menu Menu
Mezi břehy
By Marek Páral Posted in Oldies, Úvahy on 18. března 1993 0 Comments 11 min read
Náhrobek pro Draculu Previous Láska až do konce Next

”…neboť jsi jen zlomkem zlomků a co ten může vědět o pravdě?

Možná dost, ale nikdy ne dost. Můžeš jen vědět, co víš a jestli dobře víš – víš také, jak málo víš… a až budeš vědět… no, však už budeš vědět…”

Mezi břehy

(Neživá žena)

Jsme chvílemi slní a mocní, chvílemi malí a slabí.

Okamžik od okamžiku si můžeme připadat tak či tak, podle toho komu právě stojíme tváří v tvář. Ale můžeme-li snad v každém z oněch okamžiků vcelku přesně říci, jak si stojíme, nejsme sto se takto vyslovit o celém našem životě, o nás samých, neboť nejsme sto posoudit celý svět, který potom stojí proti nám. Svět, který se jeví každému a pokaždé jinak, z čehož by se mohlo zdát, že právě na tom, jak se člověku svět jeví, závisí, jakým se cítí.

Avšak pravá síla spočívá v tom, zůstat silní, i když soudíme, že jsme slabí.

”Vidíš, jak člověk vidí. Svět je mu protivníkem a on stojí proti němu. Přitom co ví o tom světě? Já bych mohla tisíckrát vyprávět, co je svět! Jaký umí být protivník! Jak můžeš být nekonečněkrát silnější a silnější, ale on tě vždy nakonec přemůže.

A tobě nezbývá, než utíkat. Utíkat vpřed – bojovat! Zastavit se znamená zemřít, znamená umírat. Je jen pohyb vpřed nebo vzad, nehybnost není. Principy, které se bijí v aréně univerza, navždy a bez vítězů v marné touze po absolutnu. Já a on – život a smrt a vítězem je jen ten, kdo hraje…

Ale nemluvme o obecnostech, chtěl jsi, abych vyprávěla o sobě. Vlastně nevím, co chceš slyšet, ale dobrá, poslouchej tedy, jestli vím, co je život, jestli vím o tolik víc než ty…

Vždy jsem se drala vpřed – kupředu a výš – to bylo určitě to první. V každém ze svých životů jsem byla dost schopná na to, abych stanula nejvýš. Ne, nešlo mi o moc, i když vědění ji jistě přinášelo. Moc příliš zavazovala, svazovala a já před sebou stále viděla cosi dalšího, cosi, co bylo pořád výš než já, stále jsem se nedokázala stát sama svým pánem. Ještě, ještě! Další a další životy a smrt pokaždé v půli cesty, další tisíce let – ne, málo mi už život nedal a vidíš, já chtěla ještě, ještě víc!

”A až vše pochopíš, až celý svět v sebe pojmeš – pak skončíš… Nekonečný…” Praví se v knihách moudrých. Ale ty nejsi nekonečný a svět brzy pojme tebe, neboť co jsi než svět a ve svět se zase obrátíš.

Vnímat! Vnímat víc až všechno! to jsem chtěla, to bylo všude a ovládalo mě to. Vnímat a tím splývat až splynout, pronikat do věcí a souvislostí až se s nimi spojit, sjednotit, stát se Jedním, jako je dítě v jedno spjaté s matkou, stát se tím dítětem i tou matkou, matkou všech matek, matkou celého světa, která si je zároveň i dítětem, neboť pak už není nic než ty a jen ty! Jen já a nic než já, já trojjediná – já bůh, já svět, já…

Nechtěla jsem málo, chtěla jsem všechno – já – to malé nic, maličký důsledek maličkých příčin a o nic větší příčina o nic větších následků. Jak bych mohla jen tušit, kam ten proud míří – já, unášená kdesi vprostřed.

Vím, že nic nevím a to čím dál víc, cokoli jisté, stává se relativní, svět se rozpadá v tříšť nespojitých kousíčků mozaiky, protože ty jsi jen zlomkem zlomků – a co ten může vědět o Pravdě? Možná dost, ale nikdy ne dost. Můžeš jen vědět, co víš a jestli dobře víš, víš také, jak málo víš a že můžeš jen chtít vědět víc a víc. A já chtěla. Moc vědění si tě může zotročit, pokud si ji ty sám znovu a znovu nepodrobuješ, ale já neměla kdy byť jen na okamžik se zastavit, neměla jsem kdy podlehnout, stále bylo kam mířit. Ještě je kam jít, pojď jen pojď a nikde mě nezdržuj! Ještě je, co nevnímám, čemu nevládnu – ještě jsem tu já!…

”Měnili jsme vše kolem sebe, ale sami zůstávali stejní. Bylo to těžké, ale bylo to. A pak jsme sáhli na sebe a v ten okamžik se docela ztratili sami sobě, ztratili životu, tomu pravému životu, protože najednou nikdo nevěděl, co je to ten pravý život. Bylo spoustu nádherných životů v těch slepých uličkách zářivých smrtí.”

