10.03.2000 22:30

@CT 1

@LM 5

@RM 65

@PL 54

@TB ——-T—T—–T—–T—–T—–T—–T—–T—–T—–T—–T—–T—–T—–T—–T—–T—–T—–T—–T—–T—–T—–T

@MT 3

@MB 3

@PO 5

@PN 1

@LH 6

 *

Namodrale stříbřitý měsíc mlčky shlížel na ztichlou pláň  a muži se zdálo o ženě. Někde blízko se nakrátko ozvalo  divoké hašteření hyen a zdálky jako v odpověď dolehl vysoký  štěkot šakala. Noc ležela kolem v měkkých stínech a v klidném  oddechování spící smečky. Dnes byl po dlouhé době zase  šťastný den. Vzdychání a supění k prasknutí nacpaných břich  říkalo, že dnešní úlovek byl bohatý. Dokonce i na mláďata  zbylo dost a ta občas žalostně zamňoukala ze spánku, když jim  těžký žaludek přinesl špatné sny. Hlad byl pro dnešek tentam  a vypadalo to, jako by ani nikdy nebyl.

Muž nenacpal své břicho jako lvíčata, přesto měl sny  stejně tíživé a možná i těžší. To ta žena! Měl hlavu těžkou  jejími obrazy, které nešly strávit a které se vracely noc co  noc. Noc co noc už po celé dva roky.

Byla krásná. Nádherná, jak lví hříva dlouhých plavých  vlasů, vlála v chladném větru, kolem její tváře a ona se na  něho dívala těma pronikavýma, jantarovýma očima. Smutnýma  a hlubokýma, když on si ji bral. Tehdy i teď ve snu. Ale teď  se náhle její oči měnily. Už to nebyly její, ale lví oči,  nedržel ji, ale malé plačící lvíče krvácející z velké rány.  Kulky z automatických pušek kolem zvedaly malé obláčky prachu  a všechno se to odehrávalo bez jediného zvuku. Byl najednou  sám v neskutečném tichu. Chtěl křičet, ale z úst mu nevyšla  ani hláska, chtěl utíkat, ale nohy mu zdřevěněly.

Byl to stejný sen jako už nejméně posté a nejděsivější na  něm vždy bylo to ticho. Zpočátku se vždy zdálo krásné,  objímající a uklidňující, ale pak začpělo chladem, zamrazilo,  stisklo srdce a v myšlenkách rozevřelo prázdno. Zahlcovalo  a dusilo a on se z takových snů probouzel zalitý ledovým  potem, se srdcem zběsile tlukoucím.

Probudil se tak i teď. Posadil se a stiskl hlavu  v dlaních. Nějaké zvíře plavalo přes řeku, hlasitě přitom  odfrkovalo a cákalo. Džasa zvedl hlavu, rozhlédl se  a zastavil se pohledem na muži. Byl to statný, dnes už téměř  čtyřletý, sebevědomý lev s mohutnou zlatavou hřívou a velkou  jizvou na levé lopatce. Vůdce Párvské smečky a král Párvské  stepi.

„Wrú, Džasa, wrú.“ Můj, Džasa, můj. Zavolal na něj muž  tiše. Lev se nepohnul, jen se na něj dál díval. Měl  inteligentní, trochu až zasmušilý výraz. Působilo to dráždivě  Jakoby neustále přemýšlel, pozoroval a hodnotil. Skutečně byl  z celé smečky zdaleka nejinteligentnější. Snad proto se také  téměř nikdy nesmál a jeho jméno znamenalo v překladu Smutný.  Muž zavolal ještě jednou.

„Wrú, wrú.“ Znělo to spíš jako předení, pouhý výraz  spokojenosti, než jako volání. Lev se ale přece unaveně zvedl  a těžkými houpavými kroky k němu zamířil, překračujíc spící  lvíčata. Došel až k muži a svalil se mu beze slova u nohou.  Ještě potřásl hřívou, srovnal své těžké břicho a zůstal  ležet.

„Džasa wrú.“ Muž se k němu přisunul blíž až se o něj opřel  zády. Cítil teplé lví tělo a ten dotek ho uklidnil. Obrazy se  rozplynuly mezi mraky, které přišly skrýt měsíc, a noc už  byla úplně tichá. Oba brzy opět usnuli a sny se k nim už  nevrátily.

   *

  *

 *

„Děvka! Ta zatracená děvka!“ Luri udeřil sklenicí do  stolu. Nevnímal, jak se mu střepy zabodávají do dlaně. Byl na  mol opilý.

„Ta mizerná, zatracená děvka!“ Udeřil znovu, dlaň zalitou  krví. Měl hodně přes metrák, a tak s ním Jansh nemohl ani  hnout. Marně se mu snažil otevřít ruku, ve které Luri stále  tiskl střepy, marně se ho snažil zvednout od stolu. Musel  počkat než Sam doběhne pro pár dalších chlapů. Luri mezitím  dál mumlal svoje kletby.

„Ta… ta… nechala nás tady, ta…“ Hlava už mu padala  na stůl. Jansh z něj rychle smetl střepy. Sám se přitom  pořezal.

„Hnít nás tu nechala! Sto chlapů tu nechala, děvka…  každou noc se mi o ní zdá. Vrazil bych ho do ní… miloval  bych se s ní, že… já… já ji… miluju ji, zatraceně já tu  děvku miluju…“ Usnul. Odnesli ho domů a nikdo o tom víc  nepromluvil. Kiamok bylo tiché město. Spíš městečko, ubohá  osada, krčící se kolem jednoho malého reaktoru pod jižním  úbočím Párv Dylgy. Malá a ubohá, ale jediná na celé planetě,  takže se jí její vlastní obyvatelé někdy posmívali a podle  starého Billa jí říkali Kia City. Málokdy se tam sešlo víc  než padesát mužů. Nic je v Kiamoku nedrželo. Žádná žena,  žádné děti. Hedera byla dokonalá planeta, ale ženy na ní  nebyly. Ta poslední odešla právě před dvěma lety.

 * * *

„Manta volá deft, Manta, Manta.“ Hypnotické gravikřivky modelované na obrazovkách zrychlily  svůj běh. Loď se dvěma spojenými kruhy ve znaku, které mohly  být i ležatou osmičkou, se právě dostávala do spádové oblasti  nové brány.

„Lagedok vítá Mantu. Zachytili jsme vás. Deaktivujte  fázory, režim XOR.“ Mohutný vír ústí R-A struktury do Základního prostoru rychle  vtahoval zmrtvělého giganta. Velkoplošné obrazovky zabíraly  zběsilý úprk nekonečného zebřího stáda.

„Lagedok Mantě, kontrola pásem. Volná gama-gama až  gama-epsilon, iota-gama až iota-epsilon, omikron-gama…“  Nikdo však úchvatnou podívanou nevnímal, strnulé postavy ve  vysokých křeslech vypadaly jako spící, dokonce opředené  stříbrnou pavučinou vodičů, které spojovaly jejich mozky  bezprostředně s mozkem lodi. I vnější reproduktory zůstaly  zapnuté zbytečně a hlasy spojení jen násobily ticho  v centrále.

„Manta Lagedoku…“

„Lagedok Mantě…“ Konverzace mezi lodí a bránou nabírala na tempu. Rozběhlo se  odpočítávání poslední fáze výstupu.

„Pět minut.“ Naplno vytížené komunikační kanály ševelící směsí kódů  a hlasů a v nich jakoby jen vzdálené tušení mocných sil, jež  je obklopují…

„Čtyři padesát,“ a svírají…

„Čtyři čtyřicet,“ a drtí…

„Mallongi z normy!“ Úsečné hlášení a stříbrná síť se  zachvěje pod náporem vzrušených dotazů a odpovědí. Mocné síly  jsou náhle blíž…

„Bráno, jste patnáct procent pod!“ a skutečnější…

„Sedmnáct procent pod.“ a hrozivější…

„Devatenáct procent.“ Dlouhé mlčení, jen údaje rychle se zvětšujících odchylek.

„Čtyři dvacetdevět, dvacet procent pod.“

„Bráno zastavte odpočet!“ Odmítavý záchvěv uvnitř sítě: „Patnáct terrawatů za spádovým  horizontem, musíme pokračovat.“

„Čtyři dvacetdva, dvaadvacet procent pod.“

„Bráno…“ Místo odpovědi náhle cizí klidný hlas a příkaz.

„Spusťte fázory, režim AND!“ Síť je na okamžik zmatená.

„Kdo jste, identifikujte se…

 Jsme v režimu XOR, výstup řídí brána…

 Na spuštění vlastního zařízení je pozdě…

 Hrozí porušení synchronizace pásmových fází…“ Hlas ale jen opakuje.

„Zde Nyl Reg, deft. Spusťte fázory, pozdržíme výstup  záložními okruhy.“

„Bráno, zatraceně co tam máte za zmatky? Nemůžeme přijímat  příkazy od…“

„Deft, kapitán Fark. Předávám řízení výstupu Nylu Regovi.“

„Manta, rozumím, zapínám fázory, režim AND.“

„Čtyři nuladva, fázory v náběhu, synchronizujte nový  odpočet…“

 *

  *

 *

Nová brána se v soustavě vzdáleného žlutého slunce (Ross  Lynx AU728-8B, spektrální třídy G2) objevila poté, co při  havárii transferu deftu Danach zkolabovalo celé tamní rameno  R-A prostoru. Nebyla tedy novou branou, ale snad z něčí  pověrčivosti nebyla pojmenována Danach II, jak bylo  u takovýchto kolizních bran obvyklé, nýbrž Lagedok. Byla  příliš jiná. Jiná nejen odlišností od svého minulého vtělení,  nejen tím, že přicházela na svět s obrovskými potížemi  – pohyblivé ohnisko s dosud nepotvrzenou amplitudou rozkmitu,  zrádné nulové body vyvolávající ozvěnové vlny, plovoucí  kotviště – ale jiná mezi branami vůbec. Hluboko ve svých  zákoutích skrývala něco, co si vynucovalo – úctu? Respekt?  Danach byla tuctově obyčejná a poslušná. Její jméno se  zkrátka – nehodilo.

 *

  *

 *

Teprve když vesmírný kolos bezpečně zaujal parkovací dráhu  nad olbřímím tělesem asteroidu nesoucím vesmírnou stanici,  napětí na frekvencích a v hlasech povolilo. Éterem se  rozlehlo veselé pokřikování uvolňující rozbušená srdce. Ani  výstup podporovaný energií Manty neprobíhal bez vzrušení. Loď  nemohla za tak krátký čas poskytnout maximální výkon,  přetížená brána pracovala bez zálohy, která – sama také  přetížená – působila jako zpožďovač hlavního okruhu. Časová  rezerva nebyla větší jak tři sekundy.

„Manta zdraví hrdiny!“ Vykřikl kdosi a hned se k němu  přidali další.

„Jestli jako s bránou umíš i v posteli, nechám se předělat  na holku…“

„Odkážu ti půl svý zahrádky, samej hrášek!“

„Vezmu si tvou tchýni…“ Smích rozpouštěl zbytky  prožitého strachu. Kompjútry dobíhaly kontrolní sekvence,  posádka lodi už přecházela do spojovacího modulu. Šéf výstupu  ho ještě navedl na přistávací dráhu.

„Vítáme vás u nás a čekáme vás u večeře.“

„OK zlato, mně dnes bez kaviáru a dvakrát osladit. Myslím,  že si zatraceně zasloužím.“

„Jestli vezeš něco zatraceně hezkýho, třeba třikrát…  manévruj pomaleji, jsi v narušeném gravipoli.“

„Cítím to, dík… hezký vezu hned dvakrát, každý tak po  padesáti kilech s pěkně dlouhejma nohama. Můžeš si vybrat,  myslím, že si taky zasloužíš.“  „Dík, viděl jsem prospekty. Zamluv mi tu plavovlásku  a přistávej k třetímu přístavišti.“  „Rozumím, plavovláska, třetí post.“ Rampy přístaviště se pomalu rozevíraly. Vzdáleně přitom  připomínaly hladové ústí brány.

   *

  *

 *

V soustavě žlutého slunce (pro svůj krkolomný  a nepraktický název označovaného zkráceně a mnohem poetičtěji  jako Zlatá Růže) se nacházely hned dvě terramorfizované  planety.

Drsná, písčitoskalnatá Xoroka měla do živé planety ještě  hodně daleko. Primitivní umělý ekosystém vytvořený automaty  kolonizačního předvoje teprve rozpouštěl masívní ledové  pokryvy obou pólů, upravoval uhličitanovou atmosféru  a „vyráběl“ živnou půdu pro budoucí vegetaci. Úkolem  specialistů – terramorfizátorů – z Manty (jak bylo obvyklé  jmenovala se skupina podle své mateřské lodi nebo,  chcete-li, naopak) mělo být právě zmonitorování procesu  oživování a navržení nejefektivnějšího způsobu jeho  urychlení.

O druhé planetě – menší a Zlaté Růži bližší Hedeře – se nemluvilo, aspoň ne oficiálně. Nesmělo se o ní mluvit.  Současně s objevením nové brány na ni Spojené Okruhy uvalily  přísnou karanténu a přiřazením statusu A – neomezeně chráněné  planety – ji vzaly pod svůj patronát.

Samozřejmě o to víc se o ní šeptalo. Kdo ale tušil, co je  pravda a co podvrhy vypuštěné jako dezinformace samotnými  Okruhy. Snad jediné mohlo být považováno za jisté – název  hederského projektu. Země IV.

*  *  *

Vesmírná stanice skýtala nečekaný luxus. Slavnostní večeře  ve velké jídelně uspořádaná na počest Manty přetékala ze  stolů hýříc barvami a vůněmi. Tiché smyčce se lehounce  vznášely v přitlumených světlech pod kazetovým stropem.  Naleštění roboti-číšníci nehlučně proplouvali mezi lidmi po  plyšových kobercích.

Rozměry celého komplexu R-A brány byly ohromující. Ve  skutečnosti tvořil další, v pořadí druhou, oběžnici Zlaté  Růže i s vlastním měsícem. Pod označením deft figuroval  jednak gigantický transfer – samotná soustava energetických  zařízení lokalizovaná skrytou hmotností brány – a jednak  řídící stanoviště umístěné na „ochočeném“ asteroidu – deft  v užším slova smyslu – obíhající kolem této oběžnice jako  její měsíc.

Kapitán deftu se jmenoval Fark En. Měl široká ramena,  silné ruce a poctivých sedmdesát let. Denně trávil několik  hodin na polygonu – jakémsi univerzálním tělocvičném  trenažeru – a jen vějířky jemných vrásek rozbíhajících se mu  při úsměvu kolem očí, prozrazovaly něco málo o jeho věku.  Když vešel do sálu, vypadal spíše zachmuřeně, přesto ne  mladší. Vyšvihl se na umělý vodopád vestavěný v čelní stěně  jídelny. Postavil se na nejvyšší kámen v jezírku a pozvedl  skleničku, kterou právě vzal z podnosu trojnohého robota.  Duhové prýmky Vesmírné Flotily se zaleskly, sál ztichnul.  Všichni se obrátili k němu a v očích nově příchozích bylo  možné číst nevyslovenou otázku.

„Ještě jednou vás tu všichni vítáme…“ Na okamžik  zaváhal, ale pak jako by ho všechny ty pohledy utvrdily  v nějaké rozhodnutí, usmál se a pokračoval.

„Je mi líto toho, co se dnes stalo a jsem rád, že to  dopadlo dobře…“ Další odmlka byla už jen dramatickou  pauzou.

„Když jsme teď všichni na jedné lodi, chtěl bych, aby mezi  námi bylo ve všem jasno. Existují tu totiž různé, abych tak  řekl, tlaky, které by nejraději místo neposlušné brány viděly  pěkně učesaného Budulínka. Lagedok se tak v poslední době  skutečně choval, a já proto zřejmě příliš málo oněm tlakům  odporoval a sám jsem příliš naléhal na svůj tým. Musím se  přiznat, byl jsem varován, že by brána nemusela jednostranný  výstup v režimu XOR vydržet. Tímto se veřejně kaji a zároveň  se omlouvám Nylu Regovi.“ Pokynul hlavou ke stolu techniků.  Postavil se vysoký muž s vážnýma očima, v tmavomodré haleně  se stříbrně vyšitým téčkem. Mezi hosty to zašumělo údivem.

„Technik?“ Muž jen lehkou úklonou naznačil kapitánovi poděkování a zase  se posadil.

„Vezměte to i jako poučení a upozornění, že práce tady  nebude lehká. Prozatím si na ni alespoň připijme…“

*  *  *

„…mohl byste mi něco doporučit?“ Věčeře skončila, hloučky postávaly se skleničkami v rukou  kolem fontánek, sál se rozšuměl hovorem, světla ještě více  potemněla.

„Nevím, co byste ráda…“ Černovláska z Manty v rafinovaných červenočerných šatech byla  rozpačitá, hlas se jí chvěl a zrazoval ji v půli slov. Její  kolegové ji jen jako náhodou nechali s oním vysokým technikem  samotnou. On však vypadal ustaraně a nepřítomně.

„Snad nějaký fizz – Silver s vodkou, Velvet se skutečným  bílkem ze skutečného vejce, nebo Orion s brandy…“ Odpovídal  úsečně a ona znejistěla ještě víc. Už poněkolikáté si  odhrnula z očí pramen černých vlasů. Znovu se jí svezl do  tváře.

„Nebo něco silnějšího?“ Byla hezká. To nápadné, snad  opravdu nesmělé gesto, kterým vracela vlasy za malé ouško  zpoloviny skryté oblou, ohnivě rudou náušnicí. Ten jemný  mírně protáhlý obličej s velkýma nádhernýma, jakoby  zklamanýma očima. Viděl v nich, jak je nesvá, opravdu nesvá  a napadlo ho, že by jistě nevolila tak výrazné linky a dlouhé  řasy, kdyby věděla, kolik je v těch očích vidět strachu.

„Třeba Modrý ďábel nebo Dlouhý sen?“ Přišlo mu to dojemné,  ale nebyl schopen zareagovat. Kapitánova omluva ho překvapila  a i on se cítil nesvůj – jako hrdina. Navíc si dobře všiml  špatně skrývaných nepřátelských pohledů od stolu R-A týmu.  Doléhala na něj únava.

„Ano, Dlouhý sen…“ Odběhl pohledem do sálu. Lesklí  roboti se proplétali mezi lidmi s podnosy plnými skleniček  a lahůdek, kapitán se dvěma důstojníky se bavil s muži  z Manty a kousek od nich se o hranu jezírka opírala ta druhá  dívka z lodi. Černovláska zachytila jeho pohled.

„Sen, moje přítelkyně. Nechcete se s ní seznámit?“ Byl překvapen. Doslova to vyhrkla a teď na něm visela svýma  velkýma očima. Přikývl.

„Pojďte, představím vás.“ Zavěsila se do něj a on  zaregistroval v jejím hlase uvolnění. Dokonce sama  pokračovala:

„Celým jménem Sentril Mea Na Clara, krátce Sen. Pět let na  Marsu, speciální výcvik. Ledoux, Gamagen, Parsek. U Manty  sedm let, od práce na Yasep. Jako já.“ Překvapeně na ni  pohlédl a ona se poprvé usmála. Opravdu byla hezká.

„Yasep je nádherná planeta.“ Řekla a znělo to bez  stažených a uškrcených koncovek snad o celou čtvrt oktávu  níž. Usmál se na ni také. Sklonila hlavu jako malá holčička  a pramen vlasů jí znovu vklouzl do čela.

Dívka u vodopádu si jich všimla, ale jen je sledovala  pohledem a čekala až se proderou k ní. Měl dost času si ji  přitom prohlédnout a zjistit, že je přinejmenším stejně  krásná jako jeho společnice. Na sobě měla jednoduchý černý  plastik střižený, vlastně stříknutý, jako letní šaty, nahoře  přiléhavé s hlubokým výstřihem, dole přecházející v dlouhou  volnou sukni dělenou na široké pásy. Žádné šperky, jen mírně  zvýrazněné oči. K tomu bosá, usmívající se s hlavou maličko  ke straně.

„Á, náš hrdina. Odkdypak vesmíru velí technici?“ Zvláštně  skořicově zbarvený hlas, zastřený a v koncovkách nečekaně  hluboce znělý.

„Omlouvám se slečno, přišlo mi, že jste raději vcelku.“  Samotného ho zaskočilo, že nemusel nad odpovědí přemýšlet.  V očích jí zahlédl ohníčky smíchu.

„Paní. Jinak ale Sen.“ Podala mu ruku.

„Reg. Pan. Jinak ale Nyl.“ Krátký pevný stisk, smějící se  oči.

„Těší mě, pane.“

„Mě víc, krásná paní.“ Koutky úst jí zacukal smích. Skryla  jej za širokou sklenicí s krvavě rudým nápojem.

„To je zvláštní, vždyť jste neřekl nic tak vtipného.“  Řekla rychle a zadívala se na něj jako vážně. Oči se jí však  nepřestávaly smát.

„Nemusel jsem to říct, hlavně, když jste to slyšela.“

„Možná jste na technika až moc vtipný.“

„Nemáte ráda techniky?“

„Ne, jednoho jsem si vzala.“ Jakoby o tom nechtěla víc  mluvit, obrátila se hned k černovlásce.

„Arkit, nebuď tak smutná. Pan hrdina nás rozesměje obě.“  Dívka zavrtěla hlavou.

„Jsem jen unavená. Asi ten dnešní… půjdu spát.“ Rozhodla  se náhle.

„Ale Arkit…“ Sen se zamračila. Hlavu přitom naklonila na  druhou stranu.

„Ne, opravdu jsem unavená.“ Arkit políbila plavovlásku na  tvář, položila porcelánovou misku od salátu na okraj nádrže  a zamířila k východu.

„Asi jsem na ni byl zlý.“ Díval se za ní Nyl. Zezadu se  ukázala její dokonalá, štíhlá postava, kterou zepředu poněkud  mátla složitá kreace sametu a kůže.

„Nebojte se, vyspí se z toho… líbí se vám?“ Plavovláska  postavila misku projíždějícímu robotovi na skleněný podnos.

„Když vy jste ta paní…“

„Ale no tak! Jedna odejde a už svádíte druhou. To jsou  všichni technici takoví?!“ Nebyla to otázka, s elegantní  samozřejmostí se do něj zavěsila a nechala se odvést k baru  v zadní části sálu. Lesklý barman – také robot – před ně  stavěl objednaný nápoj, ještě než se na příliš vysokých  světélkujících stoličkách posadili.

„Zlaté svítání na zlaté časy.“ Přiťukli si zlatavým  mihotáním ve štíhlých vysokých flétnách ozdobených kolečky  pomeranče jako malými sluníčky. Sen si podepřela hlavu  hřbetem dlaně.

„Vyprávějte mi raději místo komplimentů něco o sobě.“  Náramek komsystu na Nylově zápěstí zapípal, do vzduchu  vyskočil obrazec kódu.

„Je mi líto, volají mě na můstek.“

„Chcete mě přesvědčit, že nejste technik?“

„Raději bych si to odpustil.“ Když stál na zemi, byl jí  ani ne po ramena. „Krásně voníte… Vyřiďte prosím Arkit, že  nejsem tak zlý, jak to možná dnes vypadalo. Brzy  nashledanou.“

„Nyle?“ Zastavila ho ještě na odchodu.

„Ano?“

„Když nejste jen technik, určitě víte něco víc i o té  zdejší druhé krasavici.“

„Myslíte o Hedeře?“ Přikývla s pohárem přitisknutým ke rtům.

„Jak bych mohl? Karanténa, status A…“ Přitiskla si skleničku ke tváři a krátce se zasmála.

„Manta je nejlepší z nejlepších. Tu práci, kterou máme  dělat na Xoroce by zvládla cvičená opice od domácího  terminálu…“ Dlouze se na ni podíval.

„Buďte opatrná… A někdy se zastavte.“

   *  *  *

Lagedok se zlobil. Celý následující týden se mstil za ten  barbarsky násilný výstup a nepustil R-A tým z můstku. Ráno  třetího dne nakonec ozvěnové vlny utrhly bránu z kotvení  a následujících osmačtyřicet hodin všechno napovídalo tomu,  že brána zmizí. Nezmizela.

„Možná si chtěla jen tak hrát.“

„Nebo nás tu nechat?“ Po týdnu, kdy na opravdový spánek nezbývalo mnoho času  a nahrazovaly ho farmaka a chvilky umělého rychlospánku,  prospal Nyl celé další dva dny. Do tělocvičny přišel ještě se  zavřenýma očima a probouzel se právě pod studenou sprchou,  když přišla Sen. Nevšiml si jí hned. Stála opřená ve dveřích,  které nezavřel, a dívala se na něho. Točila si přitom z vlasů  prstýnky.

„Blahopřeji k dalšímu vítězství.“

„Sen?“ Neotevřel oči. „Myslel jsem, že Arkit. Zmínila se,  že přijde… a tamto nestojí za řeč. Kdyby nás tu chtěla  nechat, udělala by to už dávno… Vyřídila jste Arkit to…?“

„Promiňte, zapomněla jsem. Ale ona se na vás nezlobí.  Myslím, že jste jí… že jste jí sympatický…“ Sprcha  ztichla. Podala mu ručník.

„Chodila jsem se na vás dívat, na můstek, víte o tom?“  Zavrtěl hlavou a přistoupil blíž.

„Opravdu jste paní?“ Stál na krok od ní, díval se jí do  očí. Ustoupila, pak se otočila ke své skříňce a začala z ní  vytahovat věci a pokládala je na lavici.

„Poslyšte, Nyle…“ Metalýzově modré pláty chráničů…

„Možná se přitahujeme…“ Přilbu…

„…ale…“ Rukavice…

„Nechte mě prosím!“ Laserový simulátor střelby. Dvířka  skříňky kovově cvakly, když se o ni opřela. Natáhl k ní ruku,  ale zastavil se v půli pohybu.

„Není to kvůli Arkit, že ne?“ Jen zavrtěla hlavou. Až teď  mu přišla jeho nahota nepříhodná, začal hledat své oblečení.  Podala mu dres, schovaný pod jejími věcmi. Rychle ho oblékl.  Stála pořád s hlavou skloněnou, tisknouc k sobě černě lesklý  lasergun. Přistoupil k ní. Nepohnula se.

