Hvězdná Brána šuměla hovorem a prouděním vody.

Uslyšela ten zvuk už na širokém schodišti.

Zároveň ucítila těžkou, opojnou vlhkost vzduchu na tvářích, na rukou, ve vlasech i hlubokém výstřihu.

Docela lehounce se jí zatočila hlava.

Slastně přivřela oči.

A strohým kamenným obloukem vešla.

Propletené a spletené stužkami můstků, schodišť a lávek vznášely se visuté terasy rajských zahrad a lóží v neskutečném prostoru pod závratnou klenbou podzemního dómu.

Stála na nejvyšší galerii, a přestože ten pohled znala a čekala, její oči si musely dlouhou chvíli uvykat na novou perspektivu. Protější stěny se ztrácely jakoby v nekonečné dálce v mlžném oparu a dno dómu bylo možné jen tušit v hloubce skrze spleť boháčských plošin a magnátských lodžií. Doprovázeny oním charakteristickým neustávajícím ševelením pluly ty malé světy v lehounkém nekončícím lahodném podvečeru měkce prosvětleném jiskřivými světly rozechvělými prouděním milionů hektobarelů té nejčistší, nejkřišťálovější vody. Vody ve stovkách fantaskních fontán.

Opravdové vody v nespočtu umělecky vyvedených tůní a bizarních vodotrysků.

Skutečné, čisté vody v nekončících kaskádách vodopádů, vodních stěn, sloupů i schodišť.

Nefalšované, mokré, zurčící, pitné vody.

Ze světové pouště ji výtah svezl sto třináct pater dolů a ona se ocitla na vrcholu světa.

Sešla beze spěchu několik pater po okružní galerii, vychutnávajíc přitom nové a nové výhledy plné závratě, už tady se letmo pozdravila s několika známými, docela malinko, spíš symbolicky se napila z jedné z fontánek a postříkala se vodou z ní, a přitom všem nezapomínala zhluboka dýchat a prociťovat, jak ji vlhkostí nasycený vzduch zvláčňuje pleť a hladí až uvnitř a odplavuje slanou pachuť písku.

Když sešla ještě o další patro, vyčnívala tu z galerie protáhlá plošinka bez zábradlí. Vyběhla na ni rychle a skočila bez zastavení, aniž by se vlastně podívala kam. Ve vzduchu se otáčela pomalu, žádná salta ani vývrtky, právě tak jednou kolem laterální osy a prudce a krátce zasoustředit aurickou energii do napřažených rukou, aby lehčeji prořízla hladinu bazénu na jedné z velkých statických plošin kolem jádra dómu.

Z vody vyšla jako Afrodita z pěny na pláži s umělým příbojem, zdvořilý potlesk odbyla sotva znatelným pokývnutím a z podnosu pavoukovitě štíhlého robota sebrala vysokou flétnu s horkou zelinkavou hydrozoi. Ostří titanových nehtů zazvonila o křišťál. Držíc kouřící pohár oběma rukama, vmísila se s ním mezi postávající hloučky.

A pocházela pak dlouho mezi nimi, usmívala se, a tu a tam se zaposlouchala do hovoru, nikdy však déle než na pár vět.

“…zbytečná investice! Nejméně šestnáct milionů barelů, a ani to není záruka, že nastarujete v ekodómu cyklus a že se všechno prostě nevypaří…”

“…když mi voda takhle proudí po bradavkách, můžu se zbláznit!”

“…tři litry na den a osobu, tak neuvěřitelný luxus?!”

“…nechává svým milenkám voperovávat žábry! Já neříkám, sex ve vodě je samozřejmě nejlepší, ale představte si vydržovat takový harém!”

“…museli jsme povolat mága a ten skutečně odhalil ilegální nádrž. Skoro čtvrt milionu hektobarelů! Jenomže rebelové stihli vpusť zalít silikonbetonem, takže škody při potyčkách, zničené čerpadlo, nové vrtání plus šedesát procent mágovi a byli jsme nakonec ještě ztrátoví…”

“…já se vůbec nedivím, že zkrachoval. Jednou mi to udělal proudem vody, a pak povídá, ta voda, ta je tvoje. Bila jsem se do hlavy, že jsem byla tak rychlá!”

Naslouchala ale spíš jen onomu šumícímu smísení hlasů než hlasům samotným, než tomu, co říkaly. Nepracovala, odpočívala, vzdálená od nich všech, lhostejná. Procházela se mezi nimi a shovívavě se usmívala, když nohama čeřila v mělkém bazénku svá neuvěřitelná tři procenta ze vší téhle vody.

***

Nikoho ten večer nehledala. Do své velké, dravčí postele. Ale věděla, že to nakonec stejně udělá. Že brzy odhodí svoji povznesenou lhostejnost a udělá z mladíka v plastiku s vysokým límcem, či z vysoké, sebevědomé ženy v kovové šněrovačce krásně poslušnou loutku, která jí to udělá. Která ji krásně, překrásně… Ta představa zároveň zabodala, zároveň se jí zachvěly rty a ona si je přejela jazykem. Mladík s límcem, hovící si v perlivé vířící tůni (burza? zbraně? Nevzpomněla si, takže to nebylo důležité) její gesto zachytil a oči se mu na okamžik rozevřely. Usmál se a pozvedl nepatrně náustek vodní dýmky. Najednou ji to rozladilo. Ne, ještě ne! To shovívavě lhostejné polovědomí, ve kterém plula po většinu svých dní, bylo přece tak příjemné! Prosté ostří a hran a otázek bez odpovědí. Nechtěla jej ještě svléknout, ani sebe, ani tohohle… Stačil kratičký záblesk negativní sugesce a mladík (ach ano, severovýchodní pouštní teritorium, mafií kontrolovaný černý trh, dvanáct a čtvrt milionu hektobarelů teprve od pondělí) s náhlým zděšením a hnusem v očích odvrátil hlavu. Noční můra místo sexu? To není k zahození, co říkáš? Nakonec ji to rozesmálo a náladu jí to přece jen zlepšilo. Nu, možná už je čas, Thailo! V očích se jí zajiskřilo a ona si protáhla drápky. Pojď, mé drahé tělo! Mazlivě se vědomím dotkla, a pak prostoupila každičký kousek své dokonalé postavy. Zazvonily řetězy padající z Nespoutaného chtíče:

“Přines!” Rozvlnila růžovo-rudé Rozechvění, povolila několik ok na obojku neodolatelného Hlasu:

“Chci! Chci!” Vlna horka jí proběhla od paty až k hlavě, roztáhla zorničky, bradavky proměnila v žhnoucí kopí, rozvlnila pánev i s těmi nejposlednějšími vnitřními svaly a rozehnala rázem bodavé ostny marnosti. Ach! Chci hned! Ach! Jak je dobré být čarodějkou, ach… Dokonalý manželský pár vstoupil do jejího zorného pole zahalen horkým závojem vzrušení přelévajícího se k samé hranici. Zavrněla a potřásla hlavou, aby ji rozšířené zorničky neprozradily příliš brzy.

