozkládal ji tímto stále častěji. Po mnoha letech se sestra odvážila chtít odstěhovat.Začaly tlaky na mě,že byt po babičce je můj a že o něj přijdu.Řekla jsem,že do vedlejšího bytu nikdy bydlet nepůjdu,neboť vím ještě mnohem víc než sestra,jak ji pozorují a že s výměnou souhlasím,neboť vidím,jak je tam nešťastná.Několik dní byla doma nedýchatelná atmosféra.Výměna už byla dojednána,sestra mě vzala nadšeně na byt do města vzdáleného 50km se i podívat..Pak to najednou „nevyšlo“.Moji rodiče napsali na bytový úřad,že se z rodinných důvodů výměna nekoná.Tento dokument mám dnes u sebe.Dostala jsem ho od sestry,když jsem sama byla z rodičů zdrcená.Sestra ho před lety vymámila z nějaké mladé úřednice,když se šla ptát,proč výměna bytu neproběhla. Po letech se konečně odstěhovala do jiného města za srdceryvné scény,byt po babičce zde zůstal,s tím prostě nehnula.A zkuste jako rozvedená matka s dítětem našetřit na byt,nebo ho někde získat,když přece bydlíte.Byla tu v pasti a pod dozorem.Poslední kapkou prý bylo vyhrožování,že rodiče znají předsedu místního soudu a že jí seberou děti.Otec ledaskoho znal a uměl dost věcí zařídit.Pamatuji si,že skutečně vedli řeči,že dítě může být přiřčeno prarodičům.Také si pamatuji,že matka na setru v mládí opakovaně křičela,že jí dá do dětského domova.Bylo mi o 8let míň.Nevím jak sestra,ale já se fakt bála a ani jsem nedutala-abych nešla taky. Problémům nebyl konec..Rodiče občas vyjížděli do jejího města,chytali jí dceru před školou a pletli jí hlavu,že je maminka špatná.Vnouče též upláceli na jeho věk velkými penězi.Rovněž navštěvovali jejího nadřízeného v práci a chtěli,ať jí domluví,že na ně dcera nedá.Šéfa to otravovalo a říkal sestře,ať to zastaví.Musela být na infarkt,bylo jí jasné,že s tím nic nesvede.Tyto nájezdy se periodicky opakovaly-dnes už je toto vnouče dospělé,studuje v jiné zemi.Pak zkoušeli motat hlavu druhé dceři…Babička se vždy nalepí na nejmladší dítě v rodině.Když začne mít své názory a ledacos na prarodičích vidí,následuje uplácení a pomlouvání rodičů,významné vzdychání… Všechnu svou seberealizaci také upnuli na mě.Chodila jsem s nynějším manželem za velkého nesouhlasu 5 let-celou vysokou.Řvali na mě,abych nepřišla do jiného stavu,ale sexuální výchova byla přitom nulová.Abych se s manželem tehdy rozešla,pomlouvali celou jeho rodinu.Dost hrozné bylo,když mi tvrdili,že v manželově příbuzenstvu je silně postižené dítě a že se mi takové také může narodit.Tehdy jsem se ho na to zeptala a ukázalo se,že to příbuzní vůbec nejsou. Znamením dobré výchovy prý je,že dcera má být hůře oblečená než matka.Během mých středo i vysokoškolských studií se má matka realizovala jako hodná babička-nakupovala vnoučatům,já chodila v tričkách ze základní školy.Partner mi později značně přispíval na bundu,kabát,…Jeden podzim mi byla i zima od nohou,nedošlo mi,že si ze studentského kapesného na měsíc-500kč musím nechat na boty.Teplejší byly dražší,ten rok mi zbylo jen na ty s tenkou podrážkou.Samozřejmě jsem byla nastydlá z toho,že furt někde lítám…Příští podzim jsem se snažila ušetřit víc-podrážka byla vyšší,ale model z umělotiny se nevyšlápl podle nohy ani za několik let.Když má neteř měla krásné oblečení a řekla že od babičky,ozvala jsem se.Matka mě hned setřela,že žárlím,já jsem se jako teta zastyděla a zas jsem mlčela.Zkoušela jsem z levných látek šít,ale neuměla jsem to a matka přede mnou mému partnerovi říkala „to si s ní dáte,pořád budete muset kupovat nějaké látky,všechno rozstřihá…Dnes umím ušít zimní bundy i kabát,ale tehdy jsem neměla peníze ani na kupování časopisu Burda,podle kterého jsem se to naučila. Do manželství jsem šla unavená,jako kdybych už odžila život své sestry.Matka si ze mě udělala nedobrovolnou vrbu.Neustále mluvila „jaké má trápení s mou sestrou“,někdy až do půl třetí do noci a od rána zase.V paneláku před takovým člověkem neutečete.Sestře jsem pomoci nemohla,byla jsem bezmocný divák. Když jsem já byla 2 roky vdaná,vzpomněla si matka,že chce vnouče.Úplně mi to zprotivila-nemohla jsem na povel.Od střední školy přede mnou též líčila porod negativně,abych si rozmyslela být těhotná.Nějak jsem se od všeho oprostila a otěhotněla.O dítě jsem ve 12.týdnu přišla.Dovezli mě ke známé lékařce do Prahy.Našli mi toxoplazmózu.Jezdila jsem tam na testy.Stres jak to říct mému nepražskému lékaři.Léčená jsem nebyla-prý se čeká.Podle knih toxoplazmóza dělá těžkou trojitou vadu plodu-na srdci,očích a centrální nervové soustavě.Neměla jsem kontakt se zvířaty,sahala opatrně na syrové maso,…hodnoty se bezdůvodně zvyšovaly.Asi za půl roku klesly.Pak jsem zas z obav delší dobu nemohla otěhotnět.Najednou jsem neměla kapacitu na to dělat matce vrbu.Řekla jsem jí to,zlobila jsem se,že stále poslouchám pomlouvání mé sestry,pak jsem prosila i brečela,ať toho nechá.Zraňovalo mě to,byl to můj sourozenec.Rovněž jsem četla v knihách o mateřství,jak by se ohleduplně mělo chovat okolí,že otěhotnění hodně pomůže psychický klid.Ani jednu mou návštěvu si matka pomlouvání sestry neodpustila.Něco se ve mně zlomilo a přestala jsem tam chodit.Začali hrát zdrcené a opuštěné staré lidi a mě na ulici začali zastavovat jejich vrstevníci,ať na rodiče nejsem tak zlá…Rovněž mě pomlouvali před manželem,pak zkusili manželovy rodiče,na nátlak přes nadřízeného naštěstí nedošlo,měla jsem dlouhodobě nemocenskou.(To už jsem byla těhotná-žádné ohledy.).Herecký výkon našich na většinu lidí zabírá.Chápu to a nezlobím se na ty,kteří jim uvěřili,ale děsí mě ta bezmocnost.Sestra v té době už s rodiči nekomunikovala,rodiče měli opět problém-se mnou,jsme se sestrou dost povahově odlišné a přesto lidi nenapadne,že příčina problémů není v nás. Otec mě ve vysokém stupni těhotenství rozbrečel na ulici.Moje názory prý jsou snůška předpojatostí atd.I tehdy řešil jen sebe.Přesto jsme je pozvali do porodnice a na jednu návštěvu domů.Pak zas,neboť jsem neposlušná,potkat je,znamenalo psychicky se rozhodit na několik týdnů.Když vás neuznávají rodiče,máte pokřivenou sebedůvěru.Holčička špatně jedla,3 roky se několikrát za noc budila,peníze nebyly,v noci jsem amatérsky šila pro celou rodinu.Manžel se domníval,že mám tu dovolenou…,rodiče mi nepomáhali.Únava mi rozhodila imunitu,z měsíce jsem měla i 14 dní teploty. Po třetích narozeninách dcery jsem nabyla dojmu,že rozejít se s rodiči ve zlém je pro mě celoživotní zátěž.Odpustila jsem,i když oni zůstali ve své pýše,že jsem se konečně umoudřila…Žádné pochopení mé situace.Měla jsem radost.Už jsem se nemusela plížit po sídlišti,abych je nepotkala a na časté dotazy jak se rodiče mají už jsem nemusela rozpačitě a vyhýbavě odpovídat.Žiji asi v 30tisícovém městě,otec zde působil řadu let jako ředitel ZUŠ a zná mě i řada lidí,které já ne.Jsme výstavní kulturní rodina,no ta starší dcera se trochu nepovedla…o té se nemluví…Po celou dobu těchto problémů jsem nenašla zastání ve starší generaci.Každý z nich si někdy připadal starý,dětmi nedoceněný a málo navštěvovaný-a na tuto strunu rodiče u lidí umí skvěle zabrnkat.A vždyť jsou tak obětaví-zvou lidi na návštěvy a oslavy se spoustou jídla.Potřebují totiž diváky.Financí mají rovněž dost,vždyť obě dcery jsou nehodné,tak nás nijak penězi nepodporují.Jsem vychovaná si nic nenárokovat,ale občas se mi naskytne srovnání,jak to chodí jinde.Rovněž dědili značný obnos v cizině,zařídili si nově celý byt,hodně cestovali.Já měla ještě radost,že mají hezké stáří a netrpí nedostatkem Kdo dnes má takovou finanční injekci před důchodem?Zdědili také auto,2 televize a 2 videa.Abych byla přesná,sestra dostala televizi,já video. Za věno 20 tis. si sestra tehdy po svatbě zařídila byt.Já si za věno 10tis. v nových cenách po revoluci koupila jen postel.Budiž.Strhli mi 10tis.pro sestru,neboť mi připadne byt.To ano.Sestra však tvrdí,že ty peníze nedostala.Rodiče chtěli,abych něco platila i matky bratrovi,ten však už v minulosti dostal polovinu ceny bytu.Utichlo to.Manžel dostal byt z práce a původní byt po babičce se nám podařilo prodat za 250 tis.Sestře jsem vyplatila 100,zbývajících 25 tis.jsme tehdy nějak zkalkulovali,že odpovídá před revolucí již strženým 10 tisícům.Netušila jsem,že je nedostala.Rodiče mě tak vlastně ošidili,neboť ten rozdíl zůstává-a kdo ho dorovná…?Otec mě tehdy naváděl,ať sestře řeknu,že jsem byt prodala za 200 a jí dám 100.Neudělala jsem to a vše sestře vysvětlila.Nebyly jsme chvíli samy,když mě přišla zadem navštívit(bydlím bohužel na stejném sídlišti jako rodiče,nešlo si moc vybírat),hned přiletěli na návštěvu,aby jim nic neuniklo.Otec nás zkoušel popichovat stylem „víš,co o tobě sestra říkala…?“ Když jsem se s rodiči dala před 6lety dohromady,mohla jsem zas volně chodit po městě,ale měla jsem pocity viny,že se s nimi vůbec bavím,když vím,co udělali sestře.Sestra s nimi přestala komunikovat,je z nich silně neurotická,je jí 44 let,potřebuje-li v našem městě něco vyřídit,plíží se též,aby je nepotkala.Tušila jsem,že rodiče podnikají občasné nájezdy do jejího města,chytají jí děti a také mluvila o návštěvách samotného otce,kdy je na ní vyloženě hulvát.Toto jeho chování jsem před několika lety na vlastní oči viděla a měla jsem z toho dlouho šok.Když jsem to otci vyčítala,zůstal v té své ulitě a neměla jsem pocit,že by to k němu proniklo,trápilo ho svědomí,nebo se alespoň krátce zastyděl.Psychologové tomu dnes říkají asi přenos.Otec je doma silně tzv.pod pantoflem.Když jsem byla na střední škole a nevycházela jsem s matkou,říkal mi alespoň za rohem „vydrž to,ať se nemusím rozvádět…“Neměl to denně jednoduché a někdy během mé vysoké z toho „zblbnul“ a máma má podle něj už vždy pravdu.Když jeho roli nechceme hrát,osladí nám to…Donedávna jsem ho litovala.Ale jeho podřízenost přinesla mnoho zla.Matka by do půlnoci hysterčila,že není podle jejího,ale nic víc.To on řídil auto za sestry nadřízeným,to on napsal na stroji na bytový úřad.Matka je v tomto velmi nepraktická,zůstalo by jen u scén.Byla ze zajištěné rodiny doktora,její maminku si pamatuji jako osobu mírnou a skromnou,která u dcery-mé matky jen rychle vypila kávu a hned odešla.Můj otec je naopak nejmladší ze čtyř dětí-brzy osiřely,vyrůstal vlastně u cizích lidí.Už to předurčilo nevyvážený vztah.Za svou ženou šel na druhý konec republiky,bydlel v bytě jejích rodičů,později vedle. Před 3 roky rodiče onemocněli.Matka rakovinou prsu,otec měl operaci srdce.Měla jsem v nemocnici i oba současně a čekala jsem druhé dítě.Jsem vychovaná splňovat jejich potřeby,celý život se s nimi zoufale snažím vyjít,aby mi neudělali to co sestře.Byla jsem za nimi v nemocnici denně.Zpětně si říkám,ještě že jsem nic nechytla a mám zdravé dítě.Vždy jsem každému něco milého a něco dobrého přinesla,udělala vánoční výzdobu v i v jejich bytě,nakoupila látku,ušila vánoční ubrusy na každý stůl.Mámu pustili z nemocnice 23.12.,Vánoce jsem vystrojila u nás.Měla jsem konečně pocit rodiny,to zázemí jsem však tvořila já. Když jsem už měla kojence,skončil otec opět na JIP v nemocnici.Vezla jsem ho tam,pak jsem matku vozila po nákupech,aby se rozptýlila a měla co jíst.Otec je jí autem kdykoliv k dispozici.Přišla jsem domů,nakojila a byl čas návštěv v nemocnici.Pohádala jsem se s manželem,mnohdy mě viděl kvůli nim brečet a tvrdil,že tu péči o ně přeháním.Řekla jsem,že každý bude někdy starý a že hodiny v nemocnici se nekonečně vlečou,že mi to nedá ho nerozptýlit a podruhé ten den jsem běžela do nemocnice. Když otce odvezli do specializované nemocnice do jiného města,vezla jsem za ním matku na návštěvu během týdne minimálně třikrát(a to i po srazu třídy,který se mi líbil,nebo jsem se už potřebovala změnu-přišla jsem ve čtyři ráno,v pět vstávala ke kojenci…)Moje rodina se 2 dětmi-jedno bylo několikatýdenní kojenec,se přizpůsobovala zcela potřebám rodičů.Chtěla jsem to tak.Životní zkušenosti mě přivedly k různé filosofické literatuře,ráda bych „ctila otce svého i matku svou“… Ono ale i v době smíru bylo pořád něco.Rok po tomto mém snažení byla moje dcera ve druhé třídě.Babička jí stále dávala mléko do kojenecké lahve.Holka už se za to styděla a i mě přišlo,že snad tolik neřeknu…,že tohle u mého dítěte už fakt ne.Souhlasili.Na Štědrý den z holky vypadlo,že ji jen navádějí,aby mi to neřekla.Nebyla si jistá,zda Ježíšek její lež nevidí,tak mi to řekla.Byla ve stresu.Nechtěla žalovat na babičku,ani lhát mně-mámě.25.12.,abych nikomu nezkazila Štědrý den,jsem mámě poslala ostřejší sms.Neozvali se ani do Silvestra,kdy měli hlídat.Měli jsme už drahé vstupenky,vysvětlujte to pořád rodičům manžela…Proč se s rodiči nesnesu,je to vždy tak vyhrocené,co když na jejich pomluvách-každém šprochu pravdy trochu…?Četla jsem zas ty své knihy,pracovala na sobě,až za pár týdnů potlačování jsem měla depku.Zavolala jsem matky bratrovi-je psychiatr publikující i v zahraničních časopisech.Moje sestra podle něj vše dělala špatně,tak co mám tedy dělat?Vrstevník zabral,matka se poprvé v životě přišla omluvit.Jako dospělá jsem jí vytkla výše popsané dle mě zásadní chyby.Několik týdnů jsme normálně komunikovaly,ale doma otec jistě poslouchal její scény,co jsem si to dovolila,jak je nedoceněná…Viděla jsem jako dítě,jak se ráno pohádala s mou sestrou,pak si celý den zpívala a když večer přišel otec,srdceryvně plakala,jak je na ní dcera zlá,takže otec jí šel vynadat.To měla za to…Sestra se vždy spíš zoufale bránila,než by byla zlá dcera.S otcem se sice hádala,ale zjevně se ho bála,což jak jsem několikrát postřehla,mu dělalo dobře. Tři měsíce po sporu s matkou mi někdo několik minut nepřetržitě držel zvonek a do toho nepřetržitě neuroticky klepal,spíš bušil,na dveře.Letěla jsem se podívat,zda to nevyděsilo batole ve vedlejší místnosti,pak jsem seděla v křesle a přemýšlela,jakého psychopata mám za dveřmi.Bylo dopoledne,na patře žádní sousedé.Pak jsem se odvážila podívat kukátkem.Byl to otec.Moje dcera už někdy krátkodobě byla sama doma.Kdyby jí tohle udělal,má šok.Vstoupila ruka se zákusky.Překvapená jsem mu udělala čaj.Sám ke mně na návštěvu nechodil.Vždy se strašně dlouho odhodlává-po čtvrthodině už mě měl naloženou ve vlastní šťávě.Pak začal.“Ty nás zabíjíš,holka…“Rozčílila jsem se,že je citový vyděrač.Vzala jsem téměř roční miminko a odešla do vedlejší místnosti se slovy,ať odejde.Nemohla jsem ho dostat z bytu.Když jsem asi po půlhodině vylezla,furt seděl v obýváku.Hádka pokračovala.Brečela jsem,že jestli mě má alespoň trošku rád,ať odejde.Díval se na mě pohrdavě,jak na hysterku.Dělá mu to dobře,takhle ponižovat dcery,na matku si netroufne.To jsou ty nájezdy,o kterých sestra mluvila,jak se tomu asi říká přenos.Podpantoflák se vybije jinde.Doposud jsem byla princezna.Věnovala jsem se hudbě,literatuře…Po dětech jsem přibrala,byla někdy utahaná,začala jsem pro něj zřejmě být „prostě manželka“.A sestra,která byla jeho hromosvodem,mu už neotvírá… Funěl metr ode mne a že bych prý „potřebovala přes hubu“.Dostala jsem strach,že mě napadne,choval se divně,a zařvala,že na něj zavolám policii.Dodnes je mi to naštvaně předhazováno.Dlouho jsem se pak ve svém bytě necítila doma.Nějak znesvětil moje teritorium. Opět jsem volala strýci-psychiatrovi.Moji rodiče jsou starší než rodiče mých vrstevníků a otec měl jít na další operaci.Člověk nikdy neví,chtěla jsem,aby se mi do operace ozval.I přes tlak manželky a švagra,aby mi napsal sms,to neudělal.Opět se mi trochu víc otevřely oči,že to je člověk,který za to nestojí. Nějak to čas zase smázl.Přínos-přečetla jsem opět několik knih a myslím,že jsem z toho začala vidět lidskou auru,což byl dar za všechny útrapy.Že by se na to už nahoře nemohli dívat?V komunikaci jsem byla obezřetná,aby už byl klid.Ale nejsem ráda už několik let s otcem sama.Útočí,když u toho nikdo jiný není. A opět problém.Jednoho dne mi matka sdělila,že dostanu dopis od notáře.Napsali na mě před 25lety nějaké pole po babičce a ráda by,aby z toho něco měl i její bratr.Začaly řeči,že mám něco,co mi nepatří.Nechci mít,co mi nepatří.Chodím dodnes skromně oblékaná do věcí,co si ušiju,nebo ze second handu,moje matka má drahé šité róby…Nikdy jsem od nich moc nedostala,dobře se mám díky manželovo obětavým rodičům.Nejsem tak závislá na majetku,mám jiné hodnoty.Kdyby rodiče normálně přišli a řekli-napsali jsme na tebe majetek,teď jsme si to trapně rozmysleli…nebo potřebovali jsme za socialismu někam ulít majetek,jinak to nešlo…kdyby mi to v 18letech řekli,že někde šachují mým jménem…(sledovala jsem v televizi kauzy s kůrovcem,na jednom pozemku byl les-taky mě mohli dostat do průšvihu…)Prostě kdyby lidsky promluvili,vzdala bych se všeho a klidně byla před svým manželem za blázna.Ale narazila jsem opět na neupřímnost,vzbuzovali ve mně pocity viny,jako kdybych něco sebrala.Prý to nemá skoro žádnou hodnotu,tak proč ty scény?Strýc mi den před notářem volal,že se toho-nevím čeho-již zítra mohu zříct v jeho prospěch.Chtěli mi pohlídat dítě i zaplatit 600kč za notáře.Raději jsem to nepřijala,i hlídání jsem odmítla s tím,že se cítím pod nátlakem. Paní notářka nejspíš čekala,že se rychle dohodneme se sestrou na rozdělení majetku.My však neměly o ničem ani ponětí.Při odchodu jsem jí pak říkala,že ve své praxi vidí asi ledacos,ale ona kroutila hlavou,že tohle se hned tak nevidí.Na strýce už měla alergii,volá jí prý i několikrát denně,opakuje mu,že není účastníkem řízení a nemá nárok na informace.Vznesla jsem dotaz,že chápu,že právně mi to cosi patří,ale že rodina mi tvrdí,že na to nemám morální nárok,jak to podle jejích zkušeností vidí.Řekla mi slušně,že bych byla hloupá.Řeší prý mnohonásobně větší majetky,ale chováním mých blízkých byla překvapena.Se sestrou jsme zíraly,co se kdy naším jménem dělo…Místo rychlé dohody nám nakonec paní notářka dlouze předčítala neuvěřitelné věci.Byt,který jsem dle rodičů vlastnila,byl prý psán na sestru.Nechápu,jak jsem ho tedy po pracné dohodě s rodiči mohla prodat bez jejího podpisu.Papírování nějak zařídili rodiče.Já jako protihodnotu vlastním pozemek?!Moje matka se ještě před několika lety chlubila,že tam vlastní nějaký palouk,dnes les,a on byl zatím psaný na mě.Když mi to neřekla,myslela,že to neplatí?Dokonce se tam byla s odborníkem podívat.Protože tento pozemek nebyl předmětem jednání s paní notářkou,nedostala jsem žádný doklad,že něco takového vlastním.Zákon dřív asi nepočítal,že mi to rodiče ani v dospělosti neřeknou. Když jsem pak s rodiči telefonovala,samozřejmě došlo k hádce.Nemám právo na emoce.Nepřetržitě dotčení jsou moji rodiče.Že někdo čtvrtstoletí jedná mým jménem a mě se to dotklo a fakt mě to zneklidnilo…Jsem nevděčná dcera…Opět jsem dala šanci otci a žádala ho k telefonu.Tohle už mu musí být opravdu trapné.Přece člověk nemůže tak popřít sám sebe,že by na vše a na své svědomí zapomněl…Zaútočil hned první větou.To,co dělám mámě, je prý vrchol.A obvinil mě,že jsem sama ošidila sestru při výše popsaném prodeji bytu.Zapomněl,že jí nevyplatili polovinu mého věna. Vždy jsem se snažila být lepší dcerou,a ještě lepší dcerou…Lidem jsem o situaci v naší rodině moc neřekla.Ale vážně nevydržím všechno.Vypadla ze mě ostrá nadávka.Za mně,za to,jak jsem bezmocně přihlížela,co dělají sestře…Teď se mu to ještě v hlavě přehodilo.Říct sestře jinou sumu,to byla jeho myšlenka,jeho křivý způsob myšlení.Zapomněl,že to mělo důvod,proč byla ta suma jiná.Ta bezmoc,že mě budou zas pomlouvat… Návštěva notářky se odehrála v listopadu.Teď v dubnu přišel na čtyři velké strany dopis od matky.Kritizuje mě za nadávku určenou otci.Místo aby se zamyslel a zastyděl,on se s tím ještě pochlubil!Už fňuká nad mou nevděčností jak matka.Nejsem nadšená,že ze mě ta nadávka vypadla,ale i s odstupem si myslím,že není divu,že mě k tomu vyprovokovalo jeho letité nemorální chování a že je vlastně výkon,že jsem mu něco takového řekla až po 24letech,co vše pozoruji. Dopis obsahoval hlavně výčet jejich obětavosti a co jsem je stála.Například mi dali prý dárky,když jsem porodila první dítě.Smutné…A také vkladní knížku-mám ji schovanou,byla s obrázky-bylo na ní něco přes tisíc korun. V dopise jsem po 25 letech obdržela doklad k pozemkům u HK.Podle vyhledání na internetu jsou prodané.Jak je možné,že bez mého vědomí?I kdyby úřady nepostřehly,že jsou psané na mě,moji rodiče to věděli… Mám rozhodně jinou práci,než tyto smutné věci psát a v 36 letech řešit právo na odpoutávání se od svých rodičů.Manžel pracuje v Praze,jezdí domů jen na víkendy,jsem sama na 2 malé děti.Mám 3 prarodiče v důchodu bydlící kousek,ale situace je zralá na paní na hlídání.Pro úplnost-rodiče manžela by byli velmi obětaví,ale jsou velmi unavení.Švagrové se narodilo předčasně dítě,které v 5 letech stále nechodí a oni jí ze všech sil pomáhají-vaří,perou,žehlí a neboť bydlí ve společném domě,mají ho u sebe dole téměř nepřetržitě,takže chápu,že chvilku volna si představují jinak,než hlídat moje děti.Takže po 24 letech snahy dobře vycházet s vlastními rodiči jsem na všechno sama a děsím se,abych nechytla např.chřipku,protože nemám,kdo by mi pomohl.Každá třídní schůzka dcery nebo besídka mě přivádí do úzkých,protože na tyto akce nemohu jít s poměrně temperamentním batoletem.A čekat na úřadech a dohledávat nějaké pole je rovněž obtížně realizovatelné.Batole má 15kg a při jednání ho už neunesu a ono ještě v klidu nepočká. Zkouším se tedy poradit přes internet.Já nenašla řešení,jak toto dlouhotrvající zlo zastavit.Třeba víc hlav víc ví.Tak jsem alespoň základní věci sepsala,ale je mi líto toho času,raději bych se věnovala dětem.Ale když něco neudělám,začne letitý problém brzy silně dopadat i na ně.Jsou teď závislé 5 dní v týdnu jen na mě a výše popsaná situace mě silně vysiluje a bývám smutná,což vnímají a někdy se mi to nedaří skrýt.Vše dohromady rovněž neprospívá mému zdraví(srdeční arytmie mám v krizích i několikrát za den) a myslím,že ani mému odlukou zkoušenému manželství.Po 13 letech od svatby manželka,která je věčně špatná ze svých rodičů,asi moc image nemá…Navíc se moje dcera dostává do věku,kdy již chodí sama ven a sama z hudebky…Podle slov přítelkyně,která moje rodiče léta zná,už moje matka opakovaně obcházela hřiště.Brzy si mou dceru vyčíhá,před ní mě pomluví a vše pojede podle letitého scénáře nanovo… Prosím vás o vyjádření odborníků k celému popsanému problému a také k následujícím otázkám: 1. Jedná se zde o běžný generační spor?Jak říkali moji rodiče-„v každé rodině je něco…“Domnívám se,že jejich chování už je chorobné nebo alespoň silně nemorální. 2. Jak se mohu bránit z hlediska psychologického i event. právního?(I když představa právní obrany proti činům rodičů je teda hrozná.) 3. Zkoušela jsem navštívit psychologa,ale pracoval pouze se mnou,abych se proti tomu obrnila.Mám už práce na sobě a čtení knih dost.Daleko účinnější by byl odborník,který by pracoval i s nimi a po čase si nás pozval a kontroloval,jak se situace dále vyvíjí.Moji rodiče na mě nedají,jsem pro ně prostě malá,věkově je nikdy nedoženu.Dají jen na své vrstevníky.Navíc nad nimi už léta nestojí jejich rodiče,zvykli si vládnout,soudit a nikomu se nezpovídat ze svých činů.Kde takového odborníka nalézt? 4. Jak jejich chování krátce nazvat,když se mě na ně často lidé ptají?Když někdo řekne např.,že má otce alkoholika,nebo že má problémy s tchýní,lidé chápou a dál se neptají.Ale jak vysvětlit toto?Tak leda říct-pojďte na hodinu na kávu,já vám stručně vysvětlím mých posledních 24 let.Lidé nechápou,že opravdu se sestrou máme pocit,že jsou sobečtí,do sebe zahledění.Mýtus nezištnosti matky je v lidech hodně zakořeněn. 5. Zatěžuje to mé odlukou zkoušené manželství-všichni koho znám,kde manžel jezdil domů jen na víkend jsou rozvedení.A bohužel se to odráží i na dětech,jsem-li v krizi. 6. Všimla jsem si,že depky z dané situace se mi vrací ve vlnách.Jde se vůbec od tohoto odpoutat?Bohužel bydlíme na jednom sídlišti,objíždíme se autem,takže se měsíce nepotkáme.Ale každý východ z domu ,nákup…je stres,že je potkám,což se neobejde bez hádky a následného několikatýdenního zotavování ze smutku.Několikrát jsem zvažovala přestěhovat se do jiného města.Manžel nechtěl.Dnes už jsem zde dceři našla několik schopných učitelů,což není vždy lehké,má tu kamarádky…Mohu po rodině žádat,aby kvůli mně udělali takovou změnu?Teď se nám podařilo odkoupit byt a ten se nesmí do tří let prodat,takže jsem tu blízko nic uvízla jako kdysi sestra. 7. Podle slov přítelkyně,která moje rodiče dobře zná,moje matka opakovaně obcházela hřiště,kde si často hraje moje dcera.Chodí už sama ven a z hudebky.Jak se mohu bránit,až ji začnou chytat a plést jí hlavu nebo ji ulácet penězi,jako to dělali u sestry dětí?Je nějaká právní obrana? 8. Do kolika let smí starší lidé řídit?Otec mi nikdy nejspíš nezapomene,že jsem mu už nechtěla dávat dítě do auta.Za několik let mých připomínek nebyl ochoten holku ani odpovídajícím způsobem připásat.Vyjíždí např.z řady parkujících vozidel před prudce rozjeté auto se slovy“já ho viděl…“Mě ovšem samozřejmě zajímá,zda ho včas viděl ten rozjetý řidič,kterému tak důchodcovsky rozvláčně vjel do cesty.Nebo jsem ho viděla vjet na čtyřproudovku těsně vedle auta jedoucího v pravém pruhu.Neochotně a dotčeně mi vysvětlil,že slušnej řidič se přece uhne.Nojo,ale ten řidič se neuhnul a on tam přesto vjel…Dceru,když hlídali, mi pořád někam vozili,například v páteční odpolední špičce jeli nakupovat maso.Když jsem ji s nimi nechtěla pustit na zahradu,byla jsem macecha.Jenže otec zastavil u zahrady na hlavní hned za horizontem a tam babička s vnoučetem strašnou dobu vystupovala.Mou důraznou žádost,ať se dole otočí a vystupují v pravém chodníkovém pruhu,nerespektoval.A to mu moje dcera a dokonce manželka říkaly,že si to nepřeji.Je už nebezpečný sobě i druhým.Pokud se chodí jen na přezkušování,ledaskoho zná…
Páral Marek, Mgr.:
Milá Angelino, vypadá to na rekord v délce otázky na www.internetporadna.cz:) Proto se též omlouvám za prodlení. Nu, já se pokusím nezlomit rekord v délce odpovědi. To, co popisujete, nevypadá na úplně běžné mezigenerační vztahy. Bylo by poučné a možná prospěšné podívat se, proč jsou vaši rodiče na vás dcery tak silně fixováni – například prostřednictvím rodinných konstelací (http://rodinne.konstelace.arcs.cz) nebo jiné systémové práce. Nicméně – a v tomto musím stát pevně na tomtéž místě jako váš terapeut – jediné místo změny je ve vás samé. Všimněte si totiž, Angelino, že nakonec děláte totéž, co vaši rodiče. Usilovně chcete změnit ty druhé, když oni nejsou dost dobří; nejsou, jací by podle vás být měli. Oups, to je past, a vy jste v ní až po uši. Hledáte cestu k samostatnosti, ale veškerou svou pozornost upíráte ke svým rodičům. Vzpíráte se, ale nakonec se jich sama držíte (celý ten dlouhý text!). Člověk je nakonec nejvíc připoután k tomu, proti čemu nejvíc bojuje. A onu moc nad vámi dáváte rodičům nyní už jen vy sama, dobrovolně s nimi hrajete tuto hru. Oni chtějí změnit vás, vy je. A každá taková snaha, jak už jistě víte, problém jen zhorší. O nějaké právní cestě prosím ani neuvažujte, ublížila byste tím nejvíc sama sobě (myslím, že i to víte). Není tedy rozetnutím začarovaného kruhu, přestat se snažit? Vzít rodiče takoví, jací jsou? Vím, že se to snadno říká, protože také vím, jak těžké je to říct z očí do očí, jak těžké je to říct to sám sobě a přijmout to. Mohu vám nabídnout malou soukromou domněnku, uvažte sama nakolik je pravdivá a zda vám může pomoct: svým bojem s rodiči, svojí připoutaností k nim, jim pomáháte. Držíte je pospolu. Tím, že se vaši rodiče soustředí na vás, nemusí se soustředit na sebe, na svůj vztah. Vy jste náplní jejich vztahu, tím, co mají společné. Možná, kdybyste tam nebyla vy (a vaše sestra), už by nebyli spolu. A vy to děláte pro ně, z lásky, jsou to vaši rodiče a ty nelze nemilovat, ať jsou jacíkoli. Jak říkám, je to jen domněnka založená na tom, co jste napsala a na mých zkušenostech s rodinnými konstelacemi. Jestli je tomu tak opravdu, lze zjistit jen přímo v systémové práci. Je bolestné vidět vlastní rodiče se trápit, či dokonce vidět, že už nejsou spolu. Uděláme proto často doslova cokoli, abychom to změnili. Otázkou je, zda to skutečně pomůže. Vás tato hra stojí opravdu hodně, a myslím, že ani vaši rodiče nejsou rádi, když vás vidí nešťastnou. Musíte usoudit sama, zda není lepší nechat vaše rodiče, aby si svoje trápení a svůj osud nesli sami. Jsou už dospělí a zodpovědní. Třebaže ne dokonalí. A když to dovolíte jim, budete to moci dovolit i sobě. Když sobě dovolíte být jen jejich dítětem, nikoli jejich vychovatelem, soudce a rodičem, budete moci sama dospět. Bude to i vzpruhou pro vaše manželství. Když vidím, kolik energie a pozornosti věnujete svým rodičům – kolik vám jí může zbývat na manžela? A on a celá vaše současná rodina to jistě cítí, a přitom vás potřebují víc, než vaši rodiče. Jim můžete pomoct s materiálními věcmi, ale ne s jejich osudem, ne s tím, jací jsou. Deprese je potom jen příznakem této situace, nikoli příčinou. V duši víte, že toto není cesta, ale přiznat si vlastní bezmoc, a také smutek (musela jste cítit vzájemnou vzdálenost vašich rodičů už jako malá) je velmi těžké. Část toho smutku, ale možná náleží vašim rodičům. Také je v tom hodně samoty – ať už jste s rodiči po dobrém nebo s nimi bojujete, je to vždy spojení a blízkost. Pustit se tohoto boje asi vynese na povrch hodně samoty. Ale vy máte manžela a rodinu (kteří se teď možná cítí opuštění vámi)! S tímto vším vám může pomoc jak systémová práce tak individuální terapie – nikoli se ale obrnit, ale přijmout skutečnost, jaká je, rodiče, jací jsou. I sebe. Nakonec jsem rozepsal víc než obvykle. Je to ale jen vzdálená nápověda, skutečnou práci nelze odvést slovy, intelektuálně… Také si musíte sama vybrat, co s mé odpovědi vám patří a co ne. Budu rád, když mi napíšete třeba krátkou zpětnou vazbu. Přeji hodně upřímnosti a odvahy, Marek Páral
Shrnutí dotazu a odpovědi:
Angelina podrobně popisuje komplikované rodinné vztahy, zvláště vliv rodičů na její život a život její sestry. Dotaz hledá odborné zhodnocení situace, rady, jak se bránit, a otázky, jak lépe pochopit své okolnosti. Marek odpovídá empaticky, ale více se zaměřuje na osobní růst a změnu autorky, než na konkrétní praktické kroky či systémové strategie, což je částečně v souladu s dotazem, ale ne plně.