„Sen, víš, že po mě chceš něco, co nemůžu udělat.“ Jen víc  přitiskla tu černou věc k sobě.

„Prosím!“ Zašeptala. „Prosím!“ Za nimi se syknutím otevřely dveře. Arkit v nich chvíli  zůstala stát, pak se usmála.

„Promiňte.“ A než stačil Nyl něco říct, otočila se a dveře  se za ní zavřely.

„To je hloupé, já… vysvětlím jí to.“ Znělo to jako  omluva.

„Nic jí neříkej, Sen.“ Přehodil si přes rameno mokrý  ručník a vykročil směrem k bazénu.

„Ta věc s utajením…“ otočil se ještě. „Nebude trvat  dlouho. Chtěl jsem ti něco ukázat. Byla bys první. Ostatně  – platí to stále, vezmi s sebou Arkit a přijďte. Pořebujete  rozveselit. Obě.“

   *  *  *

Problémy s bránou pokračovaly, všichni však pevně věřili,  že už jde o pouhou rutinu. Hlavně Manta, která s přípravami  na Xoroku nijak nespěchala. Všichni byli přesvědčeni, že  přiletěli na Hederu a že jen nové problémy s bránou někomu  nahoře brání, aby jim vyjevil jejich pravé poslání u Zlaté  Růže. Nepříliš tajně se mnozí zabývali sběrem všech  dostupných informací o Hedeře.

„Spousta lidí tu má spoustu zájmů, a kdo má zájem, má  i obavy, a kdo se bojí, dělá tajnosti.“ Odbýval dotazy  kapitán Fark. On i všechen personál deftu byli pod přísahou,  i když ani oni neměli mít o Hederském projektu žádné  informace. Jenže taková planeta není smítko…

„Nechtěla jsem ti volat, Nyle.“ Volala mu už poněkolikáté,  dokud ho nezastihla v jeho bytě. Nechtěla ani nechat vzkaz,  ani s ním mluvit přes komsyst. Bylo pozdě večer. Obraz  nechala vypnutý, z hlasu bylo znát rozrušení.

„Nemysli si, že jsem změnila názor… Volám kvůli tomu,  cos mi slíbil.“

„Pořád to platí, Sen. Klidně přijď…“

„Nyle…“

„Ne Sen, nic za to nechci, klidně přijď.“ Zavěsil.  Zazvonila za pár minut. Nabídl jí drink, odmítla. Posadil ji  do vodního křesla a přinesl kódový ovladač telestěny. Všiml  si, že si rukou přidržuje šaty u krku. Byl to jednoduchý  těsně přiléhavý plastik se zipem klikatícím se vpředu odshora  až dolů.

„Já… spěchala jsem.“ Už tak nervózní znervózněla pod  jeho pohledem ještě víc a přitiskla si šaty i druhou rukou.

 „Zasekl se mi zip, nešel ani tam ani zpátky.“ Beze slova  se posadil k ní – křeslo se zhouplo a skoro mu ji posadilo do  klína – a odsunul jí ruce. Nebránila se, pod šaty nic neměla.  Vzal do prstů malé zlaté očko, bylo pootevřené, a uvolnil zip  jedním trhnutím. Cítil, jak se třese. Kůži měla snědou,  horkou, ňadra malá, oblá. Stiskem očko zavřel – voněla opojně  a ta vůně byla podbarvená skořicí – a pomalu ho vytáhl až  k jejímu krku. Vstal.

„Děkuji.“ Bylo to spíš vydechnutí. Podal jí sklenici,  kterou předtím přece jen nalil a nechal ležet na okraji  fontánky. Pak na ovladači navolil dlouhý kód a pustil  telestěnu.

„Projekt Země IV,“ Stěna se rozzářila a propadla se do  hloubky. Sen přestala dýchat.

 „Veden přímo pod správou Spojených Okruhů, priorita A1.  Investoři pouze dva – Spojené Okruhy a konsorcium vedené  hypermiliardářem A.G.B. Amunokim. To vlastní kupodivu většinu  akcií, avšak většina této většiny je akciemi Lagedoku, nikoli  samotné Hedery. Vypadá to na nějakou kličku, kterou se  Amunokimu podařilo dostat někam, kam by se jinak jako  soukromá osoba vůbec nedostal – na Hederu. Na tuhle Hederu:“  Obraz střihem přeskočil jinam, do pokoje vpadlo ještě více  jasu. Sen jakoby ochrnula. Jen rty bezhlesu šeptaly stále  dokola: „Tak je to pravda! Je to pravda!“ Srdce se jí  rozbušilo. „Je to pravda!!!“ Nyl zatím pokračoval.

„To jsou ony zájmy, o nichž mluví Fark. Představ si toto  pustit někomu na Zemi. Proto tolik tajnosti. Jenže planeta  není smítko, tu jen tak neschováš. Zvlášť ne před těmi, kteří  ji mají přímo pod nosem. Podařilo se nám navázat spojení  s částí první kolony, která na mrtvou planetu Hederu přivezla  pozemský život. Některé automaty byly, přes všechny propočty  a předpoklady, ještě funkční. To, na co se díváš, jsou záběry  z jednoho z nich. Dohromady máme jen asi třiadvacet hodin  záznamu, z toho osmnáct dole pršelo. Ví o tom jen pár lidí,  schránka je soft i hard kódovaná.“

Je to pravda! Nevnímala Nylův další výklad, nevnímala  silný drink, jenž do sebe naráz automaticky obrátila,  nevnímala nic. Jenom obraz telestěny, jenom tu obrovskou  plochu zářící v přítmí pokoje oslňujícím jasem.

„Proboha, je to pravda…“ Vydechla a schoulila se do  křesla. Nemohla dál ten pohled snést.

„Sen?“ Nyl přiklekl ke křeslu a vzal jí z ruky prázdnou  sklenku.

„Ještě drink?“ Nedořekl. Nečekaně se přes něj vymrštila.

„Sen!“ Nevnímala ho, bušila vší silou do otevíracího  štítku dveří, dokud se neotevřely. Utekla.

„Sen?“ Pomalu se zvedl, uklidil střepy z koberce, ovázal si  pořezanou ruku a šel spát. Když vypínal telestěnu, právě po  ní přebíhalo stádo slonů provázené křikem hejna klubáků.

   *  *  *

Je to pravda! Sen utíkala chodbami, aniž věděla kam. Ne,  věděla to – utíkala tam! Tam za oslňujícím světlem  rovníkového slunce, za pláněmi vlnících se trav. Utíkala  a její kroky duněly montážními hangáry. Za chutí dozrávajích  pomerančů, která stahuje tváře, za vůní rozpálené savany, za  vzduchem vlnícím se v nesnesitelném žáru. Bušila do těch  těžkých, chladných a mrtvých stěn, oddělujících ji od prachu  země, jenž rozdírá nohy pod řemínky sandálů, od ostnů,  sajících krev za krásu každého utrženého květu…

Je to pravda, věděla. Planeta není smítko a zvlášt, když  ji máte pod nosem. Vlastně ani nedalo moc práce dát si  dohromady všechno, co se mohla dozvědět. Nedalo to moc práce,  ale výsledek byl příliš neuvěřitelný. Potřebovala by velký  počítač, aby si ho ověřila. Jestli to však byla pravda, Nyl  to musel vědět. Musela za ním. Musela to vidět. A teď ví, teď  to ví! Hedera není projekt, Hedera je skutečná Země!

Seděla na hromadě káblů stočených u přistávací nohy malého  operačního modulu a měla chuť na cigaretu. Místo ní hryzala  růžek svých šatů. Do druhého růžku otírala slzy. V hangáru  byl řídký vzduch, chlad a tma. Tiskla kolena k tělu a dalšími  a dalšími slzami tryskalo na povrch to dlouho skryté, to  dlouho skrývané. Nejdříve jako náhlý nápor obrazů a pocitů  a teprve dlouho potom…

Sen, celým jménem Sentril Mea Na Clara se narodila na  Zemi. Na té skutečné Zemi a to ještě v době, kdy na některých  místech bylo možné rozeznat, že jde opravdu o onu planetu  číslo jedna. Narodila se právě na jednom z těchto míst  – v Africké rezervaci Amboseli, kde byl její otec správcem.  Dětství, jaké prožila, jí mohlo závidět všech deset miliard  lidí. Když jí však bylo čtrnáct, otce zastřelili pytláci. Sen  s matkou se samy ocitly ve světě, který nechápaly. Nedlouho  potom byla rezervace – v té době již poslední na Zemi  – zrušena a průmyslově využita. To byl skutečný konec – Sen  měla pocit, že s ní zemřela i ona. Matka brzy nato onemocněla  a skončila v sanatoriu pro nervově choré. Sen poznávala jen  někdy a to se ještě rozplakala a mělo to špatný vliv na její  stav. Sen zůstala v tom nenáviděném cizím světě sama. Jistě,  mnoho lidí se jí snažilo pomoct, ale všichni od ní nakonec  prchali. Jakoby si tváří v tvář jejímu osudu uvědomovali, že  nedokáží pomoct sami sobě. Všichni se topili v neznámém,  chladném světě. Sen skončila na internátní škole. Bylo jí to  jedno. Cítila se mrtvá. Cokoli by jí to chtělo vyvrátit, před  tím utíkala. Propadla virtuální realitě, ukázalo se její  nadání. Přišly nejrůznější nabídky stipendií. Bylo jí to  jedno. Rozhodla se podvědomě – utéct! Xenoinstitut na Měsíci.  I tam byla nejlepší. Odborníci na terramorfing tehdy byli  nanejvýš žádaní. Další útěk. Pět let na Marsu, speciální  výcvik. Potom Ledoux, Gamagen, Parsek – terramorfizační  skupiny – a nakonec nejlepší z nich. Manta. Dvacet let  neviděla Zemi, dvacet let nemyslela na tátu, na mámu, na  rezervaci. A dvacet let je nosila v sobě, aby je znovu  potkala zde, v tom rádoby utajeném koutu vesmíru.

*  *  *

Ráno nestálo za moc, divoké sny plné slonů, probuzení od  kapitána a v tělocvičně Arkit – s Janshem, jedním z mála  v R-A týmu, kteří Nylovi fandili. Dováděli v bazénu, jako  děti. Až Nylovi přišlo dojemné, vidět její bázlivé oči plné  smíchu. Když ho uviděla, zarazila se. On jim však oběma  vesele zamával přes sklo a pro dnešek bazén vynechal.  Nerozcvičený a nesoustřeďený pak na polygonu dostal výprask  hned od té od nejlehčí cvičné mašiny. Musel si přiznat, že ho  Arkit vyvedla z míry, přestože to čekal. Nebo právě proto.  Ale ne tak brzy. Hádal se tedy o tom se svou ješitností,  avšak sotva vešel na můstek, na všechnu rozmrzelost zapomněl.  V jeho křesle seděla Sen a kapitán jí na hlavní obrazovce  ukazoval záznamy z posledního bouření Lagedoku.

„…o rozsahu dvanácti až dvaadvaceti stupňů, z čehož na  bázi Ehmanovy hierarchické soustavy stabilizačních rovnic  odvozujeme optimály fázovacích procedur. Ty pak…“

„…stabilně optimalizujeme dle Jansenové hierarchie fází,  abychom byli schopni odvodit, proč nám to nefunguje…“  Teprve teď se Sen otočila s křeslem k němu. Chtěl ještě něco  dodat na Farkovu adresu, ale zůstal beze slova hledět na ni.  Připadla mu celá – rozzářená. Hleděla na něj úplně jiná žena  než včera. Zářivý úsměv – hlavu opět nepatrně na stranu  – zářivé oči, vlasy stažené čelenkou z čela, hluboký výstřih.  Uvědomil si, že jsou to tytéž šaty, které na sobě měla  posledně, ale upravené odvážným zásahem, který odhalil štíhlý  krk, ramena i malé mateřské znaménko kousek vlevo asi pět  centimetrů pod klíční jamkou.

„Kapitán říká, že ti nahoře se zalekli Lagedokova vyvádění  a změní názor teprve až jim zaručíte stabilitu brány.“ Podala  mu ruku, ale hřbetem nahoru. Dotkl se jí rty a byla to  zároveň úklona.

„Ano, vzácná paní. Ovšem se stabilitou je to jako s ženou  – stabilita se nezaručuje, ale těžce se hledá, hůře získává  a nejtěžší je ji udržet.“

„Takže zůstaneme u Xoroky?“

„Pokud jsem dobře zaslechl, snažil se vám kapitán  vysvětlit, proč nemůžeme zaručit, co se po nás chce.  S bránami je to vůbec jako s lidmi. Chování naprosté většiny  se vejde do jistého statistického průměru, a tak, i když je  každá brána osobnost, pro úředníky představují všechny  nakonec jen formulář. Některé jsou však příliš svéhlavé,  příliš své a do formulářů se jim nechce. Neplní normy. Není  to jejich chyba, je třeba přesvědčit úředníky, aby vystavili  nový formulář.“

„To zní jednoduše. Je to tak, kapitáne?“

„Částečně. Existuje mnoho bran, které se nevešly do  formulářů a které byly zablokovány nebo úmyslně zničeny. Je  to otázka bezpečnosti.“ Nyl odmítavě zavrtěl hlavou.

„Je to otázka pohodlnosti. I ta nejhorší brána, je brána  a je jen záležitostí investic, jestli bude nebo nebude  bezpečná.“

„A investice do Lagedoku jsou dostačující?“ Sen se  natáčela v křesle sem a tam, dlouhé štíhlé bosé nohy jednu  přes druhou..

„Byly by, kdyby Okruhy byly ochotny akceptovat občasné  výstřelky, které jsou energeticky značně náročné.“

„A nejsou? Pokud jsem pochopila dobře, mají Okruhy na  Lagedoku značný zájem. Proč by tedy neinvestovaly?“

„Je to začarovaný kruh – dokud nebudou mít „jistotu“,  nebudou investovat…“

„…a dokud nebudou investovat…“

„Správně. Jsem si jistý výsledkem, ale jak dlouho bude to  přetahování trvat, nevím. Na jedné straně na nás tlačí ti,  kteří vyslali vás. Na druhé staně ti, kteří považují Lagedok  za pouhou rázovou bránu.“

„Rázovou bránu? Co by to znamenalo?“

„Bohužel hodně,“ vložil se znovu do hovoru Fark. „Rázová  brána je fluktuace R-A struktury dočasně otevřená působením  R-A rázové vlny. Taková fluktuace se chová jako brána, ale  brzy se vrátí do původního stavu.“

„Ovšem ale,“ Pokračoval Nyl. „Každá brána je přece původní  fluktuace, jež se zhroutila do sebe a otevřela se do  základního prostoru. Rozdíl je ve velikosti, přičemž však  existují nezhroucené fluktuace větší něž některé brány  a naopak.“

„Takže i kdyby měli pravdu, nic se nemění…“

„Mění. Stačí připomenout Tasur a Fotsu. Obě rázové brány,  dohromady třistaosmdesát obětí o materiálních škodách  nemluvě. Připusťte tu možnost a do hodiny bude brána  vyklizená.“

„Kdo to může připustit?“ Nyl se podíval na Farka, Fark na Nyla, a potom Fark řekl.

„Nikdo to nepřipustí.“ Sen se otočila k obrazovce, ale Nyl z profilu zahlédl, jak na  okamžik zavřela oči. Chtěl jí něco říct, chtěl se jí  dotknout, jen však položil ruku na křeslo vedle jejího  ramene.

*  *  *

„Nevím, čím to je. Dotýkáš se tak… jinak, krásně. Líbáš  jinak… nevím, jak to říct. Technici jsou… dotýkají se…  hranatě, přísně. Člověk je pro ně funkce, která modifikuje  vstupní signály na výstupní, jinak nic.“

„Muselo to hodně bolet, když tolik soudíš.“ Obrovská vodní postel se s nimi houpala na žlutavě špinavých  vodách široké hederské řeky vinoucí se líně na telestěně.  Tiskla se k němu zády, její vlasy ho šimraly na krku, na  tváři. Ještě se nemilovali. Pod hebkým plastikem jejích šatů,  cítil tělo dýchající horkostí.

„Nechci soudit. Chci abys věděl, že… že jsem si o tobě  myslela totéž. Omlouvám se.“ Znovu se jí vybavilo, jak ji  provázel po můstku, jeho hlas i obrazy, kterými se jí snažil  přiblížit věci příliš složité. Tolik v ní vzbuzovaly dojem,  že nemluví o bráně, ale o nějaké živé bytosti…

„Jsi jiný…“ O velmi blízké živé bytosti.

„Hodně jiný. Přesto… nic to nemění na tom, že jsem  dvakrát rozvedená. Myslím, že nedokážu s nikým žít. I to  chci, abys věděl.“ Sál tu její horkost a ona měla hořkou příchuť. Slabounce,  vzdáleně, ostře trpkou příchuť. Chvění, chuť závratě, bolesti  a touhy ukrytou v závoji její vůně, tetelícím se jako  rozpálený vzduch savany na telestěně.

„Dvakrát ještě není nikdy.“ Líbal ji na nahá ramena, na  štíhlý krk, na drobnou stříbrnou perličku náušnice. Prázdný  chromovaný tácek jí přitom opřel do výstřihu. Savanou běželo  nepřehledné stádo zeber, připomnělo mu to bránu.

„Studíš a stejně tě nemiluju.“ Řekla a on zaslechl v jejím  hlase pláč, ten závratně, krásně, hluboce trpký pláč.  Z napětí jejího těla vycítil touhu, tu bolestně palčivou,  absolutní touhu. Když ji však chtěl otočit k sobě, uviděl, že  její oči, doširoka rozevřené a lesknoucí se podtóny slz, se  utápí v obraze telestěny. Sáhl po ovladači.

„Ne! Prosím!“ Trhla sebou, až se lekl. Třásla se jí brada.  Položil jí ruku na rameno. Bezradně pohlédla na stěnu a zase  na něj.

„Chceš se milovat se mnou nebo s těmi obrázky?“ Vybuchla pláčem. Schoulila se mu do náruče, vzlyky jí celou  trhavě otřásaly.

„Nevím, já nevím, nevím…“ Utěšoval ji, hladil a mísil přitom svoji krev ze znovu  otevřené rány s jejími slzami.

„No tak, maličká, lásko moje!“ Slíbával tu hořkosladkou  chuť, to niterné chvění.

„Jsem u tebe, u tebe!“ Křečovitě se k němu tiskla,  nekontrolovanou silou ho drtila v obětí. Pak ho začala divoce  líbat.

„Ano, buď se mnou, buď se mnou…“ Ve světle blesků  z tělestěny škrtnul rozepínaný zip.

„Ach ne, zase se zasekl…“ V šumění deště zapraštěl  trhaný plastik.

„Pořád se mnou…“ Pak někdo déšť vypnul.

„Pořád…“

 *  *  *

Probudil je kapitán. Signál spojení se ještě neopakoval  ani podruhé a Nyl na přístroj automaticky zabručel: „Ano.“  Počítač ihned videofon napojil na telestěnu.

„Ó pardon. Přeji dobrý den.“ Omlouval se z obrazovky Fark  a obřadně se přitom ukláněl. Sen si jen ospale přitáhla  přikrývku k tělu a zabořila hlavu hlouběji do polštářů.

„Promiňte mi to probuzení, ale měl bych Nyla rád co  nejdřív na můstku.“

„Blbý rána… Jako bych už tam byl, kapitáne.“ Teprve teď  se střapatá hlava vynořila zpod pokrývky. „Promiň Sen, zvyky  vlka samotáře.“ Povelem stěnu přepnul, promnul si oči,  vyskočil a zmizel v koupelně. Sen nechala oči zavřené  a v kolébání polospánku se dlouze protahovala. Pod ranní  strnulostí únavy vyplavené spánkem a ještě ležící na těle  cítila obrovskou sílu. Včerejší pláč byl daleko. Byla plná  doteků. Napadlo ji, že by se jistě po ránu milovali, kdyby  kapitán Nyla nevolal. Vůbec ji to ale nerozladilo, byla plná  něčeho, co v ní jeho doteky odkryly. Cítila se nádherně.  V koupelně zašuměla voda.

„Na vlka samotáře máš podezřele velkou postel a na  technika jsi nějak moc žádaný.“ Pracně se posadila a se stále  zavřenýma očima zůstala opřená zády o polstrovanou stěnu.

„Jestli je to otázka, pak na první část bych odpověděl, že  jsem nikdy neměl v úmyslu ve stavu vlka samotáře setrvat  a jako technik jsem zvyklý, co se parametrů týče, myslet  vždycky na maximální zatížení.“ Šplouchání vody utichlo, bouchly dveře skříňky. Na telestěně  naskočil obraz brány. Velkolepá, ale všední podívaná.

„A druhá část otázky?“

„SIT a příšerná drzost. Zatím se tu měj jako doma.“  V rychlosti ji políbil na tvář, pak už sykly hydraulické  dveře. Sen dlouho zůstala v jeho velké posteli a poslouchala  šumění skleněné fontány. Pod polštářem nahmátla dálkový  ovladač. Chvíli ho obracela v ruce než vyťukala kód. Dívala  se pozorně, klidně, očima odborníka. Jen v koutcích úst se jí  usadil sotva znatelný smích provázející zvuk toho jména.  Hedera. Hedera.

 * * *

SIT – syndrom intuitivního myšlení, jak stálo ve veřejné  inforsíti, na kterou se Sen napojila už od sebe. Několik  nejistých definic, vyumělkovaných hypotéz a potom spousta  odkazů na skutečné události. Sen si jich dala několik  vyhledat.

 Šestiletý Neik přejel půl planety s těžkotonážním  planetárním transportérem, zprovoznil tři roky odstavenou loď  a po půl roce hybernace přistál přesně podle pokynů z můstku  u nejbližší brány. Osmiletý Yorn po havárii svých rodičů  pokračoval rok a čtvrt v jejich původní práci, a když  zásobovací loď hlásila potíže, doletěl jí naproti a prakticky  ji zachránil. A další takové. Příběhy jako z bulvárního  plátku. Všechno děti techniků. A ještě jeden stejně  neuvěřitelný:

Dvanáctiletý Nylrem Reg bez jakékoli pomoci překotvil za  pět hodin utrženou bránu Scan Shan u Lacaille 87. Podrobnosti  chyběly, místo toho záznam pokračoval Nylovým hlasem, zřejmě  nějakým pozdějším rozhovorem:

„Jsem technik se specializací na R-A zařízení, stejně jako  moji rodiče. Setkávám se s branami odmalička. Všechny ty  nepochopitelné složitosti, nekonečné rovnice, fluktuace,  anomálie, všechno to mám v hlavě, protože to odmalička vídám,  odmalička na to sahám, žiju s tím, spím s tím, vstávám, jím,  všechno. Brány pro mě nejsou matematickým či technickým  problémem, vnímám je jako živé tvory. Někdy mám takový dojem,  že mám místo mozku R-A strukturu, že jsem jako ony, že si  s nimi povídám… Nikdy jsem se neučil rovnice optimálního  vlnového kotviště, ale ve dvanácti jsem sám překotvil  rozfázovanou Scan Shan, jen proto, že jsem nechtěl vzbudit  rodiče. V patnácti jsem byl u zabíhání Amitanu a ve  třiatřiceti u jeho kolapsu. V pětatřiceti u kolapsu Sitagu.  Ten jsme týden drželi na ručním ovládání, když automatika  hlásila totální konec… My smrtelníci tomu říkáme intuice,  psychologové syndrom. Zní to odborněji a není z toho tak  poznat, že si neví rady. Intuice totiž pracuje sama,  nezávisle na odbornících a toho se právě odborníci bojí.“ Cizí hlas mu položil otázku:

„Proč ale po tom všem zůstáváte technikem?“

„Chtěl jsem být technikem. To hlavně, a potom – nikdy jsem  nestudoval R-A matematiku. Nešla mi. Začíná příliš od základů  a ty já mám někde hluboko v mozku, kam nemůžu. Pracuje to  samo, vypadávají jen výsledky a odborníci, pokud nevidí  obrazovky plné meziúdajů, se jim zdráhají věřit…“

Sen se odklepla ze sítě. Znovu se jí vybavil Nyl na  můstku, jeho hlas plný zaujetí a její dojem z něj. Dojem, že  mluví o živé bytosti, velmi blízké živé bytosti. A k tomu  myšlenka tolik podobná přání: Jsi jiný, hodně jiný…

 *

   * *

Byla to pravda. To s Hederou. Nyl Sen zavolal přímo  z Farkovy kanceláře. Oficiálnímu oznámení však předcházela  přísaha Manty. V hlášeních jejím cílem nadále zůstávala  Xoroka. Práce na projektu Země IV. měly probíhat za  nejpřísnějších opatření.

Deft ztichnul. Část Manty se vrátila na mateřskou loď,  část využila zařízení deftu a přeměnila v pracovny pohodlné  prostory stanice. Přípravná fáze měla trvat do nejbližšího  startovního okna. Do té doby měly být na Hederu vyslány  automatické sondy, uvažovalo se i o několika pilotovaných  letech malých raket. Po napětí dlouhého, nejistého čekání se  všichni s úlevou pustili do práce.

Sen musela na Mantu. Trvalo nějaký čas než si zařídila  práci dole na deftu. Když po týdnu volala Nyla, byla na  rozpacích. Sešli se ve velké jídelně, nepolíbili se na  přivítanou a celou večeři mluvili každý o své práci. Podle  času deftu bylo pozdě večer, hlavní osvětlení bylo zhasnuté,  zůstaly jen reflektory skryté ve všudypřítomných fontánkách  a jejich světlo se vlnilo po stropě a po tvářích stíny  proudící vody. Nyl dojídal čekankový salát, Sen upíjela svoji  Bílou Paní s citronem. Na sobě měla večerní plastik s řasením  a jako vždy byla bosá.

„…a s další raketou poletím možná já…“ Slova jakoby  padala do prázdna. V dlouhých pauzách hleděli do svých talířů  a skleniček.

„Pustí tě?“

„Létám odmalička, řídila jsem snad už všechno.“

„Co koloběžku?“ Chtěla se zasmát, místo toho si zakryla  tvář dlaní.

„Promiň, Nyle.“ Nemohla dál vydržet, oči se jí zaleskly.

