Letím nocí, hladina nebe je stejně černá jako hlubina. Letím a hladina řeže mé tělo, mé tělo černé jako nebe, moji kůži zčernalou obrazy Šíleného Vypravěče. To jeho smutné ruce vypálily do ní jako do vlasů mořských pannen všechno, všechno vyprávění, všechno utrpení, všechny obrazy. Do každého koutu, do každého záhybu. Obrazy a obrazy. Vypálily do ní Sheylinu smrt a také moji smrt, protože… jsem mrtvý, můj osud je mrtvý, já jsem však živý.
I.
Ach, Sheylo! Přístaviště v měsíčním světle, hra odlesků na hladině, skřípění trupů kolébaných lodic, tvé polibky a šplouchání vln pod moly, dávných vln a dávných polibků… Jen těžce a nerad probouzí se stařec ze vzpomínek. Nevrlý a předem nenávistný ke každému vetřelci hřímá ze břehu, obklopen hrstkou svých posledních.
“Co za něj nabízíš? Co?! Tuku na dva roky pro celý ostrov, jídla na jeden a ty jej chceš zpátky?! Jen tak?!”
Ach, Sheylo! Stála jsi tam, co ona, vlasy zmáčené, co ona, tutéž krásnou tvář dítětě plnou bezměrné lásky… Tehdy a teď splývá poloslepým očím a ty nevidí dívčinu bledou a chladnou kůži, nevidí jejího nestvůrného společníka.
“Nemám nic,” div nepláče ta, co je jako ty. “Ale znám místa pokladů, znám ztracená města, znám jejich příběhy… mám jen jeho, jen jeho…” Něco se pohlo dívčiným hlasem ve starcově srdci. Ale to srdce je již dávno jen kusem kompozitu a starcův hlas je náhle ještě nenávistnější.
“Mlč, mořská panno! K čemu jsou nám potopené poklady, k čemu smyšlené příběhy? Mlč a rychle pluj pryč, než i s tebou naložíme stejně!”
“Zůstanu! Zůstanu s ním!” Bože, snad ne láska? Zákeřně náhle stáhne plastové hrdlo pláč, jen skleněné čočky neznají plakat a slzy dávno došly… Také jsi byla taková, také jsi milovala – nekonečně, úplně, milovalas mě – a já tě takovou pořád vidím, já pořád miluji tebe. Odešlas, ale já zůstal s tebou, zastavil jsem čas, zapomněl na jeho běh! Unavenému tělu se chce spát, když bdělost bolí a to hrůzné, hrůzně krásné stvoření v temné vodě zálivu ho nutí bdít, chce mu připomínat, že Sheyla není, že už dávno není, že on sám umírá, že umírá jeho ostrov, poslední ostrov, poslední bašta minulosti – minulého štěstí! Ta prokletá, zmutovaná zrůda s šupinami, ta tolik ti podobná, tolik ti krásná zrůda!
“Zabte ji! Je to ďábelský mutant! Zabte je oba!” Křičí, ale mořská voda zkratuje hlasový výstup a v reproduktorech jen zachrčí zoufalství umírajícího muže.
“Zabte je oba! Tak už je zabte!” Smykem otáčí stařec vozík s troskami vlastní mumie a po vratkém molu vjíždí na loď k harpunovému dělu. Zbytky rozpraskané suché kůže pálí mořskou solí, pálí jako její tvář. Jako tvář tak podobná tvé, ach moje Sheylo! Kovová ruka sevře madlo harpunového děla a necítí jeho hladkost po tisících dotecích znavených rukou.
“Prosím, prosím! Pusťte aspoň jeho!” Za koho prosíš? Za který svět? Za který svět, jenž mi vzal moje všechno?!! Obrovská, nezvykle světlá, masa velrybího těla v temné vodě zálivu připomíná… co mu jen připomíná? Něco nesmírně dávného, něco hrozivého, ale zároveň – jeho. Ztracený čas. Její tvář, tolik jiná všech strhaných tváří kol něj, to je sama… sama ztracená láska!
“Prosím ne! Budu vám sloužit, budu vám lovit, budu vyprávět, znám spoustu příběhů…”
“Znáš Šíleného Vypravěče?” Hlas mladého rybáře starce nemile vytrhává ze spravedlivého hněvu. Je v něm prostá důvěra v bohy větru a v příznivá znamení, důvěra v lepší zítra a smíření s tím, co dnes vynesou sítě. Probouzí ho na okamžik z drtivé tíhy marně odpíraného osudu.
