| Vychutnáváš si špatně rozehřátou pizzu. Ostře červený ostrý kečup kontrastuje i ladí s temně rudou rtěnkou. Okrouhle našpulenými rty vydechuješ tu pálivou chuť, a když příliš odbarvená obsluha konečně přinese velkou colu, vypiješ ji naráz, se zavřenýma očima. Je příjemně chladný srpnový den, sedíme v maličkém baru na náměstíčku zapadlého městečka, kolem je nezvyklé, nehybné, příjemné ticho. Dlouze a slastně se v něm protahuješ. Vypínáš mně na oči pevná krásná ňadra v hlubokém těsném výstřihu, provokuješ. Slečna od baru tě po očku pozoruje. Usmívám se tvé kočičí blaženosti a ty se směješ mému úsměvu. Vypadáš nádherně. Skutečně nádherně. Jako hraběnka, hraběnko. Možná na třicet, snad i na dvacet. Vůbec ne na padesát. Vůbec se nemusím bát, že by někdo viděl paní a jejího gigola. Ale já se nebojím. Po pravdě bych byl někdy i raději, kdyby tomu tak mohlo být. Kdybychom byli jen to, co si myslíme a namlouváme, že jsme. Krásná a bohatá paní a její milenec. Jenže to bys za sebou ty nesměla zanechávat medvědí stopy, má krásná a bohatá paní, a já – já bych nesměl být lovec. – Mluvili potom o všem a o ničem, svobodně jako dva psanci. Byla přece hraběnka a věděla, co se sluší. A on si přece chtěl zachovat její přízeň. Proto se setkávali v zapadlých vesničkách, jezdili a milovali se v oprýskané, kdysi bílé Ford Sieře, oblékali se do kůže a třásní a navštěvovali vesnické diskotéky. A ona z toho všeho měla radost. Ona pro to všechno o něj stála. Pro ten rozdíl světů. Bylo to tak jednoduché a jasné, že o tom ani nemluvili. A ona si proto neuvědomovala, že to není tak úplně pravda. Že on nestojí o její svět, tak jako ona o jeho. Vlastně se tomu tématu vyhýbala. Jakoby nevěřila, že ji může mít skutečně rád. Nemohla si přece dovolit, tomu věřit. Jenže on byl lovec. Znělo to zvláštně za toho unylého, obyčejného a obyčejně ospalého dne, ale byla to pravda. Byl lovec a lovci milují vždy skutečně. Jsou ve všem hlubocí a opravdoví – jen proto mohou být lovci. Protože se svou opravdovostí dotýkají kořenů. I ona se jich dotýkala a on to věděl. Ona však ne. Žila dva životy a z jednoho utíkala do druhého… Když odcházeli, schoval do kapsy svoji tužku a ubrousek, který ona během rozhovoru celý pokreslila bezmyšlenkovitými obrazci. Krom obvyklé mandaly se na něm trojice blesků zatínala do širokého nízkého kužele. Má krásná paní, už zas za sebou necháváš stopy! Ještě tu noc medvěd udeřil a vyhodil do povětří ropné tanky v rafinerii v jejím rodném městě. – Dověděl se o výbuchu z ranních novin. Ještě při snídani prošel všechny místní bulvární plátky – svým zaměřením na to nejprostší v člověku nejvíce odpovídaly smýšlení davu, což bylo pro něj jako pro lovce neocenitelné. A potom – jako jediné přinášely velké a barevné fotografie. Na těch z včerejšího večera šlehaly stometrové plameny z nízkých válcovitých tanků patřících koncernu ÖMV. Připíchl ten obrázek vedle ubrousku ze včerejška a bylo to jako kresba s předlohou. Krátký, ale patřičně velký text pod obrázkem oznamoval: příčina dosud nezjištěna, budeme čtenáře informovat. Pokud ti ovšem pro další příval katastrof nezapomenou. Do oběda přečetl všechen ostatní denní tisk – od první do poslední stránky, každá maličkost může být podstatná. V síti pak prolistoval přes tisíc stránek dokumentů o ÖMV a ještě jednou tolik nejnemožnějších odkazů. Po obědě zajel na místo výbuchu, zastavil se v nemocnici (tentokrát pouze pět mrtvých a tři lehce zranění), poptával se v okolí a domů se vrátil až těsně před půlnocí. Hlava mu jen drnčela. Usnul jako špalek. Zdálo se mu samozřejmě o medvědovi. – Před nějakými padesáti lety nevěděl o medvědech nikdo nic. Bylo jich také málo a byli docela malí. Přesto kvůli nim umírali lidé. Mnoho lidí. Už tehdy se našlo několik odvážných, kteří na ně upozorňovali, ale nikdo na ně nedbal. Stejně jako by dnes nikdo nedbal slov lovce. Proto mohly stíny zesílit a stát se medvědy. Každý z nás máme svůj stín, svého osobního medvěda, svoji temnou, nepřiznanou, skrytou, ale stále se projevující stránku. Svého doktora Hydea. Je to stará písnička. Taková ta, co má pořád co říct, a proto ji hrají stále dokola. Je člověk uvnitř dobrý nebo zlý? Kdoví, ponechme to raději ve stínu! A nakonec je tento stín, tento strach prohlédnout jej, horší než to, co je v něm skryto. Ale je to jen stín, jen zárodek a předobraz skutečného medvěda. Teprve když se množství stínů spojí a když se najde médium, které je dokáže spojit, zosobnit a uvést do světa, objeví se skutečné zvíře. Nejen zvíře války či nenávisti, jakých už bylo v dějinách nespočet, ale skutečné živé zvíře. Vynoří se na samém horizontu našeho vědomí, obrovské, mohutné, temné, náhle oživlé jako Golem svým šémem. Horizontální medvěd. A při svém tanci ničí všechno, bez rozdílu. I své původce. – Zdálo se mi o hraběnce. Držela v ruce lesklé pero a seděla za dlouhým stolem. Pak o limuzíně a vysokém plotu, za nímž se tlačili lidé. Nakonec o tunelu, ve kterém na mě čekalo médium, jež jsem stále nemohl odhalit. Jakmile jsem do tunelu vstoupil, změnilo se v samotného medvěda a mě probudil domovní zvonek. Bylo šest večer, prospal jsem noc a den. “Kde se flákáš?! Rande jsme měli v půl! V půl, rozumíš! V půl!” V kožené bundě, obtažených džínách, s šátkem uvázaným na čelenku a nádherně rozčílená jsi vypadala k sežrání. Řekl jsem ti o svém snu – nikdy jsem ti nelhal o tom, co jsem, to jen ty ses tomu smála – a šel si dát sprchu. “Spí, spí, on spí! On si spí!” Celá napružená jsi pocházela po pokoji plném rozházených novin a papírů. Šustily ti pod nohama, a ty jsi je vůbec nevnímala. Co tě tak rozrušilo? “On si spí a já se zatím můžu zbláznit! Hans před týdnem podepsal nějakou smlouvu s ÖMV a včera celý den mluvil o tom výbuchu, celý den! Smál se, měl radost, mluvil zase o svatbě a já musela mít radost s ním! Já ho nenávidím, nenávidím!” Dupalas, křičela, pak jsi bušila i do mě a nakonec ses sama přivinula a vzlykala si mi na rameni. Nebylo to poprvé a ty si mi byla vděčná i za to, že tě neutěšuji a nechávám tě tvůj vztek vybít. “Půjdeme si zatančit, chceš?” Vím, jak zbožňuješ rytmus, divoký, syrový rytmus. Připomíná