Pozitiva odpovědi:
Negativa odpovědi:
Hodnocení:
šmajdalenka:
Dobrý den,obracím se na Vás s dotazem, který souvisí s moji rodinou.Rodiče spolu žili 25let a nyní mamka od rodiny odešla kvůli jinému muži.Zatím se rozvádět nebudou,dohodli se,že matka si najde podnájem,táta zůstane v baráku a o peníze se budou dělit tak jak doposud.Dá se říci,že si o tom v klidu promluvili, nedoslo k zadne hadce,jen k velkemu zklamani nejen na otcove strane,ale i me dcery a mých dvou sester.Mně je 23let a starší sestře o 2 roky více u nás problém není.Sice nás to mrzí,ale je to jejich život,nepletli jsme se do toho.Mám ale strach o mladší sestru, které je 16let.Studuje střední školu 1.rokem a je hodně citlivá.Máme spolu dobrý vztah, ale pravda je,že co jsem se odstěhovala před pár lety z našeho rodného města a bydlím teď 150km daleko od ní,už se mi tolik nesvěřuje.Co problémy s rodiči vznikly /už před 2 měsíci začal mít táta pocit,že mamka někoho má a Janička to samozřejmě taky vycítala, že vztah obou rodičů není ideální/, pokaždé když jsem jí volala a zeptala se jak to snáší, nikdy moc neodpoví. Musím se zeptat na přímo – jsi smutná? Odpoví ano. Domů jedu jednou za měsíc, takže komunikace je spíše po telefonu a do něj sestra není vždy sdílná. Bojím se, aby se do sebe neuzavřela a nedusila to v sobě.Je pravda, že na to, že jí je 16let,přemýšlí už jak dospělá.Nechodí ani na diskotéky,má přítele, který je o dva roky starší a oba jsou spíš rádi doma,povídají si..To mě taky trochu uklidňuje.Michal,tak se jmenuje zažil před 3lety to samé.Ale u jeho rodičů byl rozvod podstatně drsnější.Takže teď ví, jak se sestra cítí a doufám,že jí trochu pomůže.Pořád mám ale pocit, že bych měla být já ta,co jí má být v této chvíli na blízku,bohužel to nejde.Když jí pozvu ke mně aspoň na víkend, do Prahy jet nechce.Starší sestra, která bydlí cca 40km od rodičů se za nimi zrovna 2*nehrne.Není to hezké to psát,ale je to prostě sobeček.Bohužel teď se nemohu vyjádřit k tátovi, protože mi psal,že chce být chvíli sám,což chápu. Nevím proto do jaké míry s Janou o problému mluví, ale podle toho co mi sestra vyprávěla v tuto chvíli asi moc ne.Proto vás žádám o radu, co pro mou „malou“ sestřičku můžu udělat aby se neuzavřela do sebe? Předem děkuji za odpověď a zůstávám s pozdravem L.P.
Páral Marek, Mgr.:
Milá Majdalenko L.P., přeposlali mi váš dotaz se zpožděním, tak odpovídám hned. Myslím, že pro svou sestru děláte maximum toho, co dělat můžete. Je to pro ni jistě těžké, ale této těžkosti a smutku ji zbavit nemůžete, protože rozvod rodičů je těžká situace a smutek přináší, ať chceme nebo ne. Můžete jí být ve smutku oporou – a to jak čtu jste – a to je to nejdůležitější. Máte-li ale nějaký neodbytný pocit… napadá mě, že vás samotnou musel rozvod rodičů zasáhnout zrovna tak, jste asi zrovna tak smutná. Možná svůj smutek zaháníte starostí o mladší sestřičku, možná ho vidíte lépe u ní než u sebe. Neuzavírejte se před ním, možná bolí, ale nakonec přináší úlevu a projasnění. Možná tu byl už dřív – to, co se stalo mezi vašimi rodiči asi nepřišlo zničeho nic, takže se teď dostávají na světlo i dřívější bolesti a smutky. Ale to už hádám. K tomu bych vám poradil postavit si rodinnou konstelaci – můžete v ní uvidět, jak nejlépe pomoct sestře i sobě i snad proč se stalo to, co se stalo. To je ale jen nápověda a možnost nikoli nutnost. Přeji hezké léto a držím palce, Marek Páral
Nikol:
Dobrý den, já nevím, jestli je možné takhle lehce popsat problém, který mne trápí. Strašne moc jsem milovala přítele, se kterým jsem byla téměř 2 roky. Poté se se mnou rozešel. Já si po 1 roce našla přítele, se kterým jsem již 4 roky. Můj problém je v tom, že v současném příteli jsem na něm po první fázi zamilovanosti videla jen špatné stránky. Má se mnou trpělivost, ale já zřejmě stále miluji bývalého přítele. Tak moc, že mi stačí málo na něj pomyslet a hrnou se mi do očí slzy i po 5 letech. Nedokážu na něj zapomenout, jasné – to ani nejde, ale nějak utlumit ty intenzivní vzpomínky, které v hlavě a srdci nosím. Myslíte, že by mi mohl někdo (možná nějaký odborník) pomoci? Já to sama nezvládám. A i přes veškerou snahu partnera také ne. S mým bývalým přítelem jsem v kontaktu, i jsem se s ním viděla. Dost se změnil, vím, že už by to asi pro život partner nebyl, ale svým způsobem ho stále miluji. Je to všechno tak intenzivní, jako by jsme se rozešli včera. Prosím poraďte mi, nebo do konce života takhle zešílím . Děkuji předem. Nikola, 24 let
Páral Marek, Mgr.:
Milá Nikol, asi jsi mi nemohla položit těžší otázku, láska je prostě síla větší a silnější než jsme my a naše přání a poroučet se jí nedá, i když by člověk tak chtěl, i když to po čertech bolí. A není na ni žádný „odborník“ a ani po tisíciletích dějin ji nikdo „nevyřešil“. Asi by bez toho nebyla jindy tak krásná – kdo tě může vynést do výšin, může tě stejně tak srazit do hloubek. Ale dost filozofování. Co snad můžu, je pár praktických rad: Jestli to opravdu skončilo (o tom jsi vlastně nic nenapsala!), potom: – přiznat si, že vztah skončil. Vidím, že v něm pořád setrváváš. Pak nemůžeš mít místo pro jiný vztah. I pro tvého současného přítele musí být velmi těžké, když z tebe má jen slupku bez duše. Konec vztahu je bolestná záležitost, ale když ji prožiješ a přijmeš naplno, může odeznít a udělat místo něčemu novému. Jak znovu a znovu píšu – hrozný konec je lepší než hrůza bez konce – takto tu zapíranou bolest můžeš nést do konce života. – možná můžeš provést malý rituál – vezmi si jeho fotku (nejlépe ať se mu můžeš dívat do očí), udělej si chvíli ticha, jen pro sebe a řekni mu: „Skončilo to. Mezi námi je konec.“ A řekni to také sama sobě do očí do zrcadla. Ale ne ve zlém. S láskou. Poděkuj svému partnerovi za všechno co ti dal. Řekni mu, že je ti líto, že to mezi vámi nevyšlo, a že na něho nikdy nezapomeneš, že bude mít ve tvém srdci vždycky místo. Navždycky patří do tvého života, ale tvůj život jde dál. – někdy je těžké skončit vztah, protože si ještě něco dlužíte. Nikdo nejsme dokonalý, a tak vždycky zůstává mnoho „kdyby“, mnoho „měla jsem to udělat jinak, měla jsem udělat víc“. Ale ve vztahu jsou vždycky dva, na všechno. Můžeš mu říct: „Za to, co se stalo mezi námi si beru svou část zodpovědnosti. A tu tvoji část nechávám tobě.“ – a úplně nakonec se mu můžeš poklonit, úplně volně a bez myšlenek. Zní to možná zvláštně, ale podobné problémy a zápletky se v rodinných konstelacích, kterými se zabývám, opakují znovu a znovu, a to, co ti doporučuju, skutečně přináší úlevu a usmíření, třebaže to nejde bez bolesti a třebaže nakonec bolest někde uvnitř zůstává – ale už je možné jít dál a přetvořit ji v něco nového, začít něco nového, být zase otevřený. Ještě lépe by bylo si svůj vztah s přítelem postavit přímo jako konstelaci (http://rodinne.konstelace.arcs.cz, je víc než možné, že má tvůj příběh nějaké širší rodinné pozadí), ale to už jen můj návrh, který trochu překračuje tvoji otázku. Budu rád když mi napíšeš třeba malinkou zpětnou vazbu, přeju hodně síly a otevřenosti. Marek Páral
jaja:
Je mi 31 let, jsem vdana a mam krasnou dceru. Neustale se citim opustena – byla jsem velmi nechtenym a nemilovanym ditetem. Neustale se utapym v negativnich pocitech, misto toho abych se radovala z toho co mam. Moji rodice me neprijali a nikdy neprijmou. Moje matka je alkoholicka a leci se na psychiatrii. Otec o me nemel nikdy zajem. I pres muj vek se s tim nedokozu vyrovnat a byt stastna. Mam sanci tu vnitrni vyrovnanost vubec nekdy najit?
Páral Marek, Mgr.:
Dobry den, narazil jsem na vas jiz zodpovezeny dotaz mezi nejnovejsimi zodpovezenymi. K vycerpavajici odpovedi kolegy Hesouna bych vam jen rad pridal malou inspiraci – posledni asi tri roky se uz i u nas uspesne rozviji nova prace s rodinnymi systemy – systemova rodinna terapie vice znama jako rodinne konstelace. Jelikoz se touto terapii sam zabyvam a jelikoz mam vlastni intenzivni zkusenost s nachazenim reseni – a one vyrovnanosti i dokonce stesti – prave v takovych problemech, jaky popisujete, dovoluji si vas na tuto moznost take upozornit. Doporucuji zkuseneho terapeuta, ktery tuto praci dela delsi dobu napr. www.rodinnekonstelace.cz nebo http://www.volny.cz/sedmikraska.li/, preji hezky den, Mgr. Marek Paral, http://rodinne.konstelace.arcs.cz
Zuzka:
Vazeni, obracim se na vas ,abyste mi bud potvrdili , nebo vyvratili muj nazor. Jsem rozvedena, mam dva syny, je mi 46let a pry jsem snad atraktivni. Dost se mi prici to takhle psat, ale mi znami tvrdi, ze v tom je prave „zakopany pes“. Chodim s pritelem 10let , mi synove ho sice moc nemuseji , neb se k nim chova velice chladne, ale chovaji se k nemu slusne.Akceptuji ho kvuli mne. Nebydli s nami, coz situaci zjednodusuje. Ne tak jeho dcera, ktere je 23 let. znam ji vlastne od jejich 13let a byla jsem ji vrbou, kamaradkou , poradkyni. Jeji matka mela , bohuzel , jine zajmy. Udalosti sly tak daleko , ze divka prisla o panenstvi ve 13letech s 35 letym cizincem. Na gynekologii jsem s ni sla ja. Se skolou jsem ji pomahala ja. To jenom na vykresleni situace. Mym synum rikala brachove a byla u nas rada. Nikdy jsme se nepohadaly. A najednou dospela a rekla svemu otci, ze se chce vidat pouze s nim , na me neni zvedava. I to se jeste muze stat, ale ona odtahuje otce ode mne na Stedry vecer, nebo kdyz jsme spolu o dovolene. Taha ho i ke sve matce, vse beze mne. Muj pritel ji omlouva, vzdycky za ni hned bezi a rika mi, ze s ni NEBUDE nic resit.Nechce se s ni dostat do konfliktu. Takze , napr. narozeniny at uz jeho nebo me, nebo mych deti, travime celkem v pohode , ovsem vzdy bez jeho dcery, takze on je slavi jednou s nami, jednou s ni. Trapi mne, ze muj pritel nevidi, ze ona nas chce rozestvat.Coz se ji uspesne dari, neb on se hada se mnou, ne s ni. A tak se ptam , zda delam chybu, kdyz sveho pritele nutim , aby to s ni vyresil.Chci po nem konkretne treba na Vanoce, ze ji opet pratelsky pozvu k nam, ale pokud odmitne, on by ji mel rict, ze se tedy uvidi jindy, ze neodejde ode mne na Vanoce. Zatim to bylo tak, ze odesel vzdy za ni do sve byvale rodiny a ja jsem to musela pochopit. Uz to takhle nechci, tak se hadame. Poradte , prosim. Dekuji Zuzana
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý večer, milá Zuzano, první, co mě z vašeho dotazu napadá, je, že nevím všechno, nevím to důležité. Ke změně postoje muselo dceru vašeho přítele něco přivést, ale z toho, co píšete, nedokážu ani vytušit, co by to mohlo být. Přitom zakopaný pes by mohl být právě tam. V rodinných konstelacích, za které tu na InternetPoradně kopu, by to nebylo na překážku, neboť tento moment by se v postavené konstelaci – vaší situaci s přítelem, vašimi dětmi a jeho dcerou nejspíše spontánně ukázal. Proto bych vám postavení vaší rodinné konstelace doporučil jako jednu z možností. Jinou, klasičtější možností, je přímá návštěva kterékoli nejbližší manželské či rodinné poradny. Z toho, co teď vím, mohu spíš jen hádat a možná se ptát vás – bojujete o vašeho parnera s jeho dcerou (zmínila jste svoji atraktivitu, nevím, možná)? Jaký vztah má partner k matce své dcery, ke své bývalé ženě? Jaký máte vztah vy k partnerově bývalé ženě? Je zřejmé, že někde v tomto trojúhelníku je nerovnováha, někdo někoho dostatečně nerespektuje. Mohu například jen hádat, zda tím vším, co jste pro dceru vašeho přítele dělala, jste se nesnažila dokázat, že jste lepší než její matka? Nechci vás nijak obviňovat, určitě by v tom nebyl zlý úmysl, mohlo to být nevědomé, ale je třeba mít neustále na paměti, že vy její matka nejste. To je fakt, který nelze změnit sebelepší péčí. Můžete jí to i říct, pokud to tak je, mohlo by toto jednoduché gesto pomoct – „ráda jsem se o tebe starala, ale nejsem tvoje máma, ty patříš jí“. Stejně tak se můžete ptát sama sebe zda vůbec respektujete bývalou partnerovu manželku, zda se ji nesnažíte úplně vytlačit, zastínit, přebít? Neznamená to, že by musela žít s vámi, ale jednou byla součástí partnerova života – a tou už zůstane navždy. A také – vy jste ho mohla získat jen díky tomu, že ona ho ztratila, jste jí tedy určitým způsobem zavázaná. Teprve když to takto přijmete, můžete svého partnera skutečně mít. A také jeho dcera se nebude muset snažit ho od vás odvádět. To jsou jen momenty, které se týkají přímo vás, samozřejmě může být ve hře ještě mnoho dalšího. Jsou to zdánlivě maličkosti, ale mají veliký dopad. Nu, tak, přeji hezký den a jestli chcete, napište třeba krátkou zpětnou vazbu, zda jsem se třeba jen malinko dotkl jádra pudla, Marek Páral
Zuzka:
Važený pane Párale, moc Vám děkuji za odpověď a za to, že jste se zabýval mým problémem.Na Vaši otázku, že snad něco muselo být příčinou změny chování přítelovy dcery, Vám řeknu , že nevím.Ani můj přítel neví, nebo ví a nechce mi to říct. Nevím ,nevím , snad její dospělost.Já to chápu a musím vám dát za pravdu, slova , která jste Vy napsal, já vyřkla několikrát.Pomohu ti s čímkoliv, ale nejsem tvá matka.Dokonce chtěla bydlet u nás.Rekla jsem příteli, že zvládnu i tři děti, ale on si na to netroufl.Máte naprostou pravdu, jeji matkou jako ženou a matkou pohrdám. Je to ten typ ženy, který svého muže neustále podváděl, o dítě se starala babička, peníze obstarával otec bývalé ženy, který jim zajistil byt i auto a vlastně vše,své dceři práci a vnučce placené školy.Pro mě to je neschopná , sobecká žena,ale přesto jsem se k ní dokázala chovat přátelsky ,když jsme se setkaly. Ne tak ona. Od začátku se snažila nám všechno komplikovat,zakazovala své dceři se s námi stýkat, dívka k nám chodila tak, aby matka nevěděla.Prostě něco úplně jiného ,než jsem já. Opravdu nechci, aby to vyznělo, že se povyšuji, tak to není.Mám trošku vyjímečné a dobré zaměstnání v letecké společnosti.Žila jsem několik let v zahraničí. Vše co mám ,je díky mně a mému bývalému muži. Na všechno jsme si vydělali sami.Nikdo nám nepomáhal.Ani mně po rozvodu.O děti , o byt o všechno jsem se starala sama .Musela jsem si přibrat druhou práci, abych to zvládla, ale zvládla jsem to.Můj přítel mi finančně nikdy nepomáhal.Ani jsem to po něm nechtěla.A dokážu být věrná. Starala jsem se i o jeho matku a dávala do pořádku jejich byt, přítel se po rozvodu nastěhoval ke své matce.Ano , skutečně si myslím, že jsem jako ženská zkrátka kvalitnější.Ale nikde to nepovídám.Nechápu, proč bych měla nějak víc akceptovat jeho bývalou ženu.Já akceptuju a jsem vlídná ke všem ,ale oni neakceptují mě.Po pravdě mi to je jedno, ale není mi jedno , že dcera má snahu náš vztah zničit.Myslím si, že můj přítel se bojí před svou dcerou a dříve / dnes už ne/ i před svou bývalou ženou připustit, že má vážný vztah.Já jsem přeci také rozvedená a mám děti a problémy nemám.Pro mě to je trochu takový důkaz, že pro něj zkrátka nejsem tak důležitá jako vazby k bývalé rodině, přestože tam byla velice problematická manželka.Chci jenom ,aby své dceři dal jadnoznačně najevo, že se od ní nenechá nikam tlačit.A přesto spolu přece mohou mít pěkný vztah ,ne?Vždyť mé děti mají se svým otcem taky dobrý vztah a nestarají se s kým žije.Nic mu nekazí.S rozvodem se srovnaly.Ale já je nikdy nepoštvávala. Chtěla jsem ,aby měly dobrý vztah k oběma rodičům. A ne ,aby z nich vyrostly neurotizovaní chudáci.Tak to vidím já.Myslím si, že pokud je někdo nerespektovaný, tak jsem to já. A máte pravdu. Když jsem pomáhala přítelově dceři a třeba i jeho matce, bylo to proto, že mi to je prostě vlastní.Ale když mi řekl, že takovou ženskou jako jsem já, ještě neviděl, dělalo mi to samozřejmě moc dobře. A to je špatně?Všeobecně si myslím, že se dá vyřešit všechno ,když se chce, jenže můj přítel nechce.Snad jsem Vás ,pane Párale, úplně neunavila svými litaniemi. Děkuji moc, že se mi věnujete. Zuzana
Páral Marek, Mgr.:
Milá paní Zuzano, byl jsem chvíli zmatený, že jste napsala zpětnou vazbu jako další dotaz, InternetPoradna, jak je vidět, není zařízená na nějakou delší komunikaci nad rámec otázky-odpovědi. A asi to má smysl, neb sám mám víceré zkušenosti, že další mailování vede většinou k rozmělňování, zabíhání do nepodstatností až osočování a nakonec prostě k nedorozumění. Ono nakonec samotná rada ve většině případů nemůže pomoci. Může ale naznačit směr, kudy dál, kde hledat pomoc, na koho se obrátit, může podpořit či ukázat problém z té správné strany, kde se dá uchopit. Vy jste se ptala na vaši nevlastní dceru. Z toho, co píšete nyní, bych možná upřesnil svoji minulou odpověď o toto – nemyslím, že by jejím záměrem bylo zničení vašeho vztahu s partnerem, snaží se – ať vědomě či nevědomě – jen vrátit nějak narušenou rovnováhu. Asi se neubráním tomu, být maličko osobní, berte mě prosím shovívavě… podle toho, co píšete, jste silná žena, atraktivní, úspěšná… Z vaší dlouhé až naléhavé reakce/otázky soudím, že jsem se něčeho ve vás dotknul. Ne, určitě jsem vás nechtěl z ničeho obviňovat. Rady a pomoci založené na hledání viníků nevedou nikdy k dobrým koncům. Jen jsem si představil vás a vaše blízké, je tak trochu pravidlem, že většinou silní lidé přitahují ty slabší a naopak, taková trochu komplementarita. Ale také nerovnováha. Dvě strany, trochu protivníci a mezi nimi vázne komunikace… I z toho, jak píšete, je znát přímost, ráznost, jednoznačnost. Ale teď se děje něco, s čím si nevíte rady ani vy, něco, co nezapadá do vašich pojmů, co nejde vyřešit… Vím o tom velmi málo, ale mám z toho silný pocit, že vás to celé chce donutit k větší komunikaci s těmi „slabšími“ kolem vás i s těmi slabými, skrytými stránkami vás samotné, kterými tuším pohrdáte stejně jako slabými lidmi kolem, stejně jako partnerovou bývalou ženou. Nežene vás někdy k vašim výkonům tak trochu strach nebýt tím, kým bych sama pohrdala, neurotizovaným chudákem? Který by něměl právo být milován? Zlobí vás, že se láska neřídí výkonností, nedá se odpracovat, že ji má i partnerova bývalá žena, třebažeje jaká je? Co by se stalo kdyby vy… ? Ne, to už zabíhám daleko do interpretací a domněnek a určitě daleko za rámec InternetPoradny. Děkuji za to, co jste mi napsala, každá otázka je pro mě samého velkou inspirací, za sebe bych vám v tuhle chvíli ještě víc doporučil postavit si rodinnou konstelaci – nejlépe své vlastní rodiny, ale jakákoli jiná práce na sobě by jistě byla také dobrá. Vypadá to, že vás k tomu něco přitahuje. Přeji hezký den a držím palce
Reakce na zpětnou vazbu Zuzany je velmi osobní, což může být na internetové poradně riskantní. Marek se pokusil ještě více rozvinout své původní myšlenky, zkoumá hlubší dynamiku vztahů a silně se zaměřuje na introspektivní otázky. Přestože jeho snaha o upřímnost a reflexi je chvályhodná, text je poměrně dlouhý a obsahuje řadu osobních domněnek, které by mohly být pro Zuzanu až příliš konfrontační. Doporučení pro konstelace zůstává na místě, ale mohlo být formulováno s větší jednoduchostí a jasností.
Z hlediska supervize by bylo vhodné v reakci na zpětnou vazbu více ocenit Zuzaninu otevřenost a méně se soustředit na teoretické úvahy, aby odpověď byla přímější a praktičtější.
pehuja:
Obracím se na Vás s žádostí o radu s tímto problémem. Naše manželství bylo rozvedeno před 14 měsíci. Žádost podal bývalý manžel, protože si našel jinou ženu. Kdyby to neudělal on, udělala bych to já, 4 roky jsem mu trpěla opakovanou nevěru a měla jsem toho právě tak akorát dost. Poslední kapkou k tomuto rozhodnutí bylo, že když děti odjely na tábor, odjel s milenkou na dovolenou. Dnes ten jeho poslední vztah trvá 2,5 roku, ale ani jí není věrný, viděla jsem ho, byla to náhoda, nehlídám ho, nezajímá mě. Kvůli dětem a práci jsem se odstěhovala jen 10 km a to byla asi chyba. Tři měsíce po rozvodu jsem bývalému manželovi poslal mail, ve které jsem mu vypsala vše, co se mi nelíbí: že mi neustále volá – téměž denně, každý jeho telefonát obsahoval sexistické narážky, že trápí děti, protože jim pořád něco slibuje a pak to nesplní apod. Asi měsíc byl klid a volal jen ohledně dětí tak 1x týdně. Po vánocích se to dostalo do jiné kategorie. Potřeboval zašít kalhoty, udělat daňové přiznání, vyzvednout dort pro dceru, lístky do kina pro něj a děti apod. Sexistické narážky pokračují a při osobním setkání se mě několikrát snažil políbit a narovinu mi řekl, že velmi stojí o sex semnou, ale jen o sex. Jeho přítelkyně bydlí v jiném kraji a ostatní milenky jsou vdané, aspoň co já vím. Před měsícem se poprvé veřejně ukázal se svou přítelkyni na společenské akci u něj ve městě a později i ve městě, kde bydlíme já i děti. Pak měl odjet s dětmi na dovolenou a navrhoval mi ať jedu s nimi! (Nebylo to poprvé, když měl děti na víkend a jeli někam na výlet, zval mě ať jedu s nimi.) Odmítla jsem a při odjezdu, když se semnou děti loučily se mě snažil opět obejmout a ptal se mě, jesli mu také dám pusu. Samozřejmě jsem ucukla a řekla mu, že na líbání má jiné lidi. Nechápu to a uráží mě to. Už jsme o tom několikrát mluvili, ale nepomáhá to. Z ničeho nic mi zavolá, že je třeba v Makru, jestli něco nechci apod. Myslím, že si to buď vůbec neuvědomuje, že se chová nepatřičně a že by mi to mohlo vadit a nebo to dělá naschvál, aby mě trápil nebo mě udržoval v nějaké permanentní závislosti, jako by hledal zadní vrátka. První nevěru jsem mu odpustila beze slova, ale nikdy jsem nezapomněla. Ta další přišla za půl roku a pak už se jen měnily milenky. Po rozvodu jsem zjistila, že mě asi podváděl celých 14 let, ale já to těch 10 nevěděla a nebo nechtěla vědět – moc jsem ho milovala. Co mi poradíte? Nejraději bych se odstěhovala, ale musím brát ohled na děti kvůli škole apod.
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, Pehujo, omlouvám se za to prodlení, jednak prázdniny a dovolená, a pak – nechám přeposlat vaši otázku jinému poradci na Internetporadně, neb si s ní nevím rady. Vaše zkušenost je daleká mým zkušenostem, takže mi myslím radit v této věci nepřísluší. Ano, postavit vám například rodinnou konstelaci – takový terapeutický živý obraz – to by bylo dobré, vidět, co se děje mezi vámi a vaším mužem prostřednictvím zástupců. Ale takto opravdu nevím. Píšete o vašem muži a já z toho mám pocit, že musí být velmi osamělý a nešťastný, třebaže si to úplně neuvědomuje utíkajíc od jedné ženy ke druhé. Jistě by mu prospěla nějaká práce na sobě. Jenže je to vaše otázka, ne jeho. A vy o sobě píšete tuze málo, abych z toho byť jen vytušil, co opravdu potřebujete. Zdá se mi zvláštní, že jste vydržela tolik let, zvládla rozvod – a teď se obracíte na poradnu. Co je to za chvíli, co se děje? Uvědomila jste si až teď, že jste každý jinde, že jste sama? Vypadá to, jako byste byli stále spolu, ještě vám možná nedošla skutečnost rozvodu? Vašemu manželovi podle toho, co píšete asi ne. Ale jaké by to bylo pro vás, kdyby už nevolal? Určitě to chvíli trvá, než člověk přijme tak velkou změnu. A především – vaše spojení nikdy úplně nevymizí. Žili jste spolu tak dlouho, máte spolu děti, to je trvalé a pevné pouto. Které ale, když je uznáno, nemusí bránit tomu jít dál. Tuším, že je mezi vámi hodně nevysloveného, asi i bolesti, která jen samým rozvodem nezmizí a může té cestě dál bránit. Je dobré – i když těžké – se na ni podívat zblízka, ale zároveň s odstupem, možná s někým, v bezpečném prostředí. Možná individuální terapie by pro vás v tomto mohla hodně udělat. Přeji vám hodně síly. Marek Páral
Iveta:
Dobrý den, chtěla bych Vás poprosit o radu. Můj problém je v tom, že jsem poněkud nesmělá, málo sebevědomá a nervózní. Mám občas problém přímo říct, co bych chtěla. O co se mi konkrétně jedná: Seznámila jsem se před pár týdny s jedním klukem, dopisujeme si, občas spolu někam zajdeme. Všechno v kamarádské rovině, i když jsme se poznali vlastně proto, že jsme oba chtěli partnerský vztah. Musím říct, že když jsem s ním, je to pěkné, cítím se vedle něho dobře a tak jako jemu rovná. Vůbec ne méněcenná nebo neschopná a nemožná, jak tomu bylo v minulém vztahu. Ráda bych něco víc, než kamarádství. Jen nevím, jak ten vztah posunout někam dál, abych zjistila, jestli i on to cítí podobně. Mám pocit, že když se sejdeme, je rád, že mě vidí, je milý a pozorný. Vím, že bych mohla přijít a na rovinu s ním o tom promluvit. Především proto, že oba víme, proč jsme se poznali. Ale to je něco, k čemu se nedokážu odhodlat a myslím, že v tomhle jsme oba stejní. Že bychom nejraději, aby to přišlo tak nějak ze situace samo. Občas mám pochybnosti, abych s ním nekomunikovala nevhodně. Možná díky problémům s bývalým partnerem, který mi často vyčítal můj způsob myšlení a reagoval slovy typu: „jak tě to vůbec mohlo napadnout“. Já vnímala jiné věci než on, např. můj nevinný mail „nešel bys do kina“ vyprovokoval půl stránkové povídání o jeho problémech v práci a doma, ze kterého jsem se stejně nedozvěděla odpověď. Nebo že jsem se mu dlouho neozvala a jindy mu píšu mnohem častěji apod. Někdy mi to ještě teď, po několika měsících, přijde na mysl, ale stejně se nakonec ozvu a třeba i navrhnu nějaký program na odpoledne a všechno proběhne v pohodě. Přesto mám občas pochybnosti, jestli se někdy neozývám moc často nebo naopak zřídka a jak on se na to dívá. A pak si zase říkám, že se budu chovat přirozeně a nebudu spekulovat. Jen nevím, buď jak se odhodlat s ním o nás promluvit, jak se zachovat a napomoci tomu a nebo to nechat, aby to případně vyplynulo samo. Můžete mi v tomhle poradit? Díky.
