menu Menu
Cesta na sever
By marek Posted in Povídky on 18 května, 2015 0 Comments 12 min read
Mami Previous Šťastný Kevin Next

Před hodinou Shirley hekticky doklepala článek do Heraldu a před dvaceti minutami přišila poslední z miliónu Swarovskiho blejskátek na Conniiny svatební šaty. Hupsla do Dodge ve spěchu, rovnou v sandálkách a uháněla do Libby. Jestli si pohne, může být v jednu zpátky a spát celých neuvěřitelných pět hodin.

Ve světlech ubíhající žlutá čára, elektronická e-lightka a její miláčci v přehrávači ji ale nakonec zklidnili natolik, že nechala motor pobublávat v šedesátce jen na čtyři válce a pozpěvovala si s Tyler a Patem Live at The Spirit Bar. Chvíli uvažovala, jestli si Connie o ty dvě stovky řekne nebo ne, hned na to se jí ale myšlenky zatoulaly zpátky k Brianovi. Pak jí před oči zničeho nic vyskočila chyba, kterou nechala v článku, a rozladilo ji, že bude muset ještě pouštět počítač a poslat článek s omluvou znovu. O míli dál byla ale zpátky u Briena. A za další u Franka. Ubíhající les a dvojitá čára US dvojky ji uspávaly.


Minula právě Ospalou díru, když dálková světla padla na postavu u krajnice. Automaticky světla ztlumila, zároveň zvědavě přešlápla na brzdu. Měla ráda turisty. Byl to muž, mladý, na zádech malý batoh. Víc nestihla. Neotočil se, ani nijak nedal najevo, že si všiml zpomalujícího vozu. Zastavila úplně, stáhla okénko u spolujezdce a rozsvítila v kabině.

“Nechcete někam vzít?”

Došel k vozu, aniž by se rozběhl.

“Jedu do Libby, tak jestli chcete.” Byl mladý a hezký, to viděla i ve slabém světle.

“Stačí do Troy. K letišti.” Měl hlas jako Pat, lehce ochraptělý. Slušně čekal, až ho vyzve.

“Páni, to máte pěšky tak do rána. A budete rád, když nezmoknete. No, pojďte, za dvacet minut jste tam.”

Nastoupil, zavazadlo, kterým byla vlastně jen složená vojenská celta, si položil na kolena. Dělala, že čeká až se upoutá, a prohlédla si ho.

“Moc toho nemáte.” Musel být mladší než ona, blond, zdál se nesmělý, štíhlý. Potáhla z e-lightky.

“Na treku?”

“Trochu. Trochu pracovně.”

“Prima.” Šlápla na plyn hezky zostra, šestilitr zabral na všech osm a vtlačil je do sedadel.


Brzy ale zas zvolnila, dvacet minut není mnoho a tenhle nevypadal, že by se umluvil.

“Jedu vlastně na otočku. Hodit do Libby kamarádce svatební šaty a zase zpátky do Bonners.”

Něco jako zdvořilé pokývnutí a nic. No, přinejhorším se pořádně vyspí, jak si slíbila, řekla si světácky. Přitom se jí ale lehce roztřásla cigareta v ruce. Přitiskla ji k volantu. Já ho chci! Do prdele s Brienem, do prdele s Frankem!

“Kam vy?”

“Do Troy, na letiště.” Bože, to už slyšela. Nezvózně přehmátla a přitom jí cigareta vyklouzla z ruky.

“Kruci.” Šátrala na podlaze pod nohama. Muž se natáhl, aby přidržel volant.

“Dobrý, mám.” Zvedla se. Přitom se dotkla jeho ruky. Bylo to, jako by se dotkla elektrického plotu.

“Vím, že se to nemá. Je to stejně nebezpečné…” omlouval se. Něco bouchlo na zem pod jeho nohama. Teď se shýbl on, zvědavě se podívala. Zkusil to skrýt, ale zahlédla ostří, velký nůž. On zase viděl její pohled.

“Já se… omlouvám se. Víte, trochu jsem se tam venku sám bál. Nedávno jsem na kanadský straně potkal baribala…”

“To je v…” Hlas jí přeskočil, zakašlala se.

“Klidně mi zastavte, stejně jsem to počítal dojít pěšky.”

“To je v pořádku. Když je to na medvěda, tak je to na medvěda, ne?!” pokusila se zasmát. Je už stejně jedno, jestli mu zastaví teď nebo o pár mil dál, kde budou navíc domy. Podívala se na něho znovu. Vyložila si to špatně? Byl ten třes strachem? Ne. Znovu ucítila horko po těle, když se podívala na jeho rty. Šimrání v podbřišku, když rychle pohlédla na jeho ruce. Zbláznila se? Zdál se jí dokonce ještě mladší, než odhadla prve.

