Díval jsem se na ni jako usmrkanej kluk na tu novou slečnu ze záložny. Zíral jsem na ni. A pak samozřejmě vždy pohledem rychle pryč. Jak bych přece já mohl… Ale pak stejně.
Byla to pro naše centrum velká akce. Spousta lidí, Rusko, Německo, Anglie, dokonce Novej Zéland, zmatek, dlouhý noci, tisíc řečí. No, já vlastně jen vozil bedny, kastroly s jídlem, zapomenutý šrajtofle a tu a tam po večerech bubnoval. Cítil jsem se v tom velikášství trochu nesvůj a ztracenej – přines, přivez, zapoj, odpoj, odvez. Ale nejen proto – skrze to jsem tam naopak byl řek bych důležitá osoba – to jen jak se vyprávěly příhody z celýho světa, všechno vzdálené a neskutečné bylo tady a působilo tak samozřejmě… naštěstí se taky hodně zpívalo, písničky odtud a odtamtud – ty krásně smutně zasněný ruský, ty mě braly a jinak trošku uječená Marienka při nich doslova krásněla. Všichni tam byli krásní. I když někteří víc. Některý zatraceně víc! To vždy jen kratinké seknutí očima, ukrást si jeden pohled a zase jako nic. Á, bože, to snad ne! Proč tak obtažený triko?! Ten opálenej pupík! To odhození vlasů rukou s obrovským stříbrným prstenem, to přiklonění hlavy na stranu! Zatraceně, i s tím vajglem marjány jsi tak šíleně…! K sežrání! Moje černá krásko!
Máš černý delší vlasy, rozvlněný a volný, černý oči, nádherný k opití, přepadnutí a totálnímu utonutí, většinou maličko přivřený (sexy!), ale při ohni široce rozzářený (sexy, sexy!), celá snědá, úzký rty, cinkavý náušnice s indiánskými motivy, jsi vůbec celá indiánská, nejspíš pravá míšenka (sexy, sexy, sexy!).
Jo, jsi moc krásná a tváříš se tak zkušeně, světácky, německy, k čertu! Ale oči neodtrhneš, nohám neporučíš, tak dřepím přes oheň ti naproti a koukám, teď už zírám, už zase zírám! Už jsi mě poněkolikáté přistihla a teď se podíváš zase… ale jak? Co to znamená? Směješ se (mi?) a německy něco říkáš své sousedce. No nic, tak dobrou. Odpovídáš mi anglicky – tak gud najt… lounly…
Čas od času, když všechno šlapalo a s bednama cloumala místo mě pořádně nadupaná muzika, měl jsem free a moh s nima dělat jupí. A to já jo. Vždyť proto jsem tu mizerně neplacenou jobu vzal. Zapomenout kde jsem, kdo jsem, proč, spustit se o pár čaker níž a dupy dupy dupy dup dup dup! A k čertu se vším, s představama, s očima druhejch! K čertu s tebou, příliš krásná míšenko, které jsem pod rozevlátou sukní zapomněl svoje kdovíco – teď to mám tady, teď to cejtím, žiju, skáču, točím! Všechno!
Pestrobarevné představení na malém hradním nádvoří se v to nedělní odpoledne zvrhlo v úchvatně živou diskotéku, někdo přitáh zase tu velkou bubenickou rouru, a když bubeník umdléval, vyštrachal kdosi v autorádiu Šumsvisťáky a bedny jen drnčely a zbytky omítky starého hrádku opadávaly v kusech. Diváci se smísili s účinkujícími, tančily i děti a psi a večer a pár bavoráků chutnaly báječně. Pročpak-si-nezatancovat? Jupí, tady žiju, bouřím, hořím! A nikoho nepotřebuju, slyšíš, nepotřebuju tě, indiánko! Nikoho nepotřebuju!
A ona najednou stojí v tom všem randálu a dupy dup a víření naproti mě a snaží se mi něco říct:
“Co? What?”
“…your eyes…”
“What?”
“…eyes!”
