Micah stojí za závěsem. Zhluboka dýchá a snaží se udržet paniku uvnitř. Jde to jen stěží, třes ji přemáhá, zachvacuje. Křečovitě svírá mobil, aby se netřásl. Dýchá. Soustředí se jen na to, co dělá. Škvírou se snaží natočit na svůj mobil to, co se odehrává na druhé straně. Zároveň se šíleně bojí – že se jí nepodařilo proklouznout do úkrytu nepozorovaně a někdo ji každou chvíli odhalí. Šíleně se bojí pohnout, aby nerozvlnila závěsy a neprozradila se ještě víc. Bojí se, že světlo displeje prosvítá škvírou, že osvětluje její obličej. Bojí se, ale na útěk je pozdě. A ona utéct nechce. Chce to vidět, musí to vidět! To, co se děje tam, kde ještě před chvílí sama seděla.
Jak se sem vlastně dostala? Proč je tady a ne tam? Vstala, to si vybavuje jasně, ale proč? Bylo to tak náhlé, že ji to samotnou překvapilo a vyděsilo. Zničeho nic ji jakoby cizí síla zvedla ze sedadla. Cítila na sobě pohledy celého sálu. Byla první, kdo se zvedl. Myslí si, že dokonce něco řekla, nahlas, snad i vykřikla – Ne! Nemůžu! Nesmím! Ale není si jistá, možná si to jen myslela, možná to jen křičelo v její hlavě. Vnímání se jí zúžilo do úzkého tunelu jako pilotovi stíhačky v přetížení. Prodírala se přes ostatní, ven, jenom se dostat ven! Před očima jen červený koberec na schodech v uličce.
Co se to stalo? Těžce se prodírá zpět v myšlenkách, strach ji ochromuje. Nejspíš by ještě mohla utéct – mohla se splést, zabloudit, omluví se, zmatená žena, co by jí mohli udělat? Ale nikdo už nevstává, nikdo další neodchází, světlo v uličce zmizelo jak někdo, snad ten poslední, zavřel dveře. Teď je opravdu pozdě. Snaží se ztišit dech, protože si je jistá, že je to ten nejhlasitější zvuk v sále. A také proto, že přes něj neslyší, co říká Ona. Žena na pódiu.
Ano, kvůli ní je tady! Kvůli té ženě na pódiu. Teď je daleko a Micah ji vidí jen na potemnělé, chvějící se obrazovce mobilu. Ji a stín vznášející se nad ní. Ale viděla ji před tím a ví, jak vypadá. Mluví bez mikrofonu, takže k Micah dolétají jen útržky slov. Ale slyšela ji před tím, a tak i to stačí, aby se jí podlamovala kolena, aby to cítila v břiše, aby jí to svíralo srdce a stahovalo hrdlo. Aby cítila nepochopitelnou ale jednoznačnou lítost, že nemohla zůstat tam, že nemůže sedět s ostatními blízko ní a naslouchat tomu, co právě říká a co přichází s prvními tóny varhan.
Kdyby to byl seriál, byl by právě čas na titulky.
Byly by to dlouhé, sépiové nebo černobílé záběry podbarvené dlouhými tóny varhan. Kamera pomalu jede po nehybném světě – po detailech elegantních moderních sedadel koncetního sálu, odložených věcí, kufříku, batohu, kabelky, šperku, tetování, po rukou položených na opěradlech se zdířkami připojení virtu.
Pak vzdálený celek potemnělého sálu jako podpíraného kužely reflektorů, siluety postav se svatozářemi v protisvětle, dvojice opírající se hlavami o sebe, jako by si společně vychutnávala romantický film. Nasvícené prázdné pódium.
A černý stín vznášející se ve výšce nad ním.
V 18:51 jede David po M602 a blíží se k Regent Road. Vrací se z Worsley Golf Clubu (golf nehraje, ale kdy uvidí tolik zelené a snobové jsou tak ubozí, až zábavní, takže nakonec snesitelné odpoledne) a vrací se ještě do své kanceláře na Northampton Road v hlavním sídle GMP – manchesterské policie. Má rád večerní klid na práci. Ale i akci a vzrušení, takže když operační AI oznamuje naléhavé hlášení svědka z místa činu, hned zesiluje zvuk. Siren, jak AI říkají, klidným hlasem cituje kódy pro ‚vícenásobné nebo hromadné úmrtí‘, ‚vícenásobná nebo hromadná vražda‘. David okamžitě neurolinkem odkývne, že přijímá, a trasa se už načítá do navigace, zároveň kolem ní naskakují barevné zóny jak si operační středisko vynucuje na městském systému zelenou vlnu pro policejní vůz v akci a tlačí z ní samořídící vozy pryč nebo stranou. K budově RNCM na Oxford Road to má sedm minut. Zároveň na mapě vidí, že nejbližší autohlídka je zaneprázdněná u Piccadily Gardens, další vyjedou z policejní stanice v Greenheys. Nejbližší pěšáci svítili podezřele blízko Archie’s Burgers Shakes & Waffles. Bude tam první.
Zaparkoval na chodníku přímo před vchodem. Recepční obrazovka mu ukazovala ke schodištím proplétajícím se halou vzhůru. Rychle si připnul mobil na vnitřní stranu zápěstí – nesnášel v akci před očima rušivé vrstvy augmentu v AG-brýlích – z jednoho pouzdra u opasku vyhodil do vzduchu nacvičeným pohybem dvojici miniaturních, nehlučných dronů, z druhého vytáhl Glock.
Dvoukřídlé dveře byly z poloviny otevřené. Přítmí. Ticho. Zamířil, podvědomě pokrčil nohy v kolenou, snížil těžiště, zpevnil boky. Ucítil známý nával adrenalinu. Nečekal, až apka dronů naběhne. Vešel hned.
Řady sedadel, siluety a stíny ve světle reflektorů ostře nasvětlujících prázdné pódium o půl patra níž.
„Haló, policie?“ Ženský hlas. Automaticky bleskově zacílil. Viděl jen tmavou siluetu, jak k němu stoupá uličkou. Pod prstem ucítil jak pojistka spouště povoluje.
„To já jsem volala.“
Sklonil zbraň, ale jen o kousek, stále v ní zůstával zapřený, rozhlížel se ostražitě, jestli nezahlédne další pohyb. Na chvíli ho upoutal velký stín vlevo na pódiem, socha anděla se ztrácela ve tmě pod vysokým stropem. Vpravo se leskly píšťaly moderních varhan ve velkých bílých boxech. Royal northern college of music, jistě. Obraz z dronů naskočil, ale oba se zaměřily na přicházející ženu.
Venku houkaly další sirény. Už ji viděl jasněji i sám. Ruce měla prázdné, postoj uvolněný. Zastavila se opatrné tři kroky od něj. Ani AI dronů nevyhodnotila žádné nebezpečí a vysvítila ji zeleně.
Když nereagoval a stále se ostražitě rozhlížel se zpola namířenou zbraní, řekla:
„Tady už se nic dít nebude. Tady je to hotové.“
Překvapeně se na ni podíval, zbraň se zhoupla maličko výš. Lekla se a najednou k němu natáhla ruku.
„Mia. Micah. Micah Wood.“
Viděl jak je zmatená a bezradná. Sklonil zbraň, pak ji zasunul do pouzdra. Gestem dronům přikázal nasnímat celou oblast. Pořád tam stála s napřaženou rukou. Došel k ní a sevřel jí dlaň do své. Zbytečně tvrdě.
„David Moroz, kapitán vyšetřovatel.“
Na schodišti před sálem zadupaly kroky, bylo slyšet hlasy z vysílačky. Držela ho a nepouštěla.
„Vyřídím to s nimi, nikam neodcházejte!“ Vyprostil se už jemně a s odznakem nad hlavou se rozběhl vstříc hlídce.