“Víte, že na medvědy je lepší pepřový sprej a houkačka?”

“Jo, jen jsem nepočítal, že… A se sprejem dříví nenasekáte. Podívejte, zabalím ho tady do celty a hodím ji na zem. Nebo si to vemte k sobě, máte tam místo. Pak mi to vyhodíte ven.”

“Nedramatizujte, nebo se teprve vyděsím. Hoďte to na zem a v pohodě.” Poslechl jako školáček, ruce položil na kolena.

“Zbraně nemusí být vždycky špatné.” Věta jí najednou skočila sama na jazyk. Divila se, co to povídá, ale pokračovala.

“Zrovna jsem o tom psala článek.” Opravdu ten článek psala! Došlo jí to až teď. Ale co vlastně?

“Píšete?”

“Jen do místního plátku, Bonners Ferry Herald.”

“Neznám. Jaký článek?”

“No, není to moc veselé povídání, ale lidi jsou po tom jako diví. Je to o Waynu Nanceovi, znáte?”

Zavrtěl hlavou.

“No, zabil pár lidí tady v Montaně. Ale pak přepadl v Missoule manžele v jejich domě. Muže postřelil do hlavy a ženu přivázal v ložnici k posteli. Jenže muž přežil, takže mu ještě probodl plíci kuchyňským nožem, zbil ho trubkou a přivázal ve sklepě k topení…” Probůh, co to povídá?! Nejradši by se kousla do jazyka.

“Fakt jsem to psala zrovna dnes. Promiňte, povídám nesmysly…” Chvění bylo nesnesitelné, měla pocit, že se nechvěje ona, ale že vibruje celá kabina Dodge.

“Tak mi aspoň povězte, jak to dopadlo.”

“No, muž se i tak dokázal osvobodit. Vzal starožitnou pušku, co měl v tom sklepě a Nanceho postřelil. Ten po něm znovu střelil, ale minul. Muž ho začal bít pažbou a přitom vyhodil kabel od lampy. Ve tmě uslyšel výstřel. To se Nance sám střelil. Ale taky blbě. Zemřel za čtyři hodiny v nemocnici. Muž se uzdravil a žena nebyla ani zraněná.” Mlčel.

“Chtěla jsem říct… kdyby neměli doma tu starou zbraň…”

“Rozumím, to je v pořádku. Já… omlouvám se opravdu, že jsem vás vylekal. Nečekal jsem, že by mi někdo takhle v noci zastavil. Když jsem se ptal, jak tu jde stop, slyšel jen o Severním muži, a vím, že lidi…”

“Jo, lidi hleděj, na co by se vymluvili a nechali stopa ploužit se v dešti, ve sněhu, zatímco si vezou klimatizovaný zadky…” přivítala možnost se rozčílit a aspoň trochu uvolnit napětí.

“Stopovala jste tady?”

“Ne jednou a žádnýho Severního muže jsem nepotkala. Je to stará historka zkřížená s indiánskou legendou o kojotím muži. Taky jsem o tom psala. Je to takový novodobý folklór. Severák je cosi jako zdejší podoba Smrťáka. Trochu jako mayský Hunhau. I kdyby na těch pohádkovejch historkách něco bylo, musel by být nejmíň už na Aljašce. Bral jen ty, co jeli na sever…” zarazila se a zvedla ruku s cigaretou.

“Nejlíp kdybych tě vyhodila a nabrala znovu, abysme mohli začít zase od začátku, co?” Poprvé se zasmál.

“Jsi moc hezká,” řekl.


Sjela na odpočivadlo u soutoku Kootenai a Yaak River. Elektrika spouštěla sedadla do lůžkové polohy, zatímco jí přes tričko líbal bradavky a škubal za pásek džín.

“Seš sladkej, řekni mi aspoň, jak se jmenuješ?”

“Richard, a ty?”

“Shirley.”

“Pěkný,” oddechoval a snažil se vysoukat z košile, u které mu přiklekla rukáv.

“Promiň.” Jeho teplo ji konečně zbavovalo toho chvění, nejraději by se prodrápala jeho kůží až dovnitř, do něj. Potřebovala ho v sobě hned, okamžitě.


Držel se statečně a ona byla dřív než on. Pojď už! Dorazila ho dvěma přírazy a nechala ho zakousnout do svého ramene. Ztichli.

