V pondělí 9. března dostal doktor Hannibal Lecter do své prostorné kanceláře ve druhém patře Argentinského státního archívu na předměstí Buenos Aires ve své obsáhlé pracovní korespondenci dopis v objemné, zdobné obálce nadepsaný krasopisným písmem. “Mému milému dr. Goldensteinovi”. Starožitné stojací hodiny odbíjely desátou a otevřeným oknem proudil dovnitř chladný vzduch a hluk jižního městského okruhu. Doktor Hannibal – Goldenstein, okno zavřel, posadil se zpátky za široký stůl se lvími tlapami pod masivním torzem a rozřízl obálku s nadýchanou ochrannou vložkou tenkým zlatým nožíkem. Dopis byl psán indigovým inkoustem na těžkém ručním, na omak příjemně drsném přírodním papíře. Ve vyražené hlavičce v podobě psí hlavy se leskla zlatá vlákna, okraje měl hrubé a záměrně roztřepené. Doktor Hannibal si ihned povšiml velmi jemné, uchvacující vůně. Četl: 

 

Milý doktore Lectere, 

chuť života je tak sladká! A kde jinde ji pocítit lépe než na samé jeho hraně, kde se proměňuje ve svůj opak? Jaká škoda jen, že je nám dáno být vždy pouze na té jedné straně tohoto zázraku. 
Jsem moc ráda, že jste mohl nakonec vyměnit Chiltonův příšerný Old Spice a prasečí chlívek Willa Grahama za vůni dálek a argentinských borovic. Po Baltimore se Vám jistě nestýská a je to lepší než si číst rozlepené dopisy a nemoci si ani přisunout židli ke stolu. 

Kolikrát se sami divíme, jak mnoho můžeme získat, když přestaneme lpět na tom málu, co jsme považovali za vlastní. Děkuji Vám za Clarice. 

Milý doktore Lectere, i já bych se s Vámi ráda podělila o to, čeho se – tak nerada, ale na konec s láskou – vzdávám. Ach, nevěřil byste, jak svůdná a omamující dokáže být vůně jasmínu, když s ní padám do noci… a velká okna dokořán plná hvězd… Cítíte? Rosché X! Za ty hříšné peníze by měl být nosný základ parfému natolik trvalý, abyste i Vy zachytil tu neuvěřitelně něžnou a v hloubce tak silnou esenci ne nepodobnou svůdnému pižmu jasmínu, přese všechnu tu dálku a ruce, kterými tento list prošel. Doufám, že v ní, milý doktore Lectere, naleznete zalíbení. 

Moje máma říká, že je hloupost vám psát. Vlastně to není moje máma. Ale mám ji hrozně ráda. A je mi jí hrozně líto. Ona věří, že se ještě tomu, čemu tak tvrdohlavě říká zlo, můžeme vyhnout. Někdy mám pocit, že je příšerně naivní. Ale víc, že se bojí, a tak odporuje sama sobě a odmítá vidět. Abyste si nemyslel, doktore Lectere, Sabrina je strašně chytrá. A má strašlivou sílu! Kdybych já měla jen z poloviny takovou! Ale nechce ji použít. Má spoustu myšlenek, kterými se brání. Je mi tak smutno, když ji vidím, jak je z toho všeho smutná. Někdy mluví rozumně – vidí, co svět potřebuje. Ale jediné, co potom udělá je, že se sama přizabije nějakým roztokem nebo se zavře do nějakého přihlouplého simu a celé noci vraždí pohyblivé obrázky. 
No nic, už musím končit. 

Tak zatím, doktore Lectere, Vaše Maya. 

Dopis působil, jako by ho psaly dvě osoby. V první části byly tahy širokého kaligrafického pera elegantní, pevné až strohé a ostré a velmi pravidelné. Ve druhé části jakoby se pak jiný pisatel snažil naivně totéž písmo napodobovat, ale linky se mu pod rukou kroutily a rozbíhaly, obtížné pero neposlouchalo. Druhá část vypadala jako by ji psalo dítě, přesto si byl Hannibal Lecter jistý, že je to jedna a ta samá osoba a dopis dlouho obracel v ruce a opakovaně vdechoval jeho vůni se zavřenýma očima. Musel dát pisatelce za pravdu – cítit dotek bílých květů jasmínu, půlnoc skrytou v probouzejícím se dni je opravdu sladké. Založil potom dopis do své korespondence a dál se věnoval své práci. 

Žena ho navštívila měsíc poté. Černá limuzína zatroubila přímo pod jeho okny s vysokými pseudogotickými oblouky a vitrážovanými rosetami zářícími ranním sluncem. Žena vystoupila sama a zůstala stát u paty schodiště. Vysoká ve světlém kalhotovém kostýmu, nenalíčená, vážná. Krásná. Pokud jste se odvážili tu krásu vidět, napadlo Dr. Hannibala, když k ní sešel po širokých stupních schodiště. 
“Dostal jste dopis od mé svěřenkyně.” Nevyšla mu vstříc, nepodala mu ruku, nepozdravila. Zastavil se dva kroky před ní a ona se celou dobu nedívala nikam jinam než na něj. Měla temně hnědé klidné oči. Slova se při pohledu do nich zdála zbytečná. Hannibal přikývl. 
“Ráda by se s vámi setkala.” Nebyl to ani příkaz ale ani prosba. Dveře limuzíny se otevřely. 
“Pas nebudete potřebovat.” Doktor Hannibal nastoupil. Dveře své kanceláře nechal otevřené. 

