když jsem v shitu a nezvládám, tj. také nezvládám vlastní
emoce, je toho na mě moc, tak je jednoduše ztlumím, zúžím vědomí. A to tím, že utlumím dech. Jenže
– každá neúplně prožitá věc chce být prožita, každý nedokončený
tvar uzavřen, a tak se cpe do života a do vědomí. Prostě je tam. Jsou tam a hromadí se. A utýct se před nima nedá.
Tzn. čím víc se bolesti (emocím) bráním, tím víc to bolí. Naštěstí je možný je třeba dodatečně prožít, dodatečně prodýchat…
Třeba (ale nejen) holotropně.
Byla tam možná bolest, ale – ať to zní, jak chce zvláštně – dobrá bolest.Bolest z odcházení bolesti…
Ale tím to nekončí, jako kdyby za tím naším známým světem bylo ještě něco…
měl bych říct tímhle webem, ale
říkám – knížkama Stanislava Grofa:
Dobrodružství sebeobjevování (nejlíp, nejpraktičtější)
Za hranice mozku
Holotropní vědomí (vyšla u nás první, ne tak obsáhlá, obecnější)
Kosmická hra (spíš komplexní filosofie – v tomto však vynikající!!!)http://www.holos.cz/hd/knihy.htm
upozornění: můj dojem je, že po přečtení těchto knih získá člověk příliš
“vznešenou”, “barevnou”, “absolutní” představu a bývá poprvé skutečností poněkud zklamán. Je třeba si uvědomit, že jde o shrnutí
a tím také o to nej z dlouholeté práce.
Obsáhlé info je dnes k dispozici také na Síti.
Uvádím jen stránku www.holos.cz,
z níž se dostanete kamkoli dál.
Osobně jsem vždy dýchal
u šamana Míry a nedám na něj a na Skřidla dopustit, zde adresa a tel.:
Miroslav KašparSkřidla č. 83822 32 Velešíntel.: 602 864 331
Míra študoval u Grófa a má
certifikát, samozřejmě není v republice jediný.
Jak to vlastně probíhá –
stručně na příkladu jednoho víkendu:
pátek večer
-
seznámení, povídání o sobě (představení se)
-
úvodní povídání – něco z teorie, jak dýchání probíhá, organizační věci, otázky sobota
-
výběr sitra – můžete být domluveni nebo se najít na
místě – a domluva kdo dýchá kdy. Podle toho si dýchající odpustí snídani. -
příprava místa, matrace, něco na přikrytí, šátek na oči, voda, pohodlné místo pro sitra
-
začátek dýchání je relaxací, uvolnění celého těla, myšlenek – svěřte se moudrosti svého těla, nechte se vést svým dechem
-
relaxace přechází plynule do zrychleného a hlubšího dýchání
-
hudba nastupuje, zpočátku rychlejší, rytmičtější, během celého trvání má několik vrcholů, celkově zklidňuje až do závěrečných relaxačních kousků
-
po 2-4 hodinách jsou už všichni většinou venku, odpočívají, kreslí mandaly
-
vytoužený oběd, ti, co dýchají odpoledne si jej odpustí.
-
totéž odpoledne
-
večerní sharing – povídání o dýchání, podělení se o zážitky, mandaly
pokud jde o týdenní pobyt je všechno mnohem klidnější – dýchá se vždy jen jednou za den, takže je čas i na jiné meditace, na indiánskou
saunu, na skupinový proces…
těžká otázka. Podstatné je, že celou dobu je člověk tzv.
