Zazáří supernova

(Hybris)

 

Arco C. Delf

 

 

Malý chlapeček s očima velkýma až holčičíma upadl a udeřil se do ramene. Zůstal sedět v pláči a tmavá krev se mísila s prachem a slzami. Děti kolem stály a mlčely, dokud si nejstarší z nich, vytáhlá, vážná černovláska, k němu nepřisedla a beze slov, jen doteky ho začala konejšit. Pak se všechny mlčky sesedly těsně kolem dotýkajíce se jeho i sebe navzájem. Okamžik na to chlapeček přestal plakat, po chvilce přestala i téct krev. Bylo to pryč. Nejmenší děti se zvedly pokračovat ve hře. Zraněný chlapec ale náhle zvedl ruku.

„Tiše!“ Všechny oči se obrátily k němu. Dlouhou chvíli vypadal, jakoby něčemu naslouchal. Pak ukázal na nebe.

„Někdo tam je.“

*

Loď byla velká, dobře stavěná, a i když při vší své příliš užitné dokonalosti nepříliš krásná, jistě takto vznešená či jaksi – sebevědomá. Blížila se k planetě ani na krůček neváhajíc, přesto uvnitř napjatě nastražená, obezřetně vysílajíc už od hranic sluneční soustavy do všech směrů pronikavé pohledy a automatické sondy.

Planeta jako by jí v opak byla drobná, prostě modrobílá a tichá. Loď naslouchala, naslouchala ještě víc, ale v jejích citlivých uších jen šumělo zbytkové záření, praskaly geomagnetické bouře a sluneční protuberance. Sebevíce naslouchajíc slyšela loď jen ticho.

Podezřelé ticho?

Napjaté ticho?

Vyčkávavé ticho?

Nebo jen – ticho?

Sondy ohmataly svými čidly postupně všechny planety, jež loď míjela, poté i jediný měsíc planety samé – všude mrtvo – a konečně dorazily i k ní. K planetě. Ticho ještě zůstávalo – ještě napjatější, ještě, ještě… Pak první zprávy, první zlomky informací, údaje neanalyzované, nesystematizované, přesto zakládající první hypotézy, teorie i celé kompletní výklady. Těch pak rychle přibývá, jak příval informací prudce zrychluje. Na maximum vytížené smysly družic nonstop krmí nenasytné databanky, další satelity se připravují, rovněž tak planetární moduly. Loď zatím již parkuje skryta líně obíhajícím měsícem a její neurofotonové mozky hbitě stváří sloupce, tabulky a grafy, shromažďují, skládají, kombinují a přitom bez ustání hladově nasávají každý další bit, jichž je do každé vteřiny dobře na menší disertaci. A předkládají první výsledky:

Komplexní ekosféra, rozvinuté formy života, indikovány příznaky napovídající působení inteligence.

Slovy:

Lesy, pralesy, džungle, savany, stepi, buše, živá moře.

(Dýchatelná atmosféra!)

A umělé objekty.

Často obrovských rozměrů.

Neorganické anomálie.

Nesporně způsobené umělým zásahem.

Často obrovských rozměrů.

Při bližším pohledu však mrtvé. Žádné známky aktivity, žádné zvýšení přirozených hodnot v kterékoli části spektra, žádná indikace umělých látek, zkrátka naprostá absence jakéhokoli příznaku vyspělejší technologie (tedy žádné zaregistrované nebezpečí). Pouze jisté –

Umělé struktury v krajině.

Obydlené.

Avšak rozměrů zcela nepatrných, nijak neorganizované, ničím nepropojené. Žádné známky vyšší sociální integrace, dokonce ani té, jež by odpovídala úrovni oněch obřích – kamenných – staveb.

Podivné rozpory, k nim bláznivá vysvětlení, zároveň pocity. Zklamání?

(Avšak teplota, radiace, UV záření a stopové prvky v tom nejoptimálnějším rozmezí)

Kdo nebo co je tam dole?

Zbytky civilizace, která se ani nestačila rozvinout, žijící na vlastních troskách?

Stopy návštěvníků z kosmu?

Jaká tedy záhada?

Ne, samé dohady, ničím nepodložené dohady. Právě pro ně však napjaté nastražení zůstává, ba stává se ještě napjatějším a ještě nastraženějším. Hypotéz je příliš mnoho, „cokdyž“ je příliš mnoho, možné se zdá téměř vše. Jistota žádná, a tak pořád, stále, čtyřiadvacet hodin denně, v každičké sekundě, v každičkém bazálním skoku času (i když není registrováno nic ani potenciálně nebezpečného) jsou připraveny dva gigawatové lasery a v pěti pohyblivých silech celkem osmadvacet anihilačních raket. Každý krůček blíže planetě, každý pohyb, každou myšlenku propočítává a střeží kavalerie neurooptelektronických mozků, které jen svou rychlostí způsobují, že se pohyb lodi nepodobá trhavým přískokům záškodníka v týlu nepřítele.

Planeta k tomu všemu stále mlčí. Mlčí i ve chvíli, kdy lodní mozek dle své naučené probabilistiky hlásí, že z 83.476% jsou tam dole – lidé.

*

Bylo nedlouho před půlnocí. Dojídali jsme, stuleni u sebe na tvém úzkém lůžku ve tvé malé kajutě, pozdní večeři a ty sis pobryndal nahá kolena ostře červenou omáčkou. Odběhl jsi nahý do koupelny a vrátil ses s vlasy mokrými a sčesanými, protože po každém milování jsi je měl vždy rozcuchané a přeleželé (zůstával jsi nejraději dole, jakoby ses skrýval v přítmí mých vlasů, když jsem se nad tebou skláněla) a dnes také – dnes jsme se také milovali a nechávali si večeři až na potom, aby nás netížila v žaludcích v té divoké zlobě proti sobě se vrhajících těl, vybíjejících napětí namáhavých dnů. Posadil ses zpátky ke mně a neslušně srkal zbytek omáčky přímo z plastikového tácku. Volnou rukou, studenou a ještě mokrou, jsi mě hladil nahá záda, jako by ses stále ujišťoval, že jsem tu. Byl třetí týden našeho přibližování k Nyre Lun, byl jsi stále nepokojnější a já cítila, že moje přítomnost ti dodává klid. Ten klid, kterého bylo všude zapotřebí a který všude chyběl. Náš podnik byl příliš bezprecedentní a proto příliš nebezpečný a nejistý. Často ses mi svěřoval s nejrůznějšími hypotézami, jež se před námi vynořovaly jako záludná skaliska. Často ses jim sám vzpíral a smál – nejednou připomínaly spíše noční můry – ale nemohls je odbýt. Byl jsi velitel lodi do neznáma a v tom neznámu mohlo být cokoli. Jakákoli hypotéza byla pravdivá, dokud nebyla vyvrácena přímými důkazy. A oněch hypotéz se zdálo být vždy více než jejich vyvrácení. A to se jednalo o otevřený vesmír, co teprve nad planetou, nad živou planetou, inteligentní planetou – co nad planetou obydlenou… lidmi? Co tam, můj kapitáne?

„Zet -“ Odpojený od sítě a tím od celé lodi, hovořil jsi tiše a tvoje kůže se chvěla tvým hlasem. Ráda poslouchám tvůj skutečný hlas, dívám se na tvou skutečnou tvář. V kyberprostoru sítě jsou doteky mrtvé a hranaté, polibky plastikové.

„Ano?“

„Řekni mi, když se milujem, jsi to ty? Jsi tady?“ Hleděl jsi zamyšlený do zšeřelého ticha, tvoje ruka na mém rameni se tou myšlenkou zastavila.

„To je zvláštní otázka, jistěže jsem to já. Kdo bych měla být? Kde?“ Skloním hlavu a dotknu se rty chladivých prstů, ohlédneš se, usměješ, pohladíš mě tou rukou po tváři a přisuneš se blíž.

„Znáš přece strategii dlouhodobého stresu, nechat ho procházet skrze sebe, vsugerovat si, že on není já, odstoupit od něj…“

„Mám stejný trénink jako ty, Are. Proč se ptáš?“

„Já… nemám kam odstoupit. Myslím na tu zatracenou planetu i při tom. Připadám si, že mám v hlavě kompjútr na šílené hypotézy… a on nejde vypnout.“

„Jsi přetažený? Chceš odstoupit z funkce kapitána?“ Funkce na lodi nesouvisely s odborností. Pro tak dlouhou a náročnou cestu byla jednak nutná maximální pružnost týmu, zejména však zvýšený stres spojený s vysokou funkcí nemohl být ponechán po celou dobu na bedrech jedněch lidí. Zavrtíš hlavou.

„Není na to teď zrovna vhodná doba. Navíc mám všechny testy v normálu, dokonce i nad normou.“

„Možná proto.“

„Co proto?“

„Byli jsme vybraní z těch, u kterých stres zvyšuje výkon.“

„Já vím. Celou dobu zvyšujeme výkon!“ Zlobně se rozmáchneš proti komusi za stěnou, pak unaveně svěsíš hlavu. „Jenže pořád to nestačí. Je to větší než my, je to všude.“ Vezmu tě za ruku.

„Kapitánův smutek a pochybnosti?“ Překvapeně na mě pohlédneš, hned se ale zahledíš na naše propletené prsty.

„S tebou… s tebou je vždycky všechno – jinak. Důležité věci ztrácí význam, bezvýznamné jsou náhle větší… Asi… ano, to mi chybí. Chci být s tebou, myslet na tebe, ale vidím zas ty příšernosti.“

„Možná na mě jindy tolik nemyslíš.“

„Jak? Jak to myslíš?“

„Nevím, cítím to tak.“

„Copak to jde? Tady? Celá loď je jediná myšlenka.“

„Myšlenka na noční můry tam venku.“

„Tam venku…“ Tiše opakuješ a celý se těmi slovy schoulíš a stulíš se mi do klína. Necháš se hladit po vlasech, vidím, jak se usmíváš, jak usínáš. Náhle tě probouzí hlas lodního mozku znějící z lebečního implantátu sítě přímo v drahách sluchových nervů:

„Důležitá zpráva! Veliteli Are, zástupkyně Zet, jste očekáváni v R1.“

Vyskakuješ a rychle se oblékáš. Zatahuji zip své uniformy jen o dvě sekundy později, vím, že bys stejně nečekal. Odcházíme spěšně do R1, ústředního sálu planetární výzkumné sekce. Když se po mně ve dveřích ohlédneš, vidím, že se neusmíváš.

*

Loď se k Nyre Lun nevydala náhodou. Civilizace, která ji vyslala nebyla žádným hvězdným imperátorem, jehož galaktické křižníky by brázdily vakuum nesčetných mléčných drah. Teprve nedávno se jí díky mohutné syntetické teorii mikrostruktur podařilo pootevřít dvířka do kosmu vzdálenějšího než nejbližšího a expedice k poměrně vzdálenému slunci pro ni byla náročnou a nesmírně riskantní záležitostí. Umožněna byla jen tou skutečností, že obě slunce spojovala červí díra. Vždyť „skutečný“ vesmír začínal podle teorie mikrostruktur až za energetickými hladinami odpovídajícími potenciálům vybuchujících supernov. Právě skrze tuto červí díru byly z míst, do nichž loď mířila, zachyceny jisté známky inteligence. Že však šlo jen o „jisté známky“ nebylo vůbec jisté, co lze vlastně očekávat. Vynořilo se nesčetně hypotéz – ohledně Nyre Lun a oněch „jistých známek“. Co se týká domněnek ohledně samotné výpravy, jevila se nejpravděpodobnější ta, jež tvrdila, že loď bylo třeba vyslat právě kvůli popření všech hypotéz.

Jisté však bylo, že mottem všech příprav a následně i celé výpravy se stalo to donekonečna opakované „co když“. Nebylo přece možné dát na těch několik málo optimistických hlasů, které tvrdily, že vyspělé civilizace nemohou být nepřátelské. Loď byla proto, krom sumy předem vypracovaných odpovědí na všechny možné i nemožné otázky (nápověda nepřicházela v úvahu, červí díra byla jednosměrná a ihned po průchodu lodi byla „přepólována“ do původního stavu) vybavena i slušným zbrojním arzenálem.

Momentální odpověď na otázku „Co když tam budou rozumné bytosti?“ závisela na spoustě dalších otázek:

Jaké bytosti?

*

Jdeš rychle přede mnou a půl límečku máš ohnutého dovnitř. V tom doteku, kdy ti ho za chůze upravuji, mě opět napadá, že nám naše těla nechali jen kvůli milování. Na okamžik se vážně zamyslím, zda se to vyplatí. Jsme zase oba v síti a nemusíme ani otevírat oči, abychom mohli procházet málo osvětlenými koridory chodeb, nemusíme jimi vlastně ani procházet, vidíme v síti i to, k čemu nás volají. Loď, síť a my. Neporazitelní, silní, jednotní.

Aniž by ses jich dotknul, otvíráš dveře síťovým příkazem, R1 je plný, očima zdravím přespříliš známé tváře. Obraz na celostěnném boardscreenu je tentýž jako uvnitř v síti. Přehnané zvětšeniny fotografíí a videozáznamů ukazují skutečně lidské postavy. Počítač vkomponovává do neurčitých rozmazaných šmouh lidské obrysy a všechno souhlasí. Dynamika pohybů je tatáž, záznamy v infraspektru odpovídají. Ti dole chodí, sedí, leží, jí, obdělávají malinkatá políčka, opékají maso nad otevřenými ohništi, vcházejí a vycházejí z primitivních staveb, také plavou, lezou po stromech, honí se a milují kousek za vesnicí na travnatém jezerním břehu.

„Dosud zjištěné údaje odpovídají velmi nízké úrovni, pokračujeme tedy v programu podle směrnice D516-670…“ krátké zaváhání, „avšak sitace je natolik specifická…“ Oficiální hlášení odříkává výzkumný důstojník nahlas. Děkuješ mu a ptáš se na pozemní sondy –

„Děkuji, zatím postupujeme podle směrnic. Co pozemní sondy?“

„Podle D512-600 byly povoleny tři operující v neobydlených oblastech. Podle D516-670-194 a podle programu Meeting IQ- zahájíme zítra sérii testů obyvatelstva. Pozítří v noci shodíme první modul k sídlišti v sektoru 23-43 označeném jako Malá Epsilon.“ Samozřejmě souhlasíš a stejně formálně se obracíš na mě –

„Samozřejmě pokračujte. Zet?“ Přikyvuji myšlenkami jinde –

„Samozřejmě souhlasím.“

Pozítří v noci shodíme první modul k Malé Epsilon… Konečně chápu k čemu všechny ty paragrafy a podparagrafy instrukcí a směrnic. Jsme dokonale zaskočeni, zapomínáme dokonce i na hypotézy. Mechanicky a mlčky se pohybujeme a dýcháme dle instrukcí. A tam dole jsou lidé.

*

Především jsou dole oceány. Zabírají téměř osmdesát procent povrchu (408 066 400 km2) a oba póly. Severní polární čepička je menší než jižní, vykrojená teplým oceánským proudem a dotýká se největšího z osmi kontinentů (18 380 000 km2). Největší hloubka oceánu 9 648 m, nejvyšší horský vrchol 7 704 m, největší jezero 112 000 km2. Nyre Lun je geologicky aktívní (1 200 činných vulkánů) a má velmi silné magnetické pole. Základní astronomické údaje se minimálně odchylují od údajů domovské planety… I ta modravá tvář s bělavou plísní mraků…

*

Tu velkou věc slyšeli všichni. Nejdřív hučela, pak svištěla a nakonec šplouchla do jezera a bylo to, jakoby spadl kus hory. Že to však bylo uprostřed noci a že ta věc byla jen mrtvá věc, nikdo ani nevyběhl z chatrče. Až ráno šli výjimečně k jezeru nejdřív dospělí. Voda vypadala tišší, ale ryby byly klidné, ukázal se i starý sumec. Xeana na chvíli zavřela oči. Po chvíli je znovu otevřela, řekla dětem, aby nechodily do hloubky a vydala se podél jezerního břehu. Nejstarší děti šly zvědavě s ní, objevilo se také několik dospělých.

Věc našli v zátoce. Ležela jako vyplavená vodou a byla mnohem menší než v noci. Větší kus jí zůstal v jezeře. Xeana jasným gestem naznačila, aby ji tam nerušili. To, co z ní teď leželo na břehu, vypadalo jako pořádný žulový balvan vysoký skoro jako člověk, široký, že ho až tři muži obejmuli a těžký, že se ti tři pořádně zadýchali, než ho posadili do hájku pod olivy dole na návsi. Malé úlomky věci ležící také kolem přinesly děti, ten největší Xeana.

*

Usnout se dalo jen s uspávacími elektrodami. R1 a jí přidělené prostory sítě bzučely celou dobu jako úl. Její velkoplošné obrazovky byly napojeny přímo na hlavní videokanál lodi. Přímý přenos od mimozemšťanů.

Sonda přistála za noční tmy v jezeře u Malé Epsilon a ihned klesla na dno. Právě možnost ukrýt přistávací jednotku přímo na místě ve stometrové hloubce zatopené tektonické trhliny, byla jedním z faktorů, proč byla vybrána právě Malá Epsilon. Maskovaný modul zaujal své místo hodinu po přistání, do úsvitu zbývaly nekonečné tři hodiny.

*

K prvnímu setkání s nyreluňany však došlo ještě před úsvitem. Mnohým se v tom už tehdy jevilo cosi zlověstného.

Tápavé přibližování k Nyre Lun se nesoustřeďovalo jen na Malou Epsilon. Když lodní mozek usoudil, že nashromážděných informací je dostatek a průkazně odpovídají vyspělostní úrovni IQ-, povolil již dříve (podle D512-600) vyslat k planetě několik sond. S největší opatrností byli vysazeni v neobydlených oblastech všech tří jižních kontinentů robotičtí průzkumníci a biologové se s jejich pomocí pustili do hledání souvislosti mezi domovskou planetou a Nyre Lun. Své objevy mohli prý učinit i na nějakém jiném kontinentu domovské planety. Co to ovšem znamenalo? A co znamenala celá ona příhoda?

Právě uprostřed napjatého čekání lodi na svítání narazila jedna z průzkumných mnohonožek nečekaně na domorodce. Pozorovací satelity ji v husté džungli nevarovaly, sama zpozorovala skupinku dětí příliš pozdě. Instrukce přikazující v takové situaci okamžité sebezničení byla zablokována příkazem neublížit. Robot ztuhnul a bleskově žádal o instrukce z řídícího satelitu. Avšak ani ten a posléze ani sám lodní mozek nedokázali situaci uspokojivě řešit. Než se k problému dostali lidé, nesli už robota výskající a smějící se děti a vůbec jim nevadilo, že ten brouk váží téměř třista kilogramů, ani že je neustále sleduje oko menšího laseru schopného v krátké době prosekat v okolním hustém pralese přistávací dráhu pro letku raketoplánů.

„Okamžitě rozhýbat!“ Robot se opatrně pohnul, děti ho ihned položily na zem a odstoupily. Zvědavě čekaly, co bude dál. To nevěděl nikdo. Chyběl optimální postup. Vyjmenovávání směrnic a vyčíslování koeficientů rizika a efektivity bylo v daný okamžik k ničemu.

„Odejít!“ Reakce dětí byla však spontánní a jednoznačná. Sotva se k nim ten velký neohrabaný brouk otočil zády a vydal se pryč, následovaly ho a nadšeně komentovaly každý jeho krok.

„Stát!“ Robot se opět otočil a zlobně zavrčel – neměl audiovýstup, ale na krátko přetížené servo vydávalo zvuk přesně toho významového vyznění. Pak delšími předními končetinami začal dětem pracně vysvětlovat, že za ním nesmí. Nakonec operátor použil laser a na nejnižší výkon jím mezi robotem a dětmi vypálil do vlhkého pralesního listí čáru.

Děti stály tiše a zdálo se, že chápou. Pak se ale najednou, bez jakéhokoli náznaku domluvy posadily všechny těsně za čáru a všechny najednou vztáhli k robotovi ruce. Tiché, úpěnlivé mručení, které sborově vydávaly bylo překvapivě přesnou parafrází a významovou negací robotova vrčení. Pojď zpátky, pojď s námi! Ukazoval jeden z chlapců robotovými gesty.

Operátor se otočil od obrazovky. Stála za ním snad polovina lodi.

„Ustup!“

Robot váhavě ustoupil. Jedno z dětí rychlým pohybem sundalo náhrdelník z malých kovových obdélníčků a natáhlo ruku přes čáru. Lidé zaváhali.

„Jaktože se nebojí?“

„Mají ho za nějaké známé zvíře?“

„O žádném tak velkém zatím nevíme.“

„Nesmysl! Nechtějí ho krmit, je to dárek.“

„Je kovový, mohou si myslet, že jí kov.“

„Vezmi to!“ Děti si zatím robotovu nehybnost vyložily po svém. Opatrně položily náhrdelník těsně za čáru a poodešly stranou, kde zůstaly sedět, i když robot kolébavě vykročil a opatrně zvedl šperk před sadu kamer, i když potom uřízl laserem kus kořene, vypálil do něho jednoduchý vzor a pomalu ho položil na druhou stranu čáry. Pak ustoupil o pár kroků, otočil se a jak nejrychleji dokázal, odcházel. Okamžitě bylo obnoveno satelitní pátrání po obyvatelích jižního kontinentu, avšak až do začátku kontaktu s epsiloňany nepřineslo žádné výsledky.

*

Programy Základní Řady běžely jen pod dozorem fotonových mozků, celá loď byla strnulá v očekávání. Po příhodě na jižním kontinentu vzrostlo už tak do krajnosti vyhnané napětí ještě víc a všichni očekávali jasnější výsledky.

Domorodci našli modul krátce po svítání a ihned ho odnesli do osady. Bylo to překvapení, ale hned následovala další. Pamatuji si ten úžas, to ticho, tu napnutou rezonanci nervů a překvapené přebíhání očí po údajích, které modul průběžně předával satelitům. Slyším zvuky zesílené do ztichlého sálu – oddechování mužů nesoucích každý přes dvěstě kilogramů jako nic, tiché krátké věty, znící chvílemi jako z kteréhokoli pozemského jazyka, avšak prokládané paletou nejrůznějších dalších zvuků. Slyším vzdálený křik dětí, zpěv ptáků, šumění větru v korunách stromů. Tam dole je po ránu 18oC, vlhkost 63%, barometr ukazuje v přepočtu na mírně nižší atmosférický tlak Nyre Lun jasný den. V sále R1 je naproti tomu nehybné, dusné horko. Já ho nevnímám. Nedýchám, tisknu se k tobě a skrytou kamerou vidím v roztřeseném, uříznutém záběru tvář. První tvář. Vydechuješ úžasem a s tebou i já i všichni. Technik okamžitě záběr vrací, zvětšuje, přibližuje, zaostřuje a znovu zpomalený pouští. Je to tvář ženy s širokou čelenkou ve světlavých vlasech mocně rozvlněných kolem úzkého krásného obličeje. Krásného až zamrazí. Usmívá se, něco říká, je vidět, že nese kus z modulu, pak mizí z obrazu. Všichni mlčí, na obrazovkách naskakují další údaje. Čísla, čísla, my ale čekáme něco jiného. Jejich oči.