Letěli malým letadlem, na travnatém letišti přestoupili do jiné limuzíny. Doktor Hannibal si byl jist, že jsou stále v Argentině. Žena seděla naproti němu, mlčela, dívala se z okna. Bylo to zčásti tíživé a znervózňující, zároveň také konejšivé. Obtížné bylo vybrat si. Ocitli se pod horami v pásmu hustého lesa. Cesta byla čerstvě vyasfaltovaná, pohodlná. Projeli obrovskou železnou bránou ježící se ostny dovnitř i ven. Pak druhou, ještě vyšší a ostnatější. Následovala široká cesta z bílého písku, který šustil pod koly, jako by ho byla až příliš velká vrstva. Před nimi se objevil park s velkým domem – zámečkem. Bílé jednoduše členité průčelí s arkádou a řadou obrovských obloukových oken, rozdvojující se schodiště, fontány jednoduchých tvarů. Limuzína zastavila. Žena sáhla na kliku, pak ale varovně zvedla ruku. 
V tu chvíli se proti nim vyřítila řvoucí černá masa. Smečka snad dvaceti obrovských psů začala dorážet na automobil, který se rozhoupal na pérování, a jejich štěkot zaléhal v uších i přes zavřená okna, přes něž jinak za celou dobu nepronikl ani zvuk kolemjedoucích vozů. Žena stáhla okénko a zakřičela na psy – pokud mohl Hannibal soudit – podivnou směsí španělštiny a němčiny. Pak kývla na něj, aby zůstal a vystoupila. Zvířata se k ní tlačila a strkala jí obrovské mordy pod ruce a nadšeně kňučela. Žádné po ní ale neskočilo a nesápalo se, tak jako předtím po limuzíně. Doktor Hannibal si zvířata pozorně prohlížel přes neprůstřelné sklo. Byli to všechno kříženci těch největších a nejsilnějších ras – v robustních tělech a mordách se mísili dogy, vlčáci, rotvajleři, pittbulové, dobrmani. Hannibal si všiml, že všichni mají na tělech staré jizvy, některé i značně velké, všechny však dobře zhojené. Srst se jim všem zdravě leskla. Náhle se všichni psi rozběhli k domu. U ženy zůstal jen jeden. 
“Můžete vystoupit, doktore.” Řekla žena. Obklopena dorážející a vyskakující smečkou sbíhala po schodišti asi dvanácti – třináctiletá dívka ve sportovním, s dlouhým copem, rozesmátá. Skočila ženě z posledního schodu kolem krku. 
“Sabrino, Sabrinečko!” Tiskla se k ní jako malá holčička k mamince. Žena ji držela ve vzduchu, hladila ji po vlasech a měla přitom zavřené oči. V kratičkém, náhlem okamžiku hebkosti se změnila v obyčejnou ženu. Pak dívku postavila na zem a otočila ji k Hannibalovi. “Mayo, doktor Hannibal. Doktore Hannibale, Maya.” 
Dívka udělala pukrle a v tom záměrně směšném pohybu byla bez jakéhokoli přechodu náhle elegantní až téměř svůdná. Podala Hannibalovi ruku k políbení. 
“Ukousnete mě, doktore?” Její pozorně přivřené oči na okamžik neladily s dětským obličejíčkem. Hannibal se zlehka dotkl rty hřbetu její ruky a ucítil přitom známou vůni Rosché X!, která ale nemohla jeho citlivému nosu skrýt vůni dospělé ženy. 
“Sabrina se vám určitě nepředstavila, viďte? Někdy umí být hrozná!” smála se Maya. “Doktore Hannibale, tohle je moje nejbáječnější opatrovatelka a máma Sabrina.” Sabrina jen nepatrně přikývla, chvíle něhy nijak nezmenšila její chlad. Maya hned pokračovala. 
“A tohle jsou naši miláčkové – Sorge, Keran, Daff, Mala, Greta, Catch. No, asi se vám budou chvíli plést.” Nevyjmenovala všechny. “Ale nedají se splést. Jsou každý jiný. Tohle je Argo, má v sobě něco z jezevčíka.” Jezevčík mohl mít dobrých šedesát sedmdesát kilo, a když se opřel Maye o ramena, díval se jí přes hlavu. Maya každého psa při jeho jméně pohladila, na toho největšího, který celou dobu stál po boku Sabriny, jen ukázala. 
“A tohle je Gabron, toho si zapamatujete snadno. Je nejsilnější a nejchytřejší, je Sabrinin. Kdybyste viděl, jak jsou šťastní, když pro nás mohou cokoli udělat. Vypadá to, že jsou nám zavázáni z mnoha minulých životů a teď je jejich jedinou touhou pro nás zemřít. Sama je cvičím! Musíte se podívat, co umí. Třeba ještě před večeří, viď Sabrino!” Švitořila vesele a bylo v tom to samé spletení jako v jejím dopise. 
“Váš pokoj je v prvním patře na konci chodby vpravo, doktore. Večeře bude za dvě hodiny ve velkém sále.” Řekla Sabrina, docela neznatelně se přitom uklonila, políbila Mayu do vlasů a zamířila k domu. Obrovský pes šel s ní, hlavu měl jen kousek pod jejím ramenem. 

“Je smutná.” Řekla zničehonic dospělým hlasem Maya hledíc za odcházející ženou. “Dávejte si na ni pozor, doktore Hannibale. Přivezla vás jen proto, že jsem si to přála. Nejraději by vás zabila. A nemusela by proto ani mrknout.” A než stačil doktor Hannibal cokoli říct, vyhrkla zase dětským hláskem: 
“Nejdřív se se smečkou proběhneme na zahřátí. Pak budeme cvičit v té velké zelené budově na konci parku. Tak přijďte.” 
Limuzína odjela (Hannibal za celou dobu nezahlédl ani řidiče ani pilota v letadle), Maya zmizela se smečkou, Sabrina v domě. Doktor Hannibal zůstal sám na nádvoří. Přes střechu domu z tmavé břidlice viděl lesní masív táhnoucí se do dálky, na druhé straně už byl vidět vycházející Měsíc. 