Po schodech vedoucích z jedné z privátních teras pokrytých tenounkou vrstvičkou rychle proudící vody scházela přímo k ní ukázková dvojice – syntetická nafta s nádhernou ozdůbkou. Proč ne?! Ano! Nafta v nejaktuálnější kombinaci černé sklovité kůže a titanu s železem vyztuženými rysy a vysunutou spodní čelistí, ozdůbka s očima jako talíře, dvěma rozvlněnými růžovými kopci ňader v sklo-titanovém mřížoví a – ach temnoto nejrozkošnějšího podvědomí! – skrze poloprůhlednou plastikovou pěnu nanesenou přímo na těle zřetelně vystupovaly mocné obliny mezi dívčinými stehny. U šíleného chirurga! – ta tam musí mít přioperovanou celou válcovací stolici i s vibračním mandlem! Ozdůbka zachytila Thailin pohled a obliny pod plastikem se zachvěly jako velká hladová ústa.

“No, matko, takováhle zrůdnost!” odkudsi se vynořil muž v černorudém plášti. Pod ním byl nahý, mokrý a velký. Vrhl se na Thailu, dokonce ji políbil na tvář. Teprve teď si Thaila uvědomila, že zvolání bylo vypískáno tenkým, plebsu nedostupným ultrahlasem. Nesnášela to namáhavé vypiskování bez souhlásek, ale bylo praktické. Chtěla jím Soronovi odpovědět, ale muž hned pokračoval normálním, jen od písku rozskřípavým hlasem.

“Drahá Thailo!” Oči nemohl odtrhnout od ozdůbčiny zrůdnosti.

“Sorone?”

“Moc rád tě vidím.” Šveholil muž dál šťastně. Mezi tím však pískal špatně modulovaným ultrazvukem.

“Je mi líto, Thailo, ale…” A hned zas normálním hlasem v žoviálním a překotném tónu.

“Dovolte, abych vás představil. Naftový král Solomon Sale a sexuální artistka Istriana. Podle orgazinu Extos nejbáječnější pár sezóny v San Sex Granito. Solomone, Istriano, tohle je zase ta nejbáječnější vodní spekulantka celé Západojižní enklávy. Krom toho též tak trochu mágarg.” Zasmál se vlastnímu vtipu.

“Thaila Airi Stan…” Nenechal je ani říct vlastní jména, jen si podali ruce a on hned zase jako o překot:

“Omlouvám se velice, drahá Airi, ale přeje si s tebou mluvit sám Thard mág. Čeká tě v olivovém háji.” A ultrahlasem:

“Máme tu problém, jmenuje se Rgasd Haal a Thard jej chce co nejdříve a co nejlépe prověřit.” A opět normálním hlasem, aniž by si samozřejmě ostatní čehokoli všimli:

“Rád se budu našim přátelům na tu malou chvíli věnovat, spěchej ale, jak jen to bude možné, má drahá.” Usmíval se.

“Pěkně si to užij, můj drahý!” Sykla či spíš pískla na něj Thaila vztekle v ultra a zdvořile se s naftovými rozloučila. V termospektru dobře viděla, jak Soronův klín v blízkosti ozdůbčiny továrničky hřeje. Ozdůbka žhnula celá.

***

Malé odbočení tedy. Dobrá. Prověřit někoho, přečíst, proskenovat, prozkoušet. Najít krycí hypnobariéry, prolámat se k utajené identitě, srazit ubožáka na kolena. Nic víc, tu ostatní špinavou práci už případně odvedou jiní. Pro dobrou mágarg zábava na patnáct minut, pro Thailu na pět. A někdy je to dokonce dobrodružné. Ta prastará hra kočky s myší. Ale ne dnes! Vztekala se. Nedopitou hydrozoi nechala stát na zábradlí a místo do výtahu skočila do dalšího bazénu. V silném proudu vody stoupajícím širokým skleněným sloupem se nechala vynést až k další plošině, pak pět set dvanáct schodů, jedna vodní skluzavka a jeden opravdový výtah a… Přemýšlela o tom, co ji čeká. V olivovém háji koncertovaly živé cikády, ale nebylo jich tolik, aby přehlušily všudypřítomný zvuk vody. Přes jezero vedla dlouhá, nízko nad hladinou se klikatící lávka. Bude to muž, jinak by se toho jistě ujal drahý Soron. Bude to jistě také někdo nový. Cizího mága v roli špióna tu sice měli všehovšudy dvakrát, ale jeden nikdy neví, a když neví, vezme si samozřejmě raději to větší kladivo. A to Thaila rozhodně byla. Proto se také v žádném případě nebála. Případného souboje určitě ne.

Stáli oba mezi kameny rychle proudící říčky, která vytékala z jezera a sklonění nízko nad hladinou chytali do holých rukou jakési puntíkaté ryby a vyhazovali je na břeh. A smáli se. Nemohla tomu obrázku uvěřit. Vznešený Thard Mág se směje. Vznešený Thard Mág a neprověřený cizinec. Vznešený Thard Mág si máchá svůj vznešený plášť ve studené vodě a výská jako malý kluk. Popošla ještě několik kroků a zůstala stát na břehu za jednou z oliv.

“Nestůj tam tak, drahá Thailo, a přidej se k nám. Nikdy mě nenapadlo, že by se dali tihle mutovaní pstruzi chytat rukama. Jsou skoro tak rychlí jako ty.” To promluvil Vznešený Thard mág. Hned nato se narovnal a rukama si mnul záda v kříži.

“Proč to neděláme častěji? Je to zábava i dobré cvičení, zdá se.”

Narovnal se i druhý muž, oba vystoupili z vody a vykročili k Thaile. Malý robot za jejich zády posbíral mrskající se ryby a ubíhal s nimi na pavoukovitých nožkách pryč.

Oba muži se usmívali. Oba měli modré oči. Zatímco ty Thardovy byly modré jako ledová ostří, oči cizího muže byly jako voda ve skalních tůních tam nahoře. Tiché a tajemné, jako každá voda na povrchu. A ona je poznala.