Brzy je uvidíme. Těch pět následujících hodin se kávovar v R1 nezastaví. Každý z nás vypije za tu dobu nejméně dva tucty šálků, o šálcích napětí a překvapení nemluvě. Bude to možná takový symbolický přípitek na setkání. Na naše první setkání, Xeano.

*

Modul označený jako TEST-1 ležel nedaleko hliněné chatrče se střechou pokladenou svazky suchých dlouhých travin, bez dveří, s jedním souměrně šišatým oknem. Kolem modulu sedělo sedm mužů a pět žen, oblečení většinou jen spoře nebo vůbec. Už objevili, že úlomky patří do otvorů v kamenně vypadajícím povrchu modulu a že když se správně přiloží, přichytí se a už nejdou pryč. Objevili první test. Vyřešili ho hned se smíchem a pošťuchováním, které lingvistický program znechuceně odmítal. Jinak ovšem mluvili v tak širokém rejstříku zvuků, že Foton tápal ve stanovení samotné struktury jejich řeči. Zatím to nikoho neudivilo.

Následnou změnu, při níž se na povrchu kamene objevilo světlé místo s nakreslenými obrazci, přijali ve ztichlém očekávání, ale bez většího vzrušení či známek strachu. Splnili nejzákladnější předpoklady pro komunikaci a začínala další fáze testu.

*

Ta samozřejmost, s jakou přistupovali k interaktivní obrazovce, ta jednoznačnost a přesnost pohybů jejich prstů při řešení stále obtížnějších úkolů, to všechno bylo zarážející. Neuvěřitelné. Úkoly v testu neměly zpočátku jednoznačné řešení, šlo částečně i o psychologický test, který měl podat určitý obraz stylu myšlení, avšak jak se s vyřešenými úkoly zvyšovala obtížnost, zůstávala jen logika. Čísla příslušných směrnic pro tu kterou vyspělostní úroveň letěla kolem v rychlém tempu bezvadně řešených úkolů a nám se tajil dech při jejich smíchu, při jejich pohledech na každou další úlohu. Ano, pamatuji si jejich pohledy, jejich oči, nepamatuji si úlohy, ostatně znala jsem jich většinu nazpaměť. Většinu.

Řešili je nejdříve všichni, střídali se, tlačili, ve hře se i prali. Potom, když někteří začali váhat a příliš dlouho přemýšlet, předbíhali je ostatní a někteří odpadli. Při stopadesátisedmi zbyli tři. Žena s čelenkou a dva muži. Při stoosmdesáti vzdal starší muž. Popadl se za hlavu a se smíchem ubíhal pryč. Pak už jsem sledovala jen ji. Bylo znát, že je rychlejší a nebylo na ní vidět vůbec žádné napětí. Muž se chvílemi kousal do rtů a ona mu při řešení pokládala hlavu na rameno (hledíc kamsi jinam či zavírajíc oči) a po každém správném řešení se radovala s ním, jakoby na něm měla stejný podíl. Několikrát ho také políbila nebo velice něžně pohladila, nejvíc se ale prostě smáli.

Dívala jsem se na ni pohledem kamery skryté přímo za obrazovkou a nemohla se od ní, od jejího pohledu odtrhnout. Dívala se přímo na mě očima temnýma a širokýma, mrkala v dlouhých intervalech stejně jako měla stále tentýž pomalý dech i tep. Když se dotýkala obrazovky – a to bylo vždy jen jednou, kdy rázně jako jedním tahem doplnila správné řešení – bylo vidět její štíhlé ruce s dlouhými prsty i široký kovový náramek na zápěstí (beze spojů a tak těsný, že jí snad musel na ruce zůstat od dětství). Fascinovala mě. Vším a celá mě fascinovala a já přestala postupně vnímat všechno ostatní. Unikl mi tedy okamžik, kdy vzdal i onen muž – v jedné chvíli ženu pouze nevystřídal – i chvíli, ve které se obtížnost přehoupla přes dvěstědvacet a zadávané úkoly začaly patřit k těm, ke kterým jsem se já při tomtéž testu už nedostala.

*

V tu chvíli sledovala ženu celá loď, všechno se zastavilo, znehybnělo. Tam dole, v chatrčích z hlíny, nazí, divocí, primitivní byli lidé, jejichž inteligenční průměr podle všeho vysoce přesahoval průměr populace těch, kteří je testovali.

Při další správné odpovědi někdo rozlil kávu po panelu, ale ani nehlesnul, nechal ji stékat mezi vlysy neurovstupů a natáhl se pro další neodtrhujíc oči od obrazu.

Dvěstětřicetčtyři a správné řešení dalšího úkolu žena náhle nedokončené smazala. Kamera ji ještě zahlédla jak utíká směrem k jezeru, na záběru satelitu ji bylo vidět jak sbíhá úzkou cestou do zátoky. Pak zmizela pod stromy a nakonec i s celou vesnicí pod příkrovem mraků. Modul dál přenášel obraz chýše a vzdálený veselý pokřik dětí smísený se štěkotem psů. Loď byla tichá, hluboce tichá, žena přestala právě ve chvíli, kdy se blížila k maximu její posádky.

„Okamžité směrnice?“ Byl i lodní mozek zaskočený tím, co viděl? Zazdálo se, že zaváhal, spíš však čekal na plnou pozornost – v jednání s posádkou byl dobrým psychologem.

„Zabezpečení úniku vnitřních informací, stupeň 4. Kontakt podle Meeting IQ+.“

Zet sebou trhla a konečně odtrhla oči od prázdné obrazovky. Vnitřní informace byli oni všichni, Ar, ona, celá loď i se všemi sondami a moduly a mozky a v nich obsaženými informacemi. Informacemi o nich, o tom, kdo jsou a odkud přilétají. Jako momentální zástupce kapitána a zároveň bezpečnostní důstojník byla to právě Zet, kdo byl pověřen oním „zabezpečením“. Loď byla v podstatě vojenskou lodí, kvantum zbraní, jež nesla, mohlo Nyre Lun vymazat z prostoru. Vždy tu přece byla eventualita nepřítele a zároveň vždy i možnost, že nepřítel bude silnější. V takovém případě neměla loď právo vydat v ohrožení vlastní domov tím, že by nepříteli poskytla víc informací, než by mohl vyčíst z jejího nukleárního výbuchu. A tak každá její sonda si i ona s sebou nesla autodestrukční zařízení. Správa nad vší tou sumou smrti byla v první řadě v rukou bezpečnostního důstojníka – Zet.

*

Dlouho si na mě nechápavě hleděla.

„Stupeň čtyři…“ Sklonila jsi hlavu, pustila mou ruku a posadila ses, spíš však jen svezla, do technikova křesla.

„Fotone, ukaž mi okruhy Total Security.“ Hovořila jsi v síti, přesto i tam bylo znát, že je tvůj hlas slabý. Slyšel jsem tě jako všichni, protože jsi mluvila v nekódové – veřejné části kyberprostoru – s programem TS byl důkladně seznámen každý z nás. Počítač ihned vyjel schéma autodestrukčního systému lodi na veřejný netscreen, po kratičkém zaváhání se pak tentýž obraz objevil i na obrazovce v čele sálu. Čtyři z šesti bezpečnostních okruhů byly rozpojeny.

„TS okruhy otestovány, bez chyby.“ Hlásil lodní mozek. Ty jsi ale napřed zabořila obě ruce prsty do vlasů a opřela ses o lokty, tvář tak skrytou v jejich ohbí. Viděl jsem, jak ses několikrát hluboce nadechla.

„Máme dole sondy,“ řekla si jen jako mimochodem, zvedla si hlavu a nahlas, tak jak uvádí pokyny, si odříkala magické formulky.

„Tady první důstojník lodi, Zet. V souladu se směrnicemi A1-1-5 až 15, F213-200 všech článků, L všech článků a dále s ohledem na klauzule programu Meeting obsažené v bodech IQ+ povoluji okamžitou aktivaci bezpečnostních okruhů čtyři, tři a dva systému Total security.“ Počítač si vyžádal dvojí potvrzení, porovnal tvůj hlas, tvoji sítnici a otisk dlaně se vzorky, zkontroloval tvůj momentální stav a naposled se zeptal:

„Aktivovat?“ Vložila si ruku do vlysu neurointerface.

„Aktivovat!“

Nestalo se nic, jen na obrazovkách změnilo několik políček zelenou barvu na červenou a hebký hlas počítače oznamoval na všech kanálech, že jsme čemusi blíž. Na mysli mi vytanula představa čehosi těžce temně rudého, nezměrně obrovského a beztvarého, co ze všech stran objímá loď a mlčky nahlíží dovnitř.

*

Fotonové mozky stanuly před rozporem. Našly sice v pamětech vzorové řešení pro situaci setkání se superinteligentními bytostmi, ale toto řešení nepočítalo s tím, že se bude jednat o primitivní lovce-sběrače, v nejlepším pak o začínající rolníky. Pro takovu situaci byla vypracována řešení zcela jiná (většina variant IQ+ počítala s aktivitou druhé strany). Možná by se ale situace nejevila tak rozporná a zarážející – byly tu přece studie Xenopsychologického institutu počítající s nejneuvěřitelnějšími variantami života – kdyby – kdyby tam dole nebyli lidé.

Objevili se další zástupy domněnek a nočních můr –

Byli jsme dříve my, oni nebo někdo třetí?

Jsou to dožívající zbytky supercivilizace…?

…ze které pocházíme i my?

Nebo je to snad nějaká extrasupercivilizace, která…

Jaká je souvislost mezi námi a jimi?

Je to co vidíme, všechno?

Je to pravda?

Jakoby celou lodí pronikal něčí pohled. Její pohled.

Temné oči náhle shlížely z fotografií ze stěn všech kajut a sálů. Mlčky shlížely. Lety sond na planetu byly s okamžitou platností zastaveny. Těm, které již na planetě byly z pamětí vymazány veškeré strategické údaje, byly také zničeny některé součásti, z nichž by bylo možné vyčíst strategické technologie. Byla to nouzová řešení.

Stala se někde chyba?

Málo jsme prozkoumali terén, neměli jsme jistotu.

Opět otázka takzvané dostačující pravděpodobnosti. Problém, který nevyřešila ani fussy logika neurosítí. Které číslo, kterou hranici určit jako předěl mezi nejistotou (a tedy dalším váháním) a jistotou (tedy následnou akcí). Absolutní jistota neexistuje. Ne tváří v tvář otevřenému vesmíru a cizímu světu. Váhat nebo jít dál?

Všichni naléhají na lingvisty. Ti však znechuceni bezradně krčí rameny nad dalšími sekvencemi záznamů. Nemohli si přát lepší umístění sondy. Vesničané tráví v její blízkosti mnoho času a mlčenliví také nejsou. Řeč epsiloňanů se však ukazuje větším oříškem, než se zpočátku zdálo. Neuvěřitelně široké spektrum použitých prostředků, nekonečný sortiment různých variací, obrovská závislost na kontextu. Dvěstědvanáct základních hlásek plynule přechází v neomezený rejstřík pískání, mlaskání, syčení, hučení, hrdelního klokotání, chrčení, mroukání, prskání a docela zvířecí vrčení. Do každého hovoru se zapojuje do dokonalosti vyvedené napodobování veškerých přírodních zvůků, neskutečně dynamická a tvárná mimika a nakonec i bohatá pantomima celého těla. Každý rozhovor vypadá jako divadelní představení, jehož se účastní všechny strany, takže docela zanikalá kdo mluví ke komu. Navíc se zdá, že každý mluví s každým úplně jinak. Po čtyřech dnech usilovné práce odhadují lingvisté všeho všudy pětatřicet lexikálních jednotek, nemají přitom žádnou představu o struktuře epsilonštiny ani se jim nepodařilo definovat základní významotvorné prvky. Oficiální hypotézou je, že epsiloňané investují veškerou svou závratnou inteligenci do řeči, že jde o jakousi hypertrofii komunikačních aktivit. Foton odhadnul za daných podmínek konečné řešení na dva až pět let. Zatím mohl sloužit jen zlomky pravděpodobností.

Pravděpodobnost, že to hluboké, zvláštně zastřené zaznění, rezonující nevyslovitelnými hrtanovými hláskami odkudsi z hlubi hrudníku – hCHrSAEÄNgA (malé hlásky pouze určují postavení hlasivek pro velké), je právě jménem ženy s čelenkou, byla 35%-ní. Přesto znělo brzy z každého rozhovoru, z každé věty. Xeana.

*

Je možné zapomenout na smrt? Je to možné uprostřed mrazivého prázdna? V neznámém, nejistém odtržení ode všeho, v absolutním zapomnění domova? Je to možné uvnitř bomby čekající již jen na sérii posledních příkazů? Pořád vidím tvoje oči a přemýšlím o strachu. Čím dál víc se mi ale zdá, že jsou to dvě různé věci. Tvoje oči nejsou strach a strach nejsi ty, Xeano.

Co tedy jsi?

„Máme, co jsme chtěli…“ říká mi Ar unaveným hlasem s hlavou položenou na mém rameni. Sedíme po tmě v jeho malé kajutě a probíráme Fotonovu paměť pouštíc si z netscreenů sítě přímo do očních nervů obrazy Nyre Lun.

„…jenom tu něco chybí.“ Připadáme si jako bezradné děti, jako před dalším úkolem IQ testu, který má v tuto chvíli desítky možných, avšak ani jediné jisté řešení.

Technologie!

Umíme si představit netechnické civilizace, ale žádná z nich nestaví obrovité kamenné dómy, neuvěřitelně klenuté kamenné oblouky, ďábelsky štíhlé a zároveň ďábelsky vysoké kamenné věže. Žádná z nich také nevysílá do vesmíru logické frekvence v celém rozsahu vodního okna. Přesně od 1 430 do 1 620 MHz, poctivě v pásmech po 0.15 Hz. A když už tedy ano, netváří se potom alespoň tak šíleně nevinně!

„Bojíš se, Zet?“ Vrtím hlavou, na tváři mě šimrají jeho vlasy.

„Když o tom přemýšlím, vidím její oči. Vím, že to nic neznamená, nic to nedokazuje, ale v nich není nic zlého.“ Vidím v síti, jak si vyvolává její obraz. Ucítím přitom sotva znatelné schoulení pod mou rukou položenou kolem jeho ramen.

„Nic to neznamená…“ Šeptavě opakuje a náhle zvedne hlavu a do tmy tomu obrazu, vznášejícímu se uvnitř, říká:

„Byl bych tak rád, kdyby znamenalo!“

*

O věci stále nehybně ležící dole na návsi nikdo nemluvil. Od doby, kdy si hrála s Xeanou, mlčela a jen naslouchala. Všichni cítili, že ti, kteří ji vyslali, jsou zneklidněni. Všichni cítili jejich strach, který bez ustání vyzařoval z té mlhavě mnohohlavé bytosti schované za měsícem a zastíral tak její mnohonásobné vědomí do jednoho šedavého chuchvalce. Věděli ale, že ti nahoře neodejdou. A tak klidně u věci posedávali za poledních veder a nechávali i ty nejmenší děti, když si k ní chodily hrát, když ji hladily, nosily jí dárky a zpívaly jí. Teprve, když chlapci přiběhli, že si věc chce zase hrát, sesedli se znovu kolem věci dospělí a čekali.

*

Nevěřil si mi. Tvrdil jsi, že děti pouze chtějí, aby se modul zase probudil. Připravoval jsi pro něj s lingvisty nový program.

„Rozsvítíme dvě obrazovky na protilehlých stranách modulu. Splnění úkolu na jedné bude záviset na informacích z té druhé. Donutíme je tak mluvit o čem my budeme chtít a tak, jak my budeme chtít!“

„Are! Poslouchej mě, zatraceně! Oni o nás vědí!“ Odmítal jsi mě vzít na vědomí.

„Zet, to jsou zase jen tušení…“ Práskla jsem ti přes síť

do implantátu tu nejsilnější pecku, kterou okruhy dovolovaly:

„Mlč a koukej!“

Místo divokých snů jsem celou noc procházela s Fotonem záznamy modulu a satelitů a pokoušela se je analyzovat podle jednoho takového tušení. Stoprocentní argument z toho nevyšel (takových bylo ostatně vůbec pomálu), ale některé záběry byly víc než působivé. Zejména děti – jejich ruce vztažené náhle přímo k jednotlivým družicím, které nemohly vidět, přesto přesně a průběžně určovaly jejich polohy. Také zvýšená aktivita her nad přistávací jednotkou v jezeře (potopení na dobu delší deseti minut bylo běžné i u těch nejmenších), ve dvou případech se před kamery v hloubce snesly věci podobné těm, které děti zřejmě jako dárky nechávaly u TEST-1. Nakonec pak podivná souvislost aktivity vesničanů s aktivitou lodi – k tomu záběr vysoké černovlásky stojící mezi chýšemi se zavřenýma očima a hlavou pozvednutou k nebi přesně ve chvíli, kdy nahoře v R1 všichni napjatě sledují Zet aktivující okruhy TS. V okamžiku, kdy se na obrazovkách objeví o několik červených polí víc, dívka svěsí hlavu a pomalu odchází. Časová relace menší šesti sekund.

„Vědí o nás, rozumíš?!“ Teprve za dlouho řekneš:

„Je to dobře nebo špatně?“ Uprostřed věty se odpojuji od sítě, musíš to říct tedy ještě jednou a nahlas.

„Je to dobře nebo špatně?“ Zavíráš oči.

„Nevím, jaké je to. Dobré nebo špatné – mám dojem, že to obojí je mimo nás. Snažíme se vidět věci takové a takové, a když takové nejsou, jsou špatné. Copak jsme sem letěli vidět vlastní očekávání, vlastní výmysly, domněnky, teorie?“

„Mluvíš divně, Zet. Máme obrovskou zodpovědnost…“

„Ne, máme strach!“

„O čem to mluvíš?“

„Říkáš: máme zodpovědnost za sebe, za loď, za naši civilizaci, ale mně se zdá, že slyším jen: máme strach – o loď, o všechno… o sebe.“

„Zet?! Co to říkáš? Zet!“ Div se mnou netřeseš, překvapený, poděšený, oči plné – strachu…

*

Co se to s tebou dělo? Od chvíle, kdys ji spatřila, začala ses jí čím dál víc podobat. Začala si nosit čelenku v rozpuštěných vlasech, sundalas náušnice, přestala ses po milování nenápadně stydlivě skrývat pod dekou. To bylo ale to poslední. Něco se dělo uvnitř tebe. Nedlouho po onom rozhovoru si požádala o změnu funkce. Tvoje žádost byla ihned akceptována a tys přešla k psychologům.

Celé dny si pak trávila nad záznamy z planety. Tvoji kabinu i pracoviště najednou zdobily portréty epsiloňanů, momentky z jejich života, místo odpočinku si poslouchala jejich písně, usínala si za zvuků nyrelunského pralesa.

„Nehledám záhady. Pokud tam jsou a my budeme pozorně naslouchat, ozvou se samy jako disharmonie a hluchá místa,“ říkala si a já na tebe měl zlost. Připadalo mi, že odstoupením funkce zástupce, jsi odstoupila i ode mne. Najednou tě netrápila možná „kdyby“, jakoby si přenechala všechny obavy a odpovědnost mně a vrhla ses do bezstarostného bádání. Popuzovalo mě to, popuzovaly mě tváře, se kterými ses na dálku přátelila, byla to přece zrada – chtěl jsem nás, chtěl jsem tě chránit, ale tys odmítla a sama ses jim vydala napospas.

Na skutečnou zlobu však nebylo kdy, a když ses přesvědčila o nutnosti nového programu pro TEST-1, pustila ses do nás s tolika návrhy, že jsem ti pro tu chvíli odpustil.

Avšak na tom, že jsi už byla jinde než já, to nic nezměnilo.

*

Nová hra byla mnohem lepší. Byla pro všechny. Staří i mladí se u ní smáli od rána do večera. Dokonce i věc ukázala, že má smysl pro humor, když poražená Estim a Stefstie nejdřív tklivě zaplakala, a pak na ně s podivným smíchem vytáhla nový úkol. Bylo to poprvé, co promluvila a od té doby to zkoušela stále. Vypadalo to, že chce mluvit. Děti ji jásavě povzbuzovaly, ale ona, místo aby si s nimi povídala, jen opakovala a tvořila nic neříkající chudé věty. I zvířata uměla hovořit lépe. Co ale chtít od věci, která se stále tváří jako kámen? Při slavnosti letního slunovratu ji proto vynesli doprostřed návsi.

*

Nový program běžel zpočátku úspěšně. Jeho vůbec prvním poznatkem bylo, že bleskové reakce, které vesničané již mnohokrát projevili v běžném životě stejně jako neobyčejnou sílu, jsou ve skutečnosti ještě bleskovější. Aby totiž bylo možné vymezit elementární prvky epsilonštiny, musely být hry nakonec dovedeny k takové obtížnosti, že jejich tempo dokázal sledovat jen Foton. Jeho první verdikt ohledně řeči samé byl krátký:

Superkonkrétní.

Epsiloňané nemluvili o světě, jejich řeč byla svět sám. Pro každou skutečnost, věc, jev, situaci měli zvláštní vyjádření. Dokázali v řeči zachytit i ty nejjemnější nuance reality. Naprosto se přitom nesnažili vyzvedávat v řeči to hlavní,

vyhledávat stálé charakterizační znaky. Foton odhadl za daných podmínek konečné řešení úkolu na čtyři až šest let.

Zároveň bylo výsledky lingvistů považovány za podpoření hypotézy o hypertrofii řeči. Nepředstavitelné nároky jejich jazyka mohly vysvětlovat vysoké IQ za absence jiných známek inteligence. Nervózní atmosféra lodi polevila. Při bližším zkoumání však brzy hypotéza vykazovala stále více trhlin.

