Byla noc. Obrovský Měsíc visel nízko nad lesem a stíny staletých kmenů tančily ve studeném větru, který rval listí z haluzí a smetal je dolů po skalisku.
Proti Měsíci se rýsoval hrad a kolem hradu chodil vlk.
„Už zase chodí kolem! Slyšíte? Už si zase brousí drápy o hradní skálu!“
V kamenné síni hradní věže hořel krb a král před ním přecházel zuřivě sem a tam. Královna seděla ve svém křesle a vyšívala.
„To se vám jistě něco zdá, můj králi,“ řekla smířlivě.
„Ne, ne! Copak ho neslyšíte? Jak noc co noc vyje? Jak tříská drápy o bránu?“
„Ale vždyť všude hlídají zbrojnoši. A co je jeden vlk?!“
„To není jeden vlk! To je tenhle vlk! Před zbrojnoši uteče do hloubi lesa, pak jim ze zálohy skočí za krk. Ve dne ho nenajdeš, ale jen padne tma, stojí před branou!“ Královna vytáhla jehlu z osnovu, podívala se na své dílo a řekla:
„Jen se neznepokojujte, můj drahý.“ V jejím oku, které se na krále podívalo přes rám výšivky, se však zaleskl plamen ohně.
„Neznepokojujte!…“ Král divoce rozhodil rukama.
„Hlavně se neznepokojujte…“ zase je spustil.
„Ano, hlavně se neznepokojovat.“ Usedl král vedle královny a mlčky se zahleděl do plamenů v krbu.
A tak to šlo den za denm. Či spíš noc za nocí.
Král přechází síní.
Vlk kolem hradu.
Král v síni.
Vlk pod hradem.
Král sem.
Vlk tam.
Vlk tam.
Král sem.
Vlk.
Král.
Král.
Vlk.
A královna zapíchla jehlu do další výšivky.
A uběhlo tak mnoho let. Hradní síň se změnila v galerii výšivek, královská ramena se shrbila, vlas pod korunou zešedl.
„Co ještě chce?“ I královský hlas zeslábl.
„Co ještě chce? Málo mých zbrojnošů zadávil? Málo princů roztrhal? Ani naše dcera mu nestačila?… Co ještě chce?“
Královna nic neřekla, její oči nebyly za velkým plátnem vůbec vidět.
Král složil hlavu do dlaní, královská koruna upadla na stůl, zazvonila o kamennou podlahu.
„Co ještě…“ Král zvedl hlavu. Královnina jehla se zastavila v půli cesty.
„Co ještě chceš?!“ Něco v králově hlase donutilo královnu vyhlédnout zpoza výšivky. Král v síni už ale nebyl.
Nebyl ani ve zbrojnici, odkud zmizel jeho starý meč a brnění.
Nebyl ani ve stájích, odkud zmizel jeho starý kůň.
Byl na cestě do hlubokého hvozdu, odkud se ozývalo vzdálené vlčí vytí.
Cesta byla dlouhá. Králův starý kůň už neunesl váhu brnění a král musel sesednou. Ani on sám neunesl váhu své zbroje, musel ji tedy odhodit. Táhl jen meč za sebou, křovisky, bažinou, skalami.
„Co ještě chceš?“ Křičel král, sípal, chraptěl.
„Tak kde jsi?“ V tu chvíli stál vlk před králem. Králi vypadl meč z rukou.
Na nejistě rozkročených, třesoucích se nohou stál před králem starý, prošedivělý vlk. Propadlé boky se mu chvěly horečnatým dechem, řídká srst pelichala v chomáčích. Jen oči měl ještě jasné.
„Už jsem myslel, že nepřijdeš,“ řekl vlk a nohy se mu přitom podlomily.
„Pomoz mi.“ Král je vzal do náručí. Přestože byl vlk vyzáblý až na kost, nemohl ho král téměř uzvednout. Vrávoral s ním skalami.
„Kdo jsi?“
„Já jsem vlk. Už se nepamatuješ?“ A král najednou zničehonic zaslechl zámeckou hudbu, před očima se mu mihly krajky plesových šatů.
„Vzpomínáš si?“ zeptal se vlk a král ucítil na jazyku chuť vybraných lahůdek ze zámecké tabule, ucítil vůni parfémů smísenou s vůní čadivých svic.
„Vzpomínám si,“ zašeptal a před očima se mu mihla dívčí tvář.
„Ano, vzpomínám!“ Koketní úsměv mladé královny a její hlas:
„Co se vám to pořád zdá, můj princi?“ Ano, co se mu to pořád zdá?
„Co to stále slyšíte?“ Ano, něco slyší, nějaký hlas! Ale to je přece vlčí vytí! Jde k oknu, vyhlíží do tmy, hmatá ji, cítí to obrovské spící, dýchajícíc v ní. Náhlé vlčí zavytí ho zamrazí po celém těle. To volá jej! To volá mě!
„Už si vzpomínáš?“ ptá se vlk a král klopýtá přes kořeny, král se potácí mezi skalami, vlčí tělo v náručí ho tíží, ale také hřeje, cítí jeho tíhu, cítí každý jeho sval, cítí jeho drápy, cítí jeho zuby, cítí jeho staré rány. Cítí je jako svoje. Těžký vlčí sípot je jeho sípot, slyší jeho ušima, vidí vlčíma očima.
„Kdo jsi?“
„Jsem vlk. Jsem tvůj vlk, králi.“
„Co se to stalo?“
„Na to jsi zapomněl?“ A král si vzpomíná, slyší hlasy.
„Drahý, můj drahý, pojďte k nám, nestůjte tam, ještě se nachladíte!“ A vidí sám sebe, jak zavírá okno,a pak tančí menuet s mnoha dvornými úklonami.
„Já jsem zapomněl! Já zapomněl!“ Král nese polomrtvého vlka lesem a pláče.
„Zapomněl jsem na tebe.“ Velké slzy padají do vlčího kožichu. Starý král nese staré zvíře v náručí a jde a jde, les skončil, krajina kolem nich je zelená a sveží a král se svým vlkem jde a usmívá se.