“Můj Tharde.” Uklonila se a soustředila se jen na to, aby úklona nebyla ani o zlomek vteřiny delší, než vždy.

“Thailo, slunce moje! Rád bych ti představil našeho nového hosta a požádal tě, abys jej uvedla do naší Hvězdné společnosti.”

Samozřejmě tvář byla po plastických operacích, tu poznat nemohla – možná elegantnější, trochu tuctovější, s lehce prokvetlými vlasy důstojná. Ano, výška, stavba těla, zdálo se jí i pohyby odpovídaly, byla si jistá. Překvapená si všimla vějířků smíchu. Thard pokračoval:

“Baron Rgasd Haal. Padesát milionů hektobarelů, jižní teritorium.”

“Barone, Thaila Airi Stan, Nejvyšší mágarg.” Ruku jí nepolíbil, ale pevně stiskl. Díval se jí do očí a ona viděla, že ji nepoznává. Ruku měl horkou. Nestáli před chvílí v ledové vodě? Podívala se v termo a užasle hleděla na srdce hořící snad za fyziologickými limity.

“Baron Haal osídlil už polovinu Enkinské pouštní pánve a rád by prý pokračoval. K tomu ale nepochybně potřebuje kontakty, služby a ochranu – a vodu – Brány.” Thard se stále usmíval, naladěn zřejmě tou rozmarnou zábavou s rybami. Mezi olivami na břehu zahlédla Thaila Soronův plášť i titanové odlesky naftových. Byli tam ještě i další lidé. Nikdo nemusel nic říkat, aby všem došlo, že tam, kde je Thard, nejvyšší mágarg a cizinec, se jistě děje něco zajímavého. Thard vypadal, jako by si ničeho nevšiml a klidně baronovi rozkládal.

“Rozhodně činíte velmi rozumný krok, že se uchylujete pod ochranu Brány. Jestli lidstvo stále ještě žije, je to jen díky nám, mágům. Vím, je to už příliš samozřejmá pravda. A bohužel, co je samozřejmé, to přestává být zřetelné. Množí se hlasy nejen proti Bráně, proti mágickým dómům, ale proti mágům vůbec. Nechte vodu téct, říkají. Copak neteče, jen se podívejte! Eh, devadesát procent světové vody je znečištěno právě proto, že teče. Že teče skládkami radioaktivních a chemických odpadů, kontaminovanou zemí, otrávenými řekami, že se vlévá do mrtvých moří, prší ze znečištěné atmosféry. My jsme dokázali vyčistit, zadržet a uchovat biliony barelů vody a tím zachránit civilizaci. Ano, vyčítá se nám, že zastavujeme proudění, že jsme tak zastavili celou společnost, uzavřeli, rozdělili a ovládli. Ale tak tomu musí být tam, kde každé proudění, každý pohyb znamená novou kontaminaci, průnik, otravu, smrt…” Zarazil se.

“Ach, nechávám se rád unášet spravedlivým hněvem, omluvte mě. Thailo, ujmeš se pana barona?”

“Ráda. A hned. A přímo tady. Jestli dovolíš, můj Tharde, chtěla bych být k panu baronovi upřímná.”

Musí to udělat hned. Ať už to má za sebou! On i ona.

Thard na Thailu překvapeně pohlédl, ale neříkal nic. Obrátila se k Haalovi:

Proč? Proč jsi přišel? Úpěla bezhlasně, nahlas však pokračovala téměř laskavě:

“Milý barone, jistě víte, jak to dnes ve velkém světě chodí. Hvězdná Brána je skutečně branou ke hvězdám. V tomhle světě už není nic, co by bylo výš.”

Proto jsi přišel. A já ti teď musím ukázat tuto bodavou pravdu. Samozřejmě, kdo jiný by to měl být?! Kdo jiný by tě měl zabít, můj milý?!

“Brána, to je všechna moc, všechna síla a všechna voda,” pokračovala, “a o to všechno se stále bojuje. Jsme proto ostražití. Jsem mágarg a mým úkolem je vás prověřit. S jakými úmysly přicházíte? Kdo jste? Nic víc, nic míň.” Sledovala muže, co s ním její slova udělají. Thard se usmíval, zároveň však byly jeho oči napjatě přivřené.

“Jsem vám plně k dispozici, mágarg.” Znělo to trochu jako otázka, ale určitě ne nejistě. Žádný strach v hlase.

“Můj Tharde.” Obrátila se ke starému mágovi, aby se s ním rozloučila. Pokynul jí a ona se zavěsila do Haala. Vůbec se netřásla.

“Projdeme se?” a hned ho vedla po lávce zpět přes jezero. Thard se za nimi díval, naslouchal.

“Víte barone, na rozdíl od některých svých kolegů, nedělám tuto práci ráda. Možná proto ji po mě chtějí tak často. Nevyžívám se v krvi ani bolesti. A proto jsem rychlá a účinná. Jste špion, nebo dokonce kouzelník? Nemusíte odpovídat. Jestliže ano, byl byste s největší pravděpodobností pod hypnotickou blokádou a nic byste nevěděl.”

“Chcete provést reverzní hypnózu?”

“Ach ne, to by bylo příliš přímé a pracné. Kdoví kolik stupňů by vaše blokáda měla.”

“Tedy?”

“Chci vás zabít… “ Podíval se na ni a vážně přikývl.

“Prožil jste dobrý život, barone?”

“Říkáte, abych se připravil?”

“Pokud bude všechno v pořádku, oživíme vás.”

“Aha.”

“Samozřejmě čistá klinická smrt, žádná krev a snad ani bolest. Dvě až tři minuty. Takovou dobu nepřežije žádná blokáda a déle zase žádný člověk.” Pár kroků mlčeli, pak baron zastavil.

“Jak?” Díval se jí do očí. Usmíval se dokonce a kolem očí se mu zas rozběhli jemné vějířky.

“Líbíte se mi, barone. Škoda, že jsme se nesetkali dřív.”

“Proto jste ke mně tak upřímná? Zvyšuje to mé šance?”

“Ne. Jen – nechci spěchat. A máte pravdu, většinou jsem to chtěla mít rychle za sebou. Krátké překvapení a dost.”

“Ale teď si chcete hrát? Neměl by teď být čas spíš na moje poslední přání?” Byli jsme tak hraví, pamatuješ?

“Co bude v mých silách, barone.”