*

Proč nás museli přesvědčovat? Měla si pravdu, Zet. Drželi jsme se obrazu jejich primitivnosti o to silněji, oč silněji byl ze všech stran zpochybňován.

Rádiové vysílání? – Omyl způsobený zkreslením červí dírou!

Gigantické, perfektně inženýrsky provedené stavby? – Stopy jiné civilizace!

Extravysoké IQ? – Pouhá neúčelná hypertrofie! Ano, až směšně zoufale jsme se drželi té možnosti, že nyreluňané jsou jen velcí mluvkové, podporováni v tom Fotonovou probabilisticky procentuální hrou lžipravdivých čísel. Nepřesvědčila si nás, ale tví epsiloňané to brzy udělali za tebe. Tví epsiloňané… Ach, moje Zet! Zázračná proměna hrdinky? Jenže my nebyli v trikovém seriálu ani v románu s koncem předem jasným, kde přichází jen to, co musí. Nikdo nevěděl, co přijde, nikdo nevěděl, hraje-li hrdinu či poraženého. A nikdo také neměl právo hrát to či ono, nikdo neměl právo hrát pouze za sebe!

Ach, moje Zet, moje lásko! Postupem času to nebyla jen čelenka, jen překvapivé a překvapivě vášnivé milování v zablokovaném výtahu, jen tiché dlouhé noční úvahy plné mně dosud neznámých – emocí a pocitů. Něco se dálo s tvýma očima. Jakoby tvůj pohled ztrácel jistotu, pronikavost, sílu.

Díval jsem se na tebe, když ses jako jediná odpojila ze sítě a sledovala si Sqareiho tanec kolem TEST-1 venku na boardsreenu. Nebyly to tvoje pozorné a zkoumavé oči, tvoje krásné, krásně sebejisté, krásně chytré oči. Dívala ses jinam a já nevěděl kam. Pokyvovala si hlavou v rytmu a já v té chvíli, kdy jsem se k tobě, ke své milence a hvězdné družce otočil, v té chvíli úleku, já ucítil bolest. Usmívala ses. V celém R1 ses ty jediná usmívala. A Starý Sqarei ozářen slavnostními ohni, vydupávaje do udusané hlíny rychlý rytmus, ukazoval na noční oblohu. Na neviditelný měsíc, za nímž jsme

byli – my. Jeho pohyby byly svižné a žensky ladné. Několik jednoznačných a srozumitelných gest.

„Vy sem, vy k nám! Vy a my, setkat se! Setkat se, setkat se, setkat se!“

*

Posunek se změnil v tleskání všech dlaní – vy a my, vy a my! – a tleskání se zvolna, velmi zvolna zrychlovalo. Ve vzduchu viselo napětí, které zrychlovalo dech. Vtahovalo. Cítila jsem, že je to i naše představení. Měla jsem dojem, že sedím přímo mezi nimi a že musím vstát a něco říct! Nemůžeme dělat, že nejsme! Jsme! Tady jsme, tady jsem! Málem jsem opravdu vstala. Chtělo se mi tančit, tančit s nimi. Jakoby jejich pozvání, jejich žádost, prosba i příkaz vyjádřené několika úchvatnými pohyby nejstaršího vesničana mělo přímo tento význam – pojďte s námi tančit! Nebyla to pouhá informace, jak ji později vyhodnotil Foton, byl to… byl to proud síly, proud rytmu! Chtělo se mi tančit!

Zahlédla jsem Xeanu. Nejasná silueta rozmazaná jazyky ohně. Měla jsem nutkání ji zavolat. Xeano! Kruhu podupávající kolem ohňů, starého muže a modulu se posunul a tys mi zmizela. Přesto jsem tě dál tušila. Tam v polotmě, pohazujíc vlasy volně splývajícími po nahém těle, tleskajíc a graciézně našlapujíc do rytmu velkého bubnu, tam mezi ostatními nahými, kolébajícími se těly, tam! Xeano! Chci tam, chci tančit! Krok, krok, krok sun krok. Chci s tebou tančit! Zpátky, zpátky, krok sun krok. S vámi tančit, tančit! Krok, krok! Odpojuji se od sítě, protože vize netscreenu brání mé náhlé představě tance, tomu zvláštnímu, neznámému a přece tak – hluboce pravdivému – pocitu. Tančila jsem v životě mnohokrát, mnohokrát jsem tanec viděla, přesto – váš tanec byl první, poprvé jsem ho uviděla, poprvé ucítila. Vevnitř.

*

Informace byla jednoznačná. Po důkladné analýze záznamů se ukázalo, že slova slavnostních písní jsou skutečná slova náležící jinému typu řeči, než kterou běžně epsiloňané mluvili. Její formální struktura mohla odpovídat syntaxi „klasické“ řeči. Časté opakování spojené s týmiž posunky dávalo rychlý klíč k řešení:

„Přijďte k nám, přijďte sem, přijďte ke mně, k němu, ke všem, přijďte všichni k těmto domům, stromům, zvířatům, přijďte a tančete s námi!“

Nešlo tedy o rituální písně v nějakém zapomenutém jazyce, ale o živou řeč, kterou epsiloňané promlouvali k cizincům. Proč až teď, proč vůbec, proč takto, na to nezbývalo, než se zeptat osobně. Ráno třetího dne, když slavnosti skončily, přesunul se odmaskovaný TEST-1 za vesnici, k místu vhodnému pro přistání velkého modulu s posádkou. Spolu se svojí přistávací jednotkou, která se mezitím vynořila z jezera, vymezil zakázanou zónu a přeměnil se v jejího strážce. Neopomněl předtím vesničany názorně zaškolit na obou obrazovkách. Obrazy přilétající lodi, přistání, roboti, stroje, lidé ve skafandrech. Poslední pokus naučit je přitom umělé řeči podobné řeči jejich písní, přitom opět ztroskotal. Opět se pohybovali ve svém superkonrétním světě a měnili každou informaci v souvislý informační šum. Ani oživlý TEST-1 pro ně nebyl partnerem k hovoru. Jejich hovory však byly i nadále plné smíchu radosti. Jestli dokázali cítit nervozitu lodi, čemuž mnohé skutečnosti odpovídali, jich samých se nedotkla.

*

„Pozoruměli, přiletí.“ řekla Xeana a v těch podivných slovech staré řeči bylo příliš mnoho, aby v nich vůbec mohlo něco být. Byla to řeč stínů, v níž jednota světa už nebyla jednotou, ale ještě nebyla živým prouděním světa. Byla to řeč starých rituálů, ale porozuměli jí všichni. A všichni se radovali a Xeana vyprávěla dětem, okouzleným neznámým světem staré řeči, o štěněti, které poprvé spatřilo lidi. Lidé věděli, že chce také pohladit a být s nimi ve smečce, ale štěně nevědělo, že to vědí a mělo z nich strach. Lidé ale věděli i o jeho strachu a štěně, které se nejprve schovávalo, vrčelo a cenilo zuby, nechávali být, aby pobíhalo opodál jejich příbytků. Štěně zatím přicházelo blíž a blíž, až přišlo k jednomu člověku. Blížilo se přikrčené, s naježenou srstí na hřbetě, připravené ihned utéct nebo kousnout. Člověk proto zůstal sedět a jen štěně pokradmu pozoroval.

Děti se mnoho vyptávaly, protože se starou řeč teprve učily. Také se divily, kde Xeana viděla tak bázlivé štěně, ale brzy ji samy přerušovaly a pokoušely se samy dovyprávět příběh. Ne už o psu, ale o těch z nebe. Tak to přece Xeana myslela. A bylo to nakonec snadné jako celá stará řeč. Jen jaksi podivně – mrtvé.

*

V souladu s bezpečnostními směrnicemi (A1-1-5 až 15, F213-200 všech článků, L všech článků a instrukcemi pro Meeting IQ+) byl stroj určený k výsadku zbaven neurofotonové řídící jednotky a tím i systémů sítě. Síťových prvků měla být zbavena i posádka. Foton požadoval tento zákrok provést ihned a u více lidí než mělo nakonec letět. Až teď si mnozí uvědomili, co pro ně síť znamená. Loď, síť a oni. Neporazitelní, silní, jednotní. Ztratit kyberprostor znamenalo ztratit kus sebe, ztratit loď, ztratit ostatní. Těžký psychický šok nemusel překonat každý. Byla to přece právě síť, která pomáhala zdolávat nesmírné prázdno okolního prostoru, nejistotu, odloučení i dlouhodobý stres, jehož působení nemohl zabránit ani sebelepší výběr lodního posádky.

Na Nyre Lun měli letět čtyři, Foton navrhl dvanáct lidí. Zet byla třetí, Ar čtvrtý. Bylo to pro něho překvapení, Foton jej však zahrnul tolika argumenty, že nemohl nepřijmout. Předal kapitánské prýmky nástupci a po hodinové operaci odevzdal k úschově i svoji inteligentní virtuální jednotku.

*

Amputace mozku spojená s izolací. Šílený pocit vyrvaného zubu, vyrvaných myšlenek, vzpomínek. Nepřestávající, do krajnosti znervózňující pobíhání jazyka v trhlině, bolest, nemožnost se na cokoli soustředit, nemožnost cokoli dělat k odvedení pozornosti, protože každá činnost na lodi je automaticky spojena se sítí. I hloupé otvírání dveří. Najednou je třeba je vnímat, zastavit se před nimi, dotknout se jich, čekat na jejich pohyb…

Zkušební týden jsme vydrželi všichni. Učili jsme se používat komunikační čelenky, náramkové jednotky, virtuální brýle. Dál jsme normálně pracovali. Kromě kompletování programu pro výsadek byla vyčleněna velká skupina k prozkoumání možnosti aklimatizace na nyrelunské prostředí. Výsledky (jak jsi se o ně zajímala!) nebyly nikterak příznivé. Nyre Lun byla příliš biologicky aktívní a kompletně nasycená nejrůznějšími agresívními a zhoubnými formami (biologové prohlašovali, že si připadají jako doma před ekologickým kolapsem). Řeklas na to:

„Tam to žije, co!“ Ty sama si přitom ožila nejvíc. Jako by se ti zalíbilo v té spoustě nadbytečných a neefektivních pohybů, jež bylo třeba bez virtuální jednotky vykonávat, jako by si z nich měla radost, jako by si je schválně začala vyhledávat. Nakonec i se mnou jsi byla jiná. Bylo to – zvláštní. Aniž bych to chtěl (vzpouzel jsem se letět), jsi mi pomohla.

Osmý den nás všech dvanáct prošlo několikahodinovými testy a Foton určil posádku. Jak krásně jsi zářila!

*

Za posledních deset let jsi byl bez virtuální jednotky všeho všudy dva měsíce. Já měsíc. Byla víc než zvyk, byla součástí mě sama. I vypnutá dávala o sobě vědět, i vypnutá byla připravená se v mžiku probudit, rozeznít vnitřní prostor hudbou, prosvětlit ho barvami, zaplnit hlasy a tvářemi vzdálených přátel. V dokonale kybernetizovaném prostředí to byla nejobratnější a nejpoužívanější končetina. Otvírala dveře, psala dopisy i úřední zprávy, projektovala, počítala, všechno si pamatovala a co si nepamatovala, to během pár sekund našla v databázi. Kolikrát jsme se smíchem uvažovali (až teď mě napadá, jak jsi byl po milování vždy hovorný), jaké to bude, až technologie sítě bude dostupná všem a planeta se stane jedním velkým akváriem, v němž budou plavat holé mozky ponořené v síti. Zatím byla takovým akváriem pouze naše loď vybavená na náročnou cestu posledními hypertechnologiemi. A právě ty měly zůstat v bezpečí.

První noc bez jednotky jsem probrečela o samotě. Věděla jsem, že Foton sleduje naše reakce, chtěla jsem dolů, ale… Najednou jakoby mi někdo řekl – ty nejsi ty, ty nepatříš sobě! Nemohla jsem se ničeho zachytit, nezůstalo nic pevného. Vzali mi dům, vysvlékli mě do naha, vyhodili na mráz. Co vlastně jsem? Jen ta malá, vystrašená hromádka? Jen tenhle pár rukou, tyhle slepé oči, hluché uši? Nic víc? Důstojníku Zet, co jste? Co jsi, Zet, bez síťového koridoru, bez neustálého tušení čísi přítomnosti, k níž lze adresovat přítomnost vlastní? Co jsi sama? Sama o sobě? Co z tebe zbývá?

Poslouchala jsem jejich hudbu, pozorovala jejich smích, jejich doteky, jejich oči. Oni žili bez sítě! Smáli se tak obyčejným věcem, dotýkali se všeho tak pozorně, dívali se vždy tak upřímně, hluboce. A vždy beze spěchu. Nedokázala jsem poznat, zda jde Xeana k vodě se koupat či jen zavolat děti. Jejich chování mátlo, postrádalo cílevědomost, viditelné známky úmyslu. Bylo vždy spíš samo sebou než svým účinkem. Bylo vždy adresováno nejprve samo sobě…

Vrátila jsem se k hypertrofické teorii. Byla děravá – jejich intelekční schopnosti se při testu ukázaly být stejně abstraktního rázu jako naše a to bylo v rozporu s konkrétní formou jazyka, jenž se zaměřoval v první řadě na paměť a eidetické myšlení – ale nebyla nesmyslná – rozumové schopnosti se rozvíjí vždy v závislosti na konkrétních požadavcích. Jaké byly požadavky jejich světa? Nám připadal informačně chudý. Nedokázali jsme si představit, k čemu potřebuje izolovaný jedinec (žádná síť, žádné oči navíc, uši navíc) takové schopnosti. Řešení jsem měli celou dobu před sebou.

Druhou noc jsme na vytržené zuby zapomněli. Vyprávěla jsem ti o dotecích, o tom, co jsem sama objevila, když jsem, nejprve potají a s pocitem jakéhosi studu či trapnosti, zkusila osahávat svoje křeslo. Bylo to hloupé, zabývat se svým obyčejným, denně používaným a denně přehlíženým křeslem. Hloupé, ale také překvapující, když jsem několikrát po sobě musela zkoušet, jak do něj vlastně sedám, jakými automatickými pohyby ho k sobě otáčím, ho nastavuji, se opírám. Děsivě překvapující, když jsem, už s tebou, pozorně sledovala tvá tolik známá gesta, pohlazení, pohyby a ony byly náhle úplně nové, nové bylo celé tvoje tělo, tvoje ústa, polibky. Nové, i když tytéž, byly náhle i moje pohyby, nové bylo moje tělo, moje pocity, nové a – hlubší, hluboké, úplnější. A bylo jich tolik! Přestala jsem vnímat jednotlivá slova, jejich významy a zaposlouchala jsem se do melodie, do intonace, do tónů…

Cítil si totéž, když jsem ti to všechno pověděla. Divil ses, pak zkoušel, pak propadl. Nádherně jsi tu noci propadl, nádherně jsme propadli a zapomněli na síť, na loď, na Nyre Lun. Našli jsme za tím vším nový svět. Ráno jsi nad ním nechápavě kroutil hlavou (a to nepochopení tě nakonec stálo život), zatímco já mu – propadla. Propadla jsem mu jako prve Xeaniným očím. Bylo to vlastně totéž.

Při testech jsem byla první, ty třetí. Začali jsme se vzdalovat.

*

Nyre Lun, Sektor 23-43, 13:23 centrálního času. Nad Malou Epsilon je rozptýlená oblačnost, teplota v tisíci metrech 12oC, jihozápadní až západní vítr o rychlosti šest metrů za sekundu. Předpovědi i nadále příznivé, vesničané jsou naprosto klidní. Většina jich pozoruje kolmo přistávající člun ze skal na druhé straně jezera. Člun přistane tak, že je lze vidět přímo z oken pilotní kabiny. Posádka zůstává prozatím ve skafandrech, místo přistání ihned zabezpečují roboti (celkem 500 kilowatů laserových „zdrojů“, totéž v přepočtu na kilotuny TNT inteligentních anihilačních raket), další roboti se pouští do stavby pozemní základny, která s použitím rozpínavých kovů a mykohmot roste přímo před očima. Ve 13:38 oznamuje loď, že v osadě došlo ke dvěma událostem. V domě číslo sedm zemřel v noci člověk, o němž dosud věděli jen z infrasnímků, protože byl zřejmě upoután na lůžko. Jeho tělo odnesl Sqarei přehozené přes rameno sám hluboko do lesa. Pohřební oheň se rozhořel ve chvíli, kdy člun vstoupil do atmosféry.

Druhou událostí bylo, že Tesien, slepá holčička s přirostlými víčky, otevřela oči. Časová relace pohřbu, přistání a prohlédnutí: 23 minuty. O další tři hodiny později přibyli do osady ze severu dva muži a jedna žena.

*

Těď jsem byla kapitánem já. Přesto ty zprávy znepokojily opět víc tebe než mne. Okřikla jsem tě a že jsme nebyli v síti, slyšeli to všichni.

„Kdyby měli nějaké úmysly, něco skrytého, proč by nás zbytečně zneklidňovali předváděním všech těch tvých rozporů?! Proč by se nepřetvařovali dokonale, když už to dokáží takhle?!“ Nebyl to žádný argument, nemuseli mít přímo zlé úmysly a přesto nám mohli být nebezpeční, ale byla jsem v právu už jen pro udržení klidu ve svém týmu. Mlčel si, chtěla jsem tě aspoň chytit za ruku, ale seděl si daleko a navíc ve skafu.

Opodál hlavního seskupení budov, za ochranným pásmem, byla postaven velká otevřená kopule, pod kterou jsme se měli v dalších fázích programu setkat s epsiloňany. Ti však ani na okamžik nezaváhali (viděli kopuli i to, k čemu je určena, na obrazovce TEST-1) a sotva ji roboti opustili, nahrnuli se do ní. Děti v ní chtěly rozdělat oheň a viditelně se v ní chystaly zabydlet. Dospělí je však se setměním vyhnali a pak odešeli i sami. V kopuli zůstala jen Xeana s oněmi třemi cizinci. Na lodi pak jen já. I ty jsi odešel spát a v zšeřelé kabině zůstalo jen přízračné světlo srpku měsíce. A oni. Spící na monitorech obrazovek, když já poslouchala jejich pomalý dech, pozorovala chvění jejich zavřených víček, jejich čekání na bázlivé štěně.

*

Shoda některých událostí s přistáním člunu byla vcelku vysvětlena. Těžce nemocný organismus mohl podlehnout jakémukoli zatížení, které mohlo představovat i vzrušení spojené s neobvyklou událostí. Načasované zapálení hranice se samo o sobě jevilo vcelku pochopitelné a žádné vysvětlování snad ani nepotřebovalo.

Prohlédnutí slepé holčičky se pak ukázalo jako běžný jev. Obrovská spousta informací přibývající čtyřiadvacet hodin desítkami kanálů do bezedných pamětí lodi byla i pro kavalerii neurofotonových mozků příliš a větší procento materiálu teprve čekalo na zpracování. K mnohým analýzám také chyběly kontextové údaje z analýz jiných, ke kterým taktéž chyběly… zkrátka až teď se ukázalo, že všechny nyrelunské děti se rodí slepé a zůstávají slepé do dvou až pěti let věku. Byl to další kamínek do tajemných úvah o tajemných schopnostech nyreluňanů, jelikož tento handicap dětem nijak viditelně nepřekážel. Ohledně časové shody se i tu poukazovalo na jemné psychofyziologické mechanismy.

Podivně tento fakt souvisel se způsobem myšlení a řečí. Superdetailní vidění, o němž epsilonština vypovídala, bylo přímo v rozporu s absencí zraku v rozhodujících fázích vývoje. Sluch je rozhodující při vytváření nikoli konkrétních, ale abstraktních pojmů, které epsilonštině viditelně chyběly. Bývá označován za kontinuální informační kanál, jenž sám o sobě nepřijímá fragmentovaný obraz jako oko. Znalosti epsilonštiny byly však stále minimální. Na druhé staně mohlo souhlasit to, že ucho nevnímá statický povrch, ale výsledky pohybu, souvislosti a epsilonština se zvnějšku skutečně jevila jako proud návazných pohybů…

Při tímto iniciovaných demografických průzkumech se ukázala i ta skutečnost, že nyreluňané zřejmě velmi úspěšně kontrolují svoji porodnost. U nejmladší populace – tedy té dosud vázané na rodnou vesnici – bylo zjištěno rozdělení do úzkých věkových pásem, mezi nimiž – podle velikosti osady – nedocházelo k žádným porodům někdy i osm, deset let. Vzhledem ke značné sexuální aktivitě to bylo překvapivé zjištění.

Poslední událost – příchod tří cizinců – jednoznačně uklidňujícímu vysvětlení odolávala. Jedni ji přičítali již údajně nepopiratelným parapsychickým schopnostem nyreluňanů, druzí stále neurčitému, ale stále tíživějšímu temně rudému čemusi a třetí byli ochotni hledat cestičky pomocí poštovních holubů, náhod a celoplanetárního pozorování oblohy, které mohlo díky zákryvům hvězd odhalit i skryté satelity. Každopádně bezpečnostní systémy TS všech objektů na Nyre Lun byly nastaveny na stupeň jedna, a to i poté, co byla zpráva o značné podobnosti jednoho z dětí z jižního kontinentu s jedním z příchozích mužů, prohlášena za neověřenou.

*

Řítila ses slepě vpřed, jakoby ses proti všemu kolem nás chtěla vrhnout, prorazit v jediném okamžiku všemi kdyby, všemi možná a cokdyž. Vrhala ses k nim, k vesničanům jako můra ke světlu. Musela jsi loď přesvědčovat snad celou noc (i když je pravda, že přepečlivé Fotonovy směrnice brali za své příliš rychle a lidé snad chtěli rozhodovat sami) – ráno nám oznámila, že vzhledem ke změně situace (přístup epsiloňanů odpovídal pokročilé fázi) souhlasí se změnou programu. Nám zbývalo jen přikyvovat. Roboti přenesli ke kopuli poslední přístroje a Eli s Daixem vyšli ve skafandrech ven.

Ke kopuli bylo od modulu stopadesát metrů. Eli prskala, že má té nezastavitelné centrifugy dost sotva vstala, natož se tu ještě vláčet. Byla nervózní. Daix se rozhlížel kolem (Ta perspektiva! Takovéhle místečko si pořídím v síti, vzdychal), snažil se žertovat. Pod stromy nabral hrst hlíny a začal ji prosívat skrz prsty. Narazil přitom na kovově lesklého broučka.