“Yes?” Mávne rukou jakože radši nic a skočí mi kolem krku, ale pořádně, přitiskne, že bych z fleku poznal značku jejích kalhotek – kdyby teda nějaký měla.
“…hug you! I have to hug you!” Nerozumím ničemu, jen se o to, já blbec, zase pokouším.
“Yes, yes… thank you.” Děkuju, aniž bych věděl za co. Pustí mě a já na ni zírám. Ta úleva, že mám proč.
“O.K.?” Ptá se. Cože? To je mi otázka. Zíral bych tak do umření.
“Yes?” Ptá se ještě, když já jen zírám. Vypadá skoro vylekaná.
“Yes!” Skočím jí kolem krku zase já (pozor chlapče, jestli je to to, o co se snažíš, tak má ještě sukni!). Radši ji zvednu a točím s ní přes půl nádvoří. Nádherně u toho křičí, tak křičím taky. Křičí ostatně všichni.
“Yes!” Postavím ji na zem, ona mi ale nechá ruce v mých a podívá se na mě tak jako tam přes oheň. Pak se ke mně znovu přitiskne.
“Yes.” A odejde. Rej končí, ztratí se mi, odvážím aparaturu, oni spí jinde, auto musí zůstat v centru. Spím špatně. Vidím ji všude. Vlastně spím s ní, miluju se s ní, znásilňuji ji do zmuchlané přikrývky…
– nemáš na ni!
– je tak krásná!
– hledíš vysoko, zklidni hormon!
– sama přišla
– měla dost tě uslintanejch pohledů, smála se ti, chtěla tě vyhecovat. Chtěla to pořádně… Jenže to tebe ani nenapadlo.
– má tak něžný oči…
– i ty slepýšku romantickej? Divoký, kamaráde, divoký, ta tě vysaje, ani nevíš jak, budeš hotovej jen si sundá to obtažený triko, vytečeš jí na sukni, jen ti strčí jazyk do pusy. A copak budeš dělat potom? Brečet jí do klína, že nechceš milenku, ale maminku, aby ti cuchala vlásky a šeptala můj malej?
– drž hubu, srabe, ty se jí bojíš!
– já? Víš, jak rád bych si to s ní rozdal? Zezadu, zepředu, zepředu, zezadu, až to čvachtá, až krásně ječí, pořádnej kmitec, víš, mazánku, takovej, co tě chytí za prdelku až ti sama jenom cuká, kdy se zpocený horký těla bijou o sebe, kdy rezonujou, kdy ti v ní ocásek kmitá jako jazýček… slyšíš! Já chcípnu! Jenže to by ses nesměl posrat, jen se na tě koukne!
– seš hnusnej!
– no tos mi to nandal!
– a co jako, co kurva?
– co kurva? No něco! To sedneš do rohu a budeš čekat, až to přejde? Sakra, nemusíš přece šukat jak ef jednička, to jsou jenom takový hecy. Ale už probůh nech toho posranýho vzhůruhledění, připosranýho zbožňování. Vždyť ty přes ten kundacentrismus ani nevíš, kde máš ptáka!
– u ní asi, ne?
– bože muj! A jakpak by se tam asi vzal? Tim hleděním, viď?
– dyž vona je tak nádherná!
– no jo, to je ta dokonalost nedokončenýho obrazu, viš. Jak to chce ten poslední správnej tah štětečkem.
– myslíš?
– možná dva tahy…
Další den začal hekticky. Přeslechnutej budík, připálená snídaně, škodovka, která za vlhka nestartuje, víčko rozdělovače připečené na sporáku, cizí auťák, pozdě a s prošlápnutou brzdou. K čertu! Dolů k sálu jsem přijel v bujaré náladě a ve smyku jsem dočista zapomněl, že vezu dvacet litrů polívky. Na ni jsem taky zapomněl.
Čekala už přede dveřmi, pomohla mi vyskládat kastroly a “phone, phone, I need to phone!” Vezl jsem ji k budce, kde bezvýsledně a vztekle provolala kartu, pak do centra, pak zpátky. Cestou chtěla zastavit, přecházela po kraji silnice a cigareta se jí v ruce třásla. Nakonec se mi rozeštkala na rameni tou německou angličtinou:
“Moje nejlepší přítelkyně je mrtvá. A pohřeb je ve středu.” Bylo pondělí. Přemýšlela. Na sobotu měla jízdenku do Östereichu a tam letadlo na Zéland. Její přítelkyně žila v Aberdeen v zatraceně severní Anglii.