„Co ti mám prominout, Sen?“ Vzal ji za ruku. Stiskla ji až  to zabolelo.

„Promiň mi to, já to myslela vážně.“

„Co, Sen, co jsi myslela vážně?“ Přisunul se blíž a  odhrnul jí vlasy, které si stáhla do očí.

„Myslela jsem vážně, že… chci být pořád s tebou. Asi to  nejde… vím, že to nejde. Máme každý svou práci…“ Servírka  přišla poklidit ze stolu a vyrušila je. Byla živá, na klopě  měla vyšité stříbrné téčko. Vyměnila si s Nylem pár  přátelských poznámek a ten ji představil Sen. Jmenovala se  Selika, měla milý hlas a lesklé stříbrné pramínky ve vlasech.  Nyl si u ní objednal Zlaté Svítání a „něco k tomu“. Až když  odcházela všimla si Sen, že na pravé noze má hydraulický  posilovač.

„Roztrhla si skafandr při práci v prostoru.“ Komentoval  Nyl její pohled. „Dopadla celkem dobře.“ Krátce jí vyprávěl,  jak se to stalo a vypadalo to, jako docela banální příhoda.  Selika mu mezitím přinesla jeho oblíbené Svítání a k tomu  syntetické slané mandle. Na odchodu se otočila.

„Nechci vám do ničeho mluvit, ale…“ Sklonila hlavu  a stříbrné pramínky zarámovaly temné oči.

„Zalezte do postele, děti. Venku je zima.“ Překvapeně na  ni pohlédli.

Odešli rychle, spolu, na stole zůstalo netknuté Svítání  a hrst rozsypaných mandlí.

Sen odletěla za tři dny, aniž se před tím ještě viděli.  Jen pár krátkých, spěšných vzkazů přes komsyst, těsně před  odletem plných obrovské radostné euforie.

„Miluji tě.“

„Já tebe také.“ A byla pryč. Ještě ten den se objevily nesrovnalosti  v systému vysokého kotvení brány.

 * * *

Vrátila se podivně zamyšlená, plná něhy, ale i tichého  smutku.

„Viděla jsem lvy.“ Cítil nějaký hluboký význam těch slov.  Stále dokola si pouštěla záznam, který si přivezla.  Rozmazanou rodinku lvů v dálce.

„Co se děje? Sen, co je s tebou?“

„Nevím. Bylo to nádherné… možná až moc… ano, příliš  neuvěřitelné…“

„Chceš mi o tom vyprávět?“

„O Hedeře?“

„Ne, o sobě.“ Spustila ruku do fontánky a pozorovala, jak prsty čeří líné  proudění při okraji. Ve víru se točil spadlý list.

„Ne. Ještě ne. Prosím.“

„Nemusíš, jestli nechceš.“ Přisedl si k ní a ponořil ruku  vedle její.

„Aspoň naznač, řekni něco. Třeba – aspoň málo, aspoň úplně  málo – ti můžu pomoct.“

„Nemůžeš, Nyle… Hedera je krásná planeta. Kdybys na ní  stál a… já se o ni bojím.“ Chytila ho pod vodou za ruku.  Upadlý list jí ulpěl na lokti.

„Proč se bojíš?“

„Oni ji zabijí!“

„Kdo?“

„Oni, Okruhy, lidé!“

„Jak zabijí, copak planeta…“

„Ano, ona je živá! Cítila jsem to i přes skafandr! Je živá  jako je živá brána. Je živá a oni přijdou a zabijí ji. Zabijí  ji jako Zemi! Rozumíš, jako Zemi!“

„Sen!“

„Neboj se, neblouzním. To, co děláme my, je jen přípravná  fáze projektu Země IV. Dolaďujeme ji, srovnáváme odlišnosti,  které se vyskytly v průběhu oživovacího procesu. Pak ale  přijdou jiní a budou zkoumat, co vydrží, budou zkoumat…  udělají z ní zase věc, mrtvou věc…“ Otřela si oči mokrou  rukou, kapky se jí rozběhly po tváři.

„Co jsem tady, stále jen pláču, promiň. Dvacet let jsem si  myslela, že už to neumím.“ Opřel jí hlavu o svoje rameno  a hladil ji mokrou rukou ve vlasech. Nevěděl, co má říct.

 * * *

„Být tebou, bych sem nechodil! Já vědět, co ta ženská umí,  nepustím si ji k tělu ani na míli.“ Šéftechnik polygonu podal  Nylovi sluchátka. Byl to malý, stále veselý mužík. Trápit své  svěřence bylo jeho pracovní náplní a zřejmě mu to šlo k duhu.

„Můžeš ji povzbudit, nějak to zrovna fláká.“ Ukázal na  obrazovky. Svíjející se křivky grafů Nylovi nic neříkaly.  Stačilo mu ale, co viděl dole v hale přes široká okna  řídícího stanoviště.

„Číslo dvě zabere, má tu kontrolu.“ Zaječel technik do  mikrofonu. Číslo dvě v tmavě modrém brnění chráničů se  ohlédlo po stanovišti a v tu chvíli se ze stěny vyřítila  rotující koule a poslala číslo dvě k zemi. Další dvě postavy  se potýkaly s vysokým robotem plivajícím jakési barevné  dávky.

„Nenech se rušit, Sen. Odběhl jsem jenom z můstku říct ti,  že mám večer čas. Nechtěl jsem zase po videu.“ Sen se  bleskově posbírala a další dva útoky vykryla. Nyl pochopil,  že křivky ukazují reakční časy a sílu úderů.

„Chcete vidět, co umí?“ Zašklebil se na něj technik.

„Jestli i potom bude moct se mnou na večeři…“

„Slyším vás, padouši a díky, žes přišel…“ Nylovi se  zdálo, že Sen ani není příliš zadýchaná.

„Ale dnes to nepůjde.“ Podlaha haly se změnila  v nepravidelné schodiště.

„Jedničce, trojce děkuji, pro dnešek dobré.“ Zaskřípal  technik do mikrofonu. V hale zůstala jen Sen.

„Musím tě vidět, lásko!“ Sen zaregistrovala v jeho hlase  naléhavost.

„Dobrá, v půl osmé, jestli mě nenecháš od toho tajtrlíka  uhonit.“ Trojice letících věcí ji donutila vrhout se k zemi.  Dvě z nich srazila a obě se po ní začaly sápat. Další věc  k ní běžela po schodišti. Odněkud začala téct voda.

„Mají stejný výcvik jako extrakomanda. Mašinky každá tak  za miliardu eximů. Slyšel jsem, že na počkání dělají  z žulových kvádrů práškový pudr! Pane,“ technik se zasnil.  „Tu neuhoníte!“ Všiml si, Nylova nechápavého pohledu.

„Věděl jsi to?“ Šibalsky se usmál a prsty mu přitom běžely  po klávesnicích.

„Jó, kdo neuvidí, neuvěří.“ Odeslal klávesou další sérii  příkazů. Dění dole začalo být příliš složité, navíc se tam  setmělo a voda začala tryskat ze všech stran ve světelných  gejzírech. Nyl technikovi poděkoval a vrátil se na můstek.

*   * *

Seděli opět ve velké jídelně u večeře, světla opět  stlumená, šum fontánek podbarvený elektronickou Hudbou sfér.  Selika se na ně usmála od baru, později si všimli, že už nemá  posilovač. Nyl vypadal zamyšleně.

„Lagedok zlobí.“ Řekl a přisunul si misku s čínským zelí.

„Proto jsi se mnou chtěl mluvit?“

„Ano, proto.“

„Co to znamená?“

„Nevím. Zastavení projektu?“

„Tomu nevěřím.“

„Chtěla bys to?“

„Ne.“

„Dobrá…“ Sen se zarazila.

„Dobrá? Chceš říct, že bys ho ty mohl zastavit?“

„To asi ne, ale odložit. Vypadá to, že brána bude zase  dovádět. Kdyby dováděla víc…“ Sen položila na okamžik hlavu do dlaní.

„To děláš proto, abych tu zůstala?“ Podepřel si bradu  pěstí. Z chvějivého, horečnatě se deroucího a chaoticky  prolnutého stringenda elektronických motivů se vynořilo něžně  tesklivé adagio píšťal.

„Abys tu zůstala šťastná, Sen.“

„Víš, že to nesmíš!“

„Nesmím…“ Přikývl a nechal hlavu svěšenou.

„Nyle, byl by to jen odklad, krátký odklad… A já bych  stejně musela pryč.“

„Já vím, já to všechno vím… tohle jsem ti vlastně  nechtěl říct. Napadlo mě to, byl to… hloupý sen.“ Selika poklidila stůl beze slova. Rovněž bez ptaní přinesla  Sen Bílou paní, Nylovi Zlaté svítání a slané mandle a zase se  tiše vzdálila.

„Chtěl jsem ti jen říct, že oblast bude muset být  s největší pravděpodobností uzavřena. Nemůžeme to oznámit  oficiálně, ale bylo by dobré, kdybyste práce co nejvíce  urychlili, aby Manta stačila ještě odletět. Zůstanete  uvěznění na Hedeře a nebudou vás moci odvolat.“

„Rozumím. Termín?“

„Osmnáct dní.“

„To je příliš brzy. Do té doby poletí možná druhá raketa,  ale Manta ne. Navíc ta by musela uvést, proč startuje mimo  optimální okno.“

„Není taková raketa s někým dole také dostatečným důvodem,  proč tu zůstat?“

„To snad ani ne, ale…“

„Ale?“

„Kdyby ten dole…“

„Kdybys to byla ty?“

„Já…“

Odcházeli z jídelny teprve k půlnoci. Nylovi přátelé je  pozvali mezi sebe. Slavilo se něco neurčitého, ale velmi  veselého. Tančilo se, dokonce se i padalo do jezírka pod  vodopádem. Vytratili se tiše a v nejlepším. Vypadalo to, že  se zase dlouho neuvidí.

 * * *

Člun se Sen odletěl tři dny nato. Letěla sama  v raketoplánu, který patřil k vybavení deftu, ale byl zároveň  schopný i přistávat na planetách. Podobal se klasickým  atmosférickým raketoplánům, oněm krátkým silným budulínkům  s tupým nosem a směšnými trychtýři pomocných trysek pro kolmé  manévrování. Sen ho s Nylovou pomocí získala jako výpomoc,  a dostala proto celou misi, která byla mimo původní program,  na starost téměř sama. Nakonec bylo třeba část nákladu  přístrojů umístit na úkor posádky, a tak v raketoplánu zbylo  jediné místo a ona i sama letěla.

K planetě ji měl dopravit tažný remorkér. Malý člun pro  něj nebyl nic oproti kolosům komponentů transferu a cesta  proto mohla být maximálně urychlena. Sen poté měla přistát na  jedné z drah, které stavěly ještě automaty předvoje. Remorkér  zatím zůstane na parkovací dráze, bude čekat na její návrat  a zajišťovat její spojení s deftem.

Všechno probíhalo hladce. Nyl jí často volal. Byly to  většinou jen ukradené chvíle mezi prací. Dvakrát spolu  dálkově poobědvali přes video. Nyl jí přitom průběžně  referoval o situaci na bráně, která se vyhrocovala rychleji,  než čekali. Sen se ale jen těžce soustředila na cokoli  jiného, než co souviselo s Hederou a on ji v žertu  popichoval, že se nejspíš brzy spustí s Arkit, když ona myslí  už jen na Hederu a on může pouze žárlit. Nemyslel to vážně,  měl radost z jejího zaujetí a Arkit ostatně zůstala  s Janshem. Sen si však sama vyčítala, že se takto nedokáže  ovládat. Vždy dělala vše naplno, bez toho, aby ji cokoli  rozptylovalo, rušilo – ať už by to měl být třeba vlastní  zájem, vlastní zainteresovanost. Ano – nikdy svoji práci  neprožívala. Přistupovala ke všemu chladně, s odstupem, který  jí dokázal zachovat chladnou hlavu za každé situace.  Neúspěchy ji neodrazovaly, nevyváděly z rovnováhy, protože jí  na tom, co dělala ve skutečnosti nezáleželo. Možná proto  mohla být nejlepší. Nevěděla. S Hederou to bylo jinak. Tváří  v tvář téhle planetě svoji schopnost ztratila. Cítila, že jí  doslova podléhá. Najednou tu nestála mrtvá a tudíž  nezranitelná Sen. To dlouho zapomenuté se v ní probudilo, ale  ona se s tím už dávno odnaučila žít. Už dávno se odnaučila  žít. Jakoby se znovu učila chodit, vnímat. Bylo to nádherné,  zároveň však nesmírně bolestivé. Žít znamená umírat a ona  nechtěla umírat podruhé.

Ležela ve tmě těsné kabiny, jejíž průzory byly právě  otočené k deftu. Oči se jí zavíraly únavou. Nyl se na chvíli  odmlčel. Slyšela ve ztemnělém videofonu jen jeho dech.

„Ještě tomu sama nerozumím.“ Otočila se na úzkém,  proleželém lůžku. „Ráda bych ti to všechno pověděla. O sobě,  o tom, co cítím… ale bojím se, že… možná se mýlím, možná  je to všechno… sen… Rozumíš mi?“

„Doufám, že ano, Sen.“ Zase mlčel, tušila ve tmě jeho  tvář, jeho pohled odvrácený stranou jako vždy, když  přemýšlel.

„Důležité je, Sen, abys ty rozumněla sobě.“ Teď mlčela  ona. Mnula v dlaních ve tmě cíp přikrývky.

„Já… Bojím se, že rozumím, Nyle.“

„To je… to je dobře, Sen.“

„Musíš být se mnou.“

„Neboj se, lásko, jsem s tebou.“

„Děkuji Nyle… dobrou noc.“

„Hezké sny, Sen.“ Chvíli mlčeli oba, pak ve spojení cvaklo  a nefiltrovaný kanál naplnilo praskání. Na bráně byla  vyhlášena permanentní pohotovost. Lagedok jakoby se probouzel  z nějakého spánku a začínal se protahovat. Sen se o něm  zdálo. A také o Hedeře. Jako vždy.

 *

  *

 *

Nyl tou dobou spal málo. Ten nehodný budulínek, ten  spoutaný Golem Lagedok si opět usmyslel zmizet a pustil se do  toho tentokrát s celým nasazením. Situace se vyhrotila druhý  den po Nylově rozhovoru se Sen. Musely být spuštěny záložní  okruhy, rezervy se krátily rychleji, než se čekalo.

„To všechno tu bylo, opakuje se! Vychylování ohniska,  hroucení na vysokých kotvách…“

„Nyle, prováděli jsme tolik analýz a žádná zákonitost tu  není! Je to anomálie jako vrata!“ Jansh se potil a krmil se  kofeinovými pastilkami.

„Hledali jsme špatně, nic víc! Uvolni mi nějaký počítač  aspoň s dvaceti giga a brzdi s tím dopingem nebo ti práskne  pumpa!“

„Raději moje pumpa než brána! Dvacet giga nemáme,  potřebujeme tě tady!“ Jansh mu nabídl. Nyl si jednu pastilku  vzal a krabičku strčil do své kapsy.

„Rezerva při tomhle tempu vydrží dvanáct hodin, to je  málo. Musíme na něco přijít!“

Volný počítač dostačující kapacity měla momentálně jen  Manta. Nyl se s ním spojil z deftu, ze stanoviště, které si  zde skupina zřídila a ze kterého také velela operacím na  Hedeře. Službu měla Arkit. Prohodili spolu pár slov a ona mu  ukázala, kde je Sen. Blížila se k orbitě. Ani ona, ani Nyl  neměli čas si povídat. Nyl se zavřel do oddělené kóje a než  začal, hodil do sebe hned tři kofeinové pastilky naráz.

 * * *

Přistání měla mít Sen se vším luxusem. Předpovědi počasí  pro Hederu byly výborné a technici pro ni zprovoznili  i původní navigační systém dráhy. Špatné zprávy přišly, sotva  odpoutala raketoplán od remorkéru a přešla na nižší orbitu.

Nová anomálie zatím nelokalizovaného rozsahu. Oblast  ohrožena. Šéf Manty trvá na okamžitém ukončení mise a návratu  Sen.

Neváhala. Stačilo několik příkazů a předčasně zahájila  sestup. Místo odpovědi ručním natočením raketoplánu přerušila  směrové spojení s remorkérem. Ruce se jí přitom třásly.  Vstoupila do atmosféry.

„Sentril, Manta byla právě odvolána. Vzhledem k tomu, že  oblast je uzavřena, povolujeme ti dokončení mise.“ Chvíli trvalo než naskočilo radiové spojení přes blízký  satelit.

„Rozumím, dokončit misi. Díky, Arkit.“ Dalo jí hodně  práce, aby se jí netřásl také hlas. Povolila autopilotovi  korekci do původní polohy.

*  * *

Brány jsou jako lidé. Uzavřené, nepřístupné, plné  tajemství. Velké černé skříňky, o jejichž nitru víme jen  z nemnoha vnějších projevů. Jak to říkala Sen? Pro technika  jsou lidé jen funkce vstupních signálů? Ano, tak. A když  projevy neodpovídají vstupům, jsou lidé blázniví a brány  anomální. Vzpomněl si na Sen a její prudké reakce na Hederu  a pak na jakýsi citát: Mysl je zkumavka plná minulosti, do  které se musí přítomnost přidávat po kapkách, jako kyselina  do vody… Mysl plná minulosti… brána plná vzpomínek…  Ano, přece ano! Pravidelnost tu je, ale brána reaguje na  činnost lidí natolik výrazně, že… Zapojil hlasový vstup.

„Odečti od průběhu amplitudy krizová období nad osmdesát  jednotek…“ Za dvě hodiny měl první výsledky.

„Janshi, přijď prosímtě za mnou.“

„Nyle, on blázní, rozkmitává vysoké kotvy!“ Na můstku bylo  ještě rušněji, než když odcházel.

„Správně, to souhlasí. Povolte celý horní úvaz a pusťte  maximum do spodního.“

„Blázníš taky?! Pohneme s gravipolem!“

„Pár mikro nikoho nerozhodí, na lepší finty je pozdě!“

„OK, ale až to práskne… Za chvíli jsem u tebe. Spodní na  stupeň devět…“

 * * *

Po chvíli mlčení autopilot ohlásil, že nemůže směrové  spojení obnovit. Remorkér měl nějaké potíže. Sen si  uvědomila, že pozemní navádění mělo být řízeno s jeho pomocí  a ona není na ruční přistání připravena.

Řídila samozřejmě ledacos, i onu koloběžku. Přistát ale  sama, bez navádění, s raketoplánem, se kterým má tu čest  poprvé v životě…

Byla v polovině sestupu. Autopilot nebyl připravený na  absenci navigace z remorkéru a po jejím zásahu se nedokázal  vrátit do původního kursu. Už nějakou chvíli nemířila  k přistávací dráze.

„Porucha tepelného štítu!“ Hlásil autopilot. Sen  překročila při manévru původně plánovanou maximální rychlost.  Sestupová dráha byla zvolena úmyslně pomalejší, protože  raketoplán nebyl stavěn pro tak husté atmosféry, a také měl  své za sebou. Sen rychle upravila geometrii křídel, aby  zpomalila strmý pád, a znovu převzala řízení. Na obrazovky si  nechala vyjet aktualizované mapy. Bylo to nemilé překvapení.

Předčasný sestup, korekce dráhy, chybná či spíš vůbec  žádná navigace. Přistávací dráha byla v tu chvíli téměř na  druhé straně planety a tam byla tma. Podívala se na maličkou,  hrubou obrazovku radaru. Mohla zvolit kolmé přistání. Měla  dostatek paliva plánovaného pro zpáteční cestu. Avšak  technici jí upozorňovali na špatný stav stroje, který by tak  náročný manévr nemusel vydržet. Musela se rozhodnout mezi  dvěma riziky. Každopádně s tímto strojem se nevrátí tak jako  tak.

„Najdi místo pro klouzavé přistání!“ Autopilot po krátké chvíli hlásil splnění úkolu  a upozorňoval, že vybrané místo je nejlepší pouze relativně  vzhledem k omezenému výběru. Ve skutečnosti je krajně  nevhodné. Okřikla ho a přitlačila stroj k zemi.

 * * *

„Ohnisko jde stále k čertu, ale hroucení se zastavilo!  Funguje to!“ Jansh vběhl k Nylovi a začal ho objímat.

„Smrdíš chlape a my jsme všichni úplně blbí!“

„To strachem, ty vole! Týden jsem neslezl z můstku. Seš  génius, jasnej génius! Co to bylo?“ Vypotáceli se ze dveří  jako opilí. Jansh si začal prozpěvovat.

„Radujme se, veselme se…Arkit, sluníčko moje, pojď  k nám!“

„Druhá amplituda na plovoucím nuláku, vole! Tady všechno  plave… Co je Arkit? Co se tak díváš? Nemáš radost?“ Oba se  pod jejím pohledem zarazili a ztichli.

„Nyle… já nevím, proč… proč ti to mám říkat zrovna  já…“ Roztřásly se jí rty. „Nemůžu…“

„Copak se stalo Arkit?“ Zeptal se už zase střízlivý Jansh.  Rozjaření v okamžiku zmizelo.

„Sen je mrtvá, Janshi. Ztratila spojení, pohnulo se  gravipole, přistávala ručně. Vybuchla!“ Vyhrkla na něj Arkit  a vzlykajíc se kolem nich prosmekla a utekla.

„Sen?“ Nyl jako ve snu došel k řídícímu pultu.

„Sen?“ opakoval. „Sen!“

„05-SEN, ZTRÁTA KONTAKTU.“ Hlásil počítač. Zastavený  zvětšený záběr z družice na druhé obrazovce označoval malým  červeným čtverečkem drobounký obláček. Pod spektrogramem  pulsovalo velkými písmeny:

„EXPLOZE PALIVA.“ Nyl se pomalu posadil.

„Nyle, kamaráde…“ Jansh mu položil ruku na rameno. Nyl  zavřel oči. Pak se ale nečekaně vymrštil a ranou do spánku  Janshe srazil.

„Promiň, kamaráde, asi by se ti nelíbilo, co teď udělám.“  Přímo odsud se spojil se s můstkem.

„Nyl můstku, vysoké kotvy zpátky na čtyřku, spodní  povolit!“

  *

  * *

Bránu se podařilo zvládnout jen tak tak. Po obratu  k lepšímu se situace opět zhoršila a znovu ji zvrátit stálo  téměř všechny energetické rezervy. Za těchto okolností byl  Lagedok opětovně uzavřen. Manta ho opustila jen co se  dostatečně zklidnil. Práce byly ukončeny na dobu neurčitou  a pro ni bylo všude jinde práce dostatek. Sen nahradí nový  odborník, který se ke skupině připojí v místě nového  působiště. Rozloučení bylo krátké. Za Sen minuta ticha, ve  které už Manta čekala připravená ke startu a rutiny žhavily  hlavní zářič, pár podaných rukou. Arkit dala Nylovi několik  Sentriliných optdisků, které od ní měla půjčené.  „Tam se Sen narodila, muselo tam být překrásně, uvidíš…  Měla jsem ji ráda… a tebe také. Měj se tady dobře… jestli  to půjde.“ Vtiskla mu polibek na tvář, a pak odcházela a už  se neotočila.

 *

  *

 *

  Na discích byly rodinné záběry. Záběry ze Země. V první  chvíli měl Nyl dojem, že se dívá na Hederu. Pak začal chápat. Poslední rezervace, poslední krásné dětství na Zemi, smrt  otce, cizí svět, osamění. Zapomenuté vzpomínky.

Seděl opřený zády o stěnu na své velkoparametrické,  prázdné posteli a díval se na maličkou Sentril, blonďatou,  rozesmátou holčičku s velkýma očima. Díval se, jak tahá slůně  za chobot, vozí se na želvě, která je větší než ona sama,  honí plameňáky, chová se tátovi na klíně spolu s malými  lvíčaty a žvatlá svá první slovíčka: „Moji lvíčci, moji malí  lvíčci…“ Tak proto, proto to všechno! Nebyly to pro ni  obrázky! Pochopil, čeho se bála. Viděla krásnou lež a chtěla  jí uvěřit. Chtěla, ale věděla, že je to lež.

Plakal tiše a dlouho do přikrývek, které stále voněly  jejím tělem. Na obrazovce hrála malá Sen na obrovský  tam-tam. Manta už dávno prošla branou a ta byla opět  uzavřena.

 * * *

Něco se nepovedlo. Probouzela se pomalu a těžce do  šumivého ticha. Nevrátí se. Napadlo ji jako první, ale nebyla  s tím schopná nic udělat. Hlavu měla těžkou, oči jí slzely.  Bylo jí chladno. Uvědomila si, že má příšernou rýmu. Ležela  pokroucená v záchraných pásech, s hlavou zvrácenou. Celou  věčnost trvalo, než našla hadrové ruce a nohy, aby se mohla  pohnout. Teprve pak jí došlo, že je vůbec živá. Nebyl to  nijak příjemný pocit, ale byla živá! Kabina ležela na boku,  všechny přístroje byly mrtvé. Bolest a myšlenka na návrat jí  urputně pulsovaly v hlavě až ji to obojí úplně probudilo.  Něco se nepovedlo. Nemohla si vzpomenout co. Nejspíš  regresívní amnézie. Aspoň, že ví, proč nic neví. Jako výmluva  to bude docela dobré. Chtěla se té myšlence usmát, ale nešlo  to. Vyprostila se z pásů a zkusila vysílačku. Rutina,  nečekala žádný zvuk a také žádný neuslyšela. Opřela se o pult  a vysypala se na ni skříňka s ampulkami a několik obědů  v hliníkové folii. V raketoplánu bylo využito každé místo.  Ne, tady ji nic nečeká. Musela odstranit nějaké krabice, než  se dostala k nouzovému otvírání. Zarazila se však s rukou na  otvírací páce. Je na cizí planetě, která není biologicky  prověřená!

   *

  *

 *

Deft ztichnul docela. Visel nad ním stín vyšetřování,  možnost úplného uzavření. Příjemně vzrušená atmosféra  posledních týdnů zmizela. Lidé častěji vysedávali ve společné  jídelně, ale ta byla přesto tišší než dřív. Nyl tam přestal  chodit úplně. Zůstával na můstku jak nejdéle mohl, často sám.  Také se přestěhoval do jiné části deftu, do bytu s obyčejnou  malou postelí. Když pak konečně dorazili lidé z R-A centra,  trávil s nimi všechen čas a začal na můstku i přespávat.