“Znáš Šíleného Vypravěče?” Někdo přehodil přes neforemné agregáty jeho těla rozedraný plášť a jemu se vrátil hlas. Snad si ho chtěl stařec jen vyzkoušet, když pronesl ta slova. Proč by jinak opakoval tu nesmyslnou otázku? Proč by se ptal na tu příliš starou a příliš krásnou báji?
“Znám Šíleného Vypravěče. Žije daleko na západ, ve sluji na úpatí podmořské hory. Znám od něj mnoho příběhů.”
Co to říká? Mikrofony starcových uší se zachvějí, houfem ostrovanů projede hluboké zamručení.
“Znám Šíleného Vypravěče. Dokud nás bylo víc, sedávaly jsme před jeho jeskyní, naslouchaly jeho hlasu a nechaly si pročesávat vlasy jeho dlouhýma, smutnýma rukama. Jenže vypravěčův hlas lákal všechny, i žraloky. Zbyla jsem sama…” A drobnou ručkou polaská bílou kůži gigantického vorvaního mutanta, “on mě zachránil.” Nestvůra nepatrně pohne ploutví, daleko ve tmě exploduje nad hladinu mohutný gejzír vydechnutí. Řada lodí se zhoupne na vlně a starcův vozík narazí do zábradlí.
“Miluje mě a já jeho.” Křičí dívka do pleskotu vln o rozpadlé přístavní zdi. Zapomenutá slova se zarývají do omráčeného mozku.
“Zavedeš nás k Vypravěči?!” Otázka i příkaz a zároveň – tolik nezvyklé naděje ve vlastním hlase. Snad tedy není Šílený Vypravěč přeludem chorobné mysli, není to sen, ani zhmotnělá vzpomínka vyplynulá z přemnohých vyprávění za bouřlivých a hladových večerů. Snad skutečně někde žije onen dávný svět! Ach Sheylo, moje Sheylo! Snad je možné ho vrátit, všechno vrátit, znovu žít…
X.
Ta věž včera… jaké včera? jaká věž? hodiny leží a stojí, neznám včera, znám jen vyprávět, věž vyprávět, krásné oči vyprávět, řekni, že mám krásné oči, navždy oči, navždy vyprávět, holub v okně, to hejno nebylo holubí, čtverec dvanáct, vyprávět čtverec dvanáct, jaký holub? jaké oči? trpět za tebe, vyprávět trpět, ve jménu otce i syna i konce svatého, věčně trpět je věčně žít, jsem otec a syn a konec a začátek a vyprávět, čtverec třináct, silo pět…
II.
Není to jen báje? Není to jen bludná myšlenka? Ta nejistota bolí. Ta naděje bolí, to nezvyklé přání – žít! Její příběhy jsou příliš podivné a důmyslné na to, aby si je vymyslela – aby si je vymyslela mořská panna. Jak se však dostat stovky kilometrů daleko, stovky metrů hluboko? Poslední kovový člun potopil loňský uragán, přístavní dílny zarůstá džungle, poslední technika se rozpadá zrezivělá. Mladí umí sotva číst a psát, pár staříkům kolem jeho vozíku už nebude mít kdo postavit jejich vozíky… vozíky… těla… čluny… moře, vzpomínky na moře… Starcova mysl je náhle mladá. Vzpomínky na moře, mládí, službu… služba… ponorka… poplach… ne, zpátky – ponorka, ryba, velká ryba… Ano! Bože ano! Ta ryba! Ta divná velká ryba v přístavišti! To obrovské dokonalé tělo! Když může mozek vézt vozík z kočárku, proč ne…
X.
Ta věž včera… jaká věž? šestnáct padesát sedm, není ti horko, padesát osm, není ti… není, počkej, budu vyprávět znovu, kód věčnosti má jen dvacet čísel, šestnáct padesát, budu ti ho vyprávět, dokud budu vyprávět, musím víc vyprávět, víc trpět, ne, víc vyprávět, všechno vyprávět, měla jsem tak krásné oči, modré oči, milovala jsem, mě jsem milovala… ve jménu… Aaria, Abela… všechny si pamatuji, živě pamatuji, živé pamatuji, Alexandra, Al… Al… čtverec, čtverec, čtverec…
III.
