Jsem jen jeden nádech daleko.
Ten, který neuděláš…
Řekla mi moje mrtvá žena ve snu.
Život a dech jsou jedno.
Prošli jsme spolu hodně holotropních dýchání, meditací, dechových cvičení, abychom věděli, jak dech ovlivňuje vědomí. Dech je vědomí. A stačí malá změna dechu pro velkou změnu vědomí. Vědomí, které je běžně úzké jako tunel, jako je mělký náš dech. Co ho zužuje a svírá? Strach. Z nebytí, ze zániku vědomí.
Vyrostl jsem jako hrdý materialista ještě na sovětské raketové sci-fi, a tak mi myšlenka, že by mohlo vědomí být prvotní a tvořit hmotu, připadá pořád kacířská. Nebo kacířsky osvobozující.
A tak mi žena ve snu znovu napovídá:
Smrt není jiné misto.
Smrt je jiný stav.
(A bylo zřejmé, že myslí stav vědomí.)
Ne, možná tu změnu dechu a vědomí s nasazeným respirátorem nezměříme pomocí oxymetru, ale je jistá. A tomu, čemu prý má sloužit – životu – neprospívá. Je lépe naslouchat svému dechu než strachu. Vyplavat na hladinu a nadechnout se.