Někteří ho začali mít za podivína. Mnohokrát ho slyšeli  mluvit s bránou, hádat se s ní. Byl obviněn z chybného  postupu v krizové situaci, hrozil mu vysoký trest. Nakonec se  za něj postavil nový šéf R-A týmu. To bylo tehdy, když koncem  osmého měsíce po odletu Manty zvládl další Lagedokovo expozé  a dokázal tak svoji teorii o druhé, extradlouhé amplitudě  ovlivňované působením nulových bodů. Byl to osobní souboj.

„Zabil jsi Sen a já ti to dovolil. Chtěl jsem tě za to  zničit, ale byla to má chyba, proto to neudělám. Ale zkrotím  tě! Zkrotím!“

Nový šéf R-A týmu Nyla začal brát jako sobě rovného. Nyl  se mohl cítit při práci mnohem lépe a ona lépe šla od ruky.  Za tři měsíce bránu osmkrát překotvovali a třikrát měnili  ohnisko. Pak instalovali dodatečný subsystém zářičů, který  měl onu extradlouhou amplitudu vyrovnávat. Měli přitom dvě  menší, ale nepříjemné nehody, množství zdržení a spoustu  a spoustu starostí. Přesto to byla nejkrásnější práce, jakou  kdy Nyl poznal. Brána se vzpouzela, cukala, ale čím víc se  zdála nezvládnutelná, tím větší odhodlání udržet ji a spoutat  v něm probouzela. Musel tu nezkrocenou, divokou, fascinující  bytost, tu probuzenou, nádhernou šelmu, pokořit, ať se trhala  sebevíc. Uběhl rok a zdálo se, že zapomněl, proč. Proč ji  musí spoutat. Zdálo se, že zapomněl na Sen. Mýlil se ale.

 *

   * *

Stiskla pružnou rukojeť a zatáhla. Kabina nejspíš při  výbuchu ztratila těsnost. A i kdyby ne, skafy byly umístěny  – v rozporu s předpisy – u zadní přechodové komory. A kde je  té teď konec! Dveře povolili. Neozvalo se ani malé syknutí  vyrovnávaného tlaku. Kabina netěsnila delší dobu, tedy žádné  nečekané bleskové infekce jako na Ssharamu. Mohlo to být  horší, pomyslela si a seskočila na hederskou zem. Pod nohama  ucítila popel spáleniště.

 * * *

Rok a měsíc poté, co jej opustil člun Manty, přistála  u třetího portu deftu Lagedok Inaxi, malá R-A jachta patřící  hypermiliardáři Amunokimu. Ten se dostavil osobně i se svým  synem z prvního manželství, ostatní byli zástupci členů  Lagedocké akciové společnosti. Spojili příjemné s užitečným  a vydali se na návštěvu vlastních investic. Přivezli si na to  s sebou několik specialistů z různých oborů, krom jiného i na  R-A. Nad Nylem se opět stáhly mraky. Nezachránili ho  tentokrát jeho výsledky, ale Fark tím, že se za něj zaručil. Ještě tentýž večer požádal Nyl kapitána o rozhovor.

„Prosím o okamžité uvolnění ze všech služebních poviností.  Byl bych ti vděčný Farku, kdybys mi dal okamžitou výpověď.“

„Počkej, počkej, to chce vysvětlení. Předem však říkám, že  nesouhlasím! Proč jsem se za tebe tedy pral?“ Kapitán  přisunul Nylovi křeslo, ale ten zůstal stát, posadil se tedy  alespoň sám.

„Za to ti děkuji, leč být tebou bych souhlasil.  Preventivně než se zblázním, rozhodím kotviště a poručím  bránu všem čertům.“

„Pomalu, pomalu!“ Zvedl Fark ruku. „Posaď se a v klidu mi  vysvětli, o čem to mluvíš?“

„Už sedím, nalej mi něco.“

„Bylo samozřejmé, že jsem ti pomohl, zasloužíš si to.  Tohle ale nechápu.“

„Tehdy… chtěl jsem Lagedok zabít. Ale nebyl to on, kdo  zabil Sen. Vyčítal jsem to pak sobě, utíkal jsem k práci,  rval jsem se s tou bestií, zamiloval si ji přitom a zapomněl.  Tak to má přece být, tak je to v pořádku…“ Obrátil do sebe  drink.

„Moc piju, nalej mi ještě… Jenže tihleti, co přišli…  Sen měla pravdu, všechno je pro ně věc, položka ohodnocená  příslušnou částkou. Položka Brána, položka Hedera. Vezmou si  pušky a zaletí si na piknik udělat z pár živých položek mrtvé  položky.“

„Moc piješ, Nyle! Propadáváš depresím.“

„Jo, tady jo. V tom měla Arkit pravdu. Víš, já viděl, jak  se Sen změnila. Ona, jakoby ožila. Když se vrátila z té první  cesty, byla úplně jiná. Jiná v očích, jiná v hlase, jiná  v posteli. Dokud budu tady a oni budou Hederu zabí…  zkoumat, budu mít pocit, jakoby zabíjeli ji. Rozumíš?“

„O jakém zabíjení mluvíš?“

„Neviděl jsi plány Okruhů? Ty gigantické projekty?  Osídlení, rezervace? Nepřipomíná ti to nic?“

„Co?“

„Zemi, Farku. Zemi!“

„Co tedy chceš dělat?“

„Udělám si nějakou školu. Slíbili mi, že by mě potom vzali  do krizového R-A štábu. Musím pryč.“

„Nemůžu tě tu držet.“ Položil mu Fark ruku na rameno. „Ale  víš, že čím dál víc stojí Lagedok na tobě.“ Nyl slabě  přikývl. Fark přešel k telestěně s obrazem brány a otočen  zády pokračoval.

„Zpočátku jsem si myslel, že jsi zkrátka šťastný muž.  Takový kouzelný talisman, který kde se ukáže, tam se všechno  daří. A teď, když začínám věřit, že jsi skutečně expert nad  experty nebo snad talent nad talenty, jak říkáš, chceš  odejít.“ Smutně pokýval hlavou. Dlouhou chvíli mlčel.

„Kyvadlo tu bude za čtrnáct dní, vydržíš?“ Řekl pak  zbytečně hlasitě.

„Mám dojem, že ne. Je to čím dál horší. Řeknu Selice, ať  mi namíchá galon Zlatého svítání, a pak mě pošle jako  zavazadlo.“ Podali si ruce.

„Doufám jen, že Lagedok po tobě nebude tesknit a neutrhne  se z řetězu. Poslední dobou se mi skutečně zdá být jako  živý.“

 * * *

Nyl ani volat Selice nemusel. Pátý den po jeho rozhovoru  s kapitánem mu sama nechala na videu vzkaz. Našel ji za barem  v ztichlé jídelně a ona před něj rovnou postavila jeho Zlaté  Svítání.

„Vypij to!“ Postavila před něj hned druhé. Bronzový  náramek přitom zazvonil o zrcadlo pultu.

„Sen nevybuchla s raketoplánem!“ Nyl stiskl sklenici až mu zbělely klouby. Pobídla ho gestem  a hned pokračovala.

„Všichni moc spěchali, nikdo nic nekontroloval, na nic se  neptal. Remorkér strčili zpátky do doku a ani jeho paměť  nepřepsali do hlavní databáze. Hrabala jsem se v ní, když  jsem ho připravovala pro Amunokiho a jeho partu.“ Nyl do sebe obrátil první sklenici a sáhl po druhé.

„A teď pomalu, je toho víc.“ Přisunula mu čistou sodu  a vyprávěla mu o nesrovnalostech, které se vyskytly při  přistávacím manévru.

 *

  *

 *

Co se to zatraceně stalo!? Marně vzpomínala na poslední  chvíle před přistáním. Cítila se slabá, chlad se jí zakousl  až do kostí. Chtěla obejít místo havárie, ale raději se  vrátila dovnitř, i speciální výcvik má své meze. Zabalená do  přikrývek se stulila v kabině a čekala na svítání.  Věděla, že s pomocí nemůže  v nejbližší době počítat, ale nebyla zatím nic schopná  udělat. Třeštila jí hlava, nemohla se soustředit. Chtělo se  jí jen spát a spát, a tak spala a spala.

 *

  *

 *

„Ztratila spojení ještě před tím, než remorkér zasáhla  porucha gravipole. Tedy naopak, než se myslelo. Prošla jsem  všechny záznamy. Provedla ruční manévr, kterým úmyslně  přerušila spojení, ve chvíli, kdy věděla, že ji chtějí  odvolat. To se sečetlo s potížemi remorkéru a spojení se už  nepodařilo obnovit. Ztratila kurs i možnost navedení na  přistání. Vrátit se nemohla, oblast byla uzavřená – to se  dozvěděla přes satelit. Takže mohla zvolit mezi kolmým nebo  klouzavým přistáním. Zvolila samozřejmě správně. Ten krám by  jí vybouch pod zadkem, jen by nakrmila horizontální trysky na  víc jak na padesát procent…“ K baru přišli další hosté. Selika je obsluhovala a pozorovala  přitom Nylův pohled upřený do sklenice.

„Nebylo to ale o mnoho méně riskantní.“ pokračovala hned  potom. „Sice už ledacos řídila, mašina to nebyla špatná, na  širokých křídlech se z ní dala dostat přistávácí pod třista,  s větším ohněm i pod dvěstěpadesát… Jenže… dostala z toho  třista rovných a propadla se. Okamžitě tomu šlápla trochu víc  za krk a – vybuchla. Asi ani vertikální trysky nebyly až tak  OK. Zkrátka technický faktor. Nějaká blbůstka někde  nevydržela a poroučela se. Motorová sekce šla k čertu určitě  s pěkným rámusem. Jistě jsi viděl snímky místa havárie. Širá  černá zem se surrealistickými troskami. První fotky dodal  geostacionární skřítek jen v infra plus chromatograf. Další  sonda to prohlédla z nízké oběžné půl hodiny po havárii,  bohužel z něj nedostali víc jak jedna ku třem stům. Koukej.“  Vytáhla zpod barového pultu velkou fotografii.

„Raketoplán navázal patnáct sekund před přistáním ztracené  spojení s remorkérem. Paměť remorkéru zafungovala jako černá  skříňka a pověděla mi jednu důležitou a opomenutou věc.  Tady!“ Ukázala na jedno místo na fotografii. Malý černý bod.

„Je trochu dál než ostatní trosky, trochu větší, trochu  pravidelnější…“

„Kabina!“ Nyl fascinovaně hleděl na ten malý, pravidelný  bod rozložený rastrem velkého zvětšení do malých čtverečků.

„A vypadá to, že v celku. Bezpečnostní systém ji odpálil  včas.“

„To nemohla přežít.“ Prudce zavrtěl hlavou.

„Mlč ty! To radši pij! Od čeho byla supermanka?!“

„K přežití havárie raketoplánu neexistuje žádný výcvik.  A i kdyby – Hedera je biologicky nezavedená planeta.“

„Mluvila jsem s lidmi z Manty. Říkali, že…“

„Na Ssharamu na to měli i potvrzení a taky nepřežili!“

„Tak už drž ten zobák!“

„Za rok bychom něco museli vědět!“

„Od koho asi?! Všechny sondy si Manta odvezla. Zůstalo tam  pár vraků na vysoké oběžné, unavený meteorolog na nízké  a dole pár kulhajících mnohonožek kdesi na druhé straně  planety!“

„Ne, zkrátka ne! Mlč už, je to…“

„Ty blboune, třikrát jsem to sjížděla v simulaci!“  Postavila před něj novou sklenici a otočila k němu  fotografii. „Neříkala bych ti to, kdybych si nemyslela, že na  téhleté fotce je tady,“ zapíchla prst do fotografie, „a je  živá!“

 * * *

Probudila ji bolest v rameni. Ležela jím na hraně křesla,  hlavu opět zvrácenou na stranu, přece jen ale méně bolavou.  Až na rýmu, která se však nezhoršovala. Jestli zůstane jen  u tohoto, je Hedera zpracovaná na jedničku. Venku už svítalo.  Vyškrábala se ven a obešla trosky. Nebylo to k ničemu, jen  víc ocenila to štěstí, že zůstala v celku. Raketoplán byl  projektován pro podmínky volného prostoru a jeho pilotní část  byla tudíž počítána i jako záchranný modul a měla vlastní  raketový odpalovací systém. U normálního planetárního stroje  by nic podobného asi nenašla. Prohledala kabinu, ale neměla  s sebou na výzkumné misi ani skutečný nůž ani žádný  zapalovač. V raketoplánu bylo všechno v tubách nebo předem  nakrájené, ohřívané v mikrovlné troubě. Našla jen sadu  skalpelů a nůžky. Roztrhala tedy přikrývku, naházela do ní se  skalpely i s a nůžkami. Také tři plastikové lahve s vodou,  kterou stočila z recyklovací nádržky, něco málo, co našla  v palubní lékárničce, pár obědů v alobalu rozmístěných pro  úsporu místa na těch nejpodivuhodnějších místech, a čočky  z mikroskopu, který pracně rozbila o hranu dveří. Přidala  klubko silonových vlasců z výpletu skládacího lůžka, zavázala  všechno do uzlu, hodila přes rameno a vydala se za sluncem.  Na východ.

 * * *

„Zlaté svítání nepomáhá?“ Vzhlédl Fark od obrazovky  k Nylovi, který vpadl na můstek jako ozvěnová R-A vlna.

„Musím dolů!“

„Dolů kam?“

„Na Hederu!“

„Tos měl přijít dřív, poslední Amunokiho materiál jsme  poslali včera.“

„To je hloupé, ale myslím to vážně.“

„Já také. Nevím, jak bych tě tam teď dostal.“

„Tak na to rychle přijď. Je dost možné, že Sen je živá.  Nebo aspoň těsně po havárii byla. Je to jasné nedodržení  standartních postupů.“

„Vyhrožuješ?“

„Ne, ne, to já jí pomohl k té mašině. V tom to ale není.  Zanedbali jsem vyšetřování. Jestli to přežila, tak jsme ji  tam nechali! Prosím, dostaň mě dolů!“

 *

  *

 *

  Místo, které autopilot vybral k přistání, se nacházelo  uprostřed rovníkové stepi vklíněné mezi dvě sbíhající se  horská pásma. Sen znala mapu Hedery nazpaměť. Nalevo od ní  Párv Algam s nejvyššími vrcholky kolem třítisíc. Napravo Párv  Dylga s nejvyšší dvouapůltisícovou Asulů. Velkolepé horské  masívy, které dali stepi jméno Párvská. Sen se chtěla dostat  k řece Aibě, která velkým obloukem protíná step napříč od  úbočí Párv Algamu až k úpatí Párv Dylgy, podél které se pak  klikatí až k moři. Předpokládala, že by podél řeky mohla  dojít k pásmu Dylgy a na některém místě ji překročit. Dostala  by se tak blíž k oblastem, které byly plánovány pro příští  výsadky. Dál nepřemýšlela.

Rýma se nezhoršovala. Sen děkovala všem preventivním  očkováním, která probíhala s předstihem před samotnými  pracemi na planetě. Brzy bude muset okusit i hederskou vodu  a s pěti porcemi chaluh také dlouho nevystačí. Pak se teprve  uvidí doopravdy. Nemluvě samozřejmě o dlouhodobých účincích,  se kterými bojovala každá terramorfizovaná planeta. Z ničeho  jiného však Sen obavy neměla. Pamatovala si mnoho užitečného,  co Manta zjistila o Hedeřině přírodě. Navíc její podobnost  s pozemskou nebyla jen vnější, platilo pro ni téměř všechno  z toho, co ji naučil ještě táta.

  *

  * *

  I přes kapitánovu nejlepší vůli to vypadalo špatně.  Ne nadarmo však byl Nyl technik. Nakonec se k Hedeře vydal na  upraveném samonosném segmenntu jednoho ze subsystémových  satelitních zářičů. V malé SOS bublině přichycené k tělesu  ocelovými lany spolu s regenerátorem vzduchu a vody, vycpané  zásobami potravin. Nad Hederou se zachytil remorkéru a tam si  jej vyzvedl člun Amunokiho výpravy. Kapitán nechtěl dělat  předčasný rozruch, proto Nyla pověřil jakousi neodkladnou  prací, ale byly to zbytečné obavy. Tábor byl už zřejmě delší  dobu vzhůru nohama. Ihned po přistání volal Nyla do svého  stanu sám Amunoki.

„Nyl Reg, deft. Rozumím pane, za půl hodinky jsem u vás.“ Oblékl lehký skafandr, co vypadal jako večerní plastik.  Dvojitý zip šel zavřít tak směšně lehce. Určitě tak jde  i otevřít. Sáhl po masce filtru. Ruka mu překvapeně ujela,  měl dojem, že nic nedrží. Překvapeně si prohlížel tu nicotnou  věc. A za ní už bude ona. Hedera. Hedera a Sen. Uvědomil si,  že mu ta jména splývají. Ta jména a bytosti. Otevřel druhý  závěr komory a do toho zvláštního, rozprostřeného světla,  vlastního všem obydleným planetám, tiše zašeptal: „Dobrý den,  vznešená paní.“

Shora připomínal Amunokiho tábor rozsypané zlaté korálky.  Odsud ze země nepřipomínal nic, jen oslňoval leskem ochranné  zlaté vrstvy. Okem technika Nyl ocenil, že je postaven  solidně a účelně, tedy bez pověstných milionářských  výstředností. Nijak ho to nepotěšilo, jen to jako technik  konstatoval. Pak zvedl hlavu. Lesk paprsků na okamžik polevil  a on uviděl – hory. Zastavil se. Ten pohled ho doslova přibil  k zemi. Na dlouhou chvíli měl dojem, že je vtahován tím  prostorem, tou úžasnou hloubkou a mohutností, že se jimi řítí  někam pryč. Hlava se mu zatočila závratí agorafobie. Nikdy  předtím neviděl hory, nikdy ne z pohledu obyčejného člověka.  Nikdy ne v reálu. Hedera ho přivítala.

Amunoki byl menší muž neurčitého věku (i když na  hypermiliardáře, který nemá ještě mnoho přes sto, vypadá dost  mizerně, pomyslel si Nyl). Vypadal nasupeně.

„Pane Regu! Nevím, proč jste tu doopravdy, ale mám takový  dojem, že pan En nám o téhle planetě neřekl všechno!“ Nyl byl  překvapen, že ani uvnitř rezidence nenalezl nic výjimečného.  Živé koberce, pohlcující svým neustávajícím vlnivým ševelením  prach a nečistoty, pár plastkovových tapisérií, nezbytnou  R-A abstraktní fontánku a dost, všechno v neostrých, teplých  barvách, zaoblené, útulné.

„Nevím, co vám řekl.“ Nyl se snažil být klidný, příliš to  nešlo. Nešlo to vůbec.

„Myslím, že víte. Včera jsme se setkali s ženou, která tři  z nás postřelila! Jeden muž je ve velmi vážném stavu.“ Ne,  nešlo to, svět se zatočil.

„Máte něco k pití?“ Opřel se o nějaký kus nábytku. Teprve  když nejistota zmizela, uvědomil si její skutečnou tíhu.  Neostré barvy zabodaly do očí.

„Jste v pořádku, Regu? Rád bych se dozvěděl nějaké  vysvětlení.“

„Jistě, mohl bych se posadit? Měl jsem trochu dlouhou  cestu.“ Amunoki Nylovi sám nalil červenavý nápoj. Chutnal  zvláštně, ale Nyl vnímal všechno kolem sebe jen vzdáleně.

„To asi nebude syntetika, že?“ Byl jinde, v hlavě víření.  Sen, Sen!

„Pravé cherry. Země.“

„Neznám. Ani jedno…“ Země! Sen! „Ta žena je už přes rok  oficiálně mrtvá, kapitán o ní nemohl vědět.“ Amunoki pozorně  naslouchal.

„Až v souvislosti s vaší výpravou se objevily nové  informace, které… zkrátka nechtěli jsme dělat předčasný  poplach. Proto jsem tady. Musím ji najít.“ Sen je někde  blízko! Konečně mu v hlavě vykrystalizovala jasná myšlenka.  Je blízko, ale není tady. Tady! Sen musí být tady!

„Za to bych vám byl vděčný. Moji přátelé jsou velmi  rozhněvaní a už ji hledají. Ta žena se bude muset  zodpovídat.“

„Zodpovídat? Ach ano. Co se vlastně stalo?“

„To by vám lépe pověděl Jerry, byl přímo u toho. Je teď  v nemocnici, ale není to nic vážného.“ Starý muž vzal Nylovi  prázdnou sklenici z ruky. „Jistě umíte létat s vrtulníkem.  Jeden tu stojí, můžete vzít Jerryho s sebou a pomoct jim  s hledáním… jestli chcete…“

*   * *

Do večera ušla něco kolem třiceti kilometrů. Nebylo to  mnoho, ale nechtěla kombinovat rýmu a žhavé slunce ještě  s další zátěží. Šla rozlehlou rovinou, minimálně porostlou  skupinkami keřovitých stromů. Oblohu netřísnily žádné mraky.  Nad zemí se převalovaly vlny horka hnané větrem. Bez přestání  vanul proti ní, stébla trávy byla žlutá a křehká a vlnila se  v něm s lehkým šustěním. Proti slunci dostávala celá ta  rozloha olovnatý lesk, zářila a působila jako hladká plocha.  Na severu se obzor v horkém vlnícím se vzduchu zamženě modral  štíty Algamu. Dylga se celá skryla za obzorem. Nikde kolem  nebylo žádné zvíře. I na Hedeře platily zákonitosti  monzunového proudění a v rovníkových oblastech právě začínalo  období sucha.

 * * *

Amunokiho tábor se rozkládal na malé náhorní plošině mezi  štíty Párv Dylgy, ve výšce jednoho tisíce metrů. Teploty tu  nevystupovaly tak vysoko jako dole na planinách a s filtry se  tu lépe dýchalo. Nyl poděkoval za cherry, nasadil si svoji  masku a prošel trojitou a ještě jednou clonou proudícího  vzduchu oddělující Amunokiho rezidenci od dosud nejistého  ovzduší planety. Prostranství mezi pozlacenými konstrukcemi  bylo prázdné. Kdo může, hledá Sen, kdo nemůže, leží  v nemocnici. V otevřeném hangáru zůstal malý dvorotorový  stroj. V rohu stálo nakloněné na zvedácích pětimístné  vznášedlo. Mělo rozbitou vysílačku, sedadla od krve a ohořelý  motor. Ten obrázek Nyla zneklidnil a probudil z euforie,  kterou vyvolala Amunokiho zpráva. Sen je blízko, ale stále  příliš daleko. A k tomu střelba, ranění, krev! Nemocniční  stan byl hned vedle hangáru.

„Troanson! Jerry Troanson!“ Vběhl do prvních dveří.

„Troanson!“ Křičel. Druhý prázdný pokoj, jen za dveřmi  něco s kovovým rachotem spadlo.

„Troanson!…“ Jerry P. Troanson, zástupce těžebního  koncernu Groombridge, ležel na velkém stavěcím lůžku, levou  rukou prohrával nějakou hru s počítačem a pravou měl až po  rameno v dlaze.

„Vy jste ten z deftu? Co tu vyřváváte?!“ Jen po Nylovi  hodil pohledem a dál se věnoval obrazovce.

„Troanson?“ Nyl nečekal na odpověď. Vytrhl mu joystick  z ruky a stáhl z něj přikrývku. Kosmonaut na obrazovce se  rozprskl ve fialové jiskřičky a počítač to komentoval  mohutným výbuchem.

„Vyhrál jste na body a jste uznán bojeschopným. Pomůžete  mi najít tu ženu!“ Pomáhal mu Nyl z lůžka.

„Jste nějak hrr, máte tam průšvih, co! To nevypadá na  standartní postupy, chcete to rychle vyžehlit. Ale to už se  vám nepovede! Tady jsou tři těžce zranění!“ Víc ale  neprotestoval, viděl, že je to marné. Nyl mu hodil nějaké  oblečení z plastové skříňky pod oknem.

„Jestli dobře vidím, nevypadáte na těžce zraněného. Jste  schopen letět se mnou v helikoptéře.“ Otevřel dveře.

„Ukážete mi, kde se to stalo – a co se vlastně stalo.“

 *

  *

 *

Stmívalo se rychle. Obloha zezlátla a hned nato potemněla  a rozsvítila hvězdy. Cikády držely svůj neustávající koncert,  v dálce se ozvalo troubení slonů. Chvíli na to začali výt  stepní psi. Sen fascinovaně naslouchala hlasům, které tak  dobře znala. Schoulila se do roztrhané přikrývky pod jeden ze  stromů a hleděla do tmy. Zapomněla na rýmu, na trosky  raketoplánu, na všechno. Cítila, jak se jí hlasy dotýkají,  hladí. Všechno to bylo tak důvěrně blízké, známé,  neuvěřitelné. Pak se rozplakala. Usnula s tváří vlhkou slzami  a s myšlenkami podivně lehkými.

 *

  *

 *

Jerry byl hodně zesláblý. Podlamovaly se mu nohy a Nyl ho  musel cestou k vrtulníku podpírat. Důklasně přitom pocítil  Hedeřinu vyšší gravitaci. Do vrtulníku si chtěl Jerry vzít  pušku.

„Nechte ji tady!“

„Ta ženská je blázen!“ Oponoval Jerry.

„Bude ještě větší blázen až uvidí pušku! Zvlášť jestli se  z ní na ni už někdy střílelo.“ Startovali přímo v malinkém  hangáru. Museli křičet.

„Říkal jste, že nevíte, co se stalo.“ Nad rotorem nebylo  víc, než metr volného místa.

„To nevím, ale Sen svoji pušku neměla a já si nemyslím, že  by střílela pro nic za nic. Není to tak?“

„Nebyl jste tam, tak co můžete vědět!“

„Budu rád, když mi o tom něco povíte, ale tu věc necháte  tady.“ Stroj se zakolébal, hangár vypadal, že se každou  chvíli náporem vzduchu od rotoru roztrhne.

