Když sem ho byl obhlídat prve, chtěl sem ho rovno nechat ladem. Bylo z ruky, v dolíku, z jedné strany mu smrčina brala slunko, z druhé skala hrnula kameně… Časem sem ale pochopil, proč si ho tata držel.
Robit na něm byla radost, dlouhá cesta byla odpočinek, myšlenky tam měly klid a skládaly se jak nikde. Nebo daly pokoj úplně, jak by zůstaly za lesem.
Sednút si pod smrky s krajícem bylo pohlazení. A smrčina nakonec bránila studeným větrům, skala plevelu z luk a taky sucho to pole nikdy nepoznalo.
A časem aj k jinému bylo.
Nejmladšího sme právě tam zrobili. Aj kousek odtud sa cestou narodil. Do mých ruk omytých slivovicú.
Aj jindy, když tam náhodou přišla tá nebo oná. Byl tam klid od ľudí.
A pak tá šimlovská, zlatý hřeb.
Krzystek byl takový nanicotník, ale dceru měl jak lusk. Ale na věno jí neměl. A co nevymyslel, pazúr.
Ořu zrovna, podzimek čerstvý, slunečný a tá jeho dcera, Jolanta, na mezi. Hezky zdraví, hezky sa usmívá, ale klepe sa u teho jak list osiky. Nemusel sem sa vyptávat dvakrát.
“Co tu robíš?” Určitě kolem cesty neměla, žádná tudy dál nevedla.
“Tata ťa poslal?” Kývla.
“A co ti řekl?” Slova ze seba nevypraví.
“Aby ses usmála, že Loncek už bude vědět?” Zasa jen kývla, slabo.
“Pocem, děvčico nešťastná, vlastní tata ťa prodá!”
A jal sem se jí držet řeč o těch věcech, lebo mamu neměla a ten nanicotník ju jak psům kuře předhodil, hlúpú a mlaďučkú, děvčátko, jak kvítek čerstvý. I hučím do ní, jak to chlapama a robama je, a ona poslušno de vedla mňa, pluh ukrajuje, tu tam skřípne o kameň, a ona sa třepe míň, tu očiska vyvalí, tu jukne, dyž mluvím klidno o věcách, jaké od farářa neuslyší, sladká je, neviňučká. A dyž skončím a povídám, že nic s ňú robit nebudu, skočí mňa kolem krku, strýcu, ty si takový hodný! a mňa sa v tem jak sochor postaví. Jak to zmerčí, dočista ju rapl chytne, sápe sa na mňa, ľúbe, tahá, sukně kasá. No to byste po mně, ľudé, moc chtěli, abych temu odolal. Rovnú o koňa ju opřu, na zoranú zem čerstvú povalím, jak býk jalovicu vymaluju, no…
A Krzystek už čakál, sviňa, hubu sa jen křivo usmívál.
“Co ty kuplířu sprostá, vlastní dceru mi podstrkuješ?”
“Snad sis vybírat nezačal, Loncku?” Chestá sa ten křivák, že mně rudo před očima zakrúžilo. Ešče že Mařica přišla, inak by mě k prznění aj mord napasovali.
A bylo temu tak, dceru prodal, za kameněm špicloval, koňa za to chcel. Ale Mařica měla zasa dobrú radu.
“Herkula mu daj, sviňu kúsavú, šak s ním na pole jen ty možeš. A jak bych Krzystka za tatu nechcela, koňák je dobrý.” A pak povídá: “Loncku, držel ses dlúho. S takú rúžičkú.”
“Tys taky špiclovala?”
“Co špiclovala, s obědem sem šla. Jak sem ale ty dva zhlídla, bylo mi jasné, že sa co semele.”
“A nic si… no, tož to snad aj za teho šimla stálo…”
Ale ešče sme k temu jednú v maštali přidali a jednú v kuchyni, jak nás ta rúžička rozpálila oba.