ti něco zapomenutého. Prostou radost. Říkáš, že při něm zapomínáš, ale já vždy vidím, jak při tanci ožíváš. “Bude teplá noc, lásko. Chceš být se mnou?” Šeptám ti do vlasů a ty se ještě víc tiskneš. “Ano, ano. Moc!” Předtím se ale milujeme a já tě dlouze, dlouze laskám, dráždím, koušu do ušních lalůčků, jak máš ráda, a šeptám ti přitom: křič, křič, ještě křič! Saju sladkost z tvých prsů – křič!! Z horkého klína – tak křič!!! A ty křičíš, zapomínáš na všechno a propadáváš se a zároveň vznášíš. Zdá se ti, že nejsi ve svém těle. Na dlouhou chvíli jsi mezi hvězdami. – Barman u improvizovaného baru má fosforově zeleného motýlka a stále se s někým zapomíná. K tomu mu došel led, tak si dají skotskou bez ledu a posadí se s ní na zábradlí nad ztemnělým bazénem, který je hned kousek od betonové taneční plochy. Záblesky světel se odrážejí na jeho hladině a pobíhají po blízké hradbě lesa. “Už víš, kdo je medvěd?” Škádlí ho. Považuje všechny jeho sny za vymyšlené a povídání o medvědech za hru, kterou se on dělá důležitým, a tak se jí staví na roveň. Proto ji s ním také hraje. Je jí příjemnější platit mu za lov medvědů než za sexuální služby. “Ty jsi medvěd!” Zaryje jí prst do boku a položí jí hlavu na rameno. Kde jsou ty časy, kdy prostě medvědi nebyli a byli jen zlí lidé? Ale bylo jich víc a víc až… a dnes jakmile se objeví jediný zlý člověk, vchází skrze něj do světa všechno nahromaděné zlo… Ne, nenamáhá se dnes večer tvářit vážně, teď zase on hraje s ní její hru na jeho hru. “Copak necítíš to temné puzení uvnitř? To volání divočiny?” Cítí, jak ji dunící rytmus rozechvívá. Dráždí ji slovy. “Šamanské tance, extatické víření, rytmus, rej, opojení!” Téměř mimoděk se mu do hlasu vloudí Hlas. Tóny sugesce, podprahové impulsy, průnik aury. Hlas lovce. “Neblázni, co to se mnou zase děláš?!” Cítí jeho sílu a otřese se jí. “Pojď!” Postaví svou i její skleničku k zábradlí a táhne ji na parket. Poddá se ráda. Poddá se a tančí. Rytmus duní uvnitř těla, zmocňuje se jí. Tančí a na něj zapomněla. Má zavřené oči, pružné pohyby jsou plné napětí. Tryská z ní síla. Taková, co před chvílí z jeho hlasu. Vždycky mu tvrdila, že tančit neumí, co víc, že to nesnáší. Kroky, figury, podřídit se partnerovi, a ty pohledy všech kolem, brr! Mluvila samozřejmě jen o tom, co znala, měla velmi dobré vychování. On ji však vzal sem. Žádné kroky, žádné figury, žádný partner, žádné oči. Jen rytmus. Díval se na ni a docela prostě mu lichotilo, jak je krásná, jaké má vlasy, rty, boky, jakou radost z tance. Vybavil si jejich milování. Vůbec netušila, že ji provádí prastarou stezkou bojovníků a lovců. Stezkou extáze, která přivádí ke kořenům. A ke stínům. Vůbec netušila, co v sobě má. Medvěda? Díval se na ni a docela na něj při tom pohledu zapomněl. Medvěd však nezapomněl. – Odcházeli jsme a já se ještě vracel odnést skleničky do baru. Hraběnka šla napřed, dobíhal jsem ji. Na neosvětleném parkovišti se mihly mužské stíny. Přidušený výkřik patřil hraběnce. Na to přiopilý hlas. “Stůj, zmetku!” To patřilo mně. Ve tmě se zaleskl nůž. Byli tři, jeden držel hraběnku před sebou s nožem na krku, dva postoupili proti mně. “To je ten, co patří k ní,” řekl mladý, hrubý hlas. “Naval klíčky od auťáku!” řekl ten s nožem. “Máš moc pěknou číču. Určitě je celá hladová, když se tak předvádí,” řekl ten zřejmě nejmladší. A znovu nedočkavý hrubý hlas: “Ty klíčky nebo ti ji vylepším, že ji nepoznáš!” Zastavil jsem se v dostatečné vzdálenosti, zatím mohli jen vyhrožovat: “Naval ty klíčky!” Ucítil jsem přítomnost medvěda. “Co chceš dělat, když nedám?” Byl blízko. Medvěd. Zaslechl jsem jeho kroky. “Tak co uděláš?” Hrál jsem si s ním. “Spravím jí ksicht, že už si ani neškrtne. A tobě taky!” Zařval jsem na něj: “Tak pojď, začni!” Polekaně sebou cukli, medvěd se spokojeně zatetelil. Pokračoval jsem důrazným, naléhavým Hlasem: “Tak řízni! Pomalu řízni, do teplého, měkkého, lepkavého masa! Natrhni kůži, trochu to cukne, zabolí, ale na to nedej, jen táhni dál pomalu ostří, až ucítíš tahavý, kluzký odpor, až ucítíš teplou sladkou, lepkavou krev, až poteče všude, až narazíš na chrupavku, až nůž zaskřípe, a pak povolí, až přeřízneš chrčící trubici hrtanu a ta zasténá a zabublá. A pak se dotkneš kosti a nůž pomalu, pronikavě zapíská…” Zřetelně jsem slyšel jak hlasitě polkl. Obrazy sugesce se mu zaryly do podvědomí, jeho stín se znovu hladově zatetelil. A mně se zatočila hlava. Byl tady! Medvěd byl tady! Koutkem oka jsem jakoby zahlédl mihnutí mohutného černého stínu a zároveň pár metrů za mými zády explodovala zaparkovaná motorka. Zvíře s radostným řevem prošlo těsně kolem nás. A vědomí lovce zareagovalo a já v témž okamžiku pochopil dnešní sen. Hraběnka vykřikla a vytrhla se ze sevření. Vyběhl jsem jí vstříc. Ona ale kopem zasáhla toho s hrubým hlasem (i díky karate se udržovala ve své zázračné formě) a obrátila se k tomu s nožem. Ve světle ohně jsem viděl, jak strnule, s vyděšenýma očima zírá skrze ni na místo, kde jsem před chvílí stál. Dokázal jsem si představit, že na pozadí výbuchu jsem se musel jevit jako právě přišlý satan. Možná ale viděl víc než jen ohnivý efekt. V tom případě mu nebylo pomoci. Hraběnka se v chystaném útoku zarazila. Chlapík se zničehonic chytil za hrdlo a padl na zem. Jeho kumpáni vzali do zaječích. Zmizeli jsme, než se stačili seběhnout lidé. – Ujížděli jsme tmou. Mlčelas. Cítila jsi ještě příliš děsivou přítomnost medvěda. Chytil jsem tě za ruku, a ta byla studená a bezvládná. Když se ve zpětném zrcátku objevila dvojice světel, vyděšeně jsi mě začala pobízet: “Jeď, jeď! To je on, jde po nás!” Poslušně jsem šlápl na plyn. Začalo pršet, vůz v zatáčkách přetáčel. Světla se vzdálila a zmizela v dálce. Vrátil se mi dnešní sen. Ten záblesk nože mi připomněl lesklé pero ve tvé ruce. Už si ani neškrtne! Nůž, pero, neškrtne. Můj lovec našel spojitost. Mluvila jsi dnes o Hansovi, o svém oficiálním milenci. Většinou ses mu vyhýbala, v našem životě byl pro tebe tabu. Oba jsme sice věděli, na čem jsme, ale ty ses přece bála, abys mě jím nepodráždila. Měla sis ho brzy vzít. Ujišťovalas sama sebe, že se mezi námi nic nezmění – ač mladší než ty, měl