„To tedy ne, mně poroučet nebudete!“

„Já vám neporoučím, já jen říkám, že s ní nikam  nepoletím.“ Nyl chytil zbraň za hlaveň a udeřil přitom  Jerryho do obvazů. Ten zavyl bolestí a puška vypadla ven.  Vrtulník se vyhoupl z hangáru.

„Jestli chcete slyšet něco o standartních postupech, tak  ji máme najít, ne zabít!“

*

  *

 *

Probudila se se svítáním. Snědla druhý oběd a než se  vydala na další cestu, vyrobila si z větve akácie a skalpelu  krátký oštěp. Nůž upevnila v rozštěpu vlascem a spokojeně  svoji zbraň potěžkala. S takovou by dokázala ulovit slona.

Šla dnes rychleji. Rýma se zdála po probuzení horší, brzy  potom ale ustoupila a zdála se naopak lepší. Sen jí dál  nevěnovala pozornost. I celkově se po havárii cítila mnohem  lépe a krajina se jí snad i proto zdála bližší a přítulnější.  Viditelně v ní přibylo stromů, k poledni z roviny vystoupily  skalnaté kopečky. Sen uviděla první zvířata. Stádo antilop  mířilo v dálce mezi svahy stejným směrem jako ona. Stahovaly  se zřejmě k vodě. Sen načala druhou láhev ze svého uzlu a na  dálku jim připila. Nejpozději zítra bude u řeky.

Svůj stín neměla delší než půl kroku, když minula několik  vyschlých nádrží, na jejichž dně bylo ještě vlhké bahno.  V jedné z nich se válely supy ožrané zdechliny pakoní. Bahno  bylo rozryté nespočtem stop. Všechny je poznávala a dokázala  v nich číst. Nad hlavou jí přeletělo malé sevřené hejno ptáků  se žlutými náprsenkami. I oni mířili k vodě.

K prvním skalám došla za toho nejprudšího žáru. Teplota se  dnes vyhoupla výš než včera. Sen byla proto ráda, že našla  kus stínu. Rozdělala oběd z hliníku a křoupala suché a tvrdé  kousky chaluhového pyré. Přitom si všimla supa sedícího  a vršku protější skály. Byl to hezký pták v černobílém  kabátku, se žlutým obličejem a rozvernými štětkami peří na  hlavě. Upřeně sledoval něco v jejím směru, zřejmě na druhé  straně skály, pod níž seděla. Než Sen dokřoupala, přidali se  k němu další dva. Vyčkávali. Sen vzala oštěp a vyplížila se  podél svahu. Tam – na druhé straně skalního výběžku,  přikrčená za dužinatou aloe – se jí na okamžik zastavilo  srdce.

 *

  *

 *

„Říkám, že je nebezpečná. To ona střílela první!“ Jerry  byl brunátný vzteky, držel si ruku v obvazech a sykal  bolestí.

„Kde vzala pušku?“ Helikoptéra se v oblouku téměř položila  na bok. Byl to živý, obratný stroj, až to Nyla trochu  zaskočilo. O to víc ji ale hnal kupředu, rty pevně stisknuté,  celý napnutý. Srovnal do přímého letu a začal šplhat do výšky  těsně podél štítu vypínajícího nad západní stranou planiny.

„Zatraceně, chlape, řídil jste to někdy?!“ Jerry se rychle  poutal do bezpečnostích pásů.

„Ne, proč?“ Stroj se smekl blíž ke stěně. „Máme nahoře na  deftu simulátory. Tam jsem řídil všechno, na co si  vzpomenete. Kde vzala tu pušku?“

„Mně ji vzala, a koukejte kam letíte!“ Stroj poslouchal na  sebemenší dotek – mnohem lépe než některé simulace – a Nyl ho  vedl v ostrých zatáčkách nejkratší cestou mezi štíty.  Naštěstí tábor ležel na severní straně pohoří, takže netrvalo  dlouho a otevřela se pod nimi jen mírně zvlněná rovina. Jerry  si oddechl a ukázal Nylovi, kterým směrem má letět.

„Ohrožoval jste ji?“

„Nikdo ji neohrožoval, ona nám vyhrožovala.“

„Pořád to nechápu.“

„Chtěl jsem… támhle leťte!“ Dole před nimi se nad  korunami stromů něco zalesklo. Druhá helikoptéra. „Možná už  ji našli, létají nad jedním místem.“ Jerry se zvedl ze  sedadla. Nyl ještě víc stiskl řídící páku.

„Co jste chtěl?“

„Leťte, zatraceně, nechci přijít o to nejlepší!“ Druhá  Amunokiho helikoptéra kroužila v malé výšce nad jedním  místem. Rychle se k ní přibližovali, byli ještě asi  v relativních čtyřech stech a sestup jim přidával rychlost.  Pod nimi utíkaly zebry.

„Co to dělají?“ Byli stále vysoko, druhou helikoptéru měli  už téměř pod sebou. Nevěděla o nich. Nyl rozeznával dole mezi  stromy nějaký pohyb. Sen! V hlavě mu dunělo. Nasadil prudké  klesání.

„Co jste chtěl?!“ Dole mezi stromy zahlédl lvy.

 *

  *

 *

Byli dva. Mohutní samci s hřívou bledě zlatavou až  bělavou, rozvalení ve stínu keřů nad zbytky neurčitého  zvířete. Trochu ospalí, ale stále vznešení a nádherní. Lvi.  Skuteční, opravdoví, živí lvi. Sen se musela zhluboka  nadechnout. Byli tak blízko. Blízko nejen tím, že leželi od  Sen ne dál než dvacet kroků, ale protože je od ní nic  nedělilo. Žádný skafandr, žádná zbraň, nic. To byla teprve  skutečná bezprostřední blízkost. Taková jakou si pamatovala.  Ze Země.

Další nebyli nikde vidět. Možná to byli toulaví nomádi bez  smečky, možná lvice odběhly pro mláďata. Napjatě je  pozorovala. Byla tak rozrušená, že zapomněla na sluneční žár  a zůstala přikrčená za aloí až se jeden ze samců náhle zvedl  a zamířil přímo k ní. Lekla se, ale zůstala nehybná. Lev o ní  nevěděl a jestliže se právě nažral, nebylo pravděpodobné, že  by ji chtěl nějak ohrozit, i kdyby ji spatřil. To se ale  nestalo. Zastavil se na sedm kroků od ní a jen vyhlédl směrem  na pláň. Pak těžkým houpavým krokem došel k protějším skalám,  krátce zařval a zase se vrátil ke svému druhovi. Sen se  opatrně přemístila na výhodnější místo a dál je pozorovala.  Supi se snesli na zem a vyčkávavě přešlapovali poblíž. Lvi je  ale ke zbytkům nepustili. Asi za půl hodiny se ozvalo  z protějších skal tázavé lví zařvání a samci odpověděli.  Chvíli na to vyšla z houštin čtyřčlenná skupinka lvic a za  nimi vyklusalo sedm malých lvíčků. Samce ignorovali a hned se  vrhli na zbytky. Zůstalo na ně směšně málo, na lvíčata jen  ohlodané kosti. Nezdálo se však, že by jim to nějak vadilo.  Všichni byli pěkně vykrmení. Nedostatkem v poslední době  nejspíš netrpěli. Když nezbylo nic, rozložili se pod keři  a usnuli.  Sen zůstala sedět ve svém úkrytu a dívala se na oddychující  těla. Bylo to dokonale neskutečné. Ostré kamínky ji tlačily  do boku v ostnaté křovině kdesi na druhé straně vesmíru a ona  pozorovala lví smečku, jakoby právě utekla z domu a měla se  tam každou chvíli vrátit. Čekala jen zvuk tátova landroveru,  kterým ji vždycky jezdil hledat, když se ještě malá takto  ztrácela na své nebezpečné výpravy. Dostala mnohokrát  vyhubováno a mnohokrát zase se vytratila oknem, když  s předstihem splnila všechny úkoly počítačového učitele.  Někdy se probouzela před svítáním a spěchala ranní tišinou  travou třpytící se rosou na skálu nad řekou. Nad pláněmi se  vznášely cáry mlhy a siluety zvířat vypadaly v dálce jako  přízraky. Jakoby odevšad a zároveň odnikud se kolem ozývalo  podivné, bučivé volání velkého dropa kori a šedý jestřáb  letící na svá loviště se ohlašoval mohutným hlubokým  melodickým hlasem, který pronikal vrstvami vzduchu do  ohromných vzdáleností. Sedávala na své skalce skryté  houštinami sanseviér, které chránily její místo listy ostrými  jako meč, a snila o tom, že až bude velká zažene všechna  města do rezervací, jako ona zahnala její divočinu. Snila  o planetě celičké zelené, bez plotů, špinavých řek a turistů.  Napadlo ji: snila – o Hedeře… Přijala tu myšlenku jako  samozřejmou a ona jí přinesla uvolnění. Znovu, ale s ještě  větší silou pocítila to, co včera v noci. Nebránila se tomu.  Nemyslela už na návrat, na Mantu, to teď zůstalo daleko.  Zůstala jen ona a Hedera. Ten pradávný klid, který na ni zase  dýchl z Nylovi telestěny, ji celou začal prostupovat tou  nezaměnitelnou, všudepronikající mdlou vůní buše.

Zatím polevil největší žár. Malá lvíčata ožila a pustila  se do hry. Honila se pod keři, válela se po sobě, šťouchala  do starých lvů. Jedno se pustilo do trsu trávy a pak prskalo,  když mělo tlamičku plnou hlíny. Sen se přitom pohledu sevřelo  hrdlo.

„Moji lvíčci,“ zašeptala bezděky. „Moji lvíčci…“

   *

   * *

„Lva jsem chtěl!“ Zaječel Jerry. Už zase seděl a zdravou  rukou se křečovitě držel sedadla. Jeden z plavých stínů  zmateně pobíhající pod helikoptérou sebou nepřirozeně trhnul  a zvedl oblak prachu.

„Střílejí po nich!“ Nyl vybral sestup těsně vedle druhého  stroje. Z jeho otevřených dveří se vykláněli střelci  s rychlozaměřovacími automaty. Kde je Sen?!

„No jasně! To je zatraceně dobrej nápad. Ještě ráda přijde  sama nebo jí vystřílíme všechny lvy do jednoho!“ Jerrymu se  rozzářily oči. „Vidíte! Měli jsme tu pušku vzít, s automatem  by to šlo jedna dvě!“ Sen skutečně nikde neviděl. Jen lvy.

„Drž hubu!“ Dole sebou škubal samec s tmavou hřívou. Nyl  strhl stroj k zemi a naletěl pod druhý vrtulník.

„Co to děláte, uhněte jim!“ Křičel Jerry, Zapípala  vysílačka.

„To co dělají je největší hloupost!“ Vedle mrtvé lvice se  dokolečka motalo malé lvíče. Velká helikoptéra se pokusila  Nyla obletět.

„Zavolejte je vysílačkou a řekněte jim, ať toho nechají.  Najdu jim ji!“

„Jste stejný blázen jako ona! Zabijete nás všechny!“  Stroje o sebe div nezavadily. Druhý pilot ztratil nervy  a jeho stroj zachytil vrcholek stromu. Vyrovnal těsně  a o další manévr se už nepokusil. Nyl se na něj znovu vrhl.

„Tady Nyl Reg z Lagedoku…“ Odsekával slova.

„Ty idiote, málem jsi nás zabil, máš štěstí, že je s tebou  Jerry, jinak jsme tě sundali! V táboře si to vyřídíme!“

„Drž hubu a vypadni!“ Zařval Nyl do mikrofonu. Zapraštěl  kov o kov, jak se malá ve zhoupnutí otřela bokem o velkou.  Velká helikoptéra rychle nabrala výšku a zamířila k horám.  Nyl přistál.

„To byl Amunokiho syn, ten si nedá jen tak něco líbit…  Co chcete dělat?“

„To, co bych nejraději udělal tomu spratkovi! Podejte mi  nýtovačku, máte ji za sebou.“

„K čemu vám bude?“ Lev s téměř černou hřívou sebou přestal  škubat. Tělem mu zachvíval trhaný dech.

„K čemu mně bude?“ Neublížili Sen, ale chtěli jí ublížit!  A také jejím lvům! Cloumal jím vztek.

„Pojď se podívat k čemu mi bude!“ Surově vytáhl Jerryho  z vrtulníku. „Jen se dívej!“ Jerry zaúpěl bolestí. Nyl ho  jednou rukou táhl za uvolněné obvazy, druhou odjišťoval  pneumatickou nýtovačku. „Dívej se! Zatraceně se dívej!“ Těžký  nástroj mu cukl v ruce, ostře syknul stlačený vzduch. Krátká  křeč a mohutné tělo povolilo. Ocelový nýt skončil trápení  velkého samce. Nyl táhl Jerryho dál. Dvě lvice byly mrtvé.  Lvíče žalostně mňoukalo a točilo se dokola, jakoby chtělo  svoji bolest chytit. Oči už mělo zamžené, nevědělo o okolí.

„Takhle nějak to bylo, Jerry?!“ Nyl zvedl Jerrymu hlavu.

„Takhle?!“ Mohl lvíčeti nástroj přiložit až k ježaté  hlavičce.

„Ne, takhle ne! Vážně ne!“ Jerry vzlykal bolestí. Lvíče  při zásahu nepřirozeně vypísklo a malé tělíčko se v poslední  křeči prudce vyšponovalo. Jerry se otřásl a odvrátil se.  Chtělo se mu zvracet, ale nesměl sundat ochrannou masku.

„Vážně ne, vážně ne!“ Chabě se bránil, cukaly s ním křeče  dávení. „Chtěl jsem… chtěl jsem to zvíře jen dorazit! Ona  na mě zakřičela a já trefil… špatně jsem trefil, měl jsem  vypnutou automatiku. Chtěl jsem ho dorazit…“

   *

   * *

Brzy přestala sledovat čas. Snad docela zmizel. Ani slunce  tu nevycházelo a nezapadalo kvůli němu, ale zkrátka kvůli  svému místu, na které se patří vracet, jako se smečka vrací  ke svému stromu. Čas splynul s prostorem a prostor se stepí  a ta se tak zdála – nekonečná, volná, neskutečně nespoutaná,  rozprostřená bez hranic do všech směrů. I dovnitř. Uplynul  rok a končilo i další období sucha a ona – uprostřed své  smečky – plynula onou nekonečností nečasu a neslov  a nemyšlenek a nikdy tomu nebylo jinak, než že jen ona a lvi  a jejich společné lovy a dlouhá žhavá poledne, chladné noci.  Jenže kolik z toho se mohlo jevit spíš jako přání než jako  skutečnost. Myšlenky ji neopouštěly. Ve smečce byly zbytečné,  její život splýval kdesi vně všech myšlenek – v kterémsi  hlubším, jakoby mnohem méně konturovaném světě, kde všechno  mělo tendenci splývat. Jenže ona stále viděla ostré obrysy  všech věcí, hrany, zlomy, trhliny. Přicházela ze světa  rozdílů, ze světa, který odděluje jedno od druhého a všechno  od všeho. Přicházela z něj a on přicházel za ní. Přicházel ji  oddělit.

Trvalo dlouho, než ji smečka přijala, ale pak bylo  zapomenuto, že k ní kdy nepatřila a i ona sama to vědomí, tu  nepřípadnou myšlenku vytlačila až úplně na okraj, pryč. Ven  z vlastní bytosti.

Džasa neklidně pocházel kolem a co chvíli se ohlížel do  stepi. Vypadalo to, že má starost. Šedivá se ještě nevrátila  ze svých posledních záletů a on ji zřejmě vyhlížel. Šedivá  byla jeho matka, stará lvice se srstí vypelichanou a tesáky  obroušenými, které Sen zpočátku hádala smrt každým dnem. Buď  však byla mladší, než vypadala, nebo byla na svůj věk  neobyčejně při síle. Včera sotva od napajedel zaslechla  Černohříváka, nechala smečku smečkou a sama se ztratila. Její  tři lvíčata dávno odrostla a ona snad zatoužila po dalších.

„Džasa wrú, wrú.“ Promluvila na něj. Na to, aby svou matku  nějak postrádal, byl příliš starý, ale jeho inteligence ji  mnohokrát znovu a znovu překvapovala. Tázavě se na ni  podíval. Jeho pohled byl nesmírně zvláštní. V takových  okamžicích cítila, jako by si jeden druhého vážili,  respektovali se. Jejich vztah byl úplně jiný. Nebyl to vztah  dvou členů smečky, ale dvou osobností. Ona byla vůdce smečky,  Džasa pomalu sílil ve skutečného krále stepi. Do sporu se ale  nikdy nedostali. Udržovali jakési džentlmenské přátelství,  dokonce spolu i několikrát sami dva vyrazili na lov. Jejich  úspěchy potom těšily celou smečku.

„Wrú.“ Byl to lví výraz vyjadřující spokojenost. Lvi ho  také používají před lovem, když se jím vzájemně povzbuzují.  Džasa se ještě krátce ohlédl směrem k napajedlům, a pak se  položil kousek ode ní. Za chvíli bude poledne, je třeba  odpočívat před večerním lovem.

Sotva se však položil, zase zvedl hlavu a něčemu  naslouchal. Po chvíli Dasha, jeho sestra, zpozorněla také  a nastražila uši. Pak to zaslechla i Sen a všechny nepřípadné  myšlenky byly náhle zpátky. Byl to zvuk motoru.

   * * *

„Helikoptérou jsme převezli vznášedlo přes hory a dál jsme  pokračovali s ním. Bylo nás Pět. Já, Amunokiho syn Terry  a další dva muži ze společnosti. Řídil jeden z techniků.“ Nyl  se vracel do tábora. Jerry vyprávěl o setkání se Sen. Musel  trochu křičet a odvracel přitom oči od zakrvavené nýtovačky  a balíku, které Nyl položil mezi ně. Ještěže aspoň mrtvé  lvíče zabalil do fólie.

„Zastřelili jsme cestou jen dvě antilopy. Chtěli jsme  ulovit něco doopravdy unikátního, proto jsme antilopám uřízli  jen hlavy a vzali jsme jen ty, aby nezabraly moc místa.  Technik to udělal laserem, nebyla tam ani kapka krve.“  Jerryho pohled sjel znovu k balíku. Tmavé kapky z něj začaly  odkapávat pod jeho sedadlo.

„Nevěděl jsem, že jste tak útlocitný, Jerry?“

„Nikdy jsem krve neviděl víc jak kapku!“

„Myslím, že Terry taky ne. A jestli krve, pak určitě ne  bolesti.“

„Jak to myslíte?“ Nylovi se vybavila tvář Sen a s ní krev.  Potřásl hlavou.

„To je jedno. Nijak. Mluvte dál.“

   * * *

Utíkala jsem. Utíkala jsem rychleji jak štvaná antilopa  přímo k napajedlům. Srdce mi tlouklo zběsileji než při  společných lovech se smečkou. Zpočátku – těch prvních pár  dní, možná měsíc, jsem snad na takový zvuk čekala, ale potom  už ne. Potom jsem se ho bála. Začal patřil do těch nejhorších  snů a já utíkala k napajedlům skutečně jako ve zlém snu  a udivené pohledy smečky jsem cítila v zádech. Zvuk se  blížil. Poznávala jsem ho. Vznášedlo. Hučelo mezi stromy, až  jsem ho uviděla. Žádné spojené kruhy, nic povědomého. Pak  uviděli i oni mě. Byli překvapení. A měli pušky. Dojeli až ke  mně a zastavili. Pět mužů v lehkých skafech, čtyři drželi  rychlozaměřovací automaty Helicom. Některý z posledních typů  s lesklou hlavní. Z korby vyčnívaly rohy dvou vodušek. Tohle  nebylo nic ze standartních postupů.

„Kdo jste, co tu děláte?!“ Vyhrkl na mě jeden s puškou.  Nemohla jsem vůbec promluvit. Rok jsem řeč lidí  nepotřebovala. Rok jsem jí odvykala, abych se mohla sblížit  se lvy i s celou Hederou, a teď jsem měla mluvit s kýmsi  schovaným ve skafandru a za puškou, která střílí sama.

„Mea Na Clara, skupina Manta. Kdo jste vy?“

„Nemáte tu co dělat!“ Neviděla jsem mu do tváře, měl ji  schovanou za maskou, ale ten arogantní tón stačil.

„Naopak, tady nemá co dělat, kdokoli jiný krom Manty,  jestli vůbec víte, co to je?!“ Vztek. Zachvátil mě vztek ze  strachu.

„To mě vůbec nemusí zajímat, zato vy asi nevíte, kdo je to  Amunoki.“

„Pan Amunoki je většinovým vlastníkem akcií místní brány,  nikoli vlastníkem Hedery. Porušujete standartní postupy.“

„O porušování postupů se s vámi nebudeme bavit, na téhle  planetě neměla být ani noha!“

„Naprosto správně. To platí hlavně pro vás, já regulérně  havarovala.“

„Vy? Snad s létajícím koštětem!“ Smích.“Kde máte skafandr?“

„Manta skafandry nepotřebuje, to nevíš, brouku?!“ V té  chvíli jeden z nich zvedl pušku. Lekla jsem se, že jsem to  přehnala, ale mířil někam za mě. Ohlédla jsem se směrem,  kterým mířil. Stačila jsem jen vykřiknout. Šedivá přicházela  od napajedla a viděla nejdřív jen mě. Vznášedlo jí skrývaly  křoviny. Po pár krocích ji však spatřili i ti s puškami.  Výstřel tiše třeskl do výkřiku. Šedivá překvapeně vyjekla  a sedla si. Můj výkřik muže polekal a on netrefil přesně.  Musel mít vypnutou automatiku. Vrhla jsem se mezi Šedivou  a muže.

„Zakazuji vám střílet!“ Ten, co vystřelil a ještě jeden  vyskočili a šli ke zraněnému zvířeti.

„Můžeme si na této planetě dělat, co sami uznáme za  vhodné!“ Rozkřikl se na mě ten, který mě oslovil první.  Šedivá kňučela, marně se pokoušela zvednout. Měla zřejmě  přeraženou páteř.

„Dorazíme ji.“ Ten, co střílel, zvedl pušku. Byl na tři  kroky ode mě. Postavila jsem se před Šedivou.

„Nestřílejte!“

„Uhněte!“ Ten druhý zvedl pušku. Nemířil ale na Šedivou.  Mířil na mě. „Uhněte!“ Opakoval. Bylo to celé jako ten  nejhorší ze špatných snů. Vykopla jsem tomu bližšímu hlaveň  mimo a strhla ho na sebe.

„Řekla jsem nestřílet!“ Držela jsem pušku a mířila na toho  před sebou. Lesklé hlavně ve vznášedle se zvedly a zamířily  na mě. Viděla jsem světélka laserů, kterým se za rukojmím  ukrýt nedá. Hledala mě. Odkopla jsem rukojmí před sebe a ze  země jsem třikrát vystřelila. Mířila jsem na ramena a lokty,  automatika zůstala naštěstí stále vypnutá. Třikrát jsem  zasáhla. Zachvátila je panika, dali se na útěk. Ty dva, co  byli venku tam málem nechali. Když se obraceli, podařilo se  mi střelit jim do vysílačky, a když mi ukázali vrtuli  s odkrytým motorem, střelila jsem jim do motoru. Zůstaly mi  tři kulky. Jednou jsem dorazila Šedivou. Nemohla jsem jí  pomoct.

   * * *

„Takže ty jsi postřelen nebyl?“

„Ne.“ Jerry byl čím dál bledší, ruka nepřestávala bolet.

„Co se ti tedy stalo?“

„Popálil jsem se při hašení. Ani ne po minutě jízdy začal  motor hořet. Technik sám utíkal pro helikoptéru. Měli jsme  zatraceně štěstí, že ji našel, když nám rozbila i vysílačku.  Ani nevím, jak to dokázal.“

V táboře je čekal celý uvítací výbor. S puškami. Dva  z mužů měli ošetřená zranění. Nyl přistál před strženým  hangárem, vzal balík pod paži a nechal se odvést k Amunokimu.

„Pane Regu, tak jsme si vaši pomoc nepředstavovali.“ Začal  ihned. Nyl ho zarazil gestem ruky a hodil balík na zem.  Sražená krev se rozlila na podlahu a živým kobercem proběhla  vlna odporu.

„Představoval jste si tak své trofeje?“ Starý pán hleděl  fascinovaně na cáry mozku smísené s krví.

„Chcete, aby se něco takového dostalo na veřejnost?“

„Co si myslíte!…“ Terry se na Nyla obořil. Amunoki jen  zvedl ruku. „Doufám, že nejde o vydírání, jistě víte, že  byste ničeho nedosáhl, pane Regu.“ Mluvil tiše, nespouštěje  oči ze lvíčete.

„Pane, buďte si jist, že bych si nic takového ani  nedovolil. Jen doufám, že jako moudrý muž uznáte, že určité  meze by neměly být překročeny. Já nepodstoupím tisku detaily  vaší výpravy a vy opustíte podobné metody. Já také splním, co  jsem slíbil a tu ženu najdu. Sám. Myslím, že k vám už nebude  mít dost důvěry.“ Starý muž pomalu přikývl.

„Máte mé slovo, pane Regu.“

Přes noc se Nylovi podařilo zprovoznit odstavené vznášedlo  a hned ráno si ho nechal převést přes hory. Cestou měl  vrtulník poruchu a musel zůstat stát na druhé straně. Malá  helikoptéra se musela dvakrát otočit s náhradními díly  a potřebnými nástroji. Nyl nechat opravovat Amunokiho  mechanika a sám se konečně vyspal. Měl jistotu, že dnes nikdo  střílet nebude. Večer našel velký padlý strom a laserem  z něho vyřezal vcelku obstojný tam-tam. Celou noc pak  bubnoval do tmy rytmus ze Sentrilina disku. Usnul až k ránu,  ale jen na chvíli a hned se zase – i s pracně naloženým  bubnem – rozjel k severu. Bylo tam víc lesů a jeho nenapadlo  kam jinam by mohla Sen se smečkou mířit. Cestou se třikrát  zastavil a bubnoval. K rytmu z disku přidal zprávu o tom, kam  míří v obyčejně zrytmizované morseovce. Při čtvrté zastávce  uslyšel vrtulník. Byl blízko. Shodil tam-tam a okamžitě se  rozjel tím směrem.