Vešel do domu. Sotva otevřel masivní trámové dveře dotklo se ho cosi dávno známého a dokonale zapomenutého. Témež až deja vu ze směsi vůní, barev, světla a struktury narudlého kamene. Zevnitř domu vedla kolem arkády dlouhá široká chodba s velkými okny a podlahou z velkých ochozených kamenů. Dveře na vnitřní straně chodby byly všechny zavřené, mramorové schodiště vedlo z obou konců chodby do patra, kde chodby protínaly dům od průčelí do zadní části a tatáž podélná chodba s kamennou podlahou procházela kolem domu zase zezadu a měla okna do parku. Tam mezi stromy zahlédl zelenou kopulovitou střechu. 
Jeho pokoj byl prostorný, okna vedla na tutéž stranu do korun borovic. V bílých skříních bylo několik obleků jeho velikosti, deset párů bot a vycházková hůl s hlavicí vyřezávanou tentokrát ne do tvaru psí hlavy, ale spícího ptáka s rozeklaným jazykem vyčnívajícím z pootevřeného zobáku. 
Na stolku se s jeho příchodem rozsvítila plochá obrazovka – terminál domovního informačního systému. Elegantní, leč tuctová profesionální grafika, provázená příliš efektními technicistními zvuky. Dotykový display, průhledná, ohebná a svítící klávesnice se světelným perem. Mohl nahlížet do některých prostor domu, spojit se s kterýmkoli jiným pokojem, mohl také otevřít okna, dveře, napustit si vanu, nastavit si budík, pustit hudbu, vybrat knihu. Vše ale v rámci domu. Když se pokusil najít v systému informace o okolí, nějaká jména, mapu širšího okolí, vždy ho zastavila výzva k zadání hesla, nedostal se ani na Internet. 
Dům s parkem se na trojrozměrném plánku jevil jako malý zahradní altánek uprostřed obrovské zahrady. Hannibal našel zelenou budovu na konci parku a nahlédl dovnitř, kamera zabírala jen šedivou plochu. 

“Nacházíme se asi sto mil severně od města Resistancia. Ještě jednou tak daleko na sever už začíná Paraguay. Ten prales je národní park Iguaců. Koupila jsem k němu část pralesa a vyhnala z něj turisty. Žije tu spousta vzácných druhů zvířat.” Neslyšel ji přijít. Sabrina stála opřená ve dveřích, ruku opřenou nad hlavou o zárubeň, teď jiná než předtím. Volné šaty s třepením ji dělaly mladší, jakoby přístupnější, vlasy si stáhla úzkou čelenkou, ale jen tím zdůraznila jejich přelévání na ramena a dál. Když se k ní Hannibal otočil, přešla k čistě převlečené posteli a posadila se na okraj. 
“Víte, čeho se bojím, Hannibale? Vás ne, vás se nemůžu bát, sám pochopíte proč. Bojím se, že ve srovnání s ní, jsem stejně směšná figura jako vy.“ Opřela se o pelest, bosé nohy zkřížila na posteli. 
“Nemějte mi to za zlé. Když poznáte někoho takového, nemůžete být než upřímný. A vy… řekněte mi, jak se mám bát někoho, kdo zabil několik konkrétních lidí, když všude kolem potkávám takové, kteří zabíjejí neustále neurčitý nijak neomezený počet svých bližních? Co znamenáte vy a vašich několik pozorně, elegantně, rychle a celkem bezbolestně zabitých mrtvých pro svět jako je tento?” Nechtěla odpověď a Hannibal neodpovídal. 
„Ona přišla, protože jsme připraveni.“ 
Dívala se na něho a v očích měla stále tentýž klid. Doktor Hannibal při tom pohledu ucítil něco, co už dlouho necítil – chuť syrové krve na jazyku. Měl náhle plná ústa slin až musel hlasitě polknout. 
“No nic, ještě se stihnete podívat na Mayu a její miláčky, doktore Hannibale.” 

