Voněli jeden druhým a milováním.Voněli jeden druhým a milováním. Pak ještě santalem a zázvorem a olivovým olejem vetřeným masáží do celého těla. Voněli také každý sebou – on dřevem, ona vůní břečťanu a čerstvě nakypřené hlíny. Ke komu jinému jsem se měl já – toulavý pes – přidat?
Nepovídali si, opírali se sebe a pohladili mě oba zaráz s takovou samozřejmostí, až se mi podlomily všechny čtyři a celé mé psí tělo zalil blažený pocit smečky – netřeba utíkat dál.
Ruch nádraží změnil tóninu, pachy i zvuky změkly, poodstoupily jakoby uctivě; chtě nechtě zvláčněly velkému psu hnědé oči….
Věděl jsem , jaký mají lidé problém s námi, toulavými psy. Ohlížejí se, v očích mají často smutek, ale utíkají, nejraději by nebyli. Což ti hulvátštější chtějí po nás. Když tedy přijel vlak a oni se zvedli i se svými batohy, zůstal jsem sedět u lavičky. Bylo to nakonec lehčí než utíkat, než se nechat odhánět.
Dívali se za mnou ze staženého okýnka. Pak jen ona. Pak zavolala. Nejspíš to nic neznamenalo, pokřiknutí na psa za plotem, který na vás nemůže, ale všechny moje nohy už běžely a ocas se vysoko komíhal. Byla překvapená. On vykoukl z kupé a v jejím hlase se smísila omluvná provinilost s radostí:
„Jen jsem zavolala, běžel rovnou ke dveřím a sám naskočil, zavolala jsem jenom jednou…“ Neřekl nic, ale krátce mě pohladil. Měl velkou, horkou ruku a já zachytil vzdálený pach jiného psa – snad z jiného letmého pohlazení, podobnému tomu, které potkalo mě.
Za městem pak vyšli do kopců, krátké chvilky klidně plynoucí řeči střídaly dlouhé chvíle ticha čechraného měkkým chroupáním sněhu a vůní z komínů osady v údolí. A jejich dechem, který se zas a znovu spojoval, dotýkal, prolínal, zadýchaný stával se hlubším a plnějším, ladil se s kroky – a kroky se ladily s ním. Šlo se mi vedle nich dobře. Pachy lesa zploštělé chladem a skryté bílou přikrývkou byly lahodně nezávazné.
Nahoře svačili na zbytcích prastaré zdi, podívala se na něj a on jen řekl: Je ti jasný, že tímhle je to jasný? Přikývla, tak také přikývl a ona mi podala kus svého chleba.
Neváhali, neptali se jeden druhého, neptali se ani mě, šli samozřejmě – šli jsme samozřejmě, šli jsme domů. Poznával jsem všechny ty vůně. Čerstvě přesazený břečťan na okně, ptačí krmítko ještě schnoucí na hromádce odřezků, santál, postel plnou jich obou a milování. Odpočívali v ní. Hráli pexeso, dívali se přitom na mě a připíjeli si horkým zázvorovým čajem. Pak se milovali. Tak uvolněně a otevřeně, jací byli. Jemně, divoce, voňavě, krásně i pro velkého psa, který položil hlavu na okraj postele a díval se. Podívala se na mě, usmála se z té dálky a zas oči zavřela. Byl to dobrý den pro toulavého psa.