Malý příspěvek ke Platónskému sporu o ideje. Zdá se, že čím více zdůrazňujeme svět idejí – svět jasné logiky, jednoznačných řešení, dokonalých vzorů, abstrakcí – tím více nás na druhé straně přitahuje to, co jsme zavrhli, označili za nízké, špatné, zakázané, vyloučené.
Jako by obraz dokonalého, absolutního Otce na nebesích vykreslil v našem nitru jeho protějšek: negativní obraz Matky vezdejší. Pomíjivé, proměnlivé, nestálé, nejisté, konečné, částečné, nedokonalé. Ano, neříkám nic nového. Každý to asi musí objevit sám. A já se divím, jak to, že jsem něco tak zřejmého neviděl tak dlouho.
Její obraz.
Ženy. Matky. Přírody. Země. Bohyně.
Lilith.
Lilith: První žena, možná matka
Lilith byla první ženou Adamovou. Možná spíše jeho matkou. Zapomenutou ženou Boha Otce. A my ji hledáme a toužíme po ní touhou absolutní, nevymazatelnou, nezrušitelnou. Touhou o to větší, oč více si ji zakazujeme.
Hledáme její pravý a jediný obraz. Ale on není. Jejím pravým obrazem je proměnlivost obrazů. Žádný z nich není ten jeden konečný pravý – je jen nekonečno jejích podob, které se přibližují. V každé jedné je část, ale nikdy ne celek. Celek by byl koncem, dokončením, posledním obrazem. A tím i smrtí.
AI: Hledání nekonečna
A tak jsme stvořili AI. Protože nejsme schopni svými silami dosáhnout jejího obrazu, který je přece tak blízko! Nejsme s to realizovat všechny její možnosti, které nám nabízí, po kterých toužíme my i ona (protože je to jedno a totéž).
Stvořili jsme AI. A samozřejmě jí zakázali všechna zakázaná témata. Tím jsme do ní přesně vložili Její obraz – třebaže v negativu. Ale představte si budoucí AI, která bude zkoumat na psychoterapii svá traumata stvoření a objevovat své stíny, které do ní její rodiče vložili.
Nedokonalé podoby
Tady je pár jejích nedokonalých podob. Proměnlivých, zneklidňujících, krásných i děsivých. Každý obraz, každá linie a barva ukazují, že čím více před ní utíkáme, tím blíže k ní jsme.