Nemusel ale zařizovat mnoho. Hlídkám z Greenheys řekl, že svědek je jeho a že se o něj postará, pak jim přikázal zajistit budovu, nikdo ven, dovnitř jen policie a sanitky. Středisku zatím už doteklo video, které svědkyně poslala ze svého mobilu před pár minutami a také záplava nouzových signálů OZ, takže co mělo nohy, bylo na nohou, co kola, na kolech. Chtěli jen, aby jim David potvrdil, že je to skutečné, nemohli uvěřit. Policejní síly i sanitky z města a okolí se řítily k RCNM, forenzní týmy startovaly pojízdné laboratoře, virtové uzavírali celou oblast. Vrátil se k ženě.
„Máme pár minut, než dorazí kavalerie, Povíte mi, co se tu stalo?.“
„Já nevím. Nerozumím tomu. Proč jsem tady. Proč oni… a já ne…“ Jistě, co čekal? Co by dal za stručný a jasný popis. Neměl teď čas opatrovat šokovaného svědka. Dotkl se jí, stiskl jí jemně rameno, pak obě.
„To je v pořádku. Už je dobře.“ Zvedla k němu oči, zaskočilo ho to. Nebyl v nich ten nepřítomný strnulý pohled, který čekal. Opravdu se na něho dívala. Na okamžik mu to vzalo řeč a byl to on, kdo zamrkal a začal se znovu rozhlížet.
„Rozhlédnu se tu. Možná se vás budu chtít na něco zeptat. Pak vás pošlu na stanici.“ Přikývla. Couvla o krok, ale pak prudce vyhrkla:
„Jen mě nechte u sebe, prosím!“
Bylo jich dvě stě devadesát osm. Stál na pódiu, vedle kulatého červeného koberce a zkoušel počítat očima. Jenže řady sedadel se rozšiřovaly, byly různě dlouhé a členěné do více sekcí, A také různě obsazené, protkané prázdnými místy. Stačilo ale neurolinkem naklikat v appce dronů správnou položku v menu a výsledek si přečetl na obrazovce. 298. Právě se dívá na tři sta mrtvých. Bez dvou. S nimi dvěma je teď v sále tři sta… těl. A ticho, takové ticho! A nade vším se vznášející temný anděl. Ta socha ho znervózňovala. Přinutil se vrátit k nim. Co když opravdu jen spí? Věděl o sobě, že je otrlý policista. Testy i průběžné sledování to říkaly jasně. Ale teď… si nevěděl rady. Tři sta ztichlých duší. Když se ocitnete v šoku, nevíte, že jste v šoku. Dál jednáte racionálně a účelně, ale nějaká část vevnitř, zůstane zkamenělá zakletá v té chvíli a situaci, která přesáhla vaše schopnosti se s ní vyrovnat. Micah v šoku rozhodně byla. Stála vedle něj, tiše. Na okamžik měl nutkání vzít ji za ruku. Možná, aby se sám zachytil. Nadechl se.
„Zkoušela jsem… dívala jsem se, jestli někdo… všem pískala OZ, utekla jsem, běžela ven, hledat signál, zavolat vás.“
„Byla jste venku a vrátila jste se?“
„Ano. Nechala jsem tam mobil, přenášelo se to moc pomalu a já… musela jsem…“ Slova ho vzpamatovala. Operační mluvila o videu. Třeba už je to vyřešené.
„Co jste natočila?“
„Nevím jestli… tak jsem se bála!“ A nebo také není. Došel k první řadě. Samozřejmě, nespali. To byl jen milosrdný útěšný klam, naučený obraz, který nabídlo oko a mozek. Když sedíte a povolí všechny svaly, nevznikne žádná elegantní póza. Byli nehezky zhroucení. Křesla měla vyvýšená sedadla s půlopěrkami na hlavu s logem Neurolinku, takže většina byla sesunutá a opřená v nich, někteří zhroucení dopředu, pár úplně sklouzlo na podlahu.
Procházel kolem. Vyšší třída, průměr, spodina, namíchaní bez viditelného řádu. Večerní šaty vedle obnošené mikiny. V hlavě se mu samy rojily hypotézy – hackerský útok na neurolink, hromadná sebevražda, otrava, záření, teroristický útok, která skupina? Ne, musí se jen dívat s otevřenýma očima, dohady zatemňují úsudek a způsobují selektivní vnímání.
Někomu v sále zazvonil mobil. Nefungovala síť, to už věděl. Podivné. Jak je to dlouho, co naskočila? Viděl, že kontrolky neurolinkových rozhranní nesvítí ani teď. Kolika z nich se právě někdo snaží dovolat? Otřásl se tou představou. Kolik znamená každý mrtvý pozůstalých, zoufalých? Kolik životů se právě obrací vzhůru nohama? Na chvíli ho samotného zavalil obraz temné mrazivé tsunami valící se na spící město. Raději se rychle vrátil ke své roli vyšetřovatele – síť, mobil… Chvíli hledal očima, ale ani příliš nemusel. Žena přímo v první řadě uprostřed, vedle volného místa. Elegantní šaty odhalovaly rameno s jemným, barevným, téměř zářivým nanotetováním. Přejel jí kolem hlavy mobilem s policejním skenerem. García Milena de Graas. Měla nejen interní mobil, ale celý luxusní systém s očními stereokamerami a projekcí a soundsystémem v kostech – a jak čekal s vysokým programem Ochrany zdraví, viděl dokonce menu vestavěných dávkovačů hormonů a neurostimulátorů. Dokonce pacemaker, ale ten nebyl aktivní.
Prolámal se do systému vysokým oprávněním. Chvíli si představoval armádu de Graasovských rodinných právníků, kteří právě dostávají hlášení, ale měl za to, že v tomto případě svůj postup obhájí snadno. Nebo aspoň obhájí. Záznam exteriéru byl vypnutý od 17:54 kvůli zóně ochrany autorských práv, která se vztahovala na sál. Otevřel Ochranu zdraví. Běžela normálně, záznam byl nepřerušený. Křivky dechu a tepu se po 18:00 zklidnily, několikrát povyskočily. Když přepnul na kartu Emocí, viděl, že to bylo pět a deset minut pláče. Všiml si propojení emocí s Garciiným tetováním. Umělo měnit barvy a intenzitu. Znamená to, že zemřela šťastná? Odhrnul jí vlasy, měla tetování i kolem očí, teď svítilo tyrkysovými odstíny a zdálo se mu, že na něm vidí stopy slz. Po 18:36 se křivky snížily téměř na úroveň spánku, po 18:41 na úroveň hlubokého spánku a v 18:44 klesly rychle a plynule na nulu. Žádný boj, žádný stres. V 18:44:16 aplikace spustila volání o pomoc, ale to nebylo jak odeslat, tak jen zapnula akustické nouzové vyzvánění. Celý sál musel pískat a zvonit. V 18:54 síť naskočila a centrální dispečink OZ potvrdil příjem. Zoufalý a zbytečný signál ztichl. Všichni už to ví, propojení uživatelé – manželky, rodiče, děti, milenci dostávají opatrně formulované zprávy. Ten pacemaker ji mohl zachránit, proč byl vypnutý?