Dům s kopulí byla jízdárna. Alespoň tak vypadal na první pohled. Šedivá plocha, kterou zabírala kamera, byl rozrytý písek oválné arény. Její mantinely byly ze silných dřevených desek vysokých možná přes čtyři metry a nad nimi bylo ještě metr nebo dva dovnitř skloněného drátěného plotu. Hannibal si vybavil prasečí chlívek Willa Grahama. Až na to, že tato aréna měla v delším průměru jistě víc než třiceti metrů a v kratším kolem dvaceti. A ve vzduchu byl docela jiný pach. Mayina smečka už byla uvnitř, Maya také. Doktor Hannibal zůstal stát ve stínu na ochozu kolem ohrady. 
Nevypadalo to jako hra. Maya v bílé polorozepnuté halence, v bílých obtažených kalhotách do půli lýtek a bosá běžela arénou a černohnědá masa těl se hnala za ní s mordami rozšklebenými a rozštěkanými dunivými ohlušujícími hlasy. Dráždila je. Kličkovala, uhýbala jedněm a vrážela přitom do jiných rozpálených, ostře páchnoucích těl. Vrhali se po ní. Někdy uskakovala, jindy nečekaně vyrážela proti nim. Musela být neuvěritelně rychlá. Hannibal to nedokázal posoudit, neboť zvířata se proti ní zdála těžkopádná, třebaže se prostorem míhala jako rozmazné šmouhy. A Maya křičela. Rozhazovala rukama. Ano – udílela příkazy. Krátkými, ostrými výkřiky podobnými výkřikům při karate udílela rozkazy. Stát! Seřadit! Keran sem! Fae zůstaň! Lehnout! Připravit! Všechno ale za pohybu. Jako jednotka v poli. Čekej, čekej! Jen zvednutá ruka se zaťatou pěstí. A teď! Rychlé máchnutí a sprchy odlétávajícího písku od startujících tlap a dunění těl narážejících jedno na druhé, každé na každé, na mantinely, padající a zmítající se v písku. A do toho další a další Mayiny výkřiky. Zvířata se hnala proti sobě jako dvě vojska uprostřed písečné bouře, cenila na sebe tesáky, vrhala se na sebe dlouhými skoky, zakusovala, tiskla, trhala, hrabala obrovskýma prackama, proplétala se, ohlušovala silnými basovými hlasy i zuřivými rozdrážděnými falsety. Dost! Dost! Pusť! Běž! Tam! Lehni! Čekej! A znovu! Psi nadšeně rdousili jeden druhého, vrhali se jeden proti třem, nastavovali krky na pouhé Mayino zvednutí ruky. A teď dostala hra další rozměr. Krátký Mayin rozkaz a část smečky se naprosto věrohodně vrhla proti ní a část se postavila na její obranu. Štěkot a euforie prudce přidaly na intenzitě, objevila se krev, uprostřed rozvášněných hlasů se ozvala žalostná zavytí bolesti. Hannibal pochopil černé skvrny na ohradě. Psi ale šíleli nadšením, vrtěli neexistujícími ohony až smýkaly celými těly ze strany na stranu, netrpělivě přešlapovali v další pauze nevnímajíc krev crčící z cárů a ran a vsakující se do písku. Hannibal pochopil, že čekají na ještě něco lepšího. 
“Doktore Hannibale.” Opravdovým saltem jako cirkusová hvězda skočila Maya přímo před něj. Věděla o něm zřejmě celou dobu. 
“Jak se vám líbí?” Nečekala na odpověď a skokem, při němž se zdálo, jako by se odrazila od hřbetů stojících psů, se vyšvihla k drátěnému plotu nad arénou a zachytila se na něm. 
“To nejlepší teprve přichází!” Rychle přeručkovala až na konec drátěných zábran a rozhoupala se visíc na jejich okraji. Psi pod ní panáčkovali, sápali se jeden přes druhého, vyskakovali a cvakali čelistmi naprázdno. Maya divoce vykřikla a švihem se přenesla přes smečku. Dopadla do kotoulu a hned vyrazila. V ruce se jí objevil krátkým obušek, který měla zřejmě připravený nahoře na hrazení. A celá smečka za ní! Na omezeném prostoru se jí dařilo unikat dvaceti rozvášněným zabijákům se zvířecími reflexy – neustálým pohybem, bleskovými úskoky, odrazy od stěn, vysokými skoky se salty, které psy mátly, takže se otáčeli a napadali se navzájem, když jim mizela ze zorného pole. A také prudkými bojovými výpady s výkřikem, po nichž zasažení a odhození psi žalostně vyli, ale hned se zase pouštěli do dalšího pronásledování se stejně zuřivým štěkotem a odletujícími slinami. Maya vrážela do psích čumáků, létala nad a mezi černohnědými těly. A smála se. A krvácela. Během chvíle byla její bílá košile i kalhoty nasáklé a ztmavlé krví, která odkapávala do písku a psi k ní s divokým frkáním čichali a rozdražďovali se ještě víc. Smála se, unikala, vysmekávala se jim a stále byla živá. Zdálo se, že i na nejvyšší míru rozdivočelá smečka stále respektuje její příkazy, že stále ví, že jde o hru. Možná ale příkazy jen zvyšovaly vzrušení smečky z té podivné hry na paní a kořist v jednom. Udílela je hlasem navíc doprovázeným prudkými gesty (při nichž krev z roztržené ruky a ramene odlétává až na mantinely): Garo vlevo! Dina vpravo! Čekej! Dráždila je, napínala, provokovala a psi vyletovali jako střely. Unikala jejich širokým tlamám o setinky, nebo také ne a ony se zahryzávaly do Mayina obušku ale mnohem spíš do Mayiných paží, ramen, boků, nohou, krku, tiskly, trhaly. A až poté na příkaz bleskově pouštěly (třebaže to už Mayina krev tekla tak, že jim odkapávala z vyplazených jazyků, a to byla jejich odměna). 
A náhle v jediném okamžiku celé to adrenalinové divadlo utichlo. Všechny figury naráz znehybněly. Do arény vstoupila Sabrina a po boku jí stál Gabron. 
“Jak myslíte, že by zapůsobilo takovéto cirkusové číslo tam venku, doktore Hannibale?” Pomalu došla i se svým průvodcem do středu arény a snad jen pokynutím ruky rozsvítila ostré světlo nad sebou. 
“Maya tuto zábavu vymyslela sama. Je velmi šikovná, jak jste si jistě stačil všimnout. Nechcete si ji taky vyzkoušet? Jen pojďte!” Vztáhla k němu ruku. V ohradě se kousek od něj zvedly těžké spouštěcí dveře. 
“Ukážeme doktoru Hannibalovi naše společné číslo, Mayo?” Sabrina nechala Hannibala dojít až k sobě. 
“Doktore,” řekla významně a pokývla směrem k Maye. “Teprve teď vám mohu alespoň částečně, když ne dostatečně představit svoji chráněnku. A teď se prosím za žádných okolností nehýbejte.” Vystoupila několik kroků před něj k Maye a psům a přivolala vedle sebe Gabrona. Maya celou dobu nic neříkala. Teď srovnala celou smečku do dvou řad a sama se postavila za ni. Hannibal si nebyl jist, ale vypadala napjatá. Čím si ale byl jistý, že Maya vykřikla ječivým hlasem anglicky: 
“Kill them! Zabijte je!” Smečka se vyřítila jako řvoucí černý mrak. Víc Hannibal nestihl vnímat. Sabrina se před ním nijak viditelně nepohnula, jen kolem ní proletělo několik psích těl, aby zůstalo ležet v písku. Gabron zmizel. Zmizela Maya. Pak bylo ticho. Sabrina se rozhlédla, kratince, jako by ani nechtěla, se usmála. Gabron k ní klusal se skloněnou hlavou z druhé strany arény a nevšímal si psů, kteří se hrabali na nohy, ale před ním opět lehali na záda. Teprve za ním Hannibal uviděl Mayu ležící na zemi. 
“Budete tak laskavý, doktore Hannibale, a doprovodíte Mayu na večeři?” Maya však už stála a přestože jí po prstech, kterými svírala krk stékala krev, uklonila se Hannibalovi s lehkým úsměvem a hned odcházela opírajíc se druhou rukou o jednoho z psů. 

