"O zázračném elixíru královny Iverin vypráví si snad všichni odsouzenci na smrt. Jediná kapka prý stačí a člověk sám a rozradostněn tančí až k popravčímu špalku, ten láskyplně objímá, sekeru líbá a ještě s katem laškuje a vyznává mu lásku. Je-li pak čtvrcen zaživa, má přitom tvář tak plnou slasti a vyráží takové výkřiky štěstí, jako by neumíral, ale se miloval se samotnou Iverin, královnou lásky."

I.

Probudil ji až tahavý kovový pískot kol vjíždějících do prudké zatáčky. Prázdná tramvaj dojela na konečnou a stočená ve smyčce kolejí jako velké odporné zvíře usnula. Řidič prošel vůz a chtěl jí podat kabelku, která jí sklouzla z klína. Spěšně ho předešla, přitiskla si kabelku oběma rukama k tělu a vystoupila. Noc byla příjemná, chladná jen tolik, aby ji probrala a ona si mohla uvědomit, že je opilá. Přejela nejméně deset zastávek. Navíc se jí rychlým pohybem, kterým se shýbla pro kabelku, zatočila hlava a teď byla právě tak na rozskočení. Tiše pro sebe zaklela, vrávoravě popošla pár kroků od cedulky VÝSTUP k cedulce NÁSTUP a opřela se o dřevěnou stěnu novinového stánku. Jediná lampa svítila přímo nad ní a její světlo se křečovitě chvělo, až měla dojem, že ji chce přinutit ke zvracení. Zkusila zavřít oči, ale bylo to ještě horší. Jako by ji někdo chytil a začal si s ní pohazovat ve vzduchu. Rychle oči zase otevřela a ztěžka se odlepila od stánku. Ve tmě jí pod nohama zazvonily střepy z ostatních ztemnělých lamp.

• máš štěstí… bych tě netrefila! pohrozila jí v duchu a znechuceně mávla rukou. Vložila do toho však příliš mnoho síly a málo citu a sama se udeřila do nohy. Vyjekla zaráz bolestí i leknutím. Opřený o zábradlí hned za stánkem někdo stál. V okamžité panice ztuhla na místě. Pohnul se.
• ty?… vydechla překvapeně i s úlevou. Když k ní ale vykročil, prudce couvla, kabelku opět přitisknutou zkříženýma rukama k tělu. Zastavil se.
• ahoj, řekl tiše, skoro šeptem.
• ty… hlas se jí zlomil, - jsem opilá! Nic neřekl, natáhl k ní ruku.
• jsem opilá… Celá se schoulila, obejmula si ramena. Jemně - sotva se jí dotkl - ji kolem těch ramen vzal. Kousek dál stála u zábradlí lavička.
• nechci sedět!

Zůstali stát opření o zábradlí. Cítila, jak je otupělá. Bylo to příjemné. Měla dojem něčeho velmi vláčného a hebkého. Splývavého. A jen vzdáleně kdesi pod tímto to vše ostatní. To ostré. Bolest. Byla tam, nezmizela, a dokonce ve chvíli, kdy na ni takto pomyslela, zaškubala sebou jako omámené zvíře, které se chce zvednout. Do očí jí vystoupily slzy. Bolest však závojem omámenosti nepronikla, jen ji vzedmula a ona ucítila - žádost. Náhlou prudkou touhu. Přitisknout se k němu! Silně přitisknout celým tělem!