„Šikovná hračička, kudy se to programuje?“ Biologové na lodi se smáli.

„Cože? Vůbec se to neprogramuje? K čemu to ale potom je?“

Epsiloňané už stříbrné postavy zpozorovali (pokud o nich nevěděli od samého počátku) a vstali.

*

Vysocí, nazí, krásní. Zleva cizí muž jménem – Rhoo (během řeči používají svá jména velice často, široká škála intonací však ukazuje na nějaký hlubší význam oslovení). Široký hrudník s dlouhým světlým šrámem, světlé vlasy po ramena. Xeana se o něj jednu chvíli téměř opře a on se usměje. Má podlouhlou tvář s pronikavýma očima, které se smějí bez přestání.

Dvojice vpravo se drží za ruce. Cizí muž se usmívá, jeho jméno zní přibližně jako hCHRCHhRhÄNg, snad Rhan. Cizinka – Hagea – (hCHRCHhAEAchGreEA) vypadá zvědavá. Má zvláštní, kočičí oči a je velmi hezká. Oba mají prošedivělé vlasy, což zvlášť u ní vypadá jako módní přeliv, protože nepůsobí víc než na třicet. Rhanovi může být padesát. Oba jsou vyšší a šlachovitější než Rhoo a Xeana, jako by pocházeli z jiného kmene.

Xeana stojí nejvíc v popředí, snědá pokožka se jí leskne ve slunci jako pomazaná olejem. Vlasy má čelenkou zvednuté, takže vypadá stejně vysoká jako Rhoo. Čelenka a dřevěná plastika položená u Rhooových nohou jsou také jediné umělé věci, které mají, i Xeanin železný náramek je pryč (?). Xeana se jednu chvíli téměř mračí. Rhooův dotek ji ale rychle uklidňuje.

Na obrazovkách v kabině člunu ubíhají křivky jejich fyziologických funkcí, infraobraz, také obraz mozkové aktivity. Ta odpovídá kombinaci hlubokého spánku (pomalé delta a theta rytmy, typické také pro dětský mozek) a silného bdění (beta rytmus nemizí ani při zavřených očích). Celkově jsou všichni čtyři neobyčejně klidní a uvolnění. Klidní uprostřed lesku přístrojů, uprostřed nedůvěřivého, do krajnosti vypjatého nastřažení. Možná – podezřele uvolnění.

Blyštivé skafandry se k nim pomalu blíží. Těžce, váhavě, pomalu.

*

„Pane Bože, dej mi, aby mi došlo, že jsme první.“ Zamumlala Eli a zvedla ruku na pozdrav. Čtyři postavy odpověděli stejným gestem. Zbývají ještě čtyři kroky, k doteku pak poslední dva kratinké. Eli má příliš zrychlený puls, začíná se třást.

„Daixi, vezmi Eli za ruku.“ Jsme překvapení klidem tvých slov. Teprve pak si všímám, že epsiloňané se navzájem těly dotýkají, cizí muž a žena se drží za ruce. Daix poslechne a Eli se skutečně zklidňuje.

„Díky,“ šeptá v bublině skafandru do mikrofonu.

„Dýchejte s nimi,“ říkáš dál a já si znovu pozdě všímám prohloubeného dechu epsiloňanů, který je vidět na obraze i na přístrojích. Jsem také nervózní.

„Hluboce dýchejte, klidně…“ mluvíš jako hypnotizér. V úleku zjišťuji, že i já se v té dlouhé napjaté nehybnosti držím tvého hlasu jako záchranného stébla. Teď ale Xeana zvedá ruku, klade si ji na srdce a pomalu ji natahuje k Eli a Daixovi. Dlaň obrácená nahoru, mírně sevřená. Pulsující.

„Podává nám srdce,“ šeptá stísněně Daix. Eli na ni fascinována hledí. Vidíme její rozšířené oči ve zkresleném záběru interní kamery.

„Eli?“ také šeptám. Chceš mě zarazit, zvedám ruku, ale oba strneme v nehybném očekávání uprostřed pohybu. Eli neslyší, stojí Xeaně blíž a ona se obrací přímo na ni. Dlaň se pootevírá, pulsuje stále nesmírně pomalu. Eli zvedá ruku a naznačuje rytmus svého srdce. Xeanina štíhlá a snědá ruka není v tu chvíli od Eliny leskle stříbné, buclaté, třesoucí se rukavice dál než pět centimetrů. Eli ale nehledí na ruce, jako zhypnotizovaná kořist do očí hada, dívá se na Xeanu a srdce jí zpomaluje. Sedmdesát úderů za minutu, šedesát sedm, šedesát čtyři. Ostré pípání slyšíme jen my v kabině. Padesát. Chci vykřiknout, ale ty se na mě podíváš. Zašeptám:

„Jak se cítíš, Eli?“

„Ona mě uklidňuje, cítím to.“

„Ano, Eli, máš tep, tlak i dech pod normou.“

„Cítím se dobře. Máme se vrátit?“ Podíváš se na mě a já na tebe. Řekneš:

„Ne, Eli. Pokračujte. Co ty, Daixi?“

„Jo, je to lepší, docela bych se posadil.“

„Tak se posaď, ale pomalu.“

Xeana i Eli spouští ruce, sedají si všichni zároveň.

*

Mlhavě šedavý závoj prořídl, avšak zůstal. Překrýval dál jejich vědomí jako ty podivné schránky, ty umělé slupky, kterými se nepřestávali obklopovat. Byli zvláštní. Xeaně připomínali složité, rafinovaně redundantní konstrukce rozmařilých starých staveb, avšak bez oné lehkosti. Slupky a schránky jejich konstrukcí vzdušně nevycházely a elegantně se nevracely do jádra stavby, nýbrž své jádro tížily a dusily. Cítila to i ona, i Hagea i Rhoo i Rhan. Ztížený povrchní dech, vyděšeně rozbušené srdce, které ony slupky zároveň nutí tlouct i jít dál. Ucítila Rhooův dotek, vrátil ji k jejímu klidu, který se v naslouchání ztratil za slyšeným. Pomalu zvedla ruku. A posílena přítomností přátel poprvé zachytila ozvěnu skutečného vědomí, ozvěnu opravdové hloubky, hlas z jádra konstrukce. Nerozuměla, co říká, ale cítila, že proniká skrze množství oddělujících vrstev z opravdové hloubky. Zachytila ho!

„Daixi, vezmi Eli za ruku…“ Ach ty bázlivé štěně, přece je v tobě tolik odvahy!

*

První setkání. První kratinké setkání. Ještě dvě hodiny potom se Eli třásla Daixovi v náručí a my je rozechvělé utěšovali a obletovali slovy i přístroji, sami také rozechvělí. Byli naprosto v pořádku, nad normou v pořádku. Eliino celkové zpomalení metabolismu bylo nakonec přičteno sugestivnímu působení jak z mé strany, tak zejména ze strany epsiloňanů, a to za velmi napjaté situace.

Odmítals to přijmout jako hotovou věc. Bylo to příliš chabé vysvětlení, když tu přece byla další cokdyby, další domněnky – možné působení neznámých faktorů, naše tajné testování (podařilo se prokázat reakce epsiloňanů na ultrazvuk i infrazvuk – celkový rozsah 12 Hz až 85 kHz!) – bylo tu to těžce temně rudé cosi. Tu noc jsi probděl zase ty. Loď přezkoumávala Eliinu i Daixovu sugestibilitu i celkovou psychofyziologickou reaktivnost. Znovu a znovu se probíral záznam setkání (ukázalo se, že samotné sledování záznamu má obdobný vliv na diváky), hledaly se ony falešné a skryté tóny, disharmonie a ty jsi hledal také. Malá dřevěná plastika, darovaná epsiloňany a prošlá všemi stupni dezinfekce, stála v laboratoři jako obrovský otazník. Fotonovi se nepodařilo přesně přeložit text pronesený v řeči písní, který dar doprovázel.

„Pojďte s námi – ? – ! – ? – si s námi!“ Eli tvrdila, že říkali „hrát si“.

„Pojďte si s námi hrát!“ A že dar je hračka. Já však ze záznamů, z ladných, skrytě rytmických pohybů vyčetla cosi jiného:

„Pojďte s námi tančit!“ Ostatně mohlo to být totéž. Řeč písní se mísila s jejich vlastní řečí, a když odcházeli, byvše také podarováni, mluvili zas jen po svém. Vypadalo to, jakoby neodešli, ale odtančili. Cítila jsem se podivně slabá.

Uprostřed noci jsem vstala a šla do Eliiny kajuty. Eli seděla potmě na lůžku.

„Volala si mě, Eli?“ Trhla sebou, oči jí hleděly skrze mě.

„Já? Ne, já ne.“ Neurčitě mávla rukou do tmy. „To ona.“

„Kdo ona?“

„Xeana.“

Xeana… náraz silné příbojové vlny. Musela jsem se opřít ve dveřích.

„Are, prosím…“ Hlas se mi zlomil, další náraz mě zbavil vědomí.

*

Ve 24:17 místního času (den na Nyre Lun má 25 hodin 13 minut a 40 sekund) ohlásil TEST-1 narušení zakázané zóny. Zpráva byla okamžitě palubou modulu přijata, zároveň modul zastavil vyhlášení poplachu. Pouze aktivoval další zóny ochranného pásma – krizovou a mrtvou. Venku se rozsvítily reflektory a odstupňovaným jasem vymezily kolem modulu tři soustředné kruhy.

Xeana stála uvnitř první zóny krok za pomyslnou hranicí pásma. Nakročená k modulu, ale ohlížejíc se přes rameno po varovně chrčícím a blikajícím TEST-1. Když se rozsvítila světla udělala přehnaně pomalu další krok směrem do zóny. TEST-1 znásobil své úsilí a ona se na něj s pantomimicky názorným úlekem obrátila zakrývajíc si v názorném gestu ústa ne jedním prstem, ale celou dlaní. Dalším divadelním krokem se dostala na hranici druhého světelného pásu. Pár centimetrů před ní sežehl laser suchou trávu a vypálil v zemi malý dolík. Ani se při tom ostrém zvuku nepohla. Celé její tělo bylo nezvykle napnuté, místo vláčného klidu byly její pohyby ostré a rychlé, v očích měla soustředění. Ohlédla se po hlučícím TEST-1 a znovu k modulu. TEST-1 zmlkl. Její napětí zčásti povolilo. Otočila se celá k modulu a dlouho jen stála upřeně jej pozorujíc. V oknech pilotní kabiny sinavých jen světly monitorů bylo možné tušit siluetu pozorující stejně upřeně ji.

*

Utišil jsem TEST-1 a ona malinko přikývla. Přikývla a já jako bych tím gestem, tím znamením porozumění odhodil neprůhlednou, bezpečnou slupku kabiny, jsem náhle stál přímo před ní. Dívala se mi přímo do očí a mne zachvátil silný pocit neskutečna: Mimozemšťanka! Krátká závrať z představy hloubky a dálky, z té jiné – nelidské – perspektivy. Zavřel jsem oči a neprostupné stěny modulu se se suchým třeskem vrátily na své místo. Bytost tam venku sklonila hlavu a natáhla ruku do jasnějšího světla krizové zóny.

Další spálená zem. Krizová zóna neměla zabíjet, pouze varovat. Mozek modulu pálil s krátkým zpožděním a malou odchylkou, přičemž odchylka i zpoždění se pravidelně zmenšovaly nejen s hloubkou zóny, ale i s časem v ní stráveným. Pochopila to po několika pokusech. Pak začala tančit.

Nevím, proč jsem zrušil poplach, nevím proč jsem ji pustil tak blízko, nevím, proč jsem ji nechal tančit. Snad mě zhypnotizovala, zhypnotizovala svojí – cizotou. Cizotou o tolik větší, oč víc se podobala člověku a – Zet.

Její kroky byly rychlé, zvedaly spršky prachu a zase jej zadupávaly do země. Pět vzdušných piruet v jednom malém výskoku. Buší nohama do země – slyším údery i její dech ve vnějších mikrofonech – a rukama – do pomyslné hradby světla. Je přesná, na milimetry blízko k hranici, ale ani jediné přešlápnutí. Jen ruce v krátkých dramaticky pantomimických výpadech jakoby se k někomu vztahovaly. Záblesky a sykot laseru dotvářejí její představení. Nechceš s námi mluvit, tedy nám tančíš? Tančíš mimozemšťanům? Co vlastně chceš?

A pak přece – nestíhám už sledovat její víření, jen v jednom okamžiku je celá uvnitř zóny a poplašná světélka laserů zběsile blikají a v dalším již zase ne. Stojím a vidím ji na pěti obrazovkách, vidím ji venku za oknem. Je tak… jsi tak děsivě úžasná… Bože! Nejsem schopen jediného pohybu, uvědomuji si jen, že ochylka se zmenšuje i opakovaným narušením zóny.

„Při příštím narušení zóny bude objekt zničen.“ Hlásí počítač. Přijetím zprávy a odvoláním poplachu jsem mu oznámil, že mám situaci pod kontrolou a jestliže nic nenamítám, znamená to, že souhlasím s jeho postupem… Chci ho zastavit, ale nejsem schopen se rozhodnout. Jakotže nezasahuje loď? Xeana běží podél předělu světelných pruhů, nahé tělo se leskne a míhá. Něco zpívá, chraplavý zadýchaný hlas, drásavý hlas. Na okamžik ji vidím jako temnou siluetu proti světlejší obloze, pak ji ztrácím, a potom…

Výstražný signál počítače.

Sykot laseru v reproduktorech.

Signál vnitřního spojení a čísi hlas.

Jekot poplašného signálu.

Všechno naráz, v jedné chvíli a jednom okamžiku, kdy Xeana znovu vstoupí do zóny a – není zasažena.

*

 

 

Nesu tě v náručí, jsi těžká. Probíráš se a snažíš se něco říct.

„Prosím… Are…“ třeseš se. Počítač něco naléhavě oznamuje a žádá. Okřikuji ho. Eli se zastavuje a drží se za hlavu. Volám loď. Hlásí se okamžitě.

„Měli jsme situaci stále pod kontrolou.“

„Tak jakto, že ji netrefil!?“ Otevřeš oči a chceš vědět koho. Uklidňuji tě, pokládám do sklopeného křesla. Foton vysvětluje, co se stalo.

„V krizové zóně pálí modul s předstihem. Vypočítává dráhu objektu a zasahuje ho na předpokládaném místě výskytu. Dokáže tak zasáhnout i rychle se pohybující předměty jako například střely. Naopak živým objektům dává jistou možnost úniku.“

„Co je to za nesmysl?! Jaká možnost úniku, vyčerpala všechny možnosti a počítač ohlásil, že bude zneškodněna. Nezmínil žádnou další alternativu!“

„Alternativa je obsažena pouze implicitně ve způsobu práce krizové zóny. Je to něco jako psychologická záležitost. Kdyby se například pohybovala pomalu a na poslední chvíli by se zastavila nebo couvla, zásah by šel do místa, kde měla být. Byl by to šok.“

„Ona se nepohybovala pomalu.“

„Princip ale zůstal. Jen dokázala změnit směr za takové rychlosti a tak rychle, že mozek modulu nabyl přesvědčení, že nemá co dělat s biologickým organismem podobným člověku, ale se strojem.“

„Stříleli jste po ní?“ Vidíš na obrazovkách znehybnělý záznam neúspěšného zásahu. Probrala ses, ale jsi celá malátná. Namáhavě se zvedáš, chceš mluvit s Fotonem. Nakonec nás poslouchá celá loď. Držím tě v náručí, přidržuji ti horký čaj a ty slabým, lámavým hlasem říkáš věci, které mi nahánějí husí kůži a snad i – slzy.

„Ona… ona mě volala. Slyšela jsem ji. Volala všechny… Já vím, máme odpovědnost… každý, za všechny, jenže…“ Napila ses, snědla nějaký prášek.

„Myslím, že dělám správné věci, že jsem pořád zodpovědná, i když to možná vůbec není pravda. Já to nevím. Já to… já… já to nechci vědět!… musím, ale… co je ještě zodpovědnost a co už strach?“ Další doušek, už se tolik netřeseš. „Nechci se dál bát, nechci. Mezi námi a jimi stojí strach, náš strach vyjít ven. Já vím, je to odpovědnost, ale já se jí chci vzdát. Chci jít ven, jako sonda…“ A do ticha dodáš:

„Teď jsem zodpovědná k vám, že to říkám. Vím co říkám…“ Alets- momentální kapitán na lodi – se ozývá jako první.

„Zet, to je nesmysl! Zvlášť potom, co se teď stalo! Nesmyslná a zbytečná oběť!“

„To je celá tahle výprava!“ Odsekáváš prudce a mírněji pokračuješ:

„Právě proto, co se teď stalo. Když půjdu, můžeme se dozvědět, co se tu vlastně děje, můžeme… Technicky je to proveditelné.“

„To riziko je nesmyslné!“

„To váhání je nesmyslné!“

„Zet, jsme kosmická expedice, nejsme tu na přátelské návštěvě!“ Pomalu zvedneš oči a úplně tiše šeptáš: „Proč tu vlastně jsme?“ Spojovací jednotka tvůj hlas automaticky zesílí a ten šepot zní lodí jako drásavý křik.

„Proč?…“

Opět dlouhé ticho. Promlouvá Foton.

„Uvedený postup je možný.“ Vypočítává čísla směrnic, procenta přípustných rizik a nutné podmínky. Zavíráš oči a pokládáš mi hlavu na rameno. Držím tě pevně, protože se třesu, protože tě ztrácím.

*

„Chápeš mě, Are?“

„Ne. Rád bych, ale ne.“

„Máš mě rád?“

„Mám, Zet. Jenže…“

„Já tě mám moc ráda.“

„Copak tu jde o to, kdo má koho rád?“

„O co tedy?“

„To, co děláš…“

„Je správné!“

„Není!“

„Jak to můžeš vědět?“

„Zkrátka to vím!“

„Co víš?“

„Že se nevrátíš…“

„…bojíš se o mě?“

„…bojím…“

„Tak vidíš, že jde o lásku.“

„Ne! Nejen o ni… o loď, o návrat, o všechno…“

„Proč teď myslíš na návrat?“

„Protože tě ztrácím… Je to tak nesmyslné…“

„Nikdy jsem s tebou nebyla víc, než teď.“

„Všechno je nesmyslné, mám strach, žárlím na mimozemšťany.“

„A miluješ.“

„Co se s námi děje? O čem to mluvíme tady na kraji vesmíru?“

„O tom, co je podstatné. Kde jinde o tom chceš mluvit?“

„Čím víc se snažím logicky myslet…“

„Nemysli, prosím teď ne.“

„Proč odcházíš?“

„Protože nemyslím na návrat.“

„Cože?“

„Prostě jen jsem zde. Jsem a dost.“

„Zet, co se s tebou děje?“

„Co když se opravdu nevrátíme, Are?“

„Zet…“

„Nebude žádná jistota, Are. Nikdy! Stejně jako nebude žádné zítra.“

„Zet!“

„Ale je dnes. Dnes jsme tady! Pomalu o tom ani nevíme, protože žijeme v plánech a prognózách, ale jsme tady.“

„Jak tu můžu být, když tě vidím odcházet?!“

„Teď jsem tady!“

„Nebudeš tady!“

„Co chceš víc? Buď se mnou, když jsem tu! Nepřemýšlej o zítřku! Budeš i zítra přemýšlet o zítřku?“

„Jsi jako oni.“

„Ano… chci být jako oni. Možná je to jen následek stresu, možná je to… K čertu s těmi věčnými spekulacemi! Ať je to co je to, aťsi mě Foton dá pod mikroskop, jako exemplář infikovaný xenózou, chci být jako oni!… Proč nic neříkáš?“

„Možná už jsem tě ztratil.“

„Ne! Nikdy jsem s tebou nebyla víc než teď, slyšíš? Nikdy, nikdy, nikdy!“

„Láska je prý nejsilnější, když se ztrácí.“

„Jenže ty myslíš místo na lásku na ztrácení.“

„O čem mě to přesvědčuješ? Copak už vůbec nejsi důstojník kosmické flotily?“

„Flotily? Pár ustrašených kocábek! Jsme ti nejustrašenější hrdinové, jaké kdy svět viděl. První, co tě naučí je spočítat si přesně dávku strachu, kterou zinkasuješ na každém kroku!“

„Ty se nebojíš, Zet?“

„Možná se bojím víc jak ty. Možná to proto nemohu unést a – zapomínám. Musela bych se zbláznit, kdybych o tom přemýšlela – možná selhání, nehody, možnosti…“

„Důstojník nesmí nic opomenout…“

„Přesto si u mě rád zapomínal.“

„Právě že vím, že mi to bude chybět.“

„Tak na to zapomeň. Teď a tady. Buď se mnou! Vnímej mě! Vnímej, jak mě líbáš, jak hladíš! Cítíš?! Jsi tu? Ještě pojď blíž, Buď víc tu, víc! Chci, abys tu byl! Jen byl. Jen jsme a víc nic, nic! Jsme všechno! Všechno, moje lásko…“

*

Vycházím ven a vy na mě čekáte. Obyčejně na mě čekáte, obyčejně se zvedáte s úsměvy na tvářích, obklopujete mě jako staří přátelé. Necítím žádný strach, naopak ze mě cosi padá, cosi těžkého a já jsem lehká, krásně lehká. Podáváš mi ruku, nevadí ti, že moje je schovaná v tenounkém filtru izoskafu – moje imunita ještě není dokonalá. Přes filtry v hrtanu mluvím zastřeně a ty se tomu směješ příjemným hlubokým hlasem. Máš pevný, ale hebký stisk a já si překvapeně všímám, že máš zase ten těsný železný náramek.

„Vítám tě,“ říkáš obyčejně.

„Ahoj,“ říkám já. Směju se, chce se mi brečet. Jsem venku, jsem venku!

„Ahoj, Xeano. Ahoj všichni,“ opakuji, abych se nerozbrečela doopravdy.

„Ahoj, Hygris.“ opakuje okamžitě s bezvadnou výslovností Rhoo a s širokým úsměvem obrovskou rukou ukazuje na moje přece jen uniklé slzy. Hagea mě bere kolem ramen a Rhan se mě při stisku ruky ptá:

„Hygris? Jako jméno to není špatné. Líbí se ti?“ Přikyvuji na své nové jméno.

„Po našem Hybris, Rhane.“ Vedete mě do vesnice, děti poskakují kolem.