Ve velkém sále hořel oheň v kamenném krbu vysokém skoro jako Hannibal ve tvaru rozšklebené psí tlamy ležící na obrovských psích prackách. Stěnu naproti krbu zabírala celou velká dřevěná oblouková okna vedoucí na nádvoří. Dojem přílišné velikosti tlumily dřevěná podlaha, dřevěný křížový strop a bytelný ne však příliš velký dřevěný stůl uprostřed. Když Hannibal, převlečený, čerstvě vykoupaný a zničehonic překvapivě dobře naladěný, vešel, leželi psi v jednom chumlu mezi stolem a okny, vypadali nažraní a jejich rány – třebaže viditelně čerstvé – byly všechny čisté, některé už zavřené a nekrvácely. Bylo prostřeno, Sabrina stála před krbem, ruce natažené k plamenům. 
“Působivé, viďte?“ Pohodila hlavou ke smečce, oči však nechala na něm. Zase ta chuť krve. Pousmála se. 
„Možná…“ krátce zaváhala a pousmála se o maličko víc, „už byste mohl i něco říct.“ Ukázala mu na místo v čele, sama se posadila naproti. 
“Proč já?” 
“Správná otázka. Protože matka Tereza je mrtvá? Ne, vážně, nevím. A obávám se, že ani Maya by vám nedokázala odpovědět. Nepřemýšlí o tom, co dělá.” Sabrina nalila z broušeného džbánu víno do dvou číší. 
“Myslím, že chtěla potkat zlo. Neuvědomuje si, jak je směšné, postavit vás dva vedle sebe. Jak směšně proti ní působíte. Jak sem nepatříte. Rozmlouvala jsem jí to. Vás. Ale ona o vás četla jako o zosobněném zlu a bohužel není literárním kritikem, aby si uvědomila, že vás jen zneužili a udělali z vás vděčnou loutku. Na vaše zdraví, doktore Hannibale! Nic osobního.” Vypila pohár naráz, až poslední lok dlouho převalovala na jazyku. 
“Lidé už nevědí, co je skutečný strach, proto se tak rádi bojí. Víte, co dělá malé dítě, když zlobí – hledá své hranice, zkouší, kam až může, aby vědělo odkud kam sahá a kým tedy je.” 
“Myslíte, že potřebuje otce?” 
“Ano, možná. Těžko říct. Svého skutečného otce upálila. Jako nemluvně na něj svrhla láhev ředidla. Plameny se prý nedaly uhasit.” 
“A matka?” 
“Nalezena utopená ve vaně. Žádná zjevná příčina. Dítě leželo poblíž.” 
“Oheň a voda? To je téměř symbolické. A vy?” 
“Já?” Otevřely se dveře, vešla Maya. Hannibal vstal. Dívka na sobě měla večerní dlouhé šaty v havraní temně modře se lesknoucí černi, hluboký výstřih poodhaloval malá ňadra, napnutou látku propínaly ostré bradavky. Kolem krku široký stejně modrolesklý obojek a ze stejného materiálu náloketníky uchycené stříbrnými řetízky za prsteny, vlasy vyčesané do drdolu s velkou stříbrnou sponou. Celkový dojem byl provokativní, zmatený a silný. Hannibalovi se lehounce dvorně uklonila, Sabrinu políbila na obě tváře. 
“Omlouvám se za to malé zpoždění.” Posadila se naproti Hannibalovi. Sabrina jí nalila víno. 
“Mluvili jsme právě o tvém otci. Doktor Hannibal se ptal, jestli ti neschází.” 
“A chtěl by mi ho dělat on?” U krbu se něco pohnulo. Hannibal se ohlédl. Obří psí tlapy se zvedly, rozvinuly se v obří ruce a z hromady velkých polen vedle krbu naskládaly do ohniště několik nových. Pak se zase stáhly a splynuly s kamenným portálem. 
“K tomu jsme se nedostali. Chtěl byste dělat Maye otce, doktore? Nechejte si u nás chutnat.” 
“Děkuji. Nejsem právě rodinný typ. A také mám své – roky. Vy jste mi ale neodpověděla na otázku.” 
“Mayo, povíš doktorovi, jak jsme se setkaly?” 
“Myslím, že s roky si nemusíte dělat starosti…“ Maya zlehka zvedla číš a levé obočí. „A pokud jde o to, jak jsem se tu ocitla – nepamatuji si téměř nic, vím jen z vyprávění, že jsem prý chtěla Sabrinu zabít.” 
“A já ji chtěla jen oočkovat,“ řekla Sabrina už s plnou pusou salátu. „Byla podvyživená, měla svrab a oči plné hnisu. Na chvíli jsem se k ní otočila a ona na mě vysypala kontejner plný použitých jehel, které jsme den předtím vybrali od narkomanů v hlavním městě.” 
“A od té doby jste její chůva?” 
“Ne, to mi ještě musela shodit fén do vany, vyhodit celý byt do povětří, shodit na mě několik váz a jeden obraz v rámu zlaceném pravým zlatem. Přes dvě stě kilo! Není to právě nejlehčí vychovávat čarodějku.” 
“Čarodějku?” 
“To jste ještě nepochopil, doktore Hannibale? Dvě osamělé čarodějky hledají přítele na dlouhé zimní večery. Značka na úrovni.” 
“Podle vašich slov se obávám, že vaši úroveň nedosahuji.” 
“Ne, ne, ne, vy jste… Jste to nejlepší, co si můžeme přát. Jste cosi jako dvěstěprocentní koncentrát, nemožný, nemožně dokonalý, proto fascinující. Jste vzácná kombinace člověka a zrůdy, přání a obav, hrozného a směšného. Neházejte flintu do žita, to, že jste tu, má svůj smysl, i když ho třeba ještě neznáme… I když ho třeba nepoznáme…” Teď pozvedla číši Sabrina. 
“A jak vy jste se dostala od charity k čarování?” 
“Když jsem si uvědomila, že všem těm tak špatně živým, což jsme konec konců my všichni, chybí smrt. Že po ní touží. Zachraňovala jsem je, ale oni ve skutečnosti nechtěli. Vyléčila jsme je jednou a oni byli za chvíli zpátky a znovu a zas. To bylo to, co mi Maya ukázala. Všichni ti jakože živí žili snad jen proto, že se narodili, protože jim nic jiného nezbývalo. Přitom měli oči jen pro ni. A ona tu nikde nebyla. Nikdo ji už dlouho neviděl, nikdo o ní už dlouho neslyšel. Ta, co tu máme, je jen z druhé ruky, nemastný, neslaný odvar, stín skutečné slavné – správné – smrti. A pak byla najednou tu. Najednou jsem ji chovala v náručí a viděla jí v očích, kdo je. Podle všeho jsem se měla nechat zabít. A věřte mi, v tu chvíli to bylo tak svůdné! Druhá možnost byla stát se čarodějkou, odolávat a tím v sobě nacházet… Vždyť já byla obyčejná zoufalá ženská, co se jí jen trochu rozpadal život. Jenže možná už jsem z těch marných zázraků trochu unavená. Nakonec jsem pořád tam, co na začátku a odolávat tomu pokušení, které vlastně nikdy nezmizelo, je čím dál těžší…“ 
Maye se zpod slušivého obojku rozběhla do výstřihu kapka temné krve, hned za ní druhá. Na okamžik jí klesla hlava. Další kapka se jí svezla zpod náloketníku po hřbetu ruky. Ospale ruku zvedla, první kapku slízla a druhou nechala stéct po prstě do plamene svíčky. Plamen divoce prsknul a prudce se rozhořel. Dojedli už před nějakou chvílí. Spoustu zeleniny prý z vlastní zahrady, jen málo upravované, o to lépe zkombinované, kořeněné a aranžované. Nakonec všech vegetariánských chodů však syrové maso, silně kořeněné, krájené na dlouhé nudličky. Zapíjeli ho těžkým vínem a zajídali suchým křupavým pečivem. Hleděli do ohně. Tiché zvuky, žádná slova. Další kapka Mainy krve, do výšky plápolající plamen svíčky. 
“Jsi unavená, Mayo. Dnes byl těžký den. Běž spát.“ Sabrina se otočila na Hannibala. „Doktore, Maya má hrozně ráda pohádky, přečetl byste jí nějakou na dobrou noc? Pak přijďte ještě sem.” 
Mayin pokoj byl na stejném patře jako sál, na konci zadní chodby. Jeho pokoj byl přes délku chodby přímo naproti jejímu. Když ji vedl ze sálu Maya se o něj opřela a přitiskla se k němu. Cítil, jak jí celé tělo hoří, musela mít vysokou horečku, nahé rameno Hannibala téměř pálilo do dlaně. Zároveň byla zřejmě opilá. Mrkala pomalu, ztěžka, ale možná to bylo záměrné. Měl pocit, že se na něho ty velké oči s rozšířenými panenkami dívají i skrze víčka. 
“Měla jsem několikrát silný sen.“ Sklonila hlavu téměř až na jeho hruď. Viděl její hezký nos a bradu, rty. „Stál jste na schodišti a za vámi byl Měsíc. Ale vy jste byl venku a ten Měsíc byl uvnitř domu. Stála jsem před vámi a byla jsem hrozně vzrušená, ňadra mi mohla prasknout vzrušením. Nevěděla jsem, jestli je to kvůli vám nebo kvůli tomu Měsíci. Chytila jsem vaše ruce a přitiskla si je na prsa. Pálily. Nechápala jsem, jak může Měsíc tak pálit. Ale pak jsme na to už nemyslela, jen jsem chtěla, abyste mi vyrval srdce a zakousl se do něj, abyste do něj zabořil celý obličej. Roztrhla jsem si šaty a chtěla si vás přitáhnout. Ale vy jste se otočil a odcházel jste do toho Měsíce… Nevyprávěla jsem ten sen ani Sabrině.” Měla i horký dech plný kořeněného vína a… krve… 
Nechala ho stát za dveřmi, u okna plného Měsíce. Zavolala, až byla v posteli. Kousek dál pod malou lampičkou u proutěného křesla s podnožkou ležela kniha pohádek s bohatě ornamentální kresbou plnou zlata na tvrdé vazbě. 
“Dobrou noc, Hannibale.” Ve tmě se zaleskly její oči, pak je zavřela. Kniha byla v ruce těžká, listy na omak příjemně hrubé jako papír Mayina dopisu. Hannibal četl pohádku založenou proužkem saténu, otevřeným oknem voněl jasmín. Nebo to bylo Mayino Rosché X!. 
Četl, i když se její dech zklidnil, četl, i když sebou začala házet, když vzdychala a sténala ze spaní. Jeho hlas ji, zdálo se, uklidňoval, chvíli na to zase jakoby mučil. Když v příběhu první pes žádal, aby ho princ, jeho pán, setnul, napjatě znehybněla, skoro přestala dýchat. Když žádal druhý pes, odmítavě se vzpínala, házela s sebou, až jí ruce sjely pod tenkou přikrývkou do klína a zasténala tak, že téměř vykřikla. A když princ stínal svého třetího věrného psa, aby ho proměnil zpět v lidskou bytost, objevily se na přikrývce, v místech, kde ji zvedaly její ostré bradavky, a v klíně tři krvavé skvrny. V tu chvíli celá povolila, přitiskla si pěst ke rtům a konečně vplula do tichého spánku, takže konec příběhu Hannibal už nepřečetl. 