“jednou nohou v reálu”. Tj. nejde o nějaké bezvědomí, ztrátu sebekontroly, totální úlet. Neustále je
část člověka vědomá si toho, co se děje. Z toho bývají lidé občas zklamaní (jak rádi bychom se zbavili sami sebe). Ale díky tomu je tu neustále
také možnost vědomě se rozhodnout skončit (rozdíl od LSD!)
bodywork – práce s tělem je v HD hodně důležitá. Jde o to, že jsme celistvé bytosti – naše myšlenky, emoce a těla jsou jeden celek. Proto prací s tělem pracujeme zároveň s emocemi i s myšlenkami. Ve změněném stavu vědomí je toto spojení naprosto jednoznačné. Dotek může bezprostředně vyvolat emoci – pláč, smutek, hněv, stejně jako vzpomínku, myšlenku. Je to jako přepnutí do hlubších úrovní našich operačních systémů (hlav, těl, duší), v nichž je nastřádáno už příliš mnoho špíny – a na těchto úrovních ji lze vymetat jaksi přímo.
bodywork musí vycházet z toho, kdo dýchá. Sitter sleduje signály, ať spontánní
či předem domluvené, a reaguje na ně. Může se zeptat dotekem, ale ne
vnucovat. Bodywork jde od lehkých doteků, tlaků či masáží např. rukou,
ramen, zad až po dramatické „poskytování odporu“, které může
(nemusí) simulovat porod a při němž se na jednom dýchajícím zapotí i tři
čtyři sitteři.
osobně jsem tohle na dýchání miloval a v mých reportážích je to znát,
nenechte se ale znechutit, je to jen (ta menší) část dýchání a je to jen
(účinný) prostředek.
jakákoli.
etnika, operní, rock, techno…
na začátek silná, rychlá, rytmická, postupně zklidňuje s několika vrcholy.
pravidla ale téměř nejsou – i pomalý začátek má svoje klady.
zažil jsem dýchání kompletně na etniku – mnozí si pochvalovali, mě to přišlo trochu ošizené.
názory jsou vždy od extrému k extrému – mně líbila, mně ne.
celkem pravidlem (ale možná je to můj pocit) je, že
nástup nerytmické hudby vyvolává výbuchy vzteku či hluboký smutek – údajně je to způsobeno tím, že rytmus pro nás znamená dělohu a ztráta rytmu přináší vzpomínky na ztrátu tohoto libého prostředí.
průměrně tak 2 – 3 hodiny.
osobně jsem nejdéle dýchal 4 hodiny.
proces sám je ale dlouhodobý – pokračuje i po návratu „do reality“.
občas se stane, že něco není dodýcháno – člověk před něčím utekl, ale ono to zůstalo a dodýchává se ještě dodatečně, improvizovaně
na místě.
To, co zůstává otevřené sice někdy bolí, je nepohodlné, ale právě to
nejvíc působí, nutí to člověka změnit se.
když jsem přijel na první dýchání,
byl jsem nadšenej a plnej očekávání až po střechu. Když mi Ríša pověděl,
že do toho jde po dvacátý, trochu mě to sebralo. Čekal jsem přece
definitivní řešení. Zadejchám a jedu.
Slyšel jsem taky o kurzu na kterém se 14 dní dýchalo den co den. Já svých
20 dýchání prožil asi za 8 let.
asi je to vážně tak – dokud jsme tady, naše práce nekončí.
Doporučuju nespěchat a nemít velký očekávání. Dobrý věci se dějí
samy.
pokud jedete na dýchání s partnerem, máte
dvě možnosti. Dýchat ve dvojici s ním nebo jít do „kosmické
volby“. Nebo to nejlíp nakombinovat. S blízkým člověkem se můžete cítit
svázaní a omezení nebo naopak bezpeční. Je dobrý vyzkoušet obojí.
před mnoha náboženskými obřady se drží půst. Je to součást čistění. Také soustředění. Plný žaludek může tížit a nepustit do dýchání. Není to ale tragický a nutný. Někdy je lepší v žaludku něco mít, aby bylo co zvracet
moc se bojíme bolesti. Děláme všechno proto, abychom se jí vyhnuli.
A tohle vyhýbání přináší často víc bolesti než bolest sama. Především
neexistuje nesnesitelná bolest. V dýchání se dostanete jen tam, kde to zvládnete.
Věřte si, že sami víte, co potřebujete. Moudrost vašeho těla, pokud ji
budete poslouchat, vás nepustí dál než je pro vás bezpečné. Což ovšem
neznamená vždy příjemné.
V dýchání může dojít na hodně bolesti. Ale je to zvláštní bolest – nazval jsem ji bolest z odcházení bolesti.
