Rozloučení
Děkuji vám všem za Damiána i za rodinu, že jste přišli.
Chtěl jsem sám říct tohle slovo, jako to poslední, co mu můžu dát.
Jak ale shrnout život do A4? Krátkej, ale plnej?
Nejdřív, k tomu poslednímu.
Ano, bál jsem se o něj, když jezdil na motorce. Říkal mi – Tati, to je taková svoboda! Já jsem nejšťastnější, když jedu! A já to prožíval s ním, přál jsem mu to. Cítil jsem jak letí, jako by měl opravdu křídla. Zamilovaných, opojných sedmnáct. Pořád byl někde pryč. Buď jezdil nebo vydělával. Už měl našetřeno víc než půlku na Kawasaki Z900 – Tati, ta se v jednadvaceti odemče na 70 kW – a ještě se dá nachipovat! Si to představ, jak se zvedá na zadní a vžžž, je pryč! Věděl jsem, že ho nezastavím. Chtěl jsem, aby se před tím co nejvíc vyjezdil na 125ce, která se ve dvou táhla do kopce sotkva čtyřicítkou.
Nestihl to, přehlídla ho červená Fabka.
Nebylo to v nijak velké rychlosti.
Stihl ještě brzdit a strhnout to – a možná tak zabránil horším následkům pro kamaráda Sebastiana, který jel s ním.
Byl dobrej řidič. Od dvanácti uměl řídit dědův stopětadvaceti koňovej Claas. Miloval to a byl na to pořádně pyšnej.
Udělali jsme spolu video, jak sám napichuje na hydraulický vidle malej kousek plastu, ale kamarádi mu nechtěli nevěřil, že to není švindl, že jsme to nenastříhali.
Doufám, že se na něho teď všichni podíváte, ať má radost ze zhlídnutí! Pošlu link.
Jo… A tak vyrazil z našeho světa jako blesk. Všechno se zatřáslo, otočilo vzhůru nohama, roztrhlo.
Odešel v tom nejlepším, na vrcholu. Na vrcholu síly, krásy, obrovských plánů a nadšení.
A lásky – zamilovaný.
A milovaný! Tolik a tolika!
Jako by Bůh posílal své anděly, abychom je milovali a na jejich ztrátě pocítili svá zapomenutá, zavřená srdce.
Jako by nás musel nejdřív rozthnout vpůli, když se nás nemůže dovolat jinak.
Jako poslední status na Discordu si Damián sám napsal HEAVEN – nebe.
Možná tam spěchal za svým strýcem Danielem, který zemřel v osmadvaceti,
za svým prastrýcem Jirkou, který zemřel v šestnácti také při nehodě.
A za mámou Šárkou, která zemřela, když jemu bylo dvanáct a jeho bráškovi Sebastianovi devět.
Drželi jsme se pak navzájem, těsně a silně. A stejně asi málo.
Málo jsme si dokázali říct, že mrtví jsou stále s námi.
Aniž bych to nějak maloval na růžovo, měli s bráškou Sebastianem úžasnej vztah. Podporovali se, pomáhali si, i když se mačkali v jednom pokojíku. Tolikrát jsem se na ně díval a žasl, co je mi v nich dopřáno. Chvíle tichého štěstí.
A když jsme jim pak nadělili s Míšou na mý starý kolena třetího bráchu, sice navenek prskal, ale bral ho sám do náručí jemně a láskyplně, jak by člověk od rebelujícího puberťáka nečekal.
Dřel, aby se dostal na maséra, A byl hrdej na to, že to dokázal. Bavilo ho to. Měl cit pro tělo a obrovský, nádherný ruce.
A spoustu snů – masérský studio, cestování, bunjee, padák. Plánoval, že převezme dědovu farmu, na který toho už hodně a rád odpracoval.
Jeho jméno znamená krotitel, pokořitel. Kolikrát jsme s jeho mámou litovali, že jsme mu ho dali, ale bylo fakt jeho.
Nikdy se nenechal pokořit ani zkrotit. Nikdy mu nebylo dost naše malé, ustrašené.
Jsi šťastnej, jak žiješ, tati? Děláš to, co chceš? Já teda budu! A šel za tím! Tvrdohlavě ale zároveň jaksi mírně.
Zároveň pod tou tvrdohlavostí byl tak citlivej, až mě to znovu a znovu překvapovalo.
Věděl jsem proto, že bude dobrej masér, léčitel. Vlastně cokoli, pro co by se rozhodl, ale hlavně to – i proto, že to jméno je jménem patrona lékařů.
Možná nás léčí právě teď. Neúprosně a přesto s láskou.
Když už byl velkej na mazlení s tátou, prali jsme se doma na koberci. Zaklekli jsme a pustili se do sebe. Tu jsme rozbili poličku, tu kočičí záchod. Dokud nebyl o hlavu vyšší a asi desetkrát silnější. Makal totiž na svém těle, posiloval, dřel, otužoval se. Vyrazil třeba na kole a přijel se sto devadesáti kilometry. Ne ne, tati, to musím zaokrouhlit! A jel to dorazit na dvě stě.
V patnácti jsme ho vzali s bratránkem Hubertem na iniciační mužskou cestu na feraty. Bral jsem sebou záložní lano, abych ho případně mohl popotahovat, kdyby to nedával.
A můj čerstvě nabušenej syn vyskákal Seewandku – jednu z nejtěžších v Rakousích – z čistý vody jako kamzík a smál se mi, jak za ním funím.
Frajer jeden libovej! A krásnej.
Teď, když se dívám, mám pocit, že mi byl větším učitelem, než já jemu.
Že až s ním, se ze mě začal stávat někdo, za koho jsem chvílema i nestyděl.
A je jím asi i právě teď. A bude napořád.
———————————- Písnička
Dovolte mi ještě jednu krátkou vzpomínku – když už tu Damiánova a Sebíkova máma nebyla, vyrazili jsme do Řecka, na Korfu. Poprvé letadlem, poprvé sám do světa se dvěma klukama. A někdy předposlední den jsme si půjčili třicetikoňovej motorovej člun a vyrazili sami podél pobřeží. Chvíli jsme se otrkávali, a pak už se kluci střídali, objížděli jsme ostrůvky, prohřátý pláže z bílejch kamenů, plavali nad hloubkou, Damík učil Sebíka řídit. A sám volal: Tati, tati! Můžu naplno, že můžu? A já mu řekl – jasně, vím, že to zvládneš!
A tak jsme letěli. Příď tvrdě narážela do vln, ale letěli jsme, co to šlo. Slunce a moře a my spolu, volně, opojně.
A já vůbec neměl strach.
Damiáne, vždycky budeš mít místo v mém srdci a zářit mi na cestu.
Nikdy na tebe nezapomenu.
A budu se těšit, až se zase potkáme a zas spolu poletíme.
Jen se na nás dívej přátelsky, když to nebude hned, když tu ještě chvíli zůstaneme.
Když jako Arya ze Hry o trůny řekneme:
Dnes ještě ne.
Sbohem, lásko moje,
sbohem za nejlepšího brášku Sebastiana a malýho brášku Eliáše,
za Míšu, která ti pomohla dostat se na školu,
za babičku a dědečka, který nám kromě dědečkování a babičkování, dělali taky mámu,
za dědečka, kterej ti byl vzorem, a babičku z Čech, tetu, bratránky, za kamarády, za všechny, co tě měli rádi.
Sbohem, Damiáne.