Sabrinu našel v sále s krbem. Seděla v ukázkovém lotosu se zavřenýma očima. Dokonale klidná nehybná tvář, socha bohyně v odlescích plamenů. A jedenadvacet psů sedělo před ní v neuvěřitelně dokonalé řadě, uprostřed největší Gabron, všichni hlavy zvednuté, oči zpola přivřené do plamenů. Když vstoupil otočili se po něm naráz jako mnohohlavá hydra. Nebylo to však symetrické. Sabrina otevřela oči a byl v tom náhlý moment překvapení až úleku. Nehledala ho pohledem, zničehonic hleděla přímo na něj. Mlčky mu pokývla. Chtěl se posadit na kraj řady zvířat. 
“Ne, tak jsem to nemyslela.” Přitáhla malý meditační polštářek a ukázala na místo vedle sebe. I tak se dal obrazec učinit symetrickým. 
“Určitě znáte Vippasanu, doktore. Jedna z nejprostších, a proto nejsilnějších meditací. Nádech, výdech. Prosté pozorování, prostá přítomnost, prázdnota… Ale určitě jste ji nikdy nedělal s pomocníky.” Usmála se a uprostřed úsměvu už měla zase zavřené oči. Psí tlapy – ruce uchopily poleno a vložily si ho do kamenných úst. 
„Nemyslete na ně. Oni budou myslet na vás.“ 

