Hamilton Patrickson byl, jak jistě víte, světoznámý hypnoterapeut, jehož neortodoxní metody stále udivují odborníky i laiky. Jeho případ dívky, která se obávala, že má příliš malé prsty, pročež jí je doktor Patrickson v přestrojení za instalatéra jakoby nechtě přerazil francouzákem ječe: “Kdybyste neměla tak velké pracky, nikdy by se to nestalo”, je pověstný a znovu a znovu citovaný. Jistě proto, že se vejde do jedné věty. Doktor Patrickson byl génius a jeho většinou pečlivě zaznamenané případy vydají na tisíce stran, které se dodnes studují a diletantsky napodobují. Jeden případ v nich však chybí. Možná proto, že je docela obyčejný, možná z jiného důvodu.
Gothley Shank byl dvanáctiletý chlapec, kterého přivedla matka, schoulená, vystrašená vdova přidržující se jako tonoucí stébla nerozlučné Lucky Strike s volně odpadajícím popelem. Přesto zvládla přivézt svého syna sama autem celých tři sta mil ze Silver City k věhlasnému lékaři a doktor Patrickson si dobře všiml její krásy chvějící se ve skrytu úlekem vyprázdněných očích. Gothley, ztracený a bledý, nic neříkal a chvílemi se i snažil o nepřesvědčivý úsměv. Problémem bylo podle matky to, že nic neumí a ani se nesnaží. Sedí doma celé dny a ani nečte ani nekouká na televizi, prostě sedí doma. Doktor Patrickson se podivil, že by s něčím takovým vážila matka takové výdaje, ale nic neřekl. To důležité vám nikdy neřeknou napoprvé.
“To může být vzrušující, jen tak sedět doma,” nadhodil ke Gothleymu.
“Je to nuda,” pípl Gothley. Doktor Patrickson požádal matku, aby jej nechala se synem samotného.
“Ty matky! Pořád by chtěly, aby z nás něco bylo. A nejlépe hned.”
“Hmm,” pokrčil Gothley rameny.
“Ukážeš mi, jaké to je, když jsi doma?”
“Hmm.”
“Takhle sedíš?”
“Hmm.” Doktor se posadil stejně jako Gothley a zůstali tak sedět dobrých deset minut. Nebylo to příliš zábavné, ale doktor Patrickson byl muž na svém, dobře placeném místě. Pak se, veden svojí intuicí, zeptal.
“Na co čekáš, Gothley?” A Gothley odpověděl:
“Až dostanu úkol.”
“Jaký úkol?”
“Něco napsat.”
“Aha,” pronesl emapticky doktor Patrickson. “A kdo ti ten úkol má dát?”
“Tak, různě. Hlasy.”
Doktor Patricson pak dlouho hovořil s matkou. Nejprve nechtěla slyšet, na co se jí ptá, ale pak se zhroutila a zoufalým, špatným spánkem zdrsnělým hlasem popisovala všechny ty hrozné věci – smrt, nemoci, neštěstí, katastrofy, apokalypsy – o nichž ji podrobně informoval její syn ve svých úhledně psaných nekonečných dílech. Tiše sedí, přihlouple se usmívá, vystrkuje špičku jazyka a píše a píše. Morbidní detaily, jaké by měly být daleko za hranicí dětské představivosti… Ale především – o lidech, které zná, kterém zná ona. Informace, které neví nikdo, věci, které se neříkají… hrozné, příšerné. A pravdivé, panebože, je to všechno pravda! Tuhle dal něco přečíst pastorovi a toho druhý den odvezli s infarktem. O svém otci napsal…, ne… A mně, mně, svojí matce řekl, že zemřu ještě letos. Bože, chraň nás! Jak to najdu, hned všechno spálím!
Když se doktor Patrickson s Shankovými loučil, prohodil jakoby k matce hledě přitom však na hocha:
“Ano, také jsem kdysi psal. Když člověk píše, nesmí nikdy napsat všechno. Hlavně nesmí to hlavní, ten vnitřní pocit. Aby pořád něco zůstávalo. Viď, Gothley?” Dotkl se přitom chlapce zlehka, aby paradoxní příkaz nasměroval přímo do jeho podvědomí.
Na příští sezení Gothley opravdu přinesl povídku napsanou na psacím stroji s vysoko vyskakujícím malým ‘z’ a neúplným ‘B’, které vypadalo spíš jako 6. Po pravdě to nebyla povídka, ani nebyla dobrá, přesto… Bylo v ní asi toto:
“…ano, byli jste děti, ale vy jste věděl, že to, co děláte, není správné, když jste si v autě sedl na místo vaší sestry. Na druhou stranu, než jste vždy seděl. Brečela, ale vy jste byl starší a silnější. A ona potom zemřela místo vás. Umírala dlouho, v bolestech. Za vás! Proto pomáháte lidem, chcete pomoct sobě, odčinit vinu, ale nikdy se vám to nepodaří, doktore! Ani tehdy, když zemřete! Brzy! Tak, jak se to mělo stát už tehdy!”
