menu Menu
14 articles filed in
Staré povídky
Previous page Next page Next page

Hrůza větší než nepatrná

Jeff Goldbloom byl šťastný člověk. Když mu zabili před očima manželku a děti, když mu podpálili dům, zlámali nohy a podřízli psa. A především, když se poté probudil. Byl to jeho stý miliontý kolikátý konec světa a on se probudil s nekonečnou, sladkou a draze zaplacenou úlevou, když se v šeru plechové ložničky díval na […]

Continue reading


Vzpomeň na ten konec léta

”Dobrá, pojď. Posaď se pohodlně. Můžeš už zavřít oči. Uvolni se, uvolni dech, nech ho dýchat samotný… A jen se dívej, pozoruj všechno, co se děje a nech se to dít… A můžeš mi o tom povídat, jestli chceš, abych mohla být s tebou a mohla ti pomoct, když budeš potřebovat…””Trochu špatně se mi dýchá, […]

Continue reading


Nomád a princezna

Kdoví kolikrát se vracíš. Duše prochází příběhy a stejně tak příběhy procházejí tvou duší, dotýkají se navzájem, hovoří spolu, smějí se i pláčou – smějí se i pláčou nad vlastním smíchem i pláčem. Po vodním životě a smrti temné a děsivé jako hlubina moře přichází život v poušti. Voda spojená s vinou je vyměněna za […]

Continue reading


Kde duše má kořeny svými se k zemi přivine

… Jako vždy byli tiší a nepostřehnutelní. Uvědomil si jejich přítomnost, až když ho obestoupili v mlčenlivém, zlověstném půlkruhu na samém okraji srázu. Dost možná tam ale stáli tak nehybně a bez hlesu už hodnou chvíli, v tom umění byli mistři.“Jsem váš přítel…,” znělo to trapně. “Přítel vaší…” Nereagovali. Nebylo vůbec jisté, zda ho slyší. Mezi […]

Continue reading


Minulost je dobrá jen jako barva kůže

Letím nocí, hladina nebe je stejně černá jako hlubina. Letím a hladina řeže mé tělo, mé tělo černé jako nebe, moji kůži zčernalou obrazy Šíleného Vypravěče. To jeho smutné ruce vypálily do ní jako do vlasů mořských pannen všechno, všechno vyprávění, všechno utrpení, všechny obrazy. Do každého koutu, do každého záhybu. Obrazy a obrazy. Vypálily […]

Continue reading


Král a vlk

Byla noc. Obrovský Měsíc visel nízko nad lesem a stíny staletých kmenů tančily ve studeném větru, který rval listí z haluzí a smetal je dolů po skalisku. Proti Měsíci se rýsoval hrad a kolem hradu chodil vlk. „Už zase chodí kolem! Slyšíte? Už si zase brousí drápy o hradní skálu!“ V kamenné síni hradní věže […]

Continue reading


Dívka z výtahu

Povídka z vlastní dílny, inspirovaná zážitky z konstelací a konstelačně interpretovatelná… Bál jsem se zvednout oči, ale byla jako magnet. Nádherná! Úžasná! Fascinující. Svět se chvěl, jako by vedle mě běželo obrovské dynamo, a z té energie se ježily chloupky, naskakovala husí kůže, mrazilo, zatmívalo se před očima a já… byl sám ve výtahu s […]

Continue reading


Sil

Sil jako silicium, křemík, data a sklo. 010000014E2! Hrabala jako šílená, kamení a střepy létaly kolem, blížila se. FFD8 FFE0 0010, tvar v proudu binárního šumu i pod zkrvavenými prsty. Pak FFFF, proud nul, prázdno. To ne! Hlad jí sevřel vnitřnosti, ale to už D0CF 11E0, zachytila hlavičku a rty se jí zachvěly očekávanými slovy. 62 […]

Continue reading


Nečekej až smrt tvé srdce rozzáří

O ženě, která vítá smrt Přemýšlel úplně klidně. Šplhal klidně. I dech měl klidný, ruce se mu nepotily, nemusel si je vysoušet magnéziem z pytlíku u opasku. Bylo mu líto, že příhradová mostní konstrukce je tak lehkým oříškem pro cvičené tělo. Jen hrubá, ostrá rez rozdírala dlaně a prsty a drolila se mu do očí. Ale […]

Continue reading


Maya a dr. Hannibal

V pondělí 9. března dostal doktor Hannibal Lecter do své prostorné kanceláře ve druhém patře Argentinského státního archívu na předměstí Buenos Aires ve své obsáhlé pracovní korespondenci dopis v objemné, zdobné obálce nadepsaný krasopisným písmem. “Mému milému dr. Goldensteinovi”. Starožitné stojací hodiny odbíjely desátou a otevřeným oknem proudil dovnitř chladný vzduch a hluk jižního městského […]

Continue reading



Previous page Next page

keyboard_arrow_up