Páral Marek, Mgr.:
Milá Iveto, těžká rada, opravdu. Jak tak čtu, sama víš, co bys asi mohla či snad i měla udělat – otevřeně o tom mluvit, nespekulovat, být přirozená… To asi není ten problém, poradit by sis uměla sama. Ale ty pochybnosti a obavy… jak se jen odhodlat? Víš, myslel jsem si, že až budu velký, budu vždycky vědět, co mám udělat. Zdálo se mi, že ti velcí kolem takoví jsou. A dlouho dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že pochybnosti mají úplně všichni. Pochybovat je normální, ba dokonce zdravé. Nepochybují o sobě jen blázni, ti jsou si jistí, že jsou Napoleonem. Nemá tedy smysl čekat až si budeš 100% jistá, to nebude nikdy. Klidně svoje pochybnosti poslouchej, diskutuj s nimi – a pak řekni „dost, bylo to zajímavé povídání, ale já teď jdu něco udělat“. Možná ti to pomůže také si uvědomit, že tvůj přítel se s největší pravděpodobností trápí úplně stejně. Že v tom nejsi sama. A že můžeš pomoct vám oběma. Třeba jen tím, že se o svých pochybnostech zmíníš, naznačíš, zeptáš se – cítíš to podobně? Nebo budeš třeba i jen malinko otevřenější ve vyjadřování toho, co bys chtěla ty sama. Vím, že je to obtížné, úkol na celý život, podle toho mála, co píšeš, to vypadá, že jsi zaměřená hodně na druhé, čekáš, co oni udělají, snažíš se plnit přání ostatních. To určitě není špatné, ale měla bys v tom mít místo i pro sebe, splnit přání i sobě samé. Někdy to může být i tak, že druhým pomůžeme víc, když myslíme sami na sebe. Třeba se mi zdá, že tvůj minulý přítel si díky tvé citlivosti neuvědomoval, jak je sám necitlivý. Otevřená komunikace je v partnerství to nejdůležitější – umožní ti zůstat sama sebou a zároveň s tím druhým. Ale to už poučuji. No, a úplně na konec – trochu spekulace někdy také není na škodu. Napadá mě, že i taková romantická večeře při svíčkách musí být do určité míry vyspekulovaná, když musím předem koupit svíčky:) Hezké léto a držím vám palce, Marek Páral
ferry:
Nevim, jak začít. Je mi 23 let. Před třemi lety jsem se seznámila s klukem, který mi pomohl se dostat z předešlého vztahu. Asi dva roky jsme spolu spali a během té doby jsem se do něj zamilovala. Bohužel měl tou dobou přítelkyni, která mu byla nevěrná. Když se rozešli/asi po roce naší známosti/, zkusili jsme to spolu, ale vydrželo to jen týden. Což chápu, vzhledem k tomu, že to byl jeho první dlouholetý vztah. Nějakou dobu jsme se spolu nebavili, ale stejně nás to k sobě táhlo. Na začátku ledna tohoto roku jsme spolu začali chodit znovu a já byla šťastná. Bohužel jsem měla problémy doma – máma mi málem umřela, neudělala jsem státnice na VŠ a druhý den po tom, co mě od zkoušek vyhodili,jsem potratila. Nevěděla jsem, že jsem těhotná, ale jeho reakce na to, byla otřesná. Týden na to se se mnou, po půl roce chození, rozešel. Když jsme spolu začali chodit, nebylo to zrovna ideální, řikal, že se neumí ve vztahu chovat a měl zřejmě pravdu. Postupem času se to ale zlepšilo. Po rozchodu jsem byla absolutně na dně, nedokázal mi ani pořádně vysvětlit proč. Prý chce začít nový život a taky měl strach, že mě podvede, taky ho prý náš vztah svazoval. V tomto směru si nejsem ničím vědomá. Nikdy jsem ho v ničem neomezovala. Díky nové práci a přátelům jsem se z toho dostala poměrně brzo. Není to ani 3 týdny (3měsíce po rozchodu), co jsem se dověděla, že toho moc lituje. Strašně mě to zasáhlo, představa, že jsem si to prožila jakoby zbytečně. Nepokusil se mě zatim kontaktovat, zřejmě má strach. Informace o něm se dovídám od jeho kamarádů. Jsme bohužel z jednoho městečka, takže se občas potkáme. Nejsem schopná se na něj podívat, natož se s ním bavit.Ale opravdu nevypadá dobře. Já se nesmírně trápim a nevim,co mám dělat. Mám ho pořád moc ráda, ale nedokážu mu odpustit. Taky se bojim, že by se to mohlo opakovat. Na to, že mu je 27 je poměrně nevyzrálý a nevim, jestli mu můžu věřit. Na druhou stranu, když se oba trápíme, nebylo by lepší se k němu vrátit? Jsem bezradná a začínám na tom být špatně jak fyzicky, tak psychicky. Nespím, špatně jím a nedokážu se soustředit. Do toho se musím starat o nemocnou mámu a občas mi opravdu dochází veškeré síly. V lednu mě čekají opravné státnice, ale jestli to půjde takhle dál, tak je určitě nezvládnu. Díky za odpověď a za radu.
Páral Marek, Mgr.:
Milá Ferry, ne a ne vám odpovědět, nosím vaši otázku s sebou a nevím, nechce se mi, snažím se tomu vyhnout… že by to bylo to pravé? Čím snažší si to chci udělat, tím těžší to nakonec je? Možná, možná ano… Snažit se rychle dostat ze vztahu jiným vztahem, místo otevřeného řešení nevěry nevěra vlastní, chodit kolem sebe a vyhýbat se setkání… vím, nikdo nejsme dokonalý, ale tady se zdá, že každé další polovičaté řešení vás jen přibližuje nevyhnutelné konfrontaci – a zároveň ji činí těžší. Ne, nemohu opravdu poradit nic snadného, žádný utišovací, dočasný prostředek, nic bezbolestného. Zdá se, že už jich tu bylo dost. Je tu hodně nesetkání – vaše a vašeho předchozího partnera, tohoto vašeho partnera a jeho bývalé přítelkyně (s tím ale vy nemůžete dělat nic), vás dvou. A v pozadí určitě hlubší vrstvy – vaše a vašich rodičů. Ošetřování mámy není určitě náhoda, ale velká příležitost k setkání a vyříkání nevyříkaného – zlého i spíš dobrého… Je pro mě hodně těžké vám psát. Nechci být tvrdý, zároveň cítím, že útěchy a útěky už nepomohou. Věřím vám, že jste hodně vysílená a bezradná. Snad také není náhoda, že váš dotaz přišel v InternetPoradně právě mě – určitě bych vám totiž doporučil nějakou práci s vlastní rodinou, s kořeny, abyste se měla o co opřít, kde načerpat. Rodinné konstelace (kontakty najdete na internetu) by pro vás byly určitě dobré, a třebaže je to metoda působící v delším časovém horizontu, mohly by pro vás stihnout udělat hodně možná i do vašich státnic:) Jen pro představu, zkuste se postavit, zavřít oči a představit si, že za vámi stojí vaši rodiče, jeden vedle druhého. Ne takoví, jací jsou teď, ale jako dárci vašeho života, vší vaší energie, radosti, lásky. Jen si to představte a nechte ten obraz chvíli působit. A pak se – v té představě – o rodiče opřete a i v té představě zavřete oči. A nechte skrze ně do sebe vcházet sílu, kterou zase oni dostali od svých rodičů a ti zase od svých… Přeji hezký den, Marek Páral
Laura:
Dobrý den, děkuju za vaši poradnu. Stručně popíšu to, co mě trápí – stále bojuju s tím, že jsem introvert, navíc velmi málo temperamentní. Málo si věřím, nedokážu se pro nic nadchnout. Samozřejmě se od toho odvíjí další potíže – nemám partnera, špatně navazuji jakékoliv vztahy, muži dají vždycky přednost někomu jinému; schází mi energie, a to i k zásadním záležitostem jako k dokončení školy. O sexu ani nemluvím. Jak probudit vášeň (k čemukoliv)??? Jak se uvolnit??? Jak být osobnost se svým místem ve společnosti??? Věřím, že mezilidské vztahy jsou až odraz psychiky. Ještě jednou děkuji, s pozdravem Laura
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, Lauro, vidím tu váš dlouho nezodpovězený dotaz, který je navíc takového rázu, že na něj bude možná i InternetPoradna krátká:) Mám pro vás jen krátký tip: rodinné konstelace, cesta k hledání svých kořenů, své síly, nadšení i vášně. Často je totiž také psychika odrazem mezilidských vztahů. Přeji hezký den
bsima:
Dobrý den,já nevím co už mám dělat.Manželka se chce se mnou nechat rozvést,jsem dlouhodobě nemocnej a za poslední 3 měsíce jsem nedostal žádnou nemocenskou takže jsem úplně bez peněz.Včara jsem se pokusil o sebevraždu a bohužel to nevyšlo,ale ono se to na potřetí povede.Jsem všem jen na obtíž.Dovedete mě poradit? děkuji
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, poslal jsem vám sms s čísly na bezplatné linky telefonické pomoci (nonstop bezplatná linka bezpečí: 800 155 555, Opavská linka důvěry: 800 120 612, nonstop linka důvěry Blansko: 800 100 108). Určitě bude lépe si o vaší situaci promluvit s odborníkem na telefonu či ještě lépe osobně, neváhejte a obraťte se na nejbližší krizové centrum. Pomoc po emailu pro vás cítím jako nedostatečnou. Také z toho, co jste napsal, nedokážu ani odhadnout, co je pro vás teď nejdůležitější a v čem vám mohu nejlépe pomoci. Moc vám držím palce! Marek Páral
princezna:
Dobrý den, prosím Vás touto cestou o radu. S přítelem žijeme spolu 5 a půl roku.Mám pocit, že nám náš vztah dost ochladl.Nespíme spole asi 3 měsíce..stratila jsem chuť a touhu. Uvažovala jsem před měsícem..že bych odjěla do zahraničí(nemám práci)a třeba začala odzačátku.Pak sem potkala na ïnernetu na chatu velmi příjemného človíčka, který ve mě probudil opět všechno to krásné.Jsem štásná a těším se na každé jeho setkání.Dokonce sme se setkali v realu a tu prohloubilo naše sympatie.Toužíme po sobě, ale oba máme závazky. Nevím co si počít, myslím jen na něj.Usínám sním v myšlenkach..probouzím se sním ..pořád jen on. Mám výčitky, nevím jak z toho ven.Toužím po něm i fyzicky ..ale mám svědomí, které mi to nedovolí,kvůli mému partnerovi.Mám ho ráda,ale moje city ochladly.Je mi to moc líto. Nechci si připustit, že bych mohla milovat někoho jiného, než je můj partner.Trochu se obavám, že toho virtualního milence skutečně miluju..nevím..nedokážu, nebo možná nechci si to připusit. Nevím co mám dělat.Virtuální sex si sním užívám skvěle..proč to není i v soukromí..? Je hrozné spát s ním v jedné postely a myslet na jiného muže.. Stydím se za to. Nevím jak z toho ven. Uvažuju,že bych odcestovala od obou..a přišla na jiné myšlenky. Máte pocit, že jsem se zamilovala ? Děkuji vám za váš čas a odpověď.. princezna..
Páral Marek, Mgr.:
Milá princezno, na otázky jako je vaše, je těžká, ne-li nemožná odpověď. Volba je na vás, a to nezmění nikdo. Jestli někoho milujete nebo ne – to víte jen vy sama. Já mohu jen komentovat. Například zdali vaše svědomí je opravdu svědomí. Není to pohodlnost? Strach? Zvyk? Je horší se s někým přátelsky rozloučit nebo mu lhát? Mohu komentovat to, že sama hodně „myslíte“ a na „pocity“ se ptáte někoho jiného. Virtuál jsou samé myšlenky, je to království hlavy, zatímco vy se možná potřebujete ptát vlastního srdce. A to ve vaší otázce příliš neslyším, takže nevím. Pročpak mlčí, proč je zmatené? Určitě je mezi vámi a vaším partnerem nějaká mezera. Ale nevím, co se mezi vámi stalo. Je čas se rozloučit nebo si jen vyříkat nevyříkané? Zkušenost mi napovídá, že virtuální vztahy jsou často únikem z něčeho těžkého ve stávajícím vztahu. Jsou bezpečné, skýtají mnoho prostoru pro snění, pro iluze, člověk jim snadno propadá, ztrácí se v nich… Skutečné vztahy jsou mnohem těžší, občas bolí… ale o to jsou cennější, vlastně jsou to jediné vztahy… Vyhýbáte se něčemu? Proč ochladl váš nynější vztah? Stalo se něco? Nebo naopak nestalo se něco, co se mělo stát? Může být a nemusí, vím opravdu málo a mohu ještě míň. Jen vás chci možná malinko vyburcovat z vašich jen-myšlenek. Ať již máte zůstat nebo jít dál, je vždy nejlepší přímá a otevřená cesta, vyhýbání a úniky přivedou člověka vždy tam, odkud chtěl utéct. v každém případě držím palce Marek Páral
Rikardo:
Dobrý den, budu mít možná trošku neobvyklý dotaz. Jsem učitel (26) s líbí se mi jedna studentka (18). Je příjemná, milá a taky trošku stydlivá. Co se mi podařilo zjistit, tak diskotéky nejsou zrovna její hobby (moje také ne), a tak bych jí rád dal najevo své sympatie. Ještě bych uvedl, že moc příležitostí k seznamování nemám, hlavně kvůli svému profesnímu vytížení. Proto bych Vás poprosil o radu, jak jí dát najevo svůj zájem o ni, popřípadě jestli vůbec takové vztahy mají smyslu a dlouhého trvání. Předem děkuji za odpověď Rikardo
Páral Marek, Mgr.:
Milý Rikardo, předpokládám, že je to vaše studentka, což je asi jediná komplikace, kterou vidím, ale se kterou vám neporadím. Nejsem v této oblasti odborník. Předpokládám, že takové vztahy existují, ale žádný solidní materiál jsem k této problematice nenašel (čímž neříkám, že neexistuje). Sám ale budete asi vědět nejlépe, jak by se k tomuto stavěl váš zaměstnavatel. Jinak ale – maturita je za chvíli, možná stačí malinko počkat:) Ale to už se dostávám do jiné polohy své odpovědi. Přijde mi totiž zajímavé, že vaše otázka přišla právě mně, tak mi dovolte být malinko osobnější než je v InternetPoradně zvykem. Moje žena je totiž o osm let mladší a v době, kdy jsme se setkali, byla studentkou a já učitelem na praxi. Naštěstí ne přímo jejím. Dnes jsme devět let spolu, máme ročního syna. Zajímavostí je, že jedna manželská poradkyně nám někdy před pěti lety určila dle statistik jasný rozchod. Poslali jsme jí svatební oznámení. Ale tím nechci říct, že by to bylo lehké. Víte, Rikardo, zajímalo by mě, co znamená vaše pracovní vytížení, pro které si nemůžete najít jinou (vhodnější? rovnější?) partnerku? Moc vám to nevěřím, je to taková alibistická věta, která něco schovává. Proč cítíte potřebu se takto omlouvat? Cítíte sám, že to pro vás není rovná partnerka? (A jiné než rovné partnerství dlouhodobě fungovat nemůže.) Mohu se zeptat i jinak – nejste učitelem také a právě proto, že vás toto prostředí a tito lidé oslovují? Pozice učitele a žáka? To není žádné obvinění, mohu mluvit z vlastní zkušenosti. Mladší a navíc podřízená partnerka je dalo by se říct „snadnější cíl“. Vidím, že vás na ní přitahuje, že je tak trochu stranou – možná jako vy sám. Váš věk a profesní postavení vzhledem k ní vám možná dávají jistotu, kterou jinde necítíte. Této dívce můžete imponovat… ale to konec konců není nic špatného, tak to prostě funguje. Jenom – tento pro vás výhodný rozdíl se ve vztahu brzy smazává, ona vyrůstá a může se stát, že přeroste tu dívenku, kterou jste původně potkal, v opravdovou ženu, jakým se teď možná vyhýbáte. A to je pro takové vztahy těžká zkouška. Když si dovolím zavěštit, je ale dost dobře možné, že takovouto zkouškou budete muset projít tak jako tak, ať už s touto nebo jinou partnerkou, takže ani toto není důvod proti. A samotná vaše otázka – jak? Tak na tu vám opravdu odpovědět nemohu, to je přece pro každou chvíli a pro každého člověka jiné. V tom je přece kouzlo každého „poprvé“. Držím palce, Rikardo!
Olina:
Som zo zap. Slovenska a obraciam sa na vas s dlhotrvajucim problemom, ktory uz musim vyriesit. Som 28 rokov vydata, mam tri deti a navonok zijem v tzv. normalnom manzelstve – moj muz ma nebije, nepije, nebeha za zenami, ma rad deti a svojim sposobom aj mna, ale…cele tie roky bol a je on panom, rozhoduje o vsetkom, neda sa mu protivit, peniaze spravuje len on, ale ak uzna za vhodne, kupi nam o co poprosime. Je podnikatel, velmi zamestnany, na dovolenky sa chodi, ked on povie, tazko sa to vsetko v par riadkoch vysvetluje. Je totiz cholerik a ak len trochu nie je nieco ako on chce, doma vladne teror a krik. Ani deti (26,24 a 18) nemaju sancu na poradny hlas, robi sa len podla neho. V juli som od neho po kumulujucom sa napati odisla, zo zaciatku to bolo hrozne, ale po skoro mesiaci ma volal spat a velmi sa ospravedlnoval a sluboval, ze sa vsetko zmeni, bude sa s nami rozpravat, riesit veci, dohody plnit, peniaze spolocne rozhodovat, nehovoriac o inych „drobnostiach“. tri mesiace som cakala na tie rozhovory – niezeby sa vobec nesnazil, ale ked sa objavi problem, vsetko je po starom, krik, nervy, on ma pravdu. Min. tyzden v afekte povedal, ze olutoval, ze ma zavolal naspat a ja to uz musim nejak skoncit. Oscilujem medzi podanim ziadosti o rozvod a nejakou dohodou , ale mam pocit, ze ine to uz nebude. Bojim sa len, ze si budem vycitat, ze som znicila manzelstvo ja. Da sa v tejto skratkovitej situacii poradit? Asi by to chcelo viac detailov, ale to je na roman.
Páral Marek, Mgr.:
Milá Olino, děkuji za důvěru, s níž se obracíte na naši poradnu. Vidím, že jste opravdu v těžké situaci. Myslím, že mých pár řádků pro vás může být jen malou pomocí, proto bych vám vřele doporučil vyhledat některou z blízkých rodinných či manželských poraden. Pokud jste se dokázala svěřit a požádat o pomoc zde, bude to určitě snažší i naživo. Osobní setkání je vždy víc než slova na obrazovce. A já mám právě ten pocit, že toto je právě to, co vám mám a musím poradit. Jestli vám teď píšu i něco víc, jsou to spíše moje domněnky, které vám v současné naléhavé situaci mohou připadat vzdálené. Je škoda, že se o radu obracíte až teď, po takové době. Napadá mě – proč? Jaktože jste to vydržela tak dlouho? A co se stalo, že právě teď jste se rozhodla? Moje zkušenosti s podobně ostře vyhraněnými vztahy jsou paradoxní – co nutí muže ke křiku a teroru? Nakonec se většinou ukazuje, že situace není tak jednoduchá a jednoznačná, že není oběť a tyran, ale že oba mají na situaci rovný podíl – a že je to kupodivu právě žena, která muže ve skutečnosti nebere příliš vážně, což on cítí a nutí ho to reagovat přehnaně (třebaže ji tím odhání ještě víc). Za každým křikem je vždy nějaká bolest, prosba o pomoc. Nutí mě to i zeptat se – je skutečně váš muž takovým pánem, jakým se podle křiku jeví? Tím vás nechci obviňovat, nevím o vás a vašem manželství nic bližšího. I kdyby to tak bylo, není to věc zlého úmyslu. V pozadí jsou často nevyřešené vztahy s rodiči – jak manžela s jeho, tak vašich s vašimi rodiči. Možná když se podíváte na svoje či manželovi rodiče, uvidíte podobný scénář nebo aspoň podobné prvky. Tyto vlivy mohou být tak hluboké a nepozorovatelné, že si je člověk nemusí vůbec uvědomovat. Právě k tomu je dobrá práce na sobě i na vztahu ať už v poradně či například prostřednictvím rodinných konstelací, za které tu na InternetPoradně kopu já, a které bych vám určitě doporučil. Držím palce, Olino! Marek
vendula:
Chtěla bych poprosit o radu,ohledně mé matky(44),má sestru o 13let maldší a v době kdy jim umřela jejich maminka svoji sestru vychovávala a starala se o ní prostě ji brala za své dítě tehdy její setře bylo 13let,dnes je sestra vdaná a v únoru se jim narodilo miminko, v létě když navštívili otce (bydlí ve stejném městě jako my) manžel sestry mé matce oznámil cituji :“že jejich vztah dává k ledu,že ji špatně vychovala,atd..“ označil ji za zakomplexovanou nevyrovnanou ženskou,která při výchově podryla sestřinu sebedůvěru ..,sestra všemu jen přihlížela, svému manželovi je totiž velice oddaná a s manželem souhlasila, pro mou matku to byla velká rána prostě ze dne na den přišla o svoji jedinou sestru, prosím o radu jak by se stím měla vyrovnat?protože od léta je velice vznětlivá, smutná a celkově skleslá, velice často brečí vím, že ji to moc trápí, neraďte nám však popovídat si se sestrou jelikož ona sama svůj názor neřekne, zkoušela s ní mluvit jak má matka tak já ale ona zřejmě sdílí manželův názor, že je nejlepší vztah ukončit, poradˇte jak se s touto situací vyrovnat? zřejmě roli v tom hraje nenávist jejího manžela k mé matce ale z mé pozice myslím že úplně bezdůvodně,(snaží me se o tom problému mluvit ale nemyslím že by to nějak pomáhalo) děkuji za odpověd
Páral Marek, Mgr.:
Milá Vendulo, je to obtížná situace a je v ní pro vás hodně bezmoci. Je těžké vidět, že se naši blízcí trápí, a nemoci jim pomoct. Je ale nebezpečné snažit se zasahovat do vztahů druhých, když nechtějí. Často se taková dobře míněná pomoc obrátí proti člověku samému. Vidím, že chcete mámě pomoct – děti chtějí vždy rodičům pomáhat a bolí je, když jsou rodiče smutní. Jen tu nevidím příliš mnoho možností, takže se zdá, že je to jedna z těch situací, kdy nezbývá než nechat čas, aby pomalu a jemně oddělil dobré od zlého. Usilovná snaha teď asi nikam nepovede. Důvěřujte své mámě – jestliže měla sílu postarat se bez mámy o malou sestru, bude mít určitě sílu i pro tuto těžkou situaci. Co ale mohu říct určitě – váš strýc nemůže „dát vztah sester k ledu“, a vaše matka tudíž „nepřišla ze dne na den o sestru“ – to je prostě nemožné. Váš strýc může manželce bránit a ona ho může i poslouchat, ale nic to nezmění na tom, že jsou to sestry a že je mezi nimi silné pouto – silnější ještě o společný čas bez matky. Manžel vaší sestry si tak škodí hlavně sám sobě – štve manželku proti sobě. Ona to možná neví, je poddajná, ale někde vevnitř musí teď volit mezi svojí rodinou a manželem, a tato volba ji oslabuje a vzdaluje od manžela. Jestli se teď vynořuje smutek, je to možná smutek mnohem hlubší, související s mámou – vaší babičkou. Napadá mě – třebaže je to jen takový dohad – že váš strýc cítí ve své ženě veliký smutek a bolest a myslí si, že za to může vaše matka. Myslí si, že když odežene vaši matku, bude mít manželku jen pro sebe. Jenže ztratit mámu ve třinácti letech, to zanechá hlubokou stopu, hluboký smutek. Co tedy mohu poradit – trpělivost a možná – pozornost k vlastnímu smutku – k vašemu vlastnímu smutku. Také bych možná doporučil, abyste zašla ke hrobu své babičky. Ne s nějakou prosbou, jen na ni vzpomenout. Bylo by to dobré i pro vaši mámu – napadá mě, že možná svůj smutek za mámou neprožila tak úplně, když se musela starat o sestru – a on teď znovu přichází a chce být vyplakán – ale ptáte se vy, tak mohu radit jen vám. Jestliže se sama snažíte řešit problémy široké rodiny (což se především nemá, třebaže to děláme všichni:), doporučil bych určitě Rodinné konstelace, které vám mohu ukázat, proč se ve vaší rodině děje to, co se děje. Přeji hodně síly, Marek Páral
Slab:
Dobrý den, Já mám takový problém, manželka je doma 4 roky s 2 holčičkama 2 a 4 roky, Bydlíme u našich rodičů, které moc v lásce nemá, jelikož do všeho strkají nos. Ona je už tak vynervovaná a má jak se říká už nervy v kýblu, že na ty holky řve kvůli každé maličkosti a já když jí napomenu (v případě že to přehnala) tak i na mě ale hystericky ne normálně. Pořád se hádáme a nedá si poradit já nejsem ten typ který pošle svoje rodiče do háje když je nějaký střet, já prostě nemám na to povahu ale svoji ženu vždy hájím a moc jí miluji a to zase štve moji mámu, jsem jak se říká mezi dvěma kameny, i když teď stavíme barák na zahradě co mi moji rodiče dali, ale moje žena má strach abychom do konce života neposlouchali jak mé matce musíme být vděční a ona někdy nešetrně nám to dává sežrat jelikož jí to zazlívá i můj bratr (nechápe nikdo z kamarádů proč, má vše , barák, auta a min. 3x takový plat jako já a bez dluhů což se o nás říct nedá-tak proč to mámě vyčítá a s námi ani on ani švagrová nemluví a neustále nás jen před mámou pomlouvá a to mojí ženu moc mrzí a moc si to bere). Asi jsme udělali chybu a měli jít co nejdál od rodičů, ale bydlení jsme museli řešit a na pozemek u Prahy bychom neměli, nyní je to už vše ve stavbě a nejde to přerušit. Máme úvěr ze stavebního spoření a žádáme o příspěvek z Fondu rozvoje bydlení. Takže máme na 20 let co dělat to splatit. Myslím si , že je to už na poradnu, jelikož má moje žena z toho někdy záchvat zuřivosti a někdy je i zbytečně hrubá k dětem což mi moc vadí. A oni zlobí podle mě už z toho důvodu , že vidí neustálé hádky a křik. Když se něco našim holkám stane tak moje žena dostane hysterický záchvat a nepřemýšlí, a nebo když jí naštvou ti dole(moji rodiče) nebo já, který jí chce uklidnit (což nepomáhá právě naopak) tak je i schopna rozbít vše co má zrovna po ruce. Mám hlavně strach o holky ne že by jim byla schopna ublížit, ale psychicky trápí děti i mě a to je nejhorší ty smutné oči nebo pláč, když holky nechápou proč se nesmějeme a jen na sebe mračíme. Já mám vysoký tlak a srdce v nepořádku a tak se bojím abych to vydržel než budeme ve svém. Moje žena si vše co kdo řekne nebo udělá moc bere a pak kazí všem náladu nebo brečí a vzteká se ačkoliv jí všichni říkají ať to hodí za hlavu a hlavně se stará o svoji rodinu, ale ona neposlechne. Nikomu neublíží je takový dobrák a dost naivní a také je problém že ji mnohdy lidé využijí a odkopnou. Jako její kamarádka, (bývalá) která se k nám přestěhovala i s děckem z Prahy, ale neznala nic kde co je a kam se dá jít, moje žena jí vše ukázala všude chodily spolu , seznámila jí s lidmi a pak když neměla čas na procházky (vzala brigádu ve školce) tak po pár týdnech už jí její nová kamarádka ani nezavolala a jako by jí neznala a našla si už jiné já jí říkal ať jí nevěří , že jí využije a odkopne, že je to člověk který patří mezi lidi kteří využijí co se dá a neohlížejí se jestli ublíží někomu nebo ne, ale ona nic, nedá si nikdy říct a to je ve všem. Takže co dělat. Nevím zda ji někam do poradny dostanu. Ona nikam nepůjde když jí to někdo řekne. Je tvrdohlavá. Děkuji Pavel S.
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, váš dotaz mě poněkud zaskočil a jak vidíte, přemýšlel jsem o něm opravdu dlouho. Váš dotaz je velmi konkrétní a jasný. Mám z něho ale jeden závažný dojem – vypadá to tak trochu jako by šlo především o problém vaší ženy. Ano i ne. Nevím, jestli vás moje odpověď potěší, ale ptáte se vy a riskujete tím i nebezpečné odpovědi. Určitě je to známka toho, že cítíte, že byste měl něco udělat vy sám. V tom případě gratuluji k prvnímu kroku:) Samozřejmě vaší ženě mohu poradit, aby vyšla mezi lidi, aby si udělala nějaký časový prostor jen pro sebe, bez dětí i bez vás. Nebo i s dětmi – například jestli máte poblíž nějaké mateřské centrum, cvičení, kontakt s jinými maminkami by jí mohl pomoct. To je ale jen taková malá náplast a nevyřeší to podstatné. A to je asi váš vztah s rodiči. Myslím, že sám někde víte a cítíte, že doma jste pořád a především synem svých rodičů. A až dlouho potom manželem své ženy a otcem svých dětí. To je obtížná pozice, jak sám píšete. Vaši rodiče pořád spotřebovávají velkou část vaší energie a vaše žena cítí, že tu nejste prvně pro ni, nemůže se o vás opřít, cítí se na všechno sama, navíc je v cizím prostředí, zátěž dvou dětí je opravdu velká… Vůbec se jí nedivím, že je zoufalá, naopak myslím, že by si zasloužila obdiv. I když i ona má svoji zodpovědnost, za to, co se děje. Vzala si vás a věděla, jaký jste. Ale to důležité pořád zůstává, že pomoct můžete především vy. Vím, že pomáháte, jak můžete, ale budete si muset vybrat – jestli budete pomáhat rodičům nebo své rodině. Obojí není možné. Ne v takové míře jako teď. Vím, možná se divíte a ťukáte si na čelo, ale opravdu jsem takovýchto příběhů viděl mnoho. Pouto k rodičům je velmi silné a je těžké se ho vzdát, když přijde čas, ve prospěch nových pout k nové rodině. Možná se rodičům snažíte něco vynahradit, je vám jich líto, možná je v tom něco s bratrem, o kterém tolik píšete, nevím – to by bylo možné zjistit např. rodinnou konstelací. Jisté ale je, že jestliže se této těsné blízkosti s rodiči nevzdáte, je to jistá cesta k rozvodu. Není možné žít dlouhodobě s člověkem, který pro nás v srdci nemá dostatek místa. To neznamená, že byste musel rodiče zavrhnout, možná k nim potom budete mít dokonce blíž. Možná, když jste udělal už první krok do InternetPoradny, byste mohl zkusit i nějaký další – například zajít do poradny sám. Vaše žena by ocenila, že se snažíte se situací něco dělat, šla by třeba také. Párová terapie by vám možná prospěla a pomohla vyčistit cestičky vzájemné komunikace. Zmíněné rodinné konstelace bych vám také vřele doporučil. K domu na zahradě se nemohu vyjádřit. Možná je to stále příliš blízko, možná je to ideální samostatná jednotka v dostatečné blízkosti, jakou potřebujete, nevím. To ukáže čas. Přeji hodně síly
Jana:
Může i menší žárlivost zničit vztah?Myslím, že nemám důvod nevěřit manželovi, přesto žárlím. Myslíte, že se shazuji před manželem, když občas zapochybuju?Mám dělat spíš suverénku, která si myslí, že nad ní není, že lepší neexistuje?Poraďte strategii!Děkuju.
Páral Marek, Mgr.:
Milá Jano, neříkáte toho mnoho, mám pocit, jakobyste jen zlehka našlapovala na příliš křehký led. I malá žárlivost může skrývat velké obavy. Chcete o nich mluvit? Podívat se jim – sobě do očí? Nemá asi smysl psát vám tu obecná pojednání o obecných strategiích. Ostatně mě napadá – vztah není bojiště, aby potřeboval strategie, potřebuje otevřenost, důvěru, bezpečí. Strach izoluje a odcizuje. Otázka tedy možná nestojí – jak nežárlit či kolik žárlit? Ale – jak se mohu cítit v bezpečí? Kdy byste se například mohla cítit natolik bezpečná, abyste o svém problému mohla napsat – sdělit víc než jen pět vět? Jestliže váš dotaz přišel v InternetPoradně ke mně, určitě vám mohu doporučit například postavit si rodinnou konstelaci. Může vám to ukázat odkud vaše obavy pramení a kudy vede cesta k větší jistotě i k vašemu partnerovi. držím palce a hezké svátky Marek Páral
teta:
Pěkně Vás prosím o přečtení a ani nevím, jestli to bude dotaz nebo takové to vykecání. Jsem už šest let rozvedená s 2 dětmi a přítelem. Nevím proč v každém vztahu jsou nesrovnalosti a podobné problémy, jenom záleží na tom jak se k nim člověk postaví. Bydlíme v rodinném domě, kde s námi žijí mojí rodiče. Táta je v pohodě, ale s maminkou jsou od mládí určité nesrovnalosti, nebo jak to nazvat. Děti mají mého přítele velice rádi a to si je jejich biologický otec bere každých 14 dní. Přesto říkají příteli táto a je to hezký. Přítel pomáhá s rodinou s dětmi a samozřejmě je také napomene, nikdy je neuhodil. Napomene – má takový hluboký hlas a když zakříčí tak je to moc slyšet. A je problém je to slyšet a moje máti to nedovede zkousnout. Příteli nic do očí neřekne, jenom mně a to mně trápí. Budu citovat některé citáty moje máti: ať si zkusí je uhodit, to by bylo naposledy, budu všude vykládat jaký je pes studený, hulvát nebudu se s tím tajit, že jsem nešťastná, že on je nemá rád a tak bych mohla vyčítat donekonečna. Problém je, že mi říká ať si to rozmyslím, že by mi bylo lépe samotné, ale mi nemáme žádný problém – jenom maminku. To, že se občas dospělí pohádají je přece normální, nepoužíváme mezi sebou ani při hádce vulgární slova, po hádce maximálně druhý den je to jako když se nechumelí. Maminka dovede dirigovat celou rodinu. Mně je téměř 33 let a pořád se jí bojím. Nejsem hubená, ale ani vyžraná – jsem taková ženská (krev a mléko), mimochodem máti není žádná twigi.Poslouchám téměř každý týden: kolik vážíš, ty se nevidíš, dělej s tím něco, kdo jiný ti to má říct než maminka, chlap ti to nikdy neřekne, ježiš ty jsi stará a podívej se na pleť. Taky dovede říct, že na děcka křičíme a z toho zase všechno jim povolíte. Sama na ně kříčí jako když je na nože bere. Dcera má 11 let a už jí to všechno dochází a nemá potřebu k babičce moc chodit a to je jí taky vyčítáno. Z toho se mi ptá kolik vydělám, kolik jsem utratila a různé takové věci. Tyto otázky mně unavují a bojím se jí, že bude naštvaná, bojím se když se hádáme, že to uslyší a bude mi to vyčítat. Pořád se jí bojím. Odstěhovat se nedá je to přistavěná nemovitost a na byt nemáme. Říkám si, že se stím naučím žít, ale nejde mi to. Podobné problémy byly i za manželství, je fakt že přítel mi pomohl to zvládnout o takových 40% lépe, ale není to ono. Obdivuji otce, že to doma vydržel, protože u nás má pravdu jenom mamka, a o jiný názor nestojí a odporovat jí, to by vyčítala ještě 10 let zpátky. Problém je taky, že má zdravotní problémy. 10 let je doma a řekla bych, že se nudí a když jí není dobře tak je pěkně protivná. Jde k lékaři s něčím a když jí nezjistí to co ona chce tak jí hned bolí něco jinýho. promiňte, ale myslím si, že problémy jsou u ní psychického rázu. Někdy jsem na mamku moc naštvaná, protože jsou u nás neshody jenom kvůli ní, jak děti tak s přítelem., a chtěla bych se naučit to všechno nějak vstřebat, aby byl klid abychom nebyli s nikým na nože, je to mamka. Povědět jí to všechno na rovinu nemá smysl, nikdy by mi to neodpustila a řekla by, že to má za to všechno co pro nás udělá atd. Dovede hrozně vyčítat. Jen tak pro upřesnění, máti když se hádá s otcem, tak to je spíš sprcha slov od máti a otec mlčí. Děkuji za přečtení a možná i pochopení. Potřebovala bych poradit knihu nebo jaký chování zvolit. Jezdit někam do poradný není časově možné a zase bych jí musela vysvětlovat kam jezdím a na to nemám sílu. Mockrát Vám děkujia přeji krásný den.
