Vodopád v Bílých srázech

verze

Ten kámen byl jako skála. Velký, obrovský, hranatý. A přesto křehký v tom přespříliš odvážném čnění do prostoru, v tom příliš nejistém zachycení mezi stěnami rokliny. Voda před ním zuřivě vířila v nevelkém kotli a, bylo-li jí dost, hnala se po ostré, do prostoru čnící hraně a rozstřikovala se ve výšce do širokého, jako zdobného vějíře. Nádherná podívaná. Když jsem jej však viděl poprvé, byl to jen kámen a nic víc. Zima byla mírná, jaro přicházelo pozvolna a stejně zvolna odtával i sníh. Divoká Bělá byla spíš jen Bělá a my smutně stáli nad skromným potůčkem prosmekávajícím se štěrbinou po straně a marně si představovali slavný Bělosrázský vodopád. Cítil jsem se tehdy provinile – před ní – jako bych za to mohl. A možná právě pro to první zklamání jsem se k němu potom tolikrát vracel. Pro její zklamání. Abych ho odčinil. I když ona už byla dávno pryč.

A tak jsem mnohokrát stál nad jeho hranou (byl to jen kousek, jenom kousíček na malou, už nezaplavenou plošinku! Jen krátký skok a mě to nutkání přepadalo pravidelně vždy, když jsem tam stál. Jen snad postupem času maličko míň), stál a dohadoval se. Podle neobroušených hran, by se dalo soudit, že se kámen v rozsedlině říčního koryta zaklínil teprve nedávno, když ho Divoká Bělá nestačila povalit a dokonce ani ohladit a vymlít, jako všechny ostatní kameny. Co je však pro vodu nedávno? Zápis o Bělosrázském vodopádu našel se kdesi přes třista let starý a už tehdy k němu prý místní šlechta pořádala vyjížďky. A jistě byl ještě starší, neboť voda dosahovala přes jeho horní část jen v době tání a jen tehdy jej obrušovala, jindy stačila protékat onou štěrbinou po straně.

Nu, možná tedy tisíc let. Nebo i víc. A člověk by řekl, že měl spadnout už včera. Přece jen však, když přišla Marika s tou novinou, zdálo se mi to zprvu spíš neuvěřitelné. Možná tisíc let a zrovna teď? Koho by loni či předloni napadlo, že jeho život visí na vlásku? (Co by se asi stalo, kdybych překonal tu špetku strachu a větší část ostychu a skočil?). Možná už před deseti, dvaceti lety… A až dlouho potom, někde vzadu jen docela tichý hlásek šeptal: Tak přece…

Stalo se to prý uprostřed zimy (to jistě mrazy) a Marika hned, že si tam musíme udělat výlet. K tomu jsme se však dostali až bylo jaro v plném proudu a turistická sezóna pomalu začínala.

S jarním táním ale, když se zvedla voda, svedla ji povalená skála jako naschvál z koryta a záplava se vyhrnula na cestu, jenž zčásti vedla starým řečištěm. Nikdo se nebude dívat na moji potupu! jakoby říkala. Lidé se zklamaně vraceli, někteří zkoušeli skákat po kamenech či prodírat se lesem, ale voda byla vysoká a chladná a po stráních hrnulo se právě sněhové tání. Slibovali si tedy, že se sem později jistě vrátí a na zpáteční cestě se dávali do řeči s těmi, co jim šli vstříc, aby jim pověděli, jak to nahoře vypadá a že v těhle teniskách je to najisto beznadějné.

Marika se s nestoudnou samozřejmostí zastavila s rodinkou s dědečkem. Chlapec snad šestnáctiletý jen rozmrzele zabručel, že lesem by to jistě šlo. Byl nesvůj a dvakrát se ještě po Marice ohlížel. Dědeček lehce kulhal, hůl však ledabyle táhl za sebou.

“Určitě to lesem půjde, že jsi zvědavý, že jsi také zvědavý?!”

Byla jen málo podobná své matce, ale vlasy si spínala stejným způsobem a stejně nutkavými pohyby si vyhrnovala rukávy div ne i u zimní bundy.

“Nevrav, že niesi zvedavý! Urobíme z toho veľké dobrodrúžstvo, si za?”