• nepřišla jsi dnes do školy… řekl jí to skoro do ucha. Otřásla se jeho slovy i blízkostí. Čím víc na ni útočila bolest, tím větší byla touha. Otřásla se znovu, ale on to nepochopil. Sundal bundu. Mlčky si ji nechala dát přes ramena.
• obleč si ji. Chtěl jí podržet kabelku, ale ona polekaně ucukla a odvrátila se.
• Sue, co se stalo? Odmítavě pohodila hlavou. Celá se chvěla.
• Sue? Byla to náhlá něžná otázka. Otočila se.
• Sue, pojď se mnou. Natáhl k ní ruku. Spíš bezděky mu podala svoji, hned ji ale chtěla stáhnout zpátky. Nepustil ji, a ona se tak k němu ještě přitáhla. Teprve pak povolil, ale ona mu, aniž se už jeho ruky pustila, vklouzla do náruče. Spící tramvaj se znovu probudila a s týmž skřípotem jako prve projela kolem nich. Vedl ji pryč. Odbočili z chodníku a vyšli do noci. Stoupali jakousi stezičkou, nevnímala kam. Mlčeli. Pak ona řekla:
• jsem opilá. Ale on zavrtěl hlavou:
• nejsi. A ona skutečně cítila, že není. Zůstal jen onen příjemný, hebký pocit. Pocit doteku, blízkosti, žádosti. Zastavila se. Ucítil, jak mu silně tiskne ruku.
• chci tě. Bunda jí sklouzla z ramen. Zachytil ji a přitom ji pohladil po nahé paži.
• chci tě! Neodpověděl.
• pojď, řekl. Sešli z cestičky. Náhle stáli vysoko nad městem, odděleni od něj nízkou starou cihlovou zídkou. Mihotavá záplava světel rozhozená do šedomodré noci ležela hluboko pod nimi - spousta titěrných, vzdálených světel, drobných jiskérek. Naklonila se přes zídku a znovu jí projela závrať. Jakoby samo to moře světel bylo takovou závratí, představou doteku. V kratinkém okamžiku měla dojem obrovské vlny, která se z tohoto jiskřivého moře zvedá a obrovskou, strašlivou silou naléhá na ni, tříští se o její tělo, drtí ji a proniká jí skrz. Byl to silný, fyzický pocit. Vzrušení. Ruka se jí tou představou sama svezla do klína. Stiskla.

On zatím stál za ní. Cítila ho stejně silně, přímo tělesně vnímala doteky jeho očí. Přejela si rukama po bocích a stiskla pod látkou šatů naběhlá, vzrušená ňadra až k bolesti. Pak se otočila k němu. Díval se na ni, opřený o jakýsi vyvrácený kmen, v napětí jeho těla byla tatáž touha a žádost. Pomalu si vyhrnula šaty a stáhla si kalhotky. Posadila se na zídku, aby si je mohla sundat úplně, pak je i s kabelkou položila vedle sebe. Pozoroval ji přitom, nehýbal se. Spustila si šaty, pečlivě si je upravila a obrátila se zpátky k městu a ke světlům. Opřená o lokty vystrčila na něj zadeček.

• pojď! Neohlédla se. Přistoupil k ní a ona zůstala jak byla - s pohledem upřeným na město, hluboce vdechujíc sílu jeho nesmírné, vzdouvající se žádosti.
• pojď! Zaklonila hlavu a zavřela oči. Poprvé pocítila dotek jeho těla. A on jejího. Přimknula se k němu a on i přes lehkou látku šatů cítil, že v ní není nic - ostrého, že je nekonečně - prostupná. Malá, drobná, jemná a celá jeho. Sklonil se k ní. Cítil, jak je mu otevřená a takto ji mohl celou obejmout, celou laskat, celou prostoupit. Její útlá ramena, útlé boky. Pomalu se mu pod dlaněmi nahrnula látka vykasané sukně a on ucítil její kůži. Hladkou, hebkou, malinko snědou, horkou kůži; sálavé obliny zadečku. Dýchl jí do vlasů, dotkl se rty droboučkých lalůčků bez náušnic. Poprvé vzdychla. Měl dojem, že pláče. Rukama sjel po jejích bocích a stehnech a pod horkým podbřiškem se téměř nechtěně dotkl ještě žhavějšího klína. Víc se rozkročila a prohnula v zádech; hluboce se nadechla a na chvíli strnula. On s ní. Jemné chloupky, a pak hladké pružné plné pysky se přisály k jeho ruce. Dlouze vydechla. Hebce hladivé horké vlhko mu proklouzlo mezi prsty; jemněhebce vlhká krajka uprostřed rozkročeného klína se jen letmo otřela o laskající dlaň tichým lehoučkým dotekem a rychle uhnula. Ale pak znovu a znovu a silněji! Důrazným krouživým pohybem, nahoru a dolů! Chvějící se tělo nabídlo svůj jazýček jeho prstům a pohybující se zadeček jeho očím; mni mne, dotýkej se, dráždi, najdi moje sladké místo, vezmi mě do prstů, mni mezi jejich bříšky, celou mě uchop, stiskni, drž; dívej se! Ruka sklouzla níž a pronikla prstencem citlivého, pružného vchodu. Je celá tak drobná! Pomyslel si. Zadeček mu kroužil v dlani, rozevřená kundička se mu nabízela - pomalu, důkladně a potom čím dál divočeji se o něj třela, dráždila se, narážela, divoce pulsovala. A přitom si chtivě dávala třít žádostivě vyplazený jazýček, zrudlý, mokrý a zcitlivělý ve štěrbině rozdrážděné kundičky, jazýček k vykřičení sladký a slastný. Ještě víc, ještě, ještě se prohýbá, dává se, otvírá, vzdychá! Vzdychá a tiskne stehna, horko se rozlévá zevnitř podbřiškem a dál celým tělem; a dál… Přitáhla si ho, chytila jeho ruku ve svém klíně a nepustila ji dokud se mu tiše a náhle nezhroutila do náruče. Přitiskl ji k sobě, položila mu hlavu na rameno a zdálo se, že mu usnula v náručí. Odnesl ji kamsi pryč, kabelka i kalhotky zůstaly ležet na zídce. Jakmile se však ztratili mezi keři, ta i s věcmi náhle zmizela. Bez hlesu se rozplynula a s ní i světla a město a vůbec - všechno. A teprve dlouho potom se v podivném, hebce těžkém tichu a pomalu prosvítajícím šeru ozvaly hlasy.