Páral Marek, Mgr.:
Milá Teto, to, o čem píšete je velmi obtížné – odpoutat se od mámy a od rodičů vůbec je jedna z nejobtížnejších věcí. A z toho celého, co od vás čtu, vidím, jak se celý váš život točí právě okolo mámy, rodičů. Jste s nimi velmi spojená – oč víc si na ně stěžujete, o to víc vás to k nim připoutává. Není náhoda, že bydlíte stále u nich. Máte je určitě hodně ráda, ráda byste jim oběma pomohla. S jejich zdravotními problémy, nevyrovnaným vztahem, nudou… Ale jak vidíte, taková pomoc moc nepomáhá a věci spíš komplikuje. Je to velmi těžké, ale jediná cesta je, nechat rodiče, aby se se svým životem vypořádali sami. Ve vztahu k nim – a v jejich domě – jste a vždy budete jen jejich dítětem, malou holčičkou. Dokud se budete soustředit na svoje rodiče, nebudete mít místo pro svoji vlastní rodinu a pro svého partnera. Je zvláštní, jak se materiální věci kolem nás přizpůsobují tomu, co si hluboko uvnitř přejeme. Možná, když si někde uvnitř toto všechno uvědomíte (doporučil bych například postavit si rodinnou konstelaci), něco se změní a možná i na té vnější úrovni a naskytne se nějaká příležitost změnit bydliště… Ale musíte si to opravdu, ale opravdu přát. Být velký je těžké, ale stojí to za to. A 33 je ten správný věk:) Hezké svátky Marek Páral
Libuše:
Dobrý den,pročítala jsem si problémy druhých lidí a i já budu moc ráda,když mi poradíte.Žiji s přítelem,vše bylo bez problémů,do doby,než jsem v jeho mobilu objevila zprávu,kde odepisoval muži,že by měl zájem o anální sex.Když jsem tu zprávu objevila,byla jsem v šoku.nikdy předemnou mobil neschovával,vždy jsem měla možnost si ho půjčit.Samozřejmě jsem reagovala asi přehnaně,hodně jsme se pohádali,vysvětlil mi,že zprávu nepsal on,ale jeho kolega z práce,prý si od něj půjčil mobil,ale já tomu stále nemůžu uvěřit,ten mobil je pracovní,vím,že by ho neměl nikomu půjčovat a navíc pracuje jako vedoucí,má pod sebou hodně lidí a těžko by jim půjčoval mobil,aspoň si to myslím.nevím,co dělat.Přítel mě ubezpečil,že homosexuál není,nic tomu ani nenasvědčuje,rozumíme si,vím,že mě má opravdu rád,rozumím si s jeho rodinou,dokonce než jsem tu zprávu objevila,mluvil o svatbě a dítěti,které by si přál,chtěl a chce si mě stále vzít.Je rozvedený,žena ho opustila,kvůli jinému muži,vím jak tím moc trpěl,je to výborný člověk,hodný,spolehlivý,cítím,že je to můj životní partner,chci s ním být,ale prostě stále nemůžu zapomenout,ztratila jsem k němu důvěru,trápím se,pořád na to myslím a nejde mi pokračovat dál.On na to vše chce zapomenout,jít dál,vím,že se hodně trápil,že si o něm myslím,že je homosexuál.vyřešili jsme to tak,že jsem mu řekla,že mu věřím a budem pokračovat.myslí si,že je vše v pořádku,ale já se stím nedokážu vyrovnat.Bojím se,co když se někde opravdu stýká s muži?vím,že to,co píšu je zmatené,nemyslím si,že by byl homosexuál,ale co potom ta zpráva?Jinak mě je 23,příteli 29,vše nám klape,i po sexuální stránce,jen je tady ta zpráva, moje ztráta důvěry,strach,nechci o něj přijít,bojím se,že znovu někde něco objevím a zjistím,že je to pravda,děsí mě to,protože ho mám moc ráda.Moc děkuji za odpověď a omlouvám se za chyby,psaní na počítači mi moc nejde.
Páral Marek, Mgr.:
Milá Libuše, to je ožehavé téma. Určitě to nejlepší, co můžete udělat, je komunikovat s přítelem a komunikovat, to je asi to nejdůležitější. Je možné, že je váš přítel homosexuál, ale jak sama píšete, mnohem spíše ne a jde tedy o něco trochu jiného. Můj dojem je, že netřeba hned malovat čerta na zeď. Anální sex ještě nemusí znamenat homosexualitu jako celkovou orientaci. Anální styk je z jistých fyziologických důvodů pro muže velmi příjemný, ale právě tím, že je spojený se společensky zavrhovanou homosexualitou, je „skutečným“ mužům zapovězen, takže cestičky, jak se k němu dostávají jsou někdy klikaté a krkolomné. Doporučuji vám prostudovat si například >>> tento článek nebo >>> tento, či >>> tyto stránky (jejich autor mi přijde trochu víc homosexuální než heterosexuální, ale z ohlasů je znát, že to, co píše, platí pro mnohé normální, heterosexuální muže). Něco málo informací o tomto tématu najdete také v knihách s tantrickou tematikou, např. Margo Anand – Umění sexuální extáze, kde je třeba popsána masáž mužské prostaty (o niž hlavně při análním sexu jde) jako párové cvičení posilující vzájemnou důvěru i (heterosexuální!) vztah. Prostudujte tyto věci sama a zkuste o nic potom s partnerem promluvit. Samozřejmě opatrně. Je to velmi citlivé téma zavánějící právě ztrátou mužskosti a důvěry. Jestliže ale cítíte, že vás má partner rád a v sexu vám to klape, pak zapomeňte na slůvko homosexuální a zkuste – spolu – objevit, jak praví v Sexuálních praktikách pozemšťanů, další rozměr vašeho vztahu. Přeji odvahu, otevřenost a trpělivost, Marek Páral
teta:
Chtěla bych jednu radu. Nějak pořád nemůžu pochopit svoji mamku. Pořád jí všechno vadí, pomáhá mi o tom mluvit s tátem a sourozenci.Oni mají taky stejný názor. Včera bylo vysvědčení a dcera měla samé jedničky a když přítel řekl, hezký aby ti to vydrželo, tak se naštvala, že on nic nemá a je jenom vyučen a hned si to vyložila po svém. Po mé odpovědi, že to myslel dobře¨, mi odpověděla, že jsem blbá a ještě se pohádala s otcem, že mi nic neřekl. Táta se smál a říkal, že to není možné. Všechno jí vadí. Nejraději by byla, kdybych přítele poslala k vodě a měla mě pro sebe a mohla se ¨mnou manipulovat. Je pravda, že se učím na to nemyslet, na reakce mamky, ale jde to pomalu. Vím, že ona jiná nebude a ke stáří to bude ještě horší, ale potřebovala bych poradit jak já se mám vymanit z těchto jejich poznámek a komentářů, abych na to nemyslela. Bydlíme pod jednou střechou, ale každý ve své bytové jednotce. Někdy je to super, ale řekla bych že není dne aby ji na někom něco nevadilo. Táta, já, přítel, děti, brácha nebo kamarádky proště, každý den je to něco. Je 11 let v invalidním důchodě a je to čím dál horší. Potřebovala by psychologa, ale navrhnout jí to, tak se urazí, že ona je ta nejlepší a že z ní děláme blázny. Opravdu to není normální chování. Děkuji za radu.
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, z toho, co píšete mám pocit, že vám to, jak věci jsou, celkem vyhovuje. Jen byste možná chtěla, aby vaše mamka byla zase taková jako dřív, veselá a zdravá. Uvědomujete si, že to tak už být nemůže, ale uvnitř to přání zdá se pořád je. Zkuste se podívat na fotografie z před deseti let a na ty dnešní. Možná budete překvapená, co všechno se změnilo. Vaše máma už není nejmladší, má svoje těžkosti – ale co hlavně vy jste dospělá, všimla jste si? Zatím čtu z vašeho dotazu, že jste tak trochu pořád hodnou dceruškou, které se nechce od mámy a která by možná chtěla, aby se o ni máma starala tak jako dřív. Možná jen přišel čas, kdy je třeba rodičům poděkovat, za všechno, co nám dali, hluboce se jim uklonit (dělávalo se to tak dříve například na svatbách) a vydat se vlastní cestou. Rodiče dali, co mohli a teď je na nás, abychom dávali – svým partnerům a dětem. Z vašich slov čtu také, že máte maminku hodně ráda a že byste jí ráda pomohla s jejím trápením. Napadá mě ale co by udělalo vaší mamince největší radost? Myslím, že by to bylo, kdy vás viděla šťastnou – s vlastním mužem, s vlastní rodinou. A nejsem si jistý, jestli máte dost místa, síly a myšlenek sama na sebe, na vlastního partnera a na svou rodinu, když se musíte tolik zabývat maminkou? Zkuste jí víc věřit, že zvládne svůj život sama. Zvládla vychovat vás, zvládne určitě i tohle. A potom jsou věci, které člověk musí zvládnout sám, s nimiž mu nepomůžou ani rodiče ani děti. Vaše máma je asi také ráda, že vás má blízko, že si může postěžovat, ale myslím, že když ucítí, že jí takto důvěřujete – a že důvěřujete také sama sobě – že každá z vás dokáže stát na vlastních nohou, dá vám to oběma nové síly. Věřte, je to vyzkoušené, třebaže obtížné. Jste prostě pořád příliš blízko, zkuste nechat mámu víc samu sobě a věnovat se víc sobě a své rodině. Určitě mámu k žádnému psychologovi nehoňte, jestli vás to zajímá, můžou vám situaci ve vaší rodině přiblížit např. rodinné konstelace, které můžete absolvovat i sama (informace např. zde >>> nebo tady >>>). Držím palce. Marek Páral.
misa:
Pani doktorko,pred 3-mi lety jsem se vdala s dcerkou do Rakouska.Nebylo to vse lehke,manzel mi hodne pomohl,mam tu dobrou praci,mala chodi do skoly,mame dum a pekny zivot.Vcelku jsem vlastne stastna.Jen se mi dostala do rukou kniha „Proc muzi miluji potvory a hodnym holkam zustanou oci pro plac“ Precetla jsem ji jednim dechem a nestacim zasnou,jak se v ni nachazim,ale bohuzel ne v roli potvory,ale poddruzne,usluzne a vzdy ustupujici zene. Nemam vlastni nazory a kdyz ano,tak se jim nepriklani duraz.O vsem rozhoduje a ridi manzel,coz bylo na zacatku vztahu v cizi zemi v poradku,ale ja se pomalu zacinam citit jako sluzka a ta,ktera je vzdy po ruce. Myslim,ze mi to vyhovovalo,ale po precteni knihy si nejsem jista,jestli bych se mela vice prosadit a mit cas a prostor i pro sebe. Jak to udelat nejak nenasilne,aby neprislo k hadkam,protoze manzel me dost ovlada. Jsem trochu zmatena,nejde se zmenit ze dne na den,ale chci mu ukazat,ze ma schopnou a hrdou zenu,ktere by si mel vazit a respektovat ji. Cekam ve svem volnu na nej s obedem,cekam na zavolani,nejdu si zacvicit nebo na kavu s kamaradkou.Kdyz me nezastihne nebo neberu telefon,tak je ocividne prekvapeny,ale ne zly nebo zarlivy. Jinak nam vse klape. Jsem s nim moc rada a nechci o nej prijit,ale nechci zit jen pro jeho potreby.Rada bych mela i svuj zivot,za tyden mi bude 30 let. Tak co rikate? Poradite mi prosim,jak na to? Dekuji moc.
Páral Marek, Mgr.:
Milá Míšo, váš dotaz zaslala redakce mně, ale možná byste opravdu potřebovala slyšet nějaké slovo od ženy, přepošlu tedy vaši otázku zpět, aby šla ještě k někomu jinému. Mně dovolte jen několik postřehů. To, co píšete vypadá jako náhlé prozření. Myslím ale, že to, proč vás kniha tak oslovila, se střádalo již delší dobu. Proto nespěchejte. Dobré věci zrají dlouho a v tichu. Stejně tak bude vyžadovat delší dobu cokoli dalšího, co má ve vašem životě přijít. A nemusí to znamenat prudké zlomy. Nespěchejte, určitě se teď pozorně dívejte kolem sebe, na sebe, na svoje vztahy, i na svoji minulost, na to, co chcete od budoucnosti. Zkuste najít další literaturu, která vás osloví, je jí dnes víc než dost. A časem třeba nejen literaturu – možná je čas pro nové aktivity (slyšela jste například o rodinných konstelacích?) a nové přátele. Jak ale popisujete váš vztah, je to skutečně práce na dlouho. Pokud se ve vztahu chce jeden prudce změnit, ten druhý se může snadno ocitnout mimo. Vyžaduje to změnu od obou a jestli vašemu muži stávající nerovnováha vyhovuje, bude to o to obtížnější. Nemůžete ho ale vinit, sama jste se na stávajícím stavu podílela rovným dílem:) Cokoli uděláte jinak, než dosud, dělejte to i z lásky k němu, možná i jemu tím dáte něco nového. Džím palce, hezké brzyjaro Marek Páral
zelvika:
Dobrý den, je mi 24 let a mám problémy s partnerem.Je mu 25 let. Chodili jsme spolu 1 a čtvrt roku, poté jsme se rozešli z důvodu, že byl moc mladý a nechtěl se tolik vázat. Rok jsme měli pauzu a nyní jsme opět 8 měsíců spolu. Náš vztah se změnil, byli jsme spokojení. Nyní ale pracuje v Praze a bohužel se vidíme o víkendech, o kterách zase pracuji já. V týdnu mi zavolá jednou za tři dny a když řeknu že se mi to nelíbí na tu krátkou dobu co jsme spolu, nedokáže to pochopit. Já radši nevolám, protože většinou nemá čas a je protivný, tak mě to odradí. Teď mě trápí, že jel na týden na hory se sestrou a jejíma kamarádama, měla jsem jet taky ale bohužel před 2 měsíci jsem si zranila koleno, právě když jsem se učila lyžovat. Mrzí mě, že jsem neslyšela tak já bez Tebe nepojedu a vynahradíme si to další sezonu. Připadne mi to sobecké ale mu ne. Myslím si, že by partneři měli trávit spolu čas a ne brát jako náhradu kamaráda. Říka kdyby se to stalo jemu, on mi by nebránil jet. Nevím jak mám pokračovat dál, až mi přijde smska jak hrozně se mu stýská. Musím ještě podotknout, že on je vychovávaný jako jedináček a já v rozvedené rodině, kde mě měla ráda jenom mamka a brácha, možná proto teď od partnera vyžaduji více pozornosti a lásky. Děkuji moc za radu, Zelvika
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, zelviko, měl jsem váš dotaz původně na starost, ale pro nemoc jsem jej odložil, tak teď alespoň krátce. Říká se u nás „smutný, jak želva“, tak mi to vaše přezdívka připoměla. Překvapuje mě, jak se uskromňujete a tak trochu předem beznadějně voláte, že potřebujete víc. Myslím, že máte právo na víc a že není partnera třeba omlouvat, že je jedináček. Doporučil bych vám např. postavit si rodinnou konstelaci (např. http://www.rodinnekonstelace.cz), abyste se podívala, proč si nedovolíte chtít víc, proč se raději tiše trápíte, než abyste si vzala, co potřebujete. Marek Páral
Santaal:
Dobry den, ziji a pracuji jiz druhym rokem v Irskem Dublinu.Meho nynejsiho pritele, ktery je z Polska, jsem poznala prave zde, byli jsme pratele, jelikoz on ma rodinu ale nas vztah prerostl v lasku a jiz 9 mesicu spolu chodime. Je to opravdu ten nejintenzivnejsi vztah v mem zivote a verim, ze takove souzneni jake je mezi nami je ojedinele.I pres vsechna varovani jsme vztah neukoncili, ani kdyz se manzelka s detmi prestehovala z Polska sem. Krystian,muj pritel, nechtel rozchod a rozvod resit po telefonu a take chtel videt sve dve male holcicky..bohuzel situace se znacne zkomplikovala, prave diky jeho manzelce, ktera odsud uz nechce odjet. Od te doby, od poloviny prosince zazivam prave peklo. Zjistila si na me telefonni cisla, neustale mi vola, pise, obtezuje a i pres to ze jsem cislo zmenila, nestastnou nahodou ho ziskala opet. Mam pocit, ze uz opravdu zesilela. vola mi treba 122x behem dne..Krystian se snazi rozumne s ni domluvit, co a jak bude, ze o deti se budou starat, neni to typ cloveka, ktery by se obratil a vsechno hodil za hlavu.Na detech i manzelce mu zalezi, ale po scenach, bojich a ruznych naschvalech uz opravdu nevi ani on sam co ma delat. Take nas trapi financni duvody, jelikoz manzelka nepracuje a necha se zivit, rozvod nechce pripustit a neustale mi vyhrozuje. Uz mam z toho docela nervy na dranc, chapu tu zenu, asi bych jednala podobne. Ale ja uz ted vazne nevim, co mam delat. Proti nam se obratil cely svet, rodice, a vubec vsechno. Nic nam nepreje. Nas vztah tim hodne trpi, chteli jsme se k sobe nastehovat, ale kvuli teto komplikovane situaci to bohuzel nelze. Ja se snazim tolerovat, ze nemuzu s pritelem travit tolikcasu jako kdysi, ovsem zacali mu vyhrozovat i clenove jeho rodiny a ja uz dostavam strach. Obcas si rikam, jak jsem se do tehle situace mohla vubec dostat, zenatym muzum jsem se vyhybala, to bylo pravidlo cislo jedna.ted vim, ze to neni spravne, ale take vim, ze takove veci se stavaji celkem bezne. Bohuzel me nervy trpi a posledni dobou se vice mene stale dohadujeme a resime, co bude nebude..ja zacinam couvat, protoze si dovedu predstavit, ze tohle jentak neskonci..manzelka nam pokoj neda, udela vse pro to, aby nas znicila, jsou to jeji vlastni slova. Chce se mi ze vseho brecet a pripadam mi ze je to patova situace. Snazim se byt silna, byt priteli oporou, nechci aby ztratilsve deti, coz manzelka samozrejme vyhrozuje, ze se stane, ale na druhou stranu nevim zda se dokazu smirit s myslenkou, ze nikdy nebudu pro nej ta na prvnim miste. I kdyz se opravdu snazi..je to moc dobry clovek a nechci o nej prijit. Ovsem pokud neni nejaky zpusob, jak jeho manzelku alespon castecne vyradit z naseho vztahu,bojim se ze to nezvladnu. Pokud mi k tomu muzete neco napsat,poradit, budu moc rada. I kdyz asi tady kazda rada marna… Dekuji a jsem s pozdravem Jitka
Páral Marek, Mgr.:
Mila Santaal, Jitko sklanim se pred vasi silou a odhodlanosti, to, co popisujete, je opravdu vic nez obtizna zivotni situace. A radit takto na dalku je jako strilet na Mesic. Co snad mohu rict, ze vidim, je, ze jde predevsim o problem vaseho partnera – on si jako zenaty nasel pritelkyni a on se chce rozvest, jeho je to manzelka. A z toho plyne, ze vy nemuzete ci nemusite ci snad az nesmite delat nic, nic resit, predevsim neresit nic za sveho pritele. Budte s nim, budte mu oporou – pro to, co musi vyresit sam. Mam jen takove tuseni – uz z toho faktu, ze vas pritel odjel od rodiny vydelavat do zahranici nebo z toho, ze jeho zena vola 122x vam a asi ne stejne tolikrat svemu muzi – mam takove tuseni, ze jejich vztah mel mozna trhliny uz pred tim. A mozna vas pritel hledal cestu, kudy ze sveho manzelstvi ven. Tim nechci snizovat osudovost a silu vaseho setkani, jen a pouze to, ze by mozna byl rad, kdybyste to vyresila za nej, ze dost mozna u vas hleda pomoc, stala jste se takovym jejich prostrednikem. Ale pokud to s vami mysli vazne, pak by se jako prvni krok mel postavit celem ke svemu – mozna zkrachovalemu – manzelstvi, celem ke sve manzelce a rict ji otevrene – nefunguje to mezi nami, beru si za to svuj dil zodpovednosti. Protoze z reakci manzelky je zrejme, ze ji neco dluzi. To nemluvim o materialni rovine, tam to muze jeho manzelka vnimat jako boj o preziti – zustane sama s detmi. Ale jak sama pisete, je to opravdu tak, ze vas partner zustane vzdy nejprve otcem svych deti a az potom vasim partnerem, jeho manzelka, at uz je jakakoli, bude v jistem smyslu (treba jako matka jeho prvnich deti) vzdy pred vami (aniz by to znamenalo mensi lasku pro vas) – a jestlize toto jeji pravo nebude uznano, zustane vas partner ve svem manzelstvi uveznen, at z nej fakticky odjede nebo ne. „Vyradit manzelku z vaseho vztahu“ tedy neni tak uplne dobra cesta. Naopak, je treba ji priznat misto, ktere ji nalezi – jako partnerove prvni zene, jako matce jejich deti, jako te, ktera trpi vasim stestim. Ani toto neni cesta, ktera by byla bez bolesti, ale je to cesta, jak najit novou rovnovahu pro vsechny. Pri praci s rodinnymi konstelacemi rika casto nova partnerka byvale manzelce: „ty jsi tu byla prvni a ja to respektuji. Muzu ho mit jen proto, ze tys ho ztratila“. A kdyz se nova zena te byvale pokloni, vnimaji to casto ucastnici, jako kdyz spadnou nejake hradby. To je tedy to, co snad mohu poradit – muzete partnerovi rict: jsem s tebou a duveruji ti, ze mas tolik sily a zodpovednosti, ze to dokazes vyresit nejlepe, jak to jde. To, co je mezi tebou a tvou zenou, to nechavam vam a respektuji ze ona tu byla prvni, i ze tvoje deti tu byly drive nez nas vztah.“ V takove chvili – kdy ma kazdy sve misto a kazdy je respektovan muze laska proudit volne a vztahy mohou fungovat, i za velmi obtiznych podminek. Zminene rodinne konstelace (family constelation) bych take jiste doporucil, jen v Irsku nevim, kam bych vas obratil:) drzim palce, Jitko, za zpetnou vazbu (nebo treba i zpravu o rodinnych konstelacich v Irsku:) budu rad, ale povinne to neni, hezke snad uz jaro Marek Paral
Celková analýza odpovědi: Odpověď vykazuje silnou empatii, snahu pochopit složitost situace a poskytuje náhled založený na zkušenostech s rodinnými konstelacemi. Marek Paral se snaží odpovědět konstruktivně a nabízí konkrétní rady, které by mohly pomoci nejen tazatelce, ale i jejímu partnerovi a jeho rodině.
Zároveň odpověď místy působí dlouze, čímž může ztratit část své srozumitelnosti. Některé pasáže mohou být pro tazatelku těžko stravitelné vzhledem k její emoční situaci (např. myšlenka o respektování manželky a jejího místa). Odpověď se však drží zadání a neztrácí se v nepodstatných detailech.
Celkové hodnocení: 88 %.
Odpověď je silná v empatii a analytickém přístupu, ale mohla by těžit z větší stručnosti a praktičnosti.
tequilla:
Dobrý den, potřebuju od Vás radu, protože sama už nevím, co dál. Jedná se o mojí mladší sestru. Už jednou jsem Vám psala ohledně rozvodu mých rodičů a jelikož jste mi dobře poradili, obracím se opět na Vás. Jde o to, že mamka si našla v květnu loňského roku jinýho muže a měsíc na to od táty odešla. Já a starší sestra už u rodičů nebydlíme, mladší sestra Jana, které je 17 let ano. Mamka od té doby, co se odstěhovala o nás nejeví zájem. My se starší sestrou už to tak bereme, ale Janička je ve věku, kdy mámu potřebuje. Jenže ona na ní doslova kašle. Nevolá ji, nepíše, když měla Janička narozeniny, mamka se zmohla jen na blbou sms zprávu /a to bydlí 12km od ní a v den jejích narozenin byla v Č. Kostelci, tedy tam, kde sestra s otcem bydlí – Janička se to dozvěděla/. Mně je 23, starší sestře 25, takže je jasné, že když jsme byli mladší, trochu jsme ji odstrkovali, my už jsme chodili na diskotéku, ona nemohla, měla svý kamarády. Čím jsme byli starší, tím jsme všichni tři k sobě měli blíž. Ale je stále vidět, že Janička si připadá určitým způsobem odstrčená. Teď, když ji zvu já nebo starší ségra k sobě, tak nechce přijet, zveme ji na různý akce /krasobruslení…/, taky o to nemá zájem. Naši už jsou od listopadu rozvedený, ale stále nemají vypořádaný majetek. Mamka dělá strašný problémy a došlo to tak daleko, že táta je na tom psychicky dost mizerně, má kupu prášků na nervy. V dubnu jde k psychologovi. Máme se setrou prostě strach o Janičku. O rozvodu se nechce vůbec bavit, žije v tom hrozném prostředí s tátou. Táta se s ní vždy o všem bavil, teď je na tom tak, že už i on se s ní o tom moc nebaví. Zdá se nám, že se Janička začíná do sebe uzavírat, všechno těžce nese a nevíme, co s ní máme dělat. Říkáme si, že by taky bylo dobrý, aby si zašla k psychologovi, ale jak jí to říct? Ve škole žádné problémy nemá, ba naopak, je čím dál lepší. Přítele nemá, kamarády co má okolo sebe dle našeho hlediska nejsou zrovna to pravé ořechový. Ale na druhou stranu, aspoń, že má kam jít a z domova vypadnout. Jelikož bydlím docela daleko od domova, snažím se jí každý týden volat, povídáme si co je nového. Ale už ani do tel. Není moc komunikativní. Starší sestra tam jezdí taky tak 1*do měsíce, sama pozoruje, jak se nám Janička oddaluje. Předem děkuji za rady.
Páral Marek, Mgr.:
Milá L.P., redakce InternetPoradny mi předala Váš dotaz, protože jsem Vám již jednou odpovídal. Pokud byste chtěla znát názor někoho jiného z našeho týmu, pak mi to prosím dejte vědět ve zpětné vazbě, nebo pošlete svůj dotaz znovu s poznámkou. Trochu se na Vás zlobím a dlouho jsem nad Vaší otázkou přemýšlel, jestli Vám to napsat nebo to schovávat do nějakých kliček. Ale pak mi došlo, že stejně tak to možná cítí Vaše mladší sestra a že možná právě to je důvod, proč se Vám vzdaluje. První Vaše věta je, že sama nevíte jak dál. Ale už ve druhé větě svádíte všechno na Janičku. To není moc fér. Vaše sestra je sice nejmladší, ale před rodiči a tudíž před bolestným faktem jejich rozvodu jste si všechny tři rovny, všechny jste v pozici dětí, jejichž rodiče se rozvádějí. Tudíž když říkáte, že Vás se to až tak netýká, ale zato Janičky… tak je to, jako byste všechno házela na ni a sama se tak vyhýbala vlastnímu smutku a bolesti. Možná byste jí ráda vynahradila, co jste sama nedostala, ale přece jen nejste její máma a mámu jí nenahradíte. Janička možná spíš potřebuje, abyste v ní viděla Janu. V 17 už přece jen člověk zvládne mnohé – pokud je mu k tomu dána důvěra. Dělat z ní malou Janičku jí síly nepřidá naopak ubírá. Zkuste si sama, co vám energii přidá a co ubere, jestli: „ty moje malá“ nebo „důvěruji ti, že to zvládneš“? Nejlépe tedy sestře pomůžete, když jí necháte prostor, aby se s tím poprala sama (a v tom myslím, že i může přijít za vámi hledat oporu) a vy se poperete se svými pocity, jak nejpoctivěji to jde. Tím jí dáte také příklad a tím i podporu. Hezký den, držím palce, Marek Páral
Julada:
Dobrý den. S přítelem jsme spolu téměř 11 let a máme dvouměsíčního chlapečka. Náš vztah byl vždy založen na důvěře a já neměla nikdy důvod podezřívat přítele z nevěry a taktéž on mne ne. Nikdy jsme neměli žádnou vážnou krizi a dokonce i 9 měsíců sexuální abstinence v době mého těhotenství nemělo na náš vztah žádný negativní vliv. Zhruba před měsícem jsem ovšem zjistila, že si přítel tajně píše zprávy mobilem s nějakou ženou. Začal se totiž chovat divně a tak jsem se mu tajně podívala do mobilu, kde jsem si zprávy přečetla. Zjistila jsem, že ho první oslovila ta žena, vůbec se nepředstavila, takže si s ní sice psal, ale nevěděl o koho jde. Když jsem mu řekla, že vše vím, přiznal to a řekl, že s tím psaním skoncuje. Napsal jí, že je zadaný a má miminko. Ona odepsala, že je to škoda, že je moc krásný a že se s ním chtěla milovat. Tím jsem si myslela, že vše skončilo. Ovšem po 3 týdnech jsem zjistila, že si s ní přítel tajně dopisuje nadále a dokonce jí ve svých zprávách navrhuje osobní setkání. Nevím, jak se mám nyní zachovat. Přítel neví o tom, že já vím, že si s ní dopisuje. Já se domnívám, že jsou 3 varianty, proč tak činí. 1. je jen zvědavý, kdo se to o něj zajímá a chce dotyčnou poznat a hlavně vidět, jak vypadá (asi by mě také zajímalo, kdo je a jak vypadá člověk, které mu se tak líbím a pro kterého jsem tak sexy, že se se mnou chce milovat) 2. chytil se na to milování a chtěl by si jen tak užívat, ale to se mi moc nezdá, protože není z těch, co nevydrží bez sexu ani den a hlavně to vydržel celé mé těhotenství a šestinedělí, tak proč zrovna teď, kdy už má doma sexu dostatek? 3. už ho náš vztah nebaví a chce ho skončit a začít jiný – to si myslím ale že by bylo v případě naší nějaké krize, která se teď ale nekonala Moc stojím o to zjistit, která ta varianta je pravdivá a přeji si, aby to byla ta první varianta. Tu bych totiž dokázala odpustit a pochopit a v budoucnu bych se již netrápila. Kamarádka mi radila, abych mu stropila „scénu“ a hrozila mu odchodem, pokud toho nenechá, ale to bych se pravdu nikdy nedozvěděla a nedokázala bych mu v budoucnu opět začít věřit tak, jako doposud. Napadlo mne tedy, že bych mohla tajně zincenovat jejich setkání, při kterém bych byla samozřejmě přítomna i já a nechat přítele promluvit a vyjádřit se před námi oběma, co měl v plánu. A nebo mu říct, že mám opět nějaké pochybnosti, že mi lže a pokud mu není náš vztah lhostejný, ať mi řekne vše, co mi doposud tajil, že budu ochotna to přijmout, ale pokud se později dozvím, že mi opět lhal, že už mu asi nikdy nebudu schopna věřit. Prosím Vás o radu, jak mám nastalou situaci nejlépe řešit? Děkuji.
