Najednou zmizely barvy a polovina světa se zřítila. Zorné pole Virtu zešedlo a vyprázdnilo se, jak se zničehonic vytratila celá vrstva simulakra. Ztuhl jsem úlekem.
Nevyskočilo ale žádné chybové oznámení a to, co zbylo, se bez přerušení plynule pohybovalo dál. Bez zářivých augmentů, hypnotických efektů a informačního overloadu to byla děsivá pustina. Virtuální záhrobí. Pustý reál.
Pak, v jediném šokujícím záblesku všechno překryl naprosto nedesignový, krvavě rudý nápis, před kterým nešlo uhnout očima:
“KARANTÉNA”.
Potom plochý rámeček s černým naskakujícím textem stejně tak přilepený před oči:
“POZOR, NEBEZPEČÍ PORUŠENÍ STATU QUO! NEBEZPEČÍ INFOINFEKCE!
BYL JSTE S OKAMŽITOU PLATNOSTÍ UMÍSTĚN DO INFORMAČNÍ KARANTÉNY NA DOBU 30 DNÍ. BYL S VÁMI ZAHÁJEN DEKONTAMINAČNÍ PROCES.
V NÁSLEDUJÍCÍCH TŘICETI DNECH BUDOU VŠECHNY PŘÍCHOZÍ I ODCHOZÍ INFORMACE VAŠEHO ROZHRANÍ FILTROVÁNY.
ABSOLVUJETE TYTO PROCEDURY:
• REKALIBRACE MYŠLENKOVÝCH KORIDORŮ.
• BIOFEEDBACK VALIDNÍHO MYŠLENÍ.
• HEURISTICKÝ TEST IMPLANTOVANÉ AI A RESYNCHRONIZACE S NEURONOVÝM SUBSTRÁTEM.
• POUČENÍ Z HISTORIE PORUŠOVÁNÍ STATU QUO.
• REINICIALIZACE IDEÁLNÍCH VZORŮ V OSOBNOSTNÍM MODELU.
PO TŘICETI DNECH BUDETE KOMPLETNĚ PŘETESTOVÁN NA VÝSKYT NEFUNKČNÍCH KOGNITIVNÍCH VZORŮ.
NÁPRAVA BUDE UZAVŘENA ABSOLVOVÁNÍM:
• OBNOVA ÚCTY KE STATU QUO.”
Po dvou minutách text zmizel. Virt zůstával černobílý a navíc lidé kolem nejen, že ztratili všechny simupgrady, rozšiřující entity, statusy a badge, ale dokonce jejich tváře byly nahrazeny nehybnými fotografiemi a jejich řeč se změnila v deformované mumlání, které překládaly jen titulky nad jejich hlavami.
Nikdy jsem o karanténě neslyšel. Chtěl jsem se zeptat wiki, ale všechna menu byla zašedlá a nepřístupná kromě sekce Statut Quo a životopisů jeho Udržovatelů.
Snažil jsem se vzpomenout, co se stalo těsně před tím, než… ale audio vžy plné ruchů virtsféry – oznámení, nabídek, efektů, hudby a reklam bylo najednou plné sborově recitovaných slibů věrnosti podbarvených oslavnými hymny na Virt a věčný a nezrušitelný Status Quo. Nic z toho nebylo možné nijak ztišit ani ovládat.
Zavolal jsem mámě. Aspoň tehdy ustoupilo audio do pozadí. Objevila se ale zase jen nehybná fotografie.
“Ahoj Anani, jak se máš?” psaly titulky na jejím obrázkem.
“Mami, jsem v karanténě, co to je? Nikdy jsem o tom neslyšel…” Místo mých slov (která jsem ani sám neslyšel v audio) se pod fotografií objevilo:
Anani: “Mám se výborně, mami. Vyhrál jsem naučný pobyt ve středisku Úcty ke Statu Quo. Velmi se těším, budu tě informovat.” Máma mě neslyšela, neslyšela to, co jsem ve skutečnosti říkal.