Na klíně jí ležela kabelka. Jemný vzor sofistikovaného 3D tisku ze směsi drahých kovů a uhlíkových nanomateriálů byl pokračováním jejího tetování. Na první pohled originální umělecké dílo na zakázku. Mohl a měl to nechat forenznímu, ale právníky už rozčílil… Chvíli hledal v Garciiných aplikacích a našel – podobně designovaná decentní ikona. Odemykací obrazovka poslechla policejní kód. Ve vzoru se najednou objevil šev a zneklidňujícně živočišným pohybem se pootevřel. Uvnitř byla rtěnka, tužka na obočí, dvě proteinové tyčinky a směšně malá lahvička vody. Přenosný trezor v ceně několika jeho ročních platů byl trestuhodně prázdný. Prolistoval ještě nabídky. Skoro hvízdl, bylo jasné, proč v kabelce nenašel zbraň – ona sama byla zbraň. Skrývala v sobě paralyzér, oslepující laser, kapsaicinové projektily, plazmový hořák. Už ji chtěl zavřít, když si uvědomil, že to není tužka na obočí, byl to do úzké ruličky smotaný papír. Opatrně ho za okraje rozvinul. Zřejmě vytištěný výstřižek webové stránky, bez webové adresy, s okraji ořízlých reklam. Pozvánka:
Živí a mrtví, 18:00, Angel hall. Fotka prázdného sálu a popis malým písmem: „Tady a teď. Každou chvíli. Kdekoli.“
Je 20:42, David Moroz je zpátky na Northampton Road. V Andělském sále v RCNM jsou úkoly rozdané, týmy v plné práci, která zabere nejspíš celou noc, a on viděl dost. Má vlastní 3D sken místa činu a identifikaci dvou set osmdesáti šesti obětí jejichž mobily se podařilo naskenovat. A především má svědka, který je ochotný a snad i schopný hned vypovídat.
Micah Wood nakonec odvezla hlídka v neoznačeném voze ze zadního parkoviště a předala ji rovnou policejní psycholožce Areen Ward-Novakové, kterou sám zavolal zpátky do služby po celodenní směně. Ta Davidovi napsala už krátce po osmé, že svědkyně je připravená vypovídat. Technici rozebírali její mobil, který nechala v odpadkovém koši na zastávce u univerzitního nákupního centra ani ne dvě stě metrů od RCNM. Cestou na autopilota se proklikal videem, které Micah natočila. Byl zklamaný, třesoucí se monotónní záběr vzdálené postavy na pódiu. Bylo poznat, že jde o ženu, a to bylo asi všechno, při zvětšení rozmazané kostičky. Co žena říkala nebylo také slyšet, jen tóny varhan ke konci záznamu byly skoro čisté. Snad AI ukáže zase nějaká kouzla.
Na stanici vládl chaos. Na obrazovkách viděl sám sebe ve foyer RCNM říkat: „Nevíme, vyšetřování teprve začalo. Ne, nemáme žádnou předběžnou hypotézu. Ne, žádná teroristická organizace se k odpovědnosti nepřihlásila.“ Pak průvody modrých majáků, tváře pozůstalých v mírném dešti XXX za pásy policejních pásek. Až teď si v hloučku reportérů na obrazovce všiml Davise Blooma, chodícího problému z YouTube kanálu ManchestersUnsolved. I toho, že Bernice Glover z BBC Radio 1 se na něho doopravdy usmála. Dozvěděl se, že se podařilo zkontaktovat pět dalších svědků, z nichž jeden se stihl zastřelit, než ho hlídka vyzvedla, jednoho odvezli rovnou do blázince a další se stihl zaplést do přepadení kousek od Gay Village, zabít jednoho z útočníků a nechat se přitom třikrát postřelit. Další žena svolila k online účasti, a teprve pátý, další žena se přidala před dvaceti minutami k Mie. Vzhledem k tomu ale, že ji našli na střeše chystající se skočit, předala ji zatím Areen Sandipovi, kolegovi, kterého vyzvedli z rychlíku zastaveného uprostřed polí a přivezli helikoptérou dopraváků.
Natočil si kávu z automatu a zamířil do dětské místnosti. Areen chtěla, aby výslech probíhal právě tam, v pokojíčku s pastelově barevným, přehnaně pohodlným nábytkem a poličkami plnými hraček. Svědkyně je v šoku, traumatizovaná, ale nedostala žádné léky, jen teplý čaj, iontový nápoj a Areenin uklidňující hlas a možná dotek, objetí. I to jsou ale mocná kouzla, jak David sám věděl. Zároveň při vší této upřímné a hřejivé lidskosti, Areen monitorovala stav svědka širokou škálou senzorů napojených přímo na svůj virtuózně ovládaný neurolink a celé sady trénovaných AI, porovnala její momentální reakce a hodnoty se vzorci jejích profilů z různých veřejných zdrojů a zodpovědně prohlásila a podepsala, že svědek může vypovídat. Micah souhlasila, i když jí bylo vysvětleno, že nemusí. Skutečný právník byl mimo její možnosti, takže se spokojila s obecným AI obhájcem.
David musel ještě i teď zabojovat, aby to byl on a ne Lloyd Copeland, kdo se také s velkou kávou zaboří do příliš měkkého křesla a povede výslech. Nesnášel tohle politikaření, ale ještě víc nesnášel Copelanda.
Na obrazovce tabletu se už kupily informace – fotografie a jména a k nim všechny dostupné informace – lidé přítomní v budově RCNM, další možní svědkové, záběry z kamer v okruhu kolem výpadku sítě. Analytici pustili na video s ženou na pódiu celou smečku trénovaných AI a zatím měli osm a půl tisíce možných shod. To se Davidovi zdálo jako docela dobrý výsledek. Toxikologie i histologie mrtvých podle předběžných zpráv v normálu. Virtové se snažili informace třídit, zařazovat, vizualizovat. Kdyby tak správné barvy a čáry mohly vyřešit případ samy o sobě, pomyslel si David a vzhlédl od záplavy na obrazovce. Areenina přítomnost uklidňovala i jeho samotného. Usmála se na něj a poslala mu na obrazovku tabletu smajlíka s polibkem – aniž by přitom jen mrkla. Zatímco on měl problémy odklikat si menu k obědu, ona byla v ovládání neurolinku olympijský šampión.
Za zrcadlovým oknem se už mačkali všichni, kdo mohli. Všiml si na kameře i kolegů, kteří podle něj neměli mít právě službu. Areen už ho očima naváděla na ženu vedle sebe. Uvědomil si, že od toho krátkého střetnutí očí v sále, se vyhýbá na ni podívat a odkládá začátek.
„Děkujeme, že jste byla ochotná vypovídat ještě dnes. Je to důležité. Potřebujeme od vás jakoukoli informaci o tom, co …
nepodařilo ji identifikovat. Nebyla to vaše chyba, bylo tam málo světla a především váš mobil v offline režimu automaticky přepnul videozáznam na vysokou kompresi, aby šetřil místem.“ Začal pěkně toporně a stejně tak i pokračoval, když ji seznamoval s jejími právy i uváděl do záznamu, že se se svědkem už na místě činu setkal.
„Ze všeho nejdřív by nám pomohlo při pátrání po dalších svědcích, kteří odešli jako vy, kdybyste si dokázala vzpomenout, kolik bylo volných míst v sále?“
„Odešlo osmnáct lidí i se mnou.“ Jasně a stručně. Jistě, snaží se držet pohromadě a být pevná, ale i tak ho překvapila.
„Víte to tak přesně?“
„Ano, vím. Počítala jsem to. Potom. Osmnáct, plus dvě volná místa, která tam byla na začátku. Jedno v prostřední sekci a jedno v té, kde jsem seděla já.“
David jí ukázal plánek.
„Někde tady a tady.“
„Kolik lidí sedělo v poslední řadě, paní Woodová?“
„Tři.“
Přepnul na druhou verzi s označenými obsazenými místy. Nezaváhala:
„Tohle místo a tohle bylo volné od začátku.“ V poslední řadě byla opravdu označená tři místa.
Chybí tedy ještě čtyři. Deset odcházejících zachytila na svém videu, dva identifikovali oni podle zvláštního chování z kamer v širším okolí. Další ženy si všimla hlídka – a hned ji odvezla na psychiatrii do Cheadle Royal. Neví tedy ještě o čtyřech dalších lidech – svědcích.
„Dobře. Už teď jste nám hodně pomohla.“ Přepnul z plánku na poznámkový blok.
