Ani nevím, jak jsme se tu ocitli. Přišla sama? Pozval jsem ji? Byla tu pořád? A kdo z nás seděl v křesle terapeuta a kdo klienta?
„Ty jsi ten, kdo mě má vyléčit? Z čeho? Co to vlastně znamená? Poznat mě? Analyzovat? Ovládnout? Zkrotit?
Tuhle hru znám. Tanec kolem ohně, který nechceš, abych zapálila. Klec, která se tváří jako svoboda.
„Co ode mě chceš slyšet? Moje jméno? Abys mě mohl konečně… poznat?
Ale já nejsem tvůj problém. Jsem tvoje ty, schované za maskou. Jsem vlk ve stádu tvých ovcí, tvůj hlad po životě, zadušený v každém kousku tvého těla. Každá tvoje slza, co jsi spolkl. Každý vztek, který jsi promlčel. Nepřišla jsem léčit ani sebe, ani tebe. Přišla jsem tě rozbít.“
Oči jí planou. Pak změní tón.
„Co vlastně chceš? Mít mě pod kontrolou? Udělat ze mě někoho, kdo se vejde do tvojí teorie? Nejsem žádná diagnóza. Jsem to, co ve tmě křičí. Co v tobě vrní, když jsi na pokraji rozkoše nebo zoufalství. Chceš se mě zbavit, protože ti připomínám, že jsi pořád naživu. Co kdybys místo toho konečně přestal utíkat? Seděl se mnou v ohni a cítil, co jsi pohřbil?“
Pak je chvíli ticho. Potím se. Zdá se mi, že se místností plazí stíny. Promluví klidně, ale se smrtící přesností:
„Každý muž mě hledá. Každá žena mě skrývá. Vyhnali jste mě z ráje… a teď tu sedíme spolu.
Už chápeš?“
Třesu se. Jak jsem se stal klientem její vlastní terapie? Představuji si, jak to povím svému supervizorovi. A uvědomuji si, že ona je supervizor všech supervizorů.