“Anani, to je úžasné, moc ti to přeji! Ať je to k užitku tobě i nám všem. Měj se krásně, mám tě ráda.”
“Mami, mami!” Nic, byla pryč, obrázek zmizel.
Zoufale jsem se rozhlížel kolem absolutně ztracený bez navigační vrstvy. Hymny Udržovatelů už zase zněly hlasitěji než byl můj standard. Pátral jsem v šedi po záchytných bodech. Dokážu najít cestu domů?
Pak zase rudé znaky, přilepené natvrdo do středu zorného pole.
“KARANTÉNNÍ STŘEDISKO.” A šipka doprava.
Ne! Něco se ve mně tím úlekem vzpříčilo a vzepřelo. Okrajem zorného pole jsem kolem rudých písmen pátral po záchytných bodech. Tady se tyčila banka, štíhlá budova s ještě štíhlejšími okny, musím ji mít vpravo, vždy ji mívám vpravo, když jdu domů.
Výstražný signál navigace. Přesto jsem pokračoval. Dalších dvacet kroků.
Cvak. Placatý rámeček překryl pímena. Drobnější písmo, jiný, neznámý font:
“Nečtěte tento nápis nahlas!!!! Nereagujte žádnými viditelnými projevy!!! Neklaďte otázky! Pokračujte ve své činnosti! Jakýmkoli náznakem byste ohrozil především sám sebe. Dalším pokračování můžete vystavit svoji biologickou integritu nebezpečí. Pokud souhlasíte podívejte se doleva, pak doprava a zase doleva.”
Zmateně mrkám. Pak znovu. Pak kmitám očima ze strany na stranu. Nápis pokračuje.
“Výborně! Jsme Qanonymous, odbojová skupina proti nadvládě Virtu a Udržovatelů. Pro Virt neexistujeme. Je i ve vašem zájmu, aby to tak zůstalo. Zachytili jsme vaše umístění do karantény a infiltrovali spojení nepříliš používaného, zastaralého modulu. Nyní máme možnost být s vámi takto ve spojení. Bohužel vaše aktivita je stále monitorována, proto vaše odpovědi i případné otázky budeme muset skrývat za běžnými aktivitami. Pokud i nadále souhlasíte, otočte se a dále navenek následujte pokyny karantény. Pokud nesouhlasíte, rozhlédněte se dvakrát dokola.”
Chvíli vyděšeně stojím. Copak existuje život i jinde než ve virtu? Co je Quanonymous? (Reflexivní pohyb směrem k wiki.) Otočíl jsem se a následoval šipky.
“Výborně! Nyní máme třicet dní, kdy vám můžeme ukázat, že to, co znáte, není celý svět, není skutečná skutečnost ani jediný ideál. Víme, že máte mnoho otázek. Pokusíme se vám jich zodpovědět co nejvíce. Bohužel budeme mnoho času muset výcviku věnovat utajení a vaší i naší bezpečnosti a zároveň plnění úkolů karantény. Pokud budeme my i vy úspěšní, najdeme spolu cestu ke svobodě.”
Svoboda? To slovo mi exploduje před očima. Co to je, svoboda?
“Myslete prosím na cestu a neartikulujte své myšlenky do slov, virtbox zachytává nervové impulsy a rozpoznává i nevyslovená slova. Ano, svoboda je to slovo, kvůli kterému na vás byla uvalena karanténa. Vyslovil jste ho takto nevědomky, protože jsme ho krypticky infiltrovali do virtsféry.”
Svoboda… Nerozuměl jsem, ale znělo to…
“Nyní se plně soustřeďte na karanténu, Virt monitoruje vaše odezvy. Zkontaktujeme vás ihned, jakmile to bude opět možné.”
Drobná písmena zmizela, přesto jsem cítil nevysvětlitelný pocit rozjařenosti, když se mi před oči přilepil další rudý nápis:
“VÍTÁME VÁS V KARANTÉNNÍM CENTRU. VÁŠ PROCES BYL ZAHÁJEN. UVEĎTE SVÉ JMÉNO A IDENTIFIKÁTORY.”