II.

• kde to jsme?
• ve snu.
• ve snu?
• říká se o lásce a milování, že jsou branou do jiného světa. Vypadá to, že jsme jí prošli… Usmíval se, v rukou držel obrovitý stříbrný tác se snídaní. Nechápavě hleděla na něj i na honosně přichystané jídlo. Také na rozložitou dřevěnou postel s masívními, vyřezávanými čely, v níž ležela, a vůbec na celou prostornou místnost s trámovým stropem, třemi okny a průchozím schodištěm po jedné straně.
• ve snu? opakovala po něm nevěřícně a prohlížela si svoje ruce. Vypadaly dost skutečně a dost její.
• voda i toaleta jsou dole ve dvoře, támhle jsem ti přinesl vodu do džbánu na probuzení. Položil snídani na malý stolek pod okno a ukázal do kouta ke kovovému stojanu s mísou a porcelánovým džbánem. Namáhavě se vyhrabala zpod nadýchaných peřin, dřevená podlaha v místech kam dopadaly šikmé sluneční paprsky příjemně hřála do bosých nohou. Omyla si obličej, podle obrazu ve vodě si zběžně rukou prohrábla rozcuchané vlasy. Pokynul jí, aby se posadila. Sám si sedl naproti ní.
• dobrou chuť, popřál jí. Ona ale neodpověděla. Otevřené okno bylo právě ve výši stolku a ona zkoprnělá zůstala ohromeně hledět na krajinu za ním. Masa horských velikánů zaplňovala celý obzor a ten byl doslova na dosah. Nezvyklá sytost vjemů, ostrost barev, hloubka prostoru vytvářely dojem děsivé blízkosti a mohutnosti. Měla dojem, že strmá úbočí nejsou tam, ale tady, že se jí dotýkají, že se na ni valí.
• dobrou chuť, zopakoval přání a jemně ji přitom pohladil po ruce. Polekaně na něho pohlédla. Nechal ruku položenou na její a ona na ni zůstala chvíli nechápavě hledět. Znovu stočila pohled z okna. Ta síla! Ten dojem valící se, řítící laviny, dmoucí se vlny!… Milování! Teprve teď si uvědomila jeho slova: prošli jsme… my… milování… Teprve teď se jí vybavila včerejší noc. Obraz náhle vyplul na povrch, celistvý a živý, jakoby jen čekal připraven na tuto chvíli. Město, světla, světla a město a… doteky! Prudce se otřásla a zděšeně vytrhla svoji ruku zpod jeho.
• ne! vykřikla, vyskočila od stolu, převrhla židli, zakopla o ni, upadla. Na rozkymáceném stole se skácela čajová konvice.
• Sue? Překvapeně vyskočil, aby se vyhnul tekoucímu horkému čaji.
• nech mě! vykřikla silněji. Pokusila se vstát, ale zapletla se do dlouhé noční košile. Znovu upadla, znovu se pokusila vstát.
• kde to jsme, co to má znamenat? Konečně se jí podařilo vstát. Zůstala přitisknutá zády ke stěně mezi okny.
• kde to jsme?
• nikde, kde by ses musela bát…
• kde jsme?! zlostně na něj zasyčela, měřila ho nenávistným, ale zároveň vyděšeným pohledem.
• tohle je náš sen, mávnul rukou kolem, - náš sen o Domě na konci času… Cukla sebou. Jako by ji tím jménem udeřil. Těmi slovy. Dům na konci času…
• kde je moje kabelka? vyhrkla, - kde je!? Zvedl k ní hlavu a dloho nic neříkal, jen si ji prohlížel. Postupně se pod jeho pohledem roztřásla, celá se schoulila. Nakonec slabě vydechla:
• kde je moje kabelka? Nebylo ji skoro slyšet.
• vím, co v ní bylo, zašeptal stejně tiše a přistoupil k ní. Zvedla k němu nepřítomný, sklelný pohled a rty se jí bez hlesu zachvěly.
• kde je? Pak nelogicky dvakrát hlasitě opakovala:
• byla jsem opilá… byla jsem opilá… a skoro neslyšně:
• nech mě, prosím, nech mě… a svezla se podél stěny skrývajíc si hlavu do dlaní.