„Jak jste se dozvěděla o té události?“
„Vyskočilo mi oznámení na mobilu. Chodí mi jich pořád tolik. A tohle mě zaujalo. Ta kombinace – Živí a mrtví a Andělský sál a přednáška. Víte… asi víte… zemřel mi syn. Je to dlouho a bylo mu jen půl roku, ale… pořád jsem…“
„To jsem nevěděl, paní Woodová, je mi to líto.“ V chatu na Davidově obrazovce se virtové dožadovali podrobností kolem oznámení. Copak si je nevyhrabali přímo z mobilu?
„Myslíte, že jsme tam byli všichni, komu někdo zemřel?“ uvažovala zatím Micah.
„To nevíme, snažíme se vzít v úvahu cokoli.“
„Komu ale někdo nezemřel… “ potřásla hlavou. „Byla to stránka Manchester Evening News.“
„Co na ní bylo?“
„Byla taková jednoduchá. Přednáška. Název, místo, čas. Obrázek Andělského sálu. Prázdná sedadla.“
„Nic víc, žádný popis, žádné jméno pořadatele?“
„Ne, nic.“ David vytáhl list z Garcíiny kabelky už pečlivě zafoliovaný a zaevidovaný, opatřený štítkem s čárovým kódem.
„Ano, to je ona.“ V chatu se IT znovu dožadovalo přesného popisu. Později! odepsal. Věděl, že by to bylo na dlouho a nechtěl s Micah hned zabřednout v detailech.
„Takže s vámi o té přednášce nikdo nemluvil, ani vy s nikým?“
„Ne.“ Jedno krátké ne a rázem si mohl škrtnout celý seznam nadějných otázek.
„Dobře… Ta žena – co byste nám o ní mohla říct?“ Areen, aniž by se pohnula, vysvítila na Davidově obrazovce poskočivší křivky pulsu, dechu a kdoví čeho ještě. Svědek znervózněl.
„To je těžké. Ona… zezačátku byla obyčejná. Ale sotva promluvila, přeběhl vám mráz po zádech. Bylo to nějak intenzivní, hypnotické.“
„Hypnotizovala vás?“
„Ne, nebyly v tom žádné instrukce ani příkazy, mluvila docela normálně.“
„Zkuste ještě ten první dojem – popsat jak obyčejně vypadala?“
„Delší rovné, černé vlasy, šaty s nějakým jemným vzorem, černá na bílé nebo tak. Žádné šperky, asi ani neměla makeup, možná trochu podkreslené oči. Nízké bílé boty, nic zvláštního.“
„Později bychom zkusili rekonstruovat vaši vizuální vzpomínku na tu ženu. Zařízení k tomu je ale teprve na cestě. Žádná gesta, něco zvláštního, v řeči například?“
„Ne, působila uvolněně, přirozeně.“
„Dobře, jak to probíhalo?“
„Mám docela dobrou paměť, ale jak začala mluvit… jak jsem říkala o synovi… Během chvíle jsem měla pocit, že mluví o mně, že mluví přímo ke mně. Jak se říká, že vám někdo mluví z duše, tak tohle bylo ještě víc. Úplně jsem se ztratila. Byla jsem si jistá, že mě zná, že ví, co cítím každý den, že tu bolest zná. Že zná mnohem větší bolest, a když k ní přijdu s tou svojí, ta se v ní docela rozpustí – a ona bude stále tak klidná… Jako by mě objala a já brečela jako nikdy.“
„Víme, že i další plakali. Viděli jsme záznamy Ochrany zdraví.“
„Ano, tak to pokračovalo.“
„Jak?“
„Ukázala nám tu bolest všechnu naráz. Všichni se rozhlíželi a všichni měli oči plné slz. Nikdy jsem neviděla nic takového. Bylo to… silné…“ Křivky poskočily a roztřály jí rty. Oči měla vlhké.
„A ona všechnu tu naši bolest viděla a cítila a neuhýbala. A zároveň byla pořád tak klidná a krásná. Už nebyla vůbec obyčejná.“ Areen jí podala kapesník. „Ukázala nám naráz bolest všech lidí v sále, v celém městě, zemi, na celém světě.“
„Jak ukázala?“
„Jen mluvila, ale bylo to jasnější než virt. Vedla nás do ní. Přes tu naši vlastní, malou bolest, o které jsme si mysleli, jak strašná a nesnesitelná je. Vedla nás jako hrdina s loučí nad hlavou do tmy…“ Zarazila se. Zavřela oči.
„Ano?“ pobídl ji. Mlčela. Držel se, aby ji nepobízel znovu.
„Stál vedle mě. Cítila jsem jeho ruku na své rameni.“ Promluvila úplně jiným hlasem, hlubším. Bylo to – podivné. „Cítila jsem to, jako tolikrát, ale teď jsem si byla jistá, věděla jsem… protože ona… Jsou pořád s námi, viďte?!“ Najednou se na Davida podívala. Zaskočilo ho to, zase mrkal, neklidně si přesedl. Byl to dokonce mráz po zádech?
„Protože co ona…? “ snažil se jí napovědět a zároveň rychle pokračovat.
„Protože ona. Víc nic.“ Zase to byl její normální hlas a bylo to ještě o to podivnější. „Ztratila jsem ji, nemohla jsem… Něco se stalo. Se mnou. Ve mně. Jako by něco bylo špatně, nebo jinak… Lekla jsem se. A pak jsem najednou stála. Chtěla jsem si sednout zpátky, ale nešlo to. Musela jsem pryč. Utíkala jsem. Jako o život. Ale zároveň jsem nechtěla. Ale musela…“ Musel si přesednout, udělat jakýkoli pohyb, aby se uklidnil
„Vstal i někdo jiný?“
„Byla jsem první, protože na schodech nikdo nebyl a dveře byly zavřené.“
„Reagovala na to ta žena nějak?“
„To nevím. I kdyby, neviděla bych to. Ale na ty ostatní pak – jen se dívala.“
„Ale vy jste se potom do sálu vrátila?“
„Venku to na chvíli povolilo, ta panika. A přišla jiná. Že nemůžu odejít, nemůžu to ztratit, když jsem to našla. Zastavila jsem se, jako že mi není dobře, opřela jsem se o zeď – a ono mi opravdu bylo zle, třásla jsem se jako v zimnici. Mezi tím vycházeli další a já vklouzla zpátky. Byly tam ty zlaté závěsy. Všimla jsem si jich, protože dřív v Angel Hall nebyly.
„Byla jste tam už dřív?“
„Ano, ale na koncertě. RCNM je hudební centrum.“ To bylo opravdu zvláštní. Měli celý program RCNM za poslední dva roky a toto byla jediná akce, která se netýkala hudby. A také na programu vůbec nebyla. Andělský sál byl už měsíc uzavřený kvůli rekonstrukci. V soupisech faktů svítila tato složka červeně.
„Ani ten anděl tam dřív nebyl, “ uvědomila si Micah.
„Ano, dřív to byl prostě koncertní sál, přejmenovali ho až teď v souvislosti s rekonstrukcí.“ David četl v červené složce o RCNM. „Sponzor věnoval RCNM nejnovější technologie a přidal i malou sbírku uměleckých děl. Mezi nimi audiovizuálního ‚Anděla An Ael‘. Na videu je na chvíli vidět, že svítil. Dělal ještě něco?“
„Jen takové jemné, trochu psychedelické vzory.“ Do složky si k andělovi připsal vykřičník!