ke tvé zázračné – a mé skutečné – mladosti přece jen daleko. Přesto jsi měla strach. Bála ses o svůj druhý život, který byl přece tím prvním, tím skutečnějším. Podvědomě ses bránila a on naléhal. Hans Joachim Leschke, magnát a politik. Vynořil se mi před očima inzerát z včerejších novin: Pero, kterým podepíšete životní úspěch, pero značky Lesk! Testováno v kosmu, pětiletá záruka, vhodné k reklamním potiskům! Lesk – Leschke! A pero a podlouhlý stůl znamenaly podpis smlouvy. Hraběnka tedy držela ve snu Leschkeho. Tušil jsem, že ona není médium, ale jen stopař. Člověk, který má silný stín, ale zároveň i silnou touhu s ním bojovat. Proto reaguje jak na medvěda, tak na médium. Leschke… Celou dobu jsem ho měl přímo před očima, ale možná právě proto. Viděl jsem ho příliš zblízka, příliš jako člověka, zatímco já hledal cosi – nelidského. Ano, to byla má chyba – nedokázal jsem se vžít do myšlení člověka, který chce zlo. Přesto mi mělo být od počátku jasné, že médium je třeba vždy hledat v čele davu. Nějakého populistického politika, demagoga a nenávistného štváče, kterému cíl světí jakékoli prostředky. Se silnými gesty, velkými sliby a nekonečnými nadějemi… A teď jsem ho měl… Avšak ne, nejsem lovec lidí. Má práce tu nekončí, ale začíná. Skutečný medvěd je fenomén s vlastním životem nezávislým na jednotlivých životech lidí. Médium je pro něj jen zaklínadlo, kterým vchází do života. Potom mu stačí třeba jen symbol média, jeho učení, odkaz, fetiš, cokoli. Je to obrovská nespoutaná síla, která, jednou vyvolaná, žene se slepě jako povodeň ještě dlouho potom, co zničí i ty, kdo ji povolali na svět. Takové síle se lovec nemůže postavit, i kdyby byl sebesilnější. Byl by smeten jako první. Musí poznat její médium, navázat s ní kontakt a využít ji samou proti sobě… Dnes jsem díky své krásné stopařce objevil médium i získal kontakt. Příhoda na parkovišti byla jen medvědovým potvrzením příjmu… – Probrečela jsi celý zbytek noci. Bylas otřesená. Nebyl to jen šok ze setkání s medvědem – byl to šok ze setkání se svým vlastním stínem. Takové setkání dokáže zastrašit i odvážného lovce, což teprve tebe – nepřipravenou, hraběnku s hraběcím titulem a pýchou. Přesto jsem byl rád, žes v samotné přítomnosti medvěda nepropadla panice a bojovala. Přece jen i v tobě byl lovec. Panika přišla dodatečně a až světlo nového dne ti vrátilo něco odvahy a rovnováhy. Nechala ses odvézt na kraj města, kdes nechala zaparkovaný svůj vůz. Nechtěla ses pustit mé ruky. “Musíš jít. Musíš bojovat! Jinak tě sežere!” Šla jsi. Když jsem projížděl železnou bránou parkoviště, měl jsem náhlou silnou vizi. Jel jsem potom delší cestou po vedlejší silnici. Na mostě překlenujícím dálnici jsem zastavil a sešel po náspu dolů. Zaklíněná mezi mostními sloupy trčela tam čerstvě havarovaná bílá Ford Siera. Proud aut se nerušeně řítil kolem a dunění kol se pod mostním obloukem rozléhalo jako řev velkého zvířete. – Tři dny nezavolala. To bylo normální, dal jí další tři. Zpracoval zatím všechny materiály, které o Leschkeho medvědovi shromáždil a pustil je volně do světové sítě. Shoda náhod s pravděpodobností miliontiny procenta. Série výbuchů, nehod i náhod spojené do očí však bijícími souvislostmi. Přesto nemohl dělat nic lepšího. Seriózní instituce se mu už několikrát vysmály, v bulvárních plátcích se jeho hlas ztrácel mezi nespočtem falešných proroků, jimiž se všude s přicházejícím miléniem jen hemžilo. Hraběnka se dosud neozvala. Pochopil, že se schyluje k rozhodujícímu dějství. Na další týden tedy odjel do džungle, kde vyhledal svého Mistra. Pojedli spolu se starým donem peyotlové koláčky, indián mu požehnal po způsobu bojovníků a nakonec mu řekl, že se vidí naposled. Připadlo jim to směšné. Smáli se tomu tolik, že rozesmáli i smrt, která jedla peyotlové koláčky s nimi. Nakonec si všichni tři popřáli navzájem dobrou cestu a dlouze se objali. – Za dobu, co jsem byl pryč, jsi volala čtyřikrát. Nechtěla jsi nechat vzkaz na záznamníku, ale softwarový telefon zaznamenával všechny údaje o hovorech. Dvakrát jsi volala ve dne – tos vždy vytočila číslo, a nechala telefon dlouho zvonit než jsi položila. Dvakrát jsi však volala v noci. To jsi nejprve zavěsila uprostřed prvního zvonění, po chvíli jsi však nechala telefon vyzvánět celých deset minut. Zavolal jsem ti přímo domů. Vzal to někdo jiný, šel tě zavolat. Zůstala jsi pak v místnosti sama, jen zdálky byly slyšet hlasy mnoha lidí. “Blahopřeji ti k zásnubám.” “Jak to…” zarazila ses, zhluboka se nadechla a nasadila jiný, odtažitý hlas. “Jak to víš?” “Medvěd mi to řekl.” Cukla jsi sebou, ve sluchátku zapraskalo. “Nech té hry! Proboha nech té hloupé hry!” V hlase ti probleskla hysterie, s námahou ses zase vzpamatovala a znovu nasadila neosobní tón. “Nechala jsem to zajít příliš daleko. Příliš daleko… já… Musíme to skončit. Jsem ochotná tě vyplatit, nechat ti byt, auto, všechno, jen mi nesmíš dělat potíže.” Mluvilas rychle, snažila ses být pevná, ale věty samy nabíraly horečnaté tempo. “Bylo to krásné, krásné, můžeme být přátelé, jen mi nesmíš dělat potíže. Jsi rozumný, já vím, že mě chápeš, vždycky jsi mě chápal. Já ti věřím, spoléhám na tebe. Když budeš hodný, koupím ti lepší auto za tu starou herku, jenom musíš být hodný…” Zarazila ses, dech zrychlený. Mlčel jsem. Podle kolísající intenzity hlasů v pozadí jsem poznal, že zběsile pocházíš sem a tam. “Tak budeš rozumný?!” V tlumeném výkřiku ti přeskočil hlas. Cítil jsem tvůj strach a bylo mi tě líto. Znal jsem ten strach. Strach postavit se stínu tváří v tvář. “Samozřejmě, že budu rozumný.” Mohutně sis oddechla, slyšel jsem jak ses posadila. Dlouho si mlčela. “A nic od tebe nechci. Neboj se, už tě nikdy nevyhledám.” Než stačíš překvapeně vyslovit mé jméno tiše pokládám. Na fotografiích z vlastních zásnub, které druhý den vyjdou – velké a barevné – ve všech bulvárních denících vypadáš podivně – vyplašená. – Mohl jsem to tak skutečně nechat. Znal jsem médium, měl jsem kontakt s medvědem, nepotřeboval jsem tě. Jenže já tě měl doopravdy rád. Nemohl jsem tě nechat tam na druhé straně, kam jsem se chystal medvěda poštvat. Spolehl jsem tedy nejprve na