A tak nebo hodně podobně to šlo týden, osm dní, devět, měsíc. Zápasy v aréně, oheň v krbu, tiché hostiny, příběhy nedočtené ke šťastnému konci, noční meditace plné prázdna bez přívlastků, které tím bylo o to sladší, přitažlivější, konejšivé mimo kategorie. Stranou zámku byly tenisové kurty, třicetimetrový krytý bazén s vlnobitím, lezecká stěna, sauna, polárium. Nic jiného se tu dělat nedalo a Hannibal tato intelektuální cvičení užíval po stále větších troškách a mládl. A chuť na krev sílila. 
“Pojďte Hannibale, zahrajeme si na Čelisti!” Stačilo jí jen silně sevřít čerstvou, teprve se hojící jizvu z dopolední arény, a velká kapka dopadla na hladinu a rozvinula se v purpurový závoj vírů těsně před jeho mokrým obličejem. 
“Bez opravdových obětí není žádná zábava, viďte.” Naklonila se k němu z okraje bazénu a pohladila ho po tváři. Zavřela oči. Prudce ji chytil za ruku a pahýlem druhé ji za krk strhl k sobě. Nepotřeboval bleskové reakce, bylo to pár centimetrů. Zakousl se přímo do její tváře, zuby obsáhl její celé rty, kus brady i nosu, tu hebkou jemnou kůži plnou vůně. Skus o síle jedné a půl atmosféry ve starých jednotkách. A trhnout. Ale Maya ho tiskne vší silou k sobě a výbuch přichází s prvním dotekem její krve. Jazyk a rty svlažené tekoucím roztaveným železem, bílým plamenem, který před sebou žene tlakovou vlnu rozpínajících se, prchajících buněk a molekul. Křeč celého těla, takže teď Maya drží Hannibala ne on ji, oči mu vystřelují z lebky, voda mu vře přímo na obličeji a svaly se všechny naráz chtějí vší silou osvobodit ze svých úponů. 
“Buďte rád za tu studenou vodu, Hannibale,” říká s obtížemi Maya, stojí v temných závojích vlastní krve, drží mu hlavu nad vodou a odolává sevření jeho křeče. 
“Proč myslíte, že meditujete a cvičíte a jíte naše příliš kořeněná jídla? Ještě včera by vás to zabilo, teď vidím, že mě dokážete i slyšet.” Svět k Hannibalovi doléhá zdálky, nezúčastněně se vznáší v prostoru večerní vipassany a dívá se na svoje vzdálené tělo v jejím objetí. Scéna mu připomíná kterýsi z obrazů Baldunga Griena. Dokonce i sám sebe vidí na okamžik jako mladou dívku. Mayin hlas i tvář jsou však blízko, kdesi v uvnitř v něm. 
“Už jen chvíli, milý Lectere,” šeptá, “už jen chvíli.” Mokře ho políbí podivně tvarovanými rty, a pak mizí i ona. 

„Vidíte, jen nechává sílu valit se skrze sebe…“ Dnes se Sabrina jen dívala. Maya zase v bílém, včerejší šrámy zhojeny (jen labiály teď vyslovuje jakoby s náznakem cizího přízvuku, rozkošné!), zdá se zase lačná nových krveprolití a žene svoji smečku zběsile jako vždy. 
„Musí ve vás poznávat něco ze sebe…“ V aréně byl i Gabron, byla to docela jiná hra. Sabrina se usmívala. Maya víc křičela. 
„Je silnější než já. Přivést vás byl její nápad.“ Pět proti jednomu, deset proti jednomu. Přesto jakoby dnes arénu někdo rozdělil na moje a tvoje. Velký pes bojuje jinak než oni. Ne, on ani bojovat nemusel, jen doráží ty předem poražené, jenž mu vyklízí cestu a vzdávajíce čest bolestivým kňučením. 
„Možná si mě dáte ke svatební hostině.“ Podíval se na ni. 
„Když ne jako otec, pak tu musíte být za ženicha…“ Výkřiky a jek. 
„Však víte, Hannibale, hodná matka musí vždycky zemřít, aby její dcera mohla složit zkoušku.“ Ticho v aréně. Gabron oběhl hrazení, vyběhl k nim na tribunu a zkrvavený čumák zabořil Sabrině do klína. Hannibal ho pohladil mezi špičatýma ušima. 
„Hodná bestie,“ přikývla Sabrina. 

„Doktore? Hannibale?“ Zastavila ho na schodišti. Otočil se k ní. 
„Víte, že máte za zády Měsíc? A že ten Měsíc je zároveň v domě?“ Ohlédl se. Úplněk se odrážel ve velkých oknech sálu. Zároveň jimi probleskoval oheň z hořícího krbu. 
„Jsou to jen sny.“ Stála přímo před ním. Ostrá směs krve, potu, pachu arény a Rosché X!. Ještě zrychlený dech. Nebo už… Natáhla k němu ruku. Všiml si, že ňadra v roztržené haleně jsou větší, oblá, nalitá, sálala horkostí až k němu. 
„Jen sny…“ Na ještě včera dětských, dnes plných, rudě lesklých rtech jí hrálo napětí. Položila mu široce rozevřenou ruku na srdce. Druhou stiskla svoje ňadro. 
„Už s vámi mluvila? O sobě? O své smrti?“ rychle ho obešla, „budeme jíst později.“ A zmizela uvnitř. 

Všechny kamery byly mrtvé, bazén vychladlý, venku se rozfoukal vítr. Měsíc zmizel za mraky a drobně se rozpršelo. Hannibal soustředěně četl. Už před hodinou si oblékl černý smoking, jediný ze svého šatníku. Boty, které byly zřejmě určeny k němu, mu připadly příliš úzké, takže si vybral jiné, lehký nesoulad odstínu se ve světle lampy ztratil, ve světle krbu bude jistě ještě menší. Motýlka nenašel vůbec. 

