Vydat se na cestu

Přesně si uvědomuji kolikátého dnes je i to, jak se jmenuji.

Stejně jasně si uvědomuji, že sedím uprostřed jižní výpadovky asi tři kilometry za městem a ruce mám zabořené v hroudě mokrého bláta. Přinesl jsem ho v kapsách šedého obleku. Oblek je roztrhaný, bez jednoho rukávu, umazaný.

Auta troubí, ale nikdo nezastaví, je to rychlý úsek. Míhají se kolem.

Aktovku mám plnou mokrého, hnijícího listí, kravatou jsem svázal otep větví, které teď zapichuji do bláta.

Z listí bude střecha. Stavím dům. Měl jsem ale přinést víc země, neustále narážím na asfalt a větve padají. Říkám to nějakým lidem z červeného Mitsubishi, které přece jen zastavilo u samého kraje – potřebujeme zemi! Zemi! Křičím.

Oni zatím vyděšeně mávají na auta i na mě a obojího se bojí. Vidím to zřetelně a nezkresleně. Chápu je. Proto jsem ostatně tady. Směju se na ně.

Pak přijíždí jiní lidé. Vím, kdo jsou, ale když se na ně podívám, vidím místo jejich těl jen velké černé díry.

Otřesu se. Díry vypadají o to hrozivěji, že ti lidé dělají, jako by o nich nevěděli, a díry se proto obrací na mě a otvírají veliká bezzubá ústa.

Chybí vám! Křičím. Snažím se jim tu černotu, jíž jsou, ukázat, zaplnit hlínou, zemí. Ale je jí málo. Nakonec jsem rád, že mě drží tak pevně, spoutávají, protože cítím, jak mě díry vtahují. Jsou jako dokořán rozevřené brány.

Táhne vám na duši, nevidíte? Protože jste na ni zapomněli! Vím, že nevidí, vím, že si nevzpomínají. Mají oči jen tohoto světa. Jsou normální.

To já jsem blázen.