to, že jednou spatřený stín ti nedovolí vrátit se do ulity nadutosti a falešného sebevědomí. Tituly tě před smrtí nezachrání. Jenže jsem se přepočítal. Ukázaly se dvě věci. Zaprvé jsem začal ztrácet kontakt s medvědem. Pochopil jsem, že jsi byla mým médiem, které mi zprostředkovávalo kontakt (jak se zdálo, dokázalas pochopit myšlení zla lépe než já). Bez tebe bych se ocitl opět na začátku. A medvěd by získal nebezpečný náskok. Díky tomu jsem si také uvědomil, že já zase byl tvé médium, které v tobě probouzelo dávné a hluboké kořeny života a s nimi odvahu bojovníka. Beze mne jsi začala propadat jistotě davu. Místo abys se svým stínem bojovala sama, odevzdalas jej spolu s davem medvědovi. Jako jsi chtěla svůj život dát do rukou Leschkemu. Když se v novinách objevilo datum vaší svatby, málem mě medvěd zabil. Ostatně tebe i tvého nastávajícího málem také. Auto vám vybuchlo doslova před očima. Svedli jste to na teroristy. – Tou dobou jsem už byl bez peněz. Nemohl jsem se s tebou nijak spojit, nijak tě upozornit. Schovávala ses. A k tomu si na mě medvěd dočista zasedl. Nejezdil jsem už výtahem, chodil pěšky, nepoužíval ani plyn ani elektřinu, pětkrát denně jsem meditoval své duchy ochránce. Ta obluda byla schopná přivést do varu skotskou i s pěti kostkami ledu přímo v mé ruce! Byl jsem v pasti. Pochopil jsem, proč mi Mistr opakoval základní poučky. Lovec nikde nesetrvává, nemá jméno ani tvář, aby ho nepřítel nenašel. Je to lovec, kdo vybírá místo k boji. K boji, ne k lovu, protože síly jsou vyrovnány, ba naopak, lovec je tím slabším. A jde-li lovec do nerovného boje, opustí vše, co nezbytně nepotřebuje. Vzal jsem tedy diskmen, dvě silné červené svíčky, rudou hlinku ještě od Mistra, strunu z kytary a křečka v láhvi, dům jsem nechal odemčený a šel jsem. Na zámek mě přivezli s pistolí v zádech v limuzíně s černými okny a nechali mě čekat v přijímacím salónku. – Uvedli ho do velké pracovny s vysokými okny. Za slonovinou vykládaným masivním pracovním stolem uprostřed seděl Leschke. Byla to holoprojekce – pod stolem bylo vidět, že nemá nohy, a ruce měl nepatrně ponořené v desce stolu. Dvě gorily s rozepnutými saky stranou u malého konferenčního stolku s velkou dózou pestrobarevných bonbónů byly skutečné. Hraběnka také. Stála, přidržujíc se rukou velkého stolu, vypadala úchvatně. Pozdravil ji úklonou a dlouze a nestydatě si ji prohlížel. Neznal ji takovou. Vlasy teď měla vyčesané do drdolu, což zvýrazňovalo její protáhlou, výrazně modelovanou tvář – s ním je měla vždy rozpuštěné, někdy stažené čelenkou nebo sponkou. Nalíčená byla teď decentně, sotva znatelně, zároveň tím však neobyčejně vznešeně – s ním volila vždy výrazný a křiklavý make-up vhodný k divokému oděvu plnému třásnění, řetězů a kovových hrotů. Místo nich teď měla k bledému kostýmku jen úzký zlatý náramek a velké zlaté náušnice s perlami. Usmál se, ale ona mu neodpověděla. Nezahlédl dokonce ani náznak, nic, co by mu mohlo dát nějakou naději. Ale on nepřišel kvůli naději. Znovu si vybavil Mistra: Lovec jdoucí do bitvy se vzdá vší naděje. Naděje učí nespoléhat se výhradně na sebe, naděje je zrádná. Jediným rádcem je lovci v bitvě smrt. “Prosím!” Promluvila první. Chladným, rázným, téměř výhružným hlasem. Mlčel, hleděl do země. Ve sluchátkách diskmena, které si nechal na krku, tiše šlapal rytmus. “Přišel jste se k nám jen podívat?” V hlase měla zlobu, zášť. Opravdovou nenávist. Cítil, že by ho na místě zabila, kdyby jí chtěl cokoli připomínat. Pochopil, že síla davu musí být obrovská. Falešné bezpečí společnosti, která chrání člověka před ním samým. Před nemocí, před náhodou, před smrtí. Která mu skrývá jeho vlastní stín, jeho vlastní totožnost. Že strach z toho všeho musí být obrovský. Leschke vstal. Na okamžik se za ním objevil kus stěny s červeným vzorem. “Jsme velice shovívaví, mladý muži, ale neměl byste naší laskavosti zneužívat.” Nasadil profesionální úsměv a pokračoval, “předpokládejme, že všichni tady víme, proč jsme se tu sešli. Máte pro nás v této věci, předpokládám, nějaký návrh.” Širokým, rádoby vstřícným gestem s rukama zvednutýma se otočil k němu. On si jen nervózním pohybem poopravil sluchátka a dál mlčel. Leschke chvíli stál s rukama zvednutýma, pak je spustil. “Nebo snad ne?” “Ano, pane Leschke.” Promluvil nečekaně provinilým hlasem jako přistižený žáček. Rozpačitě až zkroušeně se posadil na samotný krajíček křesla. “Lidé si vás váží, pane Leschke,” mluvil tiše, pomalu a důrazně, s lehce roztřeseným hlasem, s přesně odměřenou nepatrnou dávkou Hlasu. “Věřím, že vyhrajete tyto volby, a přeji vám to. Země potřebuje silnou ruku, člověka, který to s ní myslí dobře. Je mi líto, že jsem se zapletl do hry, do které nepatřím. Bylo to pokušení a já mu podlehl. Máte jistě právo se na mě zlobit, třeba mě i potrestat. Ano, tak to cítím. Vím, že jsem malá ryba, která si nemá myslet, že má na ty velké. Ani mě nenapadlo vás vydírat, vím, jak bych dopadl. Ani jsem se nesnažil “pojistit”. Vím, že jsem plně ve vašich rukách a věřím vám.” Pokorně skloněná hlava, ruce sepjaté v klíně. Stojací hodiny u zdi vedle okna čtyřikrát odbyly celou. Počkal, až dozní, pak teprve pokračoval. “Dovolil bych si jen požádat… Dlužím za připojení k Síti jistou větší částku. Potom už o mě neuslyšíte, skutečně ne.” Leschke byl překvapen, hraběnka nechápavě zamrkala. Gorily se na sebe pobaveně podívaly. “No jestli to berete takhle, pak je všechno v nejlepším pořádku, mladý muži. Dokonce bych řekl, že byste to neměl vidět až tak černě. Váš účet je již zaplacen, myslím, že i nájemné na celý příští rok.” Složili si zdvořilé úklony. “Můj řidič vás odveze domů.” Lovec ještě dvakrát poděkoval a odešel. Leschke kývl na gorily a ty hned zmizely bočními dveřmi. “Neuvěřitelné, i když – když se se to tak vezme – velice rozumné,” obrátil se Leschke k hraběnce. “Hned budu u vás, má drahá.” Vstoupil druhými bočními dveřmi sotva se hologram rozplynul. Zamířil hned k baru. “Jsem rád, že to máme z krku ještě před svatbou. Mimochodem, víte, že zpráva o svatbě zvýšila naše preference u voličů?” Naléval nafialovělý Äppraeizel koňak do širokých sklenic s točenou stopkou. “Čeká