“Ano, přijímám vaši hru, mágarg. To je mé přání. Dáte mi náskok?” Rozesmála se a smích ji na malou chvíli přemohl, vybublal ze srdce, ucítila slzy v očích.

“To nebude schovávaná, barone.” Skryla tvář do rozpuštěných vlasů, které si stahovala do uzlu.

“Vaše přijímací rituály se mi začínají líbit. Jistě se jimi bavíte i vy.” Rozhlédl se po březích jezera, kde postávaly a posedávaly skupinky dalších zvědavců. Spona jeho pláště se mu zasekla a nešla otevřít.

“Dopřejme jim tedy víc než čekají, barone.” Usmála se na něj. Spona konečně povolila a on si ho sundal z ramen. A v jeho zákrytu, v jednom pohybu vykopl nohou do jejího nekrytého boku. Tohle nečekala. Srazil ji z lávky jako adepta. Nestihla nic, jen sebou hluše plácnout do vody. Nadávala si a horečnatě přemýšlela, kde má tohle jezírko nějaký spodní kanál. Přece jen by bylo efektnější vynořit se ve vedlejším bazénu, než se tu přede všemi škrábat zpět na lávku. Nevymyslela však nic, navíc nebyla dobře nadýchaná. Vyškrábala se tedy co nejrychleji, hloučky na břehu tleskaly, tentokrát ale ne jí. Ještě že byla mokrá, protože se smála a brečela radostí.

“A nemyslela jsem ani honěnou!” Křikla pro formu za postavou mizící na druhém konci olivového háje. Znovu si uvázala mokré vlasy do uzlu a rozběhla se. Jen utíkej, utíkej prosím a bij se! Projela jí vlna emocí, vypadalo to jako chtíč, ale stokrát silnější, z hlubiny, ze které se jí zatočila hlava.

Zahlédla barona na můstku vedoucím na vyšší terasu. Ohlédl se a zpomalil. Teprve, když si byl jistý, že ho vidí, rozběhl se dál.

Schody brala po třech. Na poslední ale nedošlápla, něco jí udeřilo do hlavy a ona vzala polovinu schodiště zpátky dolů v nepříliš elegantních kozelcích. Jak se zatraceně dokázal tak rychle schovat za tak úzký pilíř? Myslela, že odskočil doprava a běžel k dalšímu schodišti. Zase někdo tleskal a zase ne jí. Narovnala zlomený nos a chvíli musela stát, než největší bolest přešla. Milý můj, ani nevíš, jakou mi děláš radost! Doufám, že budu krásná i s orlím nosem. Neběžela za ním zpátky. Rozhlédla se a potlesk okamžitě ustal. Seběhla zbytek schodiště dolů (Mezi dvacátým a dvaatřicátým schodem vyvolala silnou představu zdravého, rovného nosíku a poslala ji tělu.) a vrhla se k závěsným lanům. Ve slušném čase vyšplhala tři patra po úzkých uhlíkových stuhách, přeručkovala po roštech na dně vyšší plošiny a seskočila na jednu z privátních teras. Všimla si, jak lidé zděšeně ustoupili.

“Zdravím tě, Hydrochonte z Gröechen!” Usmála se na šlechtice, se kterým, nebylo to zas tak dávno, strávila hned několik nocí.

“Arhé, Thailo.” Hlas se mu nezachvěl, ale zazněl hluše a prázdně. Muž stál toporně a strnulou úklonu téměř nebylo poznat. Strach? Sloup vedle ní byl z leštěného chromu a přidával hezky duhové kontury. K čertově zřídlu! Proč myslela, že uvidí směšnou, zmoklou čarodějku? Ze zrcadla na ni hleděla sama děsivá bohyně smrti. Úzká dlouhá, bledá tvář zčásti skrytá prameny mokrých vlasů, krví podlité oči s panenkami přes celé zorničky v černých rámech řas, tmavých víček a vytetovaných linek a stínů. Krev přes pootevřené rty a vysunutou bradu. A tělo napjaté, přikrčené ke skoku. Musela u toho pohledu chvíli zůstat. Zasmála se.

“Doufám, že se zase potkáme, drahý Gröeči.” Sykla na muže a samotnou ji překvapilo, když uslyšela Hlas. Silný a mocný. Muž se zachvěl jako strom zasažený sekerou. Už věříš pověstem o lidských obětech mágů, drahý? Snad sis nemyslel, že jsou to jen povídačky pro větší vzrušení a váš pocit hrdinství, když některou z nás skolíte na lopatky? Rozběhla se schodištěm nahoru rozstřikujíc přitom schválně vodu do všech stran. Další Rgasdova lest už nevyšla.

Čekal na ni na okraji terasy a nechal ji doběhnout hodně blízko, než se sám rozběhl. Snažil se ji přesvědčit, že chce přeskočit snad desetimetrovou mezeru na vedlejší plošinu. Bylo jí jasné, že je to nesmysl, měl jistě Bránu načtenou, ale ona ji znala ještě lépe. Nechápala, co by získal tím, že by místo dlouhého skoku jen spadl do bazénu dole. Možná tři vteřiny, než by skočila za ním? Běželi nízkou, klenutou balustrádou otevřenou do prostoru. Sledovala pozorně jeho kroky. Odrážel se do výšky. Nestihla změnit svůj směr úplně, ale pomohly jí drápy, kterými zachytila jeho nohu nad sebou. Chtěl ji nechat proletět do prázdna, zatímco on by se jen vyšvihl na vysunuté horní patro. Počítal i nejspíš s tím, že mu neuvěří desetimetrový skok a bude padat dolů. Žádný bazén tam nebyl.

Ona mu ale stačila zadrhnout drápy o holeň a zachytila se ho za kotník. Dohmatával v tu chvíli levačkou na ozdobný okraj z hlazeného mramoru a ona ho celého zhoupla pryč od stěny. Levačka mu sklouzla, stihl nahmátnout pravačkou římsu po straně, ale v tu chvíli už ona na něm visela celou vahou a strhla ho dolů. Padal s ní a na ni, otočen tím trhnutím od stěny, takže bez naděje na zachycení. Zachytila je ona na okraji, ze kterého se před okamžikem odráželi, a ke kterému se teď oním zpětným zhoupnutím zase dostali. Zaťala mu drápy do kotníku a on si to nepochopitelně stihl uvědomit a nechal se celý převážit až hlavou dolů, aniž by přitáhl či kopl, a tím ji strhl s sebou. Udržela je oba. Přitáhl se a chytil její ruku, kterou ho držela. Chtěla se nohama vyšvihnout a zachytit, ale on jí je stihl vlastníma nohama obejmout a stisknout. Byla bezmocná, přestože či protože je oba držela na převislém okraji.