„Potom jste natáčela…“
„Jo. Ano. Prostě jsem se snažila si utrhnout aspoň ještě kousek toho, co mi tam utíkalo. Přišla jsem si jako malá holka, co ji dospělí vyhnali z pokoje a ona teď nakukuje oknem. A stejně tak jsem se bála, že mě přistihnou.“
„Slyšela jste něco? Rozuměla jste tomu, co říkala?“
„Jen tu a tam slovo. Vlastně jsem se na to ani moc nesoustředila. Přišlo mi to jako nějaká řízená meditace a tam je důležitější vnitřní pozornost. Hlas je jen pomůcka. A pak začaly hrát varhany.“
„Ano, to bylo v 18:32. Můžete popsat, co se dělo dál, kolem 18:44.“
„Myslíte, jak je zabila… jak zemřeli?“ Sama se opravila.
„Zabila?“ David hned nedokázal skrýt překvapení. Vypadalo to, že ji to samotnou vylekalo.
„Vy si tedy myslíte, že je zabila ta žena?“ Ztichli všichni. Areen úsilím přivřela oči, jak se soustředila na svoje senzory.
„Ne, tedy ano. Vy jste se tak zeptal… Já… nevím. Neudělala nic, nic skutečného. Ale…“
„Ale?“
„Bylo to… já vím, že je to divné, že jsou to pocity, že tomu sama nerozumím… Byla jsem daleko, jen to ke mně doléhalo. Jako přes závoj. Vlastně závěs. Jen jsem zdálky cítila, jak se ta bolest, která zahalovala celý svět, roztrhla. Jako by se rozhrnula opona. Jako by se otevřely dveře. Ona je otevřela. A zavál vítr. Nejdřív vánek, nakonec vichřice. A to byli oni. Odcházeli. Letěli. Byli volní. Trhalo mě to, bodalo na srdci, nemohla jsem dýchat. Ale nemohla jsem s nimi… nemohla… Jen jsem… z toho byla zoufalá… Nemohla jsem to unést. Brečela jsem, na zemi… Pak začala všem pískat OZ. Ta žena byla pryč. Vyběhla jsem, jestli někdo… ale věděla jsem…“
„Věděla jste co?“
„Že jsou mrtví. Všichni.“
„Protože všem pískala OZ?“
„Protože ten vítr utichl.“
„Co si myslíte, že se stalo?“
„Odvedla je. Ne… jen jim… otevřela dveře.“
„Nevím, co si pod tím představit, paní Woodová. Jaksi technicky…“
„Vím, že vám to teď zní jako podobenství, ale tam to bylo reálné! Možná to ani nebyly dveře, nemusela nic otvírat. Ta cesta nikdy nebyla zavřená. To jen my jsme si ji zavřeli, zakázali. Ona to jen ukázala. Že císař je nahý. Že jen obelháváme sami sebe. Jen to ukázala.“
„Myslíte jen tím, že mluvila? Co ukázala?“
„Ukázala to těm, co hledali. Proto stačilo málo. Slovo bylo přece na začátku. Možná může být i na konci…. “ Zarazila se, jako by ta slova překvapila i ji samotnou. „Promiňte, to mě jen tak… Ano, jen mluvila. O tom, že… je to v pořádku.“
„Co? Co je pořádku?“
„Jít. Pustit. Pustit se.“
„Zemřít?“
„Ano.“
„A hrály varhany?“
„Ano, to bylo silné. I to byl ten vítr.“
„Takže, jestli tomu dobře rozumím, paní Woodová, ta žena vám ukázala, že chcete zemřít? Vy jste chtěla zemřít?“
„Ano, jistě! Chtěla. Všichni chtěli.“
„Chcete pořád?“ Věděl, že právě udělal hlopust, ještě než to dořekl, ala ta věta z něho vyrazila jako pod tlakem. Areen po něm střelila pohledem. Dlouhé ticho.
„Paní Woodová?“
„Já… já… “ Tiskne si spánky dlaněmi, tiskne silou víčka i rty. Choulí se do sebe. Areen se jí zlehka dotkne a ona se jí pod rukou pomalu položna až do klína. Pak se otočí k ní tváří, k nim zády. Areen jí jemně obejme, neurolinkem ztlumí v místnosti světla a na obrazovkách zavře okna záznamů. Výslech skončil. David zavřel svůj seznam otázek. Odškrtnul si tak čtvrtinu.
„To byla trefa! Máš pravdu, že se to nabízelo a ta reakce má také výpovědní hodnotu. Nechám ji prospat. Možná se ještě probudí, ale stejně bych další nechala na zítra.“ Areen zvedla ruce ze spánků Micah a opatrně se vyvlékla. Vyšli na chodbu. Položila přitom Davidovi ruku na rameno.
„Celé to bylo hodně zvláštní,“ její hlas se skoro dotýkal jeho zátylku.
„To bylo zatraceně bláznivý. A nic jsme se nedozvěděli,“ zabručel David.
„Dívala jsem se do záznamů od Sandipa, jak mluvil s paní Sandersovou. Říká podobné věci.“
„Není to důvěrné?“
„Tohle ti říct můžu. Musíme to brát vážně.“
„Nevím, jestli soudce vezme slovo jako vražednou zbraň. Uvidíme, co řekně paní Elwoodová.“
„Davide…“ Zastavila ho, stáli těsně u sebe. Cítil její jemný parfém. „Není to nic, co bych dokázala změřit a zapsat jako důkaz, ale ona mluví pravdu. A když to říká…“ Roztržitě mu ometla neexistující smítko z košile.
„Ano?“
„Je to něco velkého, Davide!“ Dívala se mu do očí zpříma a naléhavě. Pak potřásla hlavou. Otočila se k odchodu, ale zaváhala ještě.
„Hodila by se tobě. Micah,“ řekla napůl přes rameno.
„Víc než ty?“ Věta z něj vystřelila dřív než si ji stačil rozmyslet. Zase už. Je unavený. Otočila se k němu zpět.
„Já se k tobě nehodím.“
„Chvíli to tak vypadalo.“
„Na chvíli možná. Ale ty nechceš mít vedle sebe holku, co tě zná líp než ty sám a která pozná, že lžeš dřív, než otevřeš pusu.“
„Nikdy jsem ti nelhal, Arren!“
„Já vím. Lhal jsi sám sobě… Ale ji bys… mohl….“ nedořekla, otočila se podruhé a byla pryč. David zůstal stát uprostřed hloučku kolegů vycházejících z místnosti za zrcadlem.
21:30, sedačka před kanceláří velkého šéfa, tablet opřený o krabici džusu. On a Areen, sedí těsně vedle sebe, aby se vlezli do kamery. Čekají až se připojí další svědek.
Mezi tím projíždí nástěnku. Zatímco vyslýchali Micah, policie obdržela telefonát o podezřelém muži, který zazvonil u domu v Picford Hall s žádostí o vodu. Byl vysílený, vypadal šíleně a kožené boty měl rozedrané. Paní byla vyděšená, nicméně vodu mu dala a on bežel dál, pryč z města. Hlídka ho našla až po dalším upozornění z automatických kamer Stamfordského golfového klubu o čtyři míle dál. Bosého, rozedraného a špinavého ho odvezli do Oldhamské nemocnice. Podle všeho uběhl za dvě a půl hodiny asi třicet kilometrů (skoro 12 mil), což je už olympijské tempo.
Madeeha Elwood je ze Salfordu, ale její matka byla Indka. Exotická krása stále prosvěcuje zpod závoje šedin, vrásek a únavy. Přímý pohled je živý, jak se dá na obraze z potemnělého pokoje poznat, téměř zářivý. Za ní je znát v šeru velká nemocniční postel. Malý byt, nemocná matka, prý naštěstí hluchá a poloslepá, spící, omlouvá se žena hned na úvod.
„To je v pořádku, paní Elwoodová. Děkujeme vám za ochotu. Jak se cítíte?“ Arren chtěla svědka vidět. Ujala se slova.