nás už jen samé dobré!” “Ne!” Tiché hlesnutí ho vyrušilo z úvah. Otočil se. “Prosím?” Hraběnka stále nehybná hleděla skelnýma očima na dveře, kterými odešel lovec. “Ne!” Opakovala ještě tišeji a pomalu se svezla do křesla stojícího vedle stolu. “Co prosím ne? On? Ne, to skutečně ne. Nemusíte se bát, už ho v životě neuvidíte.” Nalil z baru dvě skleničky a podával jednu hraběnce. Vybavila se jí světla diskotéky, les, bazén, rytmus. Rytmus, ano rytmus! V hlavě se jí vynořila melodie letního šlágru. Kde ji jen slyšela? Muselo to být někdy teď, dnes! I will survive… without you… without you. Without you! “NE!!!” Výkřik ho zcela ochromil a první údery vůbec nevykryl. Fialkový Äppraeizel se rozstříkl po dvěstě let starých telecích tapetách. “Ne, rozumíš ne! Nikdy, nikdy, nikdy!!!” Bušila do něj bez rozmyslu, proto ho ještě nezabila. Odkopl ji a vrhl se ke stolu. Nepronásledovala ho, prudkými nervózními pohyby si upravovala šaty, potom účes. Náramkem si rozepnula sponu ve vlasech a celá se rozcuchala. Vypadala děsivě, divoce. Leschke vytáhl jednou rukou ze stolu pistoli, druhou si držel kapesník u krvácejícího nosu. “Zbláznila ses? Co to vyvádíš?!” “Ty ses zbláznil! Nenávidím tě, seš hnusnej, hnusnej, hnusnej! Vím o tobě všechno, jakej seš podrazák, obyčejnej hajzl, hnusnej nafoukanej hajzl, kterej si myslí, že může všechno. Copak si myslíš, že si vezmu hajzla, copak si to myslíš?!!! Znám všechny tvoje podvody, všechny tvoje podrazy! Všechno vím, všechno!” Zachytila rukou znovu o zlatý náramek a tentokrát ho roztrhla. Lekla se a v té chvíli zapraskalo v monitoru počítače na pracovním stole a vyvalil se z něj dým. “Vídíš to, vidíš?! To je on! Seš prokletej a on tě sežere. Tebe jo, ale mě ne, já se sežrat nenechám. Nebudu s tebou ani chvíli, ani chvíli! Všem řeknu, jaká jsi svině. Že je všechny stáhneš s sebou do pekla!” Prudce se obrátila a vyběhla týmiž dveřmi, co před chvílí lovec. Leschke nechápavě hleděl na zbraň ve svých rukou a na dveře, kterými utekla, pak zvedl telefon. “…zadržte ji, zastavteji… jakkoli…” Teprve potom se posadil a tupě zíral do zmrtvělého monitoru. – Seběhla široké schodiště, proběhla halou. Nestačila však ani otevřít dveře. Někdo ji zezadu prudce strhnul a zatáhl za schodiště. “Tiše, to jsem já.” “Ty… chtějí tě zabít, uteč!” “Pššš, tebe chtějí zabít také, ale nikam utíkat nebudeme. Budou nás hledat venku, ne tady.” “Leschke je tady.” “Vím, v červeném pokoji. Neumí si ani správně nastavit holo… Víš tu o nějaké skrýši?” “Ne, asi ne…” Něco ji přece napadlo: “Koupelna v pracovně!” “V pracovně? To jsou věci, ani jsem si nevšiml.” “Býval to budoár kněžny von Sachs, mé babičky, koupelna je zabudovaná ve falešné stěně. Možná už zapomněli, že tam je.” “Vida, kdo by si nepřál zahrát si schovávanou na zámku. Pojď!” Leschke vyběhl z pracovny pár minut na to, co se skryli za závěsem na chodbě. Koupelna ubírala část šířky místnosti tak, že nebylo nic patrné. Přede dveřmi maskovanými dřevěným obložením dokonce stály sloupkové hodiny. “Počkej, to nás prozradí!” “Mysli rychle, za chvíli jim dojde, že jsme neodešli!” Hraběnka chytila ze stolu jedno z krajkových prostírání. “Chytej!” “Co s tím?” “Postavíme hodiny na to.” Protáhli pak dečku pode dveřmi a při zavírání táhli hodiny na ní. “Já byl vždy spíš na teorii a humanistické disciplíny.” “Nic si z toho nedělej, to je věkem získaná zkušenost… Počkej! Měl tu druhou pistoli!” Vyběhla a prohlížela stůl. Venku zaslechli hlasy. “Nech to být, nepotřebujeme ji!” Dveře zapadly a uvnitř zůstala tma. “Na co tu vlastně budeme čekat.” Do pracovny někdo vstoupil. “Na medvěda, drahá, na medvěda.” “Kdybych tě tak nemilovala, nenáviděla bych tě! Jak si to dokázal? Nikdy nevím, co to se mnou děláš.” šeptala mu se rty přitisknutými až k uchu. “Neříkal jsem ti, že jsem lovec?!” “Tak proč je nezabiješ?” – “Bez tebe to nedokážu.” Zachvěla ses mým dechem a dotekem rtů na tvém citlivém lalůčku. Leželi jsme na velké froté předložce, tiskli se ve tmě k sobě a naslouchali tlumeným hlasům zvenčí. “Měla jsem dojem, že mě to chce zabít a to jsi byl ty. Tys mě k tomu přivedl. Tys mě nutil dělat takové věci, myslet na ně. Když jsem pak přišla domů a vyspala se a cítila kolem sebe svůj zámek, svoje věci, všechno známé, blízké. Cítila jsem se zase v bezpečí. Zdálo se mi potom to tam jako děsivý sen. Zdálo se mi, že jsem se zbláznila. A že jsem se teď z toho snu probudila.” “A teď máš stejný pocit.” “Jaký?” “Že ses probudila ze sna.” “Ano – a nevím, který je děsivější.” “To je špatná otázka. Ptej se, který je opravdovější.” “Jak to ale poznám?” “Učení lovců říká, že jenom na cestě srdce může člověk někam dojít. Ptej se srdce, ne hlavy.” “Já nevím, mám dojem, že se mnou vždy děláš věci, které…” “Které chceš sama. Jen to třeba nevíš. Teď jsi moje médium, ale já vím, že v sobě máš lovce jako já. Nemusíš nikomu sloužit, nemusíš být ničím médiem, jen sama sebou.” Venku bouchly dveře podruhé. Jedna z goril rozčileně Leschkovi referovala, že hraběnka ze zámku neodjela. “Mohla odejít s ním, otevřít mu některý zadní vchod!” zlobil se Leschke. “Myslím, že neodešli ze zámku, pane.” “Tak nemysli a hledej! A rychle!” Hraběnka se v lovcově náručí otřásla. Něžně ji kousl do ucha. “Chceš se milovat?” “Neblázni, uslyší nás!” “Nevydáme ani hlásku.” “Ne, je to nebezpečné…” Rychle dýchala jemu za krk. “Právě proto. Nevzrušuje tě to?” “Budu chtít křičet!” Vyndal jí sponu zachycenou ještě ve vlasech, rozepnul kostýmek. “Vypadalas úžasně! Chladně a přitom tak sexy!” šeptal jí. Hodiny za dveřmi začaly bít. “Bojím se.” “Chceš!” “Proč vždycky víš, co chci?” “Psss…” Pod saténovou halenkou horká kůže. “Jenom tiše, lásko.” Drsné hroty ňader, sálající, vzepjatá, plná oblost tisknoucí se k rukám a rtům. “Dýchej dlouze a zhluboka. Jen pomalu.” Za dveřmi zvonění telefonu, nervózní, zlý hlas, kroky. S hlasitým lupnutím povolují patenty držící vysoké rozparky úzké sukně. “Ssst, nesundávej ji. Pozor na boty.” Napjaté pohyby ve tmě, vzpírá se mu. “Pusť mě, chci nahoru.” Ruce na klenbě boků, stehna tisknoucí tělo pod sebou, měkký, hebký, objímavý, žhavý pocit. “Pomalu, nespěchej!” Zaryje jí