Muž její matky pocházel ze Slovenska, mluvil však česky i na návštěvách doma, a tak babička poslovenštila aspoň vnučku, která to jistě měla v genech, když i pár letních týdnů stačilo, aby byla její řeč opravdu mäkkučká ako piesnička.

Na dobrodružství jsme měli celý den, slunce příjemně hřálo, jen ve stínu bylo dobré přehodit si prohřátý svetr přes ramena. Potkali jsme skupinku vracejících se důchodců a ti byli poslední. Dál už mizela cesta pod vodou.

“Á, vráťme sa! Čo z toho buďe? Iba mokro v topánkoch!” Vždy když začala tou pro moje uši šepľavou, lahučkou rečou, mimoděk jsem se o to pokoušel i já. Nešlo mi to, to ne, ale líbila se mi ta řeč, která jí tak slušela. Bylo to něco jako exotické koření. Slova zůstávala stejná, ale chutnala jinak.

“Chceš ma naštvať? Zasa zkúšaš po mojom?” Dobírali jsme se kvůli té řeči navzájem, ale bylo to zároveň něco spikleneckého. Před mámou se tak mluvit nesmělo.

“Ako chceš!” pohrozila. Místo svetru měla károvanou košili, jakou právě v reklamách na cigarety nosili osmahlí kovbojové, a pod ní – rozepnutou a uvázanou na břiše na uzel – svítila jen bílá krajková podprsenka. Rozhodně si ji potáhla, pohodila hlavou a pustila se do stráně hned vedle cesty.

“Môžeš ma tu počkať!” zakřičela zbytečně hlasitě, důchodci se ještě v zatáčce zvědavě otáčeli. Vybral jsem si lehčí cestu, dvěma kroky se ocitl nad ní a natáhl k ní ruku.
“Nebuď otravná a pomôž starkému.” Bylo v její řeči jistě i něco erotického, že se mi znovu a znovu pletla na jazyk.

Les byl od cesty oddělený prudkou strání místy zcela holou se zřetelnými zbytky kamenné zídky zpěvňující svah, místy porostlou hustým podrostem. Bylo třeba jít o mnoho výš, než vedla cesta, prodírat se kobercem borůvčí a kapradin a bořit se do silně nasáklého mechu a jehličí. Zem čvachtala a mlaskala pod podrážkami při každém kroku, vyčnívající kořeny vlhké klouzali. Rychle jsme se vzdálili od cesty.

A tam jsem se poprvé zarazil. Když jsem zvedl hlavu a zadíval se dolů, jak jsme daleko. Uviděl jsem ji – tu cestu – v průhledu zaplavenou a vzdálenou. Tak nečekaně z výšky. A přesně to místo, kde jsem se tehdy zastavil. Bože, jak zvláštní pocit. Přesně jsem si vybavil tu chvíli. Stál jsem na tamtom malém brdku a čekal na ni. Myslel jsem, že se jen loudá, že se někde zahleděla, že… A ani na tu chvíli jsem nepřestal povídat. Ani na chvíli.

Už jsme se tehdy vraceli a byli jsme jistě malinko zklamaní – teď už vím, že nejen z vodopádu – snad jsem se to snažil zamluvit. Mluvit… Až mě ta představa otřásla. Představa slov, představa, že bych snad teď měl něco říct. Ale tehdy ne, tehdy jsem měl pořád co říct, hlavu plnou nápadů, snů, věcí malých i obrovských. Kdoví, proč mi připadaly důležité. Určitě důležitější než ticho. Bál jsem se ticha. Ticho bylo jako provinění, něco zlého. Už nemáš co říct, už nedokážeš víc? Nic vymyslet?… A tak jsem povídal, horečnatě ostošest povídal… A teď jsem to uviděl všechno takto jasné a zřetelné z té překvapivé dálky a výšky. Jasně jsem viděl mladíka snad šestnáctiletého, zahleděného do neurčita či do sebe a tu dívku s ním, snad čekající, až zvedne hlavu od země a všimne si jí…

“Héj, ujko, co tam stojíš? loudáš se!” Eh! A teď jsem docela zapomněl, že je tu se mnou Marika!
“Ty zase letíš jako splašená! Koukej, jak tu voda blýská mezi stromy.” Všiml jsem si těch odlesků až teď, ale jsou opravdu jako z pohádky. A ona už poslušně stojí a okouzlená hledí ze stráně. A s tím, jak si spravuje natřikrát ohrnutý rukáv, vrací se vzpomínky znovu. Byli jsme tenkrát mladší, ale ne zas o tolik, aby to vysvětlovalo – či omlouvalo tu dětinskost, která za to všechno mohla. Strach dospět. Můj. Který se dost možná nezměnil, když jsem tu teď s…