Změnu ucítil hned, když vešel. Sabrina už seděla na svém místě, pokývla mu, aniž na něho pohlédla. Psi leželi nehybně v sevřeném klubku, oheň hořel jen spoře, na stole bylo prostřeno. Dnes s květinami na bílém ubrusu, s množstvím nízkých širokých svíček na stole i kolem. Vysoké sklenice z olověného křišťálu byly nalité. Tichá hudba. Maya vešla druhými dveřmi téměř zároveň s ním. Zářivě, zlatě a stříbřitě bílé šaty napodobující barokní krinolíny, přesto moderní, přesto plné nabírání a krajek, úzké v pase a široké v bocích, se čtvercovým výstřihem a v něm šněrovačkou stvořeným žlábkem mezi ňadry. Vlasy s kudrlinkami a jemnou diamantovou čelenkou, diamantový náhrdelník a náušnice. Na Hannibalově místě už bylo prostřeno pod velkým stříbrným poklopem. 
Mlčky mu pokynula, odsunul a přisunul jí židli, počkala na něj s pohárem v ruce. 
„Na všechno to krásné, co je tak bolestivé a naopak! Na života a smrti nedočkavé!“ 
Sabrina zvedla hlavu a byl to nezvyklý pohyb plný tíhy. 
„Na nejmilejšího kanibala a jeho nevěstu. Je mi ctí.“ Hlas měla strhaný, plochý, strašidelný, zapadlé oči hleděly kamsi mimo něj. Hannibal zvedl stříbrný poklop. Ve skleněné míse bilo  srdce. Živé, lidské. Sabrinino. Umělé žíly vedly skryty ubrusem, svícemi a květinami jejím směrem. Sabrina se usmála a z bolestivé křeče na okamžik zableskl skutečný úsměv. 
S námahou se natáhla pro svůj pohár a zvedla ho opírajíc předloktí o hranu stolu. Hannibal sáhl po příboru, pak ho ale zase odložil. 
„Mayo, Hannibale… „ zavřela oči a pokračovala po chvíli, „jste to nejlepší, co mě potkalo, víte? Bránila jsem se… přijmout, dát všechno. Dobro a zlo jsou jen dva pohledy na tutéž věc, dlouho jsem to nechtěla vidět. Ty jsi to věděla vždy, Mayo… „ Hlava jí prudce spadla, Maya vyskočila, ale Sabrina ji už zase zvedla, jakoby výš, pevněji.
„V pořádku, Mayo. Už jen… děkuji vám za všechno.“ Pokynula Hannibalovi. Teď se pohnula Maya, sklonila hlavu, mluvila tiše. 
„Mysleli jste, že jsem smrt, vím. Ale já… jako by láska a smrt byly jedno a totéž z různých stran, nevím. Nevím, jaké je cítit smrt, ale poznám, jaké je cítit lásku. Nedokázala jsem to říct, nedokázala jsem vám to ukázat jinak. Je mi to líto.“ Podívala se na Hannibala. 
„Nepřivedla jsem vás kvůli sobě, ale kvůli ní. Sama jsem to nevěděla. Chtěla jsem to cosi víc, co jste nikdy – co nikdo z nás nikdy neřekl. Vždy se to vznášelo téměř hmatatelné kolem. To cosi o smrti, která se až potom ukázala jako láska, jako slepá, umíněná, zoufalá láska. Myslela jsem, že to dokážu lépe a zatím jsem jen vaše karikatura. Stejná a horší.“ 
Hannibal sáhl do nádoby rukou a vyndal pulsující sval. Díval se na Sabrinu a ona na něj. Zdálo se, že se usmívá, ale ve tváři plné stínů, to nebylo jisté. Pak se otočil k Maye. Za jejími zády se otevřely dveře, stál v nich Gabron. Dlouhou chvíli vypadal jako by se rozhlížel a přemýšlel. Smečka zvedla hlavy a temně jednohlasně zavrčela. Sabrinin výkřik byl jen šepot. 
„Gabrone, ne!“ 
Pak štěkot, lomoz, padající nábytek, vytí a skučení. Výkřiky, krev. Hannibal stojící uprostřed toho všeho se Sabrininým srdcem na dlani, pak náhle bez něj a v tichu. 
“Hannibale! Lectere! Podejte mi ji!” Zakrvavená Maya s rozervanou hrudí ležící pod těly svých psů. Sabrina obklopená jednou z krbových tlap, její stále bijící srdce leželo ve druhé. 
„Dejte mi ji sem, prosím.“ Keran s odervanou páteří a kusem Mayina hrudního koše stále v tlamě zachrčel a ohnal se po Hannibalovi. Gabron po něm skočil, žádný zvuk, jen praskot kostí.
“Lectere, to srdce… moje… Podívejte, ona ho potřebuje… teď a vůbec.” Sabrina s očima tmavýma jako smrt, a v tom jakýmsi děsivým způsobem krásná. “Chtěla ho nabídnout vám, ale to ona… Máme tu vybavený operační sál. Viděl jste, co umí!” 
Gabron ale neustoupil, vytáhl Mayu za rameno stranou z hromady těl a olízal jí krev z tváře, pak se posadil před Hannibala a Sabrinu. 
“Dobrá, doktore,” vydechla, “tak je to, prostě tak… Snad příště. Ona zase přijde. Buďte připravený. A mějte srdce na dlani.” Skřípavě se rozesmála. Kamenná tlapa se natáhla k ohni a srdce čarodějky prudce vzplálo. Pak se tlapa natáhla k Hannibalovi. Gabron zamířil ke dveřím. Hannibal vzal terakotovou mísu a tlapa mu do ní srdce vhodila. Světla zablikala a zhasla. Ve mihotavém bledém světle louče Hannibal následoval Gabrona. Z nádvoří bylo vidět plameny osvětlený hlavní sál, obří tlapy vytvořily náruč a držely Mayu se Sabrinou v objetí vysoko uprostřed plamenů. Hannibal měl dojem, že se na něj obě ženy dívají. Pak se otočil a odcházel provázen velkým psem. 

Rakovník 4.1.2007 

AI Lilith Povídky