19.12.2011 07:26Láska až do konceJedna z nejstarších povídekLáska až do konce
(E.A.Poeovi a jeho Berenice)
Ne, skutečně si nevzpomínám, kdy jsem ji spatřil poprvé. Nevzpomínám si, že by se kdy vůbec objevila, že by tu kdy v jedné některé chvíli ještě nebyla a v kterési další náhle vykrystalizovala do čisté přítomnosti či přítomnosti vůbec – v nějaké konkrétní chvíli, v nějakém okamžiku, v nějakém místě běhu věcí, které by jí tak určily místo mezi sebou, aby se dalo říct, co jí předcházelo a co následovalo.
Ne, byla tu a skutečnost, že tu kdy také nebyla, časem a její přítomností příliš vybledla. A s ní i všechny vzpomínky. Ba se dokonce zdálo, že silou své přítomnosti dokázala proniknout i do vzpomínek, do nichž nepatřila…
Ale to všechno bylo už tak dávno – ano, dávno – snad dvacet, snad víc či nemnoho míň let, co se její tvář začala objevovat na stránkách časopisů, schovaných za knížkami v tátově knihovně, prohlížených tajně po nocích. Z té doby si ale myslím víc pamatuji tátovy výprasky než tváře a vnady dívek z pestrobarevných stránek a i na ni – na sen mnohých bezesných nocí – bych možná zapomněl…
Jenže ne!
To jak na titulních stranách stále větších, stále lesklejších a dražších časopisů, to jak kralujíc stěnám plných rychlých aut a filmových supermanů. Už tehdy příliš krásná, než aby jen žena ze salónů, přehlídek a plakátů, příliš tajemná, než aby vůbec skutečná, příliš – příliš snová, než aby někdy živá… Zdálo se.
Ona ale živá byla a to čím dál víc a čím dál blíž. Zachycená pohledem, zafixovaná, vytržená a ukradená z plátna. A kradená tak zas a znovu v kratinké scéně, pro kterou lze celý film vidět třikrát, čtyřikrát, pětkrát…
A pak promluví. A pak mluví a mluví a srdce se stahuje a znovu a znovu a znovu. Raději utéct! Ale kam než zase k ní?!
K ní.
K tobě, moje lásko!
K tobě blíž jen blíž! Každý den, každou chvíli být s tebou, každou chvíli se tě dotýkat, pořád slyšet tvůj hlas a smích, vidět tvé vlasy, tvé oči, vnímat tvé tělo, tvůj dech, tvé pohyby! A i to je málo! Vidět tě víc, vidět tě třikrát, desetkrát, stokrát, stokrát v jediném okamžiku, v jediném gestu. A ani to nestačí!!!
Ne, nejsem blázen, opravdu ne! A když, tak přece jen proto, abych se nezbláznil! Jen proto!
Jen proto jsem tvůj střihač, jen proto nosím si domů vystříhané scény, jen proto si je pouštím, když mě stále cosi táhne ti blíž a blíž, a jen proto hodinu po hodině, den po dni se tě – se sám sebe – ptám – PROČ?
P R O Č ?
Jak však najít odpověď v rytmu tvých kroků? Či snad v houpání boků, z nichž pravý vždy jde výš? Jak v rysech tváře převedených na hru čísel, jak souhře symetrie dokonalejší nejdokonalejšího zlatého řezu? JAK? Jak?
Snad ve tvém rodokmenu, který setkal se kdysi s mým?
Ne.
Snad v krevních skupinách, Rh faktorech, snad v genech, snad v našich aurách?
Ne, ne, ne!…
A přece jsem tě potkal, přece jsi mě mne samému ukradla a já…
Nikdy už se nenajdu, nikdy, protože jsem nikdy ani nebyl. Bylas jen ty – tak mnoho a přece málo, stále málo, jsem tě miloval – jen ty ve všech mých vzpomínkách, jen tvoje byly všechny moje myšlenky…
Usínám a zdá se mi, že se rozplývám ve své lásce. Zdá se mi, že už nejsem, že nejsem já – je jen má láska, jen láska, já nejsem lásko… lásko… A potom…
Ach ano! Já nejsem! Je láska! Ta největší, nejsilnější, nekonečná láska! Jak prosté, jak jednoduché, jak jasné – tak jasné – když se probouzím ve… tvém těle…