„Ahoj, ahoj, ahoj, Hygris, Hygris, Hygríís.“ Poskakují a výskají, až Rhan bere jedno dítě na koně a další si posadí každé na jedno předloktí. Rhoo si hned vysazuje dva chlapce na ramena a dvě větší děvčata mu vyskakují na předloktí. Xeana mi něco ukazuje, ale než to pochopím, chytá mě raději zezadu oběma rukama v bocích a předklání se. Jí se stejně chytá Hagea a zbylé děti jim naskakují na záda. Já tomu koni dělám hlavu, slepý Arisian mě drží za ramena a řídí. Utíkáme mezi stromy úzkou cestičkou, musím se maximálně soustředit, abych neupadla, nechápu, jak Xeana s Hageou zvládají totéž zatíženy a v předklonu. Dětmi ověšený Rhoo nás předbíhá a něco křičí…

„Vítej, Hygrís!“ Ve spojovací čelence mi Ar přeje hodně štěstí. V hlase má smutek.

„Vítej, Hygris.“

*

Na přípravě expedice pracovali tisíce lidí, tisíce se jich podílelo na přípravě směrnic, které měly pomáhat posádce v neustálém náročném rozhodování. Obsahovaly obrovskou zkušenost celé civilizace, která nemohla být vyabstrahována ve zkušenostech ani té nejlépe vybrané posádky. Nikdo nemohl znát, co všechno skrývají paměti desítky paralelně propojených mozků vytvářejících iluzi jediné osobnosti. Zet v nich našla to, co chtěla. Biologové nakonec přece jen přikývli na možnost aklimatizace (dispozice lidí z lodi k imunizaci se ukázaly překvapivě dobré), možná rizika byla maximálně eliminována a maximálně vyvážena možnými zisky. Alternativní programy byly usvědčeny z poměrné neefektivnosti. Námitky samotné posádky, vycházející většinou z nechápavého údivu, proč chce dávat všanc sama sebe, zvládla Zet s přehledem. Stačilo poukázat na riziko, které hrozí celé lodi. To přece hrozí stejně tak každému z posádky, každému osobně. Rozložením rizika na všechny, se jeho hladina nijak nesnižuje. A je-li tu nějaká skutečně nebezpečná okolnost, je její osobní ohrožení stejné jako ohrožení všech, pokud dokonce není ohrožení všech menší, oč větší by bylo ohrožení její, což je jednoznačný přínos. Aby ze sebe nakonec ještě neudělala hrdinku, vyjmenovala dlouhou řadu směrnic o přednosti celku před individuem – čímž všem připomněla hluboko zapomenuté zásady vztahující se k programu Total Security a hrdinku tím ze sebe stejně udělala. V posádce se okamžitě objevily názory ostře odmítavé i ostře souhlasící. Většina však zachovala chladný odstup, a ta – sečtena s nepatrnou hrstkou nadšených přívrženců – Zet vše odsouhlasila.

Na planetu musel být vyslán další člun s materiálem a dvěma lékaři. Během postupné imunizace vycházela Zet stále častěji do kopule. Setkávala se s vesničany, ale šlo jen o jakési uvykání, neboť epsiloňané, ač hovornější, přec odmítali těžké skafy podobně jako TEST-1. Několikrát přišla trojice cizinců s Xeanou, nějčastěji však přicházela Xeana sama. Ta se bavila se Zet naprosto normálně.

*

To tys mi ji vzala! Byly to tvoje oči, které měla tehdy poprvé ve výtahu zaseknutém mezi palubami, tvoje děsivé oči, které jakoby se ani nedívaly, jakoby už všechno viděly a teď se jen smály, z hloubky smály, děsivě smály. Nenáviděl jsem ji za to, ale příliš jsem ji miloval. Vlastně ne, ji jsem jen miloval, to tebe jsem v ní nenáviděl! Tebe, Xeano!

Uvědomil jsem si to tady dole, když jsem tě viděl znovu přicházet. Zet se navlékala do skafu v přechodové komoře, žertovala a bylo na ní vidět, že spěchá. Že spěchá za tebou. Mluvil jsem s ní z kabiny a pozoroval tě přitom hned na několika obrazovkách. Možná ta přesila tvých očí a pohledů mě donutila v okamžiku krátké závratě (téže jako tehdy, když si přišla tančit a volat Zet) k výkřiku v myšlenkách: Nedám ti ji! Nedám! A ty jsi dál stála uprostřed kovu, skla a lesku, mezi neviditelně se hemžícími a hmatajícími tykadly a čidly, vydaná jim na pospas (nově zjištěná reaktivnosti na infrsvětlo!) a já věděl, že o tom všem víš, přesto… Byl to tak nesmyslný obraz! Tvoje krásné tělo pod hladkou kopulí. Tvůj bezstarostný klid uprostřed našeho soustředění. Co tu děláme, co tu chceme, proč? Ptal jsem se najednou týmiž otázkami jako Zet a to mě vyděsilo.

„Všechno v pořádku, Zet?“

„Jako nikdy, žádám o povolení ke startu.“ Její veselá nálada mi zazvonila v uších, právě sis sedla a nastavovala tvář slunci. Prostě ses v táboře mimozemšťanů opalovala!

„Běž, Zet.“

Bavily jste se spolu čím dál lépe starou řečí. Zet se učila rychle a nikdo nechápal, v čem byl předtím problém. Možná v tom, že TEST-1 neuměl gestikulovat. Zet se to zato naučila velmi rychle a brzy začala rozmachovat rukama a tančit celým tělem i při rozhovorech s námi. Výsledky vašich rozhovorů spíš mátly, než vysvětlovaly. Snažili jsme se získat odpovědi na naše otázky, ale většinou jste se Zet skončily tamtéž – tvůj údiv nad otázkou, Zetino vysvětlování, tvůj ještě větší údiv a tvoje otázky a nakonec zmožená a vzdávající se Zet – nápovědu lodi či Fotona si rychle prohlédla a odmítala ji, buď se bavila Zet s tebou nebo s někým jiným.

Když už nevěděla kudy kam a jen se zamotávala do dalších a dalších výbuchů tvého smíchu (netušili jsme, že se dokážeš tak smát. V jednu chvíli vyhodnotil Foton tvůj smích jako velmi účinnou psychologickou zbraň), dotkla ses jí a vážně až trochu smutně jsi říkala:

„Fogos, mimito? Fogos it hygrís.“ Strach, vzpomínáš? Strach a pýcha. A Zet jen přikyvovala tiše opakujíc tvá slova.

„It hygrís…“ A my jí to měli za zlé (zvlášť, když se potom smávala s tebou) – copak tohle jsou interplanetární setkání?! Foton však Zet (znovu?) obhajoval. Analýzy záznamů ukazovaly, že vedeš hovory velmi obratně vždy jedním směrem a jiné roviny vůbec neakceptuješ. Nasimuloval tvoji osobnost a při experimentech s posádkou dokázal, že jakýkoli přístup převedeš vždy na svoji rovinu – rovinu nejniternějších osobních prožitků. Viditelně tě nezajímalo nic objektivního.

Nepodařilo se získat vlastně žádnou ucelenou informaci, přesto se objevily mnohé významné skutečnosti. Například náznaky legend o „Starých“ a jejich znalostech vyspělých technologií. I tvé vlastní překvapivé znalosti: dokázala bys vyrobit sklo i většinu běžných kovů (ve tvém náramku, který se zatím stal záhadou číslo jedna, byly zřejmě stopy wolframu), v medicíně ses pohybovala s naprostým přehledem. Většina zjištěného nakonec potvrzovala jediné: nejste nám jen podobní – jsme stejní. Přesto tu něco pořád chybělo (něco temně rudého?). Jenže komu? Vám nebo nám? Lingvisté učinili šokující objev a já doufal, že je Zet vezme jako varování. Samozřejmě marně.

*

Fogos it Hygrís, strach a pýcha. To byly příchozí pro epsiloňany. Vyzařoval z nich strach, kterého se nedokázali, ba dokonce nechtěli zbavit. Byli na něj pyšní. Fogos it Hygrís. Porovnávání staré řeči s řečmi v pamětech Fotona byla i pro desítku mozků pořádná práce. Foton byl schopen hledat souvislosti s řádově nepatrnými procenty pravděpodobnosti a také takových nespočet nacházel. Každé slovo ze staré řeči se mohlo podobat některému ze slov tísíců řečí, které znal. Aby se však podobalo dvaadvacet procent základní slovní zásoby modifikovaných podle pevných pravidel – ne, to nebyla náhoda! Fogos it Hygrís neboli Fobos et Hybris. Tisíc let mrtvá řeč znící na daleké, neznámé planetě…

Hlasy proti nepřevážily. Zet svoje úsilí ještě zvýšila. Dva měsíce nato vyšla tedy v tenkém izoskafu poprvé do vesnice. Další měsíc se ještě vracela do tábora, avšak spala už ve speciálním stanu. Když mohla odložit poslední berličky, přestěhovala se do vesnice nadobro. Několik dní potom se vydala se čtveřicí svých přátel na sever, do oblasti gigantických staveb tajemných Starých. Byly jí předtím odoperovány i zbývající síťové prvky, posthypnotickým příkazem jí byly zablokovány veškeré důležité informace a na tuto blokádu byl napojen destrukční systém voperovaný přímo do lebky. Mimito morí, pamatuj na smrt!

*

Připadalo mi, že jsem nikdy neodletěla, že jsem stále doma. Nebyla loď, nebyla síť, hvězdy se změnily v pouhé jiskérky ve tmě. Dlouho jsme šli hustým lesem, několik dní. Spali jsme venku při ohni, jednou v jeskyni. Tiskli jsme se k sobě – vůbec jsem necítila chlad – a mlčeli. Učili mě vnímat. Říkali – řečí starých mluvili najednou zcela běžně – že musím nejdříve zapomenout mluvit. Říkali, že vidím jen to, co dokáži říct a toho je velice málo. Ukazovali mi různé barevné odstíny a pro každý měli jiný název. Dvatisíce slov pro zelenou barvu! Smáli se představě, že na celém světě pro mě existuje jen jediná „zelená“, jediný „strom“, jediná „tráva“, jediná „láska“. Chtěli, abych jim ukázala „strom“ a přesvědčovali mě, že je-li toto strom, nemůže být strom tamto, že jsem-li já člověk, nemůže být nic jiného na světě také člověkem. Vysvětlovala jsem jim sémantiku a abstrakci, ale zbytečně, chápali ji velmi dobře. Chápali dokonce i vlastní řeč jako velmi abstrahující a tudíž neodpovídající skutečnosti. I jejich řeč byla přece složená ze slov a slova byla něco jiného než věci, které označovala. Tehdy mi vysvětlili slepotu svých dětí.

Slepí nevidí roztříštěný povrch světa, nevidí jednotlivé, oddělené věci. Zrak nebrání vnímání jednoty, univerzální jednoty (chvílemi se zdálo, že mluví o nějakém bohu). Mínili skutečné vnímání a připustili, že tím mohou myslet náš šestý smysl. Důležitější pro ně však bylo, že tak vzniká nejhlubší pojem o jednotě všeho, o jednotě, která neustále proudí, o celistvosti světa, světa v neustálém pohybu. Po prohlédnutí pak toto základní vědomí přetrvává, jen se k němu přidává vědomí vlastní jedinečnosti. A člověk si uvědomuje svoji jedinečnost jako okamžik onoho proudění. Uvědomuje si okamžik. To opakovali a považovali to za základní. Uvědomovat si okamžik, neboť sebedelší časový úsek (nekonečno? věčnost?) je vždy realizován okamžik po okamžiku, tedy existuje jen v něm. Co tedy skutečně, podle nyreluňanů existuje, je pouze okamžik. Žádné včera, žádné zítra. Vzpomněla jsem si na Ara – buď se mnou, buď se mnou tady a teď! Hagea přikývla.

„Samozřejmě, že to víš. Všichni to vědí…“

„Jen to z nich vytlouct!“ Hodil do ohně silnou větev Rhoo a natáhl se vedle mě.

„Ono totiž vědět nestačí, vědět je mrtvé nic,“ Rhan přinesl velkou náruč dřeva a skložil ji k ohni. „Vaše slova jsou mrtvá a nehybná, naše proudí. Vaše chtějí zachytávat, schraňovat, umrtvovat, naše chtějí jen proudit.“

„Je to hezká filozofie,“ říkám zamyšleně opřená o Rhooovo rameno a on zpoza mých vlasů zabručí.

„Žádná filozofie! Jen život.“ A usne jako když zavře dveře.

*

Prošli pásmem lesa a vstoupili do horského pásma pojmenovaného ve staré řeči Chelir. Byla to úzká sopečná hradba oddělující velký jižní cíp kontinentu od vnitrozemí. Za ním už ležela země Starých.

„Staří žili stejně jako my,“ vysvětloval Rhoo. Stoupali k prvnímu průsmyku, před nimi svítily bílé plochy zasněžených svahů. Zet si oblékla lehkou termokombinézu, nyreluňané zůstávali stále nazí.

„Jenže v jejich době prodělávala Nyre Lun chladné období, takovou malou dobu ledovou. A zřejmě proto, že tu nebylo tolik krásy a slunce a také tepla, žili ve velkých společenstvech a byly více orientovaní dovnitř těchto společenství. Jejich jednota narozdíl od naší pramenila nejdříve z nich a teprve potom z vnímání přírody. Proto také proud jejich energie směřoval nejdříve k nim samým, k jejich životu. Byli velmi činorodí.“

„Takže ty stavby jsou výsledky umělé aktivity?“

„Jak umělé?“

„Že nemají smysl.“

„Ach, Hygris! Tvoje loď má nějaký smysl? Není i ona zbytečná?“

„Myslím účel.“

„Smysl nebo účel. Myslíš něco, co leží za nimi, na konci. Ne, nic takového není. Pořád se ještě bráníš a nechceš si přiznat, že nic nemá smysl?“

„Ale ano, folozoficky to chápu, všechno je stejně bezcenné a proto je všechno stejně cenné…“

„A já ti už pokolikáté říkám, že to není filozofie, to je život. Jdu, protože jdu, ne proto, abych někam došel.“

„A my nikam nejdem?“

„Jdem, ale jít je stejně cenné. Tak jako stavět je stejně dobré jako postavit…“

Když vlastně totéž tvrdila Zet Arovi, bylo to lehké. Mluvit o tom bylo lehké. Prakticky ale… Zet se pokusila zadat praktickou aplikaci Fotonovi jako úkol pro simulaci (samozřejmě, že byla čtyřiadvacet hodin denně pod komplexním dozorem) – jak by se vyvíjela společnost žijící podle této filozofie? Výsledek: mezistupně různé, ale konečný verdikt nefotonovsky jednoznačný: rozpadla by se. Podle nejrůznějších zdrojů se však společnost na Nyre Lun rozpadala v této formě již přes pět tisíc let. Do obrazu opět něco (opět temně rudého?) chybělo.

„Moc si představuješ a pro představy nic nevidíš! Nech je plavat, jen se dívej!“ Zapomenout mluvit, zapomenout na své představy, zapomenout na sama sebe. To bylo nepředstavitelné. Nebylo možné představit si neexistenci představ. Nemohla si představit sama sebe bez sebe.

*

Skutečně si na nás zapomněla. Dnem i nocí jsme hlídali tvůj dech, tvůj tep, bedlivě jsme naslouchali každičkému zdání nebezpečí a ty jsi zatím skotačila po lese, hřála se u ohýnku (beznadějně odháněla obtížný hmyz) a tiskla se ve spánku k jejich horkým tělům. Žárlil jsem. Nejen na Rhooa, s nímž si trávila dokonce víc času než s Xeanou, na všechny. Na Rhanův hluboký hlas, kterým nepřestával žertovat. Na Hageiny dlouhé prsty, kterými tobě i ostatním pletla umné copánky zdobené dřívky a kamínky. Na Xeaniny oči, které jakoby na tebe dokázaly dát lepší pozor než my. Nevěřil jsem, že dokážeš tolik zapomenout. Spolu jsme mluvili málo, většinou o aktuálních problémech, maximálně o dění na lodi. Žádná slova o lásce. Litoval jsem, že se nemůžeme setkat ani v síti. Náhle mi chyběly tvoje doteky. V duchu jsem vás popoháněl, ale zároveň mě tísnily obavy. Procházeli jste horským pásmem a od země Starých vás dělilo jen několik desítek kilometrů. Mnozí věřili – a z náznaků toho, co bylo řečeno, se zdálo – že jste blízko klíči. Klíči k záhadě Nyre Lun – ke všem záhadám Nyre Lun. Temně rudé cosi bylo blízko.

„Xeano, jak sundáváš svůj náramek? Nemá žádný spoj.“

„Když chci, sundám ho.“ Nic víc. Totéž Rhan na otázku odkud a jak přišli do Malé Epsilon (podrobnějším zkoumáním se ukázalo, že genotypy Rhana a Hagei skutečně odpovídají genotypu oné oblasti jižního kontinentu, kde se robot-průzkumník setkal se skupinou dětí, a že jinde se daný typ nevyskytuje):

„Xeana nás zavolala, tak jsme přišli.“

*

Xeana byla příliš dokonalá, Rhan s Hageou patřili k sobě. Rhoo jí byl blízký něčím, co připomínalo Arův odstup.

„Odstup? Myslíš?“ Zamyslel se za chůze a boříc se do vlhkého sněhu vysvětloval s trpělivou důkladností.

„Já začal vidět už před svým druhým rokem. Takoví lidé mají velmi vyvinuté vědomí vlastní osobnosti, a to právě na úkor vědomí jednoty všech věcí. Xeana prohlédla v sedmi letech, do té doby stačila se vším kolem doslova srůst. Mě oči oddělily. Oddělilo mě moje já. Uvědomil jsem si mnohem dřív než ona, že ten člověk, kterého cítím uvnitř, se kterým jsem zajedno, stojí právě na druhé straně jezera. Že já jsem já a strom je strom a chci-li se stromem splynout, slyšet ho, porozumět mu, musím nejdřív od tohoto svého já odstoupit.“

„Takže totéž mám udělat já?“

„Přesně.“

„Myslíš, že to dokážu? Já viděla, sotva jsem přišla na svět.“

„Žádné já, žádná myšlenka, žádná představa není silnější než… než život.“

Stoupali výš a výš, kolem leželo ticho. Až v noci, když stulení usínali ve sněhovém záhrabu, přišla sněhová bouře.

*

„Já myslela, že půjdem přes průsmyky!“ Vítr trhal slova od úst a sněhové vločky bodaly do tváře. Nazí nyreluňané chránili Zet před nejprudšími poryvy vlastními těly. Naštěstí byla termokombinéza dostatečně výkonná. Kolem bylo mínus dvaadvacet stupňů.

„Deset kilometrů vlevo, dvacet vpravo není nic, co by se podobalo průsmyku víc, než tohle.“ Ukázal Rhan na strmou stěnu zdvíhající se nad nimi částečně převisle do výšky přes dvěstě metrů.

„Dvěstěšestašedesát metříků čediče, to je jako nic,“ zakřičel Rhoo do nového poryvu a vykročil ke stěně.

„Jenže to mě budeš muset vynést!“

Xeana vytáhla ze Zetiny malé torny její věci a začala je vázat dohromady. Vzniklo pármetrové lano.

„Doufám, že šijete poctivě.“ Uvázala jeden konec k Zetině kombinéze, druhý chytla prostě do zubů a kývla na Zet.

„Jištíň tě, jašný? Kuidně adej!“ Zašišlala a už se sápala na stěnu.

„Ode nou a ořát natnutý!“ Vítr smetal po stěně sněhové záclony i s jejími slovy.

„Cože?“

„Pod ní a napnutý!“ Zakřičel Zet do ucha Rhan a naskočil na stěnu vedle ní.

„Budu ti napovídat.“

„Copak ona mě udrží?“

„Kdepak, to je jen trik, abys lezla sama!“ zachechtal se ze shora. Zet se zachytila prvních výstupků.

„Hlavně až sletím, dál ode mě, ošklivě to bouchne.“

*

Neudržela jsem nejméně stokrát (na lodi se mohli zbláznit, ale byli bezmocní. Měla jsem z toho dokonce trochu radost.) – zledovatělé plochy, příliš malé, příliš vzdálené chyty, uzounké trhliny, led. Xeana mě udržela kdykoli. Zachycená na jedné ruce, otočená ke skále zády, držela provizorní lano ve volné ruce a smála se a pomáhala mi přitahovat. Často kvůli mně odpočívali (Xeana visící za patu z hrany převisu, pod ní já houpající se nad stomerovou hloubkou, kousek vedle dvojhlasně prozpěvující Rhan s Rhooem, Hagea kolmo trčící ze stěny, jakoby po ní šla nahoru, ve skutečnosti zaklíněná nohama v trhlině). Po dvou hodinách strach zmizel. Zmizel a nastoupila podivná – důvěra až odevzdanost. Jestli mám opravdu spadnout, záleží to jen na ní. A překvapivě: náhle méně pádů. Zmizel strach a s ním i ztuhlost, nervozita. Náhle lezu klidně, soustředěně, nepadám. Až nahoře únavou. Cítím se podivně prázdná. Nebo plná? Cítím se nádherně! Vítr zatím ztichnul, brzy zapadne slunce. Viditelnost je výborná, průhledy na obě strany „průsmyku“ jsou úžasné.

„Zítra totéž dolů?“ Ptám se.

„Skoro totéž, ale za tu vyhlídku to stojí, ne?“

„Pěkná vyhlídka, jestli se nedostanu dolů.“

„Má milá Hygris!“ Bere mě Rhoo kolem ramen. „Právě proto! Právě proto je tak nádherná? Jen si jí užívej, co když se dolů opravdu nedostaneš?!“ (cokdyž nebude žádné zítra?! Slyšíš, Are? Teprve teď chápu skutečný dosah vlastních slov, doufám, že chápu.)

„To je odstup?“

„Ano, to je odstup. Odstoupíš od zítřka a jsi dnes – a jsi! To je znovuzrození!“ Rhan s Hageou sedí na hraně skály, Xemona nás pozoruje. Pomáhám Rhooovi hrabat sníh z dnešního záhrabu, slyším ho tlumeně ze sněhové díry.

„Odstoupíš od představy strachu, jako tam na stěně a – lezeš, odstoupíš od představy svého já a jsi tu, odstoupíš od představy života a žiješ. Představy jsou dobré na zítra, ale dnes je dnes, když zapomeneš včas z představ vystoupit ujede ti loď života.“ Vyhodí poslední obrovitou hrst sněhu a vyškrábe se ven.