Člověk do ní chce jít, protože přímo fyzicky cítí, že jakmile přesáhne určitý bod – zmizí. Je to dobrá bolest, dalo by se říct. Od křečí, přes různé tlaky, bodání, píchání, cokoli.
Vždy, když jsem v dýchání zažil
opravdovou bolest, přišlo potom něco opravdu silného a krásného
podle Grofových knížek (a někdy taky LSD) čekají lidi (a já čekal) něco na způsob multikina. Většinou to tak není. Většina
(zejména prvních) dýchání se odehrává na tělesné a pocitové úrovni. Vize přicházejí až potom, a i pak jsou většinou podobné snění s otevřenýma očima, imaginacím, trochu snům. Jejich síla není v obraze, ale v úplnosti, jakou člověka zasáhnout, v
pravdivosti a bezprostřednosti, ve vašem prožívání.
to nejdůležitější. Žádný speciální. Prostě rychlejší a hlubší. Nic víc. Vychází se z toho, že běžně dýcháme nedostatečně. Dobrovolně se dusíme, abychom utlumili sílu svých emocí, které nás nebo naše okolí mohou
(dle našeho mínění) ohrožovat. V dýchání jde tedy o
“plný dech” nebo až o “dodýchání nenadýchaného”.
Zpočátku raději víc přitlačit, vědomě dýchat,
“pracovat” – nadýchat se. Pak může dojít i na minutové zástavy dechu (sitter sleduje a může rozdýchávat).
Když nevíte kudy kam, vraťte se k dechu. Vede věrně a opravdově, ví, co potřebujete.
Pokud jde o teorii, v tom se nevyznám. Někteří
horují pro otravu kyslíkem, jiní naopak tvrdí, že se zvyšuje pH krve a v důsledku
toho dochází vlastně k přidušení. Rád bych to věděl, ale zatím mi stačí,
že to funguje.
lidi si jezdí “zadýchat”. Přijedou, zadýchají, odjedou. Zkusili toho už tolik, co by nezkusili HD…
Každý ví, že není trip jako trip. Nebo možná ne každý, ale stačí vzít, že není milování jako milování. Všechno, co se děje před tím, kolem i potom, všechno, co si přineseme v hlavách – nálady, obavy, představy, předsudky, strachy – to všechno je součástí toho, co se pak děje.
Ovšem je samozřejmě na vás chcete-li si jen zašukat nebo skutečně milovat…
To je jedna věc. Další a možná důležitější je pokora.
Technika je něco, co máme v malíku, co nám slouží, čím dosahujeme předem plánovaného a jasného výsledku. Technika je prostředek k dosažení cíle. Ale jaký je cíl dýchání? Co vlastně dýchání je? Co se v něm děje a proč je tak silné, účinné? A proč se ho zároveň tolik lidí bojí?
V dýchání se dotýkáme věcí silnějších a větších než jsme my sami. Zrození, smrt, utrpení, osvobození, smutek, štěstí… věcí, kterým nedokážeme vládnout. Proto ten strach a tolik otázek. Odpověď je jediná – ano, existují věci svrchovanější než jsme my, které lze jen přijmout.
Technika je nástroj v našich rukou. Rituál jsme my v rukou něčeho většího. Rituál je vyjádření úcty a uvolnění se hlubší moudrosti – těla, dechu, pocitů, země, rytmu…
Dýchání proto pro mě není technikou a za šamanem Mírou jezdím právě proto, že je šamanem.
tak se nic neděje.
Stalo se tak buď z přílišné snahy se “tam” dostat, což je křeč a buďte rádi, že Vás to tam nepustilo, byla by to křeč ještě horší.
Nebo naopak z přílišného strachu z toho, co “tam” je.