Páral Marek, Mgr.:
Milá Julado, asi byste nebyla příliš spokojena, kdybych vám napsal – ano, za prvé je správně. Nebo za druhé, za třetí… Co když existuje ještě nějaká jiná možnost? Jiné možnosti? Nedáváte mi příliš prostoru, abych vám mohl opravdu poradit. Poradila jste si sama, máte to vlastně už vyřešené. Co pro vás mohu vlastně vůbec udělat? Je to jen můj dojem, nebo se opravdu vše snažíte kontrolovat? Například svého přítele tak jako mě teď? Necítím moc prostoru, kde bych se mohl nadechnout, důvěřovat. V jednom píšete o vztahu založeném na důvěře a hned v další větě o tajném skenování smsek v přítelově mobilu… Julado, co kdybyste třeba jen na chvíli nechala vypočítávání možností a rozumové kalkulace a přiznala, že vás to bolí? Že se cítíte ohrožená, možná zraněná, možná bezmocná či zoufalá? Co kdybyste si chvíli nenechávala svoje pocity, strachy, obavy pro sebe? Nechci vám nic podsouvat, ale mám za to, že žena s dvouměsíčním dítětem potřebuje muže cítit blízko a co možná jistě. A vy tak svého přítele možná necítíte a snažíte se situaci zvládnout sama. Chápu to a držím vám v tom palce, jen mě napadá, jestli tím přítele trochu nevědomě neodháníte? Nic muže tak nerozněžní (a zároveň připoutá!) jako bezmocná žena (ať si feministky říkají co chtějí). Ale to je jen možnost založená na mém prvním pocitu z vaší otázky. Nespoléhejte prosím na jednu dálkovou elektrickou radu, vřele doporučuji jakoukoli možnost práce na vaší vzájemné komunikaci. Bude teď velmi potřebná a zároveň podrobována velkým zkouškám. Také – první dítě po 11 letech vztahu, to napovídá o nějaké hlubší dynamice vašich ne-komunikací. K tomuto doporučuji např. rodinné konstelace. držím palce a hezké jaro
Angela:
Dobrý den,čím začít a sručně popsat můj problém? Trvá už několik let,můj vztah z manželem je hodně komplikovaný.Hádky a usmiřování.Pořád dokola,urážky a ponižování.Moje pokusy se usmířit,nechat se odmítnout a zase druhý pokus,někdy jsem musela přijít i po třetí.Vždycky jsem si říkala stojí to zato přece se milujeme a máme děti.Ujistila jsem samu sebe že nejsem úplně k ničemu a bude mě mít rád.V poslední době jsou intervaly,kdy se mnou manžel nemluví a jen mě uráží čím dál delší a urážky drsnější.Navíc se mi stalo to,že jsem se zamilovala do jiného muže,bylo to vzájenmé ale náš vztah fungoval spíš platonicky přes SMS,manžel to zjistil,protože mě přes internet kontroloval.Šli jsme do poradny a i když to bylo moc těžké období měla jsem pocit,že jsme to zvládli.Dnes je to už dva roky a manžel mi to pořád vyčítá a nevybíravě to používá jako zbraň při každé hádce.Došlo to tak daleko,že dnes je to dva měsíce co mě ponižuje a nadává mi.Tentokrát už nemůžu a nechci jít a usmiřovat se jako vždycky já.Včera mi vrátil prstýnek a že mám rozhodnout o tom co dál.Říká že si koupí byt a odejde,abych mohla být šťastná. Přemýšlím nad tím jestli opravdu nebude lepší když budu sama,bez něj.Vždycky jsem dělala všechno podle něj a jeho názor byl rozhodující.Nevím co dál i když půjdu a urovnám to,jak dlouho to vydrží?
Páral Marek, Mgr.:
Milá Angelo, z toho, co píšete, opravdu těžko usuzovat. Píšete, že jste byli i v poradně, takže si nejsem jistý, jestli jedna elektronická odpověď může něco zásadně změnit. Možná je čas na hlubší a třeba i delší práci na vašem vztahu, možná vás každého na sobě. Jestli můžu, můj intenzivní pocit je, že přes všechny hádky, nebo možná právě pro ně, jste na sebe hodně vázaní. A rozchod v takovém případě není ulehčujícím koncem, ale pouze jiným, bohužel bolestnějším pokračováním téže hry. Přehazujete si nějaké ublížení, bolest a s tím zárověň i zodpovědnost jako horký brambor. Rozhodnutí ve vztahu je vždy věcí obou stran. Co se stalo ve vašem vztahu těžkého? Nevěra, potraty, co, čemu se vyhýbáte? Tyto těžké věci mohou souviset i s vašimi původními rodinami. Podívat se zpříma a společně na tyto těžké věci, může vztah velmi pročistit. Někdy je k tomu třeba pomoci někoho jiného. Doporučil bych např. párovou terapii nebo méně závaznější (ale rozhodně ne méně funkční:) rodinné konstelace. držím palce a hezké jaro, Marek Páral
Max:
Zdravim poradnu. Mam jeden velky problem, ktery mne trapi asi tak dva roky. Mam pritele se kterym jsem necele ctyri roky. Je mi 29 jemu 30 let.Mame se moc radi. Pred 6-ti roky jsem pracovala jako au-pair ve Velke Brit. Starala jsem se o dvou-letou holcicku jeden rok. Byla celkem rozmazlena, ale ja ji mala rada i kdyz jsem to zasto psychicky nezvadala. A zde doslo k problemu. Mam hruzu z deti. Desi mne zodpovednost a pece o ne. Po teto zkusenosti vim, co to obnasi a ceho se clovek (matka) musi vzdat!!! Z me strany rodiny i ze strany rodiny meho pritele jsou vyvijeny tlaky ohledne svatby a vnoucat. Tato predstava je pro mne nepredstavitelna a pri pomysleni na dite mne prepadaji strasne deprese. Neter a synovec od pritele mi tolik nevadi, ale tady jde o to, ze navsteva u nich je kratka a da se prezit a to dokazu udelat i nejakou legraci a pohrat si s nimi. Ale velmi omezene a premaham se. Co mam delat? Ja nejsem matarsky a rodinny typ. Vcera v noci jsem byla smutna a partner si myslel, ze je to kvuli tomu, ze chci udelat dite. Kdyz mi zdelil svou myslenku uplne se mi zvedl zaludek. On by asi uz pomulu o tomu uvazoval, ale rozhodne mne do toho netlaci. Ale ja asi nebudu chtit ani za pet a vice let. Ale tohle pro neho by bylo nerealne. Je strasne nezodpovedny a ja vim, ze by mne v tom jednou nechal samotnou i kdyz tvrdi, ze jsem v tomto domysliva a predem ho odsuzuju. Pritom mave koupeny a zarizeny krasny dum i se zahradou. Nyni pocituti velou uzkost a stres, ktery mi z toho vseho zpusobuje depresi. K odbornikum jit nechci!!!! Poradte mi co mam delat!!!!
Páral Marek, Mgr.:
Milá Max, z vaší otázky nemohu vyčíst, zda chcete pomoct, abyste dítě mít mohla či dokonce chtěla, či naopak abyste dokázala vy a především vaše okolí přijmout fakt, že dítě mít nebudete. Nechci být dogmatický a tvrdit, že pro ženu není jiná cesta než rodit děti. Je nás tu opravdu hodně, takže jistě je v pořádku věnovat energii jiným cílům:) Nejsem si ale jistý, zda to je opravdu to, co chcete, nezníte v tomto směru příliš rozhodně. Také si jako celkem čerstvý otec nedokážu představit, ochudit se o tak neuvěřitelnou zkušenost (stejně jako jsem si nedokázal představit, že bych někdy… 🙂 co se mi jeví nejdůležitější – pochybuji, že u vás jde o tu jednu zkušenost z Anglie. To je hodně málo na to, aby přehlušila jinak neuvěřitelně silný pud ženy. Deprese a velké úzkosti nevznikají na základě jedné takovéto zkušenosti. Spíš ve vás tato vyvolala na povrch něco hlubšího. Nevím, co vám říct, když kategoricky odmítáte pomoc odborníků. Ruka podaná po emailu je velmi virtuální a nedá se o ni opřít. Možná máte nějakou špatnou zkušenost. Dobrá, mohu vám navrhnout alternativní a přesto velmi účinnou metodu systémové rodinné terapie – rodinných konstelací. Setkal jsem se při této práci hned s několika případy, kdy žena nechtěla dítě nebo jej dokonce potratila, protože někde v její rodině existoval nějaký hluboký problém, který se přenášel např. mezi generacemi žen, a který jí bránil. Právě z popisované hloubky vašich úzkostí soudím, že jde o věc, která má širší pozadí – není to pouze váš izolovaný problém. Konstelace nejsou klasická terapie, jde o např. i jednorázovou návštěvu třeba i jen večerního semináře. Nemusíte tam také nic dělat ani o sobě nijak moc povídat, samu konstelaci za vás zahrají zástupci. Jde jen o to, rozkrýt právě toto systémové širší pozadí vašeho problému. Možná ve vaší rodině někdo zemřel mladý, byly nějaké potraty, možná některá z žen zemřela při porodu, byla donucena k potratu nebo jí bylo dítě odebráno – každá taková skutečnost pak může působit v rodině jako šok po několik generací a bránit v přijímání nového života. Prostřednictvím konstelací lze toto uvidět a vynesením bolestných věcí na světlo i vyléčit. Stejně tak může váš postoj ovlivňovat váš partnerský vztah, jestliže necítíte oporu apod. I když to bych v této situaci viděl až jako druhotné po výše uvedeném. I na to je možné se prostřednictvím konstelaci podívat (i když asi ne obě témata v jedné, ale to teď nemohu vědět). Konstelace doporučuji u výborného Bhagata Zielhofera, Ladislava Kokošky, Vlasty Kolářové nebo u Věry Kučerové. Držím palce a hezké jaro Marek Páral
regos:
Ahojky.Pred mesicem se se mnou rozesel partner, ktereho jsem hodne milovala, a taky asi byla na nem zavisla. Problem je v tom,ze on sel za jinou, v podstate rozbili 2 vztahy a ted zijeme pod jednou strechou a me to nici. Nekdy je fakt necitlivy, jindy skvely a ja nevim jak se chovat. Vuci nemu nemam problem, ale vuci te holce ano. Mam neustaly vnitrni neklid, a nechci aby se to nejak promitlo do meho zdravi. Snazim se sportovat, venovat se sobe, ale nic moc nepomaha. Jak s tim vsim nalozit??
Páral Marek, Mgr.:
Milá Regos, píšete hodně málo o tom, co se děje. I z toho mám ale pocit, že se snažíte nepřipustit si, jak moc vás to zranilo. Je to tak? Potom tedy sama cítíte, že ať děláte cokoli, bolest je stále tu. Nevysportujete ji, nevylejete si ji na nové partnerce, zustává, a když se k ní neznáte, promítne se do těla… Neporadím vám, co přesně máte udělat, ale důležité je tu bolest, bezmoc, zranitelnost, zoufalství – to všechno přijmout. Jsem zoufalá, jsem zraněná, bolí mě to. Velká láska si zaslouží velké trápení. Plakat je v pořádku, křičet je v pořádku. Indiáni říkají, že opravdová bolest je silná, ale krátká. My žijeme spíš v těch tutlaných, chronických bolestech, které se právě po čase stěhují do těla. Také je určitě v pořádku, když si řeknete o pomoc, ať už tady, což je poněkud anonymní a elektricky studené, či u jiné – doporučovmartin1:
Dobry den, mam problem se svoji pritelkyni – meli jsme velmi pekny vztah, ale postupem casu zacala vicemene vsechny starosti o domacnost prenechavat na mne … sama ponocuje nekde s kamaradkami. Bohuzel ji to nemohu vytknout, protoze se okamzite pohadame. Ja jsem velmi klidny clovek. Dlouho jsem ji (asi ve strachu z dalsich hadek) ustupoval. Porad jsem cekal, ze se jeji pristup zlepsi. Ze je za tim stres z prace, z jejiho zdravotniho stavu, atp. Ale je to cimdal horsi. Nyni zjistuji, ze moje pritelkyne je pro mne vlastne jen dalsi starost v zivote, nic mi ten vztah nedava – nezajimaji ji moje problemy, s nicim mi nepomuze, porad mi jen vycita, ze jsem neco udelal spatne, atd. Dlouho jsem chybu hledal u sebe. Myslim si ale, ze problem je v ni. Zjistil jsem, ze jeji predchozi vztah probihal dost podobne a jeji rodice s ni meli problemy tohoto typu uz od detstvi. Jeji byvaly pritel s ni mel takove problemy asi 4 roky. V nejvetsi krizi pohrozil rozchodem, ona se vzdy na chvili uklidnila, ale casem se zacala chovat jako driv. Nevim, jak se mam zachovat. Miluji ji, ale zaroven s ni nevyjdu. V posledni dobe spolu temer nemluvime. Zajima mne, zda je jeji chovani nejaka porucha, zda s tim lze neco delat. Dekuji
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, Martine, z toho, co píšete je dost pravděpodobné, že vaše přítelkyně má nějaké těžkosti, možná z dřívějšího vztahu, spíše ale ještě ze své rodiny, něco z minulosti, co ji uvnitř trápí, k čemu je připoutaná svojí pozorností jako ke zranění a není proto přítomná v současnosti, ve vztahu k vám, proto hledá různé úniky. Ano, je to pravděpodobné, ale je to jen můj, navíc úplně obecný odhad, který vám asi nijak nepomůže. O co jde a co by vaší přítelkyni pomohlo, nevím. A i kdybych věděl, musela by hlavně a především chtít ona. A mám takovou obavu, že ani vy toho pro ni nemůžete mnoho udělat, pokud ona nebude chtít. Prvním krokem k léčení je, připustit si nemoc. Já se ale nemohu nezeptat vás – jaktože vy setrváváte ve vztahu, který vám tak málo dává? Nechci vám rozmlouvat lásku k vaší přítelkyni, to určitě ne, jen se ptám, jaké pro vás je milovat člověka, který pro vás má jen málo místa? A jaké by to bylo, kdyby byla jiná, kdyby přišla blíž? Jaké pocity to vyvolává? Možná byste mohl své přítelkyni i vašemu vztahu pomoct tím, že se podíváte na svoje vlastní pocity z celé situace. Většinou není náhoda, jaké partnery si vybíráme, zrcadlí něco z nás, možná ji milujete právě proto, že jejímu zranění někde v sobě rozumíte, že máte něco společného. Když se odvážíte podívat na to své, můžete tím prospět vám oběma. Nechci vás vyvádět z vašeho klidu… ne, vlastně by to bylo dobré, moc dobré, někdy může být přílišný klid tváří v tvář obtížím spíše otupělostí, zase jiným způsobem úniku. Ženy reagují přílišnými emocemi, muži jejich přílišným popřením. Co slyším na prvním místě, je problém v komunikaci. Nestyděl bych se za návštěvu předmanželské poradny, párové terapie, mediátora, mnohé se může ujasnit – jak to vidíte vy, jak ona. A když vaše otázka v InternetPoradně přišla mně, určitě vám mohu doporučit rodinné konstelace, které můžete zkusit i sám, podívat se v jednom krátkém sezení na váš vztah s přítelkyní zvenčí, jaksi objektivněji. držím palce, Marek Páral
al bych osobnější instituce – nebo v rodině, mezi přáteli. držím palce, Marek Páral
Petty:
Jsem s partnerem 2 roky, já mám 2 děti z předchozího manželství, chceme spolu vytvořit spokojenou rodinu, jsem zvyklá rozhodovat za sebe a za své dvě děti dělala jsem to předchozích 12 let) a teď bych potřebovala poradit, jak mezi nás vpasovat mého přítele, s dětmi není problém, rozumějí si s partnerem po všech stránkách, nechceme se rozejít, máme dobrý vztah, ale občas u nás vznikají hádky „o nesmyslech“, pokud jsem dobře vypozorovala, tak ho nejvíc štve, že jsem moc samostatná a ráda rozhoduji o věcech a do všeho se pletu, on prý má pocit,že nemůže nic říct a o ničem nerozhoduje,když se mu snažím dát pocit, že o ničem on musí rozhodnout jen on sám, stejně to rozhodnutí nechá nakonec na mě,v podstatě potřebuje pocit důležitosti jako hlava rodiny, ale je příliš pohodlný na to,aby zjišťoval co je třeba a rozhodl o tom co a jak se bude řešit, to raději nechá na mě. Před 4 dny jsme zažili svojí největší hádku,kdy on na mě křičel, že ho vytáčím, tím že mu do všeho mluvím , a já jsem na něj křičela, ať se přestane litovat a stěžovat si,že nemůže o ničem sám rozhodnout a začně jednat podle sebe,podle toho, jak to cítí a začne rozhodovat o všem.Já se těžko udržím,abych mu neřekla ke všemu svůj názor. Já vím,že ho nedonutím ničím,aby se začal
zajímat o vše co je třeba každodenně (v běžném životě) zařídit,ale chtěla bych aby měl pocit důležitosti a hlavy rodiny, protože je pro mě ten nejdůležitější, je citlivý, má smysl pro humor, v práci se mu daří, s dětmi si rozumí, všude kam přijde je oblíbený, skoro ideální muž. Občas od něj slyším výtku, že by chtěl ode mě důkaz mé lásky, jak mu mám vysvětlit, že víc najevo, než to dávám, to neumím.Chci s ním prožít celý život, protože lepšího partnera si ani už nedokážu představit. Prostě bych chtěla, aby byl spokojený. Jenom nevím, jak na to. Teď se mnou už 4 dny nemluví, což je pro mě utrpení. Poraďte prosím.
Páral Marek, Mgr.:
Milá Petty, to je hodně těžká otázka. A obávám se, že jedna krátká elektronická odpověď ji nevyřeší. Je to práce na dlouho a pro oba dva. A tím nemyslím, že byste měli spolu hned běžet do poradny, možná je to záležitost onoho každodenního běžného rozhodování, o kterém píšete malých i velkých obyčejných starostí. I když zapracovat na sobě nikdy neuškodí:) Nepíšete nic o svém bývalém manželství. Nechci dělat věc těžší než je a vytahovat kostlivce ze skříní. Ale rozvod je těžká a bolestná záležitost, a zkušenost mi praví, že ať chcete nebo ne může vás může ovlivňovat i ve vašem stávajícím vztahu. Podívejte se, zda nenacházíte nějaké podobnosti mezi tímto a minulým vztahem. Ve svém přístupu, své samostatnosti, prostoru, který necháváte partnerovi i v tom, jak daleko/blízko jej k sobě pustíte, nakolik mu důvěřujete. Malým testem pro vás může být, když se podíváte na svůj stávající vztah s otcem svých dětí. Čím klidnější a vyrovnanější je, s tím větší pravděpodobností bude v pořádku i váš stávající vztah. Jiná věc, je můj dojem, že jste se našli právě takoví, jací jste. To znamená – vy jako rozhodná, samostatná žena jste si našla nerozhodného a tak trochu nesamostatného muže a váš partner, možná trochu maminčin mazlíček (ale to přeháním:) si našel silnou ženu. To ale není nemoc, naopak vyrovnaná manželství jsou spíše výjimkou. Otázkou je jen, jak si to připouštíte, jak a zda to přijímate a umíte s tím zacházet. Z toho, jak popisujete svého partnera mám právě ten dojem, že se možná rozčiluje, ale ve skutečnosti to nechce změnit, nechce se změnit. Stát se chlapem je pro maminčiny mazlíčky totiž ten nejtěžší úkol v životě. Ale abych vám dal aspoň nějakou konkrétní radu – můžete se na svůj současný i minulý vztah podívat například prostřednictvím rodinných konstelací. Není to metoda náročná ani časově ani finančně a můžete tak získat představu o tom, co se děje ve vašich vztazích. Doporučuji např. B. Zielhofera, Igora Pavelčáka, Věru Kučerovou. Hezký den, Marek Páral
Eva:
Přeji hezký den, už jsem sem jednou psala, ale to už jsou dva roky a pomohlo mit to najít tu správnou cestu. Tedy alespoň doufám. Jsem přes rok rozvedená 34 let a mám syna 14 let. Syn navštěvuje svého otce pravidelně, může k němu kdykoliv sám chce. Myslela jsem si, že teď už se vše uklidnilo a budeme fungovat jako rodiče v pohodě dál. Ale nedávno syn přišel s tím, že mu táta neustále vypráví o mě jak jsem neschopná, že nic neumím, že se o něj vůbec nestarám. Dál mi řekl, že mu říká takové věci, které mi nikdy nemůže říci, protože by mě to moc mrzelo. Já jsem se ho tedy zeptala jak na to reaguje. Syn mi povídal, že tátovi řekl, že já takové věci o něm neříkám a že to není pravda. Prý je potom chvilku klid. Jak se může takhle chovat vystudovaný člověk, který zastává manažerskou funkci. Když s bývalým manželem mluvím, tak je všechno v pohodě, úplně normálně se bavíme. Já vím, že jsem se v době rozchodu moc trápila a trvalo mi opravdu hodně dlouho se s tím srovnat. Mám obavy z toho, že syn jeho vyprávění jednou uvěří, protože tátu vždy obdivoval a obdivuje a mě odsoudí. Děkuji předem za odpověď
Páral Marek, Mgr.:
I Vám hezký den, Evo. Ano, zdá se, že váš bývalý muž má s vámi – a vůbec s celou bolestnou skutečností rozvodu – ještě něco nevyrovnaného. Syn je pak ať vědomě či něvědomě stavěn do role hromosvodu, prostředníka, spojence jedné ze stran. Snad několik velmi prostých návrhů: Můžete synovi říct, že to, „co je mezi mnou a tvým tátou je naše věc, patří to nám a my si to musíme vyřešit. Nechej nám to, my to zvládneme.“ Protože děti mají velkou potřebu rodičům pomáhat a činit je šťastnými za každou cenu, přináší jim velkou úlevu, když jim rodiče výslovně takové nepatřičné břemeno odejmou: „To jsou naše problémy. My jsme velcí a ty jsi tady ten malý, naše starosti nechej nám.“ I když se tomu možná 14-ti letý mladík může vzpouzet, v tomto kontextu rodičů a dětí to přináší úlevu. Důležité je, že „ať se mezi námi stalo cokoli, pořád jsme tvoje rodiče, pořád patříš nám oběma.“ Možná vysvětlení – „táta se na mě ještě pořád zlobí, ale to si musíme vyřídit my sami“ – je krátké, výstižné a dostačující. To je první krok. Samozřejmě důležité je, co je mezi vámi a bývalým manželem. Promluvit si o tom společně může být dobré, i když ne vždy účinné – když jsou pocity příliš silné, potlačené. Často si jeden z partnerů odnese z rozvodu větší díl viny než mu náleží. Pomáhají potom prosté věty (zní často jako fráze, ale v terapii, v přímém kontaktu nejlépe z očí do očí mají až dramaticků účinek) – „je mi líto, jak to dopadlo, beru si za to svoji část zodpovědnosti.“ A dobré je ještě upřestnit: „a tu tvoji část nechávám tobě.“ A nakonec: „jako rodiče našeho syna jsme navždy spojení.“ Snad takováto krátká elektronická rada pomůže, jinak mohu doporučit podívat se na celou situaci prostřednictvím např. rodinné konstelace. Jde o jednorázový, časově i finančně nenáročný způsob jak nahlédnout pod povrch toho, co se děje a více porozumět třeba i tomu, proč se věci staly právě tak. přeji hezké léto, Marek Páral
allbi:
Dobrý den,mám problémy se svým partnerem.Jsem spolu přes 6 let, ale rok od roku se stále víc hádáme.Přítel při hádkách spostě nadává, řve,rozbíjí věci,ničí byt a párkrát se i stalo, že mi fyzicky ublížil.Hádky jsou většinou kvůli maličkostem, zpravidla začínají velkýma výčitkama a pak se přítel psychicky zhroutí a začne se litovat.Také se dvakrát pokusil o sebevraždu.Chvíli docházel k psychologovi,ale pak přestal,protože měl pocit,že ho nepotřebuje.Za své činy se sice omluvit neumí,ale jakmile se situace uklidní,tak se na chvíli začne ve vztahu nezvykle snažit.Nevěří mi když se mu snažím vysvětlit,že by si měl zajít k psychologovi,argumentuje tím,že pokud bych se s ním nehádala,tak by mi sprostě k takovýmhle hádkách nedocházelo.Potřebovala bych poradit jak mám tuto situaci řešit.Předem děkuji za odpověď.
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, allbi, píšete celou dobu jen o svém přiteli. A co Vy? Nedozvěděl jsem se o Vás vůbec nic. A přitom cokoli se děje ve vztahu dvou lidí, je vždy záležitostí jich obou ne jen jednoho z nich. Vím, možná namítáte – mám dost problémů s přítelem, nemám čas na svoje problémy, ale možná tohle je ta past a vy máte celou dobu klíč k řešení ve svých rukou. Možná to cítíte – dosud jste posílala k psychologovi svého partnera, teď se ptáte vy sama, proto chci odpovědět přímo vám a podpořit vás tímto směrem, je to dobrá cesta. Uvažovala jste například o partnerské terapii? Nebo o své vlastní? Často už jen takové rozhodnutí tomu druhému vyšle nový signál a on svoje chování změní. Je to samozřejmě pro vás ta těžší cesta, než si stěžovat na partnera, ale ze zkušeností má výsledky. Jako také možný způsob, jak se podívat na to, co se ve vašem vztahu děje, Vám mohu navrhnout rodinné konstelace – je to dobrý způsob jak nahlédnout, jaké jsou důvody chování Vašeho partnera i jak Vy můžete přinést změnu. Nedaleko Karlových Var působí např. Bhagat Zielhofer (www.rodinnekonstelace.cz) i další dobří terapeuti. držím Vám palce, albi, a přeji hezký celý nový rok
smutná:
Dobrý večer, velice ráda bych se poradila o vztahu se svým partnerem. Je rozvedený a z předchozího manželství má 3 děti (dívky, 10, 14 a 15 let). Dříve jsme měli perfektní vztah, holky u mně rády spávaly i sami. V poslední době jsou však na mně zlé, ničí mi věci a těžko říct, zda schválně nebo z rozjívenosti (zničené židle, branka, odpadky naházené za kuchyňskou linkou…)Svého otce klidně pošlou „do…“Již dříve jsem se náhodou několikrát dozvěděla a byla i svědkem, jak spolu s bývalou nakupují a Zdena přitom blbne s dětma, neustále chodí k nim domů pod různými záminkami. Byla jsem ráda, že je slušný, že se dokáží domluvit. Společné nákupy mi však vadily. Nyní miláček pomáhá všem okolo, doslova s každou prkotinou. Co slíbí mně buď zapomene nebo nestihne. Pokud však potřebuje vyprat prádlo, vždy dojde. Vím, že je jinak hodný chlap a myslela jsem si, že jen neumí říct ne. Nedávno mi však tvrdil, že nemá peníze (aniž bych po něm nějaké chtěla nebo se ho na to ptala), dnes mi jen tak mimochodem řekl, že rozpůjčoval 26 tis. a to chce kupovat dva počítače. Začalo mi to dost vrtat hlavou, protože holky mé matce říkaly, že je tatínek v balíku. Brala jsem to jako žert. Navíc neustále pomáhá bývalé, půjčuje jí peníze, které ona většinou nevrací. Nyní jí půjčil peníze na potrat, což mně dorazilo. Vůbec to nechápu. Na jednu stranu bez peněz na druhou stranu rozdává. Mám pocit, že je někde chyba. Spolu jsme nikde nebyli už víc jak rok. Má vždy nějakou výmluvu a nakonec vše svede na mně. Slíbí, že dojede na celý den a přitom dojede na půl hodinky, celou dobu mluví o tom jak ho mají všichni rádi, a že mu nečekaně přibila práce a nakonec zjistím, že byl u svých známých a ti mi ještě vytknou, že na chudáčka žárlím. Začínám si připadat jako blázen. Jsem opravdu takový sobec? Občas mi to naznačuje, když se ohrazuji, že by mohl věnovat nějaký čas i mně. Všude vykládá, jak plánujeme miminko a přitom ho ani nemáme kdy stvořit. Neustále něco slibuje, pak tvrdí, že nikdy nic takového neříkal. Například, že mi objednal k narozeninám 30 růží. Došel s jednou, což mně potěšilo, ale nepochopila jsem, proč lhal. Neříkal to jen mně. A tak stále dokola. Měli jsme opravdu moc hezký vztah, ale bud jsem něco přehlédla nebo jsem se tak změnila? Musím štípat i hory dřeva, protože jinak čeká už rok na to, až si udělá čas a já bych zatím asi zmrzla. Když tak vidím, co píši, možná bych od něho měla utěkat co nejdál. Nebo ne? Moc děkuji za Váš názor a radu.