„Pro dnešek by to z filozofie mohlo stačit.“ Upraví zbytečně okraj vchodu, hodí po mně shrábnutým sněhem a škrábe se pryč.

„Rhoo?“

„Xeany se zeptej, ta to ví líp!“ Křikne za sebe a zmizí za skálou.

„Šel od tebe odstoupit. Přitahuješ ho.“ Promluvíš na mě svým hluboce znějícím, hluboce hladivým hlasem.

„Mimozemská láska, taková pitomost…“ ohradím se, ale ty zvedneš ruku a řekneš něco, co musí zvednout celou loď z oběžné dráhy:

„Jsme lidé jako vy.“ Polekaně sebou trhám, na okamžik cítím v zátylku trhavý tikot.

„Nechci ti nic zbytečně vysvětlovat… přístup do jiných dimenzí…“ (!!! – loď nedýchá)

„…je uvnitř. Tam, kde cítíš onen proud, onu jednotu všech dimenzí. Tady, v dimenzi, kde spolu mluvíme je tím proudem a tou jednotou láska…“ (loď zklamaně odfukuje, zase totéž)

„…Jsme složité bytosti ve složitém světě. Jsme složeni, jsme z částí, jsme sami části a láska tyto části spojuje jako tam uvnitř onen proud všechny dimenze… Eh, učím se od tebe příliš mluvit!“ Vstaneš a jdeš ke skalní hraně. Jdu s tebou. Rhan s Hageou mlčí opřeni o sebe, s nohama spuštěnýma dolů, vedle nás. Jdeš až na úplný kraj až mnou otřese. Všimneš si toho.

„Zase strach? Ale já se nebojím. Je to tvůj strach, chceš svým strachem svazovat mě? Jako svazoval strach lodi tebe?“ Jemně mě chytáš za ruku a vedeš až k okraji, možná tvým dotekem, možná, že spadl dolů je strach pryč. Sedáme si a ty po chvíli říkáš:

„Strach je nepřítelem života, proudu. Svůj strach potřebuješ, je užitečný a chrání tě, ale všeho, co není tvoje se musíš zbavit!“

„Jak vím, co není moje?“

„Co tě tíží, co tě táhne jinam. Když jsi tu, nejsi tu celá, když mluvíš, nemluvíš celá, část je tě uvězněná v představách a ty představy jsou jinde – na lodi, ve vzpomínkách, v plánech… Rhoo to velice vnímá, má k tobě z nás všech nejblíž.“

„Ty přece víš…“

„Jistě, vím. Je zázrak, že jsi tu s námi. Že vaše planeta, že loď… Já vím, že jsi tu s námi, cítím to. Jenže já jsem… vy byste řekli, že jsem příliš velký filozof. Moje cítění je příliš široké. Cítím, že stejně s námi i ji tvá loď, že všechno je totéž… Všechno je tatáž hra, tentýž smysl i nesmysl. Zacházím v cítění moc daleko, smrt mi splývá se životem, tvé představy s naším cítěním. Jemu ne, nenahlíží tak hluboko, žije víc venku – blíž tobě.“

„Co mám dělat?“

„Nic. Být.“

„To říkáte pořád! Copak nejsem?“

„Chceš to, mluvíš o tom, my o tom mluvíme, ale čím víc snahy, tím víc to uniká… nelze milovat v okovech.“

„Co tím chceš říct?“ Tuším to. Naznačíš kývnutím k nebi.

„Mám se s vámi milovat?“ Je to ono? Připadá mi to chvíli směšné, chvíli trapné. Stačí však, aby ses na mě podívala a vím, že… Milujete se často, ty a Rhoo, ty a Rhan, Rhan a Hagea. Vůbec to neskrýváte a často mě přivádíte do rozpaků. Děláte to vždy velmi pomalu, někdy spolu nadlouho znehybníte a já vím, že jste jinde. Připomíná to spíš meditaci než pohlavní akt.

„Je to ono?“ Mlčíš.

„Já…“

„To neznamená jen s námi spát, i když myslím, že toho se bojíš prvně.“ Znovu mi to připadá absurdní.

„Xeano, tady, na druhém konci vesmíru…“

„Jsme lidé jako vy.“ Opakuješ.

„Jenže já…“ Chytneš mě za ruku.

„To není jen ty. Proč si myslíš, že jsi tu, že je tu tvoje loď?!“

„Proč?“

„Poznat neznámo a tím ho přemoci, přemoci strach, který dusí vaši schopnost lásky. Po celou dobu překonáváte strach.“

„Přece ne jen to!“

„A co jiného?“

„Poznávat, hledat, hledat jiné civilizace!“

„A proč poznávat, co hledat? Co čekáte od jiných civilizací? Nevěřím ti! Možná ty tomu věříš, ale já cítím něco jiného. Překonávat strach a hledat lásku, proto.“

„Lásku?“

„Připouštím, je divné hledat lásku v kosmu, ale na to bys měla spíš odpovědět ty. Já cítím jen tolik, že váš strach dusí váš život, ale život je silnější než strach, dere se ven, žene vás váš vlastní strach překonávat. Jste v neustálém konfliktu sami se sebou. Letíte hledat život, když jste ho sami v sobě před sebou ukryli. Ale já vím, že letíte hledat sami sebe, protože život a láska musí vycházet zevnitř.“

„Loď a láska, to zní divně.“

„Loď je plná představ, potřebuje představy ke svému životu. Potřebuje vás ke svému životu a vy ji. Ta závislost vytváří strach. Jeden potřebuje druhého a jeden se druhého bojí ztratit. Tady dole není nikdo potřeba k ničemu. Každý má jen svůj život, a proto ho může žít. Vy musíte žít spoustu jiných životů, musíte žít spoustu cizího strachu. To svazuje.“

„Jsi zodpovědný za to, co jsi k sobě připoutal, jsi zodpovědný za svoji růži…“ Vzpomenu si na kterýsi citát.

„Ne, žiješ-li doopravdy, svým životem nikoho nepoutáš, naopak dáváš nový život, lásku, volnost…“

„Nejde to, Xeano.“ Myslím na loď, myslím na návrat.

„Nejde to.“ Roztřásl mě chlad. Mlčelas. V noci jste se opět milovali a působilo to jako tajný obřad vzývající démony hlubin.

*

Pokračovali dál na sever. Přibývalo sněhu, krajina poté, co vyšli z hor se pomalu změnila v jednotvárnou, mírně zvlněnou pláň s obzorem černým tmavou linkou lesa. V dálce minuli několik obřích staveb, ale drželi se stále svého směru. Podle všeho mířili do blízkosti jednoho z činných vulkánů, který právě vykazoval prudké zvýšení aktivity.

Na kraji lesa se zastavili. Zavátý jednou velkou závějí krčil se blízko prvních stromů opuštěný polorozpadlý srub. Začínalo se stmívat.

„Dnes to roztopíme!“ houknul Rhan Zet do ucha a odešel s Hageou do lesa pro dříví. Rhoo vyrazil bytelné dveře ranou pěstí. Byly zavřené závorou zevnitř.

„Promiňte, chtěl jsem jen zaklepat.“ Uvnitř našli však jen chybějícími okny navátý sníh a v koutě hromádku zvířecích kostí. Nic útulného. Zet ale věděla, že epsiloňané si na pohodlí nepotrpí, Naštěstí měl srub ještě poněkud zachovalejší půdu. Díra ve střeše byla zatím jen jedna a tu hned využili, když jí dostali dovnitř dřevo, které přinesl Rhan s Hageou. Opačným směrem posloužila hned nato jako komín. Opékali malé zvíře s šedavě bělavou srstí, o němž Hagea tvrdila, že jej uhonila, a Zet je poprvé viděla jíst maso. Sama cucala z tuby koncentrovanou pastu.

„Síla ze zvířat je jiná než z rostlin. Prudká, výbušná, násilná. Přesně takovou budeme potřebovat.“ Usmál se Rhoo a podal jí kus masa. Bylo tuhé a šťavnaté. Hagea s hlasitým praskotem drtila v zubech drobné kůstky. Rhan přisunul nohou do ohně další kusy dřeva a přitom ho rozhrnul do šířky. Plameny se dotkly střechy.

„Už roztápím,“ řekl. Hagea hodila poslední kost do ohně a přisunula se k němu s onou unylou vláčností vlastní jejich milování. Nálada celého místa se prudce změnila. Rhoo strčil ruku do ohně a vytáhl hořící větev. Xeana odvrátila hlavu. Větev se lámala, žhavé úlomky padaly na dřevěnou podlahu, a zanechávala na jejím vzrušením vypjatém těle silnou černou stopu. Rhan začal svým hlubokým hlasem ponurý nápěv. Zpíval v epsilonštině a znělo to jako litanie. Hagea se přidala vysokým sytým sopránem beze slov. Oba páry se přisunuly blíž Zet, každý z jedné strany téměř se jí dotýkajíc. Střecha hořela čadivým ostře vonícím plamenem dušeným tajícím sněhem. Xeana chytila Zet za ruku, přes tvář měla černý pruh jako barbarská kněžka.

„Jde to!“ Zet si vytáhla z vlasů spojovací čelenku, ve střeše silně zapraskalo.

„Jde to!“ Zavřela oči. Xeanin chvějivý alt ucítila hluboko vevnitř.

*

Probudila jsem se první. Slunce rozmazané sněžným závojem do velkého světelného kola zubatě hřálo, tiše a líně sněžilo. Velké vločky padaly do Hageiných vlasů zčernalých popelem. Ležela pod ohořelým trámem s rukama rozhozenýma a já se lekla, že je mrtvá. Vločky na její tváři však tály sotva se dotkly horké kůže. Rhan nebyl pod zřícenou polovinou střechy vůbec vidět. Druhá polovina ještě držela. Xeana spala stulená v nejzazším koutě chráněná z vnější strany Rhooovým tělem. Zvedla jsem spojovací čelenku.

„Jsi v pořádku, Zet?“ Byl to tvůj unavený a rozhořčený hlas.

„Ahoj, Are.“ Nereaguješ.

„Myslíme si, že se pokoušeli o tvoji hypnobariéru.“ Teprve teď se mi vybavuje dnešní noc. Xeanin uchvacující hlas, doteky, plameny, které nepálí, plameny, které jsou všude, které se derou dovnitř.

„To není pravda.“

„Milovala ses s nimi?“ Máš ledový hlas.

„Pár doteků! Nic víc!“ Vybuchnu, zároveň mi však při vzpomínce na ty doteky přeběhne po těle mráz. Ano, milovala jsem se s nimi. Aniž jsme se téměř dotýkali jsme se milovali a bylo to… Jaké to musí být… doopravdy?…

„Při dalším pokusu hypnobariéra spustí nálož…“ Říkáš to, jako když Foton vyjmenovává své směrnice. Proč neřekneš, abych se vrátila? Sednu si na kraj ohořelé stěny, bosé nohy zabořím do sněhu. Necítím chlad, cítím sílu, podivnou sílu.

„Vrať se, Zet.“

„Nejde to, Are.“

„Vrať se mi… prosím…“

„Zašla jsem příliš daleko.“

„Nepatříš k nim, nemůžeš k nim patřit!“

„Nemohu se vrátit.“ Prudkým pohybem strhnu čelenku. Vločky poletují kolem mě a rozplývají se v mlhavě blyštivém bílu sněhové pláně.

„Copak chceš zůstat sama?!“ Slyším tvůj slabounký hlas. Těžce černá představa samoty. Něco za mnou zašramotí.

„Každý jsme sám, cokoli jiného je klam.“ Rhoo stojí za mnou a hledí do mléčného světla.

„Ty rozumíš naší řeči?“

„Trochu…“ Přisedne si. „Nemusíš se samoty bát. Jen se jí nesmíš bránit. Jsi sama každý den, každý okamžik, a přesto žiješ a jsi šťastná. Myslíš si, že je to proto, že sama nejsi. Ale jsi. Myslíš si, je to proto, že na ni nemyslíš, ale je to proto, že ji přijímáš. Každý sebemenší pohyb musíš učinit ty sama, každé rozhodnutí od nejmenšího po největší… Teprve, když se samotě začneš bránit, začne být zlá.“

„To je hezké, Rhoo, jenže my… nejsme sami ničím, samotní vlastně neexistujeme.“

„Proto pořád potřebuješ loď. Aby si věděla, co jsi.“

„A co jsem?“

„Ještě nechápeš? Nic a všechno. Včera v noci jsi byla blízko.“ Natáhne ke mně ruku a naznačí, abych mu dala čelenku. Nasazuje si ji jednou rukou tím typickým bezmyšlenkovitým pohybem operátorů.

„Lodi?“ Mluví naší řečí. Nečeká na odpověď. „Nechceme ti ji vzít. Vidíš však, že nemůže zpátky. Vydala se na cestu a ta vede jen jedním směrem. Teď je někde mezi vámi a námi. Dovol, abychom ji dovedli na konec téhle cesty. Tam si bude moci vybrat, zda se vrátí nebo zůstane.“ Domluví a hned mi čelenku podává zpět. Vracím si ji do vlasů. Za zády slyším hluboké Rhanovo zívání.

„Are?“

„Ano?“

„Ne, nic. Jen jsem chtěla slyšet tvůj hlas… lásko.“ Vstávám a otáčím se, abych stačila právě jen vykřiknout. Hagea se ještě se zavřenýma očima protahuje a odstrkuje ze sebe těžký trám spojený s ještě stojící částí střechy. Xeana se jen stačí převalit, když se ta na ni poskládá.

„Dík za starost, ale taková zima, abyste mě museli přikrývat, tu snad není,“ hudrá zpod trosek. Rhan se nehorázně řehtá a já musím také.

„Vrátím se, lásko. Vrátím.“

*

„Nemůžeš být sama, když jsi zajedno se vším kolem sebe.“

„Xeanina jednota? Řekni mi, jak vypadá?“

„Jako že je jí jedno, co dělá.“

„Ker! Nežertuj prosím.“

„Myslím to vážně, Zet. Podívej. Svět je Jedno, jedno veliké JEDNO, nic mimo, nic před, nic po, jedna velká hra zavřená sama do sebe. Takže žádní hráči, žádný konec, žádný cíl. Hráči jsme my a cíl je hra sama, jako cílem každého jejího okamžiku je právě onen okamžik. Ta hra se hraje sama. Je to komplikovaná, mnohoúrovňová samohrací hra. Cílem jedné části hry je její jiná část. Cíle jsou jen uvnitř, co hráč, to hra, co hra, to cíl, to smysl. Milióny smyslů, totální relativita, totální nesmyslnost. Vynásob to ale mínus jedničkou a máš totální smyslnost. Hraj, co hraj, vyjde to nastejno. Problém je jen v tom prohlédnout úrovně. Dokud neprohlédneš, vidíš jen svoji úroveň a za ní nic. Potom máš o svůj život strach, protože ten život je pro tebe vším, vidíš se izolovaná, vytržená z „věčnosti“, z proudu, osamělá. Jenže je to právě tento strach, který ti nedovolí pochopit, že jsi stále proudem, že tebou stále prochází to všechno a ty jsi jeho vědomím. Musíš dojít až na okraj, až na samou hranici toho strachu – jako tam v průsmyku – a za ním uvidíš. Uvědomíš si samu sebe, svůj života, každý okamžik, kterým jsme vším… Hmm, jinak ale myslím, že to Xei nevidí tak suše teoreticky. Popravdě ani já ne. Je to pocit sounáležitosti se vším. Já jsem to.“

„To je jedna z našich starých filozofií.“

„Skutečně?“

„Jedna z mrtvých filozofií.“

„Aha.“

„V čem jsme tedy tak jiní?“

„Pro nás je všechno hra, pro vás je hra vším.“

*

Vrátím se, lásko. Vrátím… V tvých slovech však znělo ještě cosi jiného a mě se se stále vracela jedna věta: Jenže to už bude pozdě! Loď rozhodovala o tvém odvolání. Být však tak blízko tajemnství bylo silnější. Místo tvého „stažení z terénu“ bylo pouze zpřísněno sledování a – zřízena horká linka kontrolní stanoviště – Foton – kapitán, na níž mohlo být během několika sekund rozhodnuto o dálkovém odpálení tvé nálože. Když ti to Alets oznámil, řeklas jen:

„To bude ošklivá rána.“

Prošli jste nejzápadnějším západním výběžkem mohutného lesního masívu a před vámi se tyčil dýmající Deg Ašert, dvanáctisetmetrový vulkán s kráterem přetékajícím žhavým magmatem. Uhnuli jste ještě víc k západu a opět se ocitli ve skalách. Osmnáct kilometrů na sever od vás se tyčila pětice padesátimetrových kamenných věží, pětatřicet kilometrů na jihozápad gigantický kamenný oblouk obkroužený dvěma prstenci pyramid. Konečně osm kilometrů před vámi umělé údolí. čtyřista metrů dlouhá, v nejširším místě sto metrů široká táhla se přímo přes vrchol čedičové hory pravidelná trhlina zahlubující se na svém vzdálenějším konci zřejmě v obrovskou jeskyni. Obraz zprostředkovávaný pouze dvojicí miniaturních kamer v čelence se chvěl. Přelézala si kameny (zřejmě byla propast původně dutinou v hoře, ale většina stropu se zřítila), obratně a bez váhání si následovala epsiloňany i v náročných úsecích.

„Jak mi to jde?“ Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že mluvíš se mnou. Musel jsem zapnout náš vysílací kanál, který si chtěla nechávat neustále vypnutý.

„Jsi výborná. Určitě lepší než z našich trenažerů.“

„Mám ráda, když žertuješ, Are. Pověz mi ještě něco.“

„Žertovný popis jednoho výbuchu?“

„Slyšela jsem, že to jenom mlaskne?“

„Ano, jde jen o to, zlikvidovat mozek.“

„Takže budu i po smrti hezká?“

„Zet!“

„Promiň, jsem ráda, že jsi pořád se mnou.“

„Měl jsem dojem, že ti překážím.“

„Myslím, že zůstáváš při mě. Jinak – sám si přece také chtěl bývat často sám.“

„Kdyby to šlo, Zet…“

„Žárlíš?“

„Chybíš mi.“

„Byla bych ráda, kdybys byl se mnou, tady. Chtěl bys?“

„Nevím, jestli to tajemství…“

„Já tu nejsem kvůli tajemství, Are. Vím, vy z lodi to vidíte jinak. Necháváte mě tu jen kvůli tomu před námi. Já ale myslela jen být tu spolu.“

„Pořád nemyslíš na návrat?“

„Ne. Mám totiž dojem, že se stále vracím…“ Vyšvihla ses při těch slovech na další překážku a já uviděl na obrazovkách zkreslené obrovské temné ústí. „Tam!“ řeklas. Pole sutin ze zříceného stropu končilo, před vámi se objevila široká cesta do nitra skály.

*

Nevzali si žádné louče, přesto se epsiloňané pohybovali s jistotou – snad skutečně viděli v infraspektru. Zet mohla použít primitivní virtuální brýle, které používala ke spojení s lodí, a napojit je na kamery v čelence. Jejich infraschopnosti nebyly nejlepší, ale daly se použít. Jeskyně vedla stále přímo, strop se rychle snižoval, mírně klesali. Po čtvrt hodině středně rychlé chůze zbyla z megalomamské jámy docela obyčejná díra do skály. Klesání nabralo na spádu.

„Zet s takovou se nám brzy ztratíš z příjmu!“

„Pokud správně tuším, můžete nálož gama paprskem odpálit i ve faradayově kleci.“

„To ano…“

„Tak ji za devadesát minut odpalte!“

„To je nesmysl, co bychom tím dosáhli?“

„Devadesát minut je přece základní doba nepřístupnosti, kterou nelze zkrátit ani s originálním klíčem.“ Neustoupila. Horkou linkou vzbudili kapitána, vzhůru nohama byla celá loď, všechny uši poslouchaly v síti.

„O.K., Zet. Posíláme za tebou helikoptéru s výsadkem. Od okamžiku ztráty spojení máš devadesát a tři minuty, aby ses znovu ohlásila.“ Kymácející se obraz podzemí zrnil poruchami a slábl, rušilo jej zřejmě ještě něco dalšího. Brzy byl čitelný jen s Fotonovými opravami.

„Vidíte mě ještě?“ Zet sundala čelenku a její tvář znehybnělá Fotonovým skládáním více obrazů do jednoho a obklopená aureolou tepelného sálání se objevila na obrazovkách. Když jí Ar potvrdil příjem, položila čelenku na výstupek skály, zapřela ji kamenem a namířila ji dolů do jakéhosi úzkého kolmého komínu.

„Jiný východ odsud není. Teď budeme šplhat tímhle komínem. Má kolem padesáti metrů a podle epsiloňanů tu prudce narůstá geomagnetická aktivita, která by signál dodatečně rušila. Než se dostaneme dolů, bude to chvíli trvat, stejně, kdybych se chtěla dostat nahoru. Takhle mě budete mít na obraze déle a při návratu dříve. Začněte odpočítávat, jakmile zmizím z obrazu.“ Lezli bez lan, Zet poslepu s nápovědou. Zmizeli za osmatřicet minut, Foton jim nechal ještě pět minut, kdy při maximálním zesílení registroval ozvěnu jejich hlasů v komíně. Pak naskočily přes nehybný obraz v krvavě rudých falešných barvách velké kontrastně černé číslice. Hodiny, minuty, sekundy. Setiny.

*

 

 

„Teď,“ řekl Rhan, právě když mi Hagea napovídala, kam s pravou nohou.

„Stopu doprava, totéž dolů,“ slyšela jsem ji v té úplné tmě hned vedle sebe. Pohlédla jsem do tmy nad sebou. Znovu ten pocit absurdity.

„Byla to blbost, vrátím se,“ řekla jsem a křečovitě se přitiskla ke stěně. Absurdní vzpoura! A mlhavá vzpomínka na známý dávný pocit či spíš pocit ze vzpomínky. Byla jsem malá holka a toužila být hvězdou, holovizním idolem, chtěla jsem tančit jako on. Kdoví proč se mi zprotivilo být poslušnou holčičkou, proč se mi představa být nejlepší náhle nezdála dost důležitá a já odmítla navštěvovat rodiči pečlivě vybrané fyzikální, biologické, astronomické a jiné stejné vzdělávací kroužky a programy, dokud mi nepovolí kroužek starého technodance. Samozřejmě mi ho povolili, ale já z toho – sama překvapená – radost neměla. Pořád jsem byla poslušná holčička a ptala jsem se – mám právo to chtít? Nezakázali mi to, dokonce jsem i stíhala vše jako doposud, ale to váhání mi vzalo možnost se do tance ponořit. Mám právo být tak sobecká? chtít cosi jen pro sebe? Snažila jsem se ospravedlňovat sama před sebou tím, co mi tanec dává, ale čím víc jsem se snažila s výčitkami bojovat, tím víc mi tanec kazily a tím víc jsem dávala za pravdu rodičům – k čemu ti to bude? A tím silnější byly výčitky. Začarovaný kruh, vzdala jsem se po půl roce zoufalých soubojů sama se sebou a vrátila se ke své skvělé budoucnosti.