   * * *

Nevěděla jsem, co mám dělat. Připadala jsem si šíleně  bezmocná. Měla jsem chuť je všechny zabít, ale nevěděla jsem  ani, kde mají tábor. Nemohla jsem opustit smečku, mohli ji  najít a postřílet ji ve vzteku celou. Mohli postřílet všechny  lvy na celé Hedeře, mohli vystřílet celou Hederu. Věděla jsem  to, ale mohli jsme jen utíkat. Lvi to nechtěli pochopit. Bez  Džasy bych to asi nedokázala. Nakonec jsme šli skoro celou  noc. Přesto to bylo příliš pomalé. Chtěla jsem na sever, do  lesů pod Algamem, Ale bylo mi jasné, že je to cesta nejméně  na čtrnáct dní. Bylo to šílené. Beznadějné. Dasha za mnou  přišla a chtěla si hrát. Měla tu zázračnou vlastnost, že ač  téměř dospělá, zůstala stále malým bezprostředním lvíčetem,  kterému je vždy všechno odpuštěno. Často se stávalo, že  urovnávala spory a smiřovala nesmiřitelné protivníky. Teď  přišla a hrábla po mě packou, smějíc se svým nádherným  rošťáckým úsměvem. Nemohla jsem si s ní pustit do hry. Musela  jsem udržet smečku na nohou, v pozoru. Plácla jsem po ní  a zavrčela.

„Běž, nech mě!“ Odešla, aniž by cokoli pochopila.  Nepříjemnou stránkou její bezprostřední povahy byla její  omezenost. Dokázala celý lov zkazit svojí nedisciplinovanou  zbrklostí, tím, že se okamžitě hnala za tím, co viděla.  Jakákoli idea něčeho mimo její zorné pole ji nechávala  netknutou. Viděla Sen a chtěla si hrát. Naštěstí zakročil  Džasa. Odehnal sestřičku rázným zamručením a otřel se o mě.  Teď jsem pro něj byla vůdcem smečky a on byl můj tajemník.  Pohladila jsem ho ve zlatavé hřívě a foukla mu do ní. Zatřásl  hlavou a ohnal se po mě prackou se zataženými drápy. Opakoval  Dashinu otázku: „Můžeme si už hrát? Jsme už v bezpečí?“  Odvrátila jsem hlavu a zadívala se k jihu. Řeč postojů, gest  a pohledů je pro lvy důležitější než řeč zvuků. Takto se vždy  ohlíželi po lovištích, které opouštěli pro nedostatek zvěře  či ze kterých je vyhnala jiná smečka. Bylo to jasně  definované, srozumitelné gesto. Jeho druhou část tvořily  nedočkavé pohledy na druhou stranu, pocházení, přešlapování.  Znamenalo to „cestu“. Něco podobného se odehrávalo i před  každým lovem. V takové situaci byla ovšem první část sdělení  nahrazena broušením drápů a vzájemným třením. Ujišťováním  o vzájemné sounáležitosti. To teď chybělo, smečka byla  ohrožena a Džasa to pochopil velmi rychle. Viděla jsem, že  cítí můj strach. Snad jsem také přinesla cizí pachy a pach  jeho matky smíšený s pachem krve. Snad matčinu smrt sám  vycítil – tu schopnost měla nade vší pochyby všechna hederská  zvířata od těch největších až po nejmenší. Každopádně mi  pomohl přenést potřebné napětí na celou smečku a než přišlo  další svítání, ušli jsme snad dvacet kilometrů. Na smečku to  byl neuvěřitelný výkon, ale věděla jsem, že je to směšně  málo. Ráno jsem ulovila jedním výstřelem toho největšího  buvola, kterého jsem viděla. Nebyl až tak velký, takže právě  tak postačil celé smečce a do večera jsme byli schopní  pokračovat dál. Lvi to vzali jako samozřejmost. Pak jsem  uslyšela tam-tam. Poznala jsem ten rytmus. Nyl! Celá jsem se  roztřásla, ale museli jsme dál. Šli jsme zase celou noc.  Nemohla jsem se vracet, ale byla jsem šťastná, že tu nejsem  sama. Ani na chvíli jsem nepochybovala, že mi Nyl pomůže lvy  zachránit.

K ránu jsem ulovila jen zebru – byla malá, ale největší ze  všech kolem. Pušku jsem zahodila, lvům se nelíbila. Smečka  spala a já chtěla ulovit ještě něco menšího. Zase jsem  slyšela Nyla a rozumněla jsem všemu, co mi říkal. Dávalo mi  to sílu. Jenže potom se objevila helikoptéra. Vtiskla jsem se  do trní, ale objevili smečku. Viděla jsem, jak nad ní  zakroužili. Běžela jsem jako o život a proklínala se, že jsem  pušku zahodila příliš daleko. Skákala jsem a mávala, i když  vůbec nevím, co jsem si od toho slibovala, byla jsem  bezmocná. Neviděli mě. Zase měli ty chytré pušky. Viděla  jsem, jak se jejich blyštivé hlavně sklánějí dolů, jak míří.  Utíkala jsem, ale byla jsem stále daleko. Vrtulník udělal  oblouk, lvi asi utíkali, a zase se snášel a ti v maskách se  z něj vykláněli.

  * * *

Zase stříleli. Nyl vyjel na nejbližší vyvýšeninu. Kus  skály musel vyběhnout. Helikoptéra zase kroužila. Víc napravo  zahlédl ve stepi barevný pohyb. Vznášedlo. Dnes se vydali do  boje s plným nasazením, druhá helikoptéra nebude daleko.  Stroj ve vzduchu se prudce otočil, cíl se zřejmě pohyboval.  Nyl před sebou smetl kamínky a opřel pušku o skálu. Byla to  ta Jerryho, která poté, co ji Nyl vyhodil z helikoptéry,  zapadla pod vznášedlo a zůstala tam zapomenutá. Helicom  DZ50, jeden z posledních typů s kompozitovou hlavní a třemi  paralelními procesory. Stačilo přejet oblohu hledáčkem  a zabudovaný kompjútr hlásil, že nalezl požadovaný cíl. Tím  mohlo být cokoli, Nyl v jeho paměti nalezl i údaje o člověku.  Na požádání jej helicom dokáže zabít, zranit, zneškodnit,  vystrašit, cokoli. Nechyběla ani situace s rukojmím. Stačí  jen na zlomek sekundy dostat to které místo před hlavěň  a počítač sám přesně v ten okamžik stiskne spoušť. Jednoduché  a účinné. Dokonale účinné.

 * * *

„To jsou moji lvi!“ Křičela Sen. Konečně si jí ti  v helikoptéře všimli. Zvedly se kolem ní obláčky prachu. Pak  jí něco podrazilo nohy a ona upadla. Tváří uděřila  o kamenitou zem. V levé noze ucítila ostrou bolest.

„Moji lvi!“ Další úder přišel do ramene.

 *  * *

Helikoptéra s vykloněnými střelci opisovala smyčku nad  další cíl. Nyl sjel dalekohledem dolů. Střílejí na Sen! Na  Sen! Jasně viděl, jak ji zásah srazil k zemi. Jediným pohybem  prstu vypnul automat. Červená čísla vzdálenosti, relativní  rychlosti cíle i procenta pravděpodobnosti zásahu zmizela  z průhledu zaměřovače. Zbyl tmavý stroj ostře se rýsující  oproti jasné obloze. Stiskl spoušť. Jednou, podruhé, potřetí.

 *  * *

„Moji lvi!“ Zasténala Sen. Střelba náhle ustala. Když  zvedla hlavu, uviděla silně nakloněný stroj řítící se k zemi.  Exploze vlna přes ni přehnala vlnu horka a bylo ticho. Těžce  se zvedla.

 *  * *

„Sen!“ Byla živá, viděl, jak se pokouší zvednout. Pádil ze  svahu jako šílený. Nejvyšší rychlostí zamířil se vznášedlem  ke sloupu černého dýmu. Dorazil na místo zároveň s druhým  strojem. V dálce zabzučela helikoptéra. Ze vznášedla  vyskočili muži s puškami.

„Jste zatčen! Ta žena také!“

„Je zraněná!“ Okřikl je a rozběhl se k ní s lékárničkou.

„Sen, Sen!“ Ležela se zavřenýma očima, vítr nad ní skláněl  chomáč trav.

„Sen, jak je ti? Je to vážné?“

„Všechno vedle, hned to zastavím.“ Podívala se na něho  a slabě se usmála. „Kde jsi se flákal?“ Všiml si, že jí  vysvětlaly nejen vlasy, ale i oči.

„Mysleli jsem, že jsi mrtvá. Ukaž, obvážu ti to. V táboře  se na to podíváme.“ Druhá helikoptéra zavrčela za stromy.

„Zastavím to sama, radši mi dej pusu… vlastně nemůžeš,  tak mě aspoň obejmi.“

 * * *

V helikoptéře byli tři mrtví. Amunoki v rozrušení proběhl  všemi čtyřmi pásmy vzdušné clony bez skafandru a to, co u Sen  vyvolalo silnou rýmu, přivodilo jemu v krátkém sledu tři  zástavy srdce a množství dalších komplikací. Naštěstí přežil  stejně jako muž, kterého postřelila Sen a který dostal do  rány těžkou infekci. Pouze nebyl schopen ihned opustit  planetu. Tiše sípal a sliboval Sen, že nadosmrti zůstane na  téhleté všivé planetě, na které zabila jeho syna. O nějaké  práci v elitní TM skupině ani nemluvě. Zadýchal se přitom  a oni raději odešli. Čtvrtý záchvat by nepřežil. Záznam  z Helicomu, ze kterého bylo jasně vidět, že Terry střílel na  Sen, mu promítli až po dohodě s lékařem. Další vyšetřování  bylo okamžitě zastaveno a událost byla označena za nehodu.

   * * *

„Co chceš teď dělat?“

„Vrátím se ke smečce.“

„A potom?“

„Až bude Amunoki moct, poletím s ním nahoru. Nechám se  zbavit všech hodností a vrátím se sem už napořád. Jen co  přijdou lidé, bude mě smečka potřebovat víc než kdy předtím.“

„Jako nápad to nezní špatně… Myslíš, že ji dokážeš  ochránit?“ V očích jí zahořely temné jiskry. Odtáhla se od  něj, jakoby náhle víc nesnesla studený dotek skafu.

„Já ji musím ochránit!“

Amunokiho uzdravování vypadalo na dlouho. Brána byla  částěčně uvolněna a na Hederu přiletěli další lidé. Místo  Manty pracovala teď na planetě skupina Fahrenheit. V táboře  se ale jen otočil její zásobovací člun, přivezl léky pro  Amunokiho a zase spěchal na základnu rozrůstající se pod  jižním úbočím Dylgy. Sen to s návratem ke smečce myslela  vážně a tedy okamžitě. Nylovi nezbylo, než si postavit stan  dole u řeky. Netrpělivě se aklimatizoval. Nemohl Sen zatím  ani políbit a přitom cítil, jak moc se mu vzdálila. Každý  jejich rozhovor končil stejně.

„Musím je ochránit!“ Neústupný postoj, div ne výhružný  tón, jiskry v očích.

„Ale jak, Sen? Jak?“ Připadala mu jako malá umíněná holka.

„Nevím.“ Odsekávala a když se jí chtěl dotknout, odstrčila  ho. Chápal ji, ale nedokázal prolomit jakousi hradbu, kterou  kolem sebe vztyčila. Kolem sebe a Hedery.

„Sen, rád bych ti pomohl…“

„Jak mi chceš pomoct, když tomu sám předem nevěříš!“

„Sen, já jen přemýšlím jak a opravdu nevím.“

„Nelži, že přemýšlíš, když se mě jen stále snažíš  přesvědčit, že to není možné.“

„O ničem tě nepřesvědčuji!“

„Sám sebe přesvědčuješ, že nemůžeš nic dělat, že jsi mimo,  uklidňuješ vlastní svědomí.“

„Jak bych mohl být mimo, když jsem tu s tebou?“

„Kde se mnou?! Vůbec nic nechápeš! Nejdřív vylez ze  skafandru!“ Byla až zlá, zlá ze zoufalství.

„Naopak, myslím si, že ty nechceš mnohé pochopit. Měla bys  trochu přemýšlet!“ Snažil se ji alespoň uklidnit.

„Dobrá, když už o tom mluvíš – já nechci přemýšlet,  protože chápu. Ty ale v téhle umělé ulitě nemůžeš pochopit  vůbec nic, tak ti nezbývá, než přemýšlet.“

„Nerozumím ti, Sen. Jaký je rozdíl mezi přemýšlením  a chápáním?“

„Konečně správná otázka, ale myslím, že ti ji budu moct  vysvětlit až se budeš moct nadechnout hederského vzduchu. Až  budeš bosý chodit v její trávě, až budeš pít její vodu, spát na její zemi. Až pohladíš lví hřívu, až vylezeš ze své  skořápky!“ Vzdal se. Mluvila o něčem jiném, skutečně ji  nechápal. Cítil však v jejích slovech něco zneklidňujícího.  Přemýšlel, jaké je to, cítit na těle skutečný vítr, pít vodu  mezi kamením, ležet v trávě? Jaké je to pohladit lva? Testy  imunity ukazovaly posledních pár dní nuceného pobytu za  filtry.

   * * *

Po tom posledním rozhovoru je našel až k večeru dalšího  dne. Zatoulali se na lovu daleko mimo svoje teritorium, na  území vyvražděné Temnohřívákovy smečky, a po lovu tam zůstali  odpočívat celý den. Vrátili se před západem slunce. Lvi si na  Nyla zvykli velice rychle. Dokud nepřekročil nevyslovené  hranice, tolerovali ho s až přehnanou lhostejností.  Cítili-li se ohroženi, ohradili se jen jako z donucení  a z odstupu zase nasazovali svoje lhostejné obličeje. Nyl měl  často dojem, že jeho stříbrný oblek je pro ně naprosto  průhledný.

„Nemůžou tě pochopit, jako ty nemůžeš pochopit je, dokud  jsi uvnitř.“ tvrdila Sen.

„Jen se bojí, nic víc.“ Oponoval jí.

„Bojí se protože nechápou a nechápou tě, protože sem  nepatříš.“ Z jejích slov byla cítit zášť. Byl by rád, kdyby  patřila jen té stříbrné věci, kterou však ještě nemohl sundat  a tak se o tom přesvědčit. Zatím mohl jen žárlit na smečku,  uprostřed níž Sen kráčela stepí jako skutečná královna a čím  dál mohutnější Džasa klusal těžkým lvím krokem vedle ní jako  palácový psík.

„Sen, co je ti? Zlobíš se na mě?“ Smečka složila plná  břicha pod svým baobabem. Oni zůstali stát na planině  a zapadající slunce kreslilo všechno kolem v červené.  Zavrtěla hlavou. „Věříš mi, že ti chci pomoct?“ Přikývla.  „Věříš mi, že vážně nevím jak?“ Znovu jen přikývla. Za  křovisky za nimi se ozvalo praskání, sloni přicházeli  k napajedlům a kdoví proč obcházeli širokým obloukem mohylu  kamenů, pod nimiž ležela Šedivá.

„Pomůžeš mi to najít?“ Sklonila hlavu a položila mu ji na  rameno. Bylo to její gesto a Nyl její přikývnutí neviděl, ale  cítil.

„Ty máš v hlavě R-A strukturu. Já lvy.“ Řekla. Přikývl jí  do vlasů.

„Zlobíš se na mě?“ Zavrtěl hlavou.

„Vím, co mi chceš říct… ale nechci to slyšet… ale  musím…“ Roztřásla se mu v náručí.

„Neplač, moje malá.“ Pohladil ji po vlasech, byly scuchané  a mastné jako lví hříva. Zaprášené. Posadili se ke smečce  a on jí, opřený o hladký, lvími drápy odrásaný kmen baobabu  vyprávěl o bráně. O tom, jak se mu vzpouzela pod rukama a on  ji rdousil a zase zachraňoval, jak si ji získával, objevoval  její slabá místa, trhliny. Zase tu byla ta živá, dýchající  bytost.

„Možná cítíme oba totéž.“ Znělo to jako otázka.

„Ano, totéž.“

„Ale každý jinde.“ Zamyslela se, prsty bořila do suché  hlíny. Napadlo ho, že vůbec neví, co je to za pocit, držet  hlínu v holé dlani. Bezděky sevřel ruce v rukavicích.

„Myslím, že bránu miluješ.“

„Jako ty Hederu.“

„Patříš k ní.“

„A k tobě, Sen.“

„Jenže to patříme každý jinam. Ty víš, kam patříš.“ Otřela  si poslední slzu a rozetřela si přitom prach z hlíny po  tváři.

„Ale já… chci být s ní a nemůžu, chci být s tebou  a nemůžu. Jedno zabíjí druhé.“ Vstala.

„Nechci ji vidět umírat!“ Po slunci zůstalo vybledlé  tušení světlejší linky na západě přerušené její siluetou.

„Vím, že ji chtějí zabít. Nesnesu to. Ty bys dokázal  přihlížet jak zabíjejí bránu?“

„Ne!“ Překvapila ji ráznost jeho odpovědi. Vstal a  přistoupil k ní.

„Jmenovala se Xever.“ V hlase mu zazněla ozvěna vzpomínek.

„Vznešená, elegantní dáma poblíž Kapteynovy.“ Vybavila se  mu tvář plná klidu.

„Šlo o spor oligopolů. Dva měsíce jsme ji rozkmitávali.“

„Rozkmitávali?“

„Ano, to je technická stránka věci. Stabilní bránu nelze  jen tak vymazat ze světa. Takovou energií nedisponujeme a  zřejmě ještě dlouho nebudeme. Transfery pracují jen s  takzvanými aktivačními kvanty energie. Jako když vedeš slona  malým bičíkem. Když pak chceš takovouto stabilní bránu  zničit, je třeba ji maximálně vychýlit do polohy, kdy stačí  třeba malý výbuch v ohnisku… “ Znovu se zamyslel.

„Byla to dáma, ale pak… otrhaná, šílená žebračka  škubající sebou v křečích. A potom ani to ne. Nic, žádné  mrtvé tělo, žádný smutek. Obrovské prázdno, studené,  vyčítavé, prázdné prázdno… Ne, už bych to nedokázal.“

„Hedera ví, co jí chystají.“ Ponořil se do svých myšlenek  a ona ho z nich zase vytrhla.

„Co ví?“

„Že ji chtějí zabít.“

„Jak by to mohla vědět?“

„Ona není jen shromážděním živých tvorů, ona sama je živá.  Jako brány, možná jako celý vesmír. Je živá a cítí. Viděls  slony jak obcházejí mohylu? Vím, co cítí, cítím to také, to  mrtvolně páchnoucí mrazení. A všiml sis, že kolem tvého stanu  zmizela zvěř? I tam to mrazí. Hedera má strach a já ho cítím  s ní. Je to hrozné!“ Zachvěla se. Nevěděl, co říct.

„Sen… pozítří… pozítří sundám skaf…“ Byla už tma,  úplná tma bezměsíčné noci. Mlčela kolem nich, lvi oddechovali  ze spánku.

„Nesmíš ho sundat naráz.“ Přešla Sen náhle jinam. „Kvůli  lvům, víš. Byl bys pro ně někdo cizí.“

„Dobře. Udělám si ze skafu třeba vestu, ano?“

„Ano. To bude dobré. Myslím, že tě přijmou. Za čas.“

„Pláčeš?“

„Cítím se moc slabá. Moc sama. Nedokážu jí pomoct. Nakonec  budu jen přihlížet, jak umírá. Já vím, bude to trvat dlouho.  Viděla jsem projekty. Lidé, lidé, lidé. Zmizí pod nimi jako  Země! Dokonce už teď plánují parky! Jako Amboseli! Chtěla  jsem k ní patřit, úplně patřit, ale ona mě tak nebude chtít.“

„Nemyslíš, že o to víc tě bude potřebovat?“

„Jako překážku mezi sebou a lidmi? Ale já nechci být mezi,  být nikdo, nepatřit ani tam, ani tam!“ Dlouho se dívala do  tmy, než myšlenku dokončila.

„Lidé jsou mezi mnou a jí.“

 * * *

Nylovy první kroky bez skafu bedlivě sledoval lékař  z Farenheita. Omlouval se, ale bylo to nutné. Celý proces byl  maximálně urychlen. Přitom Nyl byl prvním obyčejným  smrtelníkem, který měl dýchat hederský vzduch. Všichni, kteří  to zkoušeli před ním a neměli speciální „výcvik“, měli velké  potíže. Amunoki, který se snad jen dvakrát nadechl, ležel  stále v Kiamoku připoután na lůžko. Nyl to chápal, ale jen  stěží přemáhal rozmrzelost. Sen přivedla smečku na tu událost  vyjímečně až k jeho stanu a sama také mohla poprvé do jeho  obydlí vstoupit. Mohla, ale nechtěla. Jen se krátce  představili s doktorem, který se neuvěřitelně podobal  kapitánu Farkovi. Byl i stejně sympatický a nabídl jí přitom  místo ve Fahrenheitu. Řekla mu o Amunokiho výhružkách.

„Ale vypadá to, jako byste z nich měla radost.“ řekl jí na  to a ona odpověděla otázkou.

„Vám se Hedera nelíbí?“ Zasmáli se a rozloučili se.  Nechala je o samotě a šla si hrát se lvíčaty. Pozorovala je  přitom z povzdálí a vypadala nesvá.

„Co si o ní myslíte, doktore?“ Novinek z Kiamoku nebylo  mnoho a o pracích na bráně toho doktor jako doktor příliš  nevěděl. Slíbil příště přivést velkou satelitní anténu, aby  se mohl Nyl přes družici spojovat přímo s deftem.

„Asi ji můžeme jen těžko pochopit. Já se narodil na Marsu.  Od šesti let jsem prodělával první operace a věděl jsem, že  budu pracovat ve vnějším vesmíru. Čekal mě veliký úkol…“

„Našel jste ten úkol?“ Doktor se zarazil, ta otázka ho  zaskočila. Nyl dál brouzdal nohama v trávě, zkoušel se všeho  dotýkat, bral všechno do rukou, mnul v prstech, očichával,  zkoušel.

„Našel jste ten skutečný, opravdový velký úkol?“ Opakoval  Nyl otázku.

„Nevím. Vlastně jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Vždycky bylo  tolik úkolů a všechny byly velké. Vy přece také pracujete  venku, znáte to.“

„Právě proto se vás ptám. Žijeme stále pro nějaký úkol,  máme ho před sebou… Ona byla také taková, tam na deftu.“

„Změnila se?“

„Hodně. Tam nebyla šťastná – jenom věřila ve štěstí.  Věřila, že štěstí leží před ní, za úkolem, že ji k němu  splnění úkolu přivede.“

„A teď? Není to jen další úkol?“

„Hedera? Ne! Nevím, jak to říct, tam byla vždy plná  jakéhosi pnutí. Očekávání něčeho, co se skrývalo na konci  každé práce. Zde jakoby se rozplynula. Ano, rozplynula se mi  před očima do vlnění trávy, do troubení slonů. Jakoby se  rozplynula a zmizela. Mám dojem, že rozdala svoje já tady  tomu kolem, savaně, smečce.“

„Zní to pěkně, měl byste to napsat.“

„Napsat? Díky za kompliment, ale myslím, že by z toho  vyšel jen sentimentální románek. Ve skutečnosti se to nedá  říct. Jako jste mi ještě včera nemohl vysvětlit, jak chutná  večerní vítr na tvářích, když jsem byl zalezlý ve  skafandru… ale ptal jsem se vás, co si o ní myslíte vy.  Beztoho, abyste se ji snažil chápat.“

„Myslím si, že bych ji chtěl pochopit. Nemyslím si, že je  blázen. Možná my všichni jsme blázni jen ona ne… ale nás je  většina…“

Doktor odletěl brzy po setmění. Nyl neviděl smečku u stanu  a myslel si, že se s ní Sen vrátila k baobabu. Našel tam ale  jen lvy. Sen tam nebyla. Nevolal ji. Zklamaně počítal na  zpáteční cestě hvězdy, večerka Xoroka už byla v zenitu.  Myšlenky na bránu se mu ale rozbíhaly pod rukama. Ze všech  stran na něj doléhala Hedera, jakou neznal. Chlad noci,  šumění trav. Všechno bylo najednou blízko, neuvěřitelně  blízko. Bylo to – uvnitř. V něm. Otřásl se. Lekl se.  Reflexivně se bránil. Přidal do kroku. V hlavě mu vířil  zmatek myšlenek. Myšlenek a pocitů a ty pocity byly silnější  než myšlenky. Ostřejší, pevnější, hmatatelnější, skutečnější.  Nic takového neznal, nevěděl, co má dělat. Už se zase řítil  mezi horskými velikány vtahován neznámým vírem, ve kterém se  vně i uvnitř spojovalo v záblesku ochromující závratě.  Naštěstí nebyl daleko. Vpadl do stanu a srdce mu divoce  bušilo.

„Nech zhasnuto, prosím.“ Seděla na jeho lůžku. Viděl jen  siluetu.

„Sen!“ Mlčela.

„Hledal jsem tě.“ Přisedl si k ní. „Hledal jsem tě.“  Nahmatal její ruku, přitáhla ho k sobě a políbila.

„Už tě nemrazí?“ Položila mu ruku na ústa.

„Chci se s tebou milovat.“ Zašeptala a odhodila jeho  stříbrnou vestu na podlahu.

   *

  * *

Milovali se krátce, ale tak silné to nebylo ještě nikdy.  Byla to jiná Sen. Divoká, prudká. Úplná. Rozplynuli se v sobě  ve zběsilém pádu. Nyl se bránil, ale nešlo to. Myšlenky už  dnes nedokázaly vzdorovat přívalu pocitů. Zapomněl na  jakékoli naučené sebeovládání, jakoukoli sebemenší  rafinovanost. Těla se dychtivě vsávala do sebe…

Exploze odezněla dveřmi otevřenými do noci. Malátně se probouzeli jako z cizího snu. Dlouho nepromluvili.