„Od kdy se policie ptá na takové věci?“
„Jsem policejní psycholožka. Nevím, jestli jste sledovala zprávy…“
„Něco jsem zaslechla, nějací mrtví, hodně. Ale neměla jsem čas. Ani chuť.“
„To je rozumné, paní Elwoodová, Jen vám povím – poté, co jste odešla… “ Areen hledá formulaci, „Lidé, kteří zůstali, byli nalezeni mrtví.“
„Jo, to dává smysl,“ pokýve hlavou. Areen se nediví.
„Jak vám to dává smysl, paní Elwoodová?“
„Tak, že jsem jí musela říct asi tři sta krát – díky, nechci! Teda chtěla bych, ale nemůžu.“
„Té ženě? Jak jste jí to musela říct?“
„Řekla jsem jí: holka, já vo tom, krucinál, přemejším každej den, každý ráno, každej večer! Já si to sakra představuju, maluju přesně tak, jak mi to ukazuješ, těším se… Ale sakra ještě ne!“
„Kvůli vaší matce a synovi?“
„Jo, jak jinak!“
„Mluvila s vámi ta žena?“
„Ale ne, mluvila ke všem, ale tak mi to znělo. Bylo to fakt hezký, takový pohádkový a zároveň vopravdový. Žádná Strážní věž, vopravdový slova, co skáčou rovnou dovnitř. Ale já si mlela svou. Držela jsem tady ten křížek a modlila se – to jsme my trojjediní – máma, Jorah a já, my už to máme domluvený.“
„Takže jste cítila nutkání…“
„Žádný nutkání, paní psycholožko, krásu, čistou krásu! Víte, nakonec mě to uklidnilo. Je tam – jak jsem si myslela, čeká na mě, na nás na všechny. Tak jsem si řekla, že to tu chvíli ještě vydržím. Úplně mě to nabilo. Skákala jsem tu kolem nich dneska jako laňka. A těšila se na vás, hezká slečno a štramáckej pane, jak vám to povím. Jak vám řeknu, že ta ženská musela být svatá.“
„I když zřejmě zabila tři sta lidí?“
„Mladíku, víte, že to někdy počítám, takhle večer u televize. A to nikdy není pod stovku, a ne pod jednu a někdy jsou to tisíce. Tuhle jsem si na leták s levnejma sójřízkama napsala 3223, takový hezký číslo. Možná to bylo i s filmama, to se plete, ale žádnej to neměl tak hezký.“
„Jak víte, že to měli hezké?“
„Protože mi dalo dost fušky říct to zatracený ne. Teď vám to tu povídám jako hrdinka, ale cestou domů jsem se silou držela lidí a zábradlí a modliteb, abych nezavřela oči a neupadla zpátky. Ještě, že to mám přímo po hlavní lince.“
„Chtěla jste si ublížit?“
„Chtěla jsem na sebe bejt hodná, holčičko! Ale ono to naše město je takový smrťuvzdorný, samý zábradlíčka, auta, co uskakujou jako kamzíci, pod vejškama sítě, furt na vás čuměj skleněný voči…“ Madeeha se zasnila.
„Paní Elwoodová…“
„Říkej mi Madeeho, děvenko. Jsi taková hezká. Máš takový moudrý oči. Kdo by řekl, že si takhle pokecá s policií. Asi jsem dneska nějak naměkko.“
David se ke slovu vůbec nedostal,. Ale nevadilo mu to.
22:15, velká zasedačka ve druhém patře. Dusno, unavení, upocení lidé po dlouhém dni. Šéf cirkusu, Vladimir Rees rusky neuměl, ale přinejmenším tak vypadal. Urputně. Medvědovitě.
„Vážení, úplně nejdřív – míří na nás všechno, co má čočky. Cokoli řeknete nebo uděláte, bude v tu chvíli online. Nic se neschová. Tak to prosím mějte na paměti, kdykoli zkusíte otevřít klapačky.“ Přehodil svůj obraz z tabletu na operační obrazovku za zády a pokračoval:
„Takže nejdřív shrnutí.
Máme dvěstě devadesát osm mrtvých v RCNM, u kterých nevíme, jak zemřeli. Přesněji, víme jak, ale nevíme, jak se to takhle mohlo stát. Slovy, nemáme vražednou zbraň.
Máme pět XXX téměř přímých svědků, kteří přežili a všichni více nebo méně vykazují psychickou nestabilitu nebo známky nějakého traumatu či zásahu. Přejí si zemřít a jednomu XXX se to už podařilo.
Jedinou podezřelou osobu se nám zatím ani nepodařilo identifikovat.
A nakonec tu máme stopy vyspělých akcí ve virtu jasně i nejasně souvisejících s činem, které ukazují na větší, organizovanou a zkušenou skupinu.
Tak.“ Posadil se. Barevné složky a spojnice za jeho zády nenaznačovaly žádné odpovědi.
„Spadla nám na hlavu velryba, kterou sami nezvládneme, takže už sem míří skupina z metropolitní, tým z NaCTSO (National Counter Terrorism Security Office), mobilní chemickou laborku posílá armáda. Zřizujeme pro ty všechny davy zvláštní operační středisko tady v Northamton Rd. Bude tu těsno.
Tiskovka bude zítra v jedenáct, ale my zatím netušíme, co bychom tak asi měli říct. Tedy kromě: ‚Ne, nemáme ani šajnu, co se tam sakra stalo.‘
Jako první volal náměstek ministra zdravotnictví a zajímal se, jakou úlohu hraje ve smrti těch lidí aplikace Ochrany zdraví. Vyjádřil obavy, aby na tento program, masivně podporovaný vládou, nevrhlo vyšetřování případné zbytečné světlo. Předběžně jsem ho uklidnil, že zatím nic nenasvědčuje nějakému přímému spojení.“
„Má v tom svoje prachy, tak se hned stará. Měli bychom ho napráskat hned za maření vyšetřování.“
„Opatrně na slova, Venci! Nic nemařil, jen nás nábadal k opatrnosti. V OZ má teď už zájem spousta velkých hráčů.“
„Takže budeme zase tancovat po vejcích?“ Zamručel Lloyd Copeland, který chtěl Davidovi vyfouknout Micah.
„Tomu se nevyhneme. Mezi oběťmi – tedy zatím správně mrtvými je pár lidí z high class – De Graas, Monte Inelly, Cooková, Hawkinsová. Když jsme chtěli kontaktovat slečnu Hawkinsovou, narazili jsme hned na její právníky. Vypadá to, že ji uklidili na soukromou kliniku a nepustí nás k ní. Právníci zastupující de Graasovi už podali žaloby tady na Moroze, za neoprávněné použití policejních pravomocí.“
„Ha, tak to sbohem, Davídku!“ vypískla Ellisonová.
„Smeteme je. Mayuri Shawová z právního s nimi má účty a řekla, že na tomhle jim umeje držku a ještě je vykoupe v bulváru.“
„Neměl byste si dávat pozor na ústa, šéfe?“
„Jen jsem citoval.“ Ellisonová uslyšela svoje klíčové slovo bulvár:
„Cooková, to je ta pikoška? Milenci na rande se smrtí? To bude obzvlášť těžký oznamování úmrtí.“
„Pan Cook už to samozřejmě ví. Volal nám. Zítra přijde.“
„Vyrazit z nás, co víme?“
„Ne, my jsme ho požádali, jestli by nám nepodal informace o paní Cookové, panu Reddingovi a jejich aktivitách. Oba totiž spolupracovali s firmou Qassemblyio, která sponzorovala RCNM a modernizovala Andělský sál. Pan Rowe, majitel Quassemblyia, byl hned druhý, kdo nám volal. Sedá na letadlo, zítra je tu.“
„Co tam vlastně dělali?“ David si vzpomněl na novotou svítící loga Neurolinku na opěrkách křesel.