Tenhle strach je nesmyslný – vždycky se člověku dostane jen tolik, kolik může zvládnout (a o maličko víc, aby se učil, že může všechno). A potom – proč se do toho takový člověk pouští? Proč se nutí, znásilňuje, zraňuje? Nakonec se bojí právě sebe, tohoto svého sebezraňování, sebeodsuzování…
Lidi, kteří se do dýchání nedostali jsou pro mě důkazem vnitřní
moudrosti této metody.
tohle píšu spíš pro sebe. Jak já se ze začátku rval! Ale čím dál víc zjišťuju, že jemnější přístupy mají hlubší a trvalejší účinky – u čehokoli – masáží,
meditací, milování, dýchání, běhání, plavání, psaní…
sitter je zatraceně důležitá osoba. Dává pocit bezpečí, je to průvodce. Můžete se pustit mnohem dál, volněji, klidněji, když víte, že máte strážného anděla. Musím říct, že tenhle pocit pro mě byl sám o sobě hrozně silnej a moc jsem si ho užíval.
Prakticky pak sitter podá vodu, kapesník, přikreje, odkreje, odvede na záchod, podá pytlík na zvracení a řekne jen do toho… A hlavně – tu přitlačí, tu víc – viz
bodywork.
to je ale hloupost. Proč? Dýchání je rituálem spojení – s vesmírem, s planetou, se sebou, s ostatními lidmi – tak proč sám?
Nechceme se tím snad zbavit své špíny, svých nánosů, masek a přetvářek, které vznikly neustálým skrýváním sebe sama, schováváním emocí, skrýváním vlastní pravdy? A chceme toho docílit ve skrytu? To je pitomost!
A pak se stane, že dýchá o samotě někdo, kdo má silný, traumatický zážitek samoty z dětství – dostane se do něj zpátky – a zjistí, že je zase sám a
je namydlenej.
Až po mnoha dýcháních/pobytech jsem začal vnímat, jak důležitá je
úloha celé skupiny. Její „duch“, atmosféra, důvěra. Holotropní
dýchání není osamělá meditace. Neuvědomujeme si to možná už proto, že
běžně jsme vůči ostatním pro jistotu uzavření. Ale tím jsme uzavření
i před bližším kontaktem se sebou, o což přesně v dýchání jde. Krátce
– jaká je skupina, takové je dýchání.
neboli sdílení. Povídání po a o dýchání. Vynikající, ba nezbytná věc. Podělit se, začlenit to z
“druhé strany” do světa, přinést to. Není třeba vysvětlování, analýzy, stačí to samo vyprávění, stačí naslouchání druhým. Neznáme tyto změněné stavy, neznáme posvátno – je nádherné slyšet o něm od druhých, slyšet to vlastní spojení s nimi, se vším. Je prima zjistit, že samota je iluze, kterou si
sami pracně budujeme.
kreslí se bezprostředně po dýchání. Nejde všechno říct slovy, zvlášť ne to odtamtud.
Mandala dokáže zachytit i to, co nedokážeme pojmenovat, v jediném obrázku je složená obrovská moudrost, komplexní obraz váš, vaší právě absolvované cesty. Ta moudrost se může ukázat za dlouho, postupně… Je příjemné zůstat po dýchání ještě v klidu, beze slov, bez myšlenek, nechat promlouvat ruce. Zklidní to, věci se usadí, ujasní. A zůstane něco hmatatelného.
na tohle téma se napovídalo spoustu, zkuste jiný linky, já nebudu obhajovat, co tisíce let obhajovat nepotřebovalo. Osvědčilo se mi, že vyvracet nebezpečí
HD je zbytečné, protože vždy jde o politiku, o předsudek, který hledá záminku. Říkám
– ano, nebezpečí existuje, to je život – a vy snad nejezdíte autem?
http://www.holos.cz/hd/napsali/regener.htm
zvýšený krevní tlak, prodělaný
infarkt či jiné závažné onemocnění, cukrovka, těhotenství,
psychiatrická léčba.
HD vzniklo jako náhrada LSD. Nicméně tahle souvislost je zavádějící! Techniky hyperventilace, extáze navozené rytmickou hudbou stejně tak jako nejrůznější práce s tělem tu byly i bez téhle souvislosti!
Ale jinak – potkal jsem pár dýchačů, kteří už vyzkoušeli ledacos ostrého a všichni shodně tvrdili, že HD má něco do sebe. Že má sílu, opravdovost – a že
na rozdíl od prchavých chemických ingrediencí zůstává…