„Proč si se mi dnes vyhýbala?“

„Myslím, že jsem měla strach.“

„Z čeho? Ze mě?“

„Ze setkání.“

„Ze setkání?“

„Já… jsme jiní, patříme jinam… já vlastně nevím, kam  patřím a ty mi připomínáš, že…“

„Že patříš tam nahoru a ne sem?“

„Neříkej to, prosím.“

„Myslíš, že je to pravda?“

„A je?“ Opakoval jí to, co řekl doktorovi.

„Myslíš, že sem tedy můžu patřit?“

„Ptáš se mě? Zeptej se Džasy.“

„Džasy…Toho se nemusím ptát, chtěla bych se zeptat  táty…“ Venku naříkavě vykřiklo nějaké zvíře. Znělo to  jakoby hned přede dveřmi, oba sebou cukli a zvuk umlkl náhle  v půli. Zašplouchala voda v řece. Vyrušilo je to z hovoru.  Nyl přinesl vodu s kostkami ledu.

„Vlastně to vůbec není otázka odpovědi.“ Sen se zvedla,  aby se mohla napít. Ledové kostky zazvonily o stěnu sklenice.

„Vím, že patřím nahoru, k ostatním. Všichni tam patříme,  ale právě – co když všichni patříme sem? Víš, Hedera není  věc, není dílem lidí. Hedera je vzkříšená Země a copak lidé  nepatří na Zemi? Řekni – snažím se jen svůj problém shodit na  jiné, nebo mám pravdu? Hledám jen svou minulost nebo něco  skutečnějšího? Chceme, aby naše místo bylo všude, ale tím své  skutečné místo ztrácíme. Snažíme se změnit svět na domov, ale  místo toho měníme svůj domov ve svět a nikde nejsme doma.  Všude jsme se zabydleli svým rozumem, ale nikde svým srdcem,  nikde nemůžeme být šťastní…“ Sklenice Nyla chladila  v dlani, přemýšlel.

„Nevím, co ti říct. Jako kdybys mluvila jinou řečí. Nikdo,  koho jsem kdy slyšel mluvit o štěstí, o něm nemluvil  v přítomném čase. Někdy bylo a je pryč, někde nás čeká a my  ho musíme hledat. Smířili jsme se s tím, že štěstí  neexistuje. Vytvořili jsme si filozofii nekončící cesty.  přijali jsme stav frustrace z nedosaženého za pravý mod  existence. Zvykli jsme si žít ve strachu…“ Viděla v siluetě  jeho hlavu opět odvrácenou stranou. Dopila svoji sklenici  a podala mu ji. Šel natočit další. Tmu prořízlo světlo  z lednice, cinkot ledu.

„Mluvíš jinou řečí.“ Zvuk vody z koupelny. Na okamžik zněl  jeho hlas zastřeně, když se znovu sklonil do obdélníku  světla. Sen ležela schoulená zády ke stěně a cítila, jak se  jí vším tím kolem – hladkostí a jemností přikrývky na  ramenou, zurčením vody, tmou noci protkanou doteky milování,  dotýkají zapomenuté pocity. Ty první dny, kdy opět začínala  žít.

„Možná mám dojem, že jí rozumím, ale – je tak jiná a já  nevím, jestli mám věřit sám sobě.“ Posadil se na kraj lůžka  a zůstal předkloněný tisknouc sklenici oběma rukama.

„Mluvíš o věcech, o kterých lze stejně tak tvrdit, že to  jen naše přání nám dávají vidět věci, jež nejsou. Mluvíš  o světě srdce, ale nikdo neví, jestli to není jen výplod  našich myšlenek, jen sen, jen slovo.“

„Není Nyle! To tobě by můj táta řekl, že se necháváš  zavádět slovy, že nasloucháš víc jim, než tomu, co je.“

„Možná. Možná nám splývají slova se světem, i když je  každé něco jiného… Povídej mi o svém tátovi.“ Přisunul se  k ní a ona ho vzala pod přikrývku.

„On.. byl zvláštní. Poslední strážce. Nikdy mi neřekl, že  mě má rád. Nemusel. Máma to opakovala často, když nám  hubovala. Lpěla na nás a tátovo nadšení a odhodlání pro  rezervaci jí bylo cizí. Pro ni jsme byli důležití jen my.  Nebo jen ona sama. Někdy si nejsem jistá, jestli se nebála  vlastně jen o sebe, o to, co jí patřilo. Táta mě však naučil,  že patříme k něčemu víc, k něčemu na co rozum nestačí. Že je  málo věcem jen rozumět, že je třeba je i chápat, cítit je…  Můj vztah k němu se nedal oddělit od vztahu k rezervaci.  Spojovala nás a všechno, co jsme dělali pro ni, jsme dělali  i pro sebe a možná i naopak.“

„Nikdy ses nechtěla pomstít?“

„Ne. Vrahy chytili a odsoudili a já je i trochu litovala.“

„Litovala?“

„Ano, litovala. I to mě táta naučil. Chápat, že když šelma  zabije, nedělá to proto, že je zlá. Oni neměli na výběr. Na  jedné straně obrovská těsná města, na druhé zoufalí strážcové  rezervace. Byl to marný boj… jako tady… možná jsem se  měla nechat zastřelit jako on. Zemřela bych alespoň jako  jedna z nich.“

„Co to říkáš?! Copak on se nechal zastřelit?“

„Byla to organizovaná skupina. Měli lepší zbraně než  strážci. Přesto tři zabil, než ho dostali.“

„Tak vidíš.“

„Vím, je to hloupost. Ostatně na Marsu do nás nadupali  příliš dobré reflexy.“

„Mars? Další temné téma? Jaké to bylo?“

„Nevím. Všechno za mnou je v dálce a temné. Vzpomínám na  svůj život jako na cizí. Když zrušili rezervaci, cítila jsem  se najednou mrtvá. Nežila jsem, dlouho jsem nežila, jen  přežívala. Možná proto jsem mohla být na Marsu tak dobrá. Šlo  jen o to přežít. Přežít za všech okolností.“

„Je to málo? Všichni chceme přežít. Tvoji lvi chtějí také  přežít.“

„Ne! Pořád ještě nechápeš! Na Marsu jsme byli každý sám,  každý sám za sebe a proti všem. To bylo opravdu jen  přežívání. A tam nahoře takto přežívají všichni, teď to  chápu. Tady je to jinak. Všichni patří ke všem, všichni jsou  součástí jediného života a jen tobě zvenčí se zdá, že každý  sám tu jen přežívá, protože neznáš nic jiného. To je to,  o čem mluvím. Ne o strachu či štěstí v každém okamžiku. To je  stejné jako tam nahoře, ale strach uvnitř, strach samoty – to  je strach lidí, který Hedera nezná a který ji děsí.“

„Myslíš tedy, že lidé nejsou součástí žádného takového  života?“

„Cítíš něco takového?“

„Nevím, jak bych to měl cítit.“

„To ti nepovím. Pocit lásky ti také nikdo nepověděl.“

„Není snad láska z velké části věcí kultury? A není ta  naším světem?“

„Kultura? Myslíš ten svět nešťastných lásek, vhodných jako  záminky pro zápletky seriálů. Abstrahovaných ze života jako  věci, se kterými je třeba se vypořádat, aby bylo možné  přežít? Lidé jen přežívají, bojují proti všemu kolem, proti  sobě. Celá jejich kultura není o ničem jiném – jak by pak  mohla být takovým životem?! Možná nějakým jiným, ale takový  nechci.“

„Takže tady si našla opravdový život? Bez boje?“

„Neříkám, že bez boje, říkám opravdový život.“

„Co když je to iluze? Další iluze?“

„Nechci pochybovat o tom, co cítím. Napřemýšlela jsem se  dost, ale byly to jen cesty bez konce… Možná sem opravdu  nepatřím, ale potom už nikam! Rozumíš – nikam! A já musím  přece někam patřit…“

Když se milovali podruhé, bylo to něžné, pomalé, splývavé.  Zastřené závojem únavy, který se všemi slovy odvál i všechny  hrany a ostny vnějšího světa. Usínali se svítáním přitisknutí  k sobě. Led ve sklenicích dávno roztál.

  * * *

Džasa čekal před vchodem. Zbytek smečky se rozložil tam,  kde včera. Pospávali a líně pozorovali, co Sen u té velké  lesklé věci dělá. Džasa se od ní nechal pohladit, ale něco se  mu nezdálo.

„Nevoním mu.“

„Cože mu?“ Nyl se ještě cáchal v koupelně.

„Nevoním mu. Včera jsem se dvě hodiny drhla.“ Nyl vyšel  ven, ještě si oblékal vestu ze skafandru.

„Vidíš, vůbec jsem si to neuvědomil.“

„Není to jen tak, žít tady. Rok jsem neviděla mýdlo ani  hřeben. Určitě jsem nevoněla, ale dokud jsi měl masku,  nevadilo to.“

„Tak proto si se mně včera vyhýbala?“

„Také proto. Odvedla jsem smečku, protože jsem věděla, že  mě budeš hledat u ní, a běžela jsem oklikou zpátky. Nevěřil  bys, co to dalo práce.“

„Tedy po skafandru mám zahodit i mýdlo?“

„Pokud z toho uděláš filozofickou otázku, tak ano. Je to,  jako bys říkal všemu kolem: nedotýkej se mě, jsi mi odporné.  Ale i lvi si čistí srst. Takže tak jedenkrát týdně bys  snad…“ Smála se a on měl radost z jejího uvolněného smíchu.  Honil ji kolem stanu a na malý okamžik se nechal do hry  zatáhnout i Džasa. Sen ho ale rychle uklidnila. Bála se, že  by mohl Nylovi ublížit. Považovala to však za dobrou známku  toho, že smečka Nyla přijme.

 * * *

„Když jsem smečku potkala poprvé byl Džasa nádherný asi  tříměsíční lvíček. Smečka měla tehdy sedm lvíčat a Džasa byl  z nich největší. Vyčníval i jinak. Držel se stále stranou.  Napadlo mě nejprve, že je nemocný, vypadal smutně. Ale když  se ho viděla hrát si, přišlo mi, že přemýšlí. Bylo to  nezvykle přemýšlivé lvíče. A zvědavé. Na ten svůj všetečný  čumáček málem doplatilo. A já jsem se díky němu dostala do  smečky.

Narazila jsem na ni vlastně už druhý den na Hedeře a od té  doby jsem ji neustále sledovala. Dohromady čítala asi třináct  dospělých zvířat, ale málokdy se sešla celá. Začínalo období  sucha a celá step se stahovala k řece. Byl to neuvěřitelný  pohled na nepřehledná stáda, na krajinu v pohybu. Byla to  živá zem a já byla překvapená, že mě zvířata ignorují.  Neprchala přede mnou, jen se držela v uctivé vzdálenosti.  Nedokázala si mě zřejmě spojit s žádným známým nebezpečím.  Ani lvi se o mě příliš nestarali. Chovali se ke mně asi jako  k tobě ve skafu, až na to, že jsem je zpočátku nepokoušela  z takové blízkosti. Ale to opravdu jen zpočátku. Doprovázela  jsem je všude, byla jsem tvrdohlavá a oni si zvykli. Přešla  jsem z rostlinné stravy na maso a stala se lovcem. Nebylo to  nijak těžké, nikdy jsem nebyla dokonalým syntetickým  vegetariánem. Maso jsem jedla ještě v rezervaci a na Marsu to  patřilo k výcviku. Samotný lov byl pak až směšně lehký,  připadalo mi to až nefér. Ale to jen do té doby, než jsem se  přidala ke lvům. Snad potom pachem, kterým jsem nasála, snad  chováním si mě Hedera zařadila a já se musela jako každý  poctivě snažit. Přináležitost ke smečce jsem si však musela  těžce vydobýt. Doslova vybojovat.

Jednou lvům utekla zebra a já jim ji ulovila oštěpem přímo  před nosem. Chodili okolo, ale to bylo všechno, neznámá  vysoká postava s neuvěřitelně drzým chováním je znejistila  a oni asi neměli takový hlad. Nechala jsem jim nakonec stejně  většinu.

Něco podobného se pak opakovalo ještě dvakrát. To už si to  lvi nenechali líbit a dělali si nároky. Šedivá tehdy ode mě  dostala oštěpem po čenichu a na místě lehla. Poprvé jsem si  vyzkoušela, jaké je to bít se se lvem…“

Věděla, že k tomu musí dojít. Šedivá stála přikrčená  a napjatá pouhé tři kroky od ní. Zdálo se, že ji jen  pozoruje, hlavu nataženou dopředu, nastražené uši. Nevrčela  ani necenila zuby. Sen věděla, že skočí. Nevěděla jen kdy.  Byla skloněná nad zbytky mladé impaly a dělala, že o Šedivé  neví. Druhá lvice ji plíživě obcházela z boku. Sen obě  pozorovala přes spuštěné vlasy a oštěp svírala v ruce. Stará  lvice vypadala opravdu stará, ale Sen nechtěla při prvním  střetnutí nic podcenit, věděla, že když zaútočí jedna, vyrazí  i druhá. Byla připravená. Šedivá také. Viděla napnuté svaly  pod vypelichanou kůží. Teď! Jako v náhlém úleku zvedla hlavu  a podívala se na lvici. Šedivá takto vyprovokovaná okamžitě  skočila. Bylo to rychlejší než Sen čekala. Měla ale náskok  překvapení, ona začala akci a měla výhodu prvního tahu.  Odskočila stranou a švihla násadou oštěpu. Lvice dostala  zásah přímo do čumáku a omráčená se zapotácela. Dostala se  tak mezi druhou lvici a Sen a Buclatá ji v rozběhu porazila.  Zpomalilo ji to a Sen jí také uštědřila ránu do čenichu,  tentokrát pěstí. Obě lvice lehly jedna přes druhou. Odehrálo  se to v několika vteřinách. Sen se bála, že zvířatům  ublížila. Přece jen věděla, že je schopná přerazit betonovou  desku, natož lví lebku. Čekala poblíž, dokud se obě lvice  nezvedly a opile se odpotácely zpátky ke smečce ohlásit všem  zprávu o tom příliš silném zvířeti.

 * * *

Nyl byl oficiálně předisponován na Hederu. Jen co mu  doktor z Fahrenheita dopravil slíbenou anténu, účatnil se  dálkově všeho dění na bráně a dostal pro svoji práci přímou  linku na ústřední Lagedocký kompjútr. Sen mu často chodila  pomáhat a zdálo se, že ji to opravdu zajímá. Říkala, že když  ona dává Nylovi hodiny o lvech, měl by on jí dávat hodiny  R-A matematiky. Nylovi se zdála šťastná. Mohla být stále se  lvy i s ním, o budoucnosti nemluvili. Nahoře byla stále  pokládána za nezvěstnou, a tak je nikdo nerušil. Nemělo to  však trvat dlouho. Že nezvěstná není, vědělo příliš mnoho  lidí, a brzy o tom byl informován i hlavní terramorfizační  štáb. Žádal potvrzení a případně její okamžité ohlášení.

„Doufám, že Amunoki nezapomněl, co slíbil.“ Sen si  toužebně přála, aby Amunoki myslel svoje výhružky vážně. Byla  to jediná možnost, jak obejít smlouvy s TMC. Každý  terramorfizátor pro ni představoval astronomické položky  a ztráty nebyly vítány.

„Přinejhorším ho budu muset zase rozčílit.“ Přiletěl pro ně doktor a vzal je do Kiamoku, kam se Amunoki  s celým táborem přesunul. Cestou jim vyprávěl, že se  Amunokimu daří velmi dobře, ale jeho osobní lékař je stále  důrazně proti tomu, aby opustil planetu.

„Nic bych za to nedal, že se tady starému pánovi  zalíbilo.“ Tvrdil doktor. „Nechává se každý den vozit do  lesů. Chodí už je s filtrační rouškou a vypadá to, že se  nechá plně aklimatizovat.“ Sen se ptala, jestli chodí  navštěvovat hrob svého syna.

„Jednou. Ano, jednou byl na místě havárie, ale slyšel  jsem, že z toho nebyla ani slza. Zato, když se s ním spojila  jeho žena, přemlouval ji prý, aby za ním přiletěla.“ Sen se  prosebně podívala po Nylovi.

„Aspoň ta slza…“

Z helikoptéry vypadal Kiamok jako síť s lesklými vlákny  pohozená mezi prvními stromy horského úbočí. Dlážděné  chodníky spojovaly obytné a pracovní budovy a až o kus dál  v rovině stály obří haly hangárů a montážních hal. Přistáli  u jedné z nich a do městečka se nechali dovézt otevřeným  elektromobilem. Amunoki byl právě na jedné ze svých  projížděk. Vrátit se měl za dvě hodiny, a tak jim doktor  nabídl prohlídku okolí.

Fahrenheit svoji práci končil. Většinu jí odvedla Manta  a Doktor její práci také uznale chválil – třítýdenní  aklimatizace nestačila na žádné jiné čerstvě zavedené  planetě. Sen však nereagovala. Vyjeli zpomezi stromů  a otevřel se před nimi pohled na staveniště prvního  hederského města. Sen se dívala na monstrózní pozemní práce,  které už zahájily pracovní brigády z deftu a mlčela, rty  pěvně semknuté. Nyl se ji nesnažil rozptýlit, i na něj  působila síla strojů postavená proti hederské krajině  tísnivě. Doktor stísněnou atmosféru vycítil, chtěl ji  rozehnat.

„Jižní komplex bude spuštěn příští rok. Na severu by měli  být hotovi o pár měsíců dříve… Vyčlenili jsme několik  oblastí…“

„Mlčte prosímvás!“ Sen křečovitě tiskla rám, o který se  opírala. Stiskl jí ruku, celá se třásla a zrychleně dýchala.  Přivinul ji k sobě.

„Neboj se, Sen. Bude to dobré.“ Obrátil se na doktora.

„Myslím, že je čas, abychom se vrátili. Podíváme se ještě  do vašeho klubu.“ Křečovitě se k němu tiskla a bez hlesu  pohybovala rty.

 * * *

Mráz a prázdno! Roztřásla se. Obrovská, betonem zšedlá  jizva se otvírala v krajině jako bezedná propast. Vůz dál  tiše vrčel a kola skřípala po kamení. Vjeli mezi budovy,  dolehl k nim hluk strojů. Pocit chladu vystřídala tíha. Tuny  železa a betonu ležící na těle krajiny. Nehybné, bezduché,  mrtvé tvary. Pocit dušení. Tonutí. Tlak na plících, v celém  těle. Křeče dýchání v prázdnu. Propadá se. Stále rychleji.  Pak ji někdo zachytává a táhne pryč. Drží se ze všech sil,  tělo proniká mráz.

„Nechci, Nyle, nechci…“

 * * *

„Už jsi v pořádku, Sen?“ Třel jí studené ruce a nutil jí  horký čaj. Seděli v prázdném klubu a Sen se jen pomalu  probírala. Vypadala jako v nějakém šoku.

„Ano, už je to lepší.“ Napila se, ale čaj byl to hořký  a příliš horký. Spálila si jazyk. Bolest ji alespoň trochu  probrala.

„To místo je tak – prázdné! Víš, neuvědomovala jsem si to,  ale všude tu je jakási síla, povědomí čehosi neurčitého, ale  nesmírně důležitého. Čehosi, co ruší onen strach z prázdna,  ze samoty. Všechno je tu tím prostoupené a živé. Jen tam ne.  Tam je nic, strach a smrt. A já už zapomněla, jaké to je…“  Znovu se zachvěla. „Nechci to!“

Než se Amunoki vrátil, šok odezněl a oni se k němu mohli  hned vydat. Starý pán vůbec nevypadal na starého pána. Od té  doby, kdy ho viděli naposled, omládl nejméně o dvacet let.  Vypadal teď jako muž na sklonku nejlepších let, který je  spokojen se svým místem. Přivítal je ve své malé rezidenci  postavené poněkud stranou všech budov. Na sobě měl ošoupané  kalhoty a bílou rozhalenou košili. Sotva je uviděl, tvář se  mu rozzářila úsměvem a vítal je bodrým, přátelským tónem.

„Jen pojďte dál. Nestyďte se, posaďte se.“ Sen se po sobě  s Nylem podívali. Starý pán si jejich pohledu všiml, ale nic  neříkal.

„Chutnala vám posledně moje cherry?“ Nečekal ani na  souhlas a hned naléval do skutečně skleněných skleniček rudý  nápoj. Sen stiskla Nylovi ruku.

„Mohli bychom se posadit venku, co říkáte? Včera jsem  sundal roušku a nemůžu se vynadýchat vůně stromů.“ Se  skleničkami v rukou vyšli na malou terásku se stříškou  z palmového listí a posadili se do proutěných křesel.

„Ty mi vyrobili chlapci z Fahrenheita. Koupil jsem jim za  to nějakou raketu.“ Křesla zaskřípala a zapraskala. Nyl a Sen  stále mlčeli.

„Copak je vám? Dali jste se na abstinenci nebo nechcete  připít téhle krásné planetě?“ Pozoroval je s lehce pobaveným  úsměvem. Sen zvedla sklenku.

„Na Hederu.“

„Na Hederu.“ Připojil se Nyl. Pravé sklo zacinkalo.

„Přátelé mi říkají Bill, jestli chcete, můžete mi tak také  říkat.“ Přikývli.

„Mně říkají Sen.“

„Mně Nyl.“ Amunoki jako poslední dopil cherry a postavil skleničku na  proutěný stolek. Dlouhou chvíli bylo ticho, pak se Amunoki  zasmál.

„Vidím, že jsem vás zaskočil, viďte.“ Znělo to naprosto  přirozeně a upřímně. Sen s Nylem zmateně přikývli. Amunoki se  na okamžik odmlčel, jakoby přemýšlel, jak začít cosi  důležitého, a pak začal téměř výpravným hlasem.

„Myslím si, že vy mě pochopíte. Oni,“ mávl rukou za sebe,  „oni nechápou nic. Víte, narodil jsem se na Zemi – jako vy,  Sen – pamatuji si, že Amboseli, rezervace vašeho otce, měla  přes tisíc čtverečních kilometrů. Jezdili jsme tam na  dovolenou, mohli jsme si to dovolit. Když byla uzavřena,  převzal jsem část fauny a flóry do svého soukromého parku.  Byl jsem na něj velmi pyšný, velmi. Možná právě proto mi ho  teroristé „vydesinfikovali“ nervovým plynem. Poslali mi tři  hodiny videozáznamu. Hrozné. Dodnes nechápu, jak je co  takového vůbec možné… Proto mě tak vyděsilo to mrtvé  lvíče… Pak se objevila Hedera. Vlastně Lagedok. On byl  možností, jak se dostat k Hedeře. Dozvěděl jsem se o ní mezi  prvními. Skoupil jsem akcie Lagedocké brány a čekal jsem…  Máte dopito? Dáte si ještě?“ Opět nečekal na odpověď  a dotlačil na terasu celý malý bar. Vyprávěl přitom dál.

„Hedera překonala moje nejsmělejší sny. Milion  Amboselských parků! Když se stala ta událost s vámi, byl jsem  velmi rozmrzelý. Dotklo se mě, že někdo si na ni dělá právo.  Po pravdě řečeno, nejsem zvyklý se dělit. Pak jste přišel vy  a všechno se to seběhlo tak rychle. Nevěděl jsem, co Terry  dělá, ani že neuposlechl můj zákaz… Vzal jsem ho s sebou,  aby.. Zavrhl jsem ho kdysy i s jeho matkou a chtěl jsem mu to  vynahradit. Bylo pozdě. Myslím, že mě nenáviděl jako jeho  matka. Co víc, on nenáviděl všechny. Ani já ho neměl rád.  Přesto bych si nikdy nemyslel, že by byl schopen… je mi to  líto. Rád bych, aby to zůstalo za námi… Když jsem ležel  a dýchaly za mě přístroje, viděl jsem stále před očima to  malé lvíče. Musím ocenit, že jste zvládl situaci dokonale.“  Naznačil Nylovi malou poklonu. „Pak jsem si nechal od doktora  o vás vyprávět. Neřekl vám o tom? Ach ano, vlastně jsem ho  o to požádal… Říkal mi, že byste ráda zůstala na Hedeře  a já o tom začal také přemýšlet. Je to pravda, Sen?“

„Ano, chci tu zůstat, ale mám smlouvy s TMC.“ Sen  promluvila tiše a váhavě.

„Vím,“ Amunoki se šibalsky zasmál. „Myslím, že to půjde  lehce zařídit. Nemějte obavy. Co ale budete dělat potom.“

„Nevím. Co zmůžu sama proti všem? Nemůžete Hederu koupit?“

„Ach, moje milá, tak rád bych to udělal, ale nejsem než  zazobaný akcionář a taková planeta nestojí pětník. Navíc moje  styky, končí tam, kde na tom druhá strana nevydělá… jsme  jenom listí v proudu a listí proud nedělá. Proti plánům  Spojených Okruhů jsem stejně bezmocný jako vy.“

„Skutečně tu zůstanete?“

„Ano. Zůstanu… Jsme listí v proudu, které hledá, kde by  se zachytilo. Vy jste mě tu zachytili. Možná bych vám měl  poděkovat.“

Seděli na terase až do setmění. Sen vyprávěla o lvech, Nyl  o bráně, Bill o tom, jaké je to být miliardářem a mít za  sebou tři manželství. Sneslo se na ně uvolnění a oni se ho  nemohli vynadýchat. Loučili se jako přátelé.

„Počítejte se mnou jako s dobrým přítelem.“ Podali si ruce.

„Doufám, že vás zase brzy uvidím. Hedera potřebuje takové,  jako jste vy.“

„Díky a nashledanou, Bille.“

„Nashledanou. Brzy se ozvěte, v čem budu moct, rád pomohu.“ Bylo pozdě, v hangáru dole si půjčili malou helikoptéru  a vraceli se k řece.

„Jsme jako listí v proudu… proč je tedy hypermiliardář,  když ani to nic neznamená?!“

„Stal se jím právě díky proudu a také kvůli němu. Kdyby se  proti němu obrátil, ostatní ho utopí.“ Pak už jen mlčeli. Nyl  letěl podle přístrojů a venku se schylovalo k bouři. Spustila  se naštěstí až když byli z hor venku. Začínalo období deštů.