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, smutná, mít hodného chlapa má svoje plusy i mínus. U Vás se obávám, že hlavním mínusem bude, že ho za těchto podmínek nikdy mít skutečně nebudete. Pokud se chce zavděčit všem a neumí si stát za svým, tj. v tuto chvíli především za vámi, pak budete to dříví za něj štípat asi napořád – pokud dřív neutečete nebo nevypustíte duši. Jedna věc je, vycházet z bývalou manželkou zadobře, a jiná zase, když člověku nedochází, že se rozvedl. Jak by pak mohl chtít začít nějaký nový vztah? Ale nemám právo soudit, léta manželství a především tři děti, to je opravdu silné pouto, které bude vždy silnější než pouto k vám. To vůbec neznamená, že nemáte šanci, jen se zdá, že Váš partner by chtěl, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Aby to jaksi nikoho nebolelo (a on mohl být pořád za toho hodného chlapečka?). Ale to mluvíme jen o Vašem partnerovi, ale ptáte se Vy, ne on. Napadá mě tedy, aby ptala sama sebe, jaktože se spokojíte s tím málem, co dostáváte? Celý dotaz je o Vašem partnerovi, o Vás se dozvídám jen mimochodem a mám za to, že to je to místo, které by dokázalo rozetnout Váš gordický uzel. Uvědomění si Vašich potřeb, jejich vyjádření a to, abyste si za nimi stála. Protože, když za Vámi nestojí Váš partner, zbývá to na Vás. Určitě sama cítíte, že jeden email věci nezmění, doporučuji i nějakou další, reálnější akci zaměřenou na Vaši práci na sobě, na Vaší sebedůvěře, ať už by to měla být individuální terapie či kurzy jógy či juda:) Nemohu nezmínit výbornou a přitom časově i finančně nenáročnou možnost jak nahlédnout Váš vztah a jeho perspektivu zvenčí – rodinné konstelace. držím palce a přeji hezkou zimu, Marek Páral
Slunic-ko24:
Dobrý den, prosím o radu mám vážný problém ve vztahu s manželem, před dvěma lety jsme prodělali vážnou krizi ale překonali jsme ji. Manžel je léčený alkoholik a v té době začal znovu pít. Byl opět na léčení a asi tak rok bylo vše v pořádku i mezi námi. Potom ale začal jezdit pracovně mimo a následně začaly problémy, kdy jsem zjistila, že když je mimo domov opět pije. Asi před třemi měsící začala mít problém v intimní oblasti, když není schopen se mnou spát. Celou dobu sice říká že nikoho jiného nemá, ale v pátek jsem zjistila, že pije i v práci, tak jsem se tam jela podívat, a opravdu byl silně opilý. Řekl mi že už toho má se mnou dost, že ho nijak nepřitahuju, jsem stará, tlustá ošklivá a jinde prý podává dobrý výkon v sexu. Prostě jsem dobrá jen na to, abych za něj řešila problémy a hlavně finanční, kdy má velké dluhy a já nechci aby nás postihla exekuce tak se o to musím starat. Máme tři děti, které studují a musím je ještě dva roky udržet na školách, platím dvojí školné, měsíční náklady cca pět tisíc. Bojím se že je neuživím a nebudou moci dostudovat, také mi hodně ubližuje to že vždycky když je na dně tak mě miluje a když se vyškrábe nahoru už nejsem dost dobrá. Nevím jak dál jsem opravdu psychicky vyčerpaná. Děkuji za radu
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, Slunic-ko24, obtížná rada zvláště proto, že vlastně popisujete problém Vašeho manžela a ne Váš a já nemohu radit Vašemu muži, který se neptá. Alkoholismus málokdy vychází ze svobodného rozhodnutí člověka samotného, jde o vlivy rodiny, kdy se např. těžké události promítají i skrze generace. Paradoxně co nejvíce pomáhá v takových situacích je, když partner „bez problémů“ řekne tomu problematickému – respektuji tvoje trápení a důvěřuji ti, že se s ním vypořádáš jak nejlépe dokážeš. To je ostatně přesný význam svatebního slibu – stát při sobě v dobrém i zlém. Snažit se dělat víc, tlačit partnera k řešením, která jsou – podle nás nejlepší, apod. vede jen ke konfliktům. A teď to důležitější – píšete o problému svého muže, o financích, o dětech… a vůbec nic o sobě. Vím, řeknete – ještě si budu přidělávat problémy se sebou – ale kdo všechny ty problémy přináší? Například co vás přivedlo do manželství právě s tímto mužem? Paradoxně se někdy stává, že když ten „bezproblémový“ partner projeví ochotu vnímat také svoje problémy, pocity, tomu druhému se uleví. Ano, také se někdy stává, že se poté partneři rozejdou. Někdy je lépe hrozný konec než hrůza bez konce. Jedna emailová odpověď ale jistě mnoho nezmůže. Určitě bych Vám doporučil najít pro sebe nějakou podporu, ať už individuální terapii, kurzech jógy či aerobiku či jen kus svojí zahrádky. S obnovenou energií se zvládají problémy vždy lépe. Stejně tak bych Vám mohl doporučit podívat se na svoji a manželovu situaci prostřednictvím rodinných konstelací. Je to metoda nenáročná na čas i finance, nevyžaduje účast obou partnerů a mohla by Vám ukázat proč manžel pije, a jestli a jak mu můžete pomoci. Doporučuji B. Zielhofera (http://www.rodinnekonstelace.cz), V. Kokošku (http://rodkonstelace.sweb.cz/) nebo Věru Kučerovou (www.volny.cz/sedmikraska.li). Držím palce, budu rád za zpětnou vazbu, zda jsem na Vás nebyl příliš přísný Marek Páral
Iris:
Dobry den. Obracim se na Vas s prosbou o pomoc ve vstahu, ktery trva uz 7 let. Ja mam pritele s kterym spolu zijeme. V posledni dobe prozivame ne moc hezke veci. Abych to uvedla na pravou miru, tak muj milovany clovek se mi vzdaluje a nevim jak to mam napravit. Nejvetsi chybu jsem udelala sama, kdyz po hloupe hadce tesne po Vanocich jsem spolikala nejaky prasky. Nebyli skodlive natolik aby to skoncilo brutalne, ale od te doby je mezi nama je vsechno jeste horsi. Jsem asi zariliva i kdyz se pokousim prekonavat tento pocit. Muj pritel je fotograf a porad se kolem nej toci spousta zenskych. Jsou mladsi, hezci… Prave po tom smutnem zazitku po Vanocich on se sblizil s jednou holkou, ktera umi malovat. A tvrdil mi zezacatku, ze ji potrebuje k praci. Potom jsem videla kupony na dobijeni kreditu (na jeji mobil), nasla jsem papiry od internetu (zavedl ji linku), porad mu volala, teda spis prozvanela. On ji to pokazde zavesil a volal ji nazpet. Nekdy volala i o pulnoci, kdyz jsme byli spolu. Podezreni bylo vetsi a vetsi. Vim ze jsem se nekdy neudrzela a byla jsem nastvana ze za ni jezdi, ze travi vice casu s ni, nez se mnou. Za posledni skoro 3 mesice co jsem udelala tu blbost s praskama jsme se hadali nescetnekrat. Zustaval u ni spat. Ale dulezity je ze pred tydnem jsem ho videla jak vystupuje z jeji auta a jak se loucej, byla to sama pusinka. Pritom kdyz prisel domu tak se tvaril jako by nic se nedelo. Samozrejme jsem nemela radost, kdyz jsem je videla a poznal to na mne. Nasledovala dalsi debata o vsem co se mezi nami deje a tehdy mi rekl, ze s ni ji spi a ze je mu s ni dobre. Pac ona neprudi blbyma otazkama a nenadava. Za dva dni to nejak utichlo a zdalo se to byt jakoze normalni, zase jsme se spolu bavili, snazila jsem se nereagovat agresivne, kdyz mu volala a nemluvit o tom co se stalo. Rekl mi dokonce ze tu slecnu sice ma rad, ale ze ja jsem ta zenska ke ktere se vrati vzdycky. Brala jsem to jako omlouvu, doufala jsem ze se s ni prestane stykat. Myslela jsem ze vsechno co mi rekl spatneho – rekl ve vsteku, ze se to nejakym spusobem urovna a da se zase do poradku. Ale dneska kdyz se vratil domu najednou mi rekl, ze abych teda mela klid, tak s ni ukoncil veskery pomer, jak pracovni tak i soukromy. Ze pry brecela a bylo mu ji lito. Ze to je jedna z poslednich veci co udelal jenom kvuli mne, on z toho radost nema. A zase jsme se dostali k tem praskum… Snazila jsem se mu vysvetlit ze jsem v tu chvili uz nemela sily na dohadovani a myslela jsem si ze mne uz nema rad nikdo. Vim, ze jsem asi hodne sobecka, ale to co se stalo stalo se. Nemuzu to vratit zpet a on na to nechce zapomenout. Rika ze po te udalosti se v nem neco zlomilo. Podle neho to byla nejvetsi blbost co jsem udelala a nejsem zrovna na sebe moc hrda. Nemuzu pochopit jednu vec kam se podela vsechna ta laska, ktery byla predtim? Nevratil mne to svym pomerem s tou slecnou? Byla jsem ochotna vsechno zapomenout, kdyz se zase bude chovat tak jak to bylo driv, kdyz se s ni rozejde. Podle jeho slov vypada, ze s tou slecnou zacal jen kvuli tomu co se stalo mezi nami, nebo respektive co jsem udelala ja. Nedivim se jemu. Taky bych se asi netvarila moc nadsene, ale svoji chybu jsem uznala a prosila jsem ho o odpusteni… Sveho pritele moc miluji a neumim si predstavit co budu delat dal bez nej. Po dnesnim rozhovoru rekl, ze si musi nejak usporadat myslenky a ze bude lepe, kdyz odejde na par dni pryc. Ujistil mne ze za zadnou slecnou nejde, ze to mam brat jako pracovni vylet. Da se jeste nejak nasemu vztahu pomoc? Co mam udelat proto aby mne odpustil tu nejvetsi hloupost a aby se mne zase zacal vazit? Jak mam prestat tolik zarlit, nebo aspon nedavat to najevo? Prosim Vas pomozte. Jsem uplne zoufala. Nic jineho mi nejde do hlavy. Uz ani nevim co mu mam rikat, nebo jak se chovat. Jsem opravdu debil a zrala na psychiatriji? Je jeste nejaka sance to vsechno napravit? Prosim omluvte pripadne chyby v textu – nejsem ceska. Nechtela jsem tohle psat verejne, pac se moc stydim za sve ciny, ale prez to moc doufam ze muj dopis nezustane bez odpovede. S uctou a nadeji k Vam Irena.
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, Ireno, ne a ne odpovědět, z Vaší otázky jsem si nedokázal udělat jasnější obrázek o Vašem vztahu. Jen určitou vzájemnou vzdálenost a něco nevyřčeného. Pokus o sebevraždu – i demonstrační – je závažná a nikoli běžná věc, kterou lze jen těžko přejít. A tím nemyslím Vašeho partnera, ale především Vás. Váš partner se může cítit přetížený tím, že po něm chcete, aby za Vás vyřešil něco těžkého, co patří Vám a co možná nechcete moc vidět. Doporučil bych Vám věnovat pozornost sama sobě, je to bolestnější, ale tomu druhému to dá volnost dýchat a rozhodovat se, možná zůstat. Sebevražda i pokusy o ni mohou mít a mívají často také širší pozadí než jen Vaše osobní problémy – rodinné události apod. K tomu bych Vám mohl doporučit např. rodinné konstelace či nějakou delší individuální terapii. Jako rychlou, krátkou a okamžitou intervenci bych Vám nabídl, abyste partnerovi řekla (stačí třeba i jen v duchu pro sebe) – patří k mé důstojnosti, abych si to, co patří mně, nesla sama. Můžete se mu přitom i uklonit a poděkovat mu za to, co pro Vás udělal.
Andy:
Dobrý den, chtěla bych poradit, co mám dělat. Manžel je už třetí rok doma jako nezaměstnaný, a zdá se, že mu to vyhovuje. Dříve byl manažerem a hodně vydělával, a tak říká, že už si své vydělal a že nic nepotřebuje – a také opravdu ne, při ležení v posteli velké náklady nejsou. Já mám takový velký pocit zodpovědnosti, abych vydělávala, protože se mi nezdá správné vybírat na všechny náklady svoje úspory. Vím, že manžel má milion korun, které mi tají a nestydí se žádat peníze na elektřinu atd. ode mne. Kdyby alespoň něco dělal na našem domě, který už mnoho let opravujeme, ale je líný, řemeslníky odmítá a sám moc neudělá. Už jsem s ním několikrát mluvila, ale jemu tento stav vyhovuje. Vstává v poledne, nají se, zase usne, čte a nadává na politiku. nejčastěji slyším dej mi pokoj, nevotravuj….Jen občas mi s něčím pomůže, je to provázeno vždy spoustou řečí a výčitek. určitě nemáme hlad nebo nouzi, něco vydělávám a úspory i bez toho jeho tajného milionu mám, ale není to dobrý pocit. Jsem zvyklá se spolehnout na sebe, že se celý život starám a od nikoho nic nemám, ale když se to týkalo mne, brala jsem to, ale teď mít na krku člověka, který není bezmocné dítě? Domluva nemá cenu, třeba začne donekonečna opakovat „to TY nic neděláš“ – a přitom já třeba právě přijdu z práce. někdy mě až obejde takový divný strach, že můj muž není normální.
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den Andy, zahlédl jsem Vaši otázku v nezodpovězených na InternetPoradně, a protože je to opravdu zvláštní situace, napadlo mě, zda nejde o hlubší problém např. stran manželovy rodiny. Takové věci značně odolávají snahám o nápravu (přesněji – žádná snaha není), ale vás viditelně zatěžují. Navrhuji se na věc podívat ze širší perspektivy prostřednictvím rodinných konstelací. hezké jaro Marek Páral
Sára:
Dobrý den, již skoro rok řeším jeden parnerský problém a nevím si s ním rady, proto prosím o radu. Je mi 22 let a studuji VŠ, od svých 14-ti let do 21 let jsem měla přítele,byl hezký,velmi zábavný,inteligentní,moc jsme se milovali a chtěli být spolu navždy,měli jsme rádi stejné věci,romantiku,společné zájmy,cíle…prostě jsme si vyhovovali,kdyby se nevyskytl jeden problém. Zhruba po 3 letech mě poprvé uhodil za hloupost, a pak už se to tak trochu stalo součástí našeho vztahu,jelokož jsem byla mladá a stále mu to odpouštěla a věřila jeho slibům a omluvám. Byl také dost podobný v chování mému otci. Většina chvil byla krásných,byli jsme jak dvě spojené duše,nikdo nechtěl nikoho jiného,byli jsme spolu denně,ale bylo to jako chodit s časouvanou bombou, která když vybouchla, tak následkem bylo pár modřin a samozřejmě utrpěla i moje psychika.Dlouho jsem ho chtěla opustit,ale vždy jsme se k sobě třeba po pár dnech vrátili….až do doby, kdy si mě jednou našel jeden mladý muž, který by dal vše za to se mnou být, a tak jsem bývalého po 7 letech dokázala opustit. S novým přítelem jsem rok, je velmi hodný,chytrý,inteligentní,velmi chápavý,dost zajištění,né tak hezký jako ten předchozí,ale snažím se teď nezaměřovat se hlavně na vzhled.Velmi brzy jsem se k němu nastěhovala, jelikož si to moc přál a já jsem také nebyla proti a navíc jsem chtěla být v jiném městě než můj bývalý, který by se snažil o jakýkoli kontakt se mnou.Po našem rozchodu, to bylo hrozné,strašně se trápil a nejhorší na tom je, že já také, protože mi stále chybí. Postupem času se to zlepšuje, s novým přítelem mi je krásně a mám ho moc ráda, ale nejde mi nějak k němu cítit to, na co jsem byla zvyklá, a často mi bývá smutno. Bývalý mě stále kontaktuje,prosí ať se vrátím,píše zamilované vzkazy,pláče,je zoufalý.Také zkusil mít vztah s někým jiným,ale nedokázal ji tak milovat,stále mluvil o mě,takže ho opustila. Tak nevím,co mám dělat. Měla bych být šťastná,že mám moc hodného přítele,ale zjišťuju,že některé věci nemáme zas tak společné,že mě tolik nepřitahuje,nebo možná hledám nějaké nedostatky,někdy se nudím a myslím na bývalého a nepřijde mi to správné,chtěla bych ho milovat, tak jako on mne,ale nějak to nejde. Dokonce mě i párkrát napadlo se vrátit k bývalému,ale rozum mě naštěstí drží u mého nového parnera. Snad alespoň trochu pochopíte moji situaci a poradíte mi, protože, pro mne je výběr parnera to nejduležitější,a neumím létat z jednoho vztahu do druhého, a většinou když si někoho vyberu,tak to myslím vážně-napořád, samozřejmě když vše klape. Opravdu nevím jak dál, jestli s novým přítelem pokračovat a říkat si , že je to ještě krátká doba a že se to zlepší, nebo se vrátit k někomu,kdo byl schopný mě bít,ale to že jsem ho opustila byla pro něj taková rána, že už by to nikdy neudělal,…..nevím….Snad jsem Vás příliš tímto „příběhem“ nezdržela a děkuji předem za nějakou radu. S pozdravem Sára
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, Sáro, to je silný příběh. Ano zkušenosti hovoří o tom, že agresivní chování se časem spíše horší než lepší. Současná zavedená a poslední dobou tak medializovaná praxe práce s domácím násilím, které jste uvedla i v názvu otázky, ale vychází z velmi zjednodušeného a jednostranného modelu agresor/oběť. Přitom při hlubším pohledu se ukazuje, že situace není tak jednoznačná a jednoduchá. Proč vám to píšu? Nechi vám rozmlouvat, že jste odešla ani vás obviňovat, že si za modřiny můžete sama, to v žádném případě. Ptáte se ale na výběr partnera a také zmiňujete svého otce. To mi napovídá, že cítíte, že si v sobě nesete něco, co vás může ovlivňovat k výběru „nesprávného“ partnera či dokonce evokovat partnera k násilnému chování (takové komunikační vzorce opravdu existují, nakoukněte například do Berneho Jak si lidé hrají či Co řeknete, když pozdravíte). Představte si například situaci svého současného partnera – má dívku, která tvrdí, jak ho má ráda /i se o tom sama přesvědčuje/, ale přitom stále myslí na jiného, je duchem a srdcem napůl nepřítomná. On neví přesně co, ale cítí, že něco není v pořádku. Racionálně se i on přesvědčuje, že je vše ok, ale uvnitř roste (ničím přece neodůvodněné) napětí. To je situace jako stvořená pro zkratové jednání. Pokud pro nás ten druhý, zvláště náš nejbližší nemá v sobě, v srdci dost místa, hodně to bolí. A zvláště muži to špatně snášejí, reagují agresí, alkoholismem, workoholismem a dalšími nevhodnými způsoby. Doporučil bych vám podívat se na svoji rodinu, na vzorce vztahů mezi muži a ženami. Vhodné jsou k tomu např. rodinné konstelace, které dokáží tyto vztahové nerovnováhy dobře vyvažovat. To byla ale, řekl bych, ta méně obtížnější část odpovědi, odkazující k širšímu pozadí vaší situace. Na to bolestivější a bližší, na lásku, žádná terapie není. První láska je vždycky ta nejsilnější. Každý další vztah je vždy o něco slabší. A každý bývalý partner je navždycky součástí našeho života, nelze zapomenout a kus bolesti z konce je přítomný už napořád. Není to ale konec lásky či vztahů. Je možné partnerovi poděkovat za všechno dobré, podělit se napůl o všechno těžké a v dobrém si nahlas říct, je mi to líto, ale je to opravdu konec. A pořádně si pobrečet. I novému partnerovi je potom možné říct – on byl pro mě důležitý, patří tak trochu ke mně. Z vašeho současného vztahu mám dojem, že jde tak trochu o útěk před bolestí a samotou, která přišla s koncem prvního, dlouhého a intenzivního vztahu. Nu, snad, držím palce, hezké jaro Marek Páral http://konstelace.arcs.cz
lobcob:
Dobrý den, Prosím co mám dělat, když žena psychicky ubližuje mě manželovi, a skoro stále se hádáme. Dochází mezi námi také k fyzickému násilí. Spíše žena v návalu zlosti na mne vlítne a vyhrožuje, fackuje, bouchá pěstmi.U tohoto chování jsou děti 4 a 2 roky. Nevím jak tuto situaci mám řešit a hlavně na koho se obrátit. Snažil jsem se to řešit domluvou, i pár fackami, aby se srovnala, ale je to horší a horší. Neustálé výtky a častování mě, že toto nedělám a že jsem špatný otec a tak dále. Pokud se dostaneme do jakéhokoliv konfliktu, tak jen řve, že za to můžu já manžel, a že mě vyhodí … Chová se strašným způsobem. Nevím jak od tohoto chování uchránit děti, které jsou svědky, těchto krutých sporů. Už jsem navrhoval manželskou poradnu a bylo mi řečeno, „ psychiatra potřebuješ akorát ty debile“ . No mohl bych pokračovat v delších nechutných scénách mé ženy, ale to bych tu strávil hodně dlouhou dobu. Hodně mě to trápí, nechci aby děti byli vychovány takto zlým člověkem. Ona štve děti proti mne a strašně se tomu směje. Je večer a děti povídají co budou dělat, zítra. Mamka jim slíbí, že hned ráno půjdou ven na pískoviště a že se projdou. Takhle odbude děti, něčím, co by pro ně, bylo zajímavé a má od nich klid. Druhý den ráno děti budí tatínka cca v 7:00 a žádají ňamku, mají hlad, a tak vstanu a jdu jim dát snídani. Pokouší se vzbudit mamku 8:00, ale ta je odporoučí za tatínkem. Tatínek s dětmi posnídá a jdeme si společně vyčistit zuby, učesat, udělat ranní hygienu. Děti si začnou sami hrát. Mamka se ráčí probrat, a jde si udělat snídani, na děti se usmívá a na tátu bručí, odsekává, nekomunikuje, urážlivě odpovídá. Děti chtějí ven a tak mamka jim navrhne, že jim pustí pohádku ( aby se jich zbavila – je to to nejednoduší co může udělat ) a sama si jde číst knížku. Pak zjistí že je 9:00 a že musí vařit, a tak říká dětem, že se ven nepůjde. Mamka oloupe brambory. Přichystává s dětmi hračky a bábovky na pískoviště a po urážlivých řečech o neschopnosti a debilitě tatínka se chystají ven. Než odejde říká mě , tátovi, uvař oběd, máš to přichystaný, na čemž jí odpovídám, neuvařím, uvaříš ty,po těchto pár slovech se na mě vrhá před dětmi a vztekle s vyceněnými zuby, rukou mě škrtí pod krkem se zarytými nehty do ohryzku a mačká, mě uráží slovy hajzl, debil, kretén, neschopný čurák, parchant, idiot, atd. Že neuvařím a tak dále. Najednou otáčí a mstivě odpovídá, že žrát nebudu a běda, jak se dotknu jídla. Říkám jí aby se uklidnila, a ona nato, že se mám uklidnit já. Děti na chodbičce to vidí a křičí na mamku:,“ nech taťku, nezlob maminko“. Maminka se otáčí k dětem a úsměvem na rtu jim odpovídá:,“ tatínek je hajzl , zlobil víš!“ Odchází ven. To se stalo dne 20.7.07 Šel bych s dětmi já, ale jsem v pracovní neschopnosti – marodím. Toto je jen zlomek, toho, co se děje u nás v rodině. Jelikož to není první případ, jejího chování, pro mne nerozumného obracím se na Vás o radu jak z kola ven. Uvažuji o rozvodu, ale nechci, aby děti vychovávala ona má žena. Po zkušenostech, které jsem nabyl bych byl velice nerad, aby jim tento špatný výchovný přístup ona vštěpovala do hlav a tak vychovala děti. Děkuji za odpověď Josef
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, pane Josefe, pomoc emailem je pro vás oba rozhodně málo. Odmítá-li manželka navštívit rodinnou poradnu či psychologa, udělejte to Vy – ukážete jí dobrou vůli, překvapíte ji, usnadníte jí tento krok, a tak ji možná přesvědčíte. Ostatně první správný krok tímto směrem jste právě udělal. Také si můžete promluvit o párové terapii, ale to už by vám případně navrhli v poradně. Práci na vzájemné komunikaci může začít kterýkoli z vás a podílet se na ní nakonec stejně musíte oba. Pokud se zlepší vztahy a komunikace mezi vámi rodiči, přinese to dětem okamžitý užitek. Snaha děti chránit před tím druhým či je proti druhému štvát, jim jen ubližuje, ať je sebelépe míněna. Oba jste jejich rodiče a děti vás také oba potřebují, ať už jsou mezi vámi jakékoli spory. s pozdravem Mgr. Marek Páral
clovek:
Dobry den, mojim problemem je vztah mezi mnou a zivotem. Necely rok po mem narozeni me infekcni nemoc na nekolik dni oddelila od me matky. Do pameti se mi vryl muj neukojitelny narek kdyz me nemocnicni sestry nechaly divat z okna jak moje matka odchazi. Asi 2 dny jsem jenom hlasite kricel a plakal a pak me ovladl obrovsky strach, ktery se mi ale absurdne zdal milosrdny a ktery nezmizel ani kdyz si me matka po tech nekolika dnech vyzvedla. Pri dalsim rustu jsem citlive vnimal realitu, dobre si to pamatuju jak jsem byl fascinovan svetem, ale jakykoliv muj projev a tedy kontakt s nim ve mne vyvolaval strach. Dnes mi to pripada, ze to byl a je strach z vlastni identity a zivota. Pamatuju se jak jsem zavidel pri spolecnych hrach ostatnim detem jak se naplno smeji a hraji, ale ja jsem byl tim strachem svazany a citil se bez mamy nablizku nesmyslne ohrozen. Jedine bezpecne jsem se citil doma. V 6 letech jsme se prestehovali s rodici a o 2 roky starsi sestrou na vesnici k prarodicum z matciny strany. Krome nich zili v dome jeste 2 matcini bratri. Chodil jsem normalne do skoly, snazil se mit kamarady, ale stale jsem se bal vlastni identity, zivota a tedy i vztahu. Touzil jsem delat s kamarady veci, jako ostatni, ale zaroven jsem se je bal delat. Tehdy jsem ten rozkol nechapal a veril jsem ze se to musi jednou zlomit. Doufal jsem ze samo od sebe. Dneska si uvedomuju, ze to by znamenalo nalezt svou dusi, doslova ji citit a zivot zit, ale na druhou stranu taky postupne navzdy ztratit pocit bezpeci, ktere predstavovala pritomnost matky. Bohuzel strach vzdycky zvitezil nad touhou po plnem zivote. Nasi stavili dum, takze na nas decka nemeli mnoho casu a nejblizsi vztah jsem postupne navazal se svou starsi sestrou. Samozrejme platonicky. 🙂 Ani s moji nejblizsi rodinou nebylo zrejme vsechno v poradku. Deda mel chovani ditete – urazlivy a casto vztekly a matcini bratri spachali nezavisle na sobe sebevrazdu. I jeji posledni 3. bratr nezvladl zivot a upil se k smrti. Sam, svobodny, nikdy ani nechodil s divkou. Aniz jsem si to tehdy uvedomoval, staval se ze mne snilek a snil jsem o jine realite. Proste ruzove. Postupem casu, kdy jsem videl jak ostatni kamaradi sílí a dokážou se i porvat o úspěch, vysnil jsem si, ze i já budu mít v živote úspěch a pocit hodnoty. Jak uz to vsak pri vznikajicich komplexech u cloveka byva, chtel jsem obrovsky uspech a pokud mozno hned. To samozrejme neni realne mozne a tak jsem stale vice unikal od stretu s realitou. Jedine co me asi drzelo od uplneho silenstvi a davalo mi drobek duvery ve mne byla moje vnimavost a logicke mysleni (Vubec jsem se nemusel ucit. Pamatoval anebo jsem si odvodil vyucovanou latku a prospival jsem velmi dobre.) V mezilidskych vztazich jsem vsak uspech nemel zadny. Pouze, myslim si, a ted si opravdu nejsem jisty, jestli tomu muzu verit, az neobvyklé predpoklady byt uspesny. Dívkam jsem se vetsinou hodne libil, aniz jsem trenoval, hral jsem dobre fotbal, hokej, Reprezentoval jsem skolu na nekolika sportovnich i znalostnich soutezich a i bez nejmensi pripravy, jsem se umistil dobre. Mel jsem i fyzickou vytrvalost. Moji ucitele mi vycitali ze jsem ztraceny talent a nekolikrat si zvali rodice, kteri ale nevedeli co se mnou, protoze ja jsem si to, ze si v sobe nesu nejaky problem nechtel pripustit. A strach z jakehokoliv neuspechu me vedla k tomu, ze jsem se schovaval za t
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, možná je to technická chyba, možná nějaký vyšší záměr, že váš dotaz končí vpůli věty a vlastně bez vyslovené otázky. Trochu jako nedokončený příběh, jaké dávají psychologové dokončovat svým klientům, aby se o nich něco dozvěděli:) Já bych ale nerad dokončoval váš příběh, to je na vás. Jen možná pár poznámek. Ať už byl váš vstup do života jakkoli obtížný (a v socialistických porodnicích to byla celá podobně postižená generace), přežil jste to a dokázal jste být úspěšný v mnoha oblastech. Z jiné strany by se na to dalo dívat jako na překážku, které překonáním jste zesílil a mnohé se naučil. Setrváváním u popisu strastí člověk sílu ztrácí, místo aby ji získával z onoho faktu, že přežil a teď je tady a může se svými životem nakládat po svém. Možná by nebylo od věci se podívat na celé své dětství a říct „děkuji, přijímám tě takové jaké jsi bylo.“ To samozřejmě znamená připustit si i to, že v sobě máte smutek a potřebu i strach z jejího nenaplnění. Člověk se vždy nejvíc obává toho, co nejvíc potřebuje. Až vás příště v blízkosti přítele či dívky přepadne panika, úzkost, smutek či jakékoli pocity, přijměte je a zůstaňte s nimi s oním člověkem. Pokud to bude opravdový přítel, pokud to bude opravdu dívka pro vás – přijme vás i s těmito pocity. A ony budou moci odeznít. Pokud zmiňujete sebevraždy a alkoholismus v matčině rodině – může tam být nějaká velká zátěž, která vás také ovlivňuje – je dobré se na takové věci podívat např. prostřednictvím rodinné konstelace. Držím palce v reálném světě a přeji hezké léto, Marek Páral PS: občas se zasnít je také dobrý návod k přežití:)
xyz:
S manželem máme problémy. Máme 18 měsíčního syna. Manžel je plně zaměstnaný, neboť podniká, já jsem na mateřské dovolené. Nedávno jsem dokončila vysokou školu. Připadá mi, že už spolu nemůžeme žít. Denně má výbuchy vzteku, kdy na mě řve, vše možné mi vyčítá (nevydělávám, nemám nic na práci, jsem neschopná…). Já myslím, že neoprávněně. Pokaždé to obrečím, což ho ještě víc naštve. Věřím, že na tom mám velký díl vinny, jelikož v sexu si moc nerozumíme. Určitě nejsem frigidní, ale tak nějak mě nepřitahuje. Nebo mně spíš vadí, že se to řídí podle něj, když on má čas a chuť. Nedávno jsem od něj odešla. Tehdy naše problémy ventiloval své matce (i když asi nezáměrně), která mě s křikem přišla vyhodit. Za tři měsíce, poté, co jsme si slíbili, že se oba změníme a bude vše dobré, jsem se vrátila. S tchýní si nerozumím a navzájem se ignorujeme. S manželem začínáme zajíždět do starých kolejí a já nevím, jak tomu zabráni nebo co dělat.
Páral Marek, Mgr.:
Milá xyz, je výborné, že jste učinila první krok z vaší situace a napsala na InternetPoradnu. Sama ale určitě cítíte, že několik emailových řádků s nejistými dohady, které vám můžeme nabídnout v odpověď na váš krátký popis situace, je málo. Cítím, že potřebujete hmatatelnější oporu či přímo pomoc. Z toho mála faktů, které vyčtu z vašeho dotazu mám za to, že se snažíte více než dost. Mateřská je „dovolená“ pouze podle názvu, to ví každý, kdo k tomu mohl i jen přičichnout, a ještě u toho dokončit školu… Nemyslím také, že by příčinou měla být sexualita, ta většinou odráží vztahové problémy, a teprve zpětně se na sex vše svádí. Pravděpodobněji jde o hlubší vlivy. Například mi není jasné, zda bydlíte u manželových rodičů, což je většinou značně riziková konstelace. Jeden z mých dojmů také byl, že se nezmiňujete, zda manžel nemá pracovní problémy, nějaké neúspěchy, necítí se přetížený, neuznaný, osamělý – zda všechno to, co vyčítá vám, nevyčítá spíše sám sobě? V tomto může pomoci i obyčejný rozhovor, když každý z páru vidí obtížnou situaci toho druhého a pochopí, že jsou na tom oba stejně, že jsou oba na jedné lodi. Každopádně bych vám i tak doporučil vyhledat radu a pomoc osobnější například v některé manželské poradně. Pokud byste měla podezření na vlivy manželovy nebo své rodiny, pak bych doporučil rodinné konstelace, které mohou ukázat, komu ony výbuchy vzteku, které neoprávněně odnášíte, patří. držím palce Marek Páral
Hromotluk:
Dobrý den, obracím se na Vás s prosbou o názor na můj „problém“, jestli se problémem dá nazvat. Je mi 29 let, mám za sebou vysokou školu, daří se mi v pracovním životě a na nedostatek přátel si nemůžu stěžovat. Jen v partnerském oblasti to trochu pokulhává. Možná jsem zaspala ten správný čas, kromě krátkodobých známostí jsem v podstatě neprožila žádný delší partnerský vztah a můj sexuální život se rovná nule. Ráda komunikuji s opačným pohlavím, ale většinou vše zůstává v kamarádské rovině.Ne, že bych snad byla příliš náročná, ale málokterý muž má v sobě to správné charisma a přitažlivost. Nebojím se někoho oslovit nebo udělat první krok, většinou to ale ztroskotá na jeho neochotě se na někoho vázat…V dětství jsem zažila neharmonický vztah s nevlastním otcem, možná jsem v pubertě měla zvláštní pohled na muže obecně a to byl kámen úrazu. Přece jen už nejsem nejmladší a ráda bych se někdy s někým usadila. Prožít život sama by bylo smutné.