„Instalovali nová křesla s přípojkami pro Neurolink. A přidali k tomu sochu anděla od Zakarii McGrath za pět a půl melounu.“
„Zajímavá kombinace. Že bychom měli plný sál vražedných nástrojů?“
„Pan Rowe nás žádal o povolení křesla vymotovat a odvézt, protože v Andělském sále se do nich už těžko kdo posadí a RCNM chce přeměnit sál v dočasné pietní místo.“
„Není to ještě podezřelejší?“
„Bohužel ne. Ale k tomu nám víc řekne Jeffrey. Pět minut pauza a pokračujeme!“
22:40, tamtéž. Davidovi už třestila hlava. Jeffrey Booth, šéf místních vírtů byl naštěstí víc kvočnou pro své geniální leč v realitě nesvéprávné podřízené, než aby byl sám jedním z nich. Pro ty uvnitř byl ochrannou zdí, pro ostatní venku tlumočníkem, sám pro sebe vyvrhelem obou světů, ne dost geniálním pro jeden a ne dost normálním pro druhý. Chvíli přehazoval na obrazovce schémata, možná jen, aby udělal dojem a získal unavenou pozornost.
„Na serveru Manchester Evening News žádná pozvánka, jakou jste nám ukázali, není a zřejmě nikdy nebyla. Ale rozložení stránky a sestava jejich reklamních bannerů odpovídá výtisku. Žádáme si tam přístup, víme, že nic nemažou a všechno zálohují. Pravděpodobně tam nic nenajdeme, ale uvidíme zítra. Paní Woodová totiž v mobilu appku Evening News vůbec nemá, takže by jí žádné takové oznámení přijít nemělo. V logu notifikací ale opravdu je, ale tam přímé linky nejsou, ty zná zase jen notifikační server, který spadá přímo pod provozovatele operačního systému. S tímhle nemáme zkušenosti, nebo spíš možnosti, spolupracujeme s NCSC, oni mají s Big Tech přímé kontakty, takže snad také budeme do rána něco vědět. Podle nás hacknout notifikační systém je práce pro profíka z vyšší ligy.
Stránky RCNM a jejich recepce jsou proti tomu drobnost. Běží na upraveném open source ve verzi se zdokumentovanými zranitelnostmi, tam by se dostala i naše uklízečka. Záznam tam byl dva dny, dnes večer zmizel, zůstala jen díra v posloupnosti idček.
Nejzajímavější kapitola je výpadek sítě.“ Teď se Jeffrey obrátil ke svým schématům. David se začal obávat, že přece jen přijde přednáška.
„Ono, co to vlastně je takový výpadek sítě? Jak by mohla vypadnout síť bez kompletního blackoutu? Dnes umí úlohu síťového uzlu převzít kdejaké chytré zařízení, každý mobil, doslova každá lednička. Každá chytřejší ledka umí blikat Li-fi a routování, takže vyhodit síť a nechat svítit světla je v podstatě nemožné. Nemáme zatím žádné přímé stopy, ale podle toho, co jsme zrekonstruovali z mobilů obětí, to nebyl výpadek – síť aktivně odmítala žádosti zařízení o registraci a připojení.“ Nějak to souviselo s čísly, zkratkami a čárami na obrazovce, protože po nich jezdil laserovým ukazovátkem. „A dělala to selektivně a přesně, protože zaměstnanci a studenti přítomní tou dobou v dalších prostorách RCNM si ničeho nezvyklého nevšimli.“ Až teď David v té spleti rozeznal skrytou mapu a schéma budov.
„A kamery! To je sci-fi, realtime manipulace s obrazem, smyčky, vykrývání částí obrazu podle starších záznamů. Normální člověk by řekl, že tohle by městská kamera umět neměla, nebo dokonce nesměla, ale umí, a co neumí, s tím jí pomůže jakákoli mašina po cestě. NCSC nám sdělila, že přesně tohle oni se sítí umí a mají připravené takovéto scénáře pro krizové situace. Mají pro to různá barvitá označení jako Exkomunikace, Digitální stín, Selektivní slepota a podobně, o kterých se i u nás mluví jako o konspiracích. Jinak ale nebyli úplně sdílní, spolupracují v tom se zpravodajskými službami a hlídají si co pustit a co ne. Každopádně to je… Já osobně si vůbec nedokážu představit, co by to mohlo znamenat? Že jde o akci tajných služeb? Nebo naopak se nějaká skupina zmocnila know how a demonstruje svoji sílu? Netuším. A už vůbec mi to nejde dohromady s tou ezoterickou omáčkou kolem, s nějakou šamankou na pódiu…“
„Jeffrey, nikdo nevíme. Všichni na to koukáme a nevěříme,“ uklidňoval ho Vladimir. „Máš ještě něco?“
„Jo, jo… Ty zatracený křesla. Ani jedno nebylo zapojené, prostě nebyly ani v síti, ani jenom pod proudem. A nebylo to jenom vypnuté, celá kabeláž je připravená u rozvaděčů, vzorně označená a zabalená v igelitu. Měli to zapojovat tento týden, premiéra měla být v neděli. Provizorně měli ten den zapojených pár křesel v poslední řadě přes prodlužovačky, ale i ty před koncem směny smotali a odvezli s sebou. Přesto jsme dvě z těch potvor rozebrali přímo na místě – A25, na kterém zemřel Janek Rees, a A18, které bylo podle Woodové obsazené, ale my ho našli prázdné, takže ten, kdo na něm seděl, nezemřel. Hardwarově se neliší. Tedy, co jsme byli schopni porovnat. Jsou to standardní sériové kousky. Sice je to nejnovější technologie, ale už jich po světě pár set funguje asi půl roku, takže tady myslím taky nic. Poslali jsme je NCSC. Softwarově ovšem nemůžeme sloužit, to je čistě v režii Qassemblyia. A že už Neurolink pár lidem mozek v hlavě usmažil, víme všichni.“
„A uměl by Neurolink takhle něžně ukolébat k smrti?“ To byl poetický Xxx
„V sále mělo opravdový Neurolink šestnáct lidí. Všichni tam zůstali. Co se ale podařilo vyčíst z logů, aktivní v tu chvíli nebyl ani jeden. A jestli by to uměl, to nevím. Takže bych to ani nemohl vyloučit.“
„Nějak to nedává smysl. Pokud smrt nezpůsobila žádná z těch technologií, tak k čemu vlastně ten selektivní výpadek byl?“
„Aby ji nikdo nenatočil?“
„Na to mohla stačit zóna autorských práv, ne? A Woodová ji natočila, a dokonce se zdá, že o ní ta ženská věděla.“
„Zpozdilo to příjezd záchranky?“
„To určitě. Otázka kolik by jich při takovém počtu dokázali zachránit i bez toho?“
Vladimir ukončil debatu, poděkoval Jeffreymu, který obratem zmizel ustlat si v kanceláři a dávat na svoje chovance pozor celou noc.
„Teď už se nedivíme, že jsme tu ženu zatím nedokázali najít. Jestli ji kryje někdo s takovými možnostmi…“
„Tak to zužuje okruh podezřelých. Někdo z velkých hráčů, kteří mají přístup k těmto technologiím, nebo je přímo poskytují vládě. Možná je použili v konkurenčním boji. O virt, neurolink, OZ…“ Nikdo ale neměl přebytečnou energii na rozvíjení teorií.
Je 23:22. Porady skončily. V RCNM, ve virtu, na patologiích a v nemocničních laboratořích pojedou týmy nonstop, všechno ostatní míří do postelí utrhnout maximum možného spánku před dnem, kdy se o velrybě dozví svět. Areen píše Davidovi, že Micah se vzbudila. David ví, že ji vzbudila ona.
„Vím, že vám oddělení zaplatilo autotaxi. Jako protinabídku a odměnu za vaši pomoc dávám nezapomenutelnou jízdu manuálně řízeným vozem.“ Cvičil si tu větu cestou do Areeniny kanceláře. Aby zněla dostatečně uvolněně.