Tak hovoří moudré knihy, které dávno varovaly ty, kteří se vydávali na cestu. A já přece věděla, že každou moc je třeba si podrobit – ale komu si – když jsem náhle mohla být čímkoli a tím vlastně i … ničím…

”A tu náhle ničeho již ti není třeba, ni vzduchu, ni vody, ni bližních a ty poprvé svobodu pravou zakoušíš… Necítíš hlad, ni žízeň, ni lásku nijakou – nechceš-li, jsi sám a tím svoboden, ale tím také sám…”

A já teprve teď pochopila. Celý svět mi v tu chvíli ležel u nohou, celý vesmír! Konečně jsem byla pánem všeho – pánem sebe. Co pro mne v tu chvíli znamenala touha dobývat, touha po moci, po vědění, po lásce, co pro mne znamenala ”touha”? Jen parametry vlastního já, které mohu hnutím myšlenky změnit, vymazat, zmetamorfovat v cokoli jiného. Měla jsem náhle v rukou všechno štěstí, které jsem kdy vůbec mohla dosáhnout, protože jsem našla jeho pravý zdroj – uvnitř sebe…

A pak – ptala jsem se sebe: k čemu to všechno, k čemu všechna krev a popsané listy, k čemu?

Jistě, mnohé jsem chápala – universum zobrazené v nás – tendence ke klidu, ke klidu mateřského lůna, klidu počátku, nebo klidu konce. Dva absolutní stavy mezi nimiž se odehrává všechen život. Mezi nimiž, od jednoho ke druhému plyne s námi onen proud věcí a dějů v běhu příčin a následků.

Kdosi světu vnukl myšlenku, že i na druhé straně je klid, klid absolutního stvoření a svět se vzepnul z klidu absolutního chaosu, který docela také nebyl nikdy až tak absolutní, a jde – my jdeme, aniž bychom snad měli kdy dojít, jdeme, toužíme, splýváme, tvoříme a pak umíráme jako úplata chaosu, který nechce být překonán a pořád je tu všudypřítomný a připraven a stačí se jen na chvíli zastavit, přestat vnímat, přestat tvořit a…

Naše touhy jsou tedy touhami světa – nebo snad touhy světa jsou našimi touhami? Určujeme my svět či naopak? Ano, každý část, zpětná vazba, ale teď mám svoje touhy v rukou sama…

A tam někde – za vším tím bojem, za vším snažením, vší touhou, za vší bolestí, tam je ono – klidné, hluboké, nekonečně nijaké, nevzrušující, necitlivé, bez doteků, vjemů, bez sebe, bez souvislostí, tam je osvobození od všech sil, od všech tlaků, všech nutností i možností, od všeho vnějšku i od všeho vnitřního, tam – za smrtí – je ono – je moře Xan Xan…

Tak o tom vypráví moudré knihy z věků před věky a já stojím na jeho břehu, cítím jeho vlny u svých nohou a váhám. Dost už mi přece život dal a vím, že nikdy nedá všechno, znám jeho marnost i bolest a jen krok mi zbývá k osvobození, k nirváně, k vplynutí v nekonečnou brahmu. Konečně se mohu stát vším, splynout…

A tehdy, kdoví proč, snad pro vzpomínku, snad ze strachu, snad při vědomí toho, že nikdy nelze mít Všechno, zakovala jsem až nejhlouběji do své mysli ten bod, to žhnoucí cosi, co dodnes jen je mým srdcem, co jediné zachránilo mě před vodami Xan Xanu tím, že vyvrhlo mě zpět do bídy i slávy chtění, do věčných vírů marných, ale živých snažení, ten bod touhy, touhy žít, touhy VNÍMAT…

”Vrátit se, vrátit se k nim, to je cesta nejmenší zvrhlosti, když každá cesta, krom smrti, je zvrhlostí…”

Ale jak, když nelze zapomenout a nelze ani vědět? Ale copak tu nebyla smrt vždy? A já dosud jen – ještě – ne mrtvá, teď zase jen – už ne mrtvá… neživá…

A kdo ví, je-li smrt jen chvílí života či je-li život jen chvílí smrti. Pravda bude jistě někde uprostřed. Žijeme mezi břehy, od jednoho k druhému a na žádném nás nic nečeká, spěcháme, toužíme a nikdo neví – nemůže a nesmí vědět – jak zbytečně – ani já… naštěstí…

Tedy ti říkám – a ty neposlechneš – nenalezneš! Ale dej si pozor, kdyby přece, všude číhá příliš mnoho slepých uliček a zářivých smrtí a ne odevšad je vždy návratu…

Ano, už tě slyším, jak se vztekáš – velká slova, jen slova – smysl, kde je smysl?” Jen se vztekej, jen hledej – to je smysl. Tvá neživá žena, kterou bys tak rád měl za život sám, je příliš nade vším a život se jí často může zdát jako jeden velký nesmysl, ve kterém spousta malých nesmyslů hledá své smysly vztahováním se k jiným malým nesmyslům… A vidíš, už i lásku tu máš. A já už musím jít, ten druhý už na mě čeká a os svět budeme se zase bít. Jen já a on, život a smrt, dva břehy oceánu jménem Svět. A ty zapomeň, žes kdy mě potkal, zapomeň, že jsi kdy se mnou stál na břehu mrtvého moře. Zapomeň nebo pamatuj, protože možná právě smrt je to skutečné, co pohání život k životu a dost možná právě ten, kdo má v sobě smrt, má v sobě i skutečný život…

13.4.1993

AI Staré povídky


Previous Next

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Cancel Odeslat komentář

keyboard_arrow_up Arc's