“Zabíjí mě jenom vaše krása, čarodějko, nemusíte se tolik snažit.” Políbil ji rychle, přehmátl jí bleskově na ramena a vyšvihl se zpátky na balustrádu. Nechala mu deset kroků a ani pak se nerozběhla naplno.

***

Dostihla ho až na písečné pláži, kde ještě před chvílí hrála šlechta lechtivou hru s elektrickými obušky. Teď se rozprchli a nechali pár černých holí ležet v písku. Rgasd se po jednom vrhl a něčím prudce trhl na rukojeti. Nebyly to hračky, ale skutečné armádní pomůcky s regulátory zaaretovanými na minimu. Rgasd právě utrhl pojistku a vytočil zbraň na maximum. Thaila se zarazila, ale on jí hodil druhý.

“Tohle je celkem čistá smrt, řekl bych,” křikl na ni. Nevyrazila okamžitě. Elektrický obušek není meč, stačí dotek a možná ani ten ne, silný výboj může přeskočit i na několik centimetrů. Navíc je tu všechno mokré. Cítila zklamání. Příliš jednoduché. Příliš technické. Vykryla první Rgasdův výpad, nápaditý, rychlý a bez výboje. Všiml si jejího zaváhání. K čertu, lásko! Chtěla jsem tě roztrhat vlastníma rukama, vydrápat ti srdce z hrudi, zatnout ti zuby do hrdla, slyšíš?! Roznést tě po plošinách odshora až dolů, vykoupat se v tvé krvi a všechny tu v ní zmáčet! Aby konečně pochopili, aby otevřeli oči. Nebo jsem chtěla, abys to ty udělal ty mně. Vždyť proto jsi přece přišel! Dát konečně mému životu smysl! Ty jsi konečně anděl, na kterého čekám, který mě odvede z tohoto divadla marnosti, jež bůh už dávno opustil…

Při dalším výpadu zapraskaly jiskry, ale jen mezi obušky. Sáhla levačkou ke krku a teprve teď si sundala Vyrgu, černý úzký obojek stahující hrdlo a v něm Hlas. Rgasd se pokusil využít její malé rozptýlení, ale snadno ho odrazila.

“Stop!” řekla rázně, ale nijak hlasitě. A pak…

“Rgasde Haale, zemři! Teď hned!” Hlas třeskl i mezi lidmi stojícím v uctivé vzdálenosti. Uslyšela několik výkřiků, někdo omdlel. Málo Hlas zaostřila, málo se soustředila.

“Rgasde Haale, Rgasde Haale, zemři!” Bila ho jeho vlastním jménem jako palicí. V takových chvílích nepomáhalo ani to, že většinou šlo o falešná jména.

“Jsi mrtvý, Rgasde Haale!” Zase! Zase to tu bylo. Nikdy se o svoje schopnosti neprosila. Nepatřily jí. Tenhle Hlas nebyl její. Na to byl příliš silný. Všichni ale – a po většinu času i ona sama – žili v tom, že je to její síla, že ona vládne jí a ne naopak.

Jen někdy, jako teď, si jasně uvědomovala, jak je to bláhové. Že ona je jen kormidelníkem bárky v příliš silném proudu. A ten proud teď udeřil Rgasda Haala přímo do hrudi, do hlavy, do břicha. Rgasd strnul a zhroutil se na kolena, upustil k ráně napřažený obušek. Ochromenému mu Thaila nechala chvilku a sama se také na okamžik zkoncentrovala na sebe. Rgasd se ztěžka, chrčivě nadechl. Dalším úderem Hlasu mu chtěla zastavit srdce.

V takovou chvíli osobnosti kouzelníků, ukryté za krycími bariérami, vyrážely na poslední zoufalou obranu. Hlasem, aurickým úderem, fyzicky, jakkoli. Často ale i obyčejní smrtelníci s rafinovanými posthypnotickými příkazy jednali nevyzpytatelně. Vrhali se do sebevražedných útoků, ve smrtelných křečích byli schopni bojovat silou, která jim samým trhala svaly od kostí, či jim alespoň začaly samy praskat tepny a stříkat z nich krev nakažená neznámou a tedy nedetekovanou mutací bojových virů.

Rgasd Haal se díval na ni a oči měl stejně modré, jako když je viděla prve. Pokusil se pohnout. Nejdřív upadl na všechny čtyři, potom se ale přece jen namáhavě postavil. Nevěřila tomu, co viděla. Necítila žádnou aurickou clonu, žádnou magii. Udělal krok k ní a zavrávoral. Zachytila ho rukou opřenou o jeho hruď, připravená přitom dát do ní veškerou svoji sílu. Postavil se pevněji a zůstal stát.

“Zemřu pro tebe… rád…” Vypravil ze sebe přerývaně. Poznával ji? Nedokázala to poznat. Víčka se mu zachvěla. Teď ucítila v jeho auře proměnu. Zastavil dech, krční tepna se mu arytmicky zachvěla. Hleděla na něj nechápavě. Zpomaluje srdce, došlo jí. To není možné. Je to lest? Jaká? Proč? Teď otevřel oči a ještě se na ni podíval. Zapomněla počítat čas. Na tepně už nebylo vidět žádný pohyb, místo toho ucítila na okamžik rychlý tikot v jeho auře, který ale také rychle utichl. Myšlenky jí zběsile vířily v hlavě.

Kouzelník dokáže zpomalit vlastní srdce, ale nikdy ne až k zastavení – to je něco jako fyzikální zákon, jeho síla mu to nedovolí. Smrtelníka by snad bylo možné k něčemu takovému vycvičit, ale nedokázala si to představit a hlavně jí to nedávalo smysl – cvičit se k umírání. Musí to být lest! Nemohla ale přijít na to jaká. Modré oči se obrátily v sloup a Rgasd se zřítil do písku. Srdce stálo. Ucítila záchvěv v jeho auře a poznala, že zemřel. Počítala a přitom šeptala.

“Neodcházej, neodcházej duše!” Napočítala do sta. Počítala rychle.

“Vrať se zpátky!” Chtěla přikázat, ale nebyl to Hlas. Nebyl tu.

“Vrať se!” Její vlastní hlas se zlomil. Spadla na kolena k němu do písku.

“Vstaň!” Vykřikla docela obyčejně a udeřila plochou dlaní na jeho srdce.