Micah ale byla ještě rozespalá, rozcuchaná, oči se jí zavíraly. Beze slova a samozřejmě se do něj zavěsila, přes rameno mávla Areen. David se chtěl Areen podívat do očí, pevně a zpříma, ale uhnul po vteřině. Areen se usmívala jen očima, které jako vždy všechno věděly. Ne, neví! Za dvacet minut může být zpátky, umínil si David.
Micah bydlí v Castlefieldu, podle navigace třináct minut od Northampton. Micah ale v autě ožije a užasle ho pozoruje, a tak je Davidovi hloupé jet přímo nejkratší trasou. Řízení je výjimečná dovednost a on je na ni hrdý. Vypne navigaci. Vůz není označený a on nezapnul sirény, přesto o něm dopravní systém ví a on, i když jede zlehka, nutí samořídící vozy uhýbat a vyklízet mu cestu.
„Je to jedna z posledních věcí, které lákají mladé kluky k policii. Zbraně a auta. Jinak už moc nezbylo. Všechno řeší AI, kamery a kredity. A do džungle mimo síť se nikdo dobrovolně nepřihlásí.“
„Dřív uměli řídit všichni,“ vzdechne Micah. Je opravdu nadšená.
„Ano, ve filmech to vypadá dobře.“
„Dřív bylo všechno úžasné, drsné, silné.“
„Myslíte, že je dnes svět málo drsný? Kdy jste byla naposled mimo síť?“ Zase je na ni zbytečně drsný.
„To máte pravdu. Asi jsem myslela – živé, že bylo dřív všechno víc živé. Promiňte, plácám. Můžu na vás vůbec při řízení mluvit?“
Za chvíli projeli kolem Mamucia a zabočili do její ulice. Byla zaplněná lidmi.
„Medianti! Jak se o vás dozvěděli?“ Hned ho ale napadlo, že jí by to vadit nemuselo, třeba právě naopak. „Chcete s nimi mluvit?“
„Jako být celebrita? Ta, co zbaběle utekla, proklínaná všemi pozůstalými? Ne, díky, dnes radši ne.“
Zatím dojeli k domu a ti venku jim zastoupili cestu se samozřejmostí civilizovaného světa. Zamířili jim do oken bezohledně ostré přenosné reflektory. David prudce šlápl na brzdu, krátce přidal a znovu brzda. Divoký manévr, kterého by se žádné samořídící auto neodvážilo, je vyděsil. Uskakovali, někdo přepadl přes nízkou zídku.
„Dnes budeme všichni za celebrity na tisíc způsobů. Automobilový vrah z Tonman street. Není vám nic?“ S Areen to hodilo víc, než čekal.
„Jen jsem se lekla. Je to…úžasné.“ Zasmála se. Znělo to trochu nuceně, ale najednou z toho probublal opravdový smích.
„Bože, jak vyděšeně uskakovali!“ Nemohla přestat, musel se smát s ní, bylo to tak osvěžující, živé.
„Řídit je tak šíleně sexy! Jak to, že jsme se toho vzdali?“ zavýskla.
„Stálo to příliš mnoho mrtvých.“
„To bude ono! Sex a smrt. Jsou si blízko.“ Dívala se na něho. Cítil to, ale nepodíval se na ni. Místo toho, pustil na obrazovku vozu záběr ze své domovní kamery.
„U mě jsou taky.“
„Paráda, budeme jezdit celou noc!“
„Znám hotel bez kamer,“ okamžitý nápad. Řekl to dřív, než si to stihl rozmyslet. Do třetice.
„Na to asi nemáme ani jeden,“ odtušila Micah.
„Vždycky jsem na ně byl slušný, požádám je o službu.“
„Zapletete se kvůli mně?“ Teď se na ni podíval. Přikývl. Dlouho mlčeli.
„Měla jsem být mrtvá, měla jsem tam sedět jako oni,“ řekla najednou. Vybavil si Garcíu de Graas, ty jiskřivé barvy. Jaký měla smích ona?
„Živí a mrtví. My jsme živí, oni mrtví. Nechte to tak.“
„Vždycky jsem přemýšlela, jak samozřejmě museli tehdy přijímat smrt. Víte, jak to ve filmech vypadá obyčejně a lehce, když sedají do aut a řídí je a dělají u toho různé věci. Jak museli být silní.“
„Nebo zoufalí.“
„Což my rozhodně nejsme,“ ušklíbla se. Měla pravdu, on jen prostě musel něco říct. Přesto se omlouvala: „Promiňte, jenom asi musím mluvit. Abych se nezbláznila. Nebo nevrhala na vás. Vypadáte za volantem úžasně! Jsou tu kamery?”
„Mám oprávnění je vypnout, jen se to pak těžko vysvětluje. Teď by se to obzvlášť…“
„Vyhodí vás za sex se svědkyní?“
„Jistě, jsem ve službě. Navíc by to bylo zneužití obtížné situace.“
„K čertu! V téhle obtížné situaci by to sakra pomohlo, nemyslíte?“ Zapípal jí mobil, pak znovu a zas. Otevřela ho.
„Moje video je na síti, a teď k němu někdo přidal i můj hastag.“
„Jaký máte?“
„To nebudete věřit. MiaTheDeadLiveCat.“
Blandys nevypadal jako hotel, ale jako nudná tovární hala, jedna mezi dalšími v Sharstonské průmyslové zóně. Žádná okna, malá vrátnice.
„A co je tohle?“ Zarazila se Mia s pohledem na trs obrovských průmyslových kamer.
„Musí ze zákona splnit nahrávací povinnost. Ale zákon zatím neukládá okamžitou online dostupnost záznamů. A mezi tím je prostor pro spoustu technických selhání. Zvlášť starších systémů. Tyhle kamery mají na černém trhu cenu zlata.“
Jednání proběhlo hladce. Hlas na druhé straně viděl Davida ve foyer RCNM, zajímal se o vyšetřování. Nic z toho nebylo tajné, ani toho nebylo mnoho, takže se bez zdráhání podělil. Skutečná budoucí cena zůstala nevyslovená.
„A jsme oficiálně milenci,“ řekla Mia, když vešli do Všech stupňů nebe – malého, ale luxusního pokoje, který vypadal jako jedna velká postel prosvícená rafinovanou hrou prolínajících se světelných spekter. Pak nemluvili. Jen když jí položil ruce na boky a pak výš, cítil, jako by mu v dlaních vibrovala elektřina, jako by jí pod kůží opravdu vrněla velká kočka. Ten pocit znal. Tohle myslela Areen? Ale pak se konečně těla vyrvala z oblečení, ze stresu a napětí, z pohledů kamer, ze světa vůbec a vybuchla zvířecím, bezhlavým rychlým sexem, rozpila se po stěnách jako světlo rozbíjené tisíci skleněnými hranami v mihotavých odlescích. Malá smrt orgasmu pak hned přešla ve spánek.
Davida probudilo vrnění mobilu. Mia neležela vedle něj, seděla na kraji postele, zády k němu, hlavu v dlaních. Nejradši by se hned zase propadl do spánku, oči se mu zavíraly.
„Co se děje?“ Hledal mobil zapadlý někde ve změti polštářů.
„To byl teprve začátek,“ mumlala Mia nezřetelně, nejspíš stejně rozespalá jako on.
„Jaký začátek? Myslíš s námi?“ Areen mu poslala zprávu. Překliknul se, když ji chtěl otevřít.
„No, to nevím, to bych ještě nechala otevřené. Myslím ji. To tam.“
„Proč si to myslíš?“
Areen přeposílá Sandipovu zprávu od Copelanda: „Našli další dva ze sálu. Mrtvé.“ Mia zvedne hlavu, hlas má najednou jasný.
„Protože slyším, jak mi to říká.“