prsty do boků, na okamžik znehybní. Ona ho kouše do rtů. “Jak jsi tam tak stál, pokorný jako pes a kecal ty nesmysly, nemohla jsem tomu věřit.” “Já vím, vím. Musel jsem tě přivést zpátky.” “Ano, jsem s tebou, s tebou. With you!..” Nikdy se nemilovali tak dlouze, tak nekonečně, nesnesitelně pomalu. A nikdy ne tak hluboce. Síla, která se jich vždy zmocňovala, je strhávala do zběsilého víru, který je v rychlé, vířivé závrati s sebou vynášel k ještě zběsilejšímu orgasmu, a hned potom – vykřičen, vysílen a vybit – mizel. Teď však síla mučivě narůstala uvnitř a uvnitř zůstávala. Vzdouvala se, ale spadala zpět sama do sebe, dovnitř, a sílila tak ještě víc. Vzrůstala, násobila se, mohutněla, ale nemohla nikudy uniknout. Mocněla, zahlcovala, šílená hledala průchod. Ven, ven, ven! Jenže ne, ne, ne… Vybuchla jako milión sluncí, jako celý svět – dovnitř. Všeho se zmocnil absolutní žár a absolutní světlo… Venku zatím někdo vešel, pak odešel, pak někdo přiběhl. “Stáje hoří! Koně se splašili a utekli!” Na to Leschke zaburácel: “Byli schovaní ve stájích, vy slepci! Mohli ujet na koních lesem!” Všichni z pracovny ve chvatu odešli. Ležela na něm, hladil ji ve vlasech, po tváři. “Viděla jsem…” Nemohla najít slova. “Všechno jsem viděla, úplně, úplně…” Nechal ji mluvit. “…celý svět zvenčí. A kolem není nic. Nikdo! Hrajeme divadlo sami sobě a pořád od kohosi čekáme potlesk. Hrajem směšnou hru. Hrajem sami se sebou, hrajem si na sebe, na jména, na postavení, na tituly. Jeden druhému strkáme hlavu do písku.” Rozplakala se. “Proč pláčeš?” “Viděla jsem tam i jeho. Je vevnitř, ta zrůda je ve mně. Pořád na mě šklebí ten svůj úsměv.” “Můžeš se ho zbavit.” “Zabít ho?” “Ne, přemoci ho.” “Jak?” “V tom už ti nepomohu, je to tvůj stín.” “Jak ho mám přemoci?” “Nejdřív ho najdi, postav se mu a uvidíš.” “Bojím se.” “Já vím. Můžeme bojovat tutéž bitvu, ale v bitvě je každý sám.” “Bože, myslela jsem, že jsou to jen slova, velká slova, vždyť jen žijem, normálně žijem, jaká bitva?!” “Ano, jen žijem. A proto se nám to zdá málo. Chceme víc, víc, ale nevíme, čeho víc. Přesto si pořád myslíme, že to nakonec někde najdeme a – koupíme.” Zvedla se, ve tmě zašuměla voda. Pila přímo z kohoutku. “Půjdu,” řekla. “Já zůstanu.” Otevřel. Hodiny spadly a hluboce zazvučely. “Tady?” “Neslyšelas? Medvěd je tu, zapálil stáje. Kde lépe bych ho našel?” “Dobře…” V pracovně zůstalo převržené křeslo, hlavní budova byla prázdná. Zvenčí pootevřeným oknem doléhal dovnitř halas z hospodářské části. “Kdybychom se neviděli…” Políbila ho. “Vypadáš dobře.” Zhodnotil její rozcuchané vlasy, rozmazané stíny a roztrženou halenku. “Skoro jako lovec.” Odešla zadním schodištěm přes park do města. – Neměl jsem peyotlové koláčky. Věděl jsem však, že úspěch nezáleží na prostředcích. Odsunul jsem všechen nábytek ke stěnám, smotal koberce, zatáhl závěsy, sundal obrazy. Svlékl jsem oděv nasáklý všedním strachem a sám se omyl, aby se medvěd neměl čeho zachytit, a pomaloval si tělo i tváře rudou hlinkou. Na zem jsem toutéž hlinkou načrtl základ velké mandaly a na zeď a zvenčí i zevnitř na dveře jsem nakreslil silné symboly. Dveře jsem pak zevnitř zajistil strunou, zapálil jsem svíčku a doprostřed magického kruhu jsem položil křečka, kterého jsem při vstupu nechal ve sklenici v přijímacím salónku. Byl omámený přítomností síly, vypadal, že spí. Nakonec jsem se posadil na stůl vykládaný slonovinou, diskmen jsem zavěsil na Lescheho kravatu uvázanou kolem pasu a čekal jsem. – Proplížila se parkem. Do města bylo přes lesík pár minut cesty. Nevěděla, co má dělat, kam jít. Bezmyšlenkovitě mávla na taxík. Řidič ji poznal, ale mlčel. “Jezděte chvíli po městě. A povídejte něco,” přikázala ostře. Neposlouchala ho, nesnažila se na nic soustředit. V rádiu hráli jednu z jejích oblíbených písniček, v centru města je na křižovatce filmovali japonští turisté z vedlejšího autobusu. Řidič nejdřív zmateně vyprávěl o zaměstnání, pak se rozpovídal a zrovna se rozčiloval nad svojí dospívající dcerou, když rádio vysílalo reklamu na přímý přenos z Beta-centra, velkého zábavního areálu s největší diskotékou v okolí. Také na TV Alfa! Začátek v 18 hodin! “Kolik je hodin?” Vyštěkla na řidiče. Zakoktal se, nakonec jen ukázal na displej zabudovaný ve volantu. Sedmnáct třicet. “Zavezete mě do Beta-centra.” “Ale madam, to je…” “Jakou postavu má vaše dcera? Aspoň trochu jako já?” “A-ano, možná. Aspoň myslím.” “V pořádku, takže se před tím zastavíme u vás doma.” – V šest zazvonil v Leschkeho pracovně telefon. Lovec ho zvedl a ohlásil se. “Lovec, prosím?” “Vím, co udělám. Zavolej za půl hodiny Leschkemu, že ho čekám ve vinárně hotelu Beta.” “Rozumím.” Zavěsil a dál čekal. – Hraběnka vtiskla sluchátko do ruky taxikářově ženě. V úzké předsíňce panelového bytu si v zrcadle naposled opravila ohnivou rtěnku a posunula ramínko příliš přiléhavého bodytrika. “Jak se vám líbím?” Nečekala na odpověď, políbila taxikářovu dceru na tvář – dík zlato, máš to u mě – a už táhla muže ven. “Máme půl hodiny!” – V půl sedmé přerušily stojací hodiny lovcovu meditaci dvojím odbitím. Otevřel oči a zvedl telefon. Byl to inteligentní přístroj s pamětí a množstvím funkcí. Přesto trvalo dlouho, než Leschkeho našel. Byl asi až na osmém čísle a okamžitě chtěl vědět odkud mu lovec volá. “Nezajímá vás, proč vám volám?” “Kde jsi, dělej! Kde si?!” “Vaše nastávající…” Hodiny začaly odbíjet třičtvrtě. Lovec k nim otočil sluchátko a počkal až dobijí. “Co děláš v mé pracovně?! Slyšíš, slyšíš?! Ty malá kryso, co tam děláš? Kde je hraběnka?!” “Pozor na slova, pane Leschke, váš přístroj má velice dobrou paměť.” “Malinkej, bezvýznamnej hajzlíku! Kde je hraběnka?!” Křičel. “Čeká vás ve vinárně hotelu Beta.” Lovec zavěsil a vytrhl šňůru přístroje ze zdi. Mezery v těžkých mechových závěsech potemněly, silných svíček už nepochopitelně zpola uhořelo. – V útulné, kůží a plyšem zařízené suterénní kavárně hořel na každém stolku aromatický kahánek, boxy byly odděleny jen zčásti, ponořené v teple laděném přítmí. Hraběnka objednala dvě skotské a přitulila se k taxíkáři “Zůstaňte ještě se mnou!” Zpoza černých brýlí se rozhlédla kolem. “Nemusíte se