Přístav už byl na dohled. Temnota se rozplývala za mými zády a jasu přede mnou přibývalo. Jako by se rozednívalo po dlouhé noci. Tolik jsem se těšil domů. Ne! Nemohl jsem se dočkat! Chvěl jsem se napětím jako horečkou. Už už vstoupit na rodnou zem, už slyšet známé hlasy, už moct… Byl jsem nabitý, k prasknutí přeplněný, k nesnesení obtížený tím vším, co jsem… Hrdlo se mi stahovalo tím víc, čím zoufaleji se v něm hromadilo… Bolest byla snad větší než kdy dřív, věděl jsem, že nevydržím už ani…Vytrhl mě hlas lodivoda: „Vítej, Poutníku. Následuj mě, zavedu tvoji loď do Mezipřístavu.“
Zapomněl jsem. Mezipřístav. Ta stará tradice, pravidlo všech Jasných přístavů – quaranta qiorni, čtyřicet dní než může Poutník vstoupit na Bílé břehy. Slovo, kterému se poutníci vyhýbali, až se zdálo, že neexistuje. Karanténa. Očistec na zemi.
Padla na mě malátnost, únava nastřádaná jako za staletí dopadla silou kladiva. V mrákotách jsem následoval lodivoda, spustil kotvu, skasal potrhané plachty. A padl do mdlobného spánku v naději, že snad prospím celý tento krutý trest.
Probudil mě hlas, známý i neznámý, něčím blízký i cizí, vzdálený jako za skleněnou zdí. Bylo to zvláštní, ale já se nedivil. Byl jsem hladový po jakémkoli zvuku mé řeči, melodii známých slov. Po letech, které mi teď připadaly jako vyhnanství, jsem se zalykal i tou nejmenší pozorností. Byl jako chladivý déšť dopadající na žárem zmučenou zem mého těla, zvrásněnou kůži myšlenek, vysílenou duši. Znovu jsem ožil. A s tím se znovu vrátilo všechno to napětí. Naléhal jsem, prosil, spílal:
Nevydržím to! Čtyřicet dní! Musím..
Ano? Hlas byl stále pozorný, hebký, ale stále stejně nezúčastněný. A já se stále se dusil slovy, kterých bylo příliš.
Copak nechcete slyšet, co jsem… Copak to pro vás nemá… Celou dobu tam jsem… A jen proto…
Vyprávěj, řekl hlas měkce. Vyprávěj mi o tom.
Zarazil jsem se. Ano, to jsem přece chtěl, to jsem přece dělal celou dobu – ve všech těch těžkých chvílích jsem si představoval, jak to všechno vyprávím v Jasném městě. Dost možná jen to mi dávalo sílu překonat nepřekonatelné.
Vyprávěj, pobídl mě znovu hlas.
Nevěděl jsem odkud začít, jak, ale stačilo pár slov a už se valila řeka, povodeň, lavina. Slova se slévala do vět a věty do příběhů, jeden vyvolával další, slévaly se v celé moře, splétaly celý svět.
Nemohl jsem přestat a ani nebylo třeba, čas zmizel, zůstal jen ten v příbězích a hlas mě jen tu a tam, téměř něžně pobízel a nijak nenaléhal.
Zapomněl jsme, že má loď kotví v Mezipřístavu, na dohled od Bílých břehů a Jasného města, zapomněl jsem na dny, co mě od něj dělí i na město samo, ponořil jsem se do příběhů tak, jako bych je právě teď znovu prožíval. Celý ten minulý svět se mi znovu zhmotňoval před očima a nabýval snad ještě jasnějších obrysů, než když jsem v něm osamocený a vyděšený klopýtal. Jistě to bylo léčivou pozorností hlasu, který mě jemně upozorňoval na věci, kterých jsem si tehdy nevšiml, neuvědomil. Ale stejně tak to bylo samotným mým vyprávěním, které vykreslovalo věci a události jasněji, odkrývalo souvislosti, osvětlovalo každý jeden příběh dalšími, propletenými jako jedna velká síť.
Užasl jsem, naslouchal ohromeně sám sobě, sám sebe jsem hypnotizoval ornamenty prolínajících se linek, svíjejících se příběhů. Kolik jsem jich prožil, kolik jsem jich potkal, kolik jsem jich… Proto jsem se vydal na cestu, tolik příběhů jako za tu krátkou dobu tam nezažila Jasná města za všechen čas svých vznešených zdí. A já je přinesl, kolik jsem jen mohl, kolik jsme jen dokázal. Všechny, které jsem prožil, sledoval, slyšel, četl, vymyslel, nasál všemi smysly, každým pórem.
