menu Menu
Ještě chvíli zůstat
By Marek Páral Posted in Damián on 20. ledna 2025 0 Comments 3 min read
Je to práce Previous Lilith na psychoterapii Next

Znovu a znovu to zkouším.
Pořád to není ono.
Pořád to není celé.
A vím, že nikdy nebude.

Hledám, co hledám.
Zbavit se tíhy? Viny?
Hodit ji na druhé? Ohromit?
Získat soucit? Ukázat, jaký jsem chlap?
Nebo snad rozhřešení?

Jaké je to, když zemře syn?
V říjnu 2021 jel sedmnáctiletý Damián na motorce do školy.
Na křižovatce mu nedali přednost.
Z nevinné nehody se stala osudová věc.
Mimo slova.

Ale co když řeknu, že šest let předtím zemřela jeho máma?
Najednou se všechno spojuje.
Vytváří obraz, příběh, logiku.
Proč a protože.
Obvinění.

Nebyl jsem nejlepší manžel.
Zabil jsem svoji ženu?
Odešel za ní syn jako trest?

Co se stalo, nezměním.
Ale příběhy, které o tom splétám, jsou mými soudci.
Nikdy nekončí.
Jsem vězeň i vězení.
Obžaloba spíš než obhajoba.
Trpící i pachatel.
Bolest vrhám proti sobě jako zasloužený trest.
Každou verzi přikládám do spisu.
Jedno na kterou stranu vah – celek je pořád těžší.

A volat o milost, je dovoleno jen pro ten okamžik zamítnutí.

Může tohle někomu pomoct?
Pomůže, že se tak cítil i někdo jiný,
když on i já jsme v hluboké jámě, mimo každé společenství?
Kam nedosáhne žádná ruka,
žádné slovo?

Hle, jaký jsem hrdina?
Každý pokus o vykreslení je opovrženíhodný.

Vím. Vím. Vím.
Jedno jediné je správné.
Ležet tam s tebou!
Je čím dál těžší odolávat.

A přitom je to jediný zdroj síly.
Přijímám svůj trest.
A jen z něj čerpám sílu jít dál.
Musí být těžký.
Jen tak ti zůstávám blízko.
Živý mrtvý.
Abys ty byl mrtvý živý.

Ještě chvíli.


Poznámka
Vím – takové texty se nedají číst, jsou hrozivé a děsí.

Snažím se najít způsob jak TO napsat, aby to zároveň byla pravda a zároveň to bylo – možné přečíst, aby to nevyskakovalo z rukou.

Ale – možná vůbec, možná jen zatím – to nejde. V našem světě pro to nejsou slova, nejsme zvyklí – nechceme nic takového slyšet, představovat si.

Vím to, protože samozřejmě jsem také v tom světě žil a ctil onu hranici „nepředstavitelného“ (jehož jméno se nesmí vyslovovat).

A pořád v tom světě žiju, pracuju, funguju.

Damián mi chybí a zároveň chci zůstat. Jen to nechávám takhle – vybuchovat, protože jinak mám pocit, že umírám tím, jak jdu dál prázdný, jak ta část zůstává u něj.

 

Damián Texty


Previous Next

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Cancel Odeslat komentář

keyboard_arrow_up Arc's