  * * *

První deště přišly toho roku v polovině srpna – Hedera se  celkem přesně držela pozemských ročních dob – ale skutečné  období dešťů začalo až v listopadu a bouřky se nad step  přihnaly koncem prosince. Když skončily – to už byl leden  – vyšla z lesů stáda pakoní a začátkem února začal hromadný  vrh mláďat. Byla to horečnatá doba. Lvi tahali prověšená  břicha div ne po zemi a do oblasti se stáhlo kromě nespočtu  hyen i několi smeček divokých psů. Všichni měli dost. Zdálo  se nemožné, aby se za takových podmínek mohla stáda pakoní  rozrůstat. Černé záplavy, které jsem ale v Párvské stepi  vídala, mluvily jinak. Bylo to neuvěřitelné vzepětí životní  síly. Snad by se dalo říct – doslova viditelné kypění  biomasy. Smrt jedněch splývala s životem jiných. Úžasná,  fascinující podívaná, která však vyznívala jako nesmyslná  hromadná jatka, když byla vnímána tragédie každého sotva  počatého života osamoceně.

Ne, nedokázala jsem se ubránit lítosti, když se ztracené  mládě, kterého se žádná cizí matka neujme, znovu a znovu  snažilo přidat ke stádu a to ho od sebe zas a znovu  odstrkovalo. Zmatené mládě poskakovalo sem a tam s žalostným  mečením, ale pak se vyčerpané začalo za stádem opožďovat až  zůstalo úplně samo uprostřed nedohledné pláně. Když se pak  nablízku objevili přežraní lvi, probudilo se v něm  instinktivní nutkání k něčemu se připojit. Lvice mu jen  prokousla hrdlo a přestala si ho všímat. Byl to smutný  obrázek, ale – možná to byla cena za onen všeobecný kypící  život – bezvýznamnost jednotlivé smrti, jednotlivého  života…

 * * *

Práce na bráně skončily, Lagedok byl hotovou R-A branou.  Chyběl mu jen konečný certifikát, pro který bylo nutné  vypracovat komplexní podklady. Nyl pracoval celé dny a Sen mu  pomáhala jak jen mohla. Bavilo ji to a jemu na ni alespoň  zbývalo víc času.

„Víš, že jsme si o tebe s Arkit střihaly?“ Doktor musel dovézt druhou anténu a zařídit Nylovi linku na  Kiamocký počítač. Šlo vlastně jen o třídění a pořádání dat,  ale těch bylo víc než dost.

„Cože jste?“

„Střihly jsme si o tebe. Ještě před tou první večeří.  Znaly jsme tě jen po hlase, ale byl jsi hrdina.“

„To jste byly tak hladové?“ Nyl už poněkolikáté málem  zakopl o Džasu, který se drze rozvalil ve dveřích a nemínil  na tom nic změnit.

„Byly jsme dvě smutné osamělé ženy.“

„Zvláštní mezi tolika muži.“

„Já byla zklamaná a rozvedená, Arkit už si ho měla brát  – Byl z TMC, docela velké zvíře. Zahynul při revizi  planetárního zařízení asi půl roku před Hederou.“

„Proto ta nejistota a bázlivé oči.“ Nylovi se vybavila  Arkoitina ostýchavá, rozpačitá tvář z prvního večera.

„Nebylo to pro ni lehké.“

„Jistě… Kdo vyhrál?“

„To střihnutí? Ona. Jenže pak se dozvěděla, že jsi chtěl  plavovlásku, a když tě uviděla…“

„Co? Co když mě uviděla?“

„Příliš jsi jí ho připomínal. Byl to pro ni šok.“

„Ano, vzpomínám si, když jsem tě uviděl, oddechla si,  táhla mě k tobě.“

„Moc někoho potřebovala, ale asi to nešlo.“

„Jansh na ni byl hodný.“

„Milovala tebe.“

„A já tebe. Láska se nemá zaměňovat s lítostí.“

„Mě jsi ani trochu nelitoval? Mohl ses se mnou vyspat hned  ten večer, kdy jsem k tobě přišla poprvé. Nebránila bych se.“

„To nebyla lítost. Bylo v tobě něco, co nesouviselo se  mnou. Něco tajemného. Byl jsem jen divák.“

„Chceš říct, že jsi tam vůbec nemusel být?“

„Ne, chci říct, že jsem tě nelitoval. Byl jsem tam  a miloval tě. To je všechno.“ Přisunula se k němu a políbila ho. „Já tebe také… Víš,  stále nechápu, jaktože mluvíš o Lagedoku jako o šelmě,“ náhle  změnila téma a ukázala na grafy na obrazovce. „když ve  skutečnosti je křehký jako ledová růže?“ Vrátil jí polibek  a otočil se zpátky ke svému počítači.

„Jistě, brána sama je velice křehká, zvlášť na vrcholech  velké amplitudy, ale brána vůbec, jaksi obecně – to je jen,  řekl bych, dobrá vůle té šelmy, že si lehne zrovna tam a tam  a že tam zůstane. Skutečná šelma, to je celý R-A prostor.“

„To má být varování?“

„Ne, už ne.“ Zasmál se Nyl.

„Jaktože už ne?“ Počítač hlásil kompletaci dalšího souboru. Sen založila do  mechaniky nový disk.

„Protože už nás sežrala. Co brána to jeden chřtán, co nový  svět to jeden žaludek a my všichni jsme jí vydaní napospas.“

„To je tvůj světový názor?“

„Možná je to pouhé prázdné přirovnání, možná právě kvůli  tomu nemůžu uvěřit tvému světu srdce. Co když je na dně světa  opravdu tma? Tma a prázdno – a R-A struktura? Co když se  v takové prázdnu vznáší i celá Hedera?“

„Celá planeta je ti málo? Zdá se ti nicotná? Potom je ale  nicotné všechno, což teprve ty sám.“ Pootočila hlavu  k obrazovce, takže viděl její profil. Zničeho nic vyplulo  odkudsi jasné vědomí toho, jak moc ji miluje, jak moc by  chtěl věřit všemu, co říká. Hmátl po něm myšlenkou, ale už  tam nebylo.

„Bojíš se sám o sebe, a proto se bojíš patřit k čemukoli,  v čem lze jen tušit myšlenku konce. Jenže tak skončíš, aniž  bys patřil k čemukoli víc, než jen sám k sobě a nepoznáš nic  než strach.“ Džasa zvedl hlavu a pozoroval Sen. Něčím v jejím  hlasech zneklidněl.

„Neříkal jsi, že brány jsou živé? Je to také jen prázdné  přirovnání nebo to tak skutečně cítíš? Opravdu je kolem nás  jen tma?“ Džasa se zvedl a přišel se o Sen otřít. Shodil  přitom naštěstí jen prázdnou židli. Když ho potom společně  konečně vystrkali přede dveře, uraženě se po nich ohlédl  a odklusal pryč.

„Já nevím, Sen. Možná oba cítíme totéž. Možná je obojí  totéž. Život Hedery, život brány. Možná je to skok. Skok  jinam, dál nebo zpátky. Lidé se jeden způsob života cítit  odnaučili a druhý ještě nenaučili. Možná jsou všechny ty pro  tebe mrtvé stroje jen obrovskou oklikou, kterou se lidé  dostávají zpátky tam, odkud byli vyhnáni, odkud se vyhnali.  Zpátky k životu. Rád bych tomu věřil, Sen. Rád.“ Dál v rozhovoru nepokračovali. Vyhledávaly se materiály  k pravidelnému uzavírání brány, které mělo nastávat každé tři  měsíce, a pak už byl čas jít spát.

 * * *

„Víš, že jsem mohl Lagedok zabít? Mohl a chtěl?“

„Kdy?“

„Seděl jsem u počítače přes stěnu vedle Arkit, která  s tebou byla ve spojení. Podařilo se mi objevit způsob, jak  Lagedok srovnat. Byl riskantní, došlo k poruchám gravipole,  ale byla to jediná cesta. Pak nám Arkit řekla, že jsi  vybuchla. Že jsi ztratila spojení a vybuchla, tak to řekla.  Bylo mi jasné, co to způsobilo. Dal jsem rozkaz, který mohl  Lagedok během pár hodin zničit.“

„Nikdo ti nebránil?“

„Nevěděli, co se děje. Nevěděli, co se stalo. Jen Jansh,  který tam byl se mnou, a toho jsem praštil.“

„A potom?“

„Naštěstí jsem ho praštil málo. Vrátil mi to a moje  příkazy zrušil.“

„Co by se stalo, kdyby se ti to povedlo?“

„Zůstala bys tu sama.“ Dlouho mlčeli. Noc byla plná zvuků, šumění řeky a zvláštní  nahořklé vůně.

„Svádivé kdyby, zapomeň na něj, všechno jím trpkne na  jazyku. Jen odvádí od toho, co je.“

„Jsi ráda, že jsem tu?“

„Moc ráda.“

„Už se nebojíš?“

„Bojím. Ale mám tebe, lvy, Billiho, Hederu… Řekni, že  budeš se mnou.“

„To víš, že ano. Budu.“

„Pořád? Opravdu pořád?“

„Pořád, Sen. Opravdu pořád.“

„Já budu také pořád s tebou, lásko.“

„A se lvy.“

„Ano, a se lvy…“

 * * *

Buď stále se mnou, lásko. Buď se mnou právě teď! Zavři oči  a pluj po mé kůži. Buď se mnou, buď u mě, buď mi nejblíž,  hlaď mě, tiskni, líbej, dotýkej se! Mrazí mě žárem tvých  rukou, dlaní, prstů, doteků. Mrazí a proniká a není uvnitř  a není vně, splýváme spolu a se vším. Tak pojď, pojď  a zapomeň, lásko, že jsme kdy nebyli, zapomeň, že kdy nebudem  – pořád je právě teď a všechno kolem se rozplývá. Vznášíme se  na ostrově něžného svítání.

„Neotvírej oči!“

„Proč?“

„Proč?! Stále se jen ptáš a přitom každou odpověď obrátíš  v novou otázku. Tak se žádné odpovědi nedočkáš. Zavři oči  a zapomeň na otázky. Odpovědi přijdou samy.“  Zavírám oči, lásko, a jsem s tebou. Promiň mi, ach tolik  jsem tě míjel! Tolikrát jsi mi byla cizí a tolikrát jsem se  bránil tvému světu. Náhle mě netížíš obavou z neznáma, už se  nechci ptát, kde končíme, už se nechci bát neúplných  odpovědí. Chci věřit, tobě a tvému světu srdce. Chci a věřím  a cítím tvoje slzy štěstí – když mi stékají po tváři – a tvůj  pláč je náhle všude uvnitř, až nejhlouběji uvnitř, odkud jsem  tě tak dlouho odháněl. Žhavé kapky stékají do tmy a ostří  myšlenek v nich tají, rozpouštíme se v sobě. Svítá.

 * * *

Začátkem prosince jsem odjel do Kiamoku a měl jsem tam  zůstat až do konce měsíce. Pracoval jsem také dole na Jižním  komplexu, a tak se stalo, že mě Sen nahoře v osadě nenašla  a nechala mi jen vzkaz na videu: „Promiň, hledala jsem tě,  ale nebyl čas. Odlétám na deft s nějakým materiálem. Bill  zařídil moji subordinaci a umístění na Hedeře. Miluji tě.“  Další běžné překvapení. Práce však bylo nad hlavu, tak jsem  jen zůstal v Kiamoku o něco déle. Se Sen jsem už nemluvil, po  všech těch nádherných, dlouhých a klidných chvílích s ní mi  náhle začaly kratičké okamžiky videospojení připadat  nesmyslné. Místo toho jsem navštívil Billa. Uvítal mě opět  svojí cherry, posadili jsme se opět na terase do vrzajících  proutěných křesel a opět jsme vychutnávali vůni borovic  a uvolnění přátelského hovoru. Bill mluvil o svých plánech  – celé dny přemýšlel jak pomoct Hedeře – já mluvil chvíli  o práci dole ve městě, ale pak už jen o Sen a oba jsme o ní  mluvili a mluvili jsme, jak muži mluví, když jsou spolu  o samotě a pili jsme k tomu cherry a smáli se až jsme se  divil, jak se umí miliardáři smát. Bylo nám nádherně. A pak  se Bill zeptal, proč vlastně Sen tak spěchala, že chtěla jeho  člun, který zůstal nahoře na planině. Nevěděl jsem, ale zdálo  se mi to náhle divné. Spěšně jsem se spojil s deftem.  Vzbudili kvůli mě Farka a ten mi řekl, že od ní i od  Amunokiho bylo velice milé, že se nabídli, protože nebylo jak  jinak ty materiály dostat na deft tak rychle.

„Rychle? Co to znamená?“

„Ještě když jsem šel spát to bylo zítra.“ Mručel rozespalý  Fark. Obraz nechal raději vypnutý.

„Takže dnes?“

„Jestli je středa, tak ano.“

„Díky, Farku. Doufám, že tě nechám v klidu dospat.“ Můj  naléhavý tón Farka dodatečně probudil.

„Děje se něco?“

„Snad ne. Zatím.“ Zavěsil jsem.

„Kdy přesně odletěla? Jak dlouho jí trvala cesta?“ Bill  musel vzpomínat, zatím jsem se přímo od něj napojil na  Kiamocký počítač a odtud na svůj kompjútr ve stanu. Bill  dopočítal. Musela letět celou dobu na plný výkon.

„Něco vážného, Nyle?“

„Proč tak spěchala. Věříš na tušení, Bille?“

„Máš nějaké?“ Počítač ve stanu byl čistý, až příliš čistý. Vyžádal jsem si  jeho poslední komunikaci s deftem. Obrazovku zaplnilo barevné  vlnění křivek funkcí brány. Vrcholy těch nejvyšších se  prolínaly právě dnes.

 * * *

„Nyl Reg můstku, za jak dlouho přistane jachta Inaxi?“  Bill zneklidněn napětím v Nylově tváři přinesl celou láhev.

„Vypadáš, že potřebuješ něco silnějšího.“ Nebyla to  cherry. Nalil čirou tekutinu do pohárku.

„Nelekni se, je to silné.“ Nyl do sebe drink obrátil a otřásl se.

„Brr, hrozné! Nalej mi ještě. Víš, co znamenají ty grafy,  Bille?“

„Funkce brány?“

„Správně. Sen si vyžádala aktuální stav z deftu, ale v mém  počítači všechno zase smazala. Podívej,“ ukázal na svazek  křivek vybíhající nad rudou čáru. „Dnes je středa, brána je  už tři dny pro R-A provoz uzavřena.“

„Kritická fáze? Jestliže o tom ví, nemůže se jí snad nic  stát, ne?.“ Nyl se překvapeně na Billa podíval.

„Ano, doufám, že ne…“

„Tady můstek. Ahoj Nyle, Sen už je u nás, máme ji na  drátě. Chceš jí něco říct?“

„Díky, rád bych.“ V kanále zašumělo a zacvakalo.

„Ano, Sen.“

„Sen, tady Nyl. Právě jsem mluvil s deftem. Nevěděl jsem,  že tam budeš tak brzy. Brána je v kritické fázi, buď  opatrná.“

„Neboj se, vím co dělám. Jsi hodný, že jsi zavolal.“  Teprve teď naskočil obraz. Nylovi proběhlo po zádech  zamrazení. Přece ne! Ne! Je tak nádherná!

„Můžeš to zaparkovat u vnějších satelitů.“

„To je v pořádku, Nyle. Nechám se přes deformační zóny  unášet.“

„Unášet?“

„Ano lásko, nechám se unášet… Nechám se unášet jako  listí v proudu.“

„Jako listí v proudu?“

„Ano, jako listí v proudu, které hledá, kde by se  zachytilo.Neboj se, Inaxi to zvládne.“ Další zamrazení. Po  zlomech v zónách se dostane přímo do… Dalo mu nesmírnou  práci ovládnout se. Jeho obraz viděli i na můstku.

„Ach ano… ano… nahoře by to bylo bezpečnější… ať se  zachytíš dobře.“

„Jsem ráda, že mi věříš…“

„Můstek Inaxi, kam míříš? Přistávej na předsunuté jedna!“

„Inaxi můstku, Přistanu na trojce.“

„Sen, neblázni, brána má krámy, kmitá jak šílená, budou  potíže.“ Bill vtiskl Nylovi do ruky plnou sklenku.

„Sen, jak jsi daleko?“ Drtil ji Nyl v ruce.

„Sen, proč lezeš tak blízko? Můstek ti přikazuje přistát  na jedničce!“

„Patnáct sekund do krizové oblasti, nelze provádět náročné  manévry, pokračuji ke trojce.“ Tak krásná!

„Můstek ti přikazuje otočit na jedničku!“ Nesmíš! Lásko  nesmíš! Obraz luxusně vyvedeného kapitánského můstku Inaxi se  na Nyla řítil z Billovy celostěnové obrazovky jako hrozivá,  zpomalená lavina. Stál před ní jako zkamenělý a každý detail  se mu vpaloval přímo do mozku.

„Sen!“ Drobné stříbrné náušnice utopené v hřívě plavých  vlasů.

„Sen!“ Pohození hlavou. Ruce bez prstenů na šedavých  klávesnicích.

„Já vím Nyle, neříkej nic.“ Jistě je zas bosá! Snědá pleť  v ledabylé rozhalence, tolik hebká a horká za chladných nocí.  Soustředěný pohled sluncem vysvětlalých, hlubokých očí…

„Sen to je rozkaz! Hrozí ti vtažení, kolaps! Dej plný  zpětný!“ Z můstku zazněla hysterie. Sen vypadala naprosto  klidná, usmívala se, hlavu nepatrně na stranu.

„Pět sekund k oblasti. Nyle…“

„Brána vyhlašuje poplach nejvyššího stupně! Poplach!“  Vnímal každou křivku jejího těla. Byla tak – uvolněná.

„Ano Sen?“ V kanále zazněly vzdálené sirény.

„Kolizní situace! Aktivujte sekundární okruhy, subsystém  na dvěstě procent!“

„Postarej se o smečku…“

„Anihilační rezervy, zablokujte hlavní anténu!“

„A díky za všechno…lásko…“ Jejich oči se setkaly.  A nesmírně daleko, daleko od nich i od všeho položila Sen  ruku na klávesnici.

„Lásko…“

„Lásko!“ V jediném okamžiku obraz zmizel, stěnu naplnilo  barevné zrnění. Senin hlas se bez varování změnil v monotónní  šum.

„Lásko…“ Kopmjútr hlásil ztrátu signálu. Nylovi  vyklouzla sklenice z rukou a on ucítil, jak se mu do srdce  zabodává dlouhá, žhavá, obrovská jehla.

 * * *

Myslím, že vím, co by mi Nyl řekl. Řekl by – lásko moje,  není to podvod? Najdeš tím skutečně své místo? Nebude to jen  vysněná stavba v tvých myšlenkách? Nelze to prožít, tak to  zabiji, ještě než se zjistí, že je to nemožné a ono to  zůstane jako nesplněný sen. Zůstane víra, že to bylo možné  – že by se tak stalo, kdyby… Není to jen obrana vlastního  bláhového snu?

Není, Nyle. Snad už mi věříš a víš, že já svůj sen zažila  a že právě proto mohu – zemřít. A není to pouhý sen, není to  pouhá chvíle. Hedera mnou prostoupila a zůstala ve mně jako  já v ní. Proto se nebojím. Hedera mě naučila, že smrt patří  k životu a teprve ten, kdo ji přijme, žije.

Ale neptej se mě, jaké to je. Sama nevím, cítím jen  nesmírně hluboké plynutí. Možná se zeptej Džasy. Najednou mám  dojem, že už tehdy – v očích malého lvíčete – jsem ono  plynutí viděla. Už tehdy jsem v nich viděla – vlastní smrt?  Určitě ale vlastní život.

Černohřívák s ještě jedním samcem se tehdy zatoulal na  území Párvské smečky a narazil na osamělou Šedivou s mláďaty.  Nepatřila jsem ještě ke smečce, držela jsem se však jako vždy  poblíž a viděla jsem, jak se v Šedivé sváří strach a pud  chránit mláďata. Nedělala jsem si žádné iluze – co se mláďat  týče, lvi se nikdy snahou nepřetrhli. Šedivá se také takticky  začala dívat jinam, jakoby se jí celá situace vůbec netýkala.  Dvakrát přešlápla a pustila se pryč. Snad doufala, že si lvi  mláďat nevšimli a pustí se za ní. Mnohem spíš ale pouze  vyklízela pole. Džasa se za ní vylekaně ohlédl a zakňučel.  Bál se za ní však pustit, protože by se dostal blíž  Černohřívákovi. Dasha s mladší sestřičkou situaci zřejmě  nechápaly vůbec a jen žalostně kňouraly. Potom se Džasa  – otočil ke mně.

Sledovala jsem smečku asi druhý měsíc a několikrát jsem se  s ní dostala do křížku. Nevím, snad si Džasa od té doby  uvědomoval respekt dospělých lvů vůči té podivné bytosti,  která nikdy nemínila opouštět bojiště jako první. Znovu  zakňoural a pustil se přímo ke mně.

Neměla jsem vůbec chuť zkoušet síly se dvěma hladovými  rváči, kteří se klidně pustili na území cizí smečky, ale  nebyla to chvíle logického uvažování. Černohřívák vyrazil  a já také. Dostihl lvíče o zlomek sekundy dřív. Chňapl po něm  právě když jsem vyskočila do kopu. Stisknout naštěstí  nestačil. Lvíče odletělo a Černohřívák se položil s otřesem  mozku. Druhý samec utekl vyděšen mým výkřikem a nečekaným  výpadem stejně jako Šedivá. Odnášela jsem vylekaného Džasu ke  smečce v náručí. Dasha a jejich ještě mladší sestřička  klusali za námi, jako by se nic nestalo. Pak jsem Džasu  postavila na zem a on se na mě podíval.

„Nepůjdeš s námi?“ A já jako dnes slyším tu jeho otázku,  vidím jeho oči a říkám – půjdu, vždycky půjdu…

A vidím jeho smích.

 * * *

Podruhé to bylo horší. Mnohem. Byla všude – všude uvnitř.  Zraněný Džasa neustále vyhlížel k horám a nepřestával ji  čekat. Doktor, který to ráno zrovna opravoval ve stepi naše  vznášedlo, mi později vyprávěl, jak zničehonic, jako zbavený  smyslů, vyrazil proti spuštěnému stroji a odkrytá vrtule ho  sekla do ramene. Pak zalezl do křoví a kňučel a kňučel  a doktor ho musel uspat, aby ho mohl ošetřit. Jeho náhlý  záchvat se shodoval s okamžikem výbuchu Inaxi.

Byla to ale právě smečka, která mi pomohla. Zůstalo v ní  kus Sen a lvi dál vzorně spolupracovali při společných lovech  i se mnou. Také Bill mi pomohl. A doktor. To oni mě doslova  dokopali ke studiu R-A matematiky. Nutili mě, abych jim nejen  vyprávěl o bránách, ale jim i vysvětloval jejich funkci.  Učili se se mnou nestvůrné vzorce a sami tak zaháněli samotu  a nudu. Někdy jsem je bral za smečkou, ale ta přijala jen mě.  Doktor jednou řekl:

„Bylo to tak úžasné, vidět tě s těmi zvířaty, že kdyby to  nebylo za takovu cenu, považoval bych to za nejdokonalejší  pohled svého života.“ Bill mu na to odpověděl.

„Ty si se měl cítit šťastný. Byla to tvoje povinost vůči  ní.“

Co se Lagedoku týká – prostě zmizel. Na deftu to vyjma  přístrojů nikdo nijak nezaznamenal a kromě Sen nikdo k újmě  na zdraví nepřišel. Šelma R-A prostoru postrčena explozí  Inaxi pouze uraženě poodešla – její pohyb zaznamenala většina  bran – a položila se o kus dál na klidnějším místě  a z asteroidu se stala regulérní planeta. Lagedok dvě se  otevřel v nehostinném a pustém koutu známého vesmíru, kde  o něj neprojevila zájem dokonce ani armáda.

Nepočetnému stálému personálu brány, který nahoře zůstal  po odletu technických brigád, nezbylo, než také odletěl na  Hederu a z deftu se stala ohromná, zbytečná hromada kovu  a plastů.

Nepříjemné bylo, že na Hedeře zůstali samí muži. Navíc  odsouzení k nečinnosti, protože veškeré programy Spojených  Okruhů byly zastaveny. Přišly deprese. Ovzduší v Kiamoku bylo  napjaté a většina mužů se rozptýlila po planetě. Mnozí byli  spokojeni, nádherných, klidných planet na periferii nebylo  mnoho. Mnozí ale ne. Vzdálené neperspektivní planety se přece  nehodily k ničemu, tak proč s nimi ztrácet čas. Malé kolonie  na nich většinou jen živořily, protože děti těch, co na ně  uprchli před civilizací, se zas co nejrychleji vracely do  centra. Tam, kde je život. Dovážet suroviny z nich bylo  zbytečně drahé – ostatně jako všechno. Dokonce i pro armádu  byly bezvýznamné. Bylo smutné zůstat na takovém místě.  Někteří z toho měli vztek, a tak opilí nasedli do helikoptéry  a letěli střílet na lvy. Byla z toho druhá a poslední havárie  vrtulníku na Hedeře a od té doby byl zase klid.

Za dva roky a jeden měsíc přiletěla loď. Odlétali jsme  s doktorem sami. Bill Hederu i Xoroku, které byly bez brány  za babku, koupil a zůstal. Byla u něj velká pravděpodobnost,  že by hybernaci nepřežil a on zůstat chtěl. Rozloučili jsme  se s ním i se smečkou tak krátce, jak to jen, šlo a teď, po  čtyřech letech hybernace, se blížíme k bráně Vynsai. Je to  nádherná, majestátní kráska a mně se – za dlouhých nocí, kdy  napojen na její transfer naslouchám jejímu dechu – zdá, že  slyším dech Sen, že vidím její – vidím tvoje oči…

Včera jsem mluvil s Arkit. Manta má právě v oblasti Vynsai  nějakou práci a já se s ní brzy znovu setkám. Nechtěl jsem.  Vím, že jsi o ní mluvila schválně. Ale pak zavírám oči  a v obrazcích R-A struktur plynou náhle její oči, a pak zas  pohodí hlavou. Vím, Sen, vím, co bys mi řekla. A tak zavírám  oči a nechávám se unášet. Nechávám se unášet a věřím…

A věřím.

 *

  8.94 – 9.2.95

AI Bio Staré povídky