“Je to dlouhá cesta… pro jednoho řidiče.” Dívala se na mě.
“Ano?…” díval se já na ni.
“Můžeš… mohl bys…?”
“Jet s tebou?” Nikdy jsem si nebyl jist gramatikou.
“Jo… já… jenom jestli můžeš… a chceš…”
“Ok, Ok, můžu. A chci.”
“Jestli nemůžeš…”
“Jo, chci, v pořádku.”
“Díky… To je asi to nejlepší, co můžu udělat. Mám to říct Igorovi?”
“Ne, zařídím to. Kdy?” Naházela věci do auťáku a chtěla jet immediately, immediately, hned. Studenou sprchu před dlouhou cestou ale uznala. Potřebovali jsme zklidnit oba.
Opravdu byla nádherná. Krásná. Koupelna byla v centru jen jedna (jsme přece už na konci dvacátýho století, pozastavoval jsem se nad těmi, kteří se pozastavovali). Ale teď jsem trochu zaváhal. Usmála se na mě přes slzy a přitáhla si mě. A já ji objal, vzal mýdlo z okenního rámu (za tímhle oknem zapadává slunce a je to ta nejtěžší romantika, ráchat se tu takhle pod sprchou, nahý a tím otevřený a otevřeným oknem koukat do rudýho slunce nad vlnícím se zlatým obilím), teda vzal jsem to mýdlo a začal jí mýt záda, ramena, boky, ňadra, nekonečný nohy, voda jí stékala po vlasech a po tváři a ona se přes tu vodu smíšenou se slzami na mě usmívala nebo spíš plakala do úsměvu a byla krásná, opravdu krásná. Pak mi to mýdlo vzala a myla ona mě, pozorně, jen se mi občas podívala těma černýma studněma do očí, ale nic nechtěla, jen se usmála a myla dál, jako děťátko, i můj vztyčený úd, jemně ale dobře a – opravdu nevím, jak to říct jinak – bylo to prostě prosté. Prosté jakéhokoli nesouladu, opatrnosti, chtěnosti, strachu či viny, prosté. Pak jsme sedli do auta a jeli. Řídila ona.
“Zaplatím ti.” Řekla sotva jsme vyjeli.
“Konverzuješ nesmysly!”
“Ne, necítila bych se dobře. Třeba… sto marek?”
“Bojíš se, že něco budu chtít? Tebe?” Ukázal jsem na ni a ona mi místo odpovědi chytila prst a kousla do něj. A hned se zase soustředila na prudké zatáčky v podhradí.
“Ne ty – já se necítím dobře.” V nejprudších místech si naprosto neindiánsky hryzala spodní ret. Teď po mně nechápavě sekla očima a rychle podřadila.
“Proč?”
“Podívej, ty jedeš na pohřeb své nejlepší přítelkyně a já…” zatraceně! Musel jsem hledat ve slovníku. “Přijde mi to, jako bych tě zneužíval.”
“Cože? Nerozumím vůbec.”
“No, ty jsi smutná, pro tebe je to těžký a já si jedu na zábavnej výlet, užívám si, že jsem s tebou, koukám na tebe a pořád myslím na tu sprchu…”
“Co to říkáš? To je pitomost. Pomáháš mi s řízením ne se smutkem. Nejlíp mi pomůžeš, když se nebudeš snažit o žádnej smutek, ok? A na tu sprchu myslím taky.” V kruhovém nájezdu na dálnici trochu řízla zatáčku a vzadu na sedadle se jí rozsypala taška.
“Shit!” Snažila se to spravit a já držel volant. Opírala se přitom nohou o plyn.
“Prosím, nechej mě radši řídit, jo. Prosím, prosím!” Vyměňovali jsme se za jízdy, ona pak vzadu dlouho nadávala.