Doktor Patrickson zíral na papír a zmateně sbíral myšlenky. Dostal mě do šoku, ano, jsem v šoku, uvědomoval si. Naštěstí zafungoval mnohaletý výcvik neustálé introspekce, sebeuvědomování a profesionální návyky. Podíval se na Gothleyho. To bylo nejdůležitější. Vidět jeho reakci, zůstat v kontaktu, neupadnout a neztratit se ve vlastních pocitech. Chlapec se usmál svým nejistým, neohrabaným způsobem, jakoby vůbec nevěděl, co napsal. Je to možné, ptal se doktor Patrickson sám sebe? Je, neví to. Neví, jak nebezpečný dar má, jakou silou vládne, jaké prokletí na něm leží. A teď v něm jeho zdravé, utlačované já bezhlesně křičí. Jaká vina v něm musí zuřit! Teď se svěřil a zdravá část duše požádala o pomoc.
“Bohužel ti musím říct, že to není nijak zvlášť dobrý text,” usmál se jako omluvně doktor Patrickson, “ale pokud by ses zaměřil na to, co ti teď řeknu, mohlo by být všechno mnohem lepší!” Zároveň chlapci nekompromisně zaplnil zorné pole svojí postavou v elegantním šedém obleku a dotekem upevnil okamžitý trans.
V té chvíli si ale povšiml, že papír byl víckrát poskládaný a text pokračuje za přeložením. Teď se rozložil a doktoru Patricksonovi padly oči na další řádky, které následovaly:
“Doktor se ocitl v šoku, ale byl silný. Pohlédl dítěti do očí, aby viděl jeho reakci. Ví, nebo neví?”
Pane bože! Co to má znamenat? Blesklo doktoru Patricksonovi hlavou. To je horší, než si myslel. To je ďábelské! Odštěpený komplex psýché, nebo co to je, si hraje jak s Gothleym, tak i s ním. Je to mnohem silnější. Ucítil, jak se šok nyní šíří i do těla a jemu trne za krkem a zatínají se mu zuby. Ano, to je strach, děs, panika. Jako by se ho něco dotklo, něco cizího, obrovského, temného, hrůzného. Slabost v kolenou mu prozradila, že ztrácí půdu pod nohama, tíseň na prsou, že se cítí chycen v pasti bezvýchodné situace. Sledoval sám sebe jako herce na scéně, což často pomáhalo, ale nyní cítil, jak se od oné postavičky sama sebe rychle vzdaluje a ztrácí s ní kontakt.
Ale doktor Patricson byl léty, praxí i svým utrpením také silný, neuvěřitelně silný. Tam, kde by kdokoli jiný již dávno podlehl, pokračoval jen nepatrně roztřeseným hlasem a jeho zaváhání jako by patřilo k sugesci.
“Až se probereš, bude tvoje čekání u konce, Gothley….. žádná nuda, úkol bude splněný!” A po malé chvilce dodal naléhavě: “A nic z toho, co se tu stalo, si nebudeš pamatovat.”
Když Gothley odcházel s matkou z ordinace doktora Patricksona a loučil se, držel v ruce svoji povídku. Papír se rozložil ještě víc a bylo vidět další, tentokrát opravdu poslední věty: “A nic z toho, co se tu stalo si nebudeš pamatovat.” Gothley tím papírem zamával jako kouzelník se svým šátkem a usmál se na zmateného, pomrkávajícího doktora. Překvapivě sebejistě řekl: “Úkol splněn, doktore, tak díky a nashle!” a vyběhl z čekárny.
Jenže doktor Patrickson byl, jak už jsme řekli, skutečně muž na svém místě, silný a nezlomný. Pohlédl na Gothleyho matku, usmál se více než profesionálně a zlehka prohodil:
“Nevěšte hlavu, paní Shanková, bude to dobré. Mimochodem, zaslechl jsem, že se ještě zdržíte ve městě. Mohu vám nabídnout malý výlet? Pochopil jsem, že jste dobrá řidička a já mám pacienta v Hendersonu a potřeboval bych přece jen ve svém věku někoho, kdo se se mnou zase vymění. Samozřejmě bych to odečetl z vašeho účtu.”
A pak se ještě obrátil ke komusi neurčitému: “Jaktože jste i Vy zapomněli, co jste teď četli?”