“Vstaň a choď!” To nebyl ten silný, ten cizí magický Hlas. Ani ten její normální – chladný, kultivovaný, povznesený. To vykřikla ona sama, ona sama ze sebe. Nové zachvění. Srdce poskočilo, ale jen to.

“Rgasde Haale!” Bez jakékoli opatrnosti se vrhla na jeho ústa a vdechla do nich ze všech sil. A znovu. Znovu udeřila dlaní. Nic.

“Thailo!” Překvapeně se ohlédla. Byl to Thard.

“Děkuji ti.” Nechápavě se na něj podívala.

“Působivé harakiri,” zasmál se nuceně. “A zbytečné.” Za zády mu stálo několik dalších vysoce postavených mágů. Mezi nimi i Soron.

“Odneste to tělo!” křikl Thard příkaz na roboty a otočil se k odchodu. Thaila vstala. Malý robot poplašně vypískl, když ho nakopla, odletěl až do vody. Thard se otočil.

“Je můj!” řekl Thailinými ústy ten nejsilnější magický Hlas, který kdy v dómu slyšeli. Lidé spěšně ustoupili. Kouzelníci zvedali ruce před srdce na obranu.

“Vstaň, Rgasde Haale!” přikázal Hlas a Rgasd po několika zakašláních a cukavých nádeších skutečně vstal.

“Pojď!” Řekl Hlas. Thaila jej podepřela ramenem, odváděla si ho zbytečně širokým špalírem miliardářských masek. Thard mlčel. Mlčeli všichni.

***

“Singi?”

“Ano?”

“Jak je ti?”

Muž, který dnes zemřel, který se jmenoval jinak a kterého kdysi milovala, ztěžka vzdychl.

“Dřív jsi nebyla tak…”

“Ne, nebyla.”

“Mám se dobře, Thailo. Po selhání mé životní mise, zástavě srdce a ničivé explozi vášnivé čarodějky se mám nejlépe, jak jsem se kdy měl. Je docela praktické spát v posteli, co je zároveň malá nemocnice.”

“To ještě nevíš, co všechno umí dalšího.”

“Hmm, bylo to trochu jako ve třech,” smál se, ona ležela na něm a ten smích ji houpal. Tiše vrněla, jak jí rukou zlehka hladil po zádech.

“Pamatuju si tvoje doteky, i tvůj smích. Jsi jiný a stejný…” Ne, to neměla říkat, ale už bylo pozdě, ucítila napětí v jeho těla, krátké zadržení dechu.

“Co tu děláš, Thailo?”

“Ne, ještě ne, Singi. Budeme si jen tak povídat. Vzpomínat. Milovat se a vzpomínat.” Věděla, že to nejde.

“Ty víš, co tu dělám, Thailo.” Zvedla hlavu a položila ji na prsty propletené na jeho hrudi. Chtěla mu vidět do očí.

“Ano, přišel jsi zničit Bránu a osvobodit vodu,” udělala dramatickou pauzu, “Ale já jsem nezradila, Singi. Nejsem takový rebel, jako ty. Dělala jsem, co bylo třeba, ale vždycky tak, jak mi to připadalo správné. A pak…” Položila hlavu zpátky. Chtěla jen poslouchat jeho srdce.

“Co pak?”

“Pak… Můro! Přehraj prezentaci Prognóza 9!”

“Tato prezentace je tajná. Pouze nejvyšší rada, úroveň dvanáct. Uveďte prosím oprávnění.”

“Přehraj to, ty kravko!”

“Přehrávám prezentaci Prognóza 9.”

Ve vzduchu za jejími zády rozkvetly opalizující hologramy, zářivě vyvedené symboly Brány v elegantních pohybech a proměnách.

“Přeskoč intro!” Thaila nechala oči zavřené. Singi přes ně oba přetáhl přikrývku, ruku jí nechal ve vlasech. Barvy zmizely, vystřídaly je mluvící hlavy, pohyblivé grafy, názorné mapy. Cítila, jak pod ní téměř nedýchá.

“Za využití veškerého dostupného zbývajícího výpočetního výkonu planety, na základě maxima dostupných dat sebraných ze všech myslitelných zdrojů dospěla světová vědecká a magická rada k závěru, že…” Dlouho ležel a zíral do tmy, zatímco ona mu spala v náručí. Prezentace byla dlouhá a vyčerpávající a ona ji viděla mnohokrát. I ona v ní několikrát promluvila.

“Thailo?” promluvil nakonec.

“Promiň.”

“V pořádku, tohle by bylo lepší zaspat. A je hezké, poslouchat tvůj dech, když spíš.”

“Rozumíš teď?”

“Nevím. Asi jsem dnes zemřel potřetí.”

“Je to šok. Nedá se to vzít… hned. Možná se to nedá vzít nikdy.” Vymotala se z přikrývek a posadila se vedle něj. Stačilo lusknout a Můra jí tenkou stříbřitou rukou podala elektronickou cigaretu. Singi dál hleděl do prázdna.

“Ani voda všech Bran už nedokáže nastartovat přirozený oběh,” opakoval její slova z prezentace.

“Ano, vsákne se, vypaří, kontaminuje. Ani kdyby jich bylo dvakrát tolik.”

“Pět až šest generací…”

“V Bránách dvanáct až patnáct. Pokud se nic nepokazí. Je mi to líto, Singi.”

“Nikdo to neví?”

“Jen Rada a nejužší tým. Jinak už nikdo nemá kapacity. Poslední počítače schopné takových výpočtů i spojení s posledními satelity střeží Nejhlubší Brána.”

“S tímhle by asi nebylo dobré se vrátit,” zavřel oči.

“Ne, to ne,” přikývla, dlouho mlčel. Neodolala:

“Tak…” neodvážila se ale větu dokončit, i teď pocítila vlnu napětí, která mu projela ramenem.

“Zůstat? Tady? Mám tam ženu a děti. Miluju je. Řekl jsem, že buď uspěju, nebo zemřu!”

“Můžeš tu udělat hodně dobrého.”

“Když to oficiálně nemá smysl?” vzdychl, odvrátil hlavu. “Žít v přepychu, zatímco moje děti budou umírat žízní… a věřit…”

“Mohl bys…” Přece jen ji to zabolelo, jen se bránila.

“Co? Navštěvovat je v přestrojení za hodného strýčka, co uroní slzu, dvě? To bych se raději zadusil pískem! Chápu, že hra musí pokračovat – rebelové proti Branám, Brány proti rebelům, hra na smysl a naději… ale…” Zarazil se, teprve teď jí to uviděl v očích.