“Když nadáváš, zní to jako poezie!” Smála se, pak auto nadskočilo, uhodila se do hlavy a poezie jadrně zazvonila.
“Mě vyháníš od volantu, ale ty nás chceš zabít definitivně!” Všimla si tachometru anebo rozmazaných obrysů za okny.
“Nejedeme na pohřeb?”
“Vtipálku!” Chytila mě zezadu kolem krku, až jsem musel zaklonit hlavu.
“Zpomal nebo stisknu!” Sešlápl jsem plyn.
“Pusť nebo to sešlápnu ještě víc!.”
“Tak jo, aspoň umřeme spolu!” Zaklonila si mě ještě a začala mě líbat. Přece jen ale sama přidržovala volant.
“To není špatný, ne?” Smála se.
“Co, umřít na dvacátým kilometru?”
“První polibek ve sto mílích za hodinu.”
“V pouhých stopadesáti kilometrech.”
“V mílích to zní líp.”
Dalších dvacet kilometrů mi zůstala s hlavou na rameni a mezi polibky, probíráním vlasů a žužláním ucha mlčela. Pak se natáhla dozadu a usnula. Předtím mi řekla, že mě miluje a:
“Proč by nemohla být cesta na pohřeb veselá?”
Objel jsem velkoměsto, nezabloudil na nájezdech a ona jen na hranicích pootevřela oko a spala dál.
“Ee, kde jsme?”
“Za Frankfurtem.”
“Jsem medvěd? Kolik je? Tys chvilkama i letěl, viď?”
“Něco k půlnoci… tři kilometry před náma je benzinka, dáme pauzu, ok?”
“Určitě. Mám hlad jako medvěd. Ty ne?”
“Koupil jsem pár baget, ale tys spala, tak jsem je snědl obě. Ale mám. Jsem hladovej, žíznivej, ospalej, bolavej.”
“To je ten zábavnej výlet.”
“Jo, jede se moc hezky, když mi spíš v kufru.”
“Spí se hezky, když se mnou letíš… Dáme si sprchu?”
Milovali jsme se. Za tři marky v ostrých horkých i chladných jehličkách. Kousala mě, škrábala, dívala se mi do očí ve velkém zrcadle zatímco mi zadečkem kroužila v klíně. Seděli jsme pak u nízkého stolku u skleněné stěny, za kterou se vyměňovali auta a lidé v pobledlém světle zářivek, byl jsem trochu ospalý, celé to bylo zvláštní. Snad útulné, blízké, šum hlasů nás obklopoval a houpal, jednotlivé zvuky a významy v něm splývaly do ševelení, které jakoby mělo jediný význam – obklopovat nás a smáčet jako vlažná zurčící sprcha se zrcadlem. Ulrika se opřela zády o mě a nohy si natáhla na topení pod oknem.
“Je to zvláštní. Alex je mrtvá a já tu sedím, cítím tvoji vůni a noc…”
“To není moje vůně, to je Black Denim.”
“A to není moje smrt, ale já ji stejně cítím. Cítím smrt a život zároveň. Mrazí to. Podívej, jak může ten starý pán žít. On ji necítí?”
“Možná už si na ni zvykl.”
“Zvykl? Na smrt? Copak to jde?”
“Každý den kousek umíráš, ztrácíš ideály, sny, vzpomínky, věci, místa, lidi – to všechno jsou kousky tebe. A ty kousky umírají den po dni celý tvůj život.”
“A nakonec ty?”
“Ne, já věřím, že ne. Je tam něco – někdo, kdo přežije všechny tyhle smrti, kdo se jen dívá a nikdy nezemře – i když ty zemřeš.”
“Věříš v nesmrtelnou duši?”
“Ty ne? Medituješ, jezdíš po světě, hledáš mistry.”