„Jsem hloupá umíněná holka, která neví, co chce!“

„Stopu doprava a dolů,“ zopakoval Rhoo s jemným náznakem naléhavosti.

„Nepatřím k vám, slyšíš?“ zakřičela jsem.

„Nepatříš k nim!“ zakřičel on, akustika komínu můj hlas pohltila, jeho zesílila.

„Stopu doprava a dolů,“ řekla znovu tiše Hagea. Ruka, na které jsem se držela už mi vibrovala únavou, poslechla jsem.

„Co je tam dole?“

„Teď levou dvě stopy přímo dolů,“ řekl znovu tiše Rhoo.

„Co je tam?“

„Je to místo síly.“ Promluvila si poprvé od chvíle, kdy jsme vstoupili do skal. „Ocitneš se přímo uvnitř hvězdy.“

„Jaké hvězdy? Jaká síla?“ Tvůj hlas vznášející se v prostoru tmy mě vrací zpátky. Do dalšího stupu mi Rhoo vsune nohu přímo a já neodporuji. Ke dnu komínu zbývá pár metrů. Pokračuješ.

„Legendy o Starých vyprávějí, že jim jedna hvězda darovala svůj život, aby mohli přijít na toto místo.“

„Oni sem přišli? Odkud?“

„Myslíš, jestli z vaší planety? Nevím, přímé informace neexistují a číst v artefaktech je stejně obtížné jako pátrat v čarách světa.“

„Co jsou čáry světa?“

„To, co drží svět pohromadě. Dimenze, kde je vše spojené, kde síla je čistou silou.“ Jsme na dně. Tvoje ruce mě nasměrují.

„Přímo za nosem.“ Rychle jdeme po rovném povrchu.

„Kolik zbývá?“ ptám se.

„Nestarej se. Jako v průsmyku,“ říkáš pevným hlasem a ze mě je znovu malá holčička. Chvěji se uvnitř napětím, dětským očekáváním zázraků dospělých. Nechám se vést za ruku několika záhyby chodby, pak se náhle ozvěna našich kroků rozlehne velkou prostorou.

„Hvězda spí,“ zašeptá Hagea.

„Probuď ji!“ přikážeš mi a já cítím, jak odcházíš.

„Jak?“ Volám za tebou a můj hlas se mnohokrát vrací. Neodpovídáš, jsi pryč, všichni jste pryč. Uvědomuji si, že jsem ztracená a sama se nedokážu vrátit. Okamžitě mě zachvacuje hrůza ze samoty, do očí se mi žene pláč.

„Xeano!“ Hlas se vrací jako lavina – …ano, ano, ano… Křičím znovu a znovu a rozbíjím děsivé ticho kolem. „Xeano!!!“ Nejdřív všechna jména, pak už jen křičím a mám přímo fyzický pocit, že tím křikem ze sebe odplavuju jakýsi hluboce skrytý vztek i strach. Mám dojem, že jej můžu celý vykřičet. Vykřičet a vyběhat. Zprvu se bojím, natahuji před sebe ruce, ale potom běžím a běžím a ozvěna zní na všechny strany z dálky, jakoby stěny zmizely. Křičím, běžím, skáču, pak zpívám plným hlasem, pak začínám – tančit. Nevím, v které chvíli, nevím odkud, ale najednou znějí prostorou bubny. Temné, těžké, pádné údery. Zpívám ještě víc a zanedlouho se můj hlas ztrácí v zastřených silných tónech neviditelných píšťal. Jen tančím, všechno mizí.

*

00:11:01, 00:11:00, 00:10:59, setiny letí, obraz se nemění. Plně ozbrojená helikoptéra krouží nad skalami, pustit se však za tebou nemohou – oni hypnobariéry ani nálože nemají. Pokoušíme se lokalizovat vysílač tvých tělesných funkcí, zkoušíme prohlížet nitro hory geosonarem. Nic. 00:09, o pěti minutách, které ti máš k dobru, nevíš. Taháme z Fotona výsledky simulovaných útoků na tvoji hypnobariéru. Všechny končí výbuchem. Je tedy bariéra dostatečně spolehlivá a není se čeho obávat? je naše opatření zbytečné? Foton však popírá průkaznost svých simulací – v případě lidského mozku, nemůže poskytnout „dostatečnou pravděpodobnost“ výsledků. Není, ale potom zbytečné i toto opatření? Existuje-li skutečně způsob, jak bariéru překonat a znají-li ho epsiloňané, je pozdě!

„Ne! Podstoupili jsme maximální možné riziko, dál jít nemůžeme!“ Síť jednohlasně rozhodnutí potvrzuje. 00:05:45, poslední sekundy. Těch zbývajících pět minut je bláhové alibi, jestli nepřijdeš včas, nepřijdeš vůbec. Vůbec! 10, 9, 8, nedokážu ani zavřít oči. 6, 4, 3…

„Řekla si, že se vrátíš!“ Křičím, vrhám se proti panelu. Daix mě zezadu chytá a drží ocelovým stiskem. 1, 0, setiny dál bláznivě ubíhají, Daix mě pouští. Eli mi podává na dlani pár barevných pastilek.

„Ještě pět minut, Are.“ Hlas ji ale prozrazuje. Nevěří.

„Možná už… dřív…“ Sedám si zpátky do křesla. V 00:00:00 čas jakýmsi nedopatřením přeskočí do mínusových hodnot a běží klidně dál.

„Nálož aktivována,“ řekne Foton a udělá mezi oběma slovy nepatrně delší pauzu. Kapitán svolává v síti poradu o dalším postupu. Jsi zapsána jako celkově třetí oběť expedice. Helikoptéra přesto čeká dál na místě. Tvoje tělo vynesou epsiloňané do komína až skoro za tři hodiny (-02:40). Vytahují je na laně, nemluví. Senzory fyziologických funkcí pískají, podle teploty těla nastala smrt teprve nedávno (tedy byla nálož spuštěna zřejmě až příkazem z lodi) a zřejmě bylo tvoje tělo dodatečně zahříváno, protože stupeň vychladnutí končetin neodpovídá zbytku těla. Když se dostanou nahoru, vezme Hagea čelenku a vrací ti ji do vlasů. V krátkém přeběhnutí obrazu po tvé tváři jsou vidět stopy krve z nosu a z úst.

*

Další hodinu trvalo, než se dostali ven z propasti. Teprve tam k nim mohl vrtulník. I když nějakou dobu stál jen s na volnoběh běžícím motorem, docházelo mu palivo. Epsiloňané nečekali na žádnou výzvu, položili tělo na skálu a vzdálili se. Jakmile se vrtulník zvedl, zamířili zpět na jih.

„Heli-1 lodi, slyšíš mě?“ Radiový šum v oblasti během posledních tří hodin prudce vzrostl, loď musela vrtulník zaměřit laserem.

„Mluv, Heli.“

„Ona není mrtvá, je v nějakém komatu nebo spánku.“

„Mluvili jste s epsiloňany?“

„Ne, Xeana jen řekla: °Probudila hvězdu°, a potom: °sama je hvězda°.“

„Víc nic?“

„Ne.“

„Leťte ihned k Malé Epsilon. Vystačí vám palivo?“

„Ani náhodou.“

„Rozumím, dostanete se alespoň přes hory?“

„Těsně.“

„Přistaňte na dobrém místě, zvedneme modul a poletíme za vámi. Můžete nám říct víc o jejím stavu?“

*

Anabióza? Mohlo něco takového pomoci epsiloňanům k překonání bariéry? Foton to popíral. Jestliže však zklamala nálož (směrovaný gama paprsek mohla zastavit jedině třímetrová olověná stěna), jak si můžeme být jisti, že nezklamala mnohem subtilnější hypnobariéra?! Startovali jsme ve spěchu, jaký loď nezažila. Pod tryskami lehla popelem kopule a TEST-1 se zachránil jen útěkem do vesnice.

„Mohli tam mít olova třeba deset metrů!“

„Nemohli vědět, jak se nálož spouští!“ Dohady, dohady, dohady. Na místě jsme byli před helikoptérou, takže jsme přistávací plochu vybírali sami.

„Sem si teda zajedu na dovolenou – až bude po všem.“ Už jsem věděl, že Daix si těmito představami dodává potřebný nadhled. Eli ho ale okřikla.

„Jestli se něco semlelo, budeš tu na dovolený do konce života!“ Připravovala izolaci a uvědomovala si, že v případě ohrožení má loď právo nás ponechat na planetě. Nebo zlikvidovat. Helikoptéra se objevila během několika minut. Vynesli tě v náručí (a byli při tom mnohem neobratnější než epsiloňané) a uložili do modulu.

Probrala ses až druhý den a nikdo tě – nepoznával. Ne v přeneseném slova smyslu – ani Foton nepoznával tvůj hlas skleslý kamsi hlouběji do hrdla (možný následek drog, anabiózy?). Nepoznával tvoje oči, na jejichž sítnici chybělo několik nepatrných skvrnek – stop po úrazu z mládí. Nepoznávali jsme změněnou dynamiku tvé řěči, tvé tváře, tvého těla. Ze všeho nejdřív nás ovšem zajímala hypnobariéra.

Zmizela.

Co víc – nebylo tě možné vůbec dostat do hypnózy.

„Zet, vyprávěj, co se dole stalo!“

„Nevím to jistě… připadá mi, že se probouzím…“

„Co se stalo tam dole?!“

„Spí tam hvězda.“

„Jaká hvězda?“

„Myslím, že supernova… Obrovská energie…“ Udiveně ses podívala při těch slovech na svoje ruce a termokamery zaznamenaly okamžitý nárust teploty na konečcích prstů až o dva stupně celsia.

„Zet, co se stalo s tebou, co si dělala ty?“

„Tančila.“

„A pak?“

„Hvězda se probudila a já tančila ještě víc.“

„Ano, a potom?“

„Nic.“

„Jakto nic?“

„Zmizela jsem.“

„Byla si v bezvědomí?“

„Ne, rozplynula jsem se.“

„Jak rozplynula? Zkus to popsat.“

„To nejde popsat. Byla jsem hvězda.“

„Jen to zkus! Řekni mi o tom víc!“

„Nevím víc, byla jsem hvězda, horká, obrovská hvězda, A6 nebo A7.“

„Myslíš spektrální třídu A7.“

„Říkám A6 nebo 7.“

„Dobře, pokračuj.“

„To je všechno.“

„To nemůže být všechno, Zet. Jak přitom zmizela hypnobariéra a jaktože si nevybuchla?“

„Bariéra…“ Zamyslíš se. „Bariéra zmizela, když jsem zmizela já.“

„Zet, neodstranil ji někdo? Nechtěl někdo informace, které byly za ní?“

„Nikdo tam nebyl, ani já.“

„A nálož?“

„Ano, pamatuji se… viděla jsem nějaké čáry světa.“

„Co jsou to čáry světa?“

„To je… čáry světa drží svět pohromadě, je to něco jako – souvislosti, čistá síla… viděla jsem loď a paprsek, a pak…“

„Co pak?“

„Minulost. Ten paprsek vedl z minulosti.“

„Takže to nebyl gama paprsek?“

„Byl, jenže vedl z minulosti. Jakoby proklouzl zpoza pootevřených dveří a já jsem jimi uviděla do minulosti. Byli tam Staří a byli v chrámu, v obrovském chrámu.“

„Kde byl ten chrám?“

„Nebyl na žádné planetě, kterou znám. Ne, kterou znám já – jako hvězda jsem ji znala.“

„Chceš říct, že lidé přišli na Nyre Lun z jiné planety?“

„Ano.“

„Jak přišli?“

„Požádali hvězdu a ona jim dala svou sílu. A potom přišli.“

„Jak?“ Bezradně na mě pohlédneš.

„Přišli.“

„Dobrá… Přišli tak i na naši planetu?“

„Staří?“

„Lidé.“

„Viděla jsem naši planetu, ale lidé už tam byli. Nevím, neviděla jsem tak daleko.“

„Dobře, Zet. Teď mi řekni, co se stalo s gama paprskem?“

„Byla jsem velká hvězda. Zmizel ve mě, ani jsem ho necítila.“

A dost. Hvězda, hvězda, hvězda a minimálně průkazné tvrzení, že tam nebyl nikdo, ani ty. Jako důkaz si nám přesně (takřka metr po metru) popsala nejen celé podzemí, které si za tu dobu rozhodně nemohla projít, ale i celé území i s místy, které si zaručeně nemohla vidět, a navrch k tomu přesný časový plán pohybu helikoptéry po celou dobu, co jsi byla dole. Nás to však jen ještě víc znepokojilo. Řeklas tedy:

„Zavedu vás tam.“

*

Údaje perfektně souhlasily. Na dně komínu křižovatka šesti cest, jen nad jednou klenbou však vytesaný obraz hvězdy i s popsaným zásekem na nejhořejším paprsku. Ar zabral hvězdu zblízka kamerou namontovanou na laserovém emitoru spolu se silnou lampou, ultrazvukovým dělem a velkorážní brokovnicí. Sám byl navlečený do těžkého skafandru s vlastním kyslíkovým zdrojem a výkonnou vysílačkou. Bomba, kterou před dvěma hodinami spolkl, byla spustitelná jeho hlasovým příkazem nebo příkazem z lodi.

„Proč nám neřekneš, co tam uvidíme, Zet?“

„Nevím, co tam uvidíte.“

„Tak jaktože víš, že je to bezpečné? Že to není past? Jaktože vůbec víš, že tam můžeme?“

„To jsou zbytečné otázky – předpokládají, že je tam něco neznámého, něco mocného…“

„A není?“

„Je! Jenže předpokládají, že je to zlé!“

„Proč hned zlé, Zet? Mohlo by to být nebezpečné.“

„Nevím, co na to mám říct. Je to… tak velké, že… se člověk může jen poddat. Když to neudělá…“

„Tak co? Co když to neudělá?“

„Tak je to nebezpečné… tak ho to zabije!“

„Přesto si myslíš, že tam můžeme?“

„Jednou se na tom místě stejně ocitnete.“

Dvě křižovatky tvaru Y, dvakrát doprava. V komíhajících se kuželech reflektorů v přilbě Arova skafandru kráčela Zet jako nehmotný přízrak. Dnes téměř nahá jako epsiloňané (teplota v chodbě 6oC), trpělivě srovnávajíc svoje kroky s Arovou těžkopádnou chůzí. Nabídla se mu, že mu pomůže alespoň s přístrojovou taškou – těžkou hranatou krabicí – ale odmítl. Další křižovatka. Za ní již měla být hvězda. Na Zetině mapce jí odpovídala pravidelná kruhová kupole 30×30 metrů.

*

„Vše v pořádku lodi?“

„V pořádku, Are. Přejdi přesto raději na trojfrekvenční vysílání.“

„Rozumím, trojfrekvence. Vcházíme ke hvězdě…“ Zastavila ses a opřela se o stěnu.

„Prosím, lodi, teď mlč.“ Řekla si to velice tiše, ale loď tě slyšela a poslechla. Aniž by kdo tu skutečnost vyslovil (a potvrdil ji příslušným procentem průkaznosti), bylo jasné, že jsi zde jako zástupce nyreluňanů, jako jedna z nich. Ne jako jeden z nás. Zastavili jsme se.

„Půjdeme dál?“ Ruce si přitiskla za zády na stěnu, jakoby tě studila a sklonila si hlavu. Vlasy ti zakryly tvář. Uvědomil jsem si, že je máš stejně dlouhé jako Xeana, stejně vlnité, vybledlé do stejného odstínu. Za dvacet let jsem tě nikdy neviděl s dlouhými vlasy.

„Nemiř na mě tím světlem… prosím.“ Zhasl jsem reflektory skafu, zůstal jen kužel světla ze zbraně zabořený do podlahy.

„Půjdem… chci ti jen říct… pamatuješ na tu noc, poprvé bez kyberjednotky.“

„Samozřejmě, Zet.“

„Byl si uchvácený, objevil si nový svět.“

„Jen jsem zapomněl na starosti, byl to šok po ztrátě sítě…“

„Ne! Ne, Are!“ Rozkročíš se proti mě, cár epsilonského plátna ti padá z ramene a ty ho vztekle vracíš zpátky.

„Pohlédl jsi ven z našeho běžného vidění světa…“ Ještě říkáš našeho? Asi jen ze zvyku.

„Já… říkám ti to proto, protože tam,“ pohodilas hlavou za sebe, „nemůžeš jít jen s tímto viděním, jen s touhle škatulí, ve slupce a se strachem!“ Bezradně pohodilas rameny, nervózně přešla šířku chodby tam a zpět. Nakonec si přikročila těsně ke mě.

„Vzala jsem tě sem jen proto, že si myslím – že doufám, že to můžeš přijmout.“

„Co, Zet? Co mohu přijmout?“

„Tam je svět, celý vesmír, můžeš ho uvidět naráz v jediném okamžiku a v tom okamžiku se nemůžeš rozhodovat, jestli je zlý nebo ne, jestli ho přijmeš nebo ne.“

„A jaký je?“

„Neptej se tak hloupě! Není nijaký, záleží jen na tobě, jaký ho uvidíš.“

„Dobrá, uvidím ho dobrý.“

„Nic nechápeš! Jestli ho uvidíš tak, jak se dívá loď na všechno kolem sebe, bude zlý. Loď chce mít vždy jistotu a tam žádná není, loď chce rozhodovat, co je dobré a co zlé, chce svět lámat na kousíčky, ohraničovat, dělit, zmocňovat se a přitom sama zůstávat stranou. To nejde.“

„Co mám tedy dělat, jak se mám dívat?“

„Všechno, co uvidíš, přijmout.“

„Dobrá, půjdem?“

„Are! Tam je i smrt! Přijímáš smrt?!“

„Smrt je přirozená.“

„Ne! Přijímáš ty, ty sám svoji smrt? Dokázal bys ji přijmout teď a tady, hned?…“ Máš v očích plameny.

„Máš mě rád?“ Chci odpovědět, ale nakonec jen kývnu.

„Miluješ mě k zbláznění? Úplně? Bez výhrad, bez odstupu, absolutně?“ Kývnu a v tom okamžiku si uvědomuji, že se na tebe dívám – z odstupu. Pokračuješ.

„Tak takhle musíš milovat všechno, úplně všechno.“

„I smrt?“

„Napřed všechno. Pak si zamiluješ i ji.“ Svěsíš ramena, zvedneš ke mně ruku.

„I loď je nádherná, hodná milování, jistě… jenže ona sama to neví, je uzavřená, bojí se. Are, tohle není spor rozumu a a nějakého mystického citu. Rozum není špatný, ale je jako oheň – dobrý sluha, špatný pán. Jestliže tam uvnitř uvidíš smrt, tvůj rozum se bude bránit, protože to bude především jeho smrt. Smrt rozumu je skutečná, avšak člověk může smrt překonat.“ Lehce položíš dlaň na hladkou látku skafu, připadá mi, že cítím tvoji ruku na nahé kůži.

„Nezeptáš se jak?“

„Jak?“ Ptám se mechanicky, celá ta situace se mi zdá příliš – příliš absurdní.

„Splynutím se vším. Dokud ale bude rozum tvým pánem, nedovolí ti to… chci, abys vešel… byl si tak něžný, pamatuješ?“ Mám pocit, že se zip skafu sám rozjíždí.

„Smál ses a říkals mi: °jsi tak nádherná, jaktože si tak nádherná, mám pocit, že je všechno nádherné°.“ Přisuneš se ještě blíž, nohou odsuneš zbraň. Oči ti planou rozšířené tmou, lehce pootevřená ústa… Náhle slyším ve sluchátkách ztlumený hlas lodi:

„Are, to je sugesce. Může ti oslabit sebekontrolu.“ Nevšimneš si ničeho. Položíš mi hlavu na rameno a zavřeš oči.

„Hvězda nás očekává,“ zašeptáš. Pak jdeme.

*

„Are, co se děje? Máme poruchy v obraze. Are!“ Hlas lodi je nesmírně vzdálený. Stojí v zářivém světle, chodba za nimi zmizela po dvou krocích a oni se ocitli ve středu nekonečného prostoru bez hranic a bez perspektivy.

„Optický klam?“

„Ano, hvězda bdí, její energie proudí a malá část se přitom mění ve světlo.“

„Takže tohle ještě není hvězda ani… ani všechno?“

„Očima hvězdu neuvidíš, můžeš se s ní jen spojit.“

„Jak?“

„Svojí energií.“

„Jakou energií?“

„Jakoukoli.“ Zet ukázala na jeho zbraň. Ar nechápavě její pohled opakoval.

„Každá energie, kterou se s hvězdou spojíš, je otázka, jež jí pokládáš. A ona ti odpoví.“ Ar váhavě nastavil laser na nejnižší výkon a tázavě se na Zet podíval. Přikývla. Zamířil volně před sebe a krátce stiskl spoušť. Prostor okamžitě zareagoval. Dosud nazlátlé světlo změnilo barvu na čistě bílou (odpovídající barvě laseru), v následujícím okamžiku se naplnil nespočetnou ozvěnou paprsku, jakoby vystřelilo zpět tisíce stejných laserů. Hned nato se vrátil k původní podobě. Ar před změtí paprsků polekaně zvedl ruku.

„Neboj se, byla to jen odpověď.“

„Jaká odpověď?“

„Odpověď na otázku co jsem, co znamenám, co mohu dokázat.“

„A co znamenala?“

„Nemyslím, že něco znamenala. Byla to jen ozvěna. Chci ti jen dokázat, co jsem ti říkala – jak se do světa volá, tak se svět ozývá. Zkus větší energii.“ Ar nastavil dvacet procent výkonu.

„Víc,“ řekla Zet. Nastavil tedy třicet procent, ale ona řekla ještě víc.