Ten den se docela podobal dnešnímu, až na těch mnoho slov, pro která se ona nakonec rozhněvala… Jako bych v nich chtěl tehdy něco utopit. Možná vědomí, že už je konec. Ano, v tom obraze tam dole je konec jasně vidět. Až mnou otřáslo. Kdyby to šlo, zakřičel bych tam na toho dole… Kdyby to šlo – odčinit…

“Koľkokrát si tu bol?” Určitě tuší, že mám rád, když se pokouší o tu cizí řeč. Ani jí, ani mně nevadí, že je to reč muža jej matky.
“Kdo by si pamätal, viackrát ako ty.”
“S mamou si tu bol, hej?”

Mohl bych být její otec, ale ona krásně žárlí.
Skutečně mohl a ona to ví. Snad to i chce, když svému otci neřekne nikdy jinak než muž mé matky (ale začala s tím jistě ona, její máma).

V kapse neotevřený výsledek genetického vyšetření.

“Nebolo to to najslávnejšie, čo zme spolu prožili… Opravdu chceš jít dál?” Stráň tu nebyla jen promáčená, voda ji pokrývala jako mihotavý, blýskavý krunýř, jako studený, mokrý koberec. Zurčela po obnažených kořenech v titěrných, bizarních peřejích a mimoděk sváděla k představě malého skřítka, který hledí na mocné, dravé proudy. Zapochyboval jsem, jestli i těžké pohorky budou dost.

“A čo bolo slávne?”
“Nastydneš se a máma ti dá co proto!” Jen pohodila hlavou. Máma si tě nenašla, já, já si tě našla!
“Tak co? Co bylo slavné?” Míchá obě řeči dohromady, vyzvídá. Rád bych si na něco vzpomněl. I jen tak, sám pro sebe, ale zrovna to nejde. Proč by si mě měla hledat? A znovu obraz cesty v průhledu mezi stromy, cesty – naší cesty – viděné z dálky a výšky. Co jsem uměl, co jsem měl? Co jsem byl? Jen slova. Strach a slova a pocit viny za to obojí.

Mluvka. A vidíš, zvláštní, že zbyla slova a ne to, co bylo za nimi. Že zbyly iluze.

Nad námi se mezi stromy něco mihne. Malé stádečko vysoké míří tam, kam my. Marika mi podává ruku. Odmítnu a když mi noha podklouzne, div mě nechytí křeč do ruky ponořené do ledového proudu. Utírám ji a třu a zahřívám v hrubém svetru, Marika se mi směje, stříká na mě, pak nabírá vodu do dlaní a noří do ní tvář a znovu, mokrýma rukama zajíždí pod košili. Bílý satén saje stružky vody, saje a průhlední.

“To bolo slávne…” chci přerušit hrnoucí se proud trapných obrazů. V okamžiku ale, kdy se vzpomínka celá vynoří před očima, vidím, že je stejně směšná, stejně směšněsmutná jako ta z cesty pod námi.
“Ne, ani to nebylo slavné…” Překvapená mým tónem se ke mně otočí, popojde několik kroků.
“Ej, smutný si zrazu.” Starostlivě mi položí ruce kolem krku. Její prochladlé dlaně mě zastudí na zátylku.
“Ty niesi moja dcera.” Voda zurčí kolem, vůně jarního lesa je náhle pronikavá.

Proč jsme se rozhodli jít s neotevřeným dopisem do lesů? Aby nikdo neviděl naši hanbu?

“Chceš být moje dcera?”
Neodpoví. Místo toho vytáhne bílou obálku a začne se do ní dobývat.
“Počkej, roztrháš to celé.” Rozložím dlouhou tabulku, číslo zakázky, datum odběru, index otcovství, pravděpodobnost otcovství 0.000000 %. Pravdědpodobný otec může být vyloučen jako biologický otec
neboť nesdílí společné genetické znaky a změť zkratek

nesdílí společné genetické znaky CSF1P0, D2S1338, D8S1179, D16S539, D19S433, FGA a THO1.

