Když jsem ho býl obhlížet prve, chcél sem ho rovnú nechat ladem. Bylo z ruky, v dolíku, z jedné strany mu smrčina brala slunko, z druhé skala hrnula kameň… Časem sem ale pochopíl, proč si ho tata držel.
Robit na něm byla radost, dlúhá cesta byla odpočinek, myšlénky tam měly klid a skládaly sa jako nikde. Nebo daly pokoj úplně, jako by zostaly za lesem.
Sednút si pod smrky s krajícem bylo pohlazení. A smrčina nakonec bránila studeném větrům, skala plevelu z luk a taky sucho to pole nikdy nepoznalo.
A časem aj k jinému bylo.
Najmladšího sme právě tam zrobili. Aj kúsok odtud sa cestou narodil. Do mých ruk omytých slivovicú.
Aj jindy, když tam náhodou přišla tá nebo oná. Byl tam klid o ĺudí.
A pak tá šimlovská, zlatý hřeb.
Krzystek byl takový nanicotník, ale ceru měl jak lusk. Ale na věno jí neměl. A co nevymyslel, pazúr.
Ořu zrovna, podzimek čerstvý, slunečný a tá jeho cera, Jolanta, na mezi. Hezky zdraví, hezky sa usmívá, ale klepe sa u teho jako list osiky. Nemusel sem sa vyptávat dvakrát.
“Co tu robíš?” Určitě kolem cesty neměla, žádná tudy dál nevedla.
“Tata ťa poslal?” Kývla.
“A co ti řekl?” Slova ze seba nevypraví.
“Aby sas usmála, že Loncek už bude vědět?” Zasa jen kývla, slabo.
“Pocem, děvčico nešťastná, vlastní tata ťa prodá!”
A jal sem se jí držet řeč o tých věcech, lebo mamu neměla a ten nanichodník ju jako psům kuře předhodil, hlúpú a mlaďučků, děvčátko, jak kvítek čerstvý. I hučím do ní, jak to chlapama a robama je, a ona poslušno de vedla mňa, pluh ukrajuje, tu tam skřípne o kamen, a ona sa třepe míň, tu očiska vyvalí, tu jukne, dyž mluvím kĺudno o věcách, jaké od farářa neuslyší, sladká je, neviňučká. A dyž skončím a povidám, že nic s ňú robit nebudu, skočí mňa kolem krku, strýcu, ty si takový hodný! a mňa sa v tem jak sochor postaví. Jak to zmerčí, dočista ju rapl chytne, sápe sa na mňa, ĺúbe, tahá, sukně kasá. No to byste po mně, ĺudé, moc chtěli, abych temu odolal. Rovnú o koňa ju opřu, na zoranú zem čerstvú povalím, jako býk jalovicu vymaluju, no…
A Krzystek už čakál, sviňa, hubů sa len křivo usmívál.
“Co ty kuplířu sprostá, vlastnú ceru mi podstrkuješ?”
“Snad sis vybírat nezačal, Loncku?” Chestá sa ten křivák, že mně rudo před očami zakrúžilo. Ešče že Mařica přišla, inak by mě k prznění aj mord napasovali.
A bylo temu tak, céru prodal, za kameněm špicloval, koňa za to chcel. Ale Mařica měla zasa dobrú radu.
“Herkula mu daj, sviňu kúsavú, šak s ním na pole jen ty možeš. A jak bych Krzystka za tatu nechcela, koňák je dobrý.” A pak povídá: “Loncku, držel sas dlúho. S takú rúžičkú.”
“Tys taky špiclovala?”
“Co špiclovala, s obědem sem šla. Jak sem ale ty dva zhlídla, bylo mi jasné, že sa co semele.”
“A nic si… no, tož to snad aj za teho šimlo stálo…”
Ale ešče sme k temu jednú v maštali přidali a jednú v kuchyni, jak nás ta rúžička rozpálila oba.