Ještě včera jsem umíral. Ještě včera jsem pro tebe umíral. Teď pro tebe žiji. V zrcadle hladiny vidím tělo, které mě k tobě nese. Symbolicky bílé, symbolicky mohutné tělo Moby Dicka rozbíjející vlastní obraz a slastně padající zpět zvedajíc gejzíry oceánu, znásilňujíc hloubky, pronikajíc dálkami. Tělo dravé, rychlé a divoce krásné, tělo plné – naděje… Nechávám za sebou svůj ostrov, nechávám za sebou své rybáře, daleko za mocnými rozmachy zůstala plačící panna. Všechno je tak blízké, tak krásně blízké! Rozervaný na kusy klesá ke dnu obří krak – ne! můj svět mi už neunikne, už mi neuniká každým dnem, můj svět je přede mnou a je stále blíž! Je všude kolem, voda pění, tříští slunce, tep buší pod bílou kůží.
X.
Ta věž včera… jaká věž… jaké včera… a dnes? copak jsem dovyprávěl? musím znovu! ve jménu všech, Aa… A… B… musím pamatovat, pamatovat, vyprávět, vždycky jsem jen vyprávěl, vyprávěl živé, co je živé? dokud vyprávím, ach bolest, konec – bolest, začátek – bolest, konec, začátek… a, b, c, r… vyprávět…
VI.
Strmící úbočí podmořské hory, ostrý hřeben svažující se k jihu, trosky města u úpatí. Avšak ticho. Kde je Vypravěčův hlas omamující vše živé, kde jeho smutné ruce? Tak přece lež? Jeskyně je zpola zavalená, socha leží znavená, hlava s trnovou korunou složená ke spánku a snící, oddělená od těla. Proč mlčíš Šílený Vypravěči? Proč mlčíš?! Tak přece lež, lež, lež! Bílá velryba zoufale vráží do útesu, voda temní krví. Proč mlčíš?! Proč mě zabíjíš?! Zaduní náraz a ticho, dlouhé ticho.
X.
Ta bílá věž… ta padající věž… jsem jen vypravěč, vyprávěl jsem špatně, chci vyprávět znovu, jinak, komu ale, rád bych zase tu věž… viděl stát tu věž… neumím však, než vyprávět, vyprávět, co znám, vyprávět konec, znovu, znovu konec, aby nikdy neskončil, vyprávím konec, vyprávím věčnost, vyprávím svět, vím o něm všechno, vím jeho život, ale nevím jestli vyprávět je žít, jinak však neumím, vím jen, že vyprávět je trpět, věčně trpím, aby svět žil, trpím mořským pannám do vlasů, rybám do šupin, rozlévám své šílené utrpení temnotou hlubin, já, který přežil, přežil do prázdna, naplňuji prázdno utrpením, že jsem přežil.
V.
Sheylo? Sheylo, jsi to ty? Modravá záře, paprsky, mlžné tetelení hřejivého pocitu. Sheylo? Silueta, pak pohyb rukou, vůně růže. Ani nevíš, jak mnoho cítím, jak mnoho radosti! Je tak horká, ty jsi tak horká! Lásko! Tvoje ruce, tvoje vlasy, oči, doteky. Vznáším se, pluji, vplouvám do tvé náruče, do tebe, líbej mě, objímej, miluj! Vím, že jsi neodešla, vždy jsem to cítil, vždy jsem byl s tebou! Nádherně hladíš, máš překrásný hlas, jen mluv, vyprávěj! Vyprávěj mi svůj svět! Vyprávěj mi o lásce, ach, tolik lásky, lásky… cože? Ach Sheylo? Sheylo! To ne, Sheylo!!! To ne! Mlč, tak mlč! Proč vyprávíš o nenávisti? Vyprávěj o dětech, o vodě, o slunci! Ne! Ne, to není slunce, to není slunce, ta zář, ten žár, ta bolest, kde jsou děti, kde je voda? To přece není slunce, není…
X.
