menu Menu
Do ticha
By marek Posted in Povídky on 18 srpna, 2020 0 Comments 3 min read
Nezaznamenaný případ doktora Patricksona Previous Vzpomeň na ten konec léta Next

Město se na ně valilo.Město na ně padalo.Řítilo se a přitomřvalodunělohromově hřmělo.Drželi pěsti stisknuté a těla.Mistr jim pokynula a oni ji následovali slepě jako skutečné stádo.”Tady!” řekla.A „tady“ bylo ještě horší.Dávno už zapomněli, že ve světě existují taková místa, že svět je takový. Dávno ho opustili, aby ji následovali na místo ukryté před světem. Zázračnou ženu, mistryni mistrů.A tady… Světla, záblesky, ostré barvy, zvuky, pachy.Halas, křik, řinkot, lomoz.A hlasy.Uvnitř.Hlasy deroucí se dovnitř jejich čistých, otevřených a příliš citlivých hlav, srdcí, těl, duší, které pod jejím vedením očistili, otevřeli, pozvedli a povznesli. Proč je vzala sem?Řev hrůzy, peklo, očistec, sedm kruhů zatracení v jediném.”Už jste zapomněli? Obyčejný svět…” Žena se usmívala. Přišla k jednomu ze strojů a její pohyby byly stále tytéž, ladné, uvolněné. Natáhla ruku po páce.„Dokázali jste, že nemožné je možné… Tam…“Zavřela oči a trhla.„Dokažte to i tady!“ Zakřičela do hukotu stroje a její věta plynule přešla v cinkot řinoucích se mincí.Podívali se po sobě jako žáčci základní školy.Elorei zavrtěla hlavou.Yori ji sklopil.„Aiko?“Dlouho stál bez hnutí a díval se na ni.Pakzavřel oči a přistoupil k jinému stroji.Osahal ho.Uchopil páku.Zachvěl se.Dovolil…Stál uprostřed řvoucího proudu, uprostřed řeky pokřivených tváří, duší, přání, krvavé řeky, žhnoucí a mrazivé; stál na hraně pekelného kataraktu, ruce slepých ucítily spásu, vztahovaly se k němu po tisících. Sebou zavržení tápali a chtěli a děsili se, toužili po jeho klidu, krvi, srdci, těle, po poznání a rozhřešení. Děsivé i vyděšené, zjizvené tváře – řeka výkřiků, sténání a marnosti, zpěněné zoufalství, ženoucí se chtíč, peřeje žádosti. Stál na samém okraji, stál v ní po pás, po ramena, stahovala ho, natahovala se po něm, vstupovala do jeho ticha beze zdí.Klouby na ruce tisknoucí bílý kov zbělely.Viděl je všechny.Každého z nich. A každou bolest každého.Nikdy nebude pryč, Aiko, neutečeš před ní do hor, nespasí tě žádná zázračná žena, žádný mistr!Vždycky tu budu! vzepnul se sám proud, sama bolest.To já stvořila život! Já rozetla Jedno vedví, já vytrhla sebe ze sebe, já jsem láska jednoho k mnohému a mnohého k jednomu! Smrt boha a láska života…A vevalila se dovnitř.Do ticha hor.Do ticha blízkosti zázračné ženy.Do ticha dlouhých nocímeditacído světla, k němuž se často vznášeldo něj samého.A jeho tělo se vzepjalo v divoké křeči – v bolestech se budeš rodit! – a padlo k zemi.Kde jej zasypaly mince.Mistr pokývala hlavou.Bylo vidět, že pláče.

Povídky


Previous Next

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Cancel Odeslat komentář

keyboard_arrow_up