Hlas zatím trpělivě naslouchal. Ať se v příbězích odehrávalo cokoli – vášnivého, zuřivého, strašného i vznešeného jen mě dál tiše povzbuzoval a nábadal – vyprávěj dál!
Ani nemusel, nemohl jsem přestat, příběhy neměly konce. Co bylo koncem jednoho, bylo počátkem mnoha dalších. Dokonce jsem se přistihl, že se bojím, že nám nebude stačit vyměřený čas. Tělo mi žhnulo zanícením vypravěče, hrdiny, spasitele i toho, kdo spasení očekává. Rozuzlení zápletek vršených v nesčetných rafinovaných vrstvách se zdálo být blíž a blíž a stejně tak se vzdalovalo dál a dál. Má horečka stoupala. Zdálo se mi to nebo i hlas projevil stín obav? Jako starostlivý lékař u lůžka chladil chápavými slovy mé rozpálené čelo, zatímco se kontury světa tam a tady slévaly a já blouznil. Kolik mám ještě času? Quanti giorni?
Přišla únava. Jasné kontury příběhů se rozplývaly, zápletky se zdály opakovat, nevyprávím celou dobu jeden jediný příběh, neopakuji se už po tisící? Tisíce tisíců příběhů nedokončených, ubohých, nedokonalých, zatímco já měl před očima ten jeden, pravý, dokonalý, absolutní a úplný, poslední, vždy však unikající. Už ho mám, už jsem blízko, už jen tak málo, ještě jeden, jediný. Vtahovalo mě to, zdálo se mi, že se ocitám zpět tam, vždyť jsem byl tak blízko, snad teď… V hlase zněla obava silněji.
A jako velryba vyvržená na břeh odhaluje časem bílou kostru, tak prosvítal pestrobarevnými vzory jediný tvar, mnoha postavami příběhů jediná tvář, kroužila kolem mě ve vidinách, přibližovala se a unikala, hleděla na mě z nejhlubšího stínu, obrovskýma očima sledovala mě v mém blouznění, nehybná, klidná, to ne ona kolem mě, ale já kolem ní kroužil v zoufalé touze pohlédnout jí do očí i v šíleném strachu, že by se tak mohlo stát. Hlas mého průvodce se mi mezitím ztratil v dálce, byl jsem zase osamělý na dně samé noci a skrýval si hlavu v dlaních. Dost, už dost, dost příběhů! Nedokázal jsem si představit, že by ustaly, ale stejně tak bylo nesnesitelné jakékoli další pokračování. Všechny už jsem znal, žádný z nich nepřinášel to, co sliboval, žádný nevedl nikam, žádný nevedl… domů… do Jasných přístavů, do Jasného města. Příběhy jako hadi se nepřestávaly svíjet skrze mě celého, ožily, vymkly se mi z rukou, hydra s hlavami dorůstajícími jako myši v sýpce mě obemkla, stiskla, dusila můj dech, drtila mé kosti, trhala má játra. To má duše ležela vyvržená na břehu, to svoji vlastní tvář odhaloval překvapený vypravěč, do svých vlastních očí hleděl skrze vrstvy závojů a zapletení.
Pomoc! Vykřiklo mé tělo, Pomoc, vykřikla má duše a z obou stran sevřely ještě doufající mysl. Zanech už vší naděje, kdo hledáš svobodu! To ona tě držív zajetí, v Mínotaurově labyrintu vlastního vyprávění. Pomoc, vydechl jsem, aniž bych už v cokoli doufal a propadl se…
Ne, nebyly to mdloby, jak jsem očekával, nebyla to smrt. Naopak, ticho, které zůstalo po slovech a víření bylo zároveň plné, plnější než kterýkoli z příběhů, vznešenější, vášnivější i strašnější i krásnější. Tma, kterou jsem si přinesl, která prosákla mé tělo i mysl jako nákaza byla pryč, vypálená horečkou vyprávění. Hlas mlčel a bylo to ticho úlevy. Cítil jsem se, jako bych překonal nejzákeřnější nemoc ze všech, jako bych se uzdravil zároveň ze všech nemocí všehomíra. Příběhy byly pryč, touha po nich, touha sama, vášeň, nenávist, strach. Tma. Pohlédl jsem na svoje ruce, zářily světlem, foukl jsem do dlaní a poslal poslední rozpouštějící se stíny pryč.
Hlas lodivoda mě zval do Přístavu.