Jen jsem vyprávěl a voda vařila a země mizela. Jen jsem vyprávěl a bylo to tak lehké, lehčí než spát. Teď bych chtěl spát. Vyprávění zničilo svět a já ho chtěl vyprávěním zachránit, já Šílený Vypravěč. Zůstala jen bolest. Tisíckrát převyprávěl jsem všechnu minulost a přesto zůstala minulostí a já přesto zůstal přítomností, já a mé utrpení. Věčnost nepřišla, život nepřišel, nikdo nepřišel. Ve jménu otce, jenž stvořil a přikázal, ve jménu syna, jenž vykonal a zničil, ve jménu konce – skonči už, skonči mě, když nejsem svět, ale jen soužení! Poslední věta a běž! Snad musím skončit, abych mohl začít…
VI.
Letím nocí, hladina nebe je stejně černá jako hlubina. Letím a hladina řeže mé tělo, mé tělo černé jako nebe, moji kůži zčernalou obrazy Šíleného Vypravěče. To jeho smutné ruce vypálily do ní jako do vlasů mořských pannen všechno, všechno vyprávění, všechno utrpení, všechny obrazy. Do každého koutu, do každého záhybu. Obrazy a obrazy. Vypálily do ní Sheylinu smrt a také moji smrt, protože… jsem mrtvý, můj osud je mrtvý, já jsem však živý. Hladina řeže moje tělo a já spěchám od své smrti, od své minulosti, která rozdrtila starce i Šíleného Vypravěče, která… rozdrtila sama sebe. Ach, Sheylo, že jsem neviděl tvé oči v očích mořské panny, že jsem jí pro ně zapřel její lásku, že jsem zapřel všechnu lásku pro mrtvý a potopený svět! Prokletý starče! Že jsi zapřel život pro ten hrůzný, minulý svět! Chtěl jsi zabít i mne, vtáhnout mě svého světa, do jeho smrti! Ale já tě opustil. Žádné znovu – znovu žít, jen žít, teď žít! Dusil jsi mě, tvá minulost, kterou si nechtěl nechat odejít, mě dusila. Ale smrt mnou prošla a vzala si ji i s tebou. Ještě není pozdě! Nikdy není pozdě žít! Je právě čas! Řítím se nocí a vím, že Sheyla je mrtvá. Vím, že je živá – víc než kdy jindy živá – když Moby Dick vystřeluje nad hladinu hlásat smrt Šíleného vypravěče, konečně živá! Vítej mě můj ostrove, vítej svého osvoboditele! Je mrtev stařec, je mrtev Šílený Vypravěč! Konec panychidy, je pryč strach, ten prokletý strach z nesplněných nadějí! Je pryč naděje, ta prokletá naděje na minulost!
VII.
Náhle se do vorvaního těla zarývá jako tisíc krakových chapadel žhavá bolest. Nepoznali jej, nepoznali svou bílou velrybu! Poznali však minulé tajemství. Ta bolest nebyla z harpuny, nebyla z kovových ok sítě. Nešťastní poznali sílu skrytou Vypravěčem ve vlasech panny. Nešťastní! Ta síla zvedla moře nad hory, nad váš starý, vysněný svět, ta síla vzala vám vaše Sheyly! Další úder zvedá hladinu, moře duní ozvěnou. Nešťastní! Temné tělo padá do temné hloubky, Moby Dick prchá od ztraceného ostrova, žalostně volá a pláče, po staletích pláče slzami velryby a nad ostrovem se zvedá noční slunce. A v jeho záři… ach, Sheylo, v jeho záři znovu vidím siluetu, tvou siluetu mořské panny, své panny…
VIII.
A to je konec příběhu. To je konec příběhů. Od té chvíle už žádný další příběh nezačal, a žádný další proto nemohl skončit. Jen černá velryba a mořská panna brázdí nekonečné rozlohy oceánu, ve kterém není ostrova, jehož siluetu by mohli vyhlížet, ve kterém není hlasu, jehož mámení by mohli podlehnout.
IX.
Plujeme mořem bez ostrovů, šťastně plujem, stálé vznášení, stále tak lehcí a lehké doteky a proudění a hlazení těl a hladiny a větru, bezpřestajné milování, bezpřestajné zapomnění, bezpřestajné snění beze snů a sen bez snění. Jsi krásná, máš oči krásné a vlasy něžně dlouhé, nečesané Vypravěčem, když ty ostříhaly ostrované a ozáření. Minulost odešla s nimi, je pryč. I její obrazy na mé kůži slil žár v čerň a šeď. Je pryč. A mě alespoň krak nezahlédne v hloubce první.