“Byl jsi už u Kootenaiských vodopádů? Je to odsud pár mil.” Obraz ženoucí se vody jí zničehonic vyplul před oči.

Zavrtěl hlavou. Dala mu potáhnout e-lightku.

“Točil se tam film Divoká řeka s Meryl Streepovou a Kevinem Baconem.”

“Páni!”

“Indiáni říkají, že v noci můžeš v hučení vody slyšet hlasy předků.”

“Jsi indiánka?”

“Tady je snad každej tak trochu indián. Babička mluvila o mámě jako o ‘té Ksance’, tak se tady indiánům Ktunaxa říká. Asi to nemyslela nijak dobře.”

“Je těžké být indiánem?”

“Máme kasína, je nám fajn.”

Foukal jí dým nedým z e-lightky do vlasů, bylo ticho. Chvění bylo pryč. Úplně. Na okamžik si to uvědomila tak silně, až měla pocit, že padá, do tmy a ticha, do jeho vůně, dechu.

“Odlítáš pryč?”

“Nevím. možná. Když jsem tě potkal…”

“Co?”

“Mám chuť jít zase zpátky.”

“Jsi doma tam nahoře?”

“Tak nějak.”

“Tak jo. Hodím šaty do Libby a jedeme.”

“Musím teď do Troy.”

“Tak potom… Ne, promiň, nechci bejt protivná. Jen…”

“Nevím, jestli by se ti se mnou líbilo.”

“Mlč radši. Nemůžeš mi dávat kopačky, když jsi ještě ve mně.”

“Myslím to vážně. Právě proto, že se mi moc líbíš.”

Dělali to znovu. Rukama stírala vlhkost jejich dechů zkondenzovanou na oknech. Tohle nebylo šoustání, jaké znala. Propadala se do tmy a ticha. Měla pocit, že se v ní svými pohyby rozlévá a bezhlučně duní jako vodopád. A že v tom hromovém tichu slyší ševelivé hlasy.


Vysadit ho bylo těžké. Vzal celtu z podlahy a vyhodil ji ven do trávy, s rukou na klice otevřených dveří se k ní natáhl a políbil ji.

“Ahoj Shirley.”

“Ahoj Richarde.”

Ještě jednou, jen jemný dotek rtů. Zase se třásla. Aby nic neřekla, nepokazila.

Vystoupil. Rozjížděla se pomalu, jako ve snu. Pak ale sešlápla tak prudce, že Dodge zahrabal naráz všemi čtyřmi a vyletěl na silnici, až se rozkolébal. Tak tak ho srovnala, ale hned mu zase přišlápla, nejradši by se propadla sedadlem zpátky, do Troy.


U Connie musela naházet do okna celou hrst kamení, bylo už po jedné hodině, Connie měla mobil už vypnutý. Takže si neřekla ani o dvě stovky ani o jednu. Vrazila jí šaty a pusu na rozespalou tvář.

“Máš rozeplý džíny,” všimla si Connie i tak.

“Táhly mě, spráskala jsem při tom flitrování dvoje chipsy.”

“Hmm, jasně, a taky sis sundala kalhotky… Hele, to mi povíš zejtra.”


V Troy byla za dvanáct minut. Objela letiště, parkoviště. Bila hlavou do volantu. Začalo pršet.

Uviděla ho za mostem přes Kootenai. Na sobě celtu a šel zpátky. Zatroubila a on zvedl ruku s palcem nahoru.

Nasoukal se ztěžka i s celtou přes hlavu, zaklapl dveře, právě když se déšť měnil v liják, a stejně ztěžka položil ruce na kolena.

“Tak se vracíš?” Něco v těch rukou držel. Ten velký, černý nůž.

“Stalo se něco?” Otočil se na ni. Místo jemných rtů viděla bílé zuby, místo mírných očí prázdné důlky, bílá kost lebky svítila ve tmě.

“Teď můžeme jet na sever,” zaskřípal hlasem o mnoho chraplavějším než Pat McTaggart.

“Škoda, že už nemáš ty svatební šaty,” řekl a zvedl stejně bílou ruku s nožem.

Tyler Toews z Tofu Stravinsky právě zpívala Sometimes it hurts, ale Shirley žádné chvění necítila. Jen hučení vodopádu se sotva rozeznatelnými, ale čím dál zřetelnějšími ševelivými hlasy předků.

Povídky


Previous Next

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Cancel Odeslat komentář

keyboard_arrow_up