“A ty ma nechceš?” Zoufale vykřikla. Překvapeně jsem se otočil. Bezradná stála tam jako panenka, jako zapomenuté dievčatko.
“Nechcem? Ako nechcem! Kdo ti povedal?” směji se, “kdo ti povedal?!” nabírám vodu do dlaní, v gejzírech si ji plácám na obličej.

Ona je stále dušou pri tebe.
Myslíš, že se rozvedla kvůli mě,
Čo ja viem. Akoby mala ocka rada jen napol.
Chceš nás dát dohromady,
Ja neviem, čo chcem… Milujem ťa skutočně, alebo je to nevyslovená láska mojej mamy ktorej ma odkojila?
Němal by si sa medzi nás miešať, to je náš život.
Ale ja žijem ! Ja s tebou žijem viac ako kdy pred tým. Ja ťa lúbim. Ty ma nie?

Měl bych cítit zklamání, ale cítím jen úlevu. Jako by mi z rukou spadla pouta, z nohy železná koule, z krku obojek, ze zad balvan, ze srdce kámen. Ano, možná ten.

Možno si ako to zrnko piesku v perlorodke. Cosi navyše, čo ju nůti vydať zo seba to najlepšie. Čosi zlé, z čoho
Ty si basniarka. Som iba tiež rozveden chlap.

Zalúbila som sa do těba.
Robíš dačo za mamu.
Nehovor mi, čo cítim! Tak ma miluj ako ju, urob so mnou, čo si s ňou neurobil, miluj ma, aby si sa jej pomstil, čokolvek! Možno to zlomí tu kliatbu.
Ne! Tu kletbu děláme my sami. já a tvoje máma. Že nechceme nechat odejít to, co už je dávno pryč.
Ja som tu! Milujem ťa. Milovali sme sa. Si moj prvý.
Nebolo to správne! Išla si do postele s chlapom, o ktorom sis myslela, že by mohol byť tvoj otec! To nebolo správne.

Nemožeš odísť.
Teraz budeš ako tvoja mama.
Čo hovoríš?
Poznáš zlomené srdce ako ona.
A tebe sa o mě bude zdávať? Dvadsať rokov?
Možno.
Tak to uhoďené.
A ako uhodené by bolo, keby si domov prinesla moje dieťa? Mama, toto je dieťa ktoré si chcela? Dokonca od muža, ktorého si chcela.
Dobre, som hlúpa.
Nie, to nie. Si milujúca dcéra. Chcela si mame pomoct. Ale to nie je tvoja hra.
Ani láska nie je moja?
Láska nie je nikoho. Prichádza ako sa jej zachcea berie nás do svojich služieb, aby nám ukázala aká vie byť obrovská, nádherná i strašná. Chvílu nás nesie na svojich vlnách… ale keď sa neudržíme, nelutuje nás, nečakaá, ide dalej.

Vieš přečo hovoríme po slovensky? Lebo celý čas, keď hovoríš o mame, myslíš na otca.
Mala by si ísť za ním a povedať mu, čo si sa dnes dozveděla.
že som jeho dcéra?
Áno. Že niet pochýb.. Že on je ten správny ocko pre teba…
Ať si mama praje čokolvek…
Áno.
A mame? Čo tej mám povedať?
To samé.
Nemám jej povedať, že som ti jej chcela ukrast.
Možno áno. Poprosit ju o odpustenie.
To nie!
Možno by aj tebe spadol z chrbta kameň. Jej nešťastej lásky.

Ktorá je teď aj moja! Tri mesiace som pre teba dýchala!
A ja pre teba. A když jsi mi řekla, že jsi možná moje dcera, málem jsem umřel.
Ještě jednou. Aspoň ještě jednou. Jako já a ty. Abych tě viděla jako tebe a mě, jako mě. Abychom byli aspoň jednou jako ty a já. Abys neviděl dceru ani matku.

To, že na osud chvíli nemyslíš, neznamená, že zmizí.
Ne, řekl jsi, že kletbu vytváříme my, tím, jak se rozhodujeme, lpíme. Chci tě aspoň jednou vidět jasně.

“Dobrou.” Vzpomínám kámen vprostřed proudu. Kdoví kolik trhlin je třeba, kdo ví, který je jeho čas. Pyšně a marně rve se s proudem, až ten stejně přichází jednoho dne do svého koryta. A málo slov je mnoho. A nic není pryč.