“Thailo…”

“Miluju tě. Jenom chci, abys to věděl.”

***

“Singi, vzpomínáš na to, cos mi psal?”

“Ano, spoustu hloupostí. Chtěl jsem se tě aspoň něčím zaujmout.”

“Aspoň něčím? To nebylo málo! Tys je slyšel!”

“Jistě, že jsem je chtěl slyšet, ale…”

“Jestli tomu nevěříš, tak já ano. Já je ve tvých slovech slyšela. A vzpomeň si – také jsme ti nechtěla věřit, když jsi mluvil o tom druhém hlasu, který ze mě někdy mluví, o mocné a divoké ženě čarodějce. A dnes vím, že je.”

“Proč mi to teď říkáš?”

“Oni tě vedli.”

“Myslíš sem za tebou?” Položila mu ruku na ústa a sklonila hlavu.

“Ano. Ale teď už musíš jít. Nedokázala bych tě tu ochránit.”

***

Thard přišel ani ne za hodinu poté. Bezpečností služba Brány ho informovala. Thaila ho přivítala opět upravená, horká voda z ní smyla vůni milování a studená únavu. Thard ji políbil, jen letmo, nenaléhal, ale ona mu sama položila hlavu na rameno.

“Děkuji ti.”

“Jestli je to, jak říkáš, měli bychom my všichni děkovat tobě, Thailo.”

“Já nevím, jestli to tak je. Možná si to jen moc přeju.” Najednou se rozbrečela. Nejvyšší mág ji jemně a trpělivě držel v náručí, dokud neutichla poslední vlna vzlyků.

“Věřím, že ne, Thailo. Rozhodně byl fascinující. Neumím si představit, kdo by mohl být vhodnější.” Usmála se přes slzy.

“Děkuji. Ať ho prosím nezabijí, než se dostane mimo senzorové pole. A pojď, dáme si snídani, mám hlad jako vlk.”

“Řekla jsi mu o mystické cestě?”

“Ne. Jen jsme…”

“Co?”

“Vzpomínali.”

“Dobře. To je dobře. Nesmí mít žádný únik. Musí cestu najít sám.”

“Myslíš, že to dokáže?”

“Pokud nezemře žízní, nezabije ho slunce ani rebelové ani naši, pokud bude dostatečně zoufalý, vášnivý, vytrvalý a silný, pak ho možná andělé uslyší a promluví k němu a on jim možná porozumí. Pak musí mít ještě dost lásky k Zemi, aby za nimi neodešel a vrátil se s jejich slovy. A potom bude potřebovat přesvědčivost a štěstí, aby zažehl jiskru v lidech. A pak, možná, se Brána otevře alespoň pro naše duše, když ne pro těla.”

“Co když to nedokáže?”

“Pak možná náš syn.” Thard si přisedl k Thaile, objal ji a ruku jí položil na dosud ještě ploché břicho. Můra protestně rozpřáhla stříbrné ruce: “Jestli chceš mít syna, měla by sis dnes už dát pokoj. Budeš ráda, když po dnešní noci nepotratíš.”

“Sklapni, Můro!”

“To je v pořádku. Vím, že jsi ho vždycky milovala. Vlastně jsem ho rád poznal. Ale ty jsi moje… družka v půlnočním údolí. Bez tebe…” Položila mu prst na rty.

“Já vím. Nemusíš se bát.”

***

Patnáct let poté

Brána chrčela, sípala a hučela.

Thaila slyšela ty zvuky celou dobu v šachtách schodišť, jimiž scházela čtyřicet pater od poslední funkční stanice výtahu.

Zároveň cítila všepronikající těžký pach oleje, rzi a zatuchliny, který sténající vzduchotechnika spíš zahušťovala než větrala.

Hlava se jí výpary a únavou točila už od mínus sedmdesátého patra.

Opřela se o zbytky kamenného oblouku a na chvíli zavřela oči.

Věděla, co uvidí a ještě chvíli to vidět nechtěla.

Obrovskou prázdnou jámu.

Hluboko dole slabě svítily zbytky centrální plošiny, chabě se leskla osamělá jezerní hladina.

Ne, netrvalo to patnáct generací, ani deset. Předpovědět divoké turbulence dějin se nepodařilo ani spojeným polím superinteligentních neuronových sítí, které měli tehdy k dispozici. Ani Bůh zřejmě neví, jak jeho vesmír dopadne. Stačilo pár potyček magických frakcí, pár výpadků, které se systémově rozšířily jako padající kostky domina, a kdysi Hvězdná Brána dnes už sotva dýchá. Jako většina ostatních.

Byla jsi zvědavá, jak bude vypadat konec, tedy uvidíš. Možná už dnes. Co jiného by mohlo být tak důležité, aby kvůli tomu musela ještě dalších šedesát pater bludištěm servisních schodišť?

Do řídícího centra dorazila po půlnoci. V bludišti s celými úseky bez energie a tedy i bez osvětlení skutečně dvakrát zabloudila. Podařilo se jí přelézt jednu zavalenou část po vnější stěně, ale stálo ji to hodně sil i strachu. Ruce už ji nedržely tak pevně jako dřív. Velín nikdo nehlídal, kaskáda pancéřových dveří byla dokořán jako řada průchozích pokojů na starých pozemních zámcích. Některé byly zohýbané a ožehlé. Velín sám byl ale netknutý. Ne, že by na tom záleželo, když mnohé z jeho částí už neměly čemu velet, ale stále to byl symbol – naděje, přežití, vody. O kterou bojovali tak slepě, že…

Thard seděl v pojízdném křesle za zády operátorů noční směny, nejspíš spal. Vešla tiše, znalým pohledem přelétla nejdůležitější ukazatele. Její tři procenta se rozrostla na víc než polovinu, a přece měla teď méně vody, než tehdy. Nemluvě o kvalitě.

Krajní operátor si jí všiml a vyšel jí vstříc. Její syn. Jejich syn.

“Naome.”

“Mami.” Políbil ji na tvář, usměvavý i v tuhle hodinu, i na tomto místě.

“Soronovi se podařilo zprovoznit ten pískový filtr ze staré fíkové laguny.”

“Je to chlapík, ale kvůli tomu…”

“Ne, neblázni. Pojď posaď se, musíš být unavená.”

“To jsem, ale chci vědět…” Otočila se na spícího Tharda.

“Nech tátu spát. Pomáhal s tím filtrem a pak… unavilo ho to.”

“Co ho unavilo?”