„Tvůj laser pro hvězdu nic není. Jen se jí zeptej, co znamená všechna moc loďi, všechna její pýcha!“ Vzdálený hlas protestoval, nebylo mu však rozumět. Ar nastavil sto a vypálil. Světlo nabralo nesnesitelný jas a prostorem se rozlehlo burácení tisíce hromů a v okamžiku se snášelo na ně. Ar instinktivně stiskl znovu spoušť a ohlušující praskot se vzdálil. Stiskl znovu a praskot se dělil a rozpadal, vzdaloval. Tiskl tedy dál a dál, až se kolem něj začala tvořit sféra prázdna. Pálil zahlcený pojednou jakousi hlubokou tísní, jakýmsi archaickým strachem. Drtil pažbu zbraně v ruce a s podivnou zběsilostí – zběsilým pocitem moci – rozmetal hrozivé temné stíny, které se převalovaly v oslňujícím žáru kolem. Nic nevnímal, ani rychlý pokles energie ve zdroji. Bezpečnostní okruh přepnul zbraň bez varování na ultrazvukové dělo. Varovný hlas z lodi beznadějně zanikal v dunění.

„Jsi ve skále, narušíš ji! Are, Are!“ Nevnímal třes svých rukou a rychlými pohyby natahoval závěr brokovnice. Rány explozí v něm rozlévaly horký pocit uspokojení… Pak závěr cvakl naprázdno. Stěna sféry temná stíny se zastavila na ústupu a – na kratinký okamžik – strnula. Ar vyrazil zvířecí výkřik. Sféra padala. Nejprve křičel, točil se na místě, když se stíny řítily ze všech stran, potom se choulil na místě zakrývajíc si hlavu rukama a – vzlykajíc jako malé děcko. Zet mu položila ruku na loket. Otřásl se děsem.

„Je to pryč.“ Zbraň ležela vedle něj, vybitá k nepotřebě. Světlo nebylo zlaté, ale zšeřelo do teple narudle růžového odstínu.

„Co to bylo?“

„Odpověď.“

„Musí to být nějaká…“ zatočila se mu hlava, „technologie.“

„Víš, že nyreluňané takové nepoužívají.“

„Mluvila si přece o Starých.“

„Byli stejní, jediné technologie měli nyreluňané od nás.“ Přes lehkou mdlobu ho ta slova zvedla.

„Jaké technologie?!!!“

„Nechceš se hvězdy na nic zeptat?“

„Jaké technologie, Zet?! Musím to vědět!“

„Uvěříš mi potom? Půjdeš ke hvězdě? Chci, abys viděl všechno.“

„Ano, jaké technologie?“ Zvedla se. „Pojď za mnou!“ V hlase měla smutek. Neslyšel ho.

*

„Musela jsem ti říct, abys to udělal, musela! Byl si zavřený, schovaný ve schránce. Slyšela jsem, co ti říkala loď, musela jsem ji rozbít…“ Zbraň jsem nechal u hvězdy. Nebyla k ničemu, jen jsem z ní odmontoval kameru. Otřesený sám sebou, překvapený tím, co se se mnou dělo, co jsem sám dělal, snažil jsem se jít co nejrychleji, co nejpevnějším krokem. Cupitalas krok za mnou říkajíc mi kam mám na křižovatkách zabočit a přitom jakoby ses mi omlouvala. Div si nebrečela.

„Že se tam vrátíš?! Nechal si tam zbraň a určitě chceš s hvězdou mluvit…“ Měl jsem před očima jediné – technologie! Stačilo už těch náznaků a nesmyslů k odvedení pozornosti! Bylo mi tě líto. Zároveň jsem se přistihl při myšlence, že bych tě nejraději chytil a zmocnil se tě tady na skále. Hrubě a bezohledně, podmanit si tě, ty umíněná holko! Zatřásl jsem hlavou. Zoufalý výraz bezmoci. Okřikl jsem tě. Poslušně si ztichla a jen odříkávala směr. Loď mlčela, kamera běžela. Dveře. Pevné železné dveře z jednoho kusu oceli, hladké, dokonce bez viditelného otvíracího mechanismu.

„Otevřít!“ řekla Zet v řeči Starých a ocelový blok silný několik palců se zasunul do skály. Ohlásila se loď.

„Slyšíme tě výborně, Are. Je nad vámi jen pár metrů skály, můžeš vysílat na jednoduchém kanále. Buď opatrný.“ Za dveřmi chodba nezměnená pokračovala, teprve za dalšími přišla změna – na zdech se objevily elektrické kabely izolované polorozpadlou tkaninou. Vstoupili jsme do první místnosti.

„Ovládání termálního zdroje.“ Zabíral jsem všechno kamerou, měla větší rozlišovací schopnost než kamery ve skafu.

„K čemu je to?“

„Ovládají se odsuto vodní propustě, kterými proudí do podzemí voda a vrací se zpět jako pára. Systém je automatický, toto je nouzové ovládání.“

„Jak to víš?“

„Zahlédla jsem část systému v čarách světa. Zbytek si domýšlím.“

„Co je to za systém?“ Místo odpovědi mě vedeš dál. Míjíme zavřené dveře, sestupujeme po širokém točitém schodišti. Přímo do velkého polokruhového sálu.

„Velín.“ Opřeš se o hranu obrovského panelu vyplňujícího čelní stěnu sálu. Je plný kontrolek a spínačů, kreseb.

„Velín čeho?“ Dlouze se na mě podíváš, a pak s nekonečným smutkem v očích (vidím ten detail v kameře) sáhneš po velké červené páce. Nestačím nic říct. Rázným pohybem ji přesuneš do opačné polohy.

„Zachovej klid, Are. Zatím všechno v pořádku.“

„Jistě, klid. Cos to udělala, Zet?“ Za tvými zády se po panelu rozbíhají řady světélek.

„Když byla hvězda a viděla jsem podél paprsku z lodi hluboko do minulosti, viděla jsem i jiný paprsek.“

„Gama paprsek?“

„Ne, nebyl to gama paprsek, podle barvy ne.“

„Jak podle barvy?“

„Nepřerušuj mě, mnoho otázek zabíjí odpověď… viděla jsem jiný paprsek, který vycházel z Nyre Lun. Tehdy jsem viděla toto místo a pochopila, k čemu slouží. To ale bylo to méně podstatnější. Zahlédla jsem také Xeaninu tvář. Stála zrovna na tom místě, co já před chvílí, ruku na hlavním vypínači, smála se přitom a říkala: °mohli by si tak krásně hrát!°“

„Xeana?“

„Ano, to ona a její přátelé postavili tohle místo.“

„Je nejméně dvěstě let staré!“

„Jen stopadesát. Díky hvězdě získali jak informace tak sílu.“

„Stopadesát… to přibližně odpovídá…“

„To přesně odpovídá době vyslání signálů k naší planetě…“ Vzrušeným hlasem se v silném praskotu ozvala loď.

„Are, Are! Jsme rušeni, neslyšíme tě, neslyšíme!“ A okamžitě na to, dřív, než mohli zareagovat, oznámila:

„Byli jsme zaměřeni silným rádiovým signálem z místa asi osm kilometrů od vás a z dalších míst. Foton vyhodnotil jako akutní nebezpečí, odpáleny anihilační rakety.

„Zet, zastav to!“ Okamžitě saháš po páce, ale ta nejde zpět. Snažím se ti pomoct, křičím do mikrofonu. Páka se ani nepohne.

„Vypíná se to odjinud, jinak, nevím. Musíme pryč!“ křičíš ty.

„Jak mohl vyhodnotit akutní nebezpečí?! Jak mohli být zachyceni, když jsou za měsícem?!“

„Slyšels – a z dalších míst. Tento systém mám části i na měsíci a na několika dalších tělesech soustavy.“

„Oni létají do kosmu?“

„Ne, je to jiné, mikrostruktury, fyzika rozhraní a přechodových struktur, syntetická fyzika, všechno dohromady. Musíme pryč!“

„Proč nás neslyší?“

„Je to obrovské, ale primitivní zařízení, navíc staré stopadesát let!“ Táhneš mě pryč.

„Parabola je vytesaná ve skále a momentálně zasněžená. K rozpouštění sněhu sloužila pára vedená z hloubky, z blízkosti lávového jezera. I ta nejmenší anihilační raketa tu udělá hezkou sopku!“

„Kam jdeme?“

„Zpátky ke hvězdě, ta nás dokáže ochránit.“ Zakopneš, zvedneš se, divoce dýcháš.

„Xeano!“

*

Loď plála panikou. V rychlém sledu ztratila nejprve spojení s Arem díky neobyčejně silnému rádiovému rušení, poté zaregistrovaly její sondy nad planetou radarové signály z oblasti, v níž se Ar se Zet nacházeli, které se rozběhli po celé obloze, a hned nato byla loď atakována jednoznačně lokačními signály přímo z odvrácené strany měsíce, z blízké další oběžnice Nyre Thran a z jejího asteroidního měsíce Thrans Titanu. Překvapení bylo okamžité, šok dokonalý. Foton rozhodoval tři desetiny sekundy. Jeho nejbližší rozhodnutí zněla:

Zážeh motorů – loď během tří hodin opustí orbitu kolem měsíce a dostane se z křížové palby.

Vypuštění rakety přímo z lodního sila proti zaměřenému místu na měsíci (pětikilometrový mrtvý kráter).

Vypuštění rakety z geostacionárního sila nad Nyre Lun na zaměřené místo (přímé ohrožení dvou členů posádky uváženo jako nutné riziko).

Další rozhodnutí odpovídala vyhlášenému poplachu prvního stupně:

Aktivace všech zbraňových systémů, aktivace okruhů TS (stupeň nula plus), výsadek připraven opustit planetu.

„Modul lodi. Nemáme hotovou startovací plošinu. Při kolmém startu se dostaneme tak tak na nízkou oběžnou!“

„Chcete riskovat, že vás tam necháme?“

„Lepší tady než na nízké oběžné.“

„O.K., povoluji hodinový odklad.“

„Rozumím, hodinový odklad… počkej, lodi! Venku je Xeana! Hned ji vezmu na kameru.“ Epsiloňanka něco křičela.

„Zastavte svoje rakety, my nemáme žádné zbraně!“

„Nevěříme vám, proč jste neřekli, že máte tak vyspělou techniku?!“

„Není to naše technika, ale vaše. Neměla pro nás jiný význam, než vás přivolat.“

„Proč?“

„Kvůli hře, kvůli radosti, kvůli vašemu strachu.“

„To je nesmyslné tvrzení!“

„Nechci se bavit o tom, co jste nepochopili za celou dobu, co jste tu. Dva vaši lidé jsou ohrožení, chci jim pomoct.“

„Nepleť se do našich věcí a dokaž svoje úmysly!“

„Nemusím nic dokazovat, dokažte vy vaše úmysly!“

„My nic neskrýváme!“

„Skrýváte sami sebe a jakýkoli náš dotyk považujete za agresi!“ Nad hlavou jí zaburácel reaktivní vrtulník odvolaný z oblasti hvězdy. Xeana vztekle pohodila hlavou a něco do hukotu křičela. Pak sotva pilot otevřel dveře, vystrčila ho ven a vlezla dovnitř. Stroj znovu zaburácel a rychle se vznesl.

„Oznamuji vám, že si půjčím váš stroj a zachráním vaše lidi sama!“ Doluštil právě počítač její vzkaz z pohybu rtů a zesíleného zvuku.

„Neodpalujte ji!“ křičí Eli. Kontrolka TS zamrká, počítač suše konstatuje:

„Aktivace TS systému způsobí výbuch atomové hlavice, ohrožen modul.“ Loď povoluje:

„Nechte ji.“ Na radaru je vidět, že již nabrala maximální rychlost a míří přímo ke hvězdě. Daix se obrací k Eli.

„Možná tu nebude až taková nuda, když tu umí i létat s vrtulníkem. Eli má skelný pohled a tiše opakuje:

„Proč musíme mít takový strach, já ho nechci, nechci…“

*

Vchod ke hvězdě je zavalený, otřásá se celé podzemí. Anihilační střela rozhýbala hory a podrážděné žhavé nitro planety se dralo na povrch.

„To je konec, každou chvíli se to může zhroutit!“

„Je tu jiný východ?“

„Starými hlubšími patry, ale tam hrozí zatopení.“

„Máme jinou možnost?“ Vrtíš hlavou.

„Tak jdem!“ Soukám se ze skafu – mám pod ním lehký izoskaf s filtry. Odmontovávám ještě z kamery reflektor se zdrojem. Ty se nehýbeš, v očích máš slzy.

„Tak pojď musíš vést!“ Utíráš si je hřbetem ruky a díváš se zase tak, jako když ses vrátila z hvězdy.

„Chtěla jsem se pro tebe vrátit. Pochopila jsem hru, svět, všechno. Pochopila jsem nesmyslnost světa, bláhovost. Umřela jsem pro všechno bláznivé snažení. A vidíš, stejně jsem tě sem přivedla a bylo to ze všeho bláznivého, to nejbláznivější. Moje poslední přání.“

„Tak pojď, Zet! Nech si to na potom!“

„Třeba žádné potom nebude. Nechci umírat s nesplněným přáním, táhlo by mě zpět, nemohla bych splynout. Musím tu Zet nechat.“ Vzala malý kamínek, který se uvolnil ze stěny, zavřela oči – a pomalu ho rozdrtila mezi dvěma prsty.

„Je mrtvá… měla tě moc ráda.“ řekla a rychle vykročila. Dunění z podzemí sílilo.

„A ty…?“ Ohlédla se. Bezděky jsem se pod jejím pohledem otřásl. Byly to Xeaniny oči, které se na mě podívaly!

„Jistěže tě mám ráda, ale ona tě milovala stejně jako ty ji – pro svůj strach, strach být sama, strach ze smrti – já „jen“ miluji – bez příčiny.“

„Kdo tedy jsi?“

„Přece Hygrís. Nebo Hybris?“ Zasměješ se. Jako Xeana. Ve stropě nad námi zapraská. Běžíme úzkými hrubě tesanými, nepravidelnými chodbami, místy se musíme shýbat. Světlo vyřízne ze tmy hromadu kamení.

„Zával! Zpátky, zpátky!“ Podlaha se pod nohama chvěje. Krátkým komínem slézáme do dalšího patra.

„S takovou se za chvíli dostaneme k lávovému jezeru.“ Začíná být pekelné horko.

„Muselo dojít k porušení vodních propustí, do podzemí se dřív nebo později nahrne kvantum vody a změní se v páru. Pak tu začne být teprve horko.“ Směješ se té představě a mně mimoděk také unikne krátké zasmání, zanikne však v úleku. Náhle se před námi vynoří postava.

„Xeano!“

„Hybris!“ Padnete si do náruče.

„Uvařila jsem pěknou kaši.“

„Každá kaše je k něčemu dobrá.“ Xeana tě políbí na tvář. A potom na ústa. Je to tak překvapivé jako smyslné, dokonce přitom přivřeš oči. Zaskočen rozpačitě sklopím světlo, ale Xeana už jde, běžíme, udýchaně klušu jako poslední. Všímám si spár v podlaze a stěnách.

„Jsme blízko lávového jezera, chodby jsou tu zpevněné,“ vysvětluješ v běhu. Pak se to stane. Nepostřehnu téměř nic, jen těsně vyhnu Xeaně, která se zničehonic náhle zastavila. První si všímám vyvalené boční stěny, až pak zaregistruji nižší strop a – Xeaniny zvednuté ruce.

„Xei!“ křičíš a vrháš se k ní. Zarážíš se však. Xeana hledí skrz nás, svaly na tváři se jí zachvívají.

„Pryč! Běž, běž, běž!“ Strkáš mě vší silou před sebou, klopýtám přes suť nahrnutou do chodby rozšířenými škvírami mezi kamennými bloky. Ten na Xeaniných rukou je obzvlášť velký, zastřešuje dobře deset metrů chodby. My se otáčíme až dobře po padesáti krocích. Zesláblé světlo na tu vzdálenost dává jen tušit stále stojící siluetu. Mihnutí oka na to je na jejím místě kamenná masa. Táhneš mě dál, dál, dál.

*

Otřesy utichly, zůstalo vzdálené zastřené dunění na hranici slyšitelnosti. Světlo zažloutle skomíralo, prodírali se jen pomalu polozavalenými chodbami, jakoby smíření s tím, že každou chvíli může cesta končit závalem, který již nepůjde nikudy obejít, či že se narušený materiál dá nepatrným impulsem jejich kroků do pohybu a už jej nebude mít kdo zadržet, aby mohli v poslední chvíli proběhnout.

„Nebylo to zbytečné?“ šeptá on a zbytečné je i jeho šeptání – ona ho neslyší nebo slyšet nechce, nic neříká, a on marně slovy odhání ten neuvěřitelný obraz Xeaniny tváře v té chvíli, kdy… Konečně stoupají do vyššího podlaží.

*

Pára vyrazila ze spáry před nimi bez varování. Uskočili, on narazil zády na stěnu, ona na něj. Na tvářích ucítili vlhké horko. První i pár dalších menších výtrysků proběhli, mezitím však stoupla teplota v celé chodbě.

„Zdejší elektrárna měla výkon kolem tisíce kilowat.“

„K čemu tolik?“ Přes zvlhlé filtry se Arovi dýchá velmi těžce, namáhavě sípe.

„Říkám to, jen abys věděl, že tohle příjemné teploučko je jen začátek.“ Přes ta slova se zdá, že se Hybris usmívá. Někde z hloubky chodeb zaslechnou zvuk rychle proudící vody.

„Co ten oheň… ten…“ Musí se opřít o stěnu a zhluboka dýchat. Stěna je horká a před jeho očima víří rudá kola.

„Který oheň?“

„Tam, ve srubu. Nikdo z vás nebyl popálený, i když střecha hořela přímo na vás.“

„Těžko říct. Je to jako se vším, co epsiloňané dělají. Nevědí jak, jen to zkrátka dělají. Vůbec mě nenapadlo, že bych mohla uhořet.“

„Tady už tě to napadlo?“

„Napadlo, ale…“ Zarazila se a do sykotu dalšího gejzíru zašeptala:

„Xeano…“

„Co se děje?“

„Hvězda!“

„Co je s hvězdou?“

„Xeana a hvězda… a já…“ Zblízka mu pohlédla do tváře, zalité sraženými kapkami a potem.

„Teď máš možnost poznat hvězdu!“

„Zachrání nás to?“

„Jsi tu sám, jen a jen ty, rozhoduješ se jen a jen za sebe! Není loď, není odpovědnost, nic. Jenom ty. Pojď!“ Zdálo se, že voda šumí z obou stran chodby. A opravdu.

„Teče sem voda, horká voda.“ Vedla ho, protože světlo zhaslo docela, říkala mu, kde si má dávat pozor, jakoby normálně viděla.

„Půjdeme tou vodou!“ Cuknul sebou.

„Půjdeme tou vodou a v pořádku projdeme!“

„Co je to za nesmysl?“

„Projdeme! Projdeme a hvězda nás ochrání!“

„To je směšná šamanská…“ Nevěděl, co směšného šamanského by to mohlo být.

„Oheň ve srubu byl také směšná šamanská zkouška!“ Řekla slovo, které měl na mysli.

„Já…“

„Bojíš se?“ Chytila ho za ruku. „Věříš mi? Věř mi, věř mi, jako říkáš, že mě miluješ – k zbláznění, úplně, bez výhrad, absolutně! Můžeš cítit, že je horká, ale neublíží ti!“ Něco se dotklo jeho nohy, pak se brodili, pak plavali, on dokonce bez dýchacích filtrů. Ven se vyplazili vzájemně se podpírajíc prudkým klikatým komínem. Helikoptéra stála padesát metrů od nich s otevřenýma dveřma pilota. Hybris se svezla ke kameni, Ar potácivě zamířil k helikoptéře.

„Loď volá Heli-1, ohlaš se Heli, ohlaš se…“ Došel až k ní a jen se zachytil dveří a rukou se natáhl dovnitř pro přilbu s mikrofonem.

„Lodi, tady Ar Sell,“ otočil přitom k Hybris a s unaveným úsměvem jí mávál. Ta zděšeně zvedla hlavu.

„Nééé!“ Ar překvapeně zvedl obočí. Potom se celá horní polovina jeho těla rozprskla v širokém rudém gejzíru.

„TS systém lokalizoval hledaný objekt se stupněm 0. Objekt zničen.“ K nohám se Hybris přikutálela původně bílá, teď rudá přilba. Ještě se převalila a zůstala ležet vzhůru nohama. Hybris sáhla dovnitř a vytáhla – Xeanin náramek. Dlouho si ho prohlížela. Potom si vstala a odcházela. V jednu chvíli bylo vidět, jak drží ještě náramek volně v ruce, chvíli na to jej již měla na zápěstí.

*

Loď opustila soustavu hvězdy Nyre V. asi měsíc poté. Nesetkala se již z žádným nyreluňanem, všechny přípravné práce na odlet proběhly bez komplikací. Hybris hledali bez úspěchu. Objevila se sama v den, kdy modul opouštěl planetu. Vzali ji do karantény, i na lodi jí vyhradili speciální, speciálně chráněné a střežené místo. Nebránila se, přijímala všechno s vyrovnaným úsměvem, odpovídala na všechny otázky. Všechny psychotesty měla na výbornou, popírala pouze, že se jmenuje Zet. Většinu času trávila v meditacích (stav ne nepodobný tomu, v jakém se vrátila od hvězdy). Na otázku, proč nezůstala na Nyre Lun, odpovídala, že žádná kaše není zbytečná a že na Zemi se jistě najde víc takových, kteří si budou chtít jen hrát.

Zprávy z průzkumných sond vyslaných k Nyre Thran a k Thrans Titanu prozkoumat to, co na Nyre Lun a jejím měsíci zničily anihilační střely, dostihly loď už za hranicemi soustavy. Záběry ukazovaly tutéž podivnou primitivnost jinak poměrně vyspělých opuštěných zařízení. A žádné zbraně.

Těsně před dosažením brány do jejich domovského vesmíru, došlo na lodi k sérii drobných nehod (Hybris je všechny předpovídala, byla však nařčena, že je způsobila). Zřejmě jako jejich následek došlo při následném vstupu do červí díry k chybám jak v lidském, tak v technickém faktoru. Průchod musel být zastaven – a loď zůstala uvězněna v cizím vesmíru. Odvysílala tedy všechny získané informace a aktivovala TS systém. Mezi poslední odvysílanou zprávou a výbuchem uplynul však celý rok času. Výbuch sám pak nemohl být způsoben pouze neutronovými náložemi TS systému. Připomínal malou hvězdu. Jakoby tam kdesi zazářila supernova…

 

29. 7.1995

Povídka je v mezistavu – tak dlouho rozpracovaná, až je toto snad finální verze