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, z toho, co píšete, zdá se mi, se nedá usuzovat vůbec na nic. Nebo že by možná i to mohla být nápověda? Nechcete o sobě povědět ani jen málo? Pustit chlup, jak se říká, takže přestože píšete pěkně, srozumitelně (aneb komunikujete přátelsky), nemám se čeho chytit. A vězte, že ke druhým nás krom těch charismatických, ukázkových částí osobnosti, přitahují často právě ty nedokonalé části, chyby, ve kterých poznáváme sami sebe, temné hlubiny, které nám nastavují zrcadlo, či právě ty zranitelné části, které schováváme i sami před sebou. A také – život s někým dalším nás neustále vystavuje vlastní nedokonalosti a zranitelnosti, i nám připomíná všechno z minulosti, co bychom rádi zametli pod koberec. Vztah s otčímem může mít jistě vliv, ale spíš bych se ptal na otce, který tedy asi chyběl, na to, jak o něm mluvila a mluví vaše máma, zda se stýkáte v současnosti… Naše vztahy jsou ovlivněny rodinou v opravdu základní míře a mohou jí být mnoha způsoby také blokovány. A tak, ať už jsem blízek pravdě či ne – to nemohu z vašich pár vět soudit, rozhodně bych vám doporučil podívat se na svoji situaci prostřednictvím rodinných konstelací, které jsou pro tyto případy výborné – dokáží vám dát porozumění i přinést změnu. I jiné způsoby sebepoznání vás mohou posunout z vašeho pustého ostrova – a nakonec tím největším sebezpoznávacím výletem je právě partnerství. Držím palce a hezký konec léta, Marek Páral
Daniela:
Dobrý večer, obracím se na Vás s prosbou o informace týkající se rodinných konstelací. Něco málo jsem si přečetla v diskuzních forech, ale v otázkách, které mi zatím nejsou jasné se raději obracím na Vás. – Je práce s tímto rodinným systémem náročná? (Myslím psychicky náročná) – Může se do sestavení rodinných konstelací zapojit i *začátečník*, který je navíc psychicky labilní? – Co všechno se dá rodinnými kostelacemi ovlivnit? Děkuji za odpověď. Daniela
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, Danielo, na Vaše otázky by nejlépe odpověděla přímá zkušenost. Můžete být klidná – i jako neznalá můžete přijít i se jen podívat – můžete odmítnout hrát, ale i v roli samé máte vždy naprostou svobodu říci dost, vystoupit z ní nebo dokonce opustit seminář. K takovým věcem ale dochází výjimečně, každý v sobě máme citlivé váhy, které nám říkají, kolik ještě sneseme a kolik už ne, a jen tam nás pustí. Dobrý lektor vás nepovede za Vaše hranice. Navíc můžete začít třeba jen krátkým večerním seminářem. Náročné konstelací umí být, to ano, ale říkám vždycky „lepší hrozný konec než hrůza bez konce“. Dlouhodobé vyhýbání se řešení je nakonec mnohem náročnější (somatizuje se např. do nemocí) než krátký intenzivní čin, který nakonec vůbec nebolí tak, jak jsme čekali a dokonce není ve své podstatě nijak zlý, naopak, můžete pochopit, že i to zlé je často jen láska nepochopená, zapomenutá, schovaná. Vaše „psychicky labilní“ čtu jako „krok vpřed a hned zase zpátky. V prostředí skupiny, kde vzájemné otevírání vytváří pocit bezpečí a důvěry, můžete možná udělat ten krok, který si uvnitř už tak dlouho učinit přejete. Nechci vyjmenovávat, co všechno konstelace mohou, jistě bych něco zapomněl. Vždy se snažím důvěřovat vnitřní moudrosti klienta, který za mnou přichází – a u Vás považuji za důležité, že pokud Vás konstelace již nějak zaujaly, pak zřejmě někde cítíte, že by Vám s Vaším trápením právě ony mohly pomoct. Rodinné konstelace nejsou všelékem, avšak mohou přinejmenším nastartovat změny v opravdu kterékoli oblasti Vašeho života. Doufám, že Vás moje odpověď uspokojila – nebo možná ještě o malinko více rozjitřila pro tuto hlubokou, dobrou a láskyplnou práci. Marek Páral PS: při výběru lektora dejte hodně na svoje pocity, zda důvěřujete, zda se cítíte bezpečně. Doporučuji Bhagata Zielhofera, Vladimíra Kokošku, Věru Kučerovou…
Marie:
Dobrý den, Můj problém je „ MOJE MANŽELSTVÍ !“ Je mi 32 let,manželovi je 34 let.Jsme spolu už 15 let a z toho 10 let manželé.Máme krásné ,zdravé děti 5 a 2 roky.S manželem jsme měli krásný vztah jak před svatbou,tak po svatbě.Moc jsme chtěli miminko,trvalo nám rok,než jsem přišla do jiného stavu.To nás o to více spojilo.Vše bylo krásné,starala jsem se o chlapečka,o domácnost,navíc jsem chodila denně na přivýdělek na hodinu uklízet,aby se náš finanční rozpočet trochu obohatil.Manžel chodil do práce,v ničem nebyl omezován.Chodil na tréninky,v pátek s kamarády na pivo.Vše se zdálo v pořádku.Já byla doma s dítětem a ani mi nevadilo,že nikam nechodíme.Nic neobvyklého jsem nepozorovala,jen poslední dva roky mi bylo divné,že manželovi nevadí,že spolu spíme tak 2x do měsíce.Vždy mi odpověděl,že jsme nebyli ani jeden nikdy nijak náruživí a že chápe,že jednou jsem unavená já a jindy on.Byl vždycky povahou chlap,za kterého bych v oblasti nevěry dala ruku do ohně.(A podle mínění přátel i ostatní).Proto jsem byla s touto odpovědí spokojená a i když mě to po večerech trápilo,nijak jsem to neřešila.Před 2,5 lety jsme se rozhodli mít druhé dítě.Dceruška se nám povedla hned a já byla šťastná těhotná žena.Vše bylo podle mě v pořádku a já se těšila na miminko.V dubnu tohoto roku jsem však zažila šok. Přišla mi SMS od milenky mého muže,ve které si mi vylévala srdíčko,že to neplánovali,že jim šlo pouze o sex,ale pak zjistili,že bez sebe nemůžou být.Jejich vztah trval 3 roky.(Dcerce jsou letos v září 2 roky).Manžel mi vše přiznal a s milenkou to skončil.Neděla jsem mu žádné scény a možná proto se nám brzo podařilo naše manželství obnovit.Vím,že na tom nesu vinu i já,jelikož jsem byla více matkou než manželkou a tak jsme mu odpustila.Uvěřila jsem jeho řečem,že už to nikdy neudělá,že je potrestaný do smrti a že když se nám zase začne něco nepozdávat,že o tom budeme mluvit a snažit se to hned vyřešit.Co mě ale ranilo bylo to,že mi řekl,že není nevěrník který se bez výčitek vyspí s nějakou ženou a druhý den ji nezná,on by se bez citů s ženou milovat nemohl a že miloval dvě ženy najednou mě a ji.Podle jeho názoru je horší podvádět manželku každý týden s jinou , než podvádět ženu 3 roky s jednou ženou ,kterou má rád.Pro mě je horší vědět,že ji miloval a podváděl mě s ní a navíc v té době chtěl mít se mnou druhé dítě a počít ho,být u porodu a do jeho 1,5 roku mít milenku.Prý mi to chtěl říct sám,ale bál se,že ho vyhodím.Sama se sobě divím,vždy jsem měla názor,že se nevěra neodpouští a že bych se hned rozvedla,bez ohledu na děti.Mýlila jsem se,odpustila jsem a znovu uvěřila.Protože byl od května 3 měsíce doma po operaci kolene,vše nám klapalo.Sice mi často vyprávěl o té druhé,jaké má problémy a v podstatě se ji zastával,že má těžkej život,že to má těžké s rodiči,nikdy neměla normálního přítele,je bulimička a že mu vyhrožuje,že si něco udělá.Psala mu,ať se vybouráme celá rodina v autě a že nás všechny nenávidí a ještě dosud mu někdy zatopí.Je to jeho kolegyně z práce.To bylo za náma,ale v srpnu jedné krásné soboty jsem já s dětmi a babičkami jela na výlet a manžel zůstal doma.Pro dlouhou chvíli šel ve 14hod.navštívit kamaráda výčepního a opil se.Stále mi ale psal SMS jak mě miluje ajak se na mě těší.V 18hod. jsem mu volala ať už jde domů a on,že mě miluje a že ještě jedno pivo a jde.Ve 20hod. jsem mu volala znovu a poprvé jsem se ponížila a brečela do telefonu,ať jde už domů,že ho miluju a že ho potřebuju.On na to ať neblázním,že dopije a jde a že mě miluje.Stále nešel a nebyl na signálu,tak jsem to nevydržela a poslala jsme za ním jeho bratra.Ten ho nasměroval domů,viděl,jak si manžel bere kolo a jede směrem domů.Zavolal mi,ať ho každou chvíli čekám.Čekala jsem do půl noci,Zase jsem volala bratrovi a ten mi ho přivedl ve 2hod.ráno domů.Byl tak opilý,že hned usnul.Když jsme mu pomáhala z oblečení vypadl mu telefon a na něm blikala SMS od Lucie.Má nalomená důvěra mě přiměla si zprávu přečíst a tak jsem zjistila,že psal nejenom mě,že mě miluje,ale i Lucii : „Lucko,chci tě se vším všudy a jestli ze sebe udělám kreténa,tak mě to bude mrzet.Moc.MTR-mám tě rád.“Tuhle SMS mám v hlavě do posledního písmene.Lucce jsem odepsala za sebe a trpěla do rána,až se probere.Nejdříve zatloukal,ale pak se přiznal.Byl prý opilý a nic to neznamená,je to jen kamarádka,bla bla bla.ic s ní nemá a nechce mít.Zase jsme o tom mluvili a on slíbil,že to skončí,přestože stále tvrdil,že je to jen kamarádka a že spolu nic nemají.Lucka mu další den poslala SMS,že to končí,že ho má ráda,ale on jí je moc vzdálený a že se nechce trápit.Manžel mi SMS ukázal.Musel to jít ale skončit osobně asi za 3 dny.Pak mě bral každý víkend na nějakou akci s přáteli,byl ke mně milý a stále říkal,že mě má moc rád.Jen v pátek chodil s kamarády.Jenže nic neskončilo,stále si psali a on pro ni ode mě zjišťoval,kde je pohotovost,nabízel ji,že ji odveze a mě to sděloval,jako že je vše v pořádku,že má o ni jako kamarádku starost,protože se znali dva pátky a ona mu hned řekla,že má rakovinu atd.Chvíli jsem to přehlížela,ale teď už nemám sílu.Chtěla jsem,aby si s ní nepsal,protože mě to ubližuje.Jenže on stále opakuje svoje.Nic s ní nemám,je to moje kamarádka,nikoho tu skoro nezná,protože se před půl rokem přistěhovala.Má ji rád,protože má rád hodně lidí,kamarády, jiné kamarádky,rodiče a mě teda nemiluje,ale má mě strašně moc rád a chce být se mnou.Pak přijde jednou z hospody a že mi musí něco říct,že šel s Luckou domů a 2 hodiny spolu povídali na zastávce.Jako že je upřímnej,tak ať to vím.Jindy zas ze zapíjení kamarádova miminka stále píše a volá jak mě má rád,pak ve 3hod. že už jde domů,za ¼ hodiny volá,že potkal kámoše a jde s ním na ještě jedno pivo a že je za hodinu doma.Pak už telefon vyzvání,ale protože si vypíná zvonění telefon nebere.V 6:30 je doma jako na koni a že byl u kámoše na kafi,pak ještě dodá,že tam byly dvě slečny,ale že je nezná,ale jen pili kafe.Tyhle řeči mě moc ubližujou.Jiný dny si to uvědomí a omlouvá se,že se tak ke mně chová,ale že má jen mě a že je vše v pořádku.Už se to o něm a tajemné slečně začalo povídat i po městě.Vyvrcholilo to tuto středu.Šel cvičit a pak s kamarády do hospody na fotbal.Psal že mě má rád a že se těší,že až přijde,že na něj budu čekat v našem pelíšku.Pak ve 23hod.volá,že už jde domů a že mě má rád.Za hodinu je opět nedostupný,jelikož se musel stavit v hospodě bez signálu.Přišel v 1hod.,sedl si ke mně na postel a začal,že má velkej problém.V klidu jsem se ptala jakej,zase si začal vymýšlet že s telefonem a pak řekl,že s Lucií.Tak jsem se ptala dál,pořád to obcházel,že mám asi pravdu,když říkám,že pokud si s ní bude dál psát a vídat se s ní,tak to neskončí a ukázal mi rozzlobenou SMS od bratra,kterému už došla trpělivost a napsal mu:“Ať se vykašle na tu ku..a je se mnou a s dětma“Byl z toho dost špatnej,ae stále opakoval,že s ní vážně nic nemá a že tohle město je hrozný,jak každý každého pomlouvá.Ještě asi hodinu jsme to v klidu rozebírali,ale on si stále protiřečí.Jednou říká,že už ho ona nechce,že mu to řekla,když se ji na to ptal,ale ona se na jeho postoj neptala.Pak zas řekne,že hledá muže pro rodinu a svoje 3 děti(je rozvedená 27) a že ji nejde o sex a že kdyby on chtěl,tak ho hned bere.Pak slíbí,že jí řekne,že chce být jen její kamarád,aby si nedělala marné naděje a pak zase,že ji nic říkat nebude a že si budou pořád psát,protože je to hodná kamarádka.Druhý den s ním chtěl mluvit jeho bratr,ptal se mě,jestli mi nevadí,když mu všechno řekne.Byla jsem ráda,že spolu budou mluvit.Popravdě jsem jeho bratra o to požádala.Celý den byl na mě zase milí a chápaví a sám řekl,že je vůl,že mi ubližuje,ale že mě má fakt rád a že chce být se mnou…Když se vrátil z rozhovoru,vše mi řekl,že ho překvapilo,že z toho je brácha špatnej snad víc než on.A že s nima máme jet na společný víkend bez dětí a zase jsme si v pohodě o všem popovídali.Bratr mi pak volal,že je snad vše v pořádku,že i jemu řekl,že s ní vážně nic nemá,ať jsem v klidu,že ho ohlídá.Dnes jsem byla celý den v klidu,manžel si vzal dovolenou,aby byl se mnou a s dětma a celý den byl zase milí a pozorný.Když jsem šla do krámu,tak po návratu říkal,jak se mu stýskalo,tak jsem mu řekla,ať dnes nikam nechodí(je pátek),že to pro mě bude ten největší důkaz,že mě má rád.Jen se usmál a bral to jako můj vtípek.Dnes nespal ani nevolal.Já na něj čekám a nechápu,proč o něj po tom všem ještě stojím.Říkám mu,ať klidně jde,že v manželství bez lásky nechci žít a že se budeme trápit oba.Zeptá se,jestli to já chci,řeknu že ne a on taky že ne.nabízím mu volnost,ale on nechce.Jsem bezradná a potřebuji poradit od někoho,kdo tomu alespoň trochu porozumí:Prosím Vás o radu,co mám dělat dál? Děkuji Omlouvám se za nesrozumitelnost mého psaní.
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, Marie, vzhledem k tomu, že jde o problém jak dlouhodobý, tak aktuálně vyhrocený, je emailová rada příliš málo. Obrátil bych se na manželskou poradnu. Víc než radu možná potřebujete oporu a podporu. Obávám se jen, že rozhodnutí bude na vás, muži se v takových případech rozhodují pouze z donucení. Nejraději by šli cestou, která nikoho nebolí, ale taková v tomto případě není. Sama asi vidíte, že snaha vše urovnat, zahladit věci spíš zhoršuje a trápení protahuje. Držím palce vám oběma Marek Páral
Pavlínka:
Dobrý den, v internetových diskuzích jsem četla o rodinných systémech. Zajímalo by mě, jestli je možné pomocí rodinných konstelací najít odpověď na otázku – proč si vybírám stále stejný typ partnera 🙁 Jsem z toho už dost nešťastná, tak jsem se rozhodla se tomu věnovat. Třeba když najdu důvod proč se tak děje, možná se nějak přeorientuji..Poradíte mi? řekněte prosím že to bude OK. Děkuji. Pavla
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, Pavlo, ano, rodinné konstelace mohou velmi jasně osvětlit, co že to vlastně hledáte ve svých partnerech. Ba dokonce Vám mohou ukázat cestu ven z Vašeho bludného kruhu. A to narozdíl od jiných terapií velmi rychle, rázně a názorně, zároveň však citlivě. Neváhejte a vyzkoušejte, dodal bych ještě, neboť teorie či četba „o konstelacích“ je proti konstelacím samotným neúčinná (dobrá je na následné porozumění). Při výběru lektora dejte na své pocity, důvěra k danému člověku osobně je důležitá, dobré je také několik konstelací nejdříve vidět, zahrát si v nich, a pak si teprve nechat postavit vlastní. Skočit do toho po hlavě rovnou může mít ale také svoje výhody. Osobně doporučuji Bhagata, Vláďu Kokošku nebo Věru Kučerovou. Že to bude OK bych Vám řekl rád, ale tím bych Vám bral motivaci ke změně. Někdy musí být hůř, aby pak mohlo být lépe. Hezký den, Marek Páral
Lucie:
Dobrý den, obracím se na Vás s prosbou o radu ,zda má efekt řešit, dlouhodobý problém ,kterým se již dlouhá léta zaobírám. Začalo to dětstvím …narodila jsem se předčasně,dlouhou dobu jsem strávila v nemocnici, s malou šancí na život . Po propuštění do domácí léčby ,mi bylo půl roku, byla jsem nechtěné dítě, matky ,která v té době měla 18.let a otce , jenž si ji vzal z důvodu těhotenství. Rodiče na mě moc netrpěli ,otec občas si se mnou hrál, mamina se starala ,ale co si pamatuji měla jsem neustále pocit , že jsem trpěná nikoliv chtěná. Nejvíce se starala moje prababička , tam jsem skutečně cítila vřelou lásku a milé jednání , bývala jsem u ní často. V mých šesti letech přišla na svět ,má sestra,která se stala , maminčiným miláčkem….byla hodná , zdravá, milá , mazlivá . A mně začal čas , kdy mi bylo nejdříve říkáno , ona bude jiná než ty,bude chytrá , bude lepší , je i jako miminko šikovnější(aby ne, sestra neměla DMO) V třech letech života sestry si otec našel jinou paní a založil jinou rodinu.O mě a mou sestru jevil zájem velmi sporadicky . Mamina rozvod brala jako životní tragédii a dlouho jí trvalo , než se s tím vyrovnala. Povinnosti spojené s domácností a hlídáním sestry,tak padly na mě..mamina chodila do práce já dělal domácí práce , nákupy ..atd. Stále jsem slyšela to jak je sestra jednička, jak je hezká a líbivá a jednou to někam dotáhne ..narozdíl ode mě, navíc matka špatně snášela že se mi stýská po otci ,alespoň po té troše pozornosti a mstila se za to. Za každý sebemenší prohřešek následovalo bití vařečkou… Tenkrát jsem si myslela , že to tak chodí všude, heslo mojí maminy bylo , že nevychované dítě doma nechce a škoda rány která padne vedle..bohužel to heslo platilo jen pro mě. Zvykla jsem si na to že jsem k ničemu, a začla jsem postupně matku i sestru uplácet dary..šetřila jsem kapesné , brigády jsem dělala , nevedlo to k ničemu . Školní prospěch jsem zlepšila , opět žádná spokojenost, žádná pochvala jen slova ..jsou i lepší…málo se snažíš. V lékařské kartě , jsem se dočetla dvakrát zápis z nemocnice, matka žádá o prodloužení hospitalizace, z důvodu že na dceru nemá čas. Jsem teď sama mámou a tohle bych svému synovi neudělala. Kdykoliv se vyskytl nějaký problém věřila víc ostatním než mě… Je to všechno ve mně, nevím zda si s ní mám o tom všem promluvit, zda kousnout do toho kyselého jablka a nebo dál dělat že je to OK, že je vše smazáno a zapatláno…a jede se dál. Málo se stýkáme, o vnuka jeví zájem jako babička, hmotně hodně ,citově po málu… Když něco z té doby nakousnu, okamžitě spustí slzy jak na povel a proud výčitek a toho jak k ní byl svět zlý a jak ona se rozvedla dvě děti na krku měla….Já už prostě nevím , je mezi námi bariéra, já ji neumím přejít ani obejít , zvláště teď když mám syna…a vím ,že máma by měla být přístav kam se dítě rádo vrací. Máte pocit , že tím ,že si to vyříkáme naplno..neb obě víme oč jde,se něco změní ?? Nebo se má prostě nějak smířit s tím , že vyříkáni si to by stav jen zhoršilo… Děkuji Vám nejen za radu ,ale i za čas a ochotu dočíst celý dopis až sem.
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, Lucie, je to obtížné, ale ne marné. Co je z toho celého, co mi píšete, cítit – že vaše máma je velmi nešťastná. Dokonce tak, že pro svoje neštěstí neviděla (a asi stále nevidí) neštěstí a bolest, které způsobuje druhým, Vám. Je možné, že pokud jí o tom povíte, že se něco změní, ale nejsem si jistý, jestli je to ta správná cesta. V tak obtížném vztahu je těžké být jasný, říct to, co je třeba a nesklouznout přitom do výčitek, obviňování nebo naopak utěšování, sama to zmiňujete, že máma nedokáže nic takového slyšet. Bolí ji to. Možná by byla cesta to mámě napsat v dopise, kde si můžete vše uspořádat v klidu. Ale ani to není to, co by Vám hlavně mohlo pomoct. Máma Vám ublížila a nebylo to od ní dobré, ale setrvávat v roli oběti i nadále Vás neposílí. Možná jste se díky tomu něco naučila – přežít, rvát se se životem, získala jste svoji sílu. A především – pořád je to Vaše máma, i když není dokonalá. Ona zdá se Vám víc dát nemohla, byla tak zaujatá svým neštěstím, že Vás doopravdy neviděla. Ale vy jste jí i tak pomáhala. Děti pomáhají rodičům. Z lásky. I když rodiče nebývají ideální, děti by pro ně udělaly všechno, aby rodiče byli šťastní. Nakonec to ale nejde, děti jsou malé a nemohou nést trápení velkých. Možná chcete mámě říct, že přes to všechno ji máte ráda a chtěla jste, aby byla šťastná? I Váš táta? A ona to pořád neslyší? Možná jí ještě pořád pomáháte. Nesete to s ní. Ale už máte vlastní život, syna. A tak snad nejlepší „vyříkání“ bude, když jí řeknete: „Věděla jsem, že se moc trápíš, mami, chtěla jsem ti pomoct, ale byla jsem na to moc malá. Teď ti to teď nechávám. Tvoje trápení nechávám tobě. Mám teď vlastní život a musím se prát s ním. Mám tě pořád ráda, ale víc už ti s tím pomáhat nebudu.“ Jsou to pro Vás možná zvláštní věty. Možná to tak není, po mailu je komunikace obtížnější. Nemusíte to ani říct přímo mámě, stačí, když si je řeknete sama, třeba nahlas. Představte si na chvíli, že jste malá a máma je velká a tu představu si podržte. Musíme být malí pro svoje rodiče, abysme pak mohli být velcí pro svoje děti. Nevím, jestli je to přesně to, co potřebujete, jeden email je dost málo, řekl bych. Navštívit psychologa dnes už není žádná ostuda. Dobře se s těmito věcmi vypořádává a „vyříkává“ v rodinných konstelacích, které bych Vám určitě doporučil. Držím palce, Lucie Marek Páral
2008
tazatel:
Dobrý den, právě prožívám nejtěžší chvíle v životě, kdy mně po 7letém manželství a celkově 12 letém bezdětném vztahu opustila žena. Poznali jsme se, mne 21, jí 16 let a neměli jsme předtím žádné partnery. Sex byl pro nás prvních 4-5 let bezproblémový, nicméně žena nikdy se mnou nedosáhla vaginálního orgasmu a po těc pár cca 5 letech začal být sex pro ní nepříjemný, bolestivý a přes operativní zvětšení pochvy či lubrikantů se situace o moc nezlepšila. Zpětně si uvědomuji, že problémy s bolestivým pohlavním stykem začaly ve chvíli, kdy na 3 měsíční stáži v USA měla sex s jiným mužem a dosáhla touženého vaginálního orgasmu, nicméně vše jsem odpustil a následovaly 4 roky krásného vztahu. Pak jsem přišel na to, že začala randit s jiným mužem a protože se toho nechtěla vzdát, domluvili jsme se na odloučení, které trvalo měsíc, kdy se odstěhovala k rodičům, na chvíli přerušila se mnou kontakty a pokračovala v novém vztahu, a po tom měsíci se ozvala a začali jsme dělat věci, jako na začátku našeho vztahu = randění, kino atd. a vrátila se ke mně. 15 měsíců jsme žili podle mého názoru idylicky, pořád spolu, objímaní, procházky, porozumění, dovolené, společné zájmy, nicméně sex se nezlepšil, pokud se žena sama nebo s mou pomocí klitoriálně nevzrušila, nebyl sex možný, ale žena říkala, že je s tím smířená, že mně miluje a že ji nedostatek sexu vynahrazuji pozorností, mazlením, masírováním apod. Já se s tím smířil a tlumil v sobě chuť na sex. V září 07 mi řekla, že ji bolí srdíčko, že už se ji zdá, že už ji nemiluji jako dříve ja ke mně plná lásky, kterou si prý nechci brát a tak ji asi dá jinému. V té době se seznámila v práci s přítelem, kterého po 8 letech opustila žena a po vylití srdíčka u ní zjistila, že je stejný jako já a navíc si s ním rozumí v jiných věcech, jako v módě, tetování apod. Nastalo 2 měsiční období, ve kterém se citově snažila vrátit ke mně, ale bylo to čím dál horší a navrhl jsem ji řešení, aby si to ujasnila, odstěhovala se, protože to takhle dál nejde, protože to hraje na 2 strany, což se mi potvrdilo ´= v půlce listopadu již nového přítele na srazu ze střední školy, na který jsem ji přivedl já v objetí a s polibky se rozloučil, představila svým kamárádům. V následujících 14 dnech se doma chovala normálně, reagovala na mazlení nicméně doteky intimních partií ji byly vyloženě nepříjemné – přesto mi ještě jednoho dne napsala, že mně miluje, těší se na společný večer, na taneční, na kino, ale po návratu řekla, promiň nevyšlo to, odcházím, chci chodit s někým jiným. Následovala zřejmě úspěšná soulož a do pár dnů, se úplně se všemi věcmi odstěhovala, udělala za naším vztahem tlustou čáru, nebere si společné fotky a namlouvá si věci, které se mezi námi nestaly. Nicméně říká, že to musí udělat, že to takhle se mnou dále nejde, že mi udělala škaredé věci, nicméně jak moc ji chybím já či byt a společná zvířata ukáže čas a ani z její strany není nic úplně definitivní, načež jsem řekl, že pokud by ke mně někdy něco ucítila, ať se toho nebojí a možná to bude vzájemné. Řekla, že se třeba za 1/2 roku náhodou potkáme a utečeme spolu. Nevyznám se v ní po těch 12 letech, ona odešla z jednoho vztahu do druhého a já se teď utápím v myšlenkách, kde jsem udělal chybu, proč jsme to neřešili poradnou ( navrhoval jsem v září, ale řekla , že je to zbytečné, protože mně začala brát jako kamaráda, nejlepšího bratra a že ke mně necítí žádné vzrušení, které by potřebovala do dalších let společného života ), proč jsme např. nenavštívili sex. poradnu ( na to mi řekla, že jsem ji já s její mamkou utěšovali, že se to časem spraví a že se to stejně časem nespravilo ) … ptal jsem se ji nedávno, co bylo tak zásadního, že se takhle změnila a ona mi povídá, že jsem ji prostě nechtěl překvapovat, když mi např. řekla, že si věci na sebe kupuje proto, aby se mi líbila a že bych to měl udělat taky, jenže když jsem ji navrhnul, aby mi ty nové věci pomohla vybrat stejně jak jí je pomáhám vybrat já, řekla, že to musím já sám …. Padla i otázka na sex, na který řekla, že mi tolikrát říkala, abych ji něčím překvapil a já to pořád začínám po svém a pak nemůžu čekat od ní zázraky. Asi víte, jak mi je: utápím se v zoufalství, že jsem ztratil báječnou holku, která přes sexuální neuspokojení se mnou vydržela ve vztahu 12 let a připadám si absolutně neschopný, nemám chuť na vzrušení, dole nic necítím a trvá to už měsíc, co jsem naposledy zažil erekcí. Přičítám to stresu a psychickému vypětí, ale co když opravdu nejsem schopen uspokojit ženu ? Žena mně vždy vzrušovala, ale pod tlakem, že mně odmítne a že stejně z toho nic nebude, jsem si i já přestal věřit a přestal jsem na sex s ní naléhat …. prostě se z toho všeho nemůžu vymotat, vím, že žena je ta, která odešla a ukončila vztah, ale těch výčitek, že kdybych si někdy fakt koupil nové hadry, nový parfém, či překvapil ji spodním prádlem a nemuselo k tomu dojít a měl bych šťastný život, se nikdy nezbavím. Nebo že jsem její vztah měl trpět a možná by časem vyšuměl. Nebo že jsem ji neměl dát ultimátum, aby to vyřešila do vánoc. Nicméně mám ze těch 2 mšsíců čísté svědomí, že jsem udělal vše a stejně mi pak řekla, že nechce, abych se jí dotýkal. A pak mně trápí, že žena za těmi 12 lety udělala zákop, nechce už mít nic s těmi léty společného, chce na ně rychle zapomenout. Nevím, jak z toho ven.
Páral Marek, Mgr.:
Redakce iporadny mě požádala ještě o dodatečné vyjádření k Vašemu dotazu. Navštívit manželskou poradnu mi přijde opravdu jako dobrý nápad, jedna elektronická odpověď je v tomto případě velmi málo. Zvláště když bych pro Vás měl nepříliš potěšující zprávu, že sexuální potíže většinou odráží hlubší neshody a problémy ve vztahu a setrvávat tudíž jen na této úrovni k řešení nevede. Zjednodušeně by se dalo říci – pro muže je vztah v pořádku, když je sex, zatímco pro ženu je možný sex, když vztah v pořádku. Je dokonce možné, že už je zde nastartovaný začarovaný kruh – když cítíte, že něco není v pořádku, chcete to napravit sexem, který ale není pro ženu možný, když něco není v pořádku, takže ji vlastně zaháníte do kouta. A pokud žena nechce, dokáže muže učinit impotentním mnoha různými, pro muže až nepozorovatelnými způsoby. Nepíšete vůbec nic o historii Vašeho vztahu, byl jste vy vždy věrný, co bylo před tímto vztahem? Jak se vyrovnáváte s tématem dětí? Vím, že jsou to těžké otázky. s pozdravem Marek Páral
utopenec:
Prosím poradte.Loni v září jsem se setkala s nevěrou svého manžela po 4letém manželství.Máme spolu dítě,hypotéku.Vztah nikdy ne moc ideální.Já jsem ten kdo pořad něco řeší a potřebuje o tom mluvit,on pokud nemusí nemluví o citech,pocitech,o tom co si myslí.Komunikace kolem provozních věcí domácnosti a občas nějaká světlá chvilka, že jsem měla pocit,že se máme opravdu rádi.Pak zlom,našla jsem v mobilu fotky polonahé slečny líbající se s mým mužem.Šok,totální.Nikdy sem si tuto možnost nepřipustila.Trvala sem na vysvětlení a v tom okamžiku začal kolotoč lží.Nakonec asi po14 dnech sem našla v mailu adresu profilu na kterej sem se podívala a šok znovu.Tam fotky vzkazy samí „miluju tě,chybíš mi atd“.Tak to začlo znovu,výslechy.Nevím jestli mi řek všechno,ale protože pořad ho mám ráda a nedovedu si bez něho život představit i z hlediska výchovy dcery tak hmotnýho zabezpečení jsem si řekla že to překonám.Nikomu sem nic neřekla akorát jeho mamce,jinak se tvářím že pohoda.Nemůžu o tom teda s nikým mluvit,takovou věc by mu nikdo z naší rodiny neodpustil a mě by to vadilo.V tomto si přijdu jako blázen,když bráním člověka,kterej mě tak ublížil,možná chráním sama sebe,abych se nestyděla za to ze mě zahybá chlap před okolím.Vzhledem k tomu že vím,že ji navštěvoval opakovaně,že s ní dokonce spal a ne jednou potřebuji poradi jak s tímto naložit.Jak se na to dá povznést? Jak na to nemyslet a jak mu znovu věřit.Vím že se to nedá vzít zpátky ale strašně bych to chtěla ustát ale nevím jak.Na jednu stranu se trápím jak mě to mohl udělat,na druhou mám vztek co si o sobě myslí tak mě ublížit.Pořád se to ve mě rve a já nevím k čemu se přiklonit. Díky za váš čas
Páral Marek, Mgr.:
(smazal jsem odpověď, tedy ještě jednou a s dodatkem…) Dobrý den, je dobře, že se obracíte o pomoc se svým trápením! Musí být opravdu těžké nést to takto sama, být v tom ‚utopená‘. A myslím, že to je to hlavní, co vám mohu poradit – nejste na to sama. Nebo nebuďte na to sama! Četl jsem vaši otázku několikrát, než mi došlo, co je na ní zvláštního, co tam chybí. Vůbec se nezmiňujete o svém muži – o jeho postoji k celé věci. Stavíte to celé jako jen a jen svůj problém – a to jistě není pravda. Jde o váš vztah a vztah je vždy věcí obou zúčastněných. Sama to nevyřešíte. Vy se sama nemůžete rozhodnout, že vztah vydrží nebo nevydrží. Druhá strana musí také říct – a udělat svoje. Možná je v tomhle přístupu zakopaný pes. To už trochu hádám, ale měl jsem opravdu silný pocit (možná proto, že jsem také muž) – ‚vždyť ten chlap tam vůbec nemá místo‘. A možná když nemůže spolu-rozhodovat o vašem vztahu, hledá tuto možnost jinde. Tím ho nechci hájit, muži jsou dnes všechno možné jen ne perfektní. Jen bych rád naznačil možný směr pro vás – neberte všechno na svoje bedra, neneste všechno sama, neschovávejte své pocity, potíže před světem, a tak jako jste se obrátila na tuto poradnu, udělejte ještě krok dál. Protože jeden email může nasměrovat, ale osobní setkání či dokonce soustavnější práce dokáže teprve pomoct v tak obtížné situaci. Můžete navštivte rodinnou poradnu či se vyzpovídat kamarádce nebo obojí, zkuste rodinné konstelace. Můžete si na InternetPoradnu napsat o kontakty v místě vašeho bydliště. ———— Každý den se kolem nás a ve světě dějí věci, které bychom si nikdy nepřipustili, že by se mohly či měly stát. A přesto se dějí. A vždycky nám nějakým způsobem otevírají oči a ukazují nám, co bychom jinak neviděli. Nejde potom o to, se nad takové věci povznést (tj. dělaj jakoby se nestaly), ale naopak se na ně podívat a procítit je až na dno. Procítit bolest – a možná si uvědomit, že tu byla už předtím. Teď jen vyrazila na povrch. Díváte se teď na nevěru vašeho muže jako na něco, čím vám způsobil ostudu před vaším okolím, čím vás ponížil. To rozhodně není chválihodné, ale toto většinou nebývá motivací nevěry. Často je to hledání cesty z vlastního zoufalství. Možná, že váš manžel žije ve stejném tlaku, osamění a smutku jako vy. Oba jste na jedné lodi, a přitom každý sám. Možná tento pohled – že z určitého pohledu jste na tom stejně, by mohl být dobrým východiskem pro vzájemnnou komunikaci v takto těžkém období. Držím palce a přeji šťastnou plavbu
Supervize odpovědi:
Hodnocení:
jim:
Dobry den, mam dotaz,ktery se tyka problemu v nasem manzelstvi. S manzelkou jsme se dali dohromady asi pred 2 lety a rok na to jsme se brali a poridili si vlastni byt na hypo. Vim,ze ta svatba byla asi ukvapena,ale myslel jsem,ze oba jsme uz ve veku kdy vime co chceme (oba 27let). Ona zila od svych 20 let s byvalym partnerem se kterym ma dnes 8leteho syna. Problemy (hadky) zacaly,uz kdyz jsme zacali spolu bydlet po par mesicich u jeji matky,ale predpokladal jsem ze je to tim ze zaziva tezke obdobi,kdy musela zmenit zazite prostredi a kvuli synovi,ktereho nevidala kazdy den jak byla zvykla,ale jen na par hodin denne a jeste ne kazdy den. Chtela abysme si poridili vlastni bydleni a ja jsem s tim souhlasil,protoze jeden z duvodu problemu bylo ze musime bydlet v „podnajmu“ u jeji matky. Koupili jsme byt a tim zacali dalsi problemy,protoze byla zvykla na dum a zahradu a ted je zavrena v byte. Casto se hadame a ona je casto podrazdena,kvuli hloupostem,jen pro to,ze neni v pohode. Jedna z pricin je i to,ze syn zustal u otce(na jeji prani),aby i on nemusel menit prostredi,ale to nese tezce,protoze ho vida jen o vikendech. Nas vztah upadl do stereotypu i kdyz spolu bydlime ve vlastim jen asi pul roku tak zijeme,jako po 10letech manzelstvi(vcetne sexu). Myslim si,ze ma nejake psychycke problemy,protoze cas od casu(1x14dni-mesic) ma hystericky zachvat,po kterem si jej nepamatuje.Pri nem me slovne napada(vycte mi vsechno,ze ma kvuli me zkazeny zivot,ze jsem neschopny,v posteli ji nedokazi uspokojit,nesaham v nicem jejim byvalym partnerum a milencum ani po kontniky apod.),napada me i fyzicky a potom u ni nastane depresivni nalada s myslenkami na sebevrazdu. S tim souvisi i dalsi problem a to ten,ze mam strach abych ji v te hadce neublizil ja,protoze me dokoze vytocit,tak ze jsem ji uz parkrat odzduchl nebo ji neprijemne chytil a mam strach ze ji jednou uderim. Za par dni se ji nalada zlepsi,vyjadruje ke me naklonost,rika ze to co mi rekne v hadce neni pravda,ze si me vazi atd. Stridaji se u ni depresivni/hystericke stavy s takovymi ze se ke me i k lidem chova mile,patri mezi bavice a rozdava radost na vsechny strany. Co se tyce me,vim ze nejsem dokonaly manzel, nepatrim mezi nejsikovnejsi,ale snazim se doma udelat co muzu,delam domaci prace a snazim se ji ve vsech smerech pomahat. Nicmene mi vzdy neco vytyka,kdyz ma tu svou naladu,tak i to,ze to delam. Urcite je taky problem to,ze nemame zadne konicky a cele odpoledne jsme zavreni doma. Kdyz ji chci nekam vytahnout,tak rika tam chci jit akorat kvuli alkoholu (sam do hospody temer nechodim,jen asi 1xmesicne,a jednou za 14 dni s ni). Kdyz si s ni chci jit zasportovat,tak rika ze nemame na takovy veci penize. Snazim se ji udelat aspon radost tim ze ji uvarim veceri,koupim kytku a tak,ale to uz bere jako samozrejmost. Na vylety a dovolene nemame bohuzel penize(coz je taky jedna z nejcastejsich vycitek,ze nevydelam dost penez.Avsak plat mam nadprumerny,nicmene kvuli hypo na tom nejsme nejlip).Citi se v tom vztahu mrtva a to byl duvod,proc mela v byvalem vztahu milence a nerad bych,aby to tak dopadlo i ted. Rika,ze si ji malo vsimam,ale vzdycky jsem ji nablizku,kdyz potrebuje se vypovidat a ma nejake problemy. Fyzicky kontakt,taky nezanedbavam. Uz nevim co mam delat,aby byla spokojena. Obcas myslim na rozvod,ktery ona sama nekolikrat navrhla,ale kdyz se ji nalada zlepsi,tak vse bere zpet. Nerad byvh vsak o ni prisel,protoze ji miluju a prese vsechno si ji vazim. Dekuji za odpoved
Páral Marek, Mgr.:
Dobry den, jim nebo Jime, to je dobrý krok, pozadat o pomoc! Obdivuji vas, co vsechno pro lasku zvladate a snasite a mam za to, ze byste potreboval podporu. Nejlepe od nejakoho muze. Z toho, co pisete, to vypada, ze vase manzelka ma opravdu hodne problemu a zaroven tam nikde nevidim, zadnou snahu je resit – spis utika, k milencum, do noveho vztahu. Manzelstvi bez problemu neexistuje, dobre veci vyzaduji spoustu prace a moje domnenka je, ze vase zena utika pred bolesti z minulych vztahu ci jeste ze sve puvodni rodiny a tim utikanim zpusobuje dalsi a dalsi zmatky. Mozna by rada, abyste to za ni vyresil nebo nesl, chapavy a naslouchajici jste na to jak se zda vic nez dost, ale jak vidno, to nefunguje, jeji bolest zustava a ona je z toho vic nez nestastna. Ja ale nemohu radit vasi zene, neb se na poradnu obracite vy. Primo o sobe jste toho ale moc nenapsal, naopak cele vase zorne pole (alespon v teto otazce) zabira vase zena. Co vy? Mozna kdyz se podivate na sebe, na to, s cim jste do vztahu vstoupil, bude situace jasnejsi. Cim to, ze jste ochoten toto vsechno snaset? Mozna je pro vas lehci zabyvat se jejimi problemy a nevidet tak svoje vlastni. Zklamane zeny casto vyhledavaji chapajici, naslouchajici muze, aby se u nich schovaly, jenze jak je to na zacatku idealni, pozdeji takove usporadani zacina skripat, protoze zena vedle sebe potrebuje oporu, muze a ne psychologa. Víte ostatne jak se u nas rika prilis hodnym muzum. Takovi muzi zanedbavaji sami sebe, svoji muzskost. Nevahejte, Jime, a obrate se na nejakou poradnu ci psychologa. Kdyz zacnete pracovat na sobe a na uvedomeni si sveho mista ve vasem vztahu, date tim jasny signal i sve zene – „ja si svoje problemy resim, co ty?“ Mozna se dostanete ke spolecne terapii, to by bylo vyborne. Mozna alespon nejakou praktickou radu – jestli muzete, podporujte zenin kontakt s jejim synem. drzim palce, Mgr. Marek Paral
katka:
Dobrý den, mému manželovi dělá velké problémy jeho bývalá manželka, která proti němu také vychovává jejich děti a všichni společně stále vytváří nějaká nepříjemná překvapení a konflikty. Bohužel nikdo z lidí, kteří by s tím mohli něco udělat /pracovnice odboru péče o dítě, soudy/ nemá zájem toto skutečně řešit a vše se táhne již několik let, manžel z toho má již zdravotní potíže a vše se negativně odráží i v naší rodině. Možná by nám mohla pomoci psychologická metoda zvaná rodinné konstelace. Můžete mi prosím dát kontakty na někoho, kdo se tím zabývá v Brně a okolí? Děkuji, Katka
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, Katko, zde najdete seznam lektorů i s uvedením působnosti: http://www.cisk.cz/seznam.html a jedna rychlá volba 🙂 http://konstelace.arcs.cz/index.php?page=terminy.php&id_seminar_this=144&id_akce=10 Marek Páral
Mirka:
Dobrý den.Chtěla bych se zeptat asi na hloupou otázku,ale…Je mi 34let rozv.15 letý syn z manželství.Je možný že jsou lidé-i já,že nedokážou žít z druhým partnerem.Bud musí mít jen kamaráda a nebo být úplně sám?Nedaří se mi komunikace a tak si začínám myslet že můj osud je být sama.Děkuji za odpověd.M.
