země zemi na zemi syrové,
s lesem vjedno spojeni
koruny nad tvojí hlavou
nahé
a nahá
země pode mnou je vlhká
silná
(hrad II)
nahoře za vaším domem
je les
a v něm sedm vodopádů
(R.)
brzká snídaně,
děkuji, že jsi vstala se mnou,
zbytek mi zabalíš,
řada stromů za oknem
tu bude, až budu zase zpět
(ráno)
Ramenem tě šťouchám,
stroj hučí,
vybíráš hlínu zpomezi brambor
na běžícím pásu,
hle, jakou hezkou hroudu jsem ti nechal,
výhled do krajiny je daleký a svěží.
(krajina)
Zapálilas krb
a ohni se divíš,
víc dřeva jej neuhasí,
rozpálí,
sami rozpálení,
večer tak hebký a něžný,
matrace se rozestoupily,
jak rád bych zas postoupil
to otlačené rameno.
(krb)
procházka nedělní,
tak obyčejná,
kdo nás viděl
tam za ohradu?
(n)
Cestou z bálu,
u patnácté lípy,
šaty´s měla modré,
na všech fotografiích tak vznešené,
však i ve sporém světle lamp,
opřená o drsnou kůru
jsi vznešená
(bál)
jak lžička v lžičce
spíme mnohokrát
radost z důvěry
již mají naše těla
pro tak náročnou akci
(k)
na posvátných kamenech
za měsíčné noci
opřela ses o jeden
tak jsme byli spolu
na posvátných kamenech
za jinačí noci
samas chtěla usnout
vystrašená a vyhnaná
(kameny)
tři obrázky od Hajného,
bambusová polička, co jsem na koleně sám,
nízký stolek,
i kuchyňka tam malinká,
že když se milujeme na lince,
opíráš se nohama o plynový sporák
a je to tak akorát
(Hajný)
horké léto,
břízy ve dvoře,
se zlomenou nohou
tě čekám,
myju okna,
s mnoha zlými myšlenkami,
které se rázem rozplývají,
když vcházíš,
spílajíc zpoždění všech tramvají
(léto)
jen jsem vyběhl s košem,
ale večer se mě dotkl
větrem, vlhkostí, tmou, prostorem,
zajdu na protější pavlač a dívám se
do okna s lampou, kde žehlíš,
břízy si povídají, okna svítí,
tramvaj číslo osm odjíždí ze zastávky,
teď jsi přešla do kuchyně,
budeme večeřet.
(večer)
přišla jsi domů,
myju nádobí
tak usilovně,
abych nedal znát,
jak šťastný jsem z tvého polibku
na přivítanou
(polibek)
Nemůžu si vzpomenout
na jedinou z našich hádek,
tak tichých,
když se ten,
co tě miluje,
skryl v koutku duše před tím,
kdo sám sebe nenávidí.
(nemůžu si vzpomenout)
Nemůžu si vzpomenout
na jedinou z našich
hádek,
možná proto,
že byly tak tiché,
bolesti ponechané uvnitř
krásu skryly.
S bolestí ji nevyřčenou
teď píšu.
(nemůžu si vzpomenout II)
různooké štěně
s paní na hlídání
duben tak svěží
pod břízami
odtikává
(duben)
čteš anglickou knihu,
kreslím,
mokré věci rozvěšené kolem,
tiše se modlím, ať prší dlouho,
tohle je nejkrásnější chvíle
(Lhota III)
V nedělním odpoledni
na plastové lodičce
vesluješ,
máčím nohy
mezi plavci,
kůži máš sluncem horkou,
ještě v noční tmě.
(ještě)
pozdní léto,
pozdní,
pozdě večer,
přeskakuji plot
a plavu,
je krásně,
je krásně,
jen pozdě.
(jen)
jemnými tečkami
pomaloval jsem tvé rameno
a tvář,
jdeš vesnicí
a slunce ti z teček vypálí
spirálu na rameni,
nosíš ji ještě,
když nejsme spolu.
(jemnými)