ničeho bát, jen se ke mně chovejte jako ke své dívce.” Posadili se vedle vchodu k toaletám, který vedl zároveň do kuchyně. Sotva byli obslouženi, vešla jedna z goril a začala se rozhlížet. “A měl byste se chovat přirozeně.” Dloubla do stále vyjeveného taxikáře. Vešel Leschke. “Přirozeně! Víte, co to je?” Přitáhla muže k sobě a začala ho líbat. Leschke věděl jen velice málo – o ní a o lovci. Vlastně jen to, co mu sama řekla. Tajné schůzky v lovcově domě, jeden dva výlety do přírody. Nevěděl nic o jejím druhém, nespoutaném já, které umělo mluvit smyslně chraplavým hlasem a při chůzi vulgárně vlnilo boky. “V pořádku brouku,” zamumlala si pro sebe a pod stolem stáhla z prstu silný prsten s granátem. “Poseď tu chvíli, a pak to dej támhle těm šaškům, že je čekám vedle.” Vtiskla prsten muži do dlaně, přidala několik bankovek. “To je pro tebe a pro tvou bezva dceru,” a odešla na toaletu. Místo toho však prošla kuchyní a přes skladiště se dostala do kuchyně Beta-centra. Objevila se přímo v hlavním baru. Barman si ji pamatoval, přestože tu byli s lovcem jen dvakrát – Betu navštěvovala smetánka a zlatá mládež a nebylo tu příliš bezpečno. A ani atmosféra tu nebyla tolik uvolněná. “Dnes sama, slečno Adélo?” Pamatoval si její divoký tanec. Stávalo se málokdy, že tu lidé skutečně tančili. “Kdepak, ještě nepřišel.” “Dnes byste mohla být v i televizi.” Pohodil barman hlavou ke vzdálenému, silně osvětlenému pódiu. Pochopila, že televize zabrala pro sebe pouze vyvýšené patro a přísně avšak neviditelně ho oddělila od zbytku sálu. “Třeba budu.” Mrkla na barmana, a potom už se vpletla mezi tanečníky. – Lovec seskočil se stolu, nasadil si sluchátka, nastavil hlasitost. I will survive… Křeček ve středu obrazce stále spal nebo byl v bezvědomí. – Hraběnka odhodila bundu, brýle i čelenku. I will survive… without you… Hit letošního léta se stále držel v hitparádě. Zavřela oči, poprvé se zhoupla v rytmu. Lovec s ní. A začala tančit. A lovec začal tančit. A rytmus přicházel. Extáze přicházela. Víření, nespoutané víření, spadání, hluboké, úplné, pronikání. Mizení hranic, času, těla. Dance and dance, only dance and… Medvěd přicházel. “Vidím medvěda.” “Vidím medvěda.” “Je to smrt.” “On je smrt.” “Vyzývám ho na souboj!” “Ne!.. Přijímám ho! Přijímám všechno!” Hlasy a blízkost v poloměru extáze, chvění jiného prostoru. Rytmus, rytmus, rytmus! “Je čas jít proti a čas jít s. Pravá moudrost spočívá ve správném rozeznání. Smrt tě nakonec vždycky přemůže. Ale jen jedinkrát. Zato strach – strach z ní tě přemáhá stále. Nech proto smrt přijít, nech ji sebou projít. Není zlá, je tvůj přítel, tvůj rádce. Spřátel se s ní, dobře ji poznej a strach zmizí…” Na parkovišti před Beta-centrem explodoval vůz. Hned na to další, na malou chvíli vypadl v celém centru proud, podlaha se nepatrně zachvěla rozběhem záložních agregátů. Tančila dál. Nevnímala. Lovec tančil dál. Na dveře pracovny zabušil druhý z Leschkeho pomocníků. Lovec nevnímal. Tančil po obvodu obrazce, tančil v magické krajině. Obklopoval ho prastarý les plný duchů a stínů, tančil kolem bezedné propasti a žhnoucího slunce. Plameny svící byly jeho oči, ruce měl dlouhé a silné jako staleté kmeny. Jediným magickým pohybem proměnil strunu v dubový trámec a struna byla dubovým trámcem. Kolem se mihl huňatý černý stín a dveře nepovolily. Gorila se u nich zhroutila v hlubokém bezvědomí. – Leschkeho někdo zatahal za rukáv. Přehlédl to. “Kde je, zatraceně, kde je?! Nevěřím jí ani slovo, čubce!” Vstal. Muž ho zatahal podruhé. “Pane, pane. Ta dáma, co se mnou seděla, říkala, že vám to mám dát a říct…” “Která dáma, kde je?!” Došlo mu to ihned. “Kde je?!” “Říkala, že vám mám říct…” “Co? Co máš říct?!!” “Že vás čeká vedle.” “Kde vedle?.. zatraceně, televize! Televize!” Leschke muže hrubě odstrčil a vyběhl z vinárny. – Hraběnka otřela rtěnku do rukávu, sundala velké náušnice. Vytvořil se kolem ní uctivý kruh, většina přestala tančit a sledovala ji. Pak ji někdo poznal. Tančila dál. Rozruch se donesl k televiznímu štábu. Zavětřili senzaci a poslali záložní kameru. U vchodu začalo být hlučno, někdo se dobýval dovnitř. “Je tam moje manželka, není jí dobře!” “Pane, stůjte, tam nesmíte!” Leschke si všiml kamery a odháněl ji. Kameraman ho poznal a hlásil přenosovému vozu velkou rybu. Hraběnka vyskočila za boční mixážní pult, nahodila zesilovač a nasadila si sluchátka s mikrofonem. “Pusťte mého bývalého nastávajícího! Chce vám říct, že jsem blázen a nevím, co mluvím, protože si ho nechci vzít.” Její hlas zahřměl i do přímého přenosu. Ostraha v černých uniformách se k ní snažila protlačit. Přepnula rychle sluchátka na VKV přenos, čímž je napojila přímo na hlavní mixpult, a skočila na chromované zábradlí. “Přísahám před vámi všemi, že si nikdy nevezmu Hanse Joachima Leschkeho, toho podvodníka a mafiána!” Přeběhla po zábradlí a skočila. Štíhlé tělo se ve vzduchu prohnulo, zhouplo se na konstrukci ozvučné rampy a zmizelo za reflektory. Kameraman zabíral Leschkeho. Štáb z horního patra vyrušený z přenosu přisunul jednu ze statických kamer a celou osvětlovací rampu namířil do spodní části sálu. “Řeknu vám, koho chcete za týden volit! Řeknu vám všechno, co vím a bude to jen polovina, jen čtvrtina jeho podlostí! Řeknu vám, komu chcete dát svoji důvěru, komu chcete svěřit svoji zem, svoje děti!” Leschke se dostal k mixpultu, někdo mu zapnul vestavěný mikrofon. Hraběnčin mikrofon nějakou záhadou vypnout nešel. “Prosímvás…” zapískala zpětná vazba, “prosímvás klid, máme všechno pod kontrolou. Hraběnka Sklodowitzská je pouze poněkud rozrušená, prodělává právě depresi…” Ze tmy za reflektory se ozval potlesk. Hraběnka se zhoupla z tyče na tyč a seskočila mezi stolky na vyvýšené terase. “Výborně!” tleskala, “a ještě pověz, že jsi mě z ní přišel vyléčit, ať z toho vytřískáš pár hlasů! A pak jim pověz o akciích Argusu, o hotelu Eliss, o ÖMV! Pověz jim proč musel odejít tvůj “nejlepší přítel”! Je mi tebe zle!” Seskočila z terasy na parket, reflektory ji následovaly, kamery šly na detail. “Já vím, jsi čistý jako lilie,” ztišila hlas. “Ze všeho se vykroutíš, vždycky vyhraješ. Jsi rytíř bez bázně a hany. Ale