“Možná… možná utíkám… před…” Schovala mi tvář do límce mikiny, s večerem přišlo chladno, ale bylo příjemné po parném dni. Srkali jsme kávu a horkou čokoládu z umělohmotných kelímků, napichovali hranolky z tácku a Ulrika se dívala kolem tak zvláštníma očima, ve kterých byly ještě slzy ale zároveň už smích, už jakési – snad tušené – pochopení. A byla v tom krásná a já jí to řekl, usmála se a tím úsměvem ještě zkrásněla. Nechápal jsem čím, ale jako bych se ocitl uvnitř světa, kterému jsem dosud stál opodál. Snad tou podivnou situací, prostorem automobilu, ubíháním světa kolem, kterým se klamně zdá, že se do něj člověk ponořuje, že se mu blíží. A možná to celé je klam – nejsem uvnitř, ale venku – vně jejího smutku, vně světa, který zůstal za sklem, který – pomalý a těžký – ležel pod dlouhými nadjezdy dálnic. Nevěděl jsem. Ale nevadilo to.
“Miluju tě, lásko.”
“Já miluju tebe.” Není to příliš jednoduché? Rozumíme si tak trošku, ani nevím, co dělá, jaká je. A v sobotu odjíždí.
– a nakonec je jedno čeho se bojíš, jen se bojíš…
– ty, půlnoční hlásku?
– já. Tehdy ses bál, že tě nebude chtít…
– a teď mě chce, přesto zůstává ale. Jsme spolu – ale… Ať je, co je, myslíš. Ale ať myslíš, jak myslíš, stejně to je.
– přesně tak, takže ať myslíš jak myslíš, jak je?
– dobře. Vychutnávám. Všechno. Rychlou káru, krásnou holku, milování ve sprše na benzince, filozofování o smrti, horkou čokoládu, její smích…
– co víc?
– nic?
– ne, teď ne.
– to je príma slyšet, moc príma… víc nic…
“Pojedeme?” Odnesla tác a přinesla mi velkou čokoládovou tyčinku. Teď se skláněla přede mnou s hlavou malinko na stranu a průhledem přímo do výstřihu.
“Něco sladkého pro mého sladkého.”
“Díky… Ale, ty nosíš podprsenku v takovém horkém létě?” Paní od vedlejšího stolku se otočila.
“Jo, nosím podprsenku, protože chci mít ňadra dlouho tak krásný, jak jsou, ty mizero!” Zlobila se a smála zároveň. Stiskla mě silně v objetí, byla v tom vášnivost v tom malém násilí, radost, divokost, krása i něha kteréhosi dráždivého smutku. Řídila pak, pomaleji, ale byl v tom spíš klid než nejistota. Pustila Floating od Iris and Severn nebo Swen, zapálila si.
“Promiň, nezeptala jsem se.” Rychle otevřela okénko, Floating zaniklo v hukotu větru.
“Ne, to je v pořádku, vypadáš sexy s cigaretou.”
“Je to zlozvyk, ale ty budeš spát a já… vždycky když jsem sama…”
“Bojíš se být sama?”
“Asi… určitě.” Zamrkala, dlouze vyfoukla kouř ven. Stočil jsem deku do mezery mezi sedadly a stulil se do klubíčka, abych mohl mít hlavu v jejím klíně.
„Nikdy nejsi sama, lásko“ Políbil jsem ji.
„Probudím tě před trajektem.“ Opravdu jsem usnul. Několikrát jsem vyplul do polospánku ale propadl zase zpátky. Hladila mě ve vlasech. Na tvář mi skáplo něco horkého a mokrého.
„Nikdy nejsi sama…“ Nevěděl jsem, jestli to říkám já nebo ona. Vůz důvěrně hučel. Vznášel jsem se na nikdy nekončící cestě do Aberdeen.
PS: světla noci, svítání, ta rozkoš zastavit! Protáhnout se! Tančíš na hudbu z rádia. Pomiluj mě! Za cesty ti pískám na tvoji píšťalku, vyprávíš mi o Alex, její rodiče jsou šťastní, žes přijela, představuješ mě jako svého řidiče, ale směješ se a smějí se všichni, jsou milí, i když smutní, neskrývají pláč, který zdá se tolik čistí, odvážíš si Alexina psa, budu se o něj starat, než se vrátíš ze Zélandu, všechno je otevřené…