menu Menu
Vyprávěj, tati
By Marek Páral Posted in Damián, Povídky on 16. března 2021 0 Comments 6 min read
Jen jeden nádech daleko Previous kristynafreiova.cz Next

Je jaro. Za kuchyňským oknem zapadá slunce za řadu topolů, rezavý kocour se natáhl do prázdného truhlíku na parapetu, žena už sedí s počítačem na klíně a štosem objednávek před sebou. Koupání a uspávání je na mě. Kluci lezou do koupelny po umělých chytech instalovaných jen na polovině dlouhé chodby. Šest a osm. Už se pletu, jak rychle se to mění.
„Tati, kdy to doděláš? To bude prima, až budeme skákat rovnou do vany.“
„Doufám, že než vyrostete.“
 Jsem rád, odpočinu si od šichty za počítačem, žena zase od dětí, snad Jen spolu se trochu míjíme. Trochu dost.
Po pěnové bitvě a zmáčené koupelně (starý dům má naštestí uprostřed podlahy odtokovou mřížku) následuje povinné pobíhání – pusu mámě, napít, vyčůrat, zaparkovat zapomenutý traktor. Padáme do peřin.
„Budeš dneska vyprávět? Vyprávěj, tati!“
Čteme odjakživa, každý večer. Od pohádek už jsme přešli k Dětem z Bullerbynu, Nekonečnému příběhu, Hobitovi. A pak mě napadlo – vyprávění.

„Ocitli jste se na malém palouku…“
„Tati já chci být elf!“
„A já chci mít luk!“
„Kdy už bude bitva?“
„Dobře, dobře, malý elfe, ale zbraň si musíte buď vyrobit, najít nebo zasloužit. A na bitvu se dobře připravit!“
Jsem Pán jeskyně a vedu je světem, který dobře znám. Sám jsme v něm strávil celé dětství. Sám jsem ho vymýšlel. Ne – sám jsme ho objevoval. Nebyl internet, neměl jsem brášku na dobrodružství, zato snivou duši.

Je to ale jako jít na procházku s tlupou nenechavých opičáků. Pořád někde skáčou, pořád jsou zvědaví, všechno chtějí osahat, ale u ničeho nevydrží.
Nevadí, jsem rád a zdá se, že i postavy jsou rády za malé hrdiny, vítají je, chrání, pomáhají. Vyprávíme takhle přes měsíc, kdy se mi daří oddalovat hlavní bitvu a uspokojovat bujaré hrdiny podružnými šarvátkami a vítězstvími. Seznamuji je s postavami a ty jim vypráví o mém – teď našem světě. Pařáty temnoty se natahují, dobří proti zlým přece. Co chvíli musíme rozhodovat, co uděláme, kterým směrem se vydáme, komu pomůžeme, kluci mě upozorňují na nesmysly, dávají opravdu pozor.

Ale já nedávám pozor, tady venku. Něco se děje. Už dlouho, přímo před očima, ale právě takové věci… žena je nemocná. Pařát temnoty se natáhl. A místo vítězné bitvy, vyčerpávající série malých proher.

Vyprávěj, tati.
Nejde to. Nejde se dál schovávat, nejsem hrdina, nebo se prostě jen nesoustředím.
„Utíkejte, honem, utíkejte! Xemona pro vás poslala podzemní ponorku!“
Postavili jsme si v obýváku z kartonové krabice domeček a říkáme mu ponorka. Kluci ji chtěli do vyprávění, jenže jsme právě na širých pláních.
„Jů, podzemní! Jako krtek, jo?“
„Jo, krtek. Rychle dovnitř, už jsou nám v patách!“
„Ale jak to budeme řídit?“
„Je samozřejmě naprogramovaná.“
„To není legrace, my ji chceme řídit, že jo brácho!“
„Už vás skoro mají, myslím, že by bylo dobré nastoupit! Už slyšíte dusot temnodronů.“
„Ale naučíme se to řídit!“
„Jasně, v obýváku máme simulátor, dáme do něj klávesnice a kormidla a bude to jako trenažer. A teď honem zavřít dveře.“
V podzemní ponorce prcháme před hlavním padouchem hluboko pod zem.

A to je poslední vyprávění. Žena, máma zemře necelý rok na to, doma, kluci jsou u všeho,  na cestu jí dají svoje plyšáky. Mluvíme o všem. Zvládneme to přece! Co ale jsou slova? Přesto dál večer čteme příběhy.
„Zase tam umře máma?“
„A cos čekal, je to všude,“ všímáme si překvapeně v kolika příbězích se tak stává.
„Možná všem něco chybí.“

Pak je zase jaro. Bláznivá karanténa jde kolem nás. Odjeli jsme do lesa. Chodíme na dlouhé procházky. Žijeme úplně obyčejně. Někdy se až sami divíme. Je to už dlouho. Nebo jak se to vezme. Jistě je někde něco jinak.
„Vyprávěj zase, tati.“ Trochu mě otřese, pošoupnu si batoh. Nechce se mi, vymlouvám se.
„Vyprávěj,“ prosí oba, bojují přitom s bukovými holemi.
„No, dobře.“ Jde to ztuha. Povzpomínat, znovu vstoupit.
„Kde jsme to vlastně skončili?“
„Nechal jsi nás v podzemní ponorce, přece. Xemona nám ji poslala, aby nás zachránila před temňákama.“
Pamatují si a mě otřese podruhé. Představím si ty dva malé kluky v pyžámkách (jak přišli dát mámě sbohem), jak sami sedí ve velkých křeslech v břiše železné velryby zapomenutí roky v podzemí. Najednou mám naléhavý pocit, že je musím fyzicky vytáhnout ven, dostat znovu na slunce, vysvobodit. Jako by tak zůstali celou tu dobu. Obrazy zase rychle naskakují, vzpomínám si na všechno. Dávám si ale pozor, abych nespěchal. Znovu hrajeme na Pána jeskyně, vstupujeme do světa… tentokrát abychom mohli vystoupit zpátky na povrch. Když se to stane, mám pocit, že se i já sám mohu zase nadechnout, že i já jsem tam byl s nimi zavřený a schovaný.
Kolem nás je zelený les, jdeme chvíli vyschlým řečištěm potoka, pak už je v něm voda a zurčí přes kameny.
„Byli jsme tam zavřený celou dobu,“ řekne zamyšleně starší. Zní to tak dospěle.
„Jasně, byli jsme tam schovaný, aby na nás temňáci nemohli. Ale teď už jim dáme do držky!“ řekne mladší.
„Jo, možná je to něco jako konec karantény,“ řeknu já.

Damián Povídky


Previous Next

keyboard_arrow_up Arc's