já ti nevěřím.” Stála sama ve vyprázdněném kruhu světel. Zíral na ni neschopen slova – všichni ohromeni zírali – a ona se k němu pomalými, téměř tanečními kroky blížila. “Slíbil jsi mi, že budu bohatá, nejbohatší. Slíbil si mi, že budu mít moc, že budu obdivovaná, slavná. Ano, ty jsi mi málem slíbil, že budu nesmrtelná, že nikdy nezemřu, že nebudu stará! A já ti málem uvěřila. A teď bys totéž rád slíbil všem. A oni by ti rádi uvěřili. Tak já jim něco povím. Ty sám jsi smrt!” Prudce na něj ukázala a strnula. Davem projel úlek. Několik milionů televizních diváků vidělo Leschkeho zorničky rozšířené i ve světle silných reflektorů. Hraběnka se začala smát. “Ne, takovou čest ti neprokážu. Ty nejsi nic! Tolik se smrti bojíš, že jí děláš přisluhovače. Myslíš si, že tě ušetří. Ale budeš první, koho si vezme!” Nikým nepuštěná rozezněla se v reproduktorech tichá, vzdálená hudba. “Slyšíš? Říkala jsem ti, že si prokletý. Že si pro tebe přijde. Už jde!” Nikdo kolem se ani nepohnul, zdálo se, že jediný živý člověk je ona. Hudba sílila. I will survive. Lovec tančil ještě víc. Tančila i ona. Hudba se v reproduktorech mísila s jejím dechem. Tančil medvěd. “Jde si pro tebe, pro tebe!” Kamera viděla, jak je Leschke bledý, jak se potí a třese. “Myslel sis, že když poženeš davy na smrt před sebou, že tě ušetří? Ne! Ne! Ne!” Tančila rychleji. Na světelné rampě vybuchl největší reflektor. “Jdu si pro tebe, jdu si pro tebe!” Křičela. Vybuchl další reflektor přímo nad ní. Setmělo se. Plameny svíček vně lovcova kruhu se bázlivě zatřásly a přikrčily před obrovským stínem. “Už jsem tady, tady, tady!” Budova se otřásla. Zámek se otřásl. V reproduktorech zaduněl jiný, mocnější, temnější rytmus. Hraběnka rozpřáhla ruce v prudké otáčce. “Néé!” Znělo to jako řev raněného zvířete. Byl to Leschke – vytáhl pistoli a vystřelil. Úder medvědí tlapy smýknul lovcem o zeď. Hraběnka upadla. Oba vstali. Hraběnka se smála, bílé body zrudlo a zčernalo. Lovec vykřikoval v indiánské řeči vyzývavé věty a tančil ještě rychleji, krev rozmáčela čáry z hlinky. “Nezabiješ všechny, nezabiješ svoji smrt! Nezabiješ mě!” Smála se. “Proč nejdeš se mnou, nejsem zlá. Tak mě nech přijít a já ti ukážu, co je život.” Usmívala se, natahovala k němu ruku. Z boku jí prýštila temná krev. “Nemáš se čeho bát, vždyť nemáš co ztratit. Jenom svůj strach! Podívej, já ho ztratila. Nebojím se tě, nebojím se ničeho!” Dotančila. Stála krok před ním, pár centimetrů před třesoucí se hlavní. Dívala se mu do očí. Dlouhý, těžký, nehybný okamžik se mu dívala do očí. Vtom zhasily svíce, vypadl proud a medvěd udeřil. – U okénka před nemocnicí si nechal zabalit tři pizzy, strčil kytku pod paži, láhev s křečkem pod druhou a čtyři patra vyběhl na jeden rozběh, jen s pícháním v obvázaném boku. Ležela sama v pokoji. Rázným příchodem ji probudil. “Paní hraběnko!” Tvář se jí rozzářila a od koutků očí se jí přitom rozběhly jemné vějířky vrásek. Pizzy s křečkem položil na stolek, kytku jí na přikrývku. Vzala ji, aby přivoněla. Ani pokožka jejích rukou už nebyla pružná a hladká. “Nevěděl jsem, kterou byste raději, tak jsem vzal od každé jednu.” “Nejraději bych všechny tři, ale krmí mě pořád jakousi kaší.” Objali se. Ona s rozpaky. Namáhavě se posadila, černým přelivem prosvitly bílé nitky. “Krásný křeček… Jak se ti líbím coby babička?” “Jednou to přijít muselo.” Usmíval se přitom. Chvíli hledala v jeho tváři masku ohleduplné zdvořilosti. Pak pokývala hlavou. “Víš, že jsem si vážně někdy myslela, že nikdy nezestárnu. Připadalo mi, že žiju věčnost. Hlavně s tebou.” “A nežilas?” “Ano… ano, žila. Ale teď… nebudeš mi věřit, ale jsem… jsem šťastná. Nemusím utíkat, nemusím hledat a bát se, že nenajdu. Je tady… všechno…” položila si ruku na srdce, “všechno…” “To je dobře, to je moc dobře.” Položil ruku na její. Znovu zrozpačitěla. Odtáhla ji. Začala si nalévat ze skleněného džbánku vodu do sklenice. “Ne, nechci tě držet u sebe.” Rychle se napila, tiskla pak prázdnou sklenici oběma rukama a hleděla do ní. “Prožila jsem si mládí v šedesáti, to se málokomu podaří. Vůbec jsem ho zažila, to je… pro mě je to zázrak. Myslím, že jsem konečně dospělá… že se už nemusím bát být stará, že už…” “Co? Co už?” Opřel se o zadní čelo postele, dal nohu přes nohu a ruce sepjal na koleně. “Že už můžeš v klidu zestárnout a zemřít?” “Ne, to ne. Žít, prostě…” Mávl rukou, zmlkla. Vstal. “Hans je mrtvý. Ale nezabil ho medvěd. Kdyžs ho k němu přivedla, jen ho odhodil a vylekal. A on začal v šoku střílet kolem sebe. Zastřelil ho jeho vlastní strážce.” “A medvěd?” Neodpověděl. Přešel k oknu, díval se ven. “Co je s medvědem? Je také mrtvý?” Mlčel. Zničehonic hraběnka vykřikla a odhodila sklenici na podlahu. Neozval se však řinkot rozbitého skla, ale nelogicky měkké žuchnutí. Sklenice se nerozbila, jen zdeformovala. Sklo bylo nazlátle rudé, roztavené. Nevěřícně na to hleděla. “Ne, medvěd není mrtvý. Ještě ne. I kdyby byl, jsou tu další.” Zvedl, co ze sklenice zbylo, a stiskl žhavé sklo v dlani. “Bojovala si dobře, jsi lovec. Jako já. Pro nás není prostě žít. Pro nás je jen bojovat nebo zemřít.” Vzal její ruku a položil jí do dlaně vychládlý kus skla. Připomínal neumělou sošku zvířete. Sklonila hlavu a přitiskla si jeho ruku ke tváři. Dlouho mlčela. Pak se náhle bez souvislosti zeptala: “A jak to, že nezasáhl medvěd tebe?” Zasmál se a jako rozveselen tou otázkou jí náhle vtiskl na tvář polibek. “Nastrčil jsem mu křečka.” “Tohohle?” “Tohohle. Na křečky asi medvědi nepůsobí. Našel jsem ho ráno v zahradě. Vypadal v tom zelí moc spokojeně.” “Tak aspoň pro křečka to dopadlo dobře.” “Neřekl jsem, že to dopadlo špatně. Vůbec ne. Jsme teď dva. To není málo.” Zvedla oči. “Mám tě ráda.” “Já tebe…” “Nic neříkej… Jen bychom někdy mohli do toho baru, s tou odbarvenou blondýnou, co neuměla ani pořádně rozehřát pizzu…” Dlouze se objali. “Brzy uzdrav, lovče.” Ještě jednou ji políbil a odešel. Na dlani jí zůstala neumělá soška. Připomínala medvěda. Stačilo však pár doteků, a když ji malinko stiskla v horkých prstech, objevil se místo medvěda – křeček. |
Více zde: https://kolesovice.webnode.cz/news/tanec-horizontalniho-medved/