“Pojď!”

Vedl ji do zázemí velína, které působilo jako luxusní – jen poněkud unavené – apartmá.

“Tam,” ukázal k medově osvětlenému baru.

Někdo spal na gauči z vysokého zeleného plyše. Hromádka hadrů plných pouštního prachu. Thaila se nechápavě ohlédla na Naoma, ale ten ji jen pokývnutím pobídl. Váhavě šla blíž. Prošedivělé vlasy, vousy, vrásčitá, osmahlá mužská ruka.

“Singi!” Vykřikla to, nebo jen bezhlesně vydechla? Muž se pohnul, přiskočila k němu. Nemohla tomu věřit, musela se ho dotknout, chytit ho.

“Pomalu, Thailo, Thailo! Jsi pořád tak divoká…” objímal ji i odstrkoval, jak se snažil protřít si rozespalé oči, smál se.

“Singi!”

“Kdybych věděl, že jsi nahoře…” nemohla se na něj vynadívat.

“Promiň, že mi to trvalo tak dlouho, už nejsem…”

“Ale jsi, Thailo, pořád jsi!” Oči měl světlejší, než si je pamatovala, jako by zářily.

“Nedivíš se, že jsem tady?” Nezmohla se na slovo, marně chytala myšlenky.

“Já… já… mám jen radost, promiň, já… nemůžu myslet.” Chytila ho aspoň za ruce a tiskla mu prsty, dlaně. Až pak si uvědomila, že nejsou sami.

“Promiň, to je Naom, můj syn. Můj a Thardův. Naome, tohle je…”

“Já vím, mami, táta mi všechno řekl a se Singim jsme se už představili.”

“Kdy? Kdy ti to řekl?”

“Už dávno. Řekl mi, že jestli chci, můžu jít. Najít rebely, muže jménem Singi…”

“To ti řekl? Jaktože já to… A co jsi…?”

“Že rozumím Bráně, ne andělům. Tím nic proti,” obrátil se k Singimu.

“V pořádku. Jsi víc podobný tátovi. Ale máš máminy oči.” Thailu bodlo u srdce.

“Asi jsi nepřišel probírat moji rodinu.”

“Ne, to ne. Přišel jsem pro vodu, Thailo. Tak jako posledně. A pro tebe.”

“Cože?”

“Rád bych to řekl všem.”

Shromáždit Radu netrvalo až tak dlouho, nezbylo jich mnoho a všichni, kromě Thaily, žili přímo v Bráně. Předčasní starci, co nedospí rána. Sešli se u kulatého stolu ve zbytečně velkém sále na centrální plošině, zatímco venku se pomalu rozsvěcela umělá slunce.

“Před patnácti lety jsem viděl vaši simulaci Prognóza 9.” Rada překvapeně zahučela, ale Thard je pohybem ruky utišil. Ten otrhaný, ošlehaný muž hovořil k stále ještě pánům světa, ve stále ještě honosných čistých róbách, pláštích a burnusech, jako ke svým starým přátelům.

“Dnes je zřejmé, že nebyla zcela přesná,” rozhlédl se kolem sebe, “A to nejen v odhadech lidského rozhodování.

Tehdy jsem jí samozřejmě věřil. Zoufalý a odhodlaný jsem šel do pouště a prosil anděly. Ne, nebudu vám vyprávět srdceryvné příběhy o osvícení. Nepřišel žádný blesk z nebe. Žádný mocný hlas ani vznešené, ohromující dunění. Přesto vím, že jsem je tehdy konečně uslyšel mluvit. Byly to bělavé výhonky saxaulu, kvetoucí keříky solničky tam, kde by je nikdo nečekal, světle zelený odstín mechu na kamenech, tůň čisté vody v červené zóně. Detaily, které ukazovaly – pojď, prostě pojď. Tudy vede tvoje cesta. Tehdy jsem uslyšel mluvit Zemi. A jak jsme se snažili přežít, Země nám odpovídala, pomáhala a sama přežívala. To ona byla tím hlasem, který jsme hledali.

Když jsem se vydával do Brány poprvé, neviděl jsme to. Všichni jsme měli před očima jen Bránu a její vodu, kterou chamtivě vysávala ze světa. Zloba nám zatemňovala zrak i duše. Ale jak Brána upadala, začínali jsme vidět. Že andělé k nám hovoří celou dobu – skrze ni, celou dobu říkají, co máme dělat. Ano, postavit archu. Archu Zemi. Ona pořád ještě dýchá. Ať vaše počítače spočítaly cokoli, ona ještě dýchá a chce, abychom dýchali s ní. Mohli jsme se s ní spojit už dávno. Kdykoli. Teď je to těžší než předtím. Ale jenom to je cesta. Jenom to je archa, kterou hledáte!”

“Ne, je to jen iluze. Pravý svět je jinde! Takové vědění přinesli staří mistři od andělů!” neudržel se nejstarší.

“Možná. A možná tehdy potřebovali lidé vědět toto, a dnes potřebují vědět, že tento svět je dílem andělů. Ona je jejich chráněnkou. Byla stvořená, aby nesla a chránila nás. Teď je přáním andělů, abychom chránili ji a ona bude naše archa. Nevyslyší nás, dokud my nevyslyšíme je.” Zvedl se rozčilený sbor hlasů. Thard ale znovu zvedl ruku a promluvil.

“Kde?”

“Akajina.”

“Radioaktivní poušť?”

“Paradoxně tam byla země dlouho opuštěná, což jí od mnohého ochránilo.”

“Je to daleko, není tam žádná Brána, nikdo vám nebude moct pomoci.”

“Ani na nás nebude útočit.”

“Pravděpodobnost přežití?”

“Padesát procent.”

“V Bráně je to devadesát.”

“Ano, deset, maximálně dvacet let. Pak tak čtyři, pět a ztracený čas pro adaptaci.” Thard dlouho mlčel. Pak promluvil:

“Ať jdou ti, co chtějí. Každému hektobarel vody. Brána ale musí zůstat provozuschopná a nečekejte od ní nic víc.”

“Tři hektobarely. A cisterny.”

“Jeden a půl, na víc cisterny ani mít nebudeme.”

Thaila nevěřícně sledovala výměnu dvou mužů. Thard se na ni podíval.

“Ty půjdeš také.” Bylo to řečeno mírně.

“Vezmeš Naoma a dostanete společně dvacet hektobarelů, víc nemůžeme.” Podíval se na Singiho.

“A ty se o ně postarej, prosím.”

Povídky Staré povídky