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den Mirko, to vůbec není hloupá otázka, naopak – vždyť sama o kousek dál říkáte, že jde o váš osud! Řekněme tedy, že osud je jméno pro síly, které ovlivňují náš život a my jim nerozumíme – jako vy teď nerozumíte tomu, proč nedokážete žít s druhým partnerem. Učinila jste tedy právě správný krok k pochopení a k možné změně a to je dobré. Moje elektronická odpověď – i sebelepší bude ale asi v tak závažné a osobní otázce málo. Zvlášť, když je vaše otázka tak stručná a neposkytuje příliš vodítek. Mohu hádat – jste v srdci stále se svým prvním partnerem? Či se obáváte podruhé důvěřovat? Berete ohledy na syna? Je problém v druhém partnerovi? Nevím. Nepíšete, co konkrétně se mezi vámi děje – jde o sex? důvěru? blízkost? Neváhejte se obrátit osobně na rodinnou poradnu, na psycholožku. Kontakty vám mohou poskytnout přímo zde v poradně (stačí napsat formou takovéhoto dotazu). Můj pocit, pro který ale nemám vysvětlení, mi napovídá, abyste na sebe nespěchala. Rozvod je velký otřes a proniká hluboko do celého člověka. Držím palce, Mirko Marek Páral
zogy:
Dobrý den.Prvním objasněním by bylo to,proč jsem zaškrtla políčko ‚ostatní‘ nevím čeho se můj problém týká.Ale asi všeho!!Začalo to obdobím comming outu,kdy se mě v podstatě zřekla vlastní matka,poté to pokračovalo tím,že mně vyhodila na ulici a já tak nějak začala žít svůj vlastní život.v domění,že vše bude dobré.Našla jsem si práci,přítelkyni,byt,pořídila jsem si kočku.Všechno bylo tak nové,perfektní a MOJE!A teď?Neustále se s matkou potkáváme,přítelkyni již nemám,v práci jsem totálně vyhořela ve všech směrech.Nic mě nebaví,nemám chuť k jídlu,téměř nespím,jsem stále unavená.Všichni moji blízcí odnášejí mé nepříjemné nálady.Už to sama nezvládám…vůbec nevím,co dál psát,je toho tolik,co mě trápí,bolí,sužuje…
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, Zogy, prosím, neváhejte a vyhledejte pomoc. Je výborné, že se obracíte na nás, že aktivně hledáte pomoc, jen email je tenoukné lano v odpověď na vaše volání. Osobně nevím, koho bych vám doporučil ve vašem místě bydliště – obraťte se přímo na operátorky internetporadny (je možné prostřednictvím stejného formuláře), nebo zkuste http://www.help24.cz/index.php?page=databaze-psychologu. Co mohu napsat velmi obecně, spíše jako svůj pocit je, že jste se možná na útěku před něčím obtížným dostala do místa, kdy již není možné utíkat dál, ale kdy je třeba se na to, před čím utíkáte, podívat zpříma. Nesete si to totiž stále s sebou ať jdete kamkoli – odtud ta únava a vyhoření. Zdá se, že to souvisí s rodinou – jiná orientace není důvod zřeknutí se dítěte. Spíš vy svojí jinakostí můžete vynášet na světlo nějaké staré bolesti rodiny a tak ji celou vlastně ozdravujete, třebas vás to hodně stojí (což ovšem není důvod trpně trpět). Může vám být posilou, že není možné přestat být dcerou své matky ani matkou své dcery. Tomu, že se váš problém netýká jen vás, ale vaší celé rodiny, naznačuje i to, že „nevíte, čeho se váš problém vlastně týká“, i to, jak zdůrazňujete „MOJE“ – vypadá, že cítíte velký tlak žít jiný život, než jen ten svůj (zemřel ve vaší rodině nějaký muž před 40? nebo potrat? nějaké tajemnství?). Jako takový pokus o první pomoc můžete zkusit říct tomu někomu či něčemu – „Dělám to pro tebe ráda. Nesu to pro tebe s láskou.“ A zkuste se podívat, co to udělá např. v těle, jaký pocit. Můžete to říct i mámě – „Dělám to pro tebe ráda.“ Jestli to něco změní. Je to jen první krok, ale snad… Odborník vám může pomoct překonat aktuální osobní vyhoření, z delšího hlediska bych se pak podíval právě na vaši rodinu např. prostřednictvím systémové rodinné terapie. Držím palce Zogy! Marek Páral
Dava:
Dobrý den, já už nevím jak dál. Marně se snažím najít si pro sebe skupinu mladých lidí, kde bych měl své přátele. S kterými bych byl neustále v kontaktu, něco bychom spolu podnikali, povídali si apod. Nenašel jsem žádný klub, který by byl pro mě. Nebo kroužek. Mám rád přírodu, kino, knížky, jízdu na kole. Nebo posezení někde u čaje. Bohužel jsem nenašel žádnou vhodnou skupinku lidí pro sebe. A nevím ani kde hledat. Nikdo mi s tím nepomáhá. Jen každý odkazuje na internet nebo mé okolí. Ale tam naprosto zoufale nic vhodného není. Ani na výšce nejsou nějaké akce, kde by bylo možno se seznámit. Nepomohli mi ani inzeráty na internetu kde jsem hledal přátele na kolo, procházky, kulturu apod. Nikdo se neozval.
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, Davo, váš dotaz je hodně zajímavý, tak mi nedalo připojit svůj hlas. První věc, co mě napadla – dnes je doba a s ní i lidé o hodně izolovanější než dříve. To je, troufal bych si říct, sociologický fakt. Podstatnější se mi ale zdá – pro mladého muže by mělo být důležité něco ve světě dokázat, tzn. mít, hledat svoji parketu zájmu, toho, v čem jsem a chci být dobrý (dříve toto přebíral syn od otce). Podle toho pak vyhledává člověk zájmové skupiny a vztahy přicházejí jaksi samy. Primární zaměření na (jiné než párové) vztahy není mužům údajně jaksi vlastní. Ale šedá je teorie, zelený strom… držím palce
bene:
Dobrý den, já, hledám pomoc. Sebepoškozuji se už několik let, včera jsem to ale přehnala. Vím, že bych neměla ale nevím co dělat.
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, Bene, to je moc dobře, že jsi napsala! Když už jsi udělala tento krok a řekla sis o pomoc v naší poradně, udělej ještě jeden krůček a obrať se na někoho, kdo ti pomůže víc osobně. Rád si s tebou popovídám víc po mailu nebo po Skype, ale to určitě nenahradí živý kontakt, člověka, který s tebou přímo promluví a ty nebudeš muset čekat a zoufat si na druhém konci drátu – a navíc myslím, že jsi i takto svoji otázku myslela, když jsi tak stručná:-) Tady je několik kontaktů: http://www.modralinka.cz/, telefon: 549 24 10 10 nebo mobil 608 90 24 10. Na modrou linku se dá zavolat také prostřednictvím Skype: modralinka . http://www.spondea.cz/, tel.: 541 235 511 nebo mobil 608 118 088. Národní linka důvěry pro děti a mládež, tel: 800 155 555 (to je volání zdarma). S nimi se můžeš domluvit buď přímo nebo ti doporučí někoho nejblíž tvému bydlišti. Víc v tuhle chvíli asi nemá cenu psát, určitě sis o SP přečetla na netu (např. tohle >>>< nebo tohle >>>je hezké >>>) a víc je lépe osobně. Držím palce, Bene, Marek Páral *) kdyby ti linky na stránky nepřišly správně tak tady ještě jednou: http://www.modralinka.cz/ http://www.spondea.cz/ http://sebeposkozovani.ath.cx/modules.php?name=Content&pa=showpage&pid=5&page=3 http://sebeposkozovani.ath.cx/modules.php?name=Content&pa=showpage&pid=5&page=3
edita:
Dobrý den,je mi 35 let a jsem matkou 4 dcer ve věku 1-10 let.Myslím si, že jsem dost citlivá,možná až přecitlivělá – při přípravě na maturitní zkoušku jsem brala uklidňující léky,často pláču – připocitu křivdy, únavě, po přečtení dojímavého článku… Už dříve jsem měla někdy pocit, proč tu vlastně jsem, k čemu je žití, jaký to má smysl a význam, někdy jsem si přála nebýt tu. A přitom mám velmi pěkné manželství, zdravé děti, hodné rodiče. Od začátku tohot roku až do teď byly naše děti postupně nemocné a já se od února léčím s bolestmi zad. Asi před 10 dny jsem začala mít pocit, že už mi došly síly a že už se nedokáži postarat a děti a domácnost.Bylo mi velké smutno, nic mne netěšilo a často jsem brečela. Přestalo mi chutnat jíst a zhubla jsem asi 3 kg.Ráno jsem se probouzela s pocitem, co budu celý den dělat – muset dělat a že to nezvládnu, bylo mi špatně až na zvracení.Velmi mi v těchto dnech pomohlo, když jsem si mohla s někým popovídat – ani ne o mých problémech ale jen si popovídat. Začala jsem zvažovat návštěvu psychiatra. Včera jsem si s manželem dlouho a otevřeně popovídala o svých problémech a moc se mi „ulevilo“. Dnes mi je dobře, jen nevím, zda se vše nevrátí. Myslíte si , že mám vyčkat nebo se už nyní obrátit na odbornou pomoc.Děkuji za odpověd.
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, Edito, určitě nemusíte váhat a čekat, až vám bude nejhůř, vlastně už jste první krok udělala, když jste napsala se do InternetPoradny – a to je dobré. Přiznat si problém a začít s ním něco dělat je ten nejdůležitější krok. Sama jste to jistě pocítila, když jste si promluvila s manželem. V první části otázky je tak dokonale nepřítomen, až jsem už už chtěl vykřiknout – a hle, jakmile se objevil, hned bylo lépe. Z toho hádám (když vlastně nepíšete o ničem konkrétním, co by mohlo být příčinou vašich těžkostí), že se sama perete s něčím, co je nad vaše síly. Ze zmínky o maturitě hádám ještě trochu, že to souvisí s vaší původní rodinou, ale to je asi vše, co mohu takto na dálku a elektronicky říct. Stalo se ve vaší rodině něco smutného? Něco, o čem se možná nemluví či o tom dokonce sama nevíte? Zkuste se rodičů zeptat na úmrtí v rodině (jen můj pocit). Doporučil bych vám prvně manželskou poradnu. Možná se divíte, ale vám mohou pomoci více se dělit o problémy, spolupracovat – a to třeba i na nějakém vašem osobním tématu, muž by vám tak mohl být více oporou. Mohou vás odsud pak např. doporučit či přímo tam vzít do individuální terapie. Osobně bych nespěchal hned za psychiatrem – léky mohou potlačit v nutných případech symptomy, ale lépe je podívat se po kořenech věcí. K tomu bych vám mohl také doporučit systémovou terapii – tzv. rodinné konstelace. To je metoda velmi účinná, nenáročná na čas i finance. Tam jen buďte opatrná a důvěřujte své intuici při výběru terapeuta, neboť je mezi nimi dnes příliš mnoho nováčků a amatérů. Doporučuji např. Bhagata Zielhofera nebo Láďu Kokošku. Držím palce Edito. Mgr. Marek Páral
xxx:
Dobrý den. Již od dětství (puberty) trpím pravděpodobně určitým druhem sociální fobie. Postupem času se mi podařila celkem úspěšně odbourat když nepočítám jisté případy, které mi nedělají dobře doposud (proslovy před více lidmi, přípitky atd. atd.) a s kterými jsem se naučil žít. Na první pohled by to asi člověk do mne neřekl, mám mnoho přátel, manželku, koníčky, pracuji celkem na vyšším místě (podřízení, jednání za firmu, řízení většího kolektivu atd.), podnikáme, stavíme. Spíše jsem se naučil kritické situace obcházet, zajistit scénář, tak abych se jim vyhnul apod. Nicméně poslední dobou se fobie vrací. Možná to zní divně a kuriozně, ale projevuje se to u mne jakousi „gastro“ fobii. Můžu s lidmi hodiny sedět, řešit, klábosit, ale pokud má dojít k pití kávy, obědu, občerstvení a to raději nemluvím o přípitku nebo jen přátelském neškodném „panáku“ mezi 2,3,4 … lidmi, vyvádí mne to z míry, pozorovatelný okolím třes rukou, silná nervozita apod. Jelikož je to věc v denních činnostech běžná a častá, činí mi to značné problémy. Nevím možná mi to udělalo párkrát problém ve spojistosti s jinou stresovou situací a zafixoval jsem se podvědomě na to ….. Chápu že asi hlavní kroky jsou pracovat duševně na sobě, uvědomit si banalitu, snažit se toho zbavit a také navštívit odborníka, terapie atd. Na prvním pracuji (ne moc úspěšně), druhé zvažuji. V tuto chvíly by mne ale asi nejvíce zajímalo, jak taková léčba / pomoc probíhá? Jakou má úspěšnost? Jak dlouho trvá? Co to obnáší? Rovněž zda se podporuje nějakými léky. Jak fungují? Jaký má člověk po nich při stresové situaci pocit? Nebo se podáváají pravidleně, ne jen v případě simptomů? Nemůže to být návikové, případně když se přestanou brát, nemůže se to vrátit (člověk spoléhá na léky)? Asi jsem Vás zahrnul až moc dotazy. Budu velice vděčen za odpověďi. Díky za všechny, kterým pomáháte. Lidská psychika je snad nejsložitější ve vesmíru a celý život se točí kolem ní …… Josef
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, xxx, nejsem si úplně jistý, jestli jsem ta správná osoba pro váš problém a určitě požádám operátora poradny, aby váš dotaz zaslal ještě někomu jinému. Určitě vám ale odpovím, jak nejlépe dokážu. Nejspíš tušíte, že váš problém vám chce říct něco možná důležitého. Zároveň chápu, že je to pro vás jistě něco obtížného a je tedy dobré podívat se na to s něčí podporou. Zkušenost s medikamentózní léčbou je často taková, že jeden symptom zdárně zvládnete – a nemoc či příznak se objeví jinde. Odtud je jistě nejlépe věci řešit u kořenů. Neznamená to ale hodiny psychoanalýzy. V těchto věcech je velmi úspěšný třeba behaviorální přístup, tj. například vědomé nacvičování krizových situací, či dokonce vystavení se jejich plnému účinku (takový skok do vody), úmyslné vyhledávání kritických situací, ap. Je to myslím vhodný přístup pro člověka jako jste vy – aktivního, s dobrou motivací. Zároveň bych se ale nevyhýbal či alespoň byl připraven, že i takový přístup vás může zavést hodně hluboko. Mám za to, že vaše fóbie plyne z vašich nejbližších vztahů (to není žádné jasnovidectví, tak to prostě chodí). Pak možná ještě aktivnější a přímější postup by byl podívat se přímo na svoje vztahy. Co pro vás vlastně znamená „Zajít s někým na skleničku, povečeřet s někým?“ Vím, že jste psal o panácích a obědě, ale takto, jak jsem si to – možná neprávem – přeložil já, je v tom něco intimního, sexuálního? Nu, to hádám a hraju si nad vaší otázkou na detektiva. Čím by vás takový panák s někým mohl „poškodit“? Nebo ještě jinak – co ty třesoucí ruce chtějí udělat? Co kdybyste je záměrně nechal se třást? Co by na vás prozradily? Elegantním způsobem, jak se dobrat příčiny mohou být také například rodinné konstelace (na IP odpovídám za tuto metodu). Ač tomu název možná nenapovídá, umí rychle, prakticky v jednom obraze, ukázat příčinu problému ať už je v zaměstnání, vztazích či dokonce v původní rodině. Tolik dnes, držím palce xxx, budu rád i za krátký feedback, zda vám byla má odpověď alespoň nějak k užitku Mgr. Marek Páral
Mica:
Dobrý den,můj problém je zdlouhavý a už nevím co a jak..Před rokem jsem se seznámila se současným přitelem, který nemel do té doby stále vyřešen předchozí partnerský vztah..Projevovalo se to stresem, s trochou agrese,byl na me protivný…Já jsem hodně vnimavý člověk a vše jsem prožívala s ním a možná si i dost věcí dokreslovala sama a nesu do současné doby… Jsem hodně fixovaná na rodné bydliště a rodiče.Uznávám je, jsou hodní a hodně objetaví.Převažuje přívětivá komunikace..1.Chyba – přijela jsem svého parnera predstavit domu a bylo to v době největšího stresu.Neobstál.Naše rodina dá hodně na duševní bohatství na další růst..To že jsem pryč navíc vnímaji hodně negativně.Že z něj mají divný pocit a ani neví proč. Mamka ho nenávidí.Jezdím domů jednou za 14 dni.Navštěvy jsou opět hodně stresové – vyhýbaní se zmínkám o mém partnerovi..Jeho rodina je poněkud tvrdšího kalibru.Maminka vše řídí a málokdy se usměje – není však zlá!..Do toho potíže v práci – je to stresové zaměstnání, které mě nic nového nenaučí..To vše přestávám zvládat, začali mě zlobit nervi a jak z kola ven? Nedokážu jasně přemýšlet a jít dál. Začínám mít zdravotní problémy a přestávam racionálně přemýšlet.Je mi pořád do pláče,nic se mi nechce dělat..Vyvrcholí to tím, že začnu svého partnera z něčeho obviňovat a tak.Jsem hystericka a skoncilo to tak, že jsem se odstehovala.Následovaly dny šíleného pláče,výčitek a pocitu,ze špatného rozhodnutí.Má rodina se mě snažila přimět abych zustala doma, že dělam špatnou věc..Nemuzu,srdce bolí na vše strany.Muj partner je hodne sebevedomý, sem tam sobecky a moje mamka velmi sebevedomý bojovník. myslí si, že mě partner jen ovláda podle toho jak on chce.Dostala jsem se mezi dva velké kameny a bojím se že každé mé rozhodnutí bude špatné.Chtela jsem mít harmonickou rodinu, vychovávat děti u té vlídnější strany (mé rodiny, kterou potrebuju – mozna to duchovno) a čerpání té správné síly.Máme se oba rádi a pořád se jen trpime, nemuzeme se nejak sharmonizovat.Byvá studený „čumák“ a ja jsem plná emocí.Pořád to znovu a znovu lepime.Uznali jsme oba svoje chyby, musíme být k sobě ohleduplnější a vnímavější.Nevím však jak je to pak vpraxi?.:-) Od našeho začátku ´vztahu to nebyl med,nebyli jsme jak 2 hrdlicky.Něco nás však táhne k sobě.Ja ho miluju a bojim se ze bez nej nebudu stastna a nebudu š%tastná eni bez mé rodiny.Prosím Vás o Váš názor z nastíněné situace.Bojím se udělat jakykoli krok. A bojim se už to dlouho neustojim.Moc Vám děkuji za tuto sluzbu..
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, Mico, je dobré, že se obracíte o radu a určitě nezůstávejte jen u elektronické formy a vyhledejte osobně nějakého odborníka. To, co popisujete není na jeden email, to je – jak sama píšete – práce na dlouho. A třebas ji za Vás nikdo neudělá, může Vám podpora a pochopení někoho znalého hodně pomoct a ušetřit trápení a bloudění. Mohu něco málo napsat, co vidím, ve vašem psaní, ale vidím také, že jste v tom momentálně „až po uši“ a spíš než moudré náhledy a kibicování potřebujete právě osobní, živou podporu. Pokud bych si přece jen trochu kibicování a rýpnutí neodpustil, pak bych se vás ptal, zda chcete celý život zůstat dítětem, zda se chcete celý život schovávat u maminky? Svého partnera si vybíráte vy, ne vaši rodiče, a třebaže s jejich požehnáním jde všechno lépe, v životě každého z nás přijde – či by měla přijít chvíle, kdy se vydá vlastní cestou. A ono je to také i jinak – často jsme jako děti zapleteni fija:
dobrý den, jsem 17 let vdaná a manžel uvažuje o rozvodu. prý je ve vztahu už 12 let nespokojený. k jeho nespokojenosti jsem hodně přispěla bohužel i já. lituji toho a snažím se o nápravu. byli jsme i v poradně a psycholožka radí, aby se manžel na nějakou dobu 2-3 měsíce“na zkoušku“ odstěhoval a žil zvlášť. a abychom se třeba 1xza týden setkali a probrali věci co se týkají dětí atd. v tomto období by měl prý manžel možnost zvlážit, zda mu na mě ještě záleží a zda by chtěl znovu obnovit náš vztah a vrátit se. já si myslím, že to není dobrý nápad. že když již jednou odejde, už se nevrátí. já bych s ním chtěla žít a narovinu jsem mu řekla, že mi na něm moc záleží a mám ho ráda. prosím o radu jak postupovat. děkuji
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, pokud jste již řešili věc přímo s psycholožkou, upřednotnil bych její radu. Přece jen v osobním plném kontaktu se o vás jistě dozvěděla více a radila tedy na základě přesnějších informací, než mohu já vyčíst z vaší krátké otázky. Na jednu stranu si neumím představit, že by nespokojenost, která narůstala 12 let, měla jaksi sama zmizet jen díky rozluce. Na druhou stranu je samozřejmě nesmyslné držet vztah silou. Pokud jste ale společně byli u psycholožky, soudím, že nějaká vůle na manželově straně je. Pak bych se asi pokusil navrhované řešení nechat ještě chvíli v záloze (i to může přinést určité uvolnění či změnu) a vyzkoušet ještě něco, co by zapracovalo na příčinách. To je totiž to, o čem vůbec nepíšete, a co je přitom tím nejdůležitějším. Tato situace jistě nenastala z ničeho nic. Jak vaše manželství fungovalo oněch 12 let? Jaká byla komunikace mezi vámi. Věděla jste o manželově nespokojenosti? Co bylo její přičinou? Řešili jste tyto věci? Co z toho je jeho a co vaše zodpovědnost? Jak jste to prožívala vy? Je možné o tom mluvit s manželem otevřeně? Cenu má každý otevřený rozhovor. Pokud to není úplně možné, mohla by být vhodná např. párová terapie. Pokud budete chtít, vaše psycholožka vám dá jistě přesnější doporučení. se srdečným pozdravem Marek Páral
do sporů a nevyřešeností našich rodičů a nevědomky jim pomáháme. Nemůžeme odejít, protože co by si bez nás počali. Dává to smysl i v tom ohledu, že stejně tak jako Vy jste neodešla od rodičů, neodešel Váš partner od své bývalé. Takže jste spolu tak nějak na půl duše a možná proto to scházení a rozcházení – nemůžete ani k sobě ani od sebe. Nu, těchto zákoutí, pastí a překážek je mnoho a mnoho a právě jejich překonáváním rosteme a dospíváme. Koordinátor Vám již nabízel nějaký kontakt, já bych se přimlouval za rodinné konstelace – tam byste mohla vidět přímo v obraze, jaké síly a protiklady u Vás v rodině a s partnerem fungují. Držím palce, snad jsem se trefil a snad i malinko pomohl Marek Páral
janca:
přeji pekny den,už se lečim 5 let na deprese ale nejak se citim pořad stejne beru remund,ale mam furt plačtivost ,žal smutek,žadna nalada ,radost.Citim se jak vyhořela.Nic me nebavi a nevim jak mam řešit sve problemy,vidim všechno černe.Jsem rozvedena a nemužu najit spusob života,a moc se trapim a nebavi mne žit.
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den, paní Jano, dovoluji si připojit svůj drobný, spíše osobní názor k vaší otázce. Možná by bylo dobré zkusit i jiný než farmakologický směr. Deprese může mít také širší než jen fyziologické příčiny, např. z rodiny, z dětství, ze vztahů, ze způsobu života. Nemusí to být obyčejnému človvěku nepochopitelné medicínské tajemství, ale možná „obyčejné“ skutečné a hluboké lidské neštěstí. Pokud léky nezabírají, je možná příčina jinde než čistě v těle a tímto si říká o nalezení, o pozornost, o to, abyste o sebe pečovala a ne jen potlačovala pláč, který chce být vyplakán. Psycholog či rodinný terapeut by mohl být pro vás průvodcem na takové cestě. se srdečným pozdravem, Marek Páral
nikdo:
proč jsme na světě?K čemu nám je, že poznáme život, když stejně za pár let nic nebude. Nechápu, nějak mi uchází význam toho, že žijeme a za chvíli zase umřeme a nebudeme vědět o tom, co jsme „prožili“. Tak proč to všechno? K čemu jsou nám ty „vynálezy“? Když to všechno stejně přestane existovat!
Páral Marek, Mgr.:
Milí nikdo, to je spíš otázka do duchovní sekce:-) Ale je výborné, že se ptáš (ptáte? hádám dobře, že jsi mladší?), většina lidí se neptá nebo se spokojí s banálními odpovědmi. Chtít ti přímo odpovědět by ode mě bylo troufalé, ostatně i tak bych jen nabízel svůj vlastní příběh takového hledání a odpovědi, které jsem našel sám pro sebe. To je možná na světě to zábavné a dobrodružné, že si odpovědi musí najít každý sám. Je to taková velká hra, jak říkali už staří Indové. Jestli mohu přispět kouskem toho osobního – tvoje otázka mi připoměla moje zděšení, když jsem si přečetl o teorii pulsujícího vesmíru, o tom, že všechno běží od velkého třesku k velkému kolapsu a zase dokola. To všechno skončí? Dnes na tom vidím hlavně to, že člověk přemýšlí o (neskutečném) absolutnu, ale přehlíží potom to nejreálnější, nejbližší a nejskutečnější tady a teď. O kterémž mimochodem mluví většina skutečných Mistrů všech směrů. K tomu mi rozhodně pomohla práce s tělem, meditace a zájem o cokoli reálného a pozemského. držím palce Marek Páral
Emma001 :
Dobrý den, děkuji za odpověď. My si asi vůbec nerozumíme. Já nemám zájem o psychologa, nemám zájem o nějaké rozebírání. Vím velice dobře na čem jsem. Dobře spím, co bylo bylo, je to součást mého života. Má vlastní život a ten se mi líbí. Nechci v něm matku ani sestru, to je celé. Asi vám to nedochází, ale já přece nemám povinnost s kýmkoliv cokoliv sdílet, pokud JÁ nechci. Toto je moje svoboda z zároveň zodpovědnost. Překvapuje mě hloupost vaší odpovědi. Můj původní cílený dotaz byl na to, jak se vyhnout kontaktům z jejich strany a na to bylo + – odpovězeno, s tím, že jsem cítila ještě vhodný dovětek uvést – ohledně toho proč se od těchto osob distancuji. Protože mi s nimi nebylo dobře a nevyhovuje mi komunikace s nimi, nemám je ráda jako lidi, nepovažuji je za důležité ani vhodné pěstovat s nimi nějaké sdílení nebo vztahy. Nikdy vám přece nikdo nepatří, nejsme povinni někoho milovat, nejsme povinni s někým cokoliv sdílet. To platí pro „cizí“ tak jako pro „rodinu“. Nakonec nejlepší rodina jsou naši přítelé. Vám to jasné není? Hodně štěstí:o)
Páral Marek, Mgr.:
Dobrý den Emmo, zcela malý dodatek od někoho jiného: Nedorozumění tady asi muselo přijít, protože žádný odborník by asi nedoporučil cíleně se zcela odříznout od rodiny. Tady totiž nejde o povinnost, ale o naše vlastní kořeny a zdroje. Všechny naše vztahy se odvíjejí od toho, co si přinášíme z rodiny. Marek Páral
2010
archivovaná část odpovědí z iporadna.cz
AI Bio Knížky Mgr. Marek Páral Rodina Rodinné konstelace Texty Životopis