III.

Nechal ji být. Pracoval venku, na Domě, na poli, chodil do lesa na lov a kácet stromy, rybařil. Zpočátku jí přišlo, že se chová s takovou samozřejmostí, jako by tu nebyla. Nechával ji v Domě samotnou, přicházel a zase odcházel, bavil se s ní, jako by všechno bylo přesně tak, jak má být - o Domě, o práci, o lese a o horách; nikdy ne o tom, co bylo tam - před Domem. Brzy ji naučil všemu, co bylo kolem Domu a v Domě třeba - hlavně zpracovávat zvěřinu a spoustu plodů, které nikdy neviděla - a ona jaksi sama zapadla na místo, které jako by tu vždy bylo. Paní v Domě na konci času… To již pochopila, že ta důvěrná samozřejmost se vztahuje i k ní. Jako by tu nejen Dům a hory a les, ale i ona byla odevždy. A opravdu si tak připadla a ten pocit v ní zůstal. Pocit správného místa.

Hned zpočátku, aby se ve velkém prázdném domě nebála, jí přinesl malé vlče a ona si až díky němu - až když z něj náhle bylo obrovské, silné zvíře, které svou paní na krok neopustilo - uvědomila, že tu vůbec nějaký čas běží. Ale byl to jiný čas. Neutíkal kolem nich, neunášel je, naopak vyplýval z jejich pohybů, plynul jen tehdy, když ho sami poháněli nějakou činností, nějakým vědomím času. Sami ho tvořili. A stačilo na něj nemyslet a on zmizel. Vsákl se do krajiny, která byla příliš vznešená a majestátní, příliš - nadčasová, která časem - titěrným, malým, klopýtajícím časem - pohrdala. Bral ji s sebou do lesa nebo do hor a ona nikdy nevěděla, strávila-li pryč z Domu týden, dva nebo tři. Cítila se tu dobře a ty hluboké, všepronikající pocity proudící ze samého středu jejího i krajiny se rozlévaly všude kolem ní bez hranic minulosti i budoucnosti. Brzy zapomněla na podivnost své situace, zapomněla na všechno, co nesouviselo s Domem. Lidé jí nechyběli - byl tu on, její vlk, les, hory, pořád spousta práce… Ne, zapomněla na ně stejně jako na svou bolest. I jeho vlídná, starostlivá, ale nikdy ne vtíravá pozornost jí vyhovovala. Zapomněla i na onu první noc a nic podobného se už potom nestalo. Jednou mu řekla, že "to" nechce, a to stačilo, přikývl. Nikdy ji neobtěžoval. Vyhovovalo jí to tak. Dům, les, celá krajina byly prostoupeny nesmírným klidem a ten klid byl větší než kratinké zneklidňující návaly podivných pocitů, které se v nečekaných chvílích vzdouvaly z krajiny, aby ta jimi v okamžiku pronikla jejím tělem i myslí kamsi do hloubky, až k důkladně zasutým obrysům ukrytých obrazů. Ukryté bolesti. Dařilo se jí tyto okamžiky potlačovat. Většinou stačilo zavolat na vlka, stříknout si do tváře studenou vodu z říčky nebo se prostě zasmát. Ale nakonec bolest přece přišla. Jenže odjinud. A nebylo ji možné odehnat. Žalostně vyjící a štěkající vlk ji k němu přivedl a ona ho spatřila zkrouceného v hloží, rudého od krve. Umíral.

IV.

• říkal jsi, že jsme ve snu, a všechno tu bylo jako sen, tak jakto, že máš umřít? To přece nejde, to nesmíš, nemůžeš!
• je místo, které se zdá, a místo, ze kterého je zdáno, a ta místa jsou spojena pevným poutem… tvým… tebou… Nechápala. Vypadalo to, že blouzní, ale mluvil zřetelným, pevným, i když slabým hlasem. Viděla jeho bolest, ale on se přes ni usmíval. Bez zachvění v hlase jí říkal, co má dělat a ona to dělala. Otevřít ránu po medvědí tlapě, vymýt, vypálit, zašít obyčejnou nití, obložit rozetřenými listy pěti druhů bylin, obvázat. Neodvážila se ho dopravit do domu. Byl vysoko v kopcích a ve špatném stavu. Postavila přímo nad ním přístřešek, rozdělala oheň. Zatímco vlk hlídal, přinesla z Domu vše potřebné.
• už jsi našla pouto, které spojuje všechna místa? Byl stále při smyslech a ona se děsila toho, jak zřetelně, bez sebemenší úlevy vnímá všechnu svoji bolest. Co víc - děsil ji úsměv, s jakým přijímal to unikání vlastního života. Zavrtěla hlavou.
• nevím. Nevím, co mám hledat. Zavřel oči a po tváři mu přelétl stín bolesti.
• to je škoda… možná… mohl bych…, vydechl.
• co bys mohl? Co? Mohl bys žít?
• já? Pohlédl na ni a na okamžik měl v očích překvapení.
• …žít… opakoval zasněně, zdálo se jí, že usíná. Že odchází.
• prosím! Nesmíš umřít, nesmíš… sklonila hlavu a přitiskla mu čelo na tvář, - miluji tě…
• vím, řekl náhle jasně. Zvedla překvapeně hlavu.
• jak?…
• vím to, slabě se na ni usmál. Rozplakala se.
• promiň, promiň! Chtěla jsem ti to říct, ale bylo to všechno tak - správné, tak jak má být. Nechtěla jsem to rušit, nechtěla jsem…
• milovat se?
• ne… chtěla jsem to, často mě napadalo - zpočátku… ale bylo to zároveň ošklivé, bylo to cizí… zahnala jsem to.
• cizí?
• já nevím, cizí. Jako pohled zvenčí, jako když se klíčovou dírkou díváš do cizího snu… nebo… nebo na jedlíka, který si plnými hrstmi cpe sousta do úst a vychvaluje si, jak jsou dobrá, ale ty přitom vidíš jen mastné prsty a mlaskající rty a je ti to odporné, odporné. Jen přitom tušíš chutě, které on vnímá… mívala jsem… chtěla jsem křičet, řvát: dej mi ho tam, dělej mi to! ale čím víc jsem to chtěla, tím víc se mi to hnusilo. Nikdy jsem to neudělala… Možná proto, že kdybych křičela - kdybych křičela na svou rozkoš - přišla by i - bolest…
• bolest?… Nechtěla jsi ji a vidíš, je tady… vzdychl a zavřel oči. - mám tě rád, moc rád, zašeptal a usnul. Ve spánku sebou neklidně pohazoval, ve tváři mu viděla víc a víc bolesti. Dvakrát volal ji, a potom několikrát neznámé, zvláštně znějící jméno:
• Iverin! Iverin! Královno… Když se probudil, byl zase o něco slabší. Znovu se jí ptal, jestli objevila pouto mezi místy. Řekla mu o jméně, které volal v noci, ale nebyl spokojen.
• Iverin je královna z jiného snu, její elixír by mohl pomoci mně, ale… Tvář se mu leskla potem, oči se mu kalily. - přivedl jsem tě do svého snu, abych ti pomohl… abych - abys mohla svoje pouta… přemýšlel jsem, proč, ale jsem si jist, že smrt přišla z tvé strany. Medvěd zaútočil ze strany, ze které jsi sem přišla ty… Přemýšlej prosím… prosím! Vyděsilo ji to. Ani nevěděla jak a musela utéct. Vzpamatovala se až u říčky, plnými hrstmi nabírala vodu a stříkala si ji do tváře, do výstřihu. Dlouze pak vydechovala, sklánějíc se nad tůní a čeříc vodu konečky prstů.
• smrt přišla z tvé strany! Nemohla ta slova pochopit. Nechtěla. Obracela se jí v hlavě a zněla hluše, udušena její panikou zanikala v koutech a zákoutích, jen se tam chvěla, jen tam - zůstávala a s čímsi - rezonovala. Snažila se to necítit. Hleděla na běžící vodu i na svůj obraz v klidné tůni. Na svůj obraz, když tu se jí něco… Zpozorněla a div v tu chvíli nevykřikla. Ta žena ve vodě nebyla ona. Ona se neusmívala a především - nepohybovala rty, nemluvila. Bezmyšlenkovitě se naklonila blíž a obraz udělal totéž, ale s malým zpožděním. Srdce se jí prudce rozbušilo. Když malinko natočila hlavu, zaslechla slova:
• …erin, erin, in, in, in… Tichoulinká, zurčivě šeptavá ozvěna, jako když voda běží přes kamínky.
• Iverin, erin, erin… Dokonce se jí zdálo, že se hladina v místě rtů obrazu zachvěla podle jejich pohybu.
• Jsem Iverin, Iverin… Zaslechla teď už zřetelně. Naklonila se ještě blíž.
• musíš tančit, proti bolesti nahá tančit, zachránit…
• nerozumím ti! Jak tančit, jak zachránit? Vykřikla do obrazu, ale ten se jen rozvlnil, po hladině se rozběhla soustředná kola a do tváře jí vyšplíchl gejzír ledové vody.
• nahá tančit, zachránit… Zaznělo jí ještě v uších, než jí do nich natekla voda.

V.

• tančit, nahá tančit… usmíval se, zdálo se, že má radost, ale nebyla si jistá, jestli jí rozumí. Byl rozpálený horečkou, chvílemi se zdálo, že ji vůbec nevidí.
• já tomu nerozumím, slyšíš? Co mám dělat?
• nahá tančit, nahá tančit… opakoval si pro sebe, jeho oči hleděly skrze ni. Vlk seděl ve vchodu přístřešku a tiše skučel do lesa, jako by odtud někdo přicházel.
• kde mám tančit? Přes slzy neviděla, když se prodírala pichlavým ostružiním, které zachytávalo její šaty, trhalo je z ní a zároveň jí drásalo kůži. Nevšímala si ho, rvala se o to víc, až jí nahé paže zdobily řádky drobounkých rudých perliček. Rvala se, až v látce zapraskalo a ona zůstala mezi stromy nahá. Chladivý vánek se dotkl její kůže a ji tím dotekem zamrazilo. Objala si ramena a šla dál. Nevěděla kam. Kapradí se jí svezlo po nahých stehnech, bosou nohou zapadla do mokřiny. Najednou bylo všech těch pocitů příliš. Byly příliš intenzivní, útočily na ni, hladily, bodaly, píchaly, škrábaly - pronikaly. Snažila se uhýbat, chránit se, ale les ji nepouštěl, nutil ji přijímat každý záchvěv. Šla dál, až do hlubokého stínu skal, tam, kde byla prapůvodní síla.

V tom tichu pod skálou poprvé pocítila, co znamená odsouzenec na smrt. Nebyla to jen bolest, byl to pocit, že každý nádech je ten poslední. A v tu chvíli začala tančit. Nebyl to tanec radosti, byl to tanec k popravčímu špalku. Každý pohyb bolel, každý dotek země ji pálil, ale ona nepřestávala.

Najednou se před ní objevila ona. Iverin. Držela v ruce pohár.

• volalas mě?
• Iverin?
• už dlouho mě nikdo nevolal tak naléhavě. Pohlédla na Sue a na její vlhké ruce a významně se usmála. V očích jí plála prapůvodní síla. Podala jí pohár.
• pij, Sue. Pij svůj elixír.

Sue vzala pohár. Byl těžký a studený. Uvnitř se leskla rudá tekutina, hustá jako zkrystalizovaná krev. Napila se.

V tu chvíli bolest zmizela. Les kolem ní vybuchl v barvách. Cítila každé stéblo trávy, každý záchvěv křídel hmyzu. Bylo to intenzívní setkání s vlastním životem. Už se nebála.

Vrátila se k přístřešku. Vlk už neskučel. Olízl jí ruku. On spal, ale jeho tvář už nebyla zkřivená bolestí.

• zachránilas mě, zašeptal, když otevřel oči.
• smrt už není tvoje pouto.
• jak jsi to udělala?
• přestala jsem utíkat sama sobě.

Objala ho. Dům na konci času se rozplynul. Najednou stáli u nízké cihlové zídky nad městem. Světla mihotala v dálce.

• je to sen nebo skutečnost?
• všechno je sen i skutečnost zároveň, řekl jí tiše.

Otočila se k němu a v jeho očích uviděla pohled šelmy